3 Tdo 1605/2011-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. ledna 2012 v neveřejném zasedání
o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 195/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T 195/2009,
byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009
(dále jen „tr. zák.“), v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle
§ 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil dle skutkových zjištění nalézacího
soudu tím, že „dne 26. 6. 2009 okolo 02:35 hodin v P., V., v baru P., napadl
poškozeného B. T., opakovanými údery pěstí vedené menší silou do oblasti hlavy
a obličeje, čímž mu způsobil zavřenou zlomeninu zubů č. 11, 12, 21, 23 a
povrchní poranění hlavy s distorsí krční páteře s následnou hospitalizaci a
pracovní neschopností od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009, když v této době mu bylo
odstraněno poškození zubů“.
Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a ? (tři a půl) roku. Současně
byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně MV ČR, pobočka P., se sídlem U.,
P., částku ve výši 6.198,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému
uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému B. T., škodu ve výši 9.848,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (nesprávně uvedeno ustanovení § 229 odst. 1 tr.
řádu) byl poškozený B. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T
195/2009, podal obviněný P. H. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, a to tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. H. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 244 - 247) opírající se o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. d), g) tr. ř. maje za to, že bylo porušeno ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání a současně
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že
odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti, a to i
přesto, že se včas omluvil a požádal o odročení jednání. Navíc ukončil právní
zastoupení se svou předchozí obhájkyní, která se veřejného zasedání o odvolání
též nezúčastnila. Porušení jeho práva účasti na odvolacím řízení garantovaného
i Listinou základních práv a svobod (článek 38 odst. 2 Listiny) spatřuje pak
také v tom, že pokud nalézací soud i po změně právní kvalifikace, kterážto byla
příznivější a nevyžadující nutnou obhajobu, i nadále jednal v senátním složení,
bylo možné soudit na přísnější právní posouzení, kterážto vyplývala i z obsílek
k hlavnímu líčení. Soud měl proto dle jeho názoru jeho žádosti o odročení
veřejného zasedání vyhovět.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak se
obviněný domnívá, že z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o
průběhu skutkového děje, když slyšení svědkové vypovídají rozdílně a líčí
incident odlišně. Obviněný zdůraznil, že skutečně poté, co sám byl napaden,
udeřil otevřenou dlaní poškozeného do obličeje, a to třikrát, důrazně však
popírá, že by to bylo pěstí a bez jakéhokoliv předchozího kontaktu ze strany
poškozeného. Soudu nalézacímu vytýká, že se vůbec nevypořádal s jeho obhajobou
a jeho lékařskou zprávou v tom, že sám byl poraněn, přičemž nenechal vypracovat
ani znalecký posudek k rozsahu jeho poranění. Soudy uvěřily skupině svědků –
policistů, ačkoli stejnou důkazní váhu měly výpovědi svědků ostatních. Obviněný
je přesvědčen, že po důkazní stránce nebyl prokázán děj tak, jak je uveden v
rozsudečném výroku.
Dále namítl, že není namístě použití právní kvalifikace trestného činu ublížení
na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo objektivně prokázáno, jaká
zranění poškozený utrpěl, takže není zřejmé, proč mu byla vystavena pracovní
neschopnost od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009, přičemž podle znalce neměla utrpěná
zranění charakter újmy na zdraví. Navíc v dostupné zdravotní dokumentaci nebylo
zaznamenáno žádné objektivně prokázané poranění, které by přetrvávající obtíže
vysvětlilo. Poškozený se zjevně nedostavil ani na návštěvu neurologa. Obviněný
zdůraznil, že pracovní neschopnost není jediným hodnotícím kritériem. Domnívá
se proto, že poranění, které mohl poškozený utrpět, není ublížením na zdraví,
tak, jak má na mysli ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. Na závěr obviněný
namítl, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka činu, neboť jako
profesionální boxer ovládá svou sílu a neměl v úmyslu poškozenému ublížit na
zdraví, ale toliko jej odradit od dalšího útoku na svou osobu.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, a jemu předcházející rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T 195/2009, zrušil
podle § 265k tr. ř. a dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nalézacímu, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit. Obviněný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. svými námitkami neobhájil,
zejména proto, že jeho omluvu z jednání nelze považovat za tak významnou, aby
mohla být pro odvolací soud důvodem k odročení jednání. Omluva z údajných
zdravotních důvodů, ovšem nijak nedoložených, doručená soudu den před jednáním
současně s informací, že obviněný změnil obhájce a ten teprve později doloží
plnou moc, spíše ukazuje na obstrukční jednání, jehož cílem bylo oddálit (ať
již z jakýchkoli důvodů) konání veřejného zasedání o odvolání.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní
zástupce konstatoval, že ani tento dovolací důvod obviněný neprokázal. Uvedl,
že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko námitku, že podle znalce
neměla zranění utrpěná poškozeným povahu újmy na zdraví, současně však uvedl,
že se jedná o námitku neopodstatněnou. Existence či neexistence újmy na zdraví
je otázkou právní, nikoli otázkou odbornou, a znalec ji nemůže validně vyřešit.
Poškozený utrpěl útokem obviněného zlomeninu čtyř zubů, povrchové poranění
hlavy a distorzi páteře, což jsou změny na zdravotním stavu, které nelze v
žádném případě bagatelizovat úvahami, zda vůbec šlo o újmu na zdraví.
Nedůvodnou shledal státní zástupce i námitku týkající se nedostatečně prokázané
subjektivní stránky trestného činu. Soudy dospěly k závěru, že se ze strany
obviněného jednalo o nevyprovokované a neočekávané napadení jiného hosta baru,
a proto skutek kvalifikovaly podle § 202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce
zdůraznil, že právě profese obviněného napovídá, že musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že poškozenému takovým napadením může způsobit újmu na zdraví,
a subjektivní stránka trestného činu v podobě nejméně nepřímého úmyslu je tudíž
zcela zřejmá.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného P. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To
195/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je
dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním
líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je
patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo
veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s
konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní
líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný
uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud
veřejné zasedání o odvolání (obviněný zde má na mysli veřejné zasedání, které
se konalo dne 8. 6. 2011) konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se řádně
omluvil, čímž byl zkrácen na svých právech. Uplatněná námitka zmíněný dovolací
důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména
zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě
kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád
stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní
líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve
veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm
a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem,
zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně
stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné
ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto
ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť
ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení,
počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného
zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007,
sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání
neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda
jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze
vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a
toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal
najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst.
4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo
ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat
jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném
zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn.
5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11.
června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v
době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu
trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.
nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda Městský soud v Praze mohl veřejné zasedání o odvolání provést
v nepřítomnosti obviněného, bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo
předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas
doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost,
pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo
alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje
ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o
odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby,
jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního
zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a
osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k
veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a
zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis
návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast
u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání
provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda
senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože
dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l. 223 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání
nařízenému na 8. 6. 2011 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem
„vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného
zasedání bylo dle doručenky založené na témže listě doručeno obhájkyni
obviněného Mgr. Šárce Podlenové dne 30. 5. 2011. Obviněnému pak dne 1. 6. 2011
(doručenka na č. l. 229). Dne 7. 6. 2011 byla obviněným osobně soudu doručena
omluva z jednání společně s žádostí o odročení jednání, a to z důvodu zdravotní
indispozice a taktéž proto, že v mezidobí došlo k ukončení jeho obhajoby Mgr.
Podlenovou. Obviněný současně soud informoval, že si zajistil nového obhájce,
JUDr. Tomáše Chlosta, který do týdne založí do spisu plnou moc. Toto bylo
učiněno dne 10. 6. 2011 (č. l. 230 – 231). Z výše uvedeného se tedy podává, že
obviněnému bylo vyrozumění o nařízení o veřejném zasedání včas a řádně
doručeno, čímž byla zachována pětidenní lhůta k přípravě.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za
situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného
zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby
se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v
případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně
projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto
nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo
možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných
důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další,
nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod
č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 6. 2011 (č. l. 233) se podává, že
soud přečetl žádost obviněného o odročení jednání, nepřiznal jí však důvodnost,
a jednal proto v jeho nepřítomnosti. Současně potvrdil ukončení zastupování
obviněného jeho dosavadní obhájkyní Mgr. Podlenovou.
V protokolu o veřejném zasedání stejně jako v samotném odůvodnění usnesení
Městského soudu v Praze (str. 2 – 3 napadeného usnesení) je konstatováno, že
vzhledem k vynesení rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2010, jímž došlo k
překvalifikování trestné činnosti obviněného oproti obžalobě, kdy vzhledem k
trestní sazbě se nadále nejednalo o věc rozhodovanou v senátu, a u níž
nepřipadala v úvahu ani nutná obhajoba, bylo věcí obviněného, chtěl-li být
obhájcem u veřejného zasedání zastupován, tohoto si k veřejnému zasedání
přivést s tím, že tento nový obhájce nemá právo na lhůtu k přípravě. Pokud jde
o omluvu z jednání ze zdravotních důvodů, kterážto byla soudu doručena jen
jeden den před nařízeným veřejným zasedáním, nebyla nijak doložena, např.
potvrzením ošetřujícího lékaře o pracovní nezpůsobilosti obviněného či jiným
obdobným způsobem.
Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované
věci v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení -
podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného
zasedání bez přítomnosti obviněného. Soud dodržel předepsané podmínky pro
konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla
o veřejném zasedání toliko vyrozuměna.
K tomu je namístě podotknout, že není povinností soudu přizpůsobovat režim
řízení a jeho průběh obviněnému (či jeho obhájci). Naopak je na obviněném, aby,
chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu
trestního řízení a postupu soudu. V tomto směru lze odkázat též na nález
Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „Z
odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá
povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a
požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší
době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu
obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je
věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední
chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v
osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho
režimu nikterak vázán.“
S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu nedošlo k
pochybení v tom smyslu, že by v důsledku jeho postupu nebyly obviněnému
vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení
zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Z těchto důvodů
a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, že veřejné
zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je
zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají
námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů
(především výpovědí svědků – policistů a svědků, kteří se vyjadřovali k tomu,
že incident inicioval sám poškozený, a lékařské zprávy o jeho poraněních; dále
sem spadá i námitka, že soudem nebyl vypracován znalecký posudek k rozsahu jeho
zranění) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky
týkající nedostatečných zjištěních o tom, kdo celý incident inicioval, a dále
námitky směřující k otázce povahy zranění poškozeného), kdy současně prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených
důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o tom, jak se celá věc udála) a vlastní
verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného závadného
jednání nedopustil, ale toliko poškozeného udeřil otevřenou dlaní do obličeje,
a to třikrát, poté co jím byl sám napaden, tedy proto, aby poškozenému zabránil
v napadání jeho osoby).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však
podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že podle znalce neměla
zranění utrpěná poškozeným povahu újmy na zdraví, a současně nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za to bude potrestán odnětím svobody až na
dvě léta.
Objektem trestného činu podle § 221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální
funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k
náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Pod pojmem jinému nutno
rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně určité osoby, odlišné od
pachatele.
Trestní zákon nevykládá pojem ublížení na zdraví, a to na rozdíl od těžké újmy
na zdraví vymezené v § 89 odst. 7 tr. zák. Ne každá porucha zdraví je ublížením
na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat
takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo
duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na
obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského
ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ bude
zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí
postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě
nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené
poruchy zdraví, je však důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na
zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného
pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha
poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a
která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké
lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý
způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z
pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být
komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat,
jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov.
R 2/1966). Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí
porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění,
pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat
za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou
poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon
obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to
nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. R 2/1966). Soudní praxe zde
při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že
znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost,
musí trvat nejméně sedm dní.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno,
že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R
22/1968-I., shodně R 19/1963) – srovnej Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, s. 1314 - 1315.
Otázka toho, zda v projednávaném případě došlo ke způsobení újmy na zdraví, je
otázkou právní a její posouzení tedy přísluší soudu. Poškozený utrpěl útokem
obviněného zlomení tří zubů a povrchové poranění hlavy s distorsí krční páteře
(podvrtnutí a natažení krční páteře). V důsledku přetrvávajících potíží byl v
pracovní neschopnosti více než 7 dní (od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009). Odvolací
soud se k dané námitce již vyjádřil a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „závěry
znaleckého posudku ohledně intenzity útoku nelze brát doslova, neboť šlo
minimálně o tři údery, případně o úder jediný, ale nejméně střední intenzity,
který zlikvidoval závažně chrup poškozeného (zlomenina 4 zubů), jak bylo
prokázáno. Znalec rozhodně nepopřel, že by poškozený neměl subjektivní potíže,
což s ohledem na charakter jeho zranění ani nelze vyloučit. … Poškozený
vypověděl, že po celou dobu trvání pracovní neschopnosti trvaly jeho bolesti a
potíže a do práce nemohl nastoupit s ohledem na své pracovní zařazení. Teprve
když vymizely, byla jeho pracovní neschopnost ukončena. … Uvedené skutečnosti
ho rozhodně v běžném způsobu života omezovaly po celou dobu pracovní
neschopnosti, což je rozhodné pro posouzení jednání obžalovaného jako trestného
činu ublížení na zdraví“ (str. 3 napadeného usnesení). Nalézací i odvolací soud
vycházely nejen ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství (č. l. 23 – 41), ale také z výpovědi poškozeného, který uvedl, že po
incidentu měl bolesti hlavy a zejména pak trpěl bolestí krční páteře. Bolest
zubů a přetrvávající bolest hlavy a krční páteře zcela jistě spadá pod
okolnosti, které mohou postiženého dočasně vyřadit z pracovního procesu, a jsou
v projednávané trestní věci zcela sto naplnit znak újmy na zdraví.
Namítal-li pak obviněný, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť jako profesionální boxer
ovládá svou sílu a neměl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví, Nejvyšší soud
shledal danou námitku neopodstatněnou.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele
představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve
smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem
právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování
stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního
(psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v
jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti
naplňující znaky trestného činu.
Dle skutkových zjištění obviněný poškozeného napadl, a to bez jakékoli
předchozí příčiny. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení
konstatoval, že „nebylo totiž vůbec prokázáno, že by poškozený zaútočil na
obžalovaného, či že by snad obtěžoval jeho ženu. … Bylo tedy prokázáno, že to
byl obžalovaný, kdo na poškozeného tvrdě zaútočil“. Dále uvedl, že „nelze
přehlédnout, že obžalovaný si byl po napadení poškozeného vědom této
skutečnosti, která by mohla mít pro něho nepříjemnou dohru, a proto se neustále
snažil poškozeného kontaktovat a tvrdil, že mu „ty korunky“ zaplatí. Je tedy
zřejmé, že obžalovaný si byl dobře vědom toho, co spáchal“ (str. 3 napadeného
usnesení).
S ohledem na skutečnost, že obviněný je svou profesí profesionální boxer, tedy
aktivní sportovec, který je srozuměn s anatomií lidského těla i s důsledky,
resp. možnými zraněními při takto vedeném útoku, má Nejvyšší soud za to, že je
vyloučené, že by obviněný, který si je, jak sám uvedl, vědom své fyzické síly,
nebyl přinejmenším srozuměn s tím, jaká zranění může takto vedeným útokem
způsobit, resp. že jimi může způsobit újmu na zdraví. Nejvyšší soud se tak
ztotožňuje se závěrem, že jednání obviněného bylo úmyslné, a to v podobě
nejméně nepřímého úmyslu.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného P. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a