3 Tdo 183/2022-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 44 To 174/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Praha 1 pod sp. zn. 67 T 41/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. 67 T 41/2018, byl obviněný J. P., uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
2. Tímtéž rozsudkem byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby obviněný P. N.
3. O odvolání obviněného J. P., proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 44 To 174/2021, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 8. 2021 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného skutek zjištěný v rozsahu jeho popisu ve výrokové části rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jejich odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Obviněný poukázal na předchozí průběh trestního řízení a na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 262/2020. Ve vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, soudy žádné nové dokazování neprovedly ani nedoplnily. Soudy tak vycházely z již dříve zadokumentovaného stavu, který byl Nejvyšším soudem odmítnut, přesto opět vydaly odsuzující rozsudek. Nebylo prokázáno, že by obviněný informace opatřené neoprávněnou lustrací následně telefonicky a při osobní schůzce sdělil S. Ch. Účel opatřených informací byl navíc takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch. Obhajoba v této souvislosti navrhovala doplnit dokazování výslechem svědka K. L., což však odvolací soud zamítl. Z hlediska posouzení pohnutky jednání mělo být postupováno v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku obviněný uvedl, že mělo být postupováno podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný rovněž namítl, že byl krácen na svých procesních právech, protože až do veřejného zasedání o odvolání nebyl v trestním spise založen příkaz k odposlechu soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 43 Nt 1424/2017, a obviněný se s ním nemohl seznámit a přezkoumat, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho povolení a zajištění splněny zákonné podmínky obsažené v § 88 odst. 1, 2 trestního řádu.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu napadaný rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího zrušil, aby podle § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu nalézacímu soudu přikázal, aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný brojí i proti právním názorům vysloveným v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho předchozím dovolání, když se mylně domnívá, že znakem skutkové podstaty obou předmětných přečinů je, aby byl neoprávněný prospěch někomu skutečně opatřen. Z toho pak dovozuje další námitky procesní i hmotněprávní – s požadavkem, aby byl na straně K. L. vznik takového prospěchu prokázán. Požadovaný znak žádná z předmětných skutkových podstat nemá, pro
právní posouzení skutku není naplnění dovolatelem tvrzeného znaku potřebné a právní posouzení skutku je proto správné. Z toho důvodu nelze považovat ani obviněným navrhovaný výslech svědka L. za důkaz opomenutý. Zjištění, že obviněný získanou informaci sdělil následně S. Ch., opřel soud o obsah odposlechů, nikoliv o místa volání, jak tvrdí obviněný. Podle státního zástupce žádný dovolací důvod nemohou samy o sobě založit námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo, stejně jako poukaz obviněného na to, že některé listiny nebyly založeny do spisu vedeného orgánem činným v trestním řízení. K námitce nedostatku škodlivosti činu pro společnost podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku odkázal státní zástupce na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
8. Obviněný J. P., je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
12. Mimoto Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).
Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Jde-li o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pak s účinností od 1.
1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
13. Nutno předeslat, že v předmětné věci již Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020, kdy k dovolání obviněného zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jichž se dopustil celkem šesti skutky, které byly ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedeny pod bodem I. a pod bodem II. 1), 2), 3), 4) a 5). V novém projednání věci nalézací i odvolací soud důsledně postupovaly v souladu s pokyny i právním názorem Nejvyššího soudu. Po doplnění dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že v převážné části skutků nelze spatřovat spáchání žádného trestného činu. Tyto skutky by však mohly být posouzeny jako kárné provinění podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, proto nalézací soud věc v této části podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil k projednání příslušnému policejnímu funkcionáři. Vinným ze spáchání dvou trestných činů byl obviněný uznán ohledně skutku, který byl v rozsudku dříve zrušeném dovolacím soudem uveden ve skutkové větě pod bodem II. 2). Popis skutku nalézací soud upravil tak, aby odpovídal výsledkům dokazování.
14. Jednotlivé dovolací námitky vycházely z předpokladu obviněného, že znakem skutkových podstat přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku je také opatření neoprávněného prospěchu jinému. Tak tomu ovšem není, jak dovolací soud uvedl již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. V projednávané věci má zjištění, k čemu měly obviněným neoprávněně získané informace z policejních databází sloužit a zda byly skutečně určeny k tomu, aby byly prostředkem k dosažení reálného prospěchu u jiného (K. L., příp. jeho kamaráda L. M.), význam pro posouzení pohnutky („v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“), jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty předmětných přečinů. Vedle toho okolnost, zda obviněný neoprávněně získané informace předal další osobě, a tím skutečně někomu opatřil neoprávněný prospěch, má vztah nanejvýš k povaze a závažnosti činu.
15. Obviněnému nelze přisvědčit, že absentují obligatorní znaky objektivní stránky i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění spočívalo jednání obviněného v podstatě v tom, že na základě požadavku své neteře S. Ch., zda může ověřit, jestli na jejího syna K.
L. bylo podáno trestní oznámení pro zpronevěru, provedl v rozporu se svou pravomocí dotazy v celé řadě informačních systémů policie. Svá zjištění následně telefonicky a při osobní schůzce sdělil neteři s tím, aby uvedené informace přetlumočila K. L., kterého dále jejím prostřednictvím instruoval, jak má komunikovat s tím, kdo na něj trestní oznámení podal. Je zřejmé, že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím právním předpisům proto, aby K. L. poskytl neveřejné informace vztahující se k jeho probíhajícímu trestnímu řízení.
Jako příslušník Policie ČR s dlouholetou praxí si nepochybně musel být vědom skutečnosti, že poskytnutím předmětné informace poskytne K. L. informační výhodu v probíhajícím trestním řízení, přičemž v konečném důsledku může dojít až ke zmaření účelu takového trestního řízení. Na tomto základě nalézací i odvolací soud dospěly k odpovídajícímu závěru, že obviněný jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Vedle ostatních znaků skutkových podstat označených přečinů, byla tedy naplněna i pohnutka obviněného.
Skutková okolnost, jak konkrétně K. L. získané informace pro svoji obhajobu v trestním řízení použil, nemá na základ trestní odpovědnosti obviněného vliv.
16. Proto také nemohly mít pro posouzení věci žádný význam dovolací výhrady obviněného vztahující se ke zjišťování získání skutečného prospěchu K. .L., ať už se jednalo o návrh obviněného na doplnění dokazování, či poukaz na pravidlo in dubio pro reo. Jakákoliv skutková zjištění v tomto směru nemohla být určující pro naplnění znaků trestného činu, jak předpokládá § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud jde o předání neoprávněně získaných informací ze strany obviněného jeho neteři, nerespektují výhrady obviněného skutkové závěry soudů.
Obviněný byl bezpečně usvědčen obsahem odposlechů telefonních hovorů, jež soudy vyhodnotily v souladu s požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu, nikoliv pouze na základě lokalizace uskutečněných hovorů. Obviněný se tímto způsobem pouze snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Žádnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu neodpovídá námitka obviněného, že po určitou dobu řízení nebyl v trestním spise založen příkaz soudce k odposlechu záznamu telekomunikačního provozu, který navíc nebyl náležitě podepsán.
Obviněný nebyl tímto způsobem krácen na svém právu na obhajobu. Jestliže obviněný namítl, že neměl možnost se s příkazem seznámit a nebylo možné ani přezkoumat, zda k vydání příkazu byly splněny zákonné podmínky podle § 88 trestního řádu, je třeba zdůraznit, že i podle tvrzení obviněného byl příkaz součástí spisu nejpozději od veřejného zasedání dne 13. 6. 2019. S ohledem na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu a vrácení věci nalézacímu soudu byl předmětný příkaz k dispozici obviněnému po celé řízení před soudem.
Ostatně ani v nyní podaném dovolání obviněný nezákonnost samotného příkazu nenamítá.
17. Opodstatněná není ani výhrada nedostatečné společenské škodlivosti činu. K výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty dvou přečinů, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
Samotný způsob provedení činů a úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Obviněný se předmětného jednání dopustil jako policista, tedy jako osoba zvláště pověřená zachováváním zákonů a poskytl ze systému, do kterého má přístup omezený okruh osob, velmi citlivé informace, týkající se trestního řízení, kdy se zásadním způsobem zpronevěřil svému povolání policisty.
Mimotrestní způsob řešení by společnosti neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu