3 Tdo 19/2025

3 Tdo 19/2025-304 USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. G. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2024, č. j. 14 To 246/2024–243, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 63/2024 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 6. 2024, č. j. 6 T 63/2024–192, byl obviněný uznán vinným přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to k úhrnnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zavázán k povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody 38 820 Kč.

2. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 13. 9. 2023 od 18:30 hod. do 19:15 hod. před restaurací XY v XY za přítomnosti nejméně sedmi dalších osob po diskuzi a hádce s poškozeným D. Š. tohoto dvakrát udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu očnice a zygomatický komplex s dislokací, což si vyžádalo ošetření a poté dne 20. 9. 2023 operační zákrok s několikadenní hospitalizací, přičemž následně po dobu nejméně dalšího týdne byl poškozený stižen bolestivostí a možností konzumovat pouze měkou stravu. Tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že v minulosti již výtržnický čin spáchal.

3. Odvolání obviněného i státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 10. 2024, č. j. 14 To 246/2024– 243, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Táboře podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. To opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. g), h), i) a m) tr. ř. K označeným dovolacím důvodům snesl agregovanou argumentaci nerozlišující důsledně podřazení konkrétních námitek pod ten který dovolací důvod.

5. Dle struktury podaného dovolání obviněný v prvé řadě vznesl požadavek na odložení výkonu rozhodnutí, neboť dovodil, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s právními předpisy, a jeho následně rozvedené výhrady jej opravňují k požadavku, aby prvostupňový soud navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu soudního rozhodnutí.

6. V dosavadním řízení obviněný shledal procesní pochybení vyžadující zrušení nejen napadeného rozsudku, ale i samotného usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. To proto, že přípravné řízení vedl podjatý vyšetřovatel poručík M. Vůči tomuto policistovi se obviněný v minulosti dopustil trestného činu, kdy mu se sekerou a s kovovou tyčí vyhrožoval, aby jej přiměl k opuštění bytu obviněného, z něhož jej policista s dalšími svými kolegy měl předvést. Pro toto jednání byl obviněný odsouzen Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 74/2017. Odvolací soud námitku podjatosti vyhodnotil jako účelovou a nepodloženou, jde však pouze o spekulativní a nedostatečné hodnocení, neboť měl minimálně vyslechnout vyšetřovatele M. a zjistit, jaké je jeho stanovisko k uvedené námitce. Obviněný odmítl, že by svou námitku podjatosti vůči policistovi M. uplatnil až v odvolacím řízení. Naopak zmínil ji již při svém výslechu v přípravném řízení, ovšem policista M. ji odmítl zaznamenat do protokolu. Tento dovolatelův výslech byl navíc proveden bez přítomnosti další osoby. Obviněný v tu dobu obhájce neměl a nevěděl, jak se má proti tomuto postupu policisty M. bránit.

7. Při svém slyšení policistou M. zmiňoval, že jeho podjatost spatřuje v tom, že manipuloval s vyslýchanými a vkládal jim do úst svá slova. Obviněný sice u výslechu těchto osob nebyl, nicméně jejich následné výpovědi u soudu se výrazně lišily oproti tomu, co bylo zaznamenáno v protokolu o jejich výsleších na policii. Takto například poškozený Š. vypověděl, že obviněného k fackám sám vyprovokoval, což ovšem ve Š. výpovědi na policii zaznamenáno není. Lišila se rovněž výpověď L. Š. (matky poškozeného Š.), která na policii měla říci, že obžalovaný dal Š. pěstí, zatímco u soudu uváděla, že mu uštědřil facky. Obviněnému měla k tomuto rozporu po soudním jednání uvést, že policista M. jí vkládal slova do úst. Bratr poškozeného F. Š. pak byl vyslýchán v podnapilém stavu. V rámci námitek o manipulaci policistou M. obviněný konečně upozornil na to, že v místě stíhaného skutku neměla být v době události funkční kamera, přestože tato kamera běžně funkční je. Obviněný upozornil, že shora zmíněné skutečnosti týkající se vystupování policisty M. jsou prověřovány ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, a odvolací soud tak měl se svým rozhodnutím vyčkat do ukončení šetření ze strany tohoto orgánu.

8. Dovolatel uzavřel, že důkazy provedené vyloučeným policejním orgánem nelze považovat za použitelné pro řízení před soudem, protože faktické okolnosti spočívající v dřívějším napadení vyšetřovatele M. ze strany obviněného mají zcela konkrétní podobu a osobní charakter, pro což vyvstávají pochybnosti o tom, že úsudek tohoto policisty zůstal těmito prožitými událostmi neovlivněn. Za této situace měl být prvostupňový rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc vrácena do přípravného řízení.

9. Obviněný dále vyzdvihl, že popis skutku neodpovídá důkazní situaci,

přičemž nesprávné právní posouzení může vyvstávat i v souvislosti se skutkovými závěry. Odmítl, že by na podkladě provedeného dokazování bylo možno dospět k závěru, že se stíhaného jednání dopustil tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Obviněný sám připustil, že poškozenému dal dvě facky, o fackách hovořil i poškozený Š., jeho matka a rovněž slyšení svědci B. a D. Přitom zejména obviněný, a především poškozený musejí vědět nejlépe, o jaký typ úderu se jednalo. Přesto soudy uzavřely, že obviněný poškozeného udeřil pěstí, kdy výpovědi zmíněných pěti osob označil za účelové a opřel se o podaná vysvětlení tří dalších osob zachycená na úředních záznamech.

Takové hodnocení důkazů dovolatel označil za nedostatečné, nezákonné, zmatečné a nepřezkoumatelné. Ohradil se proti tomu, že byly upřednostněny tři úřední záznamy o podaném vysvětlení osob, které nebyly v hlavním líčení slyšeny a soud s nimi neměl bezprostřední kontakt, a naopak měl bezprostřední kontakt z výslechu pěti dalších osob, které shodně potvrdily, že se jednalo nikoliv o údery pěstí, nýbrž o facky. Obviněný zdůraznil zásadu in dubio pro reo a uzavřel, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

10. V návaznosti na to rozporoval i právní kvalifikaci, kdy uštědřené dvě facky, byť v přítomnosti jiných osob a na veřejnosti, nezakládaly trestný čin, ale pouze přestupek. Pokud odvolací soud dovodil, že důvody k postoupení věci pro přestupek nebyly, pak se se vznesenou námitkou obviněného vypořádal absolutně nedostatečně. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, podle něhož ne každé fyzické napadení druhého na veřejnosti nebo na místě veřejně přístupném musí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, zvlášť jde-li o napadení, které je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, aniž by je zaměřoval proti dalším osobám, jejichž klid by výrazně rušil a vyvolával u nich obavy či výraznější pohoršení.

Dovolatelovo jednání bylo s ohledem na okolnosti bagatelní a nedosáhlo takové intenzity, aby bylo postižitelné prostředky trestního práva. Nenaplňovalo proto znaky trestného činu, ale věc měla být postoupena k projednání případného přestupku.

11. Obdobné skutkové výhrady obviněný uplatnil i ve vztahu k právní kvalifikaci stíhaného jednání jako přečinu ublížení na zdraví. I zde vyzdvihoval, že popis skutku neodpovídá důkazní situaci. Dále rozporoval, že by byla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým zraněním poškozeného. Takový závěr nelze dle něho činit ani z lékařské zprávy, u níž popis zranění odporuje průběhu skutku tak, jak jej popsal poškozený, odsouzený a další slyšení svědci. V lékařské zprávě je pouze konstatováno, že uvedené poranění mělo být způsobeno, nikoliv že způsobeno bylo, přičemž trestní řízení a výrok o vině nemůže spočívat na závěrech o možnosti či pravděpodobnosti.

Kromě toho poškozený sám v hlavním líčení uvedl, že lékaři nesdělil, že dostal několikrát pěstí do obličeje, nýbrž že uváděl, že dostal ránu. Pokud pak soudy konstruovaly závěry o mechanismu vzniku poranění poškozeného, pak se vyslovovaly k odborným otázkám, které jim nepřísluší a měly nechat zpracovat odborné vyjádření či zadat znalecký posudek. To platí i ke kategorizaci utrpěné zdravotní újmy, kterou nelze mechanicky odvozovat jen z doby trvání poruchy zdraví bez zohlednění její povahy, způsobu jejího vzniku a příznaků, jimiž se projevuje, včetně toho, zda a do jaké míry narušila obvyklý způsob života postiženého.

Ze zprávy praktického lékaře vyplývá, že poškozenému nebyla vystavena pracovní neschopnost, neboť byl nezaměstnaný, jinak by však pracovní neschopnost trvala přibližně jeden měsíc a zranění se projevovalo tak, že poškozený mohl jíst pouze měkkou stravu, dodržovat zvýšenou ústní hygienu a trpěl bolestivostí. Není však zřejmé, na základě čeho tyto závěry praktický lékař vyvodil, neboť poškozený se ke svému omezení žádným způsobem nevyjadřoval. Jedná se tedy o spekulace a popis určitého typického průběhu onemocnění obecně, ale nikoliv ve vztahu ke konkrétnímu poškozenému a ke konkrétnímu skutku.

Obviněný uzavřel, že stíhané jednání nenaplňovalo všechny znaky přečinu ublížení na zdraví a věc měla být zrušena s požadavkem na doplnění dokazování anebo měl být obviněný obžaloby zproštěn.

12. Dovolatel dále nižším soudům vyčetl, že nesprávně aplikovaly zásady o ukládání trestu. V důsledku toho rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ačkoliv dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není pouhá nepřiměřenost trestu, za určitých okolností je třeba tento dovolací důvod uplatnit i v kombinaci s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obdobně jako lze pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podřazovat (ne)aplikaci pravidel o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebo o ukládání souhrnného či úhrnného trestu.

Z pohledu stávající judikatury tak může nastat situace, kdy nižší soudy uloží přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby, dovolací soud však přesto takový trest přezkoumá a zasáhne do něho, pokud dovodí, že trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s principem proporcionality trestní represe. I v projednávaném případě proto Nejvyšší soud nemůže rezignovat na přezkoumání, zda uložený trest je trestem přiměřeným a náležitě odůvodněným.

Pokud by totiž byl takový přezkum v dovolacím řízení vyloučen, pak by se jej bylo možno domáhat až v ústavní stížnosti, která ovšem nemůže být postavena vedle dovolání, neboť tím by se z ní stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu pochybení obecných soudů, což s ohledem na vymezení role Ústavního soudu a princip subsidiarity ústavní stížnosti nelze připustit. Jestliže tedy judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby se stěžovatelé s každou námitkou ústavněprávní povahy, jakou nepochybně námitka nepřiměřeného trestu je, obraceli dovoláním na Nejvyšší soud, je namístě požadovat, aby ten cestou interpretace trestního řádu vzal v rámci svého přezkumu v potaz i otázky ústavněprávní povahy, jakými je nepochybně námitka nepřiměřeného trestu.

13. Z takto vymezených hledisek dovolatel namítl, že trest, jež mu byl uložen, neodpovídá zásadám pro ukládání trestu. S ohledem na jeho částečné doznání a odstup času od incidentu, kdy následně žil řádným životem, a s přihlédnutím k závažnosti trestné činnosti, je nepodmíněný trest – natož pak ve výši, v jaké byl uvalen – absolutně nepřiměřený a dostatečně neodůvodněný. Nižší soudy zohlednily pouze přitěžující okolnosti, jimž přičetly větší váhu, než jakou ve skutečnosti mají, a naopak okolnostem polehčujícím dostatečný význam nepřiznaly. Neodůvodnily, na základě čeho dovozují, že by uložení jiného než nepodmíněného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby dovolatel vedl řádný život. Přitom naplnění účelu a funkce trestu by bylo možno mnohem lépe docílit trestem podmíněně odloženým na přiměřenou zkušební dobu, v níž by obviněný prokázal, že se poučil a je schopen vést řádný život. Popřípadě by téhož bylo možno lépe dosáhnout jiným alternativním trestem a eventuálně u nepodmíněného trestu pak trestem v zásadně nižší výměře. Výkon nepodmíněného trestu dovolatelově resocializaci nijak neprospěje, pouze mu zkomplikuje jeho další život a zbytečně zatíží státní rozpočet. Nebude též plnit účel trestu, tedy zejména poučit pachatele a odradit jej od páchání další trestné činnosti.

14. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvého stupně, a tomu věc vrátil k novému projednání.

15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že obviněný v podstatě opakuje obhajobu, kterou uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Výhrady vůči právní kvalifikaci pak obviněný činí především ve vazbě na vlastní hodnocení důkazů a následnou prezentaci své vlastní představy o skutkových zjištěních.

16. Z hlediska námitek brojících vůči hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění soudů nižších stupňů, které dostatečně vysvětlily, proč shledaly obhajobu obviněného neakceptovatelnou. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů, naopak rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Státní zástupce neshledal ani žádné opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy a ani v těchto variantách tak dovolací důvod dle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř. není naplněn.

17. Jestliže nelze spatřovat vadu zjevných rozporů, nezákonnosti důkazů či opomenutí důkazů, pak je nutno z hlediska ověření právní kvalifikace vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy. Ta přitom vykazují veškeré znaky shledaných přečinů a námitky obviněného o absenci některého z nich vycházejí pouze z jeho vlastní představy o skutkovém ději odlišném, než jaký učinily nižší soudy. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, písm. h) tr. ř. tedy nedošlo.

18. Výhrady tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu nelze podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod. To neznamená, že zásah dovolacího soudu by nebyl možný, může se tak stát ovšem jen tehdy, pokud je uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v projednávaném případě není, neboť trest vyměřený v polovině trestní sazby již z povahy věci nemůže být extrémně přísným či dokonce exemplárním.

19. Konečně výhrady mířící vůči podjatosti policejního orgánu nelze uplatnit v rámci žádného ze vznesených dovolacích důvodů a nelze je podřadit ani po dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. U posledně uvedeného dovolacího důvodu totiž musí jít o orgán, který rozhodl ve věci samé (tj. soud) a nepostačuje, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Pokud tedy měl být vyloučený policejní orgán, nenaplňuje tato námitka předmětný dovolací důvod. Kromě toho nižší soudy na tuto námitku patřičně reagovaly a důvodně ji neakceptovaly. Navíc ve věci rozhodly v souladu se zásadou bezprostřednosti toliko na podkladě důkazů provedených v hlavním líčení, takže případná pochybení orgánů přípravného řízení nemohla nikterak ovlivnit věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé.

20. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265e tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1, písm. a) tr. ř. S rozhodováním v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

21. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

23. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Jeho námitky však příliš nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž agregovaně vznáší různé výhrady a nutí dovolací soud k tomu, aby si sám jednotlivé námitky pod příslušné dovolací důvody přiřadil. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

25. Za zmínku stojí též vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž dochází, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnut. Tento dovolací důvod sice dovolatel neuplatnil, obsahově však s problematikou vyloučeného justičního orgánu operuje. IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

27. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu ke skutkovému zjištění, že poškozeného udeřil pěstí. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků (to by námitky směřující k charakteru a razanci úderu způsobilého přivodit konkrétní následek splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022 sp. zn. II US 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.

28. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá “toliko”, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy přitom nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že obviněný údery vedl pěstí, nikoli otevřenou dlaní.

29. Neobstojí přitom výhrady obviněného, který nižším soudům vyčítá, že na informace vzešlé z úředních záznamů nahlížely stejně jako na údaje, které vyplynuly z výpovědí svědků slyšených přímo soudem. Tuzemské trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, což znamená, že právní předpisy nepředurčují určitému důkaznímu zdroji vyšší význam či výpovědní hodnotu než zdroji jinému. Nelze proto tvrdit, že informace pocházející z určitého okruhu důkazů je pro jeho charakter více nebo naopak méně významná než informace vzešlá z důkazního okruhu jiného. Jestliže v projednávané věci byly informace z úředních záznamů “zprocesněny” jejich přečtením za splnění podmínek podle § 211 odst. 6 tr. ř., pak se staly kvalitativně rovnocennými s informacemi získanými ze svědeckých výpovědí z hlavního líčení a nebyl žádný důvod je nějak devalvovat, podceňovat či hodnotit jinak než prizmatem zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). A protože tento okruh důkazů korespondoval s objektivními zjištěními vyplývajícími z lékařských zpráv a dále s faktem, že v projednávaném případě nepřipadala v úvahu varianta, že poškozený by svá zranění utrpěl jindy a jinak (před incidentem byl v pořádku – po incidentu na něm byla viditelná zranění – ta ihned byla objektivizována při lékařském ošetření), jsou závěry nižších soudů o úderech pěstí, nikoliv otevřenou dlaní, zcela logické a přiléhavé.

30. Pokud obviněný rozporuje lékařskou zprávu z chrudimské nemocnice poukazem na to, že je v ní konstatováno, že uvedené poranění mělo být způsobeno, nikoliv že bylo způsobeno, pak v prvé řadě obviněný tuto lékařskou zprávu dezinterpretuje, protože podmiňovací způsob slovesa být v ní užit vůbec není. Lékařská zpráva (viz č. l. 17) obsahuje v rubrice “nynější onemocnění” text “…dostal několikrát pěstí do obličeje…” a následně v rubrice “diagnostický závěr” text “…stav po napadení – zlomenina učnice…”. Zpochybňování popisu událostí v předmětné lékařské zprávě tak působí účelově, stejně jako tvrzení poškozeného o tom, že při ošetření lékařce neřekl, že dostal několikrát pěstí, ale že řekl, že dostal ránu. Navíc i použití jazykového obratu “rána” nasvědčuje podstatně razantnějšímu úderu než nějaká neškodná facka, zvlášť pokud měl být termín rána použit v souvislosti s poraněním, kvůli němuž poškozený lékařské ošetření vyhledal.

31. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by patrně bylo možno podřazovat výhrady vyvěrající z námitky podjatosti vůči policejnímu orgánu. Ty totiž nemohou spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť tento dovolací důvod by mohl dopadat pouze na situace, kdy by vyloučeným byl justiční orgán, který rozhodl ve věci samé, tedy soud. V tomto ohledu lze odkázat na příslušnou pasáž vyjádření státního zástupce, s níž se Nejvyšší soud ztotožnil. Ostatně ani obviněný svou námitku podjatosti policejního orgánu nepodřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale dovozuje z ní, že důkazy, které byly provedeny vyloučeným policejním orgánem nelze považovat za použitelné pro řízení před soudem. I tato námitka je však zjevně neopodstatněnou, a to jak z hlediska formálního, tak i materiálního.

32. Dle dovolatele měl být podjatým policejním orgánem policista M., ten však žádné důkazy použité před soudem neprováděl. Z důkazů provedených v přípravném řízení byly v hlavním líčení čteny úřední záznamy sestry poškozeného D. Š. (č. l. 24), jejího bratra F. Š. (č. l. 28), svědka M. (č. l. 26) a svědka L. (viz č. l. 32). Na výslechu žádné z těchto osob se policista M. nepodílel, neboť D. Š. vyslýchala policistka Š. a zbývající tři svědky policista K. Okruh těchto osob provádějících důkazy použité následně před soudem se tak zcela míjí s policistou M., který má být dle obviněného podjatý.

33. V materiální rovině se pak s údajnou M. podjatostí patřičně vypořádal odvolací soud. Předcházející dovolatelova trestná činnost nebyla vůči policistovi M. spáchána v rovině osobní, nýbrž při výkonu jeho pracovních povinností coby policisty. Byť by tomu tak být nemělo, je smutnou skutečností, že agresivní projevy rozličných osob vůči policii nejsou nikterak výjimečné a z tohoto hlediska není důvodu domnívat se, že dovolatelovo agresivní vystupování vůči němu by policista M. vnímal jinak než jako impulzivní projev aktuální nálady jedince neochotného podřizovat se veřejnému pořádku. Obviněný sám ani neuvádí, čím by v množině různých osob vzpouzejících se pokynům policie měl být právě on tak významným, aby v jednom z takto dotčených policistů vzbuzoval nějaké nepřátelské naladění. Natožpak natolik výrazné, aby mělo přetrvávat po dobu několika let, po které by latentně dřímalo v dotčeném policistovi a vyplavalo na povrch až v momentě prošetřování nyní řešené trestné činnosti. Navíc dle konstrukce nabízené obviněným by policista M. musel disponovat až nadpřirozenými schopnostmi, neboť by musel do svého spiknutí vůči dovolateli zahrnout i policisty Š. a K., u kterých nelze nalézt žádný (natožpak rozumný) důvod, pro který by se měli uchýlit k nekalým praktikám, jimiž by ohrožovali nejen svou profesní čest, ale i pracovní budoucnost. Nelze přitom přehlížet, že policista K. sepisoval též úřední záznamy se svědky B., L. a D., kteří v nich mluvili nikoliv o úderech pěstí, nýbrž o fackách. Měl-li by být policista M. natolik démonickým manipulátorem, aby do svého komplotu vůči obviněnému zahrnul i policistu K., pak by bylo zcela nesmyslné, aby připustil, že v úředních záznamech sepsaných se svědky B., L. a D. byla zachycena jejich vyjádření o fackách, a nikoliv o úderech pěstí. Jinak řečeno, měl-li M. s kýmkoliv manipulovat, pak by mu sotva mohlo něco bránit v tom, aby i vyjádření posledních třech zmíněných svědků zachycovalo to, co by M. do svého spiknutí vůči obviněnému potřeboval.

34. Policista M. tak v přípravném řízení vytěžoval na úřední záznam pouze poškozeného D. Š., přičemž se jednalo o upřesňující druhé vytěžování, když prvé provedl policista K. zhruba o čtvrt roku předtím (č. l. 10). Úřední záznam pořízený v přípravném řízení s poškozeným D. Š. však před soudem jako důkaz nesloužil, nebyl v hlavním líčení poškozenému ani předestřen a soud vycházel výlučně ze svědecké výpovědi D. Š., kterou poskytl při svém výslechu v hlavním líčení. Obdobné platí i o výslechu obviněného, který rovněž vypovídal v hlavním líčení, v němž výpověď z řízení přípravného nebyla čtena ani obviněnému předestírána.

35. Přitakat nelze ani argumentaci dovolatele, který dovozuje nezákonnost svého výslechu z přípravného řízení (navíc neužitého jako důkaz v hlavním líčení) z údajných procedurálních nedostatků spočívajících v tom, že výslech nebyl proveden za přítomnosti další osoby. Dovolatel se v tomto ohledu mýlí a nesprávně vykládá ustanovení § 95 odst. 3 tr. ř. Podle něho totiž není vyžadována přítomnost další osoby u výslechu obviněného, ale je nezbytná jen přítomnost nezúčastněné osoby až při čtení pořízeného protokolu nebo při jeho předložení k přečtení. Tato podmínka přitom dle obsahu protokolu splněna byla a touto osobou byl policista M. J. (viz č. l. 5).

36. Tvrdil-li konečně obviněný, že nevěděl, jak se bránit proti údajnému postupu policisty M., který mu měl odmítnout zaprotokolovat vznášené námitky, pak tato výhrada působí více než nepřesvědčivě. To jednak ve světle košaté trestní minulosti obviněného, který jako zkušený matador trestního řízení oplýval bohatými zkušenostmi (viz trestní rejstřík na č. l. 86) o jeho průběhu, takže o nějaké jeho nesmělosti bránící mu trvat na zaprotokolování požadovaných námitek lze s úspěchem pochybovat. Dále to platí o to víc, že obviněný patrně nemá zásadní problém s vyjádřením svých postojů a stanovisek vůči veřejné moci, jak dosti ilustrativně plyne z ním vyzdvihované kauzy, v níž své požadavky vůči předvádějícím policistům vymáhal výhrůžkami umocněnými sekyrou a železnou tyčí. V tomto kontextu tak konstrukce o plachém obviněném, jenž se zalekl neochoty policisty k protokolaci řečeného a jenž podepsal bez jakýchkoliv výhrad takový údajně neúplný protokol, nemůže obstát.

37. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze subsumovat výhrady, jimiž dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud nevyčkal výsledku šetření GIBSu ohledně jednání policisty M. a dále, že nebyl opatřen znalecký posudek či odborné vyjádření k mechanismu vzniku zranění poškozeného. Prvá z uvedených námitek se s touto alternativou předmětného dovolacího důvodu míjí, druhá pak je zjevně neopodstatněná.

38. Pomine-li Nejvyšší soud, že soud druhého stupně si správně otázku údajné M. podjatosti či jeho nezákonných postupů vyřešil jako otázku předběžnou, pak nelze opomíjet, že ani případné zjištění GIBSu o M. pochybeních by nebylo možno označit za zjištění vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestných činů. Jinak řečeno, i kdyby vyšlo najevo, že M. nějak pochybil, nedevalvovalo by to nijak důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení a které bral v potaz soud při jejich hodnocení. M. se totiž na žádném takovém důkazu nepodílel, takže závěr vyšetřování GIBSu nelze označit za důkaz podstatný a ani za důkaz vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním.

39. Odborné vyjádření či znalecký posudek k mechanismu vzniku zranění poškozeného a k délce jeho léčení lze v obecné rovině pokládat za důkaz podstatný a vztahující se i k rozhodným skutkovým zjištěním, v projednávaném případě tomu však tak není. Soudy nižších stupňů totiž měly k dispozici poměrně podrobné lékařské zprávy, které poskytly spolehlivé odpovědi na obě tyto otázky. K mechanismu vzniku zranění poškozeného navíc nelze přehlížet ani časový aspekt, kdy ošetření v nemocnici bylo poskytnuto bezprostředně po incidentu s obviněným. Takže ani technicky nebyl žádný prostor k tomu, aby poškozený zranění utrpěl jinde a jinak. Bezprostřednost se navíc podává i z výpovědi matky poškozeného L. Š., která ihned po incidentu s obviněným viděla, že její syn je zraněn. Na to ostatně přiléhavě poukázal i odvolací soud.

40. Se soudy nižších stupňů lze souhlasit i v obviněným kritizovaném závěru o tom, že typickým mechanismem vzniku zranění, jaké utrpěl poškozený, je úder pěstí proti obličeji. Tento závěr nižších soudů není nahrazováním činnosti zdravotnického znalce, ale jde o logickou argumentaci uplatňovanou v rámci zásady volného hodnocení důkazů a vyvěrajících z obvyklých znalostí absolventa základní školy a běžných životních zkušeností. I takto vybavení laici svedou vyhodnotit, že pouhý úder otevřenou dlaní není způsobilý přivodit zlomeniny obličejových kůstek. Jedná se o kvalitativně stejnou laickou úvahu, jaké je schopen průměrně disponovaný jedinec při posuzování věrohodnosti jevů narušujících časoprostorovou kontinuitu či přírodní zákony. Primárně však platí, že nižší soudy měly v otázce mechanismu vzniku poranění dostatečnou oporu v lékařských zprávách a takto spolehlivě získanou informaci nebylo třeba duplicitně opatřovat z jiného důkazního zdroje.

41. To platí i o skutkovém závěru nižších soudů stran délky omezení poškozeného v obvyklém životě, jak přesvědčivě vyložily nižší soudy. Brojil-li obviněný proti tomu, že není zřejmé, z čeho lékař Ševčík vyvodil dobu zdravotního omezení poškozeného, když poškozený se k tomu žádným způsobem nevyjadřoval, tak ani tato námitka není důvodná. Zde totiž lékař Ševčík vyšel právě ze své odbornosti, které se obviněný na jiném místě své argumentace dovolává. Ševčíkovo vyjádření v rámci jeho odbornosti pracuje s technicko-medicínskými limity organismu a svede tak stanovit dobu omezení pacienta v obvyklém způsobu života, aniž by k tomu potřeboval sbírat anamnestické údaje přímo od něho. Ty totiž mohou být zhusta zatíženy různými atypičnostmi spočívajícími jak v přehnaném hrdinství pacienta na straně jedné, tak v jeho nejrůznějších superpozicích, agravacích či dramatizacích údajných těžkostí vyvěrajících z jeho subjektivních stesků na straně druhé. To lékařská zpráva vycházející z odbornosti zpracovatele dokáže spolehlivě odstínit a poskytnout tak objektivizovaný údaj o dobách, po které konkrétní poranění omezuje pacienta v obvyklém způsobu života. Z lékařských zpráv vyplývají konkrétní obtíže i jejich délka, jak přesvědčivě rozvedl odvolací soud v třetím odstavci na straně sedm svého usnesení. Bolestivost poraněného místa, konzumace analgetik, nemožnost smrkání a nutnost podrobit se operativnímu zákroku (viz č. l. 17), stejně jako pooperační nutnost dodržovat zvýšenou ústní hygienu, snášet bolest a konzumovat pouze měkkou stravu (viz č. l. 19) jsou všechno významné dopady do obvyklého života běžného jedince tuzemské populace a ani z tohoto hlediska tak není zapotřebí zadávat zpracování specializovaného odborného vyjádření či soudně lékařského znaleckého posudku. IV./ 2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, ani že rozhodná skutková zjištění by vycházela z procesně nepoužitelných důkazů, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. Přitom právě toto obviněný činí, neboť obě shledané právní kvalifikace stíhaného jednání napadá z platformy svého skutkového závěru o uštědření facek (úderů otevřenou dlaní), nikoliv úderů pěstí, jak dovodily soudy nižších stupňů. V tomto ohledu se námitky obviněného proti právním kvalifikacím s tímto dovolacím důvodem rozcházejí.

43. Pokud by se značnou měrou tolerance měla být pod tento dovolací důvod podřazována námitka obviněného o tom, že stíhané jednání nebylo výtržností, pak taková námitka je zjevně neopodstatněná. Dovolatelem vyzdvihované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, nikterak nemodifikovalo samotné vymezení výtržnosti. Tou tak i nadále je jednání násilné povahy, které narušuje závažným způsobem veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jedná se zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989 sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Obviněný sice snad svým výpadem primárně řešil svůj individuální spor, činil tak ovšem v intravilánu okresního města a v čase, který v daném ročním období byl poměrně frekventovaný co do možnosti výskytu třetích osob. Jeho jednání nepředstavovalo epizodní, krátkodobý, jednorázový počin, ale předcházela mu hádka a pronásledování (byť nikoliv poškozeného, nýbrž jeho bratra) po parkovišti. Šlo tedy o poměrně širokou škálu aktivit, jaká jen těžko unikne pozornosti a jaká na první pohled pro kohokoliv, kdo by se nacházel v daném místě, představuje narušení veřejného klidu a pořádku a vzbuzuje obavy z eskalace konfliktu, jež by mohla přerůst v ohrožení zdraví či majetku. Nelze proto souhlasit s kategorizací obviněného, který své jednání označuje za bagatelní a nenaplňující znak výtržnosti. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

44. Námitky proti nepřiměřenosti trestu pod tento ani pod žádný jiný důvod dovolání podřazovat nelze. Obviněný se tento dovolací důvod snaží uplatňovat v provázanosti s dovolacím důvodem dle § 265b odst. písm. h) tr. ř. Poptávkou po dovolacím přezkumu přiměřenosti trestu se tzv. „salámovou metodou“ snaží rozvrátit principy dovolacího řízení a charakter dovolání coby mimořádného opravného prostředku vázaného na konkrétní (dovolací) důvody se pokouší transformovat do roviny dalšího řádného opravného prostředku. Takto široce to však Ústavní soud v žádném ze svých rozhodnutí nepojal a prolomení dovolacích důvodů (respektive usměrnění jejich výkladu tak, aby byl ústavně konformní) připustil stran uloženého trestu jen na situace extrémního rozporu a neslučitelnosti s proporcionalitou trestní represe. Dovolatelem vyzdvihovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak vyslovovala právě k trestům uvedených (ne)kvalit.

45. Takovými však trest uložený obviněnému rozhodně neoplývá a jím uplatněné námitky se tak s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [popř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř.] rozcházejí. Nižší soudy náležitě vážily veškeré polehčující i přitěžující okolnosti projednávaného případu a jim adekvátně stanovily jak druh, tak výměru uloženého trestu. Obviněný je osobou v minulosti opakovaně trestanou pro agresorská jednání, a to i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Z posledního takového trestu v délce 15 měsíců uloženého za násilnou delikvenci byl propuštěn 11. 4. 2023, přesto se však pouhých pět měsíců poté dopustil dalšího agresorství v nyní řešené věci. Nulový výchovný účinek předcházejících trestů i krátký časový odstup od působení trestu posledního v podstatě vylučují, že by na něho nyní mohlo být působeno jiným než opět nepodmíněným trestem odnětí svobody. Vzhledem k jeho neochotě vzít si z jakýchkoliv dřívějších postihů patřičné ponaučení se totiž naděje na výchovný účel trestu blíží nule a do popředí vystupuje význam trestu coby ochrany společnosti před dalším jeho protiprávním jednáním. Tuto ochranu přitom nemůže zajistit žádný jiný než nepodmíněný trest, který díky výkonu v režimovém zařízení buď zcela eliminuje, anebo alespoň významně sníží rizikovost opakování trestné činnosti obviněným.

46. Ani výměra uloženého trestu nezakládá (ne)kvality, které by při ústavně konformním výkladu dovolacích důvodů umožňovaly přezkum uloženého trestu dovolacím soudem. Jak zmíněno výše, obviněný byl podroben patnáctiměsíčnímu trestu odnětí svobody, aniž by to zanechalo jakýkoliv výchovný efekt. A velmi záhy se opět dopustil charakterově obdobné trestné činnosti. I kdyby navzdory tomu ještě bylo možno chovat naději v nějaký výchovný účinek trestu, pak pokud nestačilo předcházejících 15 měsíců odnětí svobody ke změně náhledu obviněného na své chování, pak má bytostnou logiku, že nyní je na něho třeba působit důrazněji tak, aby byl případný výchovný účinek zesílen. Primárně však platí, že výchovný účinek trestu je v jeho případě již upozaděn a je zapotřebí společnost před ním spíše chránit, a to o poznání delší dobu, než se stalo v předcházejícím případě. Z tohoto hlediska není délka nyní ukládaného trestu vůbec přísná, tím méně pak nepřiměřeně, a již vůbec ne taková, aby trest bylo možno označit za drakonický, exemplární či extrémně přísný. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265 b odst. 1 písm. m) tr. ř.

47. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněný neuplatnil v prvé alternativě – tedy že mu bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativně druhé – totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V. Způsob rozhodnutí

48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

50. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět neadresoval Nejvyššímu soudu, ale cílil jej k soudu prvého stupně, po němž poptával učinění návrhu podle § 265h odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně tomuto podnětu nevyhověl a požadovaný návrh neučinil, takže Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí. Byť tedy tento dovolatelův impuls nesměřoval k Nejvyššímu soudu, ten jej vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Zpracoval: Ondřej Vítů