3 Tdo 200/2023

3 Tdo 200/2023-3017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných Z. D., nar. XY, trvale bytem XY, K. H., nar. XY, bytem XY, R. P., nar. XY, bytem XY, a J. Š., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 9 To 214/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 103/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 9 To 214/2022.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 8 T 103/2018, byli obvinění Z. D. (za jednání popsané v bodě I. výroku o vině), K. H. (za jednání popsané v bodě II. výroku o vině), J. P. (za jednání popsané v bodech I. a III. výroku o vině) a J. Š. (za jednání popsané v bodech I. a II. výroku o vině), uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen „tr.

zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že I.) obžalovaní Z. D., R. P., J. Š. a s již odsouzeným J. M., jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazení na XY oddělení XY odboru Správy Státní bezpečnosti Praha (StB), které bylo zaměřené na vyhledávání, odhalování, dokumentování a potlačování činnosti osob nepřátelských tehdejšímu socialistickému režimu, během výkonu služby, a to Z. D. jako řadový příslušník v letech 1981 až 1982, J. M. ve vedoucí funkci n. v letech 1978 až 1981, R.

P. ve vedoucí funkci n. v letech 1981 až 1982, J. Š. jako řadový příslušník v letech 1977 až 1983,

I.a) se podíleli na zpracovávání tzv. „svazku“ vedeného pod krycím názvem „XY“ na osobu poškozeného V. B., nar. XY, jenž byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjel především jako signatář Charty 77, a proto byl zařazen do projektů StB pod názvy „XY“ „XY“ a „XY“, zaměřených především vůči signatářům a příznivcům Charty 77, kdy podstatou projektu "XY" bylo systematické šikanování v bydlišti i na pracovišti, otevřené zastrašování, ostentativní sledování či opakované zadržování v celách předběžného zadržení a vyhrožování trestním stíháním, podstatou projektu „XY“ byla kompromitace před spoluobčany a podstatou projektu „XY“ bylo docílení vystěhování signatářů a příznivců Charty 77 do zahraničí, přičemž již odsouzený J.

M. a obžalovaný R. P. z titulu vedoucí funkce n. kontrolovali a schvalovali dokumenty vážící se k poškozenému V. B. a obžalovaní J. Š. a Z. D. jako řadoví příslušníci, případně společně ještě s dalšími příslušníky StB vyvíjeli na poškozeného V. B. systematický nátlak v podobě tzv. „profylakticko-rozkladných“ a „agenturně-operativních“ opatření, poškozeného opakovaně navštěvovali jak doma, tak v zaměstnání, v intervalech dvakrát až třikrát za týden ho vyslýchali, při výsleších mu vyhrožovali fyzickou likvidací jeho osoby, třeba že ho přejede nákladní automobil, během jednoho výslechu hrozili poškozenému únosem jeho tehdy dvouleté dcery AAAAA (pseudonym) a jeho manželky M.

B., při jednom z výslechů ho obžalovaný J. Š. zbil, v intervalech přibližně jedenkrát do měsíce ho zadrželi a na 48 hodin umístili do cely zadržení, opakovaně u poškozeného prováděli domovní prohlídky, během kterých mu vyhrožovali stejně jako při výsleších, kdy při poslední domovní prohlídce dali poškozenému na vybranou, zda chce jít do vězení, nebo odjet do zahraničí, jinak že se může stát, že při příští domovní prohlídce u něho najdou ve skříni samopal, v důsledku kterýchžto šikanózních kroků docílili, že se poškozený V.

B., ač to nebylo jeho svobodné rozhodnutí, po vyřízení potřebných formalit vystěhoval se dne 29. 03. 1982 společně se svou manželkou M. B., nar. XY a nezletilou dcerou AAAAA, nar. XY z území tehdejší Československé socialistické republiky do Rakouska, což bylo pro všechny členy rodiny spojeno se ztrátou občanství, přičemž z dochovaného a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) uloženého listinného materiálu mimo jiné vyplývá, že - J. Š. dne 06. 10. 1981 zpracoval úřední záznam o opatření provedeném v rámci akce „XY“ a úřední záznam podepsal R.

P., - Z. D. dne 26. 10. 1981 zpracoval návrh na převedení signálního svazku č. XY vedeného na V. B. na svazek osobní, kdy navrhovatelem byl R. P., s uvedením cíle kompromitovat V. B. před ostatními členy Charty 77 opakovanými profylaktickými-rozkladnými pohovory narušovat jeho aktivity, opakovaně provádět kontroly k jeho osobě a tím docílit kompromitaci v místě bydliště v rámci akce „XY“, vytvářet podmínky k naplnění projektu „XY“ a „XY“, a to vzhledem k tomu, že dosud prováděná opatření na něho nemají větší pozitivní vliv,

- Z. D. dne 17. 11.

1981 zpracoval stanovisko pozitivní stanovisko k žádosti V. B. o vystěhování do Kanady a doporučil tehdejšímu Odboru pasů a víz Správy státní bezpečnosti urychlené vyřízení jeho žádosti, - J. Š. dne 29. 11. 1977 vypracoval úřední záznam obsahující informace o

V. B. a jeho aktivitách, který za náčelníka schválil J. M. nyní již odsouzený, - Z. D. dne 24. 11. 1981 zpracoval výkaz preventivních opatření provedených vůči V. B. a výkaz schválil R. P., - R. P. dne 12. 10. 1981 zpracoval vůči V. B. návrh na zavedení zpravodajsko - technického úkonu „XY“, jehož podstatou byl dlouhodobý prostorový odposlech za využití technického zařízení nainstalovaného v bytě, - Z. D. dne 06. 04. 1982 zpracoval návrh na uložení svazku nepřátelské osoby číslo XY v akci „XX“, zpracování návrhu doporučil R. P., - Z. D. dne 12. 08. 1982 přeregistroval a předal svazek s krycím názvem „XY“ jinému zpracovateli;

I.b) se podíleli na zpracovávání tzv. „svazku“ vedeného pod krycím názvem „XY“ na osobu poškozené J. P., nar. XY, která byla předmětem zájmu Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjela především jako signatářka Charty 77, a proto byla zařazena do projektů StB pod názvy „XY“ „XY“ a „XY“, zaměřených především vůči signatářům a příznivcům Charty 77, kdy podstatou projektu "XY" bylo systematické šikanování v bydlišti i na pracovišti, otevřené zastrašování, ostentativní sledování či opakované zadržování v celách předběžného zadržení a vyhrožování trestním stíháním, podstatou projektu „XY“ byla kompromitace před spoluobčany a podstatou projektu „XY“ bylo docílení vystěhování signatářů a příznivců Charty 77 do zahraničí, náčelníka kontrolovali a schvalovali dokumenty vážící se k poškozené J.

P. a obžalovaní přičemž odsouzený J. M. a obžalovaný R. P. z titulu vedoucí funkce J. Š. a Z. D. jako řadoví příslušníci, případně společně ještě s dalšími příslušníky StB vyvíjeli na poškozenou J. P. systematický nátlak v podobě tzv. „profylakticko-rozkladných“ a „agenturně-operativních“ opatření, poškozenou opakovaně vyslýchali, k výslechům ji předváděli i po náročných nočních směnách, které jako zdravotní sestra sloužila v nemocnici, při výsleších, kterých absolvovala celkem asi 80 a některé z nich trvaly několik hodin, jí nepouštěli na toaletu, uráželi jejího otce, nebo ji v zimě odvezli k výslechu a po něm ji propustili bez zimního oblečení a bez prostředků, asi osmkrát ji zadrželi a na 48 hodin umístili do cely zadržení, bez ohlášení ji navštěvovali doma, prováděli u ní domovní prohlídky, při kterých zabavovali různé věci včetně soukromé korespondence, v důsledku kterýchžto šikanózních kroků docílili, že se poškozená J.

P., ač to nebylo její svobodné rozhodnutí, po vyřízení potřebných formalit vystěhovala dne 12. 05. 1982 z území tehdejší Československé socialistické republiky do Rakouska, což bylo pro ni spojeno se ztrátou občanství, přičemž z dochovaného a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) uloženého listinného materiálu mimo jiné vyplývá, že - R. P. podepsal vypracované vyhodnocení rozpracování akce "XY" ze dne 09. 09.

1980, v jehož závěru se konstatuje, že se podařilo částečně zamezit nepřátelské činnosti J. P.,

- R. P. podepsal vypracovaný plán operativního rozpracování akce "XY" ze dne 09. 09. 1980, v jehož závěru se konstatuje, že kontrola plnění plánu bude prováděna průběžně na úrovni náčelníka oddělení a jedenkrát za dva měsíce na úrovni vedení odboru, přičemž úkoly spočívají v tom, že bude informován zaměstnavatel J. P. o jejích postojích a názorech, prostřednictvím sledování bude prováděna kontrola její činnosti v době pracovního volna, budou prováděny opakované preventivní pohovory a bude kompromitována, - R. P. podepsal vypracovaný úřední záznam ze dne 29. 06. 1981, v jehož závěru se konstatuje, že v rámci akce "XY" bude provedena realizace schváleného návrhu projektu "XY",

- R. P. podepsal vypracovaný úřední záznam ze dne 10. 07. 1981, v jehož závěru se konstatuje, že získané poznatky budou využity při rozpracování akce "XY" a jejího zařazení do projektu "XY", - R. P. podepsal vypracované memorandum ze dne 21. 09. 1981, v němž se uvádí, že vůči J. P. byla provedena řada preventivních a profylaktických pohovorů, v několika případech za použití zadržení a umístění v cele předběžného zadržení, že na její nepřátelskou činnost byl upozorněn její zaměstnavatel, v důsledku čehož musela 3x změnit zaměstnání a od současného zaměstnavatele opět dostala výpověď, v důsledku čehož uvažuje o vystěhování, čehož má být využito k jejímu zařazení do projektu "XY" s tím, že dále bude vůči ní postupováno tak, aby se dobrovolně vystěhovala z republiky, - R.

P. doporučil ke schválení vypracovaný návrh ze dne 02. 11. 1981 na převedení signálního svazku č. XY "XY" na osobní svazek, v němž se mimo jiné uvádí, že v případě, že by se J. P. nevystěhovala, bude připravena na základě § 202 tr. zákona, popřípadě i § 98 a § 112 tr. zákona realizace její osoby, - J. Š. dne 05. 01. 1982 převzal osobní svazek s krycím jménem "XY" k dalšímu rozpracování, převzetí osobního svazku schválil R. P., - R. P. podepsal vypracovaný úřední záznam ze dne 05. 05. 1982 obsahující údaje o konečných přípravách vystěhování J.

P., - J. Š. se dne 10. 05. 1982 spolupodílel na sepsání úředního záznamu o tom, že toho dne proběhlo jednání k zajištění klidného průběhu odjezdu z republiky zájmového objektu "XY", kdy dojde na základě projektu "XY" k jejímu opuštění republiky ve dnech 12. 05. 1982 nebo 13. 05. 1982, se specifikací opatření, která budou za tím účelem provedena a na kterých se bude osobně podílet, a R. P. tento úřední záznam podepsal, - J. Š. byl dne 12. 05. 1982 přítomen při opatření k zajištění klidného odjezdu objektu "XY" v rámci projektu „XY“ do Rakouska z vlakového Hlavního nádraží v Praze a dne 14.

05. 1982 o tom sepsal úřední záznam, který podepsal R. P.,

- J. Š. se dne 14. 05. 1982 spolupodílel na sepsání úředního záznamu o tom, že dne 12. 05. 1982 bylo provedeno opatření k zajištění klidného odjezdu objektu "XY" do Rakouska a že "XY" opustila republiku trvale se ztrátou občanství v rámci plnění projektu "XY", s návrhem na zařazení J. P. do indexu nežádoucích osob, a R. P.

tento úřední záznam podepsal,

- J. Š. dne 18. 05. 1982 vypracoval návrh na uložení svazku "XY" a návrh na zařazení J. P. do indexu nežádoucích osob na dobu 20 let;

II./ obžalovaní J. Š., K. H. jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazení na XY oddělení XY odboru Správy Státní bezpečnosti Praha (StB), které bylo zaměřené na vyhledávání, odhalování, dokumentování a potlačování činnosti osob nepřátelských tehdejšímu socialistickému režimu, během výkonu služby, a to obžalovaný K. H. ve vedoucí funkci n. v roce 1983 a obžalovaný J. Š. jako řadový příslušník v letech 1977 až 1983, se podíleli na zpracovávání tzv. „svazku“ vedeného pod krycím názvem „XY“ na osobu poškozeného J.

N., nar. XY, který byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjel jako příznivec Charty 77 a člen hudebních skupin „XY“ a „XY“, jejichž skladby zesměšňovaly tehdejší režim, a proto byl zařazen do projektů StB pod názvy „XY“ a „XY“, kdy podstatou projektu "XY" bylo zabránit hudebním skupinám v pořádání koncertů a podstatou projektu „XY“ bylo docílení vystěhování signatářů a příznivců Charty 77 do zahraničí, přičemž obžalovaný J. Š. zavedl „svazek“ vedený pod krycím názvem „XY“ a obžalovaný K.

H. kontroloval a schvaloval dokumenty vážící se k poškozenému J. N., který byl v intervalech jedenkrát až dvakrát týdně vyslýchán, během výslechů mu bylo vyhrožováno a byl ponižován, opakovaně byl zadržen na 48 hodin, a obžalovaný J. Š. společně ještě s dalším příslušníkem StB mu při posledním výslechu dal na vybranou, zda chce být uvězněn na osm a půl roku za smyšlené zneužívání nezletilých dívek, nebo zda se natrvalo vystěhuje do Vídně, v důsledku kterýchžto šikanózních kroků docílili, že se poškozený J.

N., ač to nebylo jeho svobodné rozhodnutí, po vyřízení potřebných formalit vystěhoval dne 26. 07. 1983 společně se svou manželkou L. N., nar. XY z území tehdejší Československé socialistické republiky do Rakouska, což bylo pro ně spojeno se ztrátou občanství, přičemž z dochovaného a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) uloženého listinného materiálu mimo jiné vyplývá, že - J. Š. dne 13. 12. 1977 vypracoval žádost o zavedení spisu v problematice „XY“ na J. N. s krycím názvem „XY“, - J. Š. dne 19.

04. 1977 vypracoval návrh na provedení profylaktického opatření v rámci akce „XY“ vůči amatérské beatové skupině „XY“, v níž byl J. N. jedním z hudebníků, - J. Š. dne 04. 03. 1981 převzal svazek s krycím jménem „XY“ k dalšímu rozpracování,

- J. Š. dne 04. 03. 1983 vypracoval v akci „XY“ návrh na provedení vytěžovacího pohovoru s J. N. s tím, že v průběhu rozpracování bylo zjištěno, že J. N. projevil zájem o vystěhování z republiky, a proto bude předvolán a vytěžen jednak ke své činnosti, jednak k plánovanému vystěhování, - J. Š. dne 09. 03. 1983 provedl s J. N. pohovor o jehož průběhu sepsal úřední záznam se závěrem, že vzhledem ke zjištěnému bude J. N. zahrnut do opatření v rámci akce „XY“ s cílem dosáhnout jeho vystěhování z republiky se zřeknutím se státního občanství, a K. H. tento úřední záznam podepsal, - J. Š. dne 08. 04. 1983 vypracoval sdělení adresované Odboru pasů a víz Správy Státní bezpečnosti, v němž uvádí, že je v operativním zájmu StB, aby se J. N.

společně s manželkou trvale vystěhoval z republiky se ztrátou státního občanství, a proto se žádá o urychlené kladné vyřízení jejich žádosti o povolení k vystěhování;

III./ obžalovaný R. P. jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazený na XY oddělení XY odboru Správy Státní bezpečnosti Praha (StB), které bylo zaměřené na vyhledávání, odhalování, dokumentování a potlačování činnosti osob nepřátelských tehdejšímu socialistickému režimu, během výkonu služby, a to ve vedoucí funkci n. v letech 1981 až 1982 se podílel na zpracovávání tzv. „svazku“ vedeného pod krycím názvem „XY“ na osobu poškozeného J. Ch., nar. XY, který byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjel především jako signatář Charty 77, a proto byl zařazen do projektů StB pod názvy „XY“ „XY“ a „XY“, zaměřených především vůči signatářům a příznivcům Charty 77, kdy podstatou projektu "XY" bylo systematické šikanování v bydlišti i na pracovišti, otevřené zastrašování, ostentativní sledování či opakované zadržování v celách předběžného zadržení a vyhrožování trestním stíháním, podstatou projektu „XY“ byla kompromitace před spoluobčany a podstatou projektu „XY“ bylo docílení vystěhování signatářů a příznivců Charty 77 do zahraničí, přičemž obžalovaný R.

P. z titulu vedoucí funkce n. kontroloval a schvaloval dokumenty vážící se k poškozenému J. Ch., který absolvoval asi 6 výslechů, ke kterým byl přivezen buď z domova, nebo ze zaměstnání a při nichž mu byl nabádán, aby odešel natrvalo do zahraničí, jinak že ani on, ani jeho manželka A. Ch. a její matka Š. H., do té doby zaměstnané a následně propuštěné ze zaměstnání v České televizi, neseženou zaměstnání a on sám že může skončit ve vězení, v důsledku kterýchžto šikanózních kroků se poškozený J. Ch., ač to nebylo jeho svobodné rozhodnutí, po vyřízení potřebných formalit vystěhoval dne 28.

04. 1982 společně se svou manželkou A. Ch., nar. XY, nezletilým synem BBBBB (pseudonym), nar. XY a nevlastní nezletilou dcerou CCCCC (pseudonym), nar. XY z území tehdejší Československé socialistické republiky do Rakouska, což bylo pro ně spojeno se ztrátou občanství, přičemž z dochovaného a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) uloženého listinného materiálu mimo jiné vyplývá, že - R. P. doporučil ke schválení vypracovaný návrh ze dne 08. 02. 1982 na provedení preventivního opatření formou pohovoru s J.

Ch., který je signatářem "Charty 77", rozpracovaným v signálním svazku č. XY s krycím jménem "XY", a který bude po skončení pohovoru vyzván, zda by se nechtěl vystěhovat do zahraničí, že mu v tom mu nebudou státní orgány činit žádné potíže, kdy jako cíl preventivního opatření bylo uvedeno zamezení nepřátelskému jednání J. Ch. a jeho vlivu na mládež, a zahrnutí J. Ch. do akce "XY", - R. P. podepsal vypracovaný úřední záznam ze dne 22. 04. 1982, v němž se uvádí, že bude vypracováno opatření k zajištění odjezdu J.

Ch. z ČSSR s cílem podchycení osob, které se s ním přijdou rozloučit, a poté bude provedeno vyhodnocení svazku a zpracován návrh na uložení do archivu, - R. P. doporučil ke schválení vypracovaný návrh ze dne 03. 05. 1982 na zařazení J. Ch. do indexu nežádoucích osob na dobu 10 let, - R. P. doporučil ke schválení vypracovaný návrh ze dne 03. 05. 1982 na uložení svazku č.

XY s krycím jménem "XY", evidovaným na J. Ch.; čímž porušili článek 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, který zaručoval nedotknutelnost osoby, článek 31, který zaručoval nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svobodu pobytu občanů ČSSR, článek 34, který ukládal všem občanům povinnost zachovávat Ústavu a ostatní zákony, § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který ukládal Sboru národní bezpečnosti, aby se ve své činnosti řídil Ústavou, ústavními zákony a ostatními právními předpisy s tím, že do práv a svobod může Sbor národní bezpečnosti zasahovat jen tehdy, kdy to vyžaduje ochrana socialistického společenského a státního zřízení, ovšem jen v mezích § 23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který stanovil povinnost každého příslušníka Sboru národní bezpečnosti odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, pokud by jeho splněním spáchal trestný čin.

2. Za to byli obvinění K. H. a R. P. odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění do 30. 11. 2011, k trestu odnětí svobody v trvání 2 a ? (dva a půl) roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

3. U obviněných Z. D. a J. Š. soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu odnětí svobody v trvání 3 a ? (tří a půl) roku, uloženého jim rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2011, který nabyl právní moci dne 13. 9. 2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. Ch., nar. XY, bytem XY odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení (dle rozsudku soudu – alternativně řízení ve věcech občanskoprávních).

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 8 T 103/2018, podali obvinění K. H., R. P. a J. Š. odvolání do výroku o vině. Odvolání podala i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněných Z. D. a J. Š., a to do výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnných trestů těmto obviněným. Odvolání podal i poškozený J. Ch., a to do výroku, kterým byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 9 To 214/2022, a to tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil ohledně všech obviněných a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání všech obviněných zastavil, neboť dospěl k závěru, že je trestní stíhání promlčeno. Odvolání poškozeného J. Ch. pak podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

7. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 13 To 31/2021, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných Z. D., K. H., R. P., a J. Š. (sp. zn. 1 NZO 5020/2021, č. l. 3000-3004), přičemž uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., maje za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

8. Po rekapitulaci průběhu řízení státní zástupce rozporoval závěr odvolacího soudu, že s ohledem na dikci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku je nutné trestní stíhání obviněných zastavit. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nelze na projednávanou věc aplikovat trestní zákon ve znění po novele provedené zákonem č. 327/1999 Sb., jež s účinností od 28. 12. 1999 zakotvila mimo jiné zvýšení doby promlčení z 10 na 12 let a zakotvila v § 67a písm. d) tr. zák., další kategorii nepromlčitelných trestných činů, resp. nemožnosti zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení, neboť nelze podle něj dojít k závěru, že by právní úprava po změnách provedených citovanou novelou byla pro pachatele příznivější. Na základě tohoto závěru pak dospěl odvolací soud k tomu, že trestní odpovědnost obviněných byla promlčena dne 30. 12. 1999.

9. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání výše uvedený závěr odvolacího soudu označil za odporující judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kdy aplikace příslušných právních norem odvolacím soudem podle něj postrádá vnitřní logiku. I když je podle něj možné v obecné rovině přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že při aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba brát v úvahu nejen pouze přísnost v podobě výše trestní sazby za jednotlivé trestné činy, ale i délku promlčecí doby, po kterou trvá trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání, smyslem ustanovení § 2 tr.

zákoníku, který je zakotvením pravidla v čl. 40 odst. 6 Listiny, je poskytnout prostor pro reflexi společenského vývoje ve vztahu k některým aspektům trestní represe. Aplikace tohoto ustanovení přitom sama o sobě neznamená ohrožení právní jistoty, jelikož se uplatňuje pouze ve prospěch adresátů norem trestního práva, kteří jsou v systému veřejného práva v nerovném postavení. Podle nejvyššího státního zástupce však není možné aplikovat uvedenou normu způsobem, který fakticky odnímá zákonodárci možnost účinně reagovat a trestněprávně postihovat trestné činy, jejichž spravedlivé potrestání bylo ztíženo například historickým vývojem, neboť je čistě na vůli zákonodárce, které trestné činy chce stíhat či nikoliv a u kterých připustí použití institutu promlčení trestní odpovědnosti.

V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukazuje na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a zvláště pak na jeho § 5, který stanovil, že „do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. S ohledem na změny provedené tímto zákonem počala obviněným běžet promlčecí doba dnem 30.

12. 1989 a v jejich případě by uplynula dnem 30. 12. 1999. S ohledem na to, že by mnohé zločiny komunismu zůstaly nepotrestány, přistoupil zákonodárce z důvodu převažujícího společenského zájmu k přijetí zákona č. 327/1999 Sb. Nejvyšší státní zástupce s odvoláním na citaci důvodové zprávy k tomuto zákonu uvedl, že záměr zákonodárce vycházel ze stejné potřeby jako v případě zákona č. 198/1993 Sb., tedy postihnout zločiny komunismu. Přijetí citovaných norem znamenalo, že trestní stíhání dotčených pachatelů a jejich spravedlivé potrestání nebude zmařeno uplynutím promlčecí doby.

Otázka délky promlčecí doby není kategorií, kterou měl odvolací soud při posuzování příznivosti právní úpravy podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku brát v potaz, jelikož zákonodárce velmi jednoznačně projevil svou vůli zánik trestnosti uplynutím promlčecí doby u uvedených trestných činů vyloučit.

10. Odvolací soud aplikaci ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., vůbec nerozporoval a samotnou okolnost, že zákonodárce nezapočítával určitou dobu do promlčení nebo že zcela vyloučil běh promlčecí doby, nepovažoval samu o sobě za okolnost, která by měla za následek pro pachatele méně příznivou právní úpravu. Svůj závěr o nepříznivost právní úpravy pro obviněné založil toliko na tom, že novela trestního zákona provedená zákonem č. 327/1999 Sb., vyjma rozšíření ustanovení § 67a tr. zák. o písm. d), rovněž prodloužila délku promlčecí dobu v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. z 10 na 12 let. S odvoláním na důvodovou zprávu ke zmíněné novele státní zástupce zdůraznil, že přístup odvolacího soudu nedává smysl s ohledem na to, že právě zařazením bodu d) k ustanovení § 67a tr. zák. zákonodárce explicitně vyjádřil svou vůli na předmětnou trestnou činnost institut promlčení vůbec neaplikovat. V projednávaném případě tak podle nejvyššího státního zástupce není otázka délky promlčecí doby relevantní kategorií při posuzování příznivosti právní úpravy z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň podotkl, že přestože je institut promlčení tradiční součástí tuzemského trestního práva, nejedná se o institut ústavně zakotvený či imanentní součást lidských práv, s kterým může zákonodárce oprávněně disponovat a v určitých případech jej i zcela vyloučit. Ustanovení § 67a odst. 1 písm. d) tr. zák. je potřebné považovat za ustanovení lex specialis k ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. a úsudek o příznivosti či nepříznivosti právní úpravy nelze učinit na základě derogované normy, navíc navzdory explicitně vyjádřené vůli zákonodárce.

11. V podaném dovolání státní zástupce rovněž zdůraznil, že se nejedná o retroaktivní oživení promlčené trestní věci, neboť promlčecí doba fakticky nikdy neuplynula, resp. jejím uplynutím nedošlo k zániku trestní odpovědnosti obviněných. Podle zákonné úpravy před novelou č. 327/1999 Sb. mělo dojít k promlčení trestní odpovědnosti za trestnou činnost obviněných dne 31. 12. 1999. Zmíněná novela zavádějící ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. však nabyla účinnosti již 28. 12. 1999.

12. Svou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu státní zástupce opřel o judikaturu, která otázku aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na promlčení trestní odpovědnosti trestných činů spáchaných v době nesvobody opakovaně řešila. Poukázal mimo jiné na nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021 v de facto totožné věci, které bylo fakticky potvrzeno Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 982/2022 a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013 a ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006.

13. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že závěr odvolacího soudu o zániku trestní odpovědnosti obviněných z důvodu promlčení je nesprávný a naopak nalézací soud postupoval v souladu s právním úpravou, když aplikoval jako nejpříznivější právní úpravu trestního zákoníku ve znění do 30. 11. 2011, jelikož tato úprava obsahovala pro obviněné nejpříznivější úpravu postihu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Odvolací soud naopak pochybil, pokud trestní stíhání obviněných zastavil s tím, že trestní odpovědnost za spáchání těchto zločinů byla promlčena dne 30. 12. 1999. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky.

14. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené § 265p odst. 1 tr. ř., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 9 To 214/2022, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

16. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacích důvodu.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se uplatní tam, kde bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání [§ 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.], aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

18. Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce byl jeho nesouhlas s výkladem ustanovení § 2 tr. zákoníku v této konkrétní věci ze strany odvolacího soudu. Konkrétně toho, jaký soubor předpisů měl být při posouzení trestné činnosti obviněných použit, což mělo zásadní vliv na otázku promlčení trestní odpovědnosti obviněných za jednání kladené jim za vinu.

19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že pokud byl čin spáchán za účinnosti už zrušeného zákona, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/1962 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/1962, shodně č. 35/1962 a č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (rozhodnutí uveřejněná pod č. 73/1951, shodně č.76/1951 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 48 až 56).

20. Projednávaná trestná činnost obviněných byla spáchána v letech 1981 až 1983. V této době byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., a to až do 31. 12. 2009. Soudy nižších stupňů rozhodovaly ve věci po 1. 1. 2010, tj. již za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a musely nejprve vyřešit otázku, který zákon použít. Z hlediska posuzování trestnosti činu v kontextu doby jeho spáchání má imanentní význam ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle § 2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího (odst. 3 téhož ustanovení). Smyslem této právní úpravy je určit, který zákon se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). V dřívějším trestním zákoně uvedenou problematiku zcela totožně upravoval § 16 tr. zák. (srov. též čl. 40 Listiny).

21. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že jednání obviněných bylo trestné jak podle zákona účinného v době jeho spáchání, tak podle zákona účinného v době jeho projednávání. Skutkové podstaty, jakož i znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, s výjimkou znaku spáchání takového činu na jiném pro jeho politické přesvědčení a zneužívaje jeho tísně, se materiálně shodují. Z hlediska výše vymezených zásad pro užití § 2 tr. zákoníku při vyhodnocení toho, jaká právní úprava je pro obviněné nejpříznivější nalézací soud dospěl k závěru, že jí je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění do 30. 11. 2011, protože podle něj u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku činí sazba trestu odnětí svobody dva roky až deset let, kdežto u téhož trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. je při stejné horní hranici dolní hranice trestní sazby o rok vyšší (bod 51. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stran promlčení trestní odpovědnosti obviněných pak nalézací soud dospěl v bodě 47. k závěru, že jejich jednání nebylo s ohledem na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu pro němu a poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93 a ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb., promlčeno.

22. Odvolací soud se s názorem nalézacího soudu stran nejpříznivější právní úpravy pro obviněné ve smyslu § 2 tr. zákoníku neztotožnil, stejně jako s názorem, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněných za stíhané jednání nedošlo. Přisvědčil sice tomu, že z hlediska trestních sazeb, tedy možného trestu za činy obviněných je z v úvahu připadajících právních úprav nejpříznivější právě ta zvolená nalézacím soudem, tedy § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku platného do 30. 11. 2011 (bod 53.), ale zároveň uvedl, že je potřebné vzít do úvahy při rozhodování délku promlčecí doby, pročež není možné akceptovat právní kvalifikaci zvolenou nalézacím soudem.

23. V bodech 25. – 74. odvolací soud obsáhle rozebral, jaké právní úpravy mělo být v souladu s § 2 tr. zákoníku použito, přičemž se zaměřil zejména na otázku promlčení trestního stíhání obviněných. Ve svém rozboru (zejména v bodech 38. – 43.) neopomněl zmínit ustanovení vylučující promlčení trestnosti, zejména ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (body 25., 47. – 48.) i ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. (bod 43). Poukázal na to, že zákon č. 327/1999 Sb., který novelizoval trestní zákon vyjma výše uvedeného rozšíření § 67a tr zák. o písm. d) také obsahoval úpravu, kterou zvýšil promlčecí dobu v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr.

zák. z 10 na 12 let, činí-li horní hranice příslušné trestní sazby nejméně 10 let. Právě na podkladě zvýšení promlčecí doby dospěl v bodech 65. – 66. k závěru, že „trestní zákon ve znění zákona č. 327/199 Sb., „nemůže být posuzován jako příznivější pro obžalovaného, neboť podle výše zmíněných zásad by celkový výsledek řízení byl pro obžalovaného naopak nepříznivější, když při posuzování otázky promlčení není podstatnou spodní hranice trestní sazby, ale výlučně hranice horní. Za situace, kdy novelou trestního zákoníku došlo ke zpřísnění podmínek promlčení (trestního stíhání), je třeba trestní zákon účinný od 28.

12. 1999 posuzovat z hlediska zmíněných zásad za nepříznivější, a proto nelze jednání, které je předmětem tohoto řízení posuzovat podle tohoto (pozdějšího) trestního zákona, ale je nutno je posuzovat podle zákona účinného v době spáchání, případně podle některého ze znění platného do novely č. 327/1999 Sb.“ Zvýšením promlčecí doby z 10 na 12 let a současným zavedením nové kategorie nepromlčitelných trestných činů zákonodárce podle názoru odvolacího soudu „docílil opaku toho, co bylo zájmem společnosti.

Tedy zajištění možnosti postižení všech pachatelů trestných činů uvedených v ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona, resp. § 35 písm. c) tr. zákoníku“ (bod 69). Pokud by však zákonodárce současně nezpřísnil podmínky pro běh promlčení, tedy délku promlčecí lhůty, odvolací soud by mohl postupovat podle ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. účinného od 28. 12. 1999, neboť by mu nebránila překážka v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zákona, promlčecí lhůta, byť by následně fakticky uplynula dne 30. 12.

1999, trestnost žalovaných činů by nezanikla a nic by nebránilo projednání a meritornímu rozhodnutí ve věci“ (bod 72.). Odvolací soud respektující ustanovení § 5 zákona č, 198/1993 Sb. stanovil počátek promlčecí doby dnem 30. 12. 1989 a její konec určil dnem 30. 12. 1999. Vzhledem k těmto úvahám dospěl odvolací soud k závěru, že trestní stíhání obviněných bylo promlčeno již dne 30. 12. 1999 s ohledem na nemožnost aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. V návaznosti na to označil trestní stíhání obviněných za nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr.

ř. a napadeným usnesením je zastavil.

24. S uvedeným náhledem odvolacího soudu na posouzení otázky aplikace ustanovení § 2 tr. zákoníku a na to navazující otázky promlčení trestního stíhání obviněných se Nejvyšší soud neztotožnil.

25. Nejvyšší soud připomíná, že jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle § 11 odst? 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obvinění byli uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění do 30. 11. 2011, u něhož je stanovena promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku 15 let. Počátek trestního stíhání každého z obviněných v nyní projednávané trestní věci je určen datem doručením usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Tento okamžik nastal v případě obviněných H. a D. dne 13. 2. 2018 a v případě obviněných P. a Š, dne 19. 1. 2018. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu (období 1977–1983) a sdělením obvinění uplynula u všech obviněných doba delší než promlčecí doba stanovená v § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku či v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tato skutečnost sama o sobě však pro závěr o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.

26. Za účelem zajištění účinného a spravedlivého potrestání trestných činů spáchaných v období let 1948 až 1989 byl dne 9. 7. 1993 přijat zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v § 5 uvádí, že: „Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. Uzákoněním právě tohoto ustanovení, které v době páchání trestných činů obviněnými neexistovalo, zákonodárce umožňuje trestní stíhání osob, které se dopustily trestných činů v uvedeném období, s tak dlouhým časovým odstupem. V době přijetí tohoto zákona to znamenalo, že obviněným, kteří se dopustili spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, počala tehdy desetiletá promlčecí doba běžet dne 30. 12. 1989 a v jejich případě, jakož i v případech mnoha dalších osob hrozilo, že uplyne dne 30. 12. 1999 a zločiny spáchané před rokem 1989 tak zůstanou nepotrestány. Na tuto situaci bylo v roce 1999 nutno urychleně reagovat a zákonodárce proto z důvodu stejného převažujícího společenského zájmu, který v roce 1993 vedl k přijetí zákona č. 198/1993 Sb., přijal novelu trestního zákona, a to zákon č. 327/1999 Sb., kterým došlo ke změně § 67a tr. zák. vložením písmene d), které u uvedených trestných činů promlčení vylučuje. Z důvodové zprávy k této novele se mimo jiné podává že: „Zařazením bodu d) do § 67a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, bude možné trestně postihnout závažné trestné činy spojené s aktivním prosazováním komunistického režimu, které by jinak byly promlčeny“.

27. Soud prvního stupně důvodně v bodě 47. odůvodnění svého rozsudku s odvoláním na § 5 zákona č. 198/1993 Sb., správně konstatoval, že v době před datem 29. 12. 1989 nemohlo dojít z politických důvodů neslučitelných se zásadami demokratického právního řádu ke sdělení obvinění natož k pravomocnému odsouzení obviněných. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93, který tuto normu shledal ústavně konformní. Nato stručně uvedl, že dne 28. 12. 1999 vstoupila v účinnost nová právní úprava § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák., která vyloučila promlčení trestných činů spáchaných mj. veřejnými činiteli v době nesvobody, u nichž horní hranice trestní sazby činí nejméně deset let, což je nutné aplikovat právě na jednání obviněných.

28. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že ustanovení § 67a tr. zák. stanoví výjimky z jinak obecné platnosti institutu promlčení trestního stíhání. Toto ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb. se zřejmým záměrem, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. se na tyto trestné činy může uplatnit jen tehdy, jestliže do účinnosti citované novely, tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení zde uvedených trestných činů. Otázku, zda nastala okolnost způsobující nepromlčitelnost trestných činů podle § 67a písm. d) tr. zák., je ovšem nutno posuzovat i z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a § 16 odst. 1 tr, zák., protože i zde platí zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona (srov. NS 26/2003-T 627., ÚS 30/1995-n., ÚS 142/1996-n. a ÚS 14/1997-n.). Pokud tedy byl určitý trestný čin konkrétního pachatele promlčen do účinnosti zákona č. 327/1999 Sb., nemohla se obnovit jeho zaniklá trestnost ani na podkladě citovaného zákona (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 601 až 604).

29. Ačkoliv odvolací soud v bodě 70. odůvodnění svého usnesení správně popsal, kdy a z jakých důvodů došlo k přijetí novely č. 327/1999 Sb., a že nabyla účinnosti ještě před promlčením trestního stíhání obviněných dospěl k nesprávnému závěru, že z této novely [včetně předmětného ustanovení § 67a písm. d) tr. zák.] nelze vycházet částečně a jejímu využití jako celku brání zvýšení promlčecí doby z původních 10 let na 12 let. Ve shodě se stáním zástupcem a výše uvedenými teoretickými závěry může Nejvyšší soud přisvědčit odvolacímu soudu pouze v tom, že obecně je (vedle výše trestní sazby za jednotlivé trestné činy) délka promlčecí doby za ten který trestný čin faktorem, který by pro posuzování příznivosti v úvahu připadajících trestních úprav měl být zvažován. V projednávaném případě však nemůže přisvědčit závěru, že by na projednávanou věc nebylo možné aplikovat § 67a písm. d) tr. zák. Samotná skutečnost, že zákonodárce stejnou novelou přistoupil vedle zvýšení promlčecí doby k vložení ustanovení vylučujícímu promlčení trestní odpovědnosti není pro aplikaci ustanovení vylučujícímu promlčení trestní odpovědnosti nijak směrodatná. Jak je uvedeno výše, ustanovení § 67a tr. zák. stanovovalo výjimky z promlčení trestní odpovědnosti vybraných trestných činů, resp. to, že uplynutím promlčecí doby v tomto ustanovením specifikovaných skupin trestných činů nezaniká jejich trestnost.

30. V době spáchání žalovaných skutků byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., podle kterého by bylo jednání obviněných kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na který zákon stanovil trest odnětí svobody v sazbě od tří do deseti let. Promlčecí doba podle zákona účinného v době spáchání činu, činila 10 let [§ 67 odst. 1 písm. b) tr. zák].

31. Závěr odvolacího soudu budí rozpaky i proto, že se nejedná o oblast doposud soudně neprobádanou, neboť těmito otázkami se v minulosti tuzemské soudy již zabývaly opakovaně. Vedle již uvedené judikatury lze poukázat například na nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 1149/2021 (fakticky potvrzeno Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 982/2022), kde se soud v odstavcích 62. – 64. zabýval prakticky totožnou situací se závěrem, že v souladu s aktuálním zněním § 2 tr. zákoníku je ve věci třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, jelikož ta je pro pachatele nejpříznivější z důvodu nižší dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tohoto předpisu. Velmi podobnou otázku řešil Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 7 Tdo 886/2013, kde v případě totožné trestné činnosti aplikoval § 67a písm. d) tr. zák. s plným vědomím, že novelou č. 327/1999 Sb. došlo k navýšení promlčecí doby pro tyto trestné činy z 10 na 12 let, a obdobný závěr je obsažen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. 5 Tdo 915/2006. Je tedy možné uzavřít, že názor odvolacího soudu je ojedinělý a odporující ustálené judikatuře tuzemských soudů.

32. Na základě uvedeného je potřebné dojít k závěru, že se na případ obviněných vztahuje i ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských [v trestním zákoníku je totožná úprava obsažena v § 35 písm. c) tr. zákoníku]. Promlčecí doba projednávaných skutků počala (s ohledem na § 5 zákona č. 198/1993 Sb.) běžet dne 30. 12. 1989 a k promlčení by došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999, tedy před uplynutím promlčecí doby, však vstoupila v účinnost již citovaná novela č. 327/1999 Sb., která vyloučila promlčení trestní odpovědnosti za jednání obviněných rozšířením § 67a tr. zák. o písm. d) tr. zák. Zde je vhodné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že aplikování ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. ve znění citované novely bude možné pouze v případě, pokud do účinnosti této novely již nedošlo k promlčení trestného činu. Aplikaci daného ustanovení tak v případě obviněných ničeho nebránilo.

33. Ze samotné povahy tohoto ustanovení vyplývá jeho specialita k obecné úpravě promlčení. Odvolací soud nepostupoval správně, pokud nepovažoval ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. za ustanovení lex specialis a nevyvodil z toho příslušné důsledky. Konkrétně pak nezohlednil výkladové pravidlo, podle kterého se neužije úpravy lex generalis [v projednávaném případě ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb.] v případě, že je na danou situaci aplikovatelné ustanovení lex specialis, v této věci § 67 písm. d) tr.

zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb. Zmíněné výkladové pravidlo je imanentní součástí práva ve všech zemích, kde je právo aplikováno. Slouží právě k tomu, aby určité situace byly díky své specifičnosti posuzovány odlišně od obecného pravidla. V dané věci tedy nebylo možné pro účely posouzení příznivosti trestních úprav přihlížet ke změně obecné promlčecí doby jednoduše proto, že délka promlčecí doby v důsledku ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. není pro posouzení příznivosti právních úprav relevantní.

Za situace, kdy jsou splněny podmínky aplikace tohoto ustanovení je lhostejné, zda-li promlčecí doba trvala 10, 12 nebo 15 let. Hlavní kritérium, podle kterého určil odvolací soud užití příslušného trestního hlediska, tedy podle délky promlčecí doby, není v této konkrétní věci relevantní. Jediným hlediskem, které v projednávané věci při posouzení příznivosti v úvahu připadající trestní úpravy je možné použít je potenciálně hrozící sankce v podobě trestní sazby za trestný čin, jehož skutkovou podstatu obvinění naplnili, jak to učinil nalézací soud, tedy že nejpříznivější právní úpravou pro posouzení jednání obviněných je trestní zákoník ve znění do 30.

11. 2011.

34. Jak vyplývá z výše uvedeného Nejvyšší soud nemohl přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu. Naopak se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že trestní odpovědnost obviněných uplynutím promlčecí doby nezanikla. Jak již bylo rozvedeno výše, obvinění se trestné činnosti dopustili v postavení úředních osob (veřejných činitelů) v souvislosti s pronásledováním poškozených jako signatářů či příznivců Charty 77, tedy pro jejich politické přesvědčení a s ním související činnosti. Jednalo se o trestnou činnost spáchanou v době nesvobody, která z povahy věci obnášela páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné činnosti, kdy nebylo možné obviněné z politických důvodů v období od spáchání trestného činu do 29.

12. 1989 trestně stíhat. Tato doba se však v souladu s § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem pléna Ústavního publikovaného pod č. 14/1994 Sb., z něj vycházejícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i dalších a již označených rozhodnutí Nejvyššího soud nezapočítává do promlčecí doby. Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 tr.

zák., resp. § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k těm trestným činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stíhání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 198/1993 Sb.).

35. S ohledem na uvedená východiska započala promlčecí doba u nyní projednávané trestné činnosti obviněných běžet až dne 30. 12. 1989. Trestná činnost obviněných by byla podle zákona účinného v době spáchání činu kvalifikována jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na nějž zákon stanovil trest odnětí svobody se sazbou od tří do deseti let. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. proto činila promlčecí doba trestního stíhání obviněných deset let. K uplynutí promlčecí doby by tedy došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999 však vstoupila v účinnost novela trestního zákona provedená zákonem č. 327/1999 Sb., která do trestního zákona včlenila § 67a písm. d), podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. S ohledem na skutečnost, že předmětná novela ustanovení § 67a odst. d) tr. zák., která nalezla svůj odraz i v § 35 písm. c) tr. zákoníku, nabyla účinnosti přede dnem promlčení projednávaného trestného činu, trestnost nyní projednávaného činu tak nezanikla.

36. Výše uvedené závěry zcela korespondují s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002 či usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021. Nejvyšší soud v citovaných usnesení uzavřel, že aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] bude přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže do účinnosti novely č. 327/1999 Sb., tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu. Nejvyšší soud se s daným názorem i nadále ztotožňuje a nevidí důvod pro odklon od své stabilizované rozhodovací praxe. Nelze než připomenout, že zřejmým záměrem úpravy obsažené v ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. [§ 35 písm. c) tr. zákoníku] je, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Zákonodárce včleněním tohoto ustanovení do trestního zákona z roku 1961, jakož i do trestního zákoníku dal jasně najevo, že tyto trestné činy spáchané v době nesvobody úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských mohou být odhaleny až s delším časovým odstupem, avšak stát má na jejich stíhání enormní zájem, a proto je vyloučil z promlčení.

37. Toliko pro úplnost je nezbytné dodat, že je-li ve smyslu § 2 tr. zákoníku trestnost činu obviněných posuzována podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011, je třeba na případ obviněných aplikovat § 35 písm. c) tr. zákoníku, který shodně jako § 67a písm. d) tr. zák. vylučuje zánik trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby u trestného činu spáchaného obviněnými. Čin obviněných byl proto správně právně kvalifikován jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. IV.

38. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 9 To 214/2022 zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

39. Věc se tímto vrací soudu druhého stupně. V novém řízení se bude soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude muset opětovně rozhodnout o odvolání obviněných, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a poškozeného J. Ch. Bude se muset zejména znovu zabývat jak aplikací ustanovení § 2 tr. zákoníku na projednávanou věc, tak otázkou případného promlčení trestního stíhání obviněných.

40. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 6. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu