7 Tdo 886/2013-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2013 v neveřejném zasedání, k
dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 10. 2012, sp. zn. 5 To 361/2012, podaném v neprospěch obviněných JUDr.
A. P. , P. V. , L. I. , v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
7 pod sp. zn. 25 T 124/2011, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10.
2012, sp. zn. 5 To 361/2012, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 25 T
124/2011, byli obvinění JUDr. A. P. , P. V. a L. I. pod bodem ad I. výroku
o vině, JUDr. A. P. též pod bodem II., uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku ve znění platném a účinném do 13. 3. 1990 (správně 30. 11.
2011). Za to byl obviněný JUDr. A. P. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
jeden a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl k výkonu trestu
zařazen do věznice s dozorem. Obviněný P. V. byl podle § 329 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu tří let. Obviněný L. I. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §
58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl k výkonu trestu zařazen do věznice
s dozorem.
Zvlášť závažných zločinů se obvinění dopustili tím, že „ad I. JUDr. A. P. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti
Praha, ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty 3. oddělení, II. Odboru, P. V. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní
bezpečnosti Praha, ve funkci staršího referenta, 3. oddělení, II. odboru, L. I. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha,
ve funkci staršího referenta, 4. oddělení, II. odboru, všichni jako příslušníci
odboru II. zabývajícího se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“ a tedy obeznámeni
s činností P. P. , v rozporu s čl. 28, 30, 34 Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do 29. 11. 1989), a § 3 odst. 1,2, § 15 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (ve znění platném do dne 13. 3. 1990),dne 21. 6. 1989 okolo 17:30 hodin v P. v parku Stromovka u Šlechtovy
restaurace, kde se konala ekologická demonstrace organizovaná nezávislou
iniciativou České děti, přinutili P. P. , neformálního mluvčího a vedoucího
nezávislé iniciativy České děti, dlouhodobě sledovaného správou StB Praha, pro
podezření z aktivní podpory nezávislých iniciativ zasazujících se za dodržování
lidských práv na území Československé socialistické republiky, násilím
nastoupit do osobního motorového vozidla, které řídil P. V. , odvezli ho za
neustálých výhružek ve smyslu ublížení na zdraví až po fyzickou likvidaci na
přesně nezjištěné místo v křivoklátských lesích, kde poškozeného P. L. I. přidržoval zezadu rukama a A. P. spolu s R. Š. (nar...., zemřel ........),
rovněž příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti
Praha, bili za neustálých nadávek a výhružek pěstmi do oblasti břicha, žaludku
a hrudi, po pádu na zem, kdy se k bití připojil i L. I. , i do zad, na závěr
útoku kopl R. Š. poškozeného P. ještě dvakrát nártem nohy do hlavy, přičemž
celému jednání přihlížel P. V. , poté odebrali poškozenému P. doklady,
ponechali jej v lese a z místa odjeli, když poškozený P. P. po celou dobu
nezákonného omezení osobní svobody prožíval odůvodněné obavy o své zdraví a
život, ad II. JUDr. A. P. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy
státní bezpečnosti Praha, ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty 3. oddělení II. odboru, v rozporu s ust. čl. 28, 30, 34 Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do dne 29. 11. 1989), a § 3 odst. 1,2, § 15
odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (ve znění platném do
dne 13. 3. 1990), dne 22. 6. 1989 v ranních hodinách, ve službě Správy StB v
Praze 1, v Bartolomějské ulici, když se poškozený P. P. dostavil pro odebrané
doklady, tak se jej pod pohrůžkou „že zase pojedeme na výlet do křivoklátských
lesů a tentokrát z toho hajzle už nevylezeš“ snažil donutit napsat na čistý
list papíru co všechno iniciativa České děti v předmětném roce prováděla, což
se mu nepodařilo, tak jej alespoň srazil ze židle na zem, přičemž poškozený P. po dobu přítomnosti ve služebně a útoku prožíval odůvodněné obavy o svou čest,
své zdraví a vzhledem k útoku ze dne 21. 6. 1989 i obavy o svůj život“.
Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali státní zástupce v
neprospěch všech obviněných a všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl
Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 30. 10. 2012, sp.
zn. 5 To 361/2012, tak, že napadené rozhodnutí podle § 257 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastavil trestní stíhání všech obviněných, neboť trestní stíhání je promlčeno.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce v
neprospěch všech obviněných dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k
rozhodnutí dne 19. 8. 2013. V úvodu zrekapituloval řízení u odvolacího soudu,
který se k podaným odvoláním zabýval především otázkou přípustnosti trestního
stíhání obviněných, přičemž dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněných
přípustné není, a to s ohledem na promlčení trestné činnosti, která je
obviněným kladena za vinu. Odvolací soud odkázal na zákonná ustanovení týkající
se promlčení trestné činnosti spojené s dobou nesvobody a dospěl k závěru, že
promlčecí doba v případě obviněných začala plynout již dnem 21., resp. 22. 6. 1989, když neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, § 67a písm. d) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném od 28. 12. 1999 do 31. 12. 2009, a § 35 písm. c) tr. zákoníku. Vycházel přitom ze zjištění, že prakticky
celá desetiletá promlčecí lhůta probíhala již v době, kdy základní zásady
právního řádu demokratického státu byly respektovány a odsouzení, resp. trestnímu stíhání obžalovaných v této době nic nebránilo. Promlčecí lhůty
daného trestného jednání počaly proto podle názoru odvolacího soudu běžet
standardně, a to i pro případ, že by následně v průběhu devadesátých let bylo
trestní řízení fakticky mařeno, přičemž do doby zahájení trestního stíhání
obviněných již uplynuly. Nejvyšší státní zástupce však s tímto rozhodnutím
nesouhlasí a považuje za správný a řádně odůvodněný rozsudek nalézacího soudu. Nejvyšší státní zástupce citoval ustanovení § 5 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, § 67a písm. d) tr. zákona a § 35
písm. c) tr. zákoníku, která podle něj představují legitimní reakci
demokratického zřízení na dlouhou dobu nesvobody, která z povahy věci obnášela
páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné
činnosti. Uvedl, že mezi citovanými ustanoveními panuje kontinuita, která
zajišťuje nepromlčitelnost specifické kategorie trestných činů spáchaných v
době nesvobody. Konkrétně zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o
odporu proti němu deklaroval stavění běhu promlčecí doby v případech
neodsouzení či nezproštění obžaloby z politických důvodů. Konstrukce výjimek z
promlčení podle trestního zákona, resp. trestního zákoníku pak pro obdobné
případy, týkající se ovšem jen závažných trestných činů, zakotvila
nepromlčitelnost. Tímto legislativním postupem došlo k tomu, že
nepromlčitelnost lze v dnešní době dovozovat jen ve vztahu k nejzávažnějším
trestným činům spjatým s komunistickou totalitou. V této souvislosti nejvyšší
státní zástupce poukázal na ustálenou soudní praxi odvíjející se od nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15
Tdo 163/2005, 5 Tdo 915/2006, 7 Tdo 549/2008, 8 Tdo 1119/2010). Ze shora
uvedených zákonných ustanovení se podle nejvyššího státního zástupce podává,
jaká kategorie trestných činů od 30. 12.
1989 do současné doby promlčení
nepodléhá. Jedná se o závažné trestné činy spáchané v době nesvobody veřejnými
činiteli anebo o ty závažné trestné činy, které byly spáchány v souvislosti s
pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či
náboženských, a to jen za podmínky, že z důvodů neslučitelných se základními
zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo pro tyto trestné činy k
pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Pokud jde o posledně uvedenou
podmínku pravomocného odsouzení či zproštění obžaloby, z dikce a smyslu § 35
písm. c) tr. zákoníku je naprosto zřejmé, že stran přezkoumání důvodů, které
nevedly k odsouzení nebo zproštění obžaloby, je zmíněná podmínka zacílena
výhradně do doby nesvobody. Nic na tom podle nejvyššího státního zástupce
nemění ani fakt, že stav neodsouzení či zproštění obžaloby vyvolaný uvedenými
důvody může v důsledku takových důvodů přetrvávat do současnosti. Na možnost
aplikace § 35 písm. c) tr. zákoníku nelze podle nejvyššího státního zástupce v
žádném případě nahlížet způsobem, jakým učinil Městský soud v Praze, tedy
prizmatem aktivity orgánů činných v trestním řízení po 30. 12. 1989. Nejvyšší
státní zástupce je přesvědčen, že trestní stíhání obviněných nebylo podle § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř. promlčeno a nebylo tedy nepřípustné. Městský soud v
Praze tedy rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky
pro takové rozhodnutí a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právní posouzení [§ 265b odst. 1 písm. f),
g) tr. ř.].
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svých
obhájců vyjádřili všichni obvinění. Obviněný JUDr. A. P. souhlasil s
projednáním věci v neveřejném zasedání a uvedl, že považuje za správné
rozhodnutí Městského soudu v Praze. Obviněný P. V. se plně ztotožnil s
rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. Obviněný L. I. se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího
soudu a má za to, že trestní stíhání je promlčené také z toho důvodu, že podle
něj v uvedené věci nedošlo ke způsobení zvlášť závažného následku a jednání
mělo být kvalifikováno pouze podle § 158 odst. 1 tr. zákona. Dále uvedl, že
soudy při svých skutkových zjištěních nevycházely z provedených důkazů,
zopakoval námitku věrohodnosti poškozeného jako jediného svědka a navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení
v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a
shledal, že dovolání je důvodné. Právní otázkou, kterou v rámci svého přezkumu
řešil, bylo posuzování naplnění podmínky uvedené v § 5 zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, spočívající v
tom, že k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby nedošlo z politických
důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického
státu. Splnění této podmínky je nezbytné pro závěr, zda došlo či nedošlo u
obviněných k promlčení trestního stíhání. Uvedená podmínka se pak následně
promítla i do dalších novelizací trestních kodexů.
Na úvod nutno podotknout, že obvinění se měli podle skutkové věty
výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně dopustit trestných činů dne 21. 6.
1989 a 22. 6. 1989. Od uvedené doby by rovněž bylo možno počítat běh promlčecí
doby, pokud by do ní, ještě než uplynula, nezasáhly následné změny zákonů.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo
915/2006, uvedl, že při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost
pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení
jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela
zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska
generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění
společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska
prevence individuální. U pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně
nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž
přestala být pro společnost nebezpečnou. K těmto důvodům pak podpůrně
přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování
spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např.
svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, anebo je nelze vůbec
opatřit (např. svědci zemřeli, listiny a věcné důkazy byly zničeny či se
ztratily apod.). Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v
trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k
urychlení trestního řízení.
Trestní odpovědnost pachatele, a v návaznosti na to i pojem trestnosti činu
takového pachatele, je nutno v souladu s dosavadní teorií i praxí vymezit jako
souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně podmínek
promlčení. Z výše uvedených důvodů je tedy nezbytné v každém konkrétním případě
v rámci posuzování trestnosti činu též zjišťovat, zda nedošlo k zániku této
trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu. Promlčení je jedním z
důvodů zániku trestnosti činu a spolu s ostatními důvody je i promlčení
považováno za hmotně právní negativní podmínku trestnosti. Naše právní úprava
promlčení pak odpovídá hmotně právnímu pojetí promlčení i potud, že promlčecí
dobu odstupňovává podle zákonné trestní sazby.
Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek
trestní odpovědnosti, zásadně se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či
nikoli, posuzuje i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16
odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Promlčení má totiž bezprostřední
vliv na posuzování trestnosti činu, neboť – jak vyplývá z jeho podstaty i
systematického zařazení – způsobuje zánik této trestnosti. Proto při řešení
otázky, které právní normy nutno brát v úvahu při posuzování trestnosti činu z
hlediska časové působnosti trestního zákona se zásadně vychází z právního
stavu, který zde je v době spáchání posuzovaného činu. Došlo-li v mezidobí od
spáchání činu do rozhodování o něm ke změně právních norem, jejichž užití má
vliv na trestnost činu nebo na možnost uložení trestu, je třeba nový právní
stav porovnat s tím, který platil v době spáchání činu, a pozdějšího zákona
užít jen, je-li to pro pachatele objektivně příznivější. Přitom se vychází ze
souhrnu všech právních norem, jejichž užití může mít vliv na rozhodnutí o vině
a trestu, včetně těch, podle nichž se posuzuje zánik trestnosti, tedy i
promlčení trestního stíhání. Jestliže by byl trestný čin pachatele už promlčen
podle některého v úvahu přicházejícího souhrnu právních norem a podle
pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze trestnost tohoto činu posuzovat
podle pozdějšího souhrnu právních norem, protože je to pro pachatele méně
příznivé, ale je nutno aplikovat výhodnější souhrn právních norem, podle něhož
je čin pachatele promlčen.
Nejvyšší soud již v citovaném unesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo
915/2006 uvedl, že v teorii i praxi se obecně připouští, že v době běhu
promlčecích lhůt, tedy v době, kdy trestní odpovědnost a trestnost ještě z
důvodu promlčení nezanikla, lze stanovit, že se běžící promlčecí doba
prodlužuje, nebo dokonce, že některé trestné činy jsou zcela nepromlčitelné,
tedy jinými slovy, že již započatá promlčecí doba nikdy v budoucnu nedoběhne. V
této trestní věci jde o novelizaci trestního zákona provedenou zákonem č.
327/1999 Sb., kterou bylo s účinností od 28. 12. 1999 do trestního zákona
zařazeno mimo jiné i ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona, a to se záměrem, aby
nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25.
února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s
politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní
hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z
politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Z hlediska výše uvedených obecných zásad týkajících se institutu promlčení je
třeba posuzovat podle názoru Nejvyššího soudu i ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,
podle něhož se „do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února
1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému
odsouzení nebo zproštění obžaloby“. V souladu s nálezem Ústavního soudu, který
byl vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 14/1994 Sb., je třeba
konstatovat, že smyslem § 5 zákona č. 198/1993 Sb., není zřídit novou překážku
v běhu promlčecích lhůt, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty
trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly
běžet, ačkoli běžet měly. Toto ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., není
normou konstitutivní, ale deklaratorní. Jeho předmětem je pouze zjištění, že v
určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla
probíhat a z jakých příčin. Pokud byly výše uvedené zásady pro posuzování
časové působnosti trestního zákona vztaženy i na promlčení, nemohl Nejvyšší
soud pominout otázku aplikace nejen výše uvedeného ustanovení § 16 tr. zákona
(resp. § 2 tr. zákoníku), ale také obdobného čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod (dále jen Listina; publikovaná pod č. 2/1993 Sb.), podle kterého
se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy
byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že čl. 40 odst. 6
Listiny vymezuje a omezuje předmět zákazu zpětné účinnosti zákona ve dvou
směrech, a to pokud jde o trestnost činu a pokud jde o ukládání trestu. Listina
se v tomto článku tedy zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat,
a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. Proto předpisy o
promlčení a promlčecích lhůtách, zejména ustanovení, po jakou dobu může být
čin, který je prohlášen za trestný, stíhán, nelze chápat jako předmět úpravy
čl. 40 odst. 6 Listiny. Otázkou prodloužení promlčecí lhůty se, ve vztahu k
porušení čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
Úmluva), zabýval také Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Podle čl. 7 Úmluvy „1. Nikdo nesmí být souzen za jednání nebo opomenutí, které
v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva
trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno
uložit v době spáchaného trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a
potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno,
bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.“
Evropský soud pro lidská práva ve věci „Coeme a další proti Belgii“, kde bylo
stěžovatelem namítáno dodatečné prodloužení promlčecí lhůty, dne 22. 6. 2000
vyhlásil rozsudek, jímž bylo m.j. jednomyslně rozhodnuto, že čl. 7 Úmluvy nebyl
porušen.
Uvedl, že prodloužení promlčecí doby zákonem a jeho okamžitá aplikace,
nepochybně měly za následek prodloužení lhůty, během níž mohly být příslušné
skutky stíhány, a byly pro stěžovatele nepříznivé zejména tím, že zmařily jeho
naděje. Podobná situace ale není porušením čl. 7 Úmluvy, neboť toto ustanovení
nemůže být vykládáno tak, že zabraňuje prodloužit prostřednictvím okamžité
aplikace procesního zákona promlčecí lhůty, když inkriminované skutky nikdy
nebyly promlčeny.
Nejvyšší soud nebude v této souvislosti obsáhle rozebírat politickou a
společenskou situaci v letech 1948 – 1989, neboť je obecně známo, že vedle těch
oblastí života společnosti a jednotlivce, v nichž si právní řád v uvedených
letech podržel určitý reálný význam a zakládal se na zákonnosti, byly i sféry
politického zájmu vládnoucí vrstvy, v nichž existoval stav právní nejistoty
udržovaný jako prostředek preventivní ochrany režimu a nástroj manipulace
společnosti. Součástí tohoto zvláštního režimu byla i politickým a státním
vedením inspirovaná anebo tolerovaná kriminalita osob v politických a státních
funkcích tam, kde s ohledem na skutečné anebo domnělé zájmy vládnoucí vrstvy
bylo účelné jednat v rozporu i s vlastními zákony. Není sporu o tom, že v
uvedené době absentovala vůle, snaha a ochota státu určité trestné činy stíhat.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. je
součástí našeho právního řádu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny jeho
existenci respektovat a ve svém postupu a rozhodování se s ním vypořádat.
Jejich povinností však zároveň je, aby citované ustanovení v každém konkrétním
případě náležitě vyložily a aplikovaly, přičemž musí vzít v úvahu všechny
související právní předpisy, na nichž závisí trestnost činu, včetně předpisů
ústavních, které jsou přímo použitelné (takovým je i ustanovení čl. 40 odst. 6
Listiny).
Smyslem § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o
odporu proti němu, je prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů,
nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet
měly. Ustanovení § 5 je tedy v tomto smyslu pouze konkretizací zákonné překážky
ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákona [resp. § 34 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku], které stanoví, že do promlčecí doby se nezapočítává doba, po
kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006).
Výše uvedené konkrétní činy obviněných, které měly být spáchané dne 21. a 22.
6. 1989, z hlediska úvah spojených s časovou působností trestního zákona,
nalézací soud posoudil podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění
účinném do 30. 11. 2011 a kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, tedy podle zákona pro pachatele příznivějšího z hlediska trestní
sazby, kterou je možno za uvedený zločin uložit (od dvou do deseti let odnětí
svobody). Podle zákona účinného v době spáchání trestného činu by přicházela v
úvahu právní kvalifikace jednání jako trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona č.
140/1961 Sb., ohroženého sazbou od tří do deseti let odnětí svobody. Pokud jde
o promlčení trestního stíhání, činila promlčecí doba v době spáchání uvedených
trestných činů deset let [§ 67 odst. 1 písm. b) tr. zákona účinného v době
spáchání trestných činů; až později zákonem č. 327/1999 Sb., s účinností od 28.
12. 1999, prodloužena na dvanáct let]. Podle trestního zákoníku činí promlčecí
doba u uvedeného zločinu patnáct let [§ 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V
této souvislosti také Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení
(str. 7) poukázal na to, že ustanovení § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
(omylem uvedeno „a“) je pro obviněné méně příznivé, resp. nepříznivější.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že obvinění se
trestných činů dne 21. 6. 1989 a 22. 6. 1989 dopustili jako příslušníci Sboru
národní bezpečnosti zabývající se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“, přičemž
svým jednáním zcela zjevně překročili rámec tehdy platných právních předpisů a
postupovali vůči poškozenému evidentně nezákonným způsobem. Z obsahu trestního
spisu je dále zřejmé, že poškozený po incidentu dne 23. 6. 1989 podával trestní
oznámení na Inspekci Ministerstva vnitra, pro podezření ze zneužití pravomoci
příslušníků StB. Věc byla posléze vyšetřovatelem inspekce StB odložena s tím,
že nebylo prokázáno, že se skutek stal. Již z takto popsaných skutečností a s
ohledem na znalost poměrů v uvedené době, je zřejmé, že v tomto případě lze
dovodit snahu tehdejšího režimu zatajit některé rozhodné skutečnosti a zamezit
potrestání obviněných, což podle názoru Nejvyššího soudu znamená pouze jediné,
že v uvedené době nebyl zájem na objektivním prošetření celé události a již
vůbec ne na vyvození trestní odpovědnosti obviněných. Přitom absentující
objektivita přístupu tehdejších orgánů činných v trestním řízení měla zřejmý
politický podtext, neboť šlo o konflikt komunistické totalitní státní moci s
právy občana garantovanými tehdejší Ústavou ČSSR (zák. č. 100/1960 Sb., ve
znění platném a účinném do 29. 11. 1989).
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu nutno vyvodit závěr, že v tomto
případě existovala shora uvedená zákonná překážka ve smyslu § 67 odst. 2 písm.
a) tr. zákona v návaznosti na výklad § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jehož smyslem je za
uvedených podmínek vyloučení zániku trestnosti činů spáchaných v inkriminovaném
období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Konkrétně pak tím, že za stanovených
podmínek u trestných činů spáchaných ve prospěch komunistického režimu v tomto
období promlčecí doba neběžela, resp. běžet ani nezačala.
Pro výše citované jednání obviněných to pak znamená, že u nich promlčecí doba
[desetiletá, stanovená § 67 odst. 1 písm. b) tr. zákona účinného v době
spáchání trestných činů] prakticky ani nezačala běžet, resp. její počátek je
spojen až s datem 30. 12. 1989, protože podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb., se do
promlčecí doby tam vymezených trestných činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948
do 29. 12. 1989 a pod toto ustanovení spadá i jednání obviněným kladené za
vinu. Stejný právní názor, ohledně počátku běhu promlčecí doby u vymezených
trestných činů až dnem 30. 12. 1989, vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení
velkého senátu trestního kolegia ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005,
kde uvedl, že při splnění podmínek stanovených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, není trestní
stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12.
1989.
V případě všech obviněných tedy desetiletá promlčecí doba začala běžet shodně
až dne 30. 12. 1989 a uplynula by dnem 30. 12. 1999, nebýt novelizace
ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního zákona a § 67a trestního zákona,
provedené zákonem č. 327/1999 Sb.
V této souvislosti Nejvyšší soud musí zdůraznit zejména to, že jak novelizované
znění § 67 odst. 1 písm. b) trestního zákona, které prodloužilo promlčecí dobu
z deseti na dvanáct let u trestných činů, kde horní hranice trestní sazby
odnětí svobody činí nejméně deset let, tak i pro tuto věc významné znění nově
zavedeného ustanovení § 67a písm. d) trestního zákona, které nepromlčitelnost
stanoví i u trestných činů vymezených již v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., byly do
trestního zákona zařazeny zákonem č. 327/1999 Sb., účinným od 28. 12. 1999,
tedy dříve, než uplynula uvedená desetiletá promlčecí doba, a to i se záměrem,
aby nedošlo k promlčení [§ 67a písm. d) trestního zákona] nejzávažnějších
trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989
veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky
motivovaným pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob, u nichž horní
hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z
politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Podstatná je tedy skutečnost, že uvedená ustanovení byla do trestního zákona
zařazena, resp. nabyla účinnosti v době, kdy ještě nedošlo k promlčení
trestního stíhání uplynutím celé desetileté promlčecí doby ani u jednoho z
obviněných, byť se jedná pouze o dobu dvou dnů před uplynutím celé této
promlčecí doby. Dnem účinnosti uvedené novely trestního zákona tak promlčecí
doba, která počítaná podle stavu před účinností novely v trvání deseti let měla
uplynout dnem 30. 12. 1999, k tomuto dni neuplynula. A to vzhledem k ustanovení
§ 67a písm. d) trestního zákona, které ještě před uplynutím celé desetileté
promlčecí doby, s účinností od 28. 12. 1999, zavedlo také u kategorie trestných
činů vymezených v ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, jejich nepromlčitelnost.
Ustanovení § 67a písm. d) trestního zákona, nově zavedené zákonem č. 327/1999
Sb., se tak od 28. 12. 1999 vztahuje na trestné činy, u kterých ani uplynutím
promlčecí doby nezaniká trestnost a takovými jsou i trestné činy kterých se
dopustili obvinění.
Na základě výše uvedeného lze proto učinit závěr, že k zániku trestnosti činu,
jehož se obvinění dopustili, resp. k promlčení jeho trestního stíhání, nedošlo.
Městský soud v Praze, ač se ztotožnil se správným názorem soudu I. stupně, že
posuzovaná trestná činnost spáchaná orgány Státní bezpečnosti „neměla v době do
29. 12. 1989 z politických důvodů šanci být projednána a odsouzena“, z hlediska
běhu promlčecí doby neaplikoval ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, tj. že promlčecí
doba ve vymezeném období nesvobody nemohla běžet, ale stalo se tak až ode dne
30. 12. 1989, a běh promlčecí doby počítal již od doby spáchání činu. A to z
důvodu (viz str. 10 usnesení), že „promlčení v daném případě rozhodně nebylo
zmařeno tím, že by z politických důvodů nedošlo k pravomocnému odsouzení či
zproštění obžaloby v důsledku průtahů či nečinnosti příslušných orgánů v době
komunistického režimu (resp. do 29. 12. 1989)“, když k pravomocnému odsouzení
či zproštění obžaloby nedošlo z jiných důvodů v době spadající do období po dni
29. 12. 1989. Odvolací soud zřejmě uvedené ustanovení § 5 vyložil tak, že pokud
u vymezených trestných činů ve stanoveném období (do 29. 12. 1989) nedošlo k
pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, ve vztahu k běhu promlčecí doby
nelze toto ustanovení aplikovat bez ohledu na to, že v daném období nebyla
politická vůle určité trestné činy postihovat podle zákona, pokud po tomto
období (od 30. 12. 1989) ještě promlčecí doba běžela, ale orgány činné v
trestním řízení byly nečinné. Vyplývá to z odůvodnění na str. 8 usnesení, že se
trestná činnost „stala nedlouho před pádem komunistického režimu a počínaje
nejpozději lednem 1990 již neměly žádné politické překážky bránit ve vyšetření
věci, podání obžaloby, rozhodnutí o obžalobě příslušným soudem...“ a „prakticky
celá desetiletá promlčecí doba probíhala již v době, kdy základní zásady
právního řádu demokratického státu byly respektovány a odsouzení, resp.
trestnímu stíhání obžalovaných v této době nic nebránilo“. Započtením také
promlčecí doby uplynulé v období vymezeném ustanovením § 5 zákona č. 198/1993
Sb., tak odvolací soud dospěl k závěru o uplynutí desetileté promlčecí doby již
dne 22. 6. 1999. Na základě toho pak konstatoval, že „princip ex post
stanovené nepromlčitelnosti inkriminovaného jednání nelze na daný případ
aplikovat a nezbylo než napadený rozsudek zrušit a trestní stíhání obžalovaných
z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavit“.
S názorem odvolacího soudu se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu, se vztahuje na všechny tímto ustanovením vymezené trestné činy, a bez
ohledu na to, zda byly spáchány na počátku nebo konci jím vymezeného časového
období. Není taky významné, zda příslušná promlčecí doba měla uplynout ještě v
průběhu tohoto období, anebo až po delší době po jeho skončení, resp. jak je
tomu v této trestní věci, kdy jen malá část promlčecí doby měla plynout v tomto
období a zcela by pak uplynula až víc než devět let po pádu komunistického
režimu. Je-li možnost, aby se do promlčecí lhůty daných trestných činů
započítala i doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, dána pouze v případě
neexistence uvedených politických důvodů, v jejichž důsledku by nedošlo k
pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, může být důvodem nepoužití § 5
uvedeného zákona, a tedy počítání běhu promlčecí doby již od spáchání trestného
činu, pouze takovéto zjištění soudu. Závěr o neexistenci těchto politických
důvodů v uvedeném období ale neučinil ve věci žádný z nižších soudů a Nejvyšší
soud se s tím ztotožnil. Proto je nutno počítat běh promlčecí doby až po
uplynutí doby vymezené v § 5 uvedeného zákona, tj. od 30. 12. 1989. Nelze tedy
z jiných důvodů vyloučit aplikaci § 5 zákona č. 198/1993 Sb., např. jako v
tomto případě, na základě hodnocení možností nebo aktivity orgánů činných v
trestním řízení od 30. 12. 1989 z hlediska, zda jim do uplynutí promlčecí doby
zbývala dostatečně dlouhá doba k zahájení trestního stíhání, kterou ale
nevyužily.
Vzhledem ke způsobu jakým odvolací soud vyložil ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, mu
skutečně (jak uvádí) nic jiného nezbylo, protože ustanovení § 67a písm. d) bylo
do trestního zákona doplněno až s účinností od 28. 12. 1999 tj. v době, kdy
podle názoru odvolacího soudu již desetiletá promlčecí doba uplynula. Tak tomu
ale podle názoru Nejvyššího soudu nebylo, protože při výkladu a aplikaci § 5
uvedeného zákona, jak byl výše podrobně vysvětlen s poukazem na závěry
vyslovené Ústavním soudem, jakož i v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu
k této otázce v jiných trestních věcech, desetiletá promlčecí doba by uplynula
až dnem 30. 12. 1999 a aplikaci ustanovení § 67a písm. d) trestního zákona tak
nic nebránilo. S argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil pouze
v tom, že se trestná činnost stala nedlouho před pádem komunistického režimu a
téměř celá desetiletá promlčecí doba probíhala již v době, kdy základní zásady
právního řádu demokratického státu byly respektovány, takže odsouzení, resp. trestnímu stíhání obviněných v této době nic nebránilo. Přitom ani Nejvyšší
soud nepovažuje za opodstatněnou argumentaci a hodnocení soudu I. stupně
ohledně trestních oznámení poškozeného v době po datu 30. 12. 1989. Ne ale z
důvodů uvedených odvolacím soudem, ale prostě proto, že je to bez významu. Jak
uvedl také nejvyšší státní zástupce v dovolání, je podmínka spočívající v
pravomocném odsouzení či zproštění obžaloby zacílená výhradně do doby
nesvobody, což platí i ohledně zkoumání důvodů proč k tomu nedošlo. Přes
uvedenou nesprávnou argumentaci ale soud I. stupně dospěl k správnému závěru o
vyloučení promlčení s poukazem na ustanovení § 35 písm. c) trestního zákoníku,
a k věcně správnému rozhodnutí vycházejícímu z právního názoru, že posuzované
jednání obviněných nemůže být promlčeno. Odvolací soud, vycházeje z názoru, že
„promlčecí lhůty daného trestného jednání počaly standardně běžet,…a k
promlčení inkriminovaného jednání došlo již po deseti letech od jeho spáchání,
tedy nejpozději dne 22. 6. 1999“, dospěl k opačnému závěru. Přitom v rozporu s
výše uvedeným vlastním předchozím konstatováním o nemožnosti projednání a
odsouzení trestné činnosti spáchané orgány Státní bezpečnosti v době do 29. 12. 1989 z politických důvodů (str. 8 usnesení), neaplikoval z hlediska běhu
promlčecí lhůty ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, a v důsledku toho pak ani
ustanovení § 67a písm. d) trestního zákona nebo § 35 písm. c) trestního
zákoníku. Na základě tohoto postupu pak dospěl k nesprávnému hmotně právnímu
závěru, že trestní stíhání obviněných bylo v důsledku uplynutí promlčecí doby
promlčeno a proto jejich trestní stíhání zastavil podle § 11 odst. 1 písm. b)
tr. ř. V důsledku nesprávného výkladu § 5 výše uvedeného zákona, je napadeným
usnesením naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tím, že
Městský soud v Praze nesprávně zastavil trestní stíhání obviněných pro
promlčení, je napadené usnesení vadné i ve smyslu dalšího uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Přitom jsou bez významu argumenty odvolacího soudu ohledně neexistence
politických překážek bránících vyšetření věci a rozhodnutí o ní příslušným
soudem v době nejpozději od ledna 1990, jak jsou uvedeny na str. 8 napadeného
usnesení, i když jsou tyto argumenty obecně správné. Nesprávný je ale výchozí
závěr odvolacího soudu, že na běh promlčecí doby v této trestní věci neměl
zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu, žádný vliv, že promlčecí doba tak běžela již od spáchání trestné
činnosti, a k promlčení proto došlo již po deseti letech od jejího spáchání,
tedy podle názoru Městského soudu v Praze nejpozději dne 22. 6. 1999. S tímto
právním názorem, a na něj navazujícím rozhodnutím ve věci, se Nejvyšší soud z
výše uvedených důvodů neztotožnil.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněných nebylo
promlčeno a není proto nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce
zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud případně byla
učiněna, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Městský soud v Praze znovu rozhodne o odvoláních proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, přičemž se bude řídit závazným právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš