3 Tdo 221/2025

3 Tdo 221/2025-536

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 2 To 86/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 68 T 2/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 68 T 2/2024, obviněnou J. Š. zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pro skutek spočívající v tom, že od 30. 12. 2023 do 26. 2. 2024 v bytě v ul. XY v XY, případně na jiném místě v XY přes mobilní telefon prostřednictvím aplikace Whatsapp Messenger nabízela svému milenci D. L., narozenému XY, svou nezletilou dceru AAAAA (pseudonym) pro jeho sexuálnímu uspokojení, a to tak, že s ním domlouvala setkání, na kterém by D. L. měl nezletilou AAAAA k dispozici, mohl se s ní mazlit, vzrušovat ji a souložit s ní, přičemž se jeho zjevný zájem snažila podněcovat zasíláním fotografií nahé či částečně obnažené nezletilé AAAAA, a takto jednala i z důvodu vidiny protihodnoty v podobě odpuštění dluhu, když si od D. L. půjčila před koncem roku 2023 částku 3 000 Kč, kterou nevrátila, nebo posečkání s jeho splacením, eventuálně naklonění si D. L. k případné další půjčce, k níž koncem února 2024 skutečně došlo, kdy si od něj obžalovaná půjčila částku 8 000 Kč, načež k realizaci záměru obžalované nedošlo, neboť se věcí začal zabývat policejní orgán, v čemž byl spatřován zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 68 T 2/2024, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání v neprospěch obviněné, a to do obou jeho výroků.

4. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 2 To 86/2024, a to tak, že odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl jakožto nedůvodné.

II.

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 2 To 86/2024, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné (sp. zn. 1 NZO 5006/2025, č. l. 524–526), přičemž uplatil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., maje za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím vydaný rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávním právním posouzení skutku.

6. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání brojil proti závěru soudu prvního stupně, potvrzeného soudem odvolacím, že trestnost jednání obviněné, naplňujícího znaky přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku ke spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zanikla v souladu s § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu a odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy.

7. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce rekapituloval skutkový děj spočívající v tom, že obviněná společně se svědkem D. L. vedli konverzaci explicitního charakteru, jejímž obsahem byla mimo jiné dohoda o tom, že mu vydá svou nezletilou dceru poškozenou AAAAA za účelem pohlavního styku. K tomu mělo podle domluvy dojít dne 18. 1. 2024 v místě bydliště obviněné. Tato událost se však neuskutečnila, neboť obviněná úmyslně lživě sdělila svědkovi L., že se s poškozenou nezletilou zdržely u lékaře. V tomto bylo soudy nižších stupňů spatřováno naplnění podmínek § 20 odst. 3 tr. zákoníku a s tím spojený zánik trestní odpovědnosti obviněné. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že konverzace mezi svědkem L. a obviněnou však dnem 18. 1. 2024 neustala, ale nadále pokračovala, ač v méně explicitní podobě, projevem myšlenek na uskutečnění pohlavního styku nezletilé poškozené a svědka L. Soud prvního stupně se sice zabýval i touto navazující komunikací, avšak dospěl k tomu, že žádná z těchto myšlenek nebyla rozvedena do té míry, že by bylo možné hovořit o přípravě nebo pokusu zvlášť závažného zločinu podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by bylo zamýšlené jednání přeloženo toliko na jiný termín.

8. Právě s právním hodnocením pokračování konverzace mezi obviněnou a svědkem L. se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. I když obviněná překazila dne 18. 1. 2024 prvotně plánované setkání mezi nezletilou poškozenou a svědkem L., tedy ve smyslu ustanovení § 20 odst. 3 tr. zákoníku odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, tak podle státního zástupce nenaplnila podmínku dobrovolného upuštění od takové činnosti. Pojem dobrovolnosti je přitom nutné hodnotit i z toho pohledu, zda pachatel pouze neodložil spáchání činu na pozdější termín. Upuštění od trestného činu musí být vždy trvalé. Pokud tomu tak není, tak nelze hovořit o dobrovolném upuštění.

9. Nejvyšší státní zástupce poukazuje na komunikaci mezi obviněnou a svědkem L. následující po neuskutečnění setkání dne 18. 1. 2024, respektive na její části, kdy obviněná na dotaz svědka L. z téhož dne, kde navrhuje sexuální praktiky, kterým by se mohla obviněná oddávat v budoucnu společně s nezletilou poškozenou, reaguje zprávou, která nastiňuje další možný termín setkání, avšak konkrétně neurčený. Nejvyšší státní zástupce dále konstatoval, že ač byl v konverzaci v otázce navrhování dalšího termínu setkání či přímo uskutečnění pohlavního styku s poškozenou nezletilou aktivnější svědek L., tak obviněná jeho návrhy nekorigovala, ale naopak jej často v jeho chtíči podněcovala zprávami, že by obviněná chtěla s poškozenou nezletilou svědkovi D.

L. „mu ho vyhonit“, dále že nezletilá bude chtít jen krásný sex nebo že nezletilá chce sex bez pravidel. V jiném případě zase obviněná svědkovi sdělila, že poškozená již není panna, na což reagoval vyjádřením, že si časem třeba vezme jiné panenství, obviněná se táže jaké, přičemž svědek L. k tomu uvádí, že „třeba zadeček“. Z uvedené konverzace je tak patrné, že uskutečnění pohlavního styku poškozené se svědkem bylo i nadále zahrnuto představou obviněné. Podle nejvyššího státního zástupce se lze sice ztotožnit s tím, že konverzace vedená po dni 18.

1. 2024 nebyla rozvedena to té míry, aby bylo možné hovořit o přípravě, pokusu nebo dokonání zvlášť závažného zločinu podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak to nic nemění na tom, že obviněná od svého prvotního záměru nejprve ustoupila, ale neupustila od něj natrvalo. Pro posouzení otázky setrvání na tomto záměru není podle nejvyššího státního zástupce podstatné, že následné projevy obviněné deklarující setrvání na původním záměru samy o sobě nemají povahu přípravného jednání, neboť se nemělo jednat o další samostatné jednání, ale o vyjádření vůle, že byl původní záměr pouze odložen.

I po 18. 1. 2024 je z komunikace mezi obviněnou a svědkem L. zřejmé, což ostatně konstatoval i soud prvního stupně v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku, že pokračování konverzace po tomto datu je určitým, byť méně explicitním projevem myšlenek na uskutečnění sexuálního zneužití poškozené nezletilé svědkem L. Podle nejvyššího státního zástupce záměr obviněné vydat poškozenou nezletilou k pohlavnímu styku nijak nevylučují ani její možné finanční motivy. Obviněná tedy podle nejvyššího státního zástupce nesplnila podmínky pro zánik trestní odpovědnosti za přípravu k zvlášť závažnému zločinu podle § 20 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, neboť svůj původní záměr pouze odložila na blíže neurčenou dobu v budoucnu, přičemž uskutečnění záměru zabránil zásah policejního orgánu.

10. Pokud tedy soud prvního stupně i přes existenci vlastního skutkového závěru, že konverzace po 18. 1. 2024 zahrnovala myšlenky na uskutečnění sexuálního zneužití poškozené nezletilé s D. L., dovodil, že jsou v projednávané věci dány podmínky pro zánik trestní odpovědnosti a obviněnou nesprávně zprostil obžaloby, ačkoliv měla být uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto pochybení pak nenapravil ani soud odvolací, třebaže k tomu měl dán procesní prostor na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, čímž je naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

11. V petitu dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 2 To 86/2024, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 68 T 2/2024, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b), c) tr. ř.

III.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

14. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

15. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku. V projednávané trestní věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání státního zástupce projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením.

16. Nejvyšší státní zástupce tak uplatnil uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy odkazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. h).

17. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

20. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že zejména soud prvního stupně věnoval otázce právního posouzení učiněných skutkových zjištění mimořádnou pozornost, kdy rozebral veškeré možné aspekty projednávané trestné činnosti a obhajobu obviněné, a tyto následně posuzoval ze všech možných hledisek. Předně se zabýval tím, zdali lze v jednání obviněné spatřovat dokonání trestného činu kladeného jí obžalobou za vinu, pokus k němu (body 15. – 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nebo jeho přípravu (body 24. – 31.). Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, zda v jednání obviněné není možno spatřovat naplnění jiných skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku, konkrétně trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zákoníku, trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 tr. zákoníku (body 32. – 37.), trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (body 38. – 39.) či trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku (bod 40.), přičemž tyto jeho závěry nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nerozporoval. Jeho veškerá argumentace, resp. jediný rozdílný náhled na právní posouzení trestné činnosti vytýkané obviněné spočíval v tom, že soudy podle něj nesprávně dospěly k závěru, že trestnost přípravy ve smyslu § 20 odst. 3 tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zanikla.

21. Trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo užito jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání, nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, kořistí z takového jednání [pozn. odst. 1 písm. a)] a spáchá takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci [odst. 3 písm. d)]. Podle § 168 odst. 6 tr. zákoníku je příprava trestná.

22. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda (tzv. status libertatis, postavení svobodného člověka v tom nejširším slova smyslu), která zahrnuje volnost pohybu i sebeurčení v dalších sférách lidského života, tedy rozhodování prakticky ve všech sférách života. Předmětem ochrany tu je i lidská důstojnost, čest, nedotknutelnost osoby a další základní lidská práva, která jsou porušována praktikami podobnými otroctví. Chrání se zde i morální zásady, s nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1438/2016). Úprava pak implementuje závazky, které pro Českou republiku vyplývají jak z mezinárodního, tak unijního práva.

23. Odstavec 1 se týká obchodování s dětmi. To je trestné, dopustí-li se ho pachatel způsobem a za účelem uvedeným v tomto ustanovení. Na rozdíl od odstavce 2 (obchodování s dospělými) není zapotřebí, aby bylo vůči dítěti použito násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, použito lsti, zneužito omylu, tísně nebo závislosti. Dítětem se pak rozumí osoba mladší osmnácti let, tedy člověk jen do dne předcházejícího jeho osmnáctým narozeninám. Dítě coby osoba nedospělá požívá zvýšené ochrany, neboť se jedná o oběť zvlášť zranitelnou.

24. Pod pojmem vydá se rozumí jakýkoli způsob předání takové osoby do moci jiného k dalšímu nakládání s ní ve smyslu tohoto ustanovení (typicky se to v praxi děje např. mezi „pasáky prostitutek“). Může jít i o svěření takové osoby prostřednictvím další osoby (prostředníka). Může se tak stát za odměnu, kterou bude především odměna finanční, ale i jiná, např. ve formě daru (cenných věcí, zlatých předmětů apod.), za jiný prospěch, ale i bez takové protihodnoty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2143–2147).

25. Jen pro úplnost lze dodat, že naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 3 písm. d) § 168 tr. zákoníku, která byla užita v obžalobě, soudy v projednávané věci neshledaly. Ostatně ani nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání v tomto směru žádné námitky nevznesl. Nejvyšší soud proto nebude stran kvalifikované skutkové podstaty rozvíjet argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Spornou otázkou, jak se podává z dovolání, je, zda v jednání obviněné lze spatřovat přípravu ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku k trestnému činu podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. jestli trestnost této přípravy dnem 18. 1. 2024 zanikla či nikoliv.

26. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

27. Podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

28. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 7 Tdo 694/2021), příprava trestného činu je prvním právně významným trestně postižitelným vývojovým stadiem trestné činnosti, následujícím po pojetí myšlenky (úmyslu) spáchat trestný čin. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 8 Tdo 171/2025).

29. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. Samotná myšlenka trestná samozřejmě není. Její beztrestnost odpovídá zásadě cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá); podobně je tomu zásadně také u projevu myšlenky spáchat trestný čin. Projev myšlenky spáchat trestný čin bude výjimečně trestný jako příprava pouze tehdy, pokud by pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 514/2017, uveřejněné pod č. 35/2018 Sb. rozh. tr.).

30. Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým (srov. Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 449–450).

31. Zákonodárce dává v ustanovení § 20 odst. 3 tr. zákoníku přednost odstranění nebezpečí, které z přípravy vzniklo chráněnému právnímu statku, před potrestáním pachatele za dokonaný zvlášť závažný zločin. Slibem zániku trestní odpovědnosti poskytuje pachateli přípravy určitou motivaci, aby od dokonání činu ještě včas upustil. Do popředí tu tedy vystupuje ochranná funkce trestního práva.

32. K zániku trestní odpovědnosti podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknuté přípravy. U některých deliktů nebezpečí zaniká již upuštěním od další činnosti a odstranění nebezpečí spočívá v tom, že pachatel jen ustane v další činnosti směřující k dokonání. Podle judikatury není totiž třeba, aby pachatel odstranil ze svého dosahu vše, co vytvářelo možnost spáchat trestný čin, např. aby se zbavil všech prostředků nebo nástrojů, které byly určeny ke spáchání zvlášť závažného zločinu, od něhož dobrovolně upustil za podmínek § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a které by mohly sloužit k provedení jiného činu za jiných časových a dalších okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1296/2011, uveřejněné pod č. 18/2013 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí pachatele upustit od dokonání zvlášť závažného zločinu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku (srov. Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 459–460).

33. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho zvlášť závažný zločin je uskutečnitelný (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknuté přípravy, nebo učinit o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem, mohlo být ještě odstraněno. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Dobrovolnost upuštění není vyloučena, obává-li se pachatel odpovědnosti za své jednání a uložení trestu, a jde přitom o obavu konkrétně nepodloženou, nebo sice i podloženou, ale nikoli činností orgánů činných v trestním řízení anebo jiné osoby, která jeho přípravné jednání odhalila (přistihla ho při přípravě apod.). Pouhá obava pachatele z odhalení, která vyplývá z jeho vědomí, že páchá přípravu k zvlášť závažnému zločinu, nevylučuje dobrovolnost, jestliže pachatel upustil od dalšího jednání pouze z vlastního rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 460–461).

34. Je tedy zřejmé, že dobrovolnost musí vyplývat jen z duševních pohnutek pachatele, aniž by na to mělo vliv, že byl čin prozrazen, hrozilo odhalení a následné trestní stíhání anebo vznikly objektivní potíže, pro které nebylo možné čin dokonat. Proto o dobrovolné upuštění od dokonání zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 20 odst. 3 tr. zákoníku nepůjde např., když byl pachatel při přípravě zvlášť závažného zločinu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení (srov. rozhodnutí č. 21/1972-II.

Sb. rozh. tr.), nebo upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo pachateli zabránila třetí osoba v rozvíjení trestné činnosti, popř. se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch (srov. rozhodnutí č. 5/1951 a č. 88/1951 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech totiž dobrovolnost vyžaduje, aby pachatel ustoupil od další činnosti směřující k dokonání činu z vlastního podnětu a toto ustoupení musí být trvalé (viz Bulletin Nejvyššího soudu č. 1, ročník 1986, judikát č. 10).

Dále nejde o dobrovolné upuštění od přípravy k zvlášť závažnému zločinu podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku, jestliže pachatel uskutečnění svého záměru toliko odložil na pozdější dobu (srov. rozhodnutí č. 52/1970 Sb. rozh. tr.). Ustoupení od dokonání činu musí být trvalé a nemůže se jednat jen o přerušení jednání s tím, že v něm pachatel bude pokračovat za příznivějších okolností (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1296/2011, uveřejněné pod č. 18/2013 Sb. rozh.

tr.).

35. Nejprve je vhodné předeslat (jako soud prvního stupně v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku), že skutek kladený obviněné za vinu se odehrál výlučně ve virtuálním světě prostřednictvím elektronické komunikace a nenašel nikdy odraz ve světě reálném. Jednání obviněné spočívalo výlučně na úrovni verbálního, přičemž nebyla nikdy reálně narušena tělesná integrita poškozené nezletilé. Předmětná konverzace mezi obviněnou a svědkem D. L. byla vedena z obou stran velmi explicitním způsobem, a to v období od 30.

12. 2023 do 18. 1. 2024, přičemž jejím předmětem bylo vydání poškozené nezletilé AAAAA svědku L. k pohlavnímu styku či obdobnému sexuálnímu zneužití. Deklarovaný záměr však do fáze uskutečnění nikdy nedospěl. Poškozená nezletilá měla být dne 18. 1. 2024 podle domluvy obviněné a svědka D. L. v rámci konverzace v aplikaci Whatsapp vydána tomuto svědkovi k pohlavnímu styku či obdobnému sexuálnímu zneužití. V daný den však obviněná dobrovolně a bez jakéhokoliv externího nátlaku spočívajícího v objektivní nemožnosti realizace deklarovaného záměru či obavy z odhalení sdělila obviněnému, že jejich setkání není možné realizovat, neboť je s poškozenou u lékaře a neví, jak dlouho to bude trvat.

Ze stabilizovaných skutkových zjištění se podává, že její zdůvodnění svědkovi D. L. bylo zcela lživé (body 19. – 28. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na tomto podkladě dospěl soud prvního stupně v bodě 25. odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že takové jednání obviněné „značilo buď úplnou absenci úmyslu společné setkání, na němž by došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 168 odst. 1 trestního zákoníku, uskutečnit, anebo, i kdyby takový úmysl zpočátku měla, zásadní změnu jejího postoje a dobrovolné upuštění od dalšího jednání, které by k naplnění hypotézy právní normy vedlo.“ Na to pak navázal v bodě 30., kdy konstatoval, že obviněná odstranila nebezpečí, které z konverzace hrozilo a zmařila plánované setkání.

Nic ji k tomu přitom nenutilo. Nejvyšší státní zástupce se ztotožnil s tím, že lež obviněné je možno považovat za odstranění nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Jak již bylo ale zmíněno výše, tak se nemohl ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že se jednalo o upuštění dobrovolné a trvalé. Má totiž za to, že z konverzace následující po zmaření setkání svědka D. L. a poškozené nezletilé vyplývá, že obviněná svůj záměr nezletilou vydat k pohlavnímu styku či obdobnému sexuálnímu zneužití toliko odložila.

36. Otázce dobrovolnosti, resp. trvalého upuštění od v konverzaci deklarovaného záměru, se zabýval zvláště podrobně soud prvního stupně, a to v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku, kde připustil, že „nejtenčí linie mezi trestní odpovědností obžalované za přípravu zvlášť závažného zločinu a její beztrestností se odvíjí od splnění podmínky upuštění od dalšího jednání.“ Konverzace mezi obviněnou a svědkem D. L. vygradovala dne 18. 1. 2024 poskytnutím lživé informace o nemožnosti domluvenou schůzku tohoto dne uskutečnit, nicméně úplně neustala.

Téhož dne obviněná svědkovi napsala na jeho naléhání „uvidíme po neděli, jak to bude, máme v úterý opět rehabilitace, doufám, že to bude už bez doktora.“ Podle soudu prvního stupně v tomto sdělení nelze spatřovat existenci nového plánu či snad odložení jeho uskutečnění na pozdější dobu, ale je nutné toto sdělení vnímat v kontextu s dříve prezentovanou lží jako sloužící toliko k upokojení svědka D. L. Uvedený výklad předmětné zprávy považuje Nejvyšší soud za logický a odpovídající celé situaci a časovému rámci, neboť tato zpráva v podstatě časově bezprostředně navazuje na předtím sdělenou lež.

Jak ostatně podotýká soud prvního stupně, i tato zpráva je obsahově lživá, neboť žádné rehabilitace až do dne 28. 3. 2024 naplánovány nebyly a k žádnému dalšímu konkrétnímu domlouvání setkání až do zahájení úkonů trestního řízení dne 19. 3. 2024 podle obsahu provedených důkazů nedošlo. V konverzaci následné po zrušení domluvené schůzky je obviněná spíše pasivní a vyhýbavá. Na dotaz svědka D. L. ze dne 22. 1. 2024, jak se jim daří, reaguje obviněná druhý den úsečně, sdělujíc, že poškozená nezletilá má střevní virózu.

Nereaguje ani na jeho žádosti o zaslání fotografií poškozené nezletilé. Další konverzace částečně explicitního charakteru se odehrává až po žádosti obviněné o zapůjčení dalších peněz dne 26. 2. 2024. Zde je však o poznání aktivnější svědek D. L., obviněná je spíše pasivní a svědka povzbuzuje pouze, když si tento posteskne, že o něj nemá nezletilá poškozená zájem. Sděluje mu, že na poškozenou udělal dojem jako osobnost, a že „sex je krásná věc a nejde o peníze, ale může být dobrým přítelem v nouzi“.

Vzápětí však toto své sdělení mírní tím, že chtějí být s dcerou (poškozenou nezletilou) soběstačné a nenechat se rozmazlovat, a že to nedělají pro peníze, ale pro potěšení. Mimo to společně řeší, že poškozená nezletilá je sexy a obviněná doplňuje, že poškozená nezletilá už není panna. Svědek D. L. poznamená, že s tím už nic nenadělá, i když si to moc přál, ale časem si třeba vezme jiné panenství, například zadeček. Později už se konverzace jakýmkoli náznakem směrem k plánování konkrétního setkání ani v explicitně sexuální rovině nerozvine (bod 13.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V bodě 31. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil své úvahy stran upuštění od dalšího jednání jako nepokračování v jednání relevantním z hlediska trestního práva, a přestože obviněná pokračovala ještě dne 26. 2. 2024 v konverzaci na téma sexuálního styku poškozené nezletilé se svědkem D. L., byla o poznání méně otevřená a přímočará.

Podstatné však je, že po datu 18. 1. 2024 již v konverzaci nedochází k plánování dalšího setkání, tedy „nedochází k opakování toho, co bylo možné do 18. 1. 2024 označovat za přípravu“.

37. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, a to jak v otázce skutkových zjištění, která nebyla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v odvolacím řízení rozporována, tak zejména v otázce právního posouzení stabilizovaných skutkových zjištění, jak vyplývá zvláště z bodů 10. – 12. odůvodnění jeho usnesení. V závěru bodu 11. odvolací soud přiléhavě konstatuje že, po „18. 1. 2024 začala sexuálně motivovaná komunikace ve vztahu k nezletilé mezi obžalovanou a svědkem L.

‚vychládat‘, obžalovaná opět líčila některé tvrzení svědkovi L. v rozporu s reálným stavem, aby nedošlo ke kontaktu mezi ním a nezletilou. Proto odvolací soud shledává závěr soudu I. stupně o tom, že obžalovaná svědka L. s ohledem na jejich předchozí intimní a milenecký vztah účelově ‚vodila za nos‘, kdy však již svým jednáním balancovala na hraně nevhodného etického a morálního chování a páchání trestné činnosti na své nezletilé dceři.“ Nelze nezmínit ani skutečnost, na kterou poukázal odvolací soud v témže bodě odůvodnění usnesení, že nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru stran motivu obviněné, přičemž „to dosud shromážděné důkazní prostředky prostě neumožňovaly“.

38. V samotné závadové konverzaci, nota bene ze strany obviněné vedené s o poznání menší intenzitou, nelze podle Nejvyššího soudu spatřovat ani zahájení nové přípravy ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku k trestnému činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku ani pokračování v přípravě započaté před datem 18. 1. 2024, resp. odložení jejího původního záměru na blíže neurčenou dobu. Jednání obviněné spočívající v poskytnutí lživé informace svědkovi L. dne 18. 1. 2024 a zmaření osobního setkání nezletilé poškozené s ním lze považovat přinejmenším za trvalé a dobrovolné upuštění od dalšího jednání i odstranění nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a tedy naplnění podmínek podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku. Nelze také nepřipomenout to, že z chování obviněné in dubio pro reo vyplývá, že za svůj nepojala záměr vydat poškozenou svědkovi L. k sexuálním aktivitám, naopak svým jednáním realizaci v konverzaci zmíněných praktik zamezila, resp. s ohledem na zjištěné skutečnosti nikdy vážně neuvažovala o jejich realizaci v nedigitálním světě. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že poškozená nezletilá neměla v době vymezené v obžalobě povědomí o obsahu konverzace uskutečněné mezi obviněnou a svědkem D. L. Tyto skutečnosti akcentují soudy obou stupňů. Odvolací soud se pak v rámci bodu 11. svého usnesení podrobně vyjadřuje k právnímu hodnocení jednání obviněné soudem prvního stupně a výslovně rozebírá s ohledem na námitky v podaném odvolání, zda komunikace obviněné se svědkem D. L. po činu může být považována buďto za opětovnou přípravu k trestnému činu nebo představovala prosté přeložení v elektronické komunikaci deklarovaného záměru. Dospěl přitom k totožnému závěru jako soud prvního stupně, a to sice, že „obviněná dobrovolně, nikterak v tísni či pod nátlakem nějaké osoby či události, bez toho, že by se obávala svého odhalení či překážky, kterou by nedokázala překonat, zabránila tomu, aby se svědek L. s její dcerou inkriminovaného dne sešel a byl tak ze strany obžalované realizován záměr, o kterém svědčí obsah zajištěné elektronické komunikace. Z obsahu provedených důkazů pak nikterak nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že zamýšlené jednání bylo toliko ‚přeloženo’ na jiný termín, tedy obžalovaná toliko uskutečnění svého záměru odložila na delší dobu, byť elektronická komunikace mezi obžalovanou pokračovala nejméně až do 26. 2. 2024.“

39. Nad rámec výše uvedeného je nutno konstatovat, že navzdory závěru, že jednání obviněné nelze v tomto konkrétním případě postihnout prostředky trestního práva, nelze její jednání vnímat jako souladné s morálními a etickými hodnotami sdílenými ve společnosti. Jednání matky, která vede s dospělým mužem extrémně nevhodnou konverzaci sexuální povahy, jejíž předmětem je její vlastní nezletilá dcera, o níž tento muž, ač vědom si věku nezletilé, projevuje zcela zjevný sexuální zájem, je morálně zavrženíhodné, znepokojující a více než způsobilé k tomu, aby se věcí zabýval orgán sociálněprávní ochrany dětí.

IV.

40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce, odmítl.

41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 6. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu