7 Tdo 1438/2016-64
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2016 v
Brně dovolání obviněné L. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.
2. 2016, sp. zn. 10 To 99/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 51 T 10/2013, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. B. odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 51
T 10/2013, uznal obviněnou L. B. (dále zpravidla jen „obviněná“) vinnou zvlášť
závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. července 2014 a trestným činem
ohrožování výchovy mládeže § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle
skutkových zjištění soudu spáchala tím, že
4) v přesně nezjištěné době první poloviny roku 2011 ve Š., na R. ulici,
opakovaně, v přítomnosti poškozené nezletilé J. D., provozovala prostituci a
následně nejméně v pěti případech sjednala s náhodnými občany Spolkové
republiky Německo pro poškozenou nezletilou s jejím souhlasem poté, co jí
vylíčila svoji tíživou finanční situaci, pohlavní styky nebo jiné sexuální
praktiky za úplatu, v úmyslu takto získat dodatečné finanční prostředky, ze
kterých by obviněná mohla uhradit své splatné závazky, když obviněná L. B. v
rámci této dohody sama oslovovala klienty, sjednala s nimi cenu za poskytnuté
sexuální služby, vyinkasovala plnou nebo zálohovou část sjednané ceny,
poškozená nezletilá J. D. poté dobrovolně poskytla nejméně třem klientům
sjednané služby v podobě masturbace, případně se při poskytnutí domluvených
služeb ve dvou případech vymluvila a z místa utekla, když takto vyinkasovanou
částku za tyto služby obdržela se souhlasem poškozené nezletilé výlučně
obviněná L. B. na úhradu svých dluhů a obviněná L. B. tak činila přesto, že
znala věk poškozené J. D.,
5) obvinění L. M., Le. B. a L. B. společným jednáním po předchozí vzájemné
dohodě, v přesně nezjištěné době obviněná Le. B. po domluvě s obviněnými L. M.
a L. B. a se souhlasem poškozené nezletilé J. D., telefonicky domluvila s A.
M., pohlavní styk za úplatu, na základě této smlouvy v době kolem 22.00 hod.
dne 1. června 2011 všichni obvinění odjeli osobním motorovým vozidlem, které
řídil obviněný L. M., společně s poškozenou nezletilou J. D., do místa bydliště
A. M. v L. ve Spolkové republice Německo, kde obviněný L. M. dovedl poškozenou
nezletilou do bytu A. M., který převzal od něho dohodnutou finanční hotovost,
A. M. po vykonání pohlavního styku zaplatil obviněnému L. M. další finanční
částku za delší setrvání poškozené nezletilé v jeho bytě, k dalšímu pohlavnímu
styku mezi nimi však již nedošlo z důvodu absence souhlasu nezletilé poškozené
J. D., a jejího útěku z bytu, když všichni obvinění se posléze s poškozenou
vrátili do České republiky a všichni obvinění tak činili přesto, že znali věk
poškozené J. D.
Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu
zařazena do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok
o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2014, sp.
zn. 4 T 52/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímto rozsudkem byli odsouzeni i spoluobvinění L. M. a Le. B.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obvinění L. M., Le. B. a
L. B. a státní zástupkyně Krajského zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 To 99/2015, podle § 256
tr. ř. zamítl odvolání obviněné, které podala proti výrokům o vině a trestu a
zamítl i odvolání státní zástupkyně Krajského zastupitelství v Ústí nad Labem.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Josefa Klofáče včas dovolání, opírající se o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítla v něm nesprávné právní
posouzení skutku, protože soudy nesprávně hodnotily její jednání, protože ona
se žádné trestné činnosti nedopustila. Obviněná uvedla, že rozhodnutí soudů
obou stupňů vykazují prvky libovůle. V dovolání namítla, že nenaplnila zákonné
znaky trestného činu obchodování s lidmi a poškozenou J. D. k prostituci
nesvedla, nezjednala ani nedopravila do Spolkové republiky Německo. Popírá
naplnění znaku „svedení“, protože poškozená už měla sexuální zkušenosti a
prostituci provozovala již v minulosti. Pokud jde o znak „zjednání“, tak
obviněná popírá, že by někoho zjednala, protože poškozená provozovala
prostituci za pomoci spoluobviněných, tak i sama. Výhrady obviněné vůči znaku
„dopraví“ spočívají v tom, že nemohla poškozenou dopravit do Německa, protože
nemá auto. Vytkla také soudu, že neprokázal její zavinění vzhledem ke zvlášť
závažnému zločinu obchodování s lidmi. Namítla nesprávné hodnocení důkazů
ohledně její viny, zejména tvrzení poškozené J. D. o její vině považuje za
nedostatečné. Obviněná namítla, že nenese vinu na ohrožování výchovy mládeže,
protože poškozená J. D. nevedla příkladný život a její rozumový, citový a
mravní život byl již dříve narušen.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10
To 99/2015, a zrušil též rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
7. 2015, sp. zn. 51 T 10/2013, a rozhodnutí na něj navazující, s tím, aby věc v
potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k dovolání obviněné, že dovolání
obviněné je založeno na důvodech § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila obviněná v jeho
druhé variantě, tedy ve vázanosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není určen ke
změně skutkového stavu, takže pro dovolací řízení je zásadně směrodatný
skutkový stav v podobě zjištěné v průběhu trestního řízení, a to tak, jak je
definován ve výroku odsuzujícího rozsudku. Pokud tedy obviněná napadá soudy
učiněná skutková zjištění tím, že poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů, je
třeba uvést, že uplatněné námitky se s deklarovaným důvodem míjejí, protože jde
o námitky skutkového a procesního charakteru. Konkrétně se to týká námitek o
nevěrohodnosti svědkyně J. D., neúplnosti provedeného okazování, libovůle při
hodnocení důkazů, nepřehlednosti, nepřezkoumatelnosti a nejasnosti skutkových
zjištění. Pokud jde o trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm.
a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku je v posuzované trestní věci zřejmé, že se
jedná o obchodování s dítětem, tedy osobou mladší 18 let (§ 126 tr. zákoníku),
kdy takové obchodování je postihováno v každém případě, i když nebylo použito
násilí, pohrůžky násilí nebo lsti ani zneužití omylu, tísně nebo závislosti. V
posuzovaném případě se jednalo o sexuální vykořisťování dítěte, jehož se
obviněná L. B. podle závěrů soudů dopustila tím, že poškozenou J. D. nejprve k
provozování prostituce svedla, následně ji pro provozování prostituce
zjednávala a dopravila ji dokonce do Německa v rámci příhraničního obchodování
s lidmi.
Svedení spočívá v tom, že pachatel úmyslně vzbudí v poškozeném rozhodnutí, v
tomto případě provozovat prostituci. Obviněná L. B. vzbudila v poškozené
rozhodnutí provozovat prostituci a využila k tomu jejich vzájemného přátelského
vztahu. Poškozenou s sebou brávala v době, kdy sama prostituci provozovala a
nepřímo ji tak uvedla do situace, že tímto způsobem lze získat finanční
prostředky. Na tom nic nemění fakt, že ke svedení došlo na základě dobrovolné
nabídky poškozené pomoci obviněné provozováním prostituce, když veškeré takto
vydělané prostředky odevzdávala obviněné, neboť u trestného činu podle § 168
tr. zákoníku není relevantní souhlas osoby, která je obchodována, a proto i v
případě, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas, je pachatel
trestný. Zjednáním je uzavření jakékoliv smlouvy nebo dohody (s výjimkou
dohody, kterou lze zahrnout do najmutí), a to i konkludentní, která směřuje k
tomu, aby takové osoby bylo užito, v tomto případě, k prostituci. Musí zde být
projevena vůle obou stran, a to jak pachatele, tak i poškozeného. V posuzované
trestní věci není pochyb o tom, že mezi poškozenou J. D. a L. B. došlo k
uzavření konkludentní smlouvy, která směřovala k tomu, aby poškozené bylo užito
k poskytnutí pohlavního styku. Dopravením se rozumí přemístění poškozené do
ciziny nebo na jiné místo i v České republice než se tato osoba v době činu
zdržovala. I dopravení na místo činu, tedy do Spolkové republiky Německo, bylo
prokázáno, když poškozenou J. D. obviněná L. B. společně se spoluobviněnými L.
M. a L. B. dovezli do L., do místa bydliště A. M. za účelem poskytnutí
pohlavního styku. Smyslem jednání bylo, aby poškozené bylo užito k pohlavnímu
styku v úmyslu, aby byla použita k prostituci, tedy k poskytování pohlavního
styku s jinou osobou za úplatu. Obviněná L. B. ve všech případech jednala v
úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byla
prokazatelně vědoma toho, že poškozená J. D. nedosáhla věku 18 let.
Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže
podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevylučuje skutečnost, že poškozená
osoba mladší 18 let již vedla sexuální život před závadným jednáním pachatele
vůči ní, a to případně i život nemravný. Obviněná L. B. prokazatelně svedla
poškozenou J. D. k nemravnému životu, když přitom využila jejich přátelského
vztahu, oslabeného vztahu mezi J. D. a její vlastní rodinou, stejně tak jako
místního sociokulturního prostředí, které na prostituci mladých dívek nazírá
shovívavěji. To nemění na tom, že ohrozila mravní vývoj J. D., neboť jí
zprostředkovala provozování prostituce. V tomto případě se zavinění obviněné L.
B. pohybuje v rovině úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku, neboť pokud chtěla obviněná L. B. participovat na provozování
prostituce nezletilé poškozené, musela počítat s tím, že dojde k ohrožení
vývoje nezletilé a s tímto následkem musela být jednoznačně srozuměna.
Pro úplnost je třeba zmínit, že obviněné L. B. nebylo upřeno právo na
spravedlivý proces, neboť soudy, zejména soud nalézací, nehodnotily důkazy
libovolně a její vina z pořízených důkazů jednoznačně vyplývá. Dovolání
obviněné z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zjevně
neopodstatněné, protože zmíněný dovolací důvod uplatnila v jeho druhé
alternativě, která je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů a jen ve
spojení s ním se může uplatnit.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného
opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů
Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich
odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom
zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2
tr. ř.).
K odvolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle
něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou
takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na
skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem
právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti
odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo
rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se
dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily
soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou
správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu
věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně
relevantních námitek.
Obviněná vznesla v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito
námitkami napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož
i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto
nemohl těmito námitkami zabývat.
Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání
obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své
obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku
nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již
vypořádaly rozhodující soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. Z konstantní
judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 17, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck).
Základní námitkou obviněné je námitka nesprávného právního posouzení skutku,
zejména nesprávného hodnocení jejího jednání, a námitka, že se žádné trestné
činnosti nedopustila a že rozhodnutí obou stupňů vykazují znaky libovůle.
Obviněná vytkla soudu, že nenaplnila zákonné znaky zvlášť závažného zločinu
obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve znění účinném do 31.
července 2014, a poškozenou J. D. k prostituci nesvedla, nezjednala ani
nedopravila do Spolkové republiky Německo. Vytýká soudu, že dostatečně
neprokázal její zavinění a namítla, že nemohla nikoho svést, protože poškozená
J. D. již měla sexuální zkušenosti a prostituci provozovala jak sama, tak za
pomoci spoluobviněných a poškozenou nemohla nikam dopravit, protože nemá auto.
Podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. července
2014, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zdržuje nebo
vydá dítě, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního
obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, bude potrestán odnětím svobody
na dvě léta za deset let. Podle § 168 odst. 3 d) tr. zákoníku odnětím svobody
na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-
li takový zločin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda v tom nejširším slova smyslu,
tedy rozhodování prakticky ve všech sférách života. Ustanovení chrání jak
osobní svobodu ve smyslu svobody pohybu a svobody rozhodování, tak osobnost
člověka ochranou některých jeho základních lidských práv. Chrání se zde i
morální zásady, s nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu. Předmětem
útoku je dítě. Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. Pachatel přiměje
poškozené dítě k účelu uvedenému v § 168, když na dítě působí svým vlivem,
který vyplývá ze vztahu mezi nimi. Může jít i o pohrůžku násilí nebo jiné újmy
apod. Pachatel dítě ke zneužití jiným buď přiměje, tedy ovlivní jeho vůli
jakýmkoliv způsobem od přemluvení a přesvědčení (např. lákavými sliby, tedy
svedením či zlákáním) po pohrůžku násilím nebo jinou újmou, nebo zjedná či
najme, tedy s ním uzavře dohodu (příp. smlouvu) o budoucím zaměstnání s vědomím
budoucího zneužití, přičemž poškozené dítě si skutečného účelu dohody může, ale
nemusí být vědomo. Ve vztahu k tomuto znaku se vyžaduje úmysl, tzn. že z
hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný ve smyslu § 13
odst. 2 tr. zákoníku.
„Zjednáním“ je uzavření jakékoli smlouvy či dohody (s výjimkou dohody, kterou
lze zahrnout pod najmutí, které je samostatným znakem), a to i konkludentně,
jež směřuje k tomu, aby takové osoby bylo užito k účelu popsanému v některém z
písmen a) až e). Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak pachatele,
tak i poškozeného. Nezáleží na tom, zda si taková osoba uvědomuje skutečný
smysl takové smlouvy nebo dohody či nikoli. Pachatel však při jejím uzavírání
musí směřovat k tomu, aby poškozeného bylo užito způsobem popsaným v některém z
písmen a) až e) v odst. 1 § 168. Pod pojmem „najme“ se chápe uzavření (i
konkludentní) jakékoli smlouvy, jejímž obsahem je najmutí, tedy zpravidla
zaměstnání, resp. příslib zaměstnání osoby směřující k tomu, aby jí bylo užito
způsobem popsaným v některém z písmen a) až e). Pachatel zde jedná v úmyslu,
aby jí bylo užito např. k pohlavnímu styku, avšak tento jeho úmysl nemusí být
ve smlouvě vyjádřen (může jít např. o smlouvu, že žena bude v cizině pracovat
jako modelka, herečka, servírka, barová tanečnice, společnice apod., muž jako
řidič, taxíkář, číšník, tanečník, společník apod.). Nezáleží na tom, zda je
taková smlouva podle práva, na základě něhož se uzavírá, neplatná. Pod pojmem
„zlákání“ se rozumí získání poškozeného (např. lákavými sliby, penězi apod.) k
pohlavnímu styku nebo k jiné formě jejího užití ve smyslu písm. a) až e).
Svedení je blízké zlákání, spočívá v tom, že pachatel úmyslně vzbudí (jinak než
zlákáním) v poškozeném rozhodnutí k některé z forem užití poškozeného ve smyslu
písmena a) až e). „Dopravením“ se rozumí přemístění poškozeného do ciziny nebo
na jiné místo i v České republice, než se tato osoba v době činu zdržovala.
Trestný čin je dokonán momentem, kdy dojde k tomu, že pachatel poškozeného
přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá k
účelu uvedenému pod písmeny a) až e). Dosažení účelu není k dokonání zapotřebí.
Znakem trestného činu obchodování s lidmi není úplatnost, i když tak tomu
většinou bude.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněná tyto námitky uplatnila již v předcházejících
stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí
odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o
opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění
svých rozhodnutí.
Obviněná namítla, že nenese vinu na ohrožování výchovy mládeže, protože
poškozená J. D. již dávno předtím, než se s ní seznámila, nevedla příkladný
život, její rozumový, citový a mravní život byl narušen již dříve.
Podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku kdo byť i z nedbalosti,
ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že svádí ho k zahálčivému
nebo nemravnému životu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta.
Trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí tím, že
svým společensky nežádoucím jednáním ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj
dítěte. Ze zákonné dikce tohoto ustanovení přitom jasně vyplývá, že k narušení
rozumového, citového nebo mravního vývoje osoby mladší než osmnáct let nemusí
fakticky dojít, neboť k trestnosti jednání pachatele stačí, jestliže tento
škodlivý následek alespoň hrozí. Ohrožením rozumového, citového nebo mravního
vývoje dítěte je třeba rozumět takové chování pachatele, kdy si osoba mladší
osmnácti let v důsledku jednání pachatele osvojuje škodlivé návyky, povahové
rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku
jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými
morálními zásadami a pravidly občanské společnosti (srov. rozhodnutí č.
46/1968).
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce. Naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku nevylučuje skutečnost, že poškozené dítě již vedlo sexuální život před
závadným jednáním pachatele vůči němu, a to popřípadě i život nemravný; pro
naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu totiž postačí, aby jednání
pachatele mající znaky svádění v ní negativní návyky utvrzovalo a posilovalo
(srov. rozhodnutí č. 65/1999).
Obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů, zejména poukázala na to, že
tvrzení poškozené o její vině považuje za nedostatečné. Obviněná napadla rozsah
provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění
učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Tyto námitky nenaplňují
uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud jimi nezabýval.
K odvolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud
druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný
prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo
odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném
opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně –
neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil
řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech
odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněná naplnila znaky skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm.
a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. července 2014, a
přečinu ohrožování výchovy mládeže podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Závěr soudu o vině obviněné spočívá na správných skutkových zjištěních, které
vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý
proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutků je proto zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že
dovolání obviněné L. B. je zjevně neopodstatněné. Proto je odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu