3 Tdo 239/2024

3 Tdo 239/2024-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 44 To 293/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 68/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. G. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 3 T 68/2022, byl obviněný L. G. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 3. 12. 2021 v přesně nezjištěné době, kolem 18:30 hodin na chodníku před hotelem v ulici XY, Praha přistoupil k poškozenému M. B., který vyšel z hodinového hotelu XY, kde byl s přítelkyní obžalovaného G., K.

Ch., načež obžalovaný G. přistoupil do těsné blízkosti poškozeného a křičel na něj, jestli zná K. a zda s ní byl, následně k nim přistoupili společně stíhaný obžalovaný P. Č., a další dosud neztotožněný muž, obžalovaný G. dále poškozenému vyčítal, že měl sex s jeho přítelkyní a následně mu řekl "dej mi peníze", když poškozený uvedl, že žádné nemá, tak mu obžalovaný G. řekl "nekecej, dej sem peníze, nebo ti more zlomím páteř", poté co poškozený opět uvedl, že žádné peníze nemá, obžalovaný G. k němu nakročil jednou nohou vpřed a zaťal pěst pravé ruky a napřáhl ji, hrozil mu úderem a požadoval jeho mobilní telefon a dále vyhrožoval, pokud mu mobilní telefon nevydá, tak poškozeného zbije, jedna z dalších přítomných osob poškozeného přesvědčovali, aby mobilní telefon vydal, říkali mu, aby neblbnul a telefon vydal, poškozený ze strachu, aby ho obžalovaný G., či všichni společně fyzicky nenapadli, vytáhl svůj mobilní telefon zn. Motorola, přesně nezjištěného typu, IMEI: XY, v hodnotě cca.

4.000 Kč a řekl, že mu telefon vydá, ale že si z něj nejdříve vyndá vloženou SIM kartu na telefonní číslo XY, přičemž jak telefon držel v ruce, tak mu ho obžalovaný G. vzal z ruky, poškozený ze strachu z fyzického násilí a z přesily přítomných se nebránil, poté mu obžalovaný G. řekl, že mu SIM kartu vrátí a vzdálil se za svými dvěma společníky, poškozený je následoval, následně z hodinového hotelu XY vyšla K. Ch., přítelkyně obžalovaného G., obžalovaný G. na ni začal křičet, přistoupil k ní, začal jí nadávat, chytil ji za oblečení a smýkal s ní, až upadla na zem, začala brečet a následně využila toho, že obžalovaný G.

se vrátil k poškozenému, a z místa odešla, poté obžalovaný G. poškozenému řekl „máš párno“, čemuž poškozený rozuměl, že po něm požaduje pervitin a řekl, že žádný nemá, a že má v kapse jen nějaké drobné, opět ze strachu o své bezpečí vytáhl z kapsy 100 Kč v mincích a podal je obžalovanému G., který si je vzal a u toho poškozeného pobízel slovy „dělej, dělej, ať doženu K.“, z místa odešel, poté obžalovaný Č. s neznámým mužem se poškozeného ještě ptali, jestli opravdu nemá pervitin, také mu říkali, že udělal dobře, když dal obžalovanému G.

svůj telefon, že obžalovaný G. byl hodně naštvaný, když jim poškozený řekl, že pervitin nemá, že ho nebere, z místa také odešli, přičemž obžalovaný G. byl za přečin výtržnictví odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 1 Tm 4/2015.

2. Za uvedený zločin a přečin a za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 1 T 54/2022, a za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 19 T 184/2021, byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřicet dva) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Současně byly zrušeny výroky o trestu z výše uvedených rozhodnutí, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 228 odst. 1 tř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. B., částku 4.000 Kč.

5. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o tom, že se spoluobviněný P. Č. v Praze, podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 sp. zn. 3ZT 91/2022-45, pro jednání, v němž byl spatřován zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal jmenovaný.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 3 T 68/2022, podal obviněný L. G. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

7. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 44 To 293/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněnému toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za tento zločin a přečin a rovněž za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 1 T 54/2022, a dále za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 19 T 184/2021, odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

8. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 1 T 54/2022, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 19 T 184/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

9. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

10. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný L. G. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 338-340 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

11. Ve vztahu k trestnému činu loupeže obviněný namítl, že soudem učiněná skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům. Skutková zjištění jsou postavena výhradně na svědecké výpovědi poškozeného, kdy skutečnosti z ní se podávající soudy zcela nekriticky převzaly, aniž by se jakkoli zabývaly důvěryhodností poškozeného a jeho případným motivem dovolatele křivě obvinit. Uvádí, že poškozený je osobou již soudně trestanou a skutek nahlásil až 3 měsíce po údajném napadení, přičemž následně nespolupracoval s policejními orgány provádějícími vyšetřování. Nebyl dohledán žádný kamerový záznam z místa, který by nasvědčoval pravdivosti výpovědi poškozeného, a nebyl dopátrán ani předmětný mobilní telefon, kterého se měl dovolatel údajně zmocnit. Nebylo prokázáno, že by ho měl vůbec ve svém držení. Poškozený u hlavního líčení dovolatele jako pachatele neztotožnil, kdy jej zaměnil se spoluobviněným, jehož osobu však poškozený neztotožnil ani v rámci rekognice prováděné v přípravném řízení. Trvá na tom, že se na místě nacházel sám a poukazuje na to, že soudy neprovedly důkaz emailem, který spoluobviněný za účelem prokázání své nepřítomnosti na místě činu dával k dispozici policejnímu orgánu již v přípravném řízení. Pokud soudy poukazovaly na zjevnou fyzickou převahu poškozeného jako skutečnost vyvracející možnost, že dovolatel se na místě činu nacházel sám (tedy se podvolil tvrzenému nátlaku obviněného), pak podle jeho názoru zcela opomíjí charakterové rysy poškozeného v podobě nekonfliktnosti až bázlivosti.

12. Obviněný dále namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin výtržnictví. Uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že se z jeho strany pouze jednalo o vyřizování účtů, v jeho jednání nebyla svévole, bezohledné či arogantní jednání postrádající, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod, jak je požadováno pro naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle judikatury Nejvyššího soudu (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Jednalo se o situaci, která řešila pouze a jen neshody úzkého okruhu osob, který zasahoval pouze do sféry jejich osobních zájmů, přičemž dopad na veřejnost byl zanedbatelný. Nebyl tak narušen veřejný pořádek. Ne každé napadení, k němuž dojde veřejně či na místě veřejně dostupném, je možno posoudit jako výtržnictví. Rovněž je zde zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem, že došlo ke sražení poškozené na zem. Podle výpovědi poškozené ji dovolatel chytil za ruku a ona spadla na zem, což se jeví spíše jako nešťastná náhoda než jako cílené napadení. Poškozená nebyla zraněna a nemusela vyhledat lékařské ošetření. Ani poškozený žádné sražení poškozené na zem nepopsal, pouze uvedl, že poškozená skončila na zemi. Jednání dovolatele tak jistě nedosahovalo takové intenzity, aby se jednalo o trestný čin. Nalézací soud však výpověď poškozené nesprávně parafrázuje tak, že mělo dojít ke sražení na zem. Takový závěr ale zjištěným skutečnostem neodpovídá a soud měl přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. ř.

13. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 293/2023-315, zrušil a věc vrátil zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 12. 2. 2024, sp. zn. 1 NZO 69/2024.

15. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Má za to, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně poukázala na to, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného M. B., kterého soud osobně vyslechl a měl tak možnost věrohodnost jeho výpovědi posoudit i na základě bezprostředního dojmu z této výpovědi a na základě zásad ústnosti a bezprostřednosti. Jeho výpověď je pak podpořena i výpovědí svědkyně K. Ch., které se obviněný svěřil, že napadl poškozeného a vzal mu mobilní telefon. Pokud jde o námitky obviněného ohledně přečinu výtržnictví, státní zástupkyně uvedla, že obviněný nejdříve slovně a následně fyzicky na ulici před třemi dalšími osobami napadl poškozenou, takže jeho jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, kdy svým jednáním porušil zájem na ochraně svobody veřejného pořádku, majetku i zdraví. Státní zástupkyně uvedla, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, přičemž nelze opomenout, že obviněný byl za přečin výtržnictví v minulosti již odsouzen.

16. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí. III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 44 To 293/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, o nichž poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemající návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen o tom, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ve vztahu k trestnému činu loupeže brojí proti závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného M. B. a skutečností z ní se podávajících, zejména stran toho, kdo se nacházel na místě činu a jak se incident mezi nimi odehrál, kdy poškozeného označil za osobu nevěrohodnou a motivovanou snahou jej křivě obvinit. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví namítá, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by byla poškozená sražena na zem.

24. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

25. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje obviněný.

26. Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, kdy napadal především výpověď poškozeného M. B. Uvedené námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku (bod 3. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

27. Nalézací soud sice stručně, ale zcela dostačujícím způsobem rozvedl své závěry stran provedených důkazů, na jejichž podkladě dospěl k ustáleným skutkovým zjištěním stran toho, jak se incident mezi dovolatelem a poškozeným odehrál. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozeného, nicméně nejedná se o důkaz osamocený. Výpověď poškozeného byla podporována podaným vysvětlením M. T., kterému se poškozený svěřil, a rovněž i samotnou výpovědí obviněného, který sám přiznal, že se na místě nacházel proto, aby poškozeného zbil, neboť mu s ním byla nevěrná jeho přítelkyně.

I výpověď poškozené K. Ch. částečně podporuje verzi událostí tak, jak byla prezentována poškozeným. Nalézací soud neměl pochyby o věrohodnosti tvrzení poškozeného, kdy uvedl, že „nezjistil jediného důvodu, proč by měl mít zájem křivě obviňovat právě obžalované“, přičemž poukázal na to, že poškozený vypovídal podrobně a v logických souvislostech popsal celý průběh napadení jak své osoby, tak poškozené (bod 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ostatně jak správně uvedl odvolací soud v bodě 3.

odůvodnění svého rozsudku, nalézací soud vycházel z výpovědi poškozeného učiněné přímo před soudem v rámci hlavního líčení, přičemž tak měl možnost výpověď posoudit i na základě bezprostředního dojmu. Podle nalézacího soudu se z provedeného dokazování jasně podává, že poškozený neměl s obviněným a dalšími osobami nacházejícími se na místě incidentu jakýkoli vztah, resp. jednalo se o pro něho neznámé osoby, přičemž vyjma obviněného žádnou další osobu za útočníka neoznačil. To vysvětluje, proč pro něho mohla být identifikace obviněného učiněná po značně dlouhé době už poněkud obtížná.

Nalézací soud neuvěřil verzi obviněného, že se na místě incidentu nacházel sám, kdy poukázal nejen na výpověď poškozeného, ale rovněž na výpověď poškozené, která jasně uvedla, že se na místě incidentu nacházel přinejmenším ještě P. Č. a další neztotožněná osoba. To zcela odpovídá verzi uváděné poškozeným, že před hotelem stáli tři muži. Nalézací soud rovněž poukázal na tělesné dispozice obviněného a poškozeného s tím, že s ohledem na fyzickou převahu poškozeného se jeví nepravděpodobným tvrzení obviněného, že by se před ním poškozený ze strachu schoulil na zem.

Pokud pak obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozeného s odkazem na skutečnost, že incident ohlásil až se značným zpožděním, pak je třeba uvést, že poškozený incident sám nenahlásil, ale tento vyšel najevo poté, co poškozený vypovídal v jiné trestní věci, která se týkala poškozené K. Ch. To značí, že se ze strany poškozeného nejednalo o snahu obviněného křivě obvinit či se obviněnému jakkoli mstít za předešlý incident. Ve vztahu k napadení poškozené K. Ch. vycházely soudy jak z její výpovědi, tak z výpovědi poškozeného M.

B. Ten vypověděl, že ji její přítel, tj. obviněný napadl, že upadla na zem. Poškozená uvedla, že ji obviněný srazil na zem, přičemž jako poškozená takový útok musela vnímat bezprostředně. Stěžejní je zde skutečnost, že obviněný poškozenou fyzicky napadl, v důsledku čehož upadla na zem, přičemž se tak stalo na místě veřejnosti přístupném.

28. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.

29. Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je přitom dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

30. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci tohoto dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.

31. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná

aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Pod citovaný dovolací důvod je možno podřadit toliko námitku obviněného, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný přitom konkrétně rozporuje, že by poškozenou srazil na zem, kdy uvádí, že ji toliko „chytil za ruku a ona spadla na zem“. S odkazem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, poukazuje na to, že se jednalo o vyřizování účtů s poškozenou, resp. situaci, která řešila pouze a jen neshody úzkého okruhu osob, tedy zde byl zčásti přijatelný či omluvitelný důvod pro takové jednání. Dovolatel si nepočínal svévolně ani bezohledně, přičemž jeho jednání mělo zanedbatelný dopad na veřejnost či veřejný pořádek.

33. Prvně je třeba uvést, že s ohledem na obecná východiska citovaného dovolacího důvodu je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možno rozporovat skutkový závěr, že obviněný srazil poškozenou na zem. Ostatně s uvedenou námitkou se vypořádal Nejvyšší soud výše v bodě 27. tohoto usnesení.

34. Pokud pak obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, s tím, že se jedná o v podstatě totožnou situaci, nelze se s takovým závěrem ztotožnit. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyložil, že „skutková podstata přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. … Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností, zejména ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.“ Rovněž konstatoval, že každý případ musí být posuzován individuálně, přičemž důsledně individuální hodnocení každého konkrétního případu tím pádem může vést i k tomu, že navenek stejné jednání je posouzeno v jednom případě jako trestný čin a v jiném případě jako přestupek či kárné provinění.

35. Obviněný zcela přehlíží, že jeho jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, bylo posouzeno rovněž jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž na skutek je třeba pohlížet v jeho celistvosti. Nutno uvést, že nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného odlišně oproti podané obžalobě, kdy právě jednání obviněného vůči poškozené za dané situace posoudil rovněž jako přečin výtržnictví, neboť obviněný nejdříve slovně a následně fyzicky na ulici před třemi dalšími osobami napadl poškozenou, čímž ohrozil objekt, tj. zachovávání veřejného pořádku a osobní svobodu jednotlivce. Nelze opomenout ani to, že byl za přečin výtržnictví v minulosti již odsouzen. Ze strany obviněného se tak nejednalo o zcela ojedinělé vybočení z rámce společensky přijatelného chování, jak má na mysli obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1254/2016. Nejednalo se o izolovaný konflikt mezi ním a poškozenou.

36. Nelze rovněž přisvědčit obviněnému, že v projednávané věci nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

37. Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

38. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu je možno vyvodit obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

39. K otázce společenské škodlivosti dovolatelova jednání se vyjádřil nalézací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že obviněný svým jednáním porušil zájem na ochraně svobody, veřejného pořádku, majetku i zdraví, přičemž zvýšená závažnost jeho činu vyplývá také ze skutečnosti, že se dopustil hned dvou trestných činů. Trestného činu výtržnictví se přitom dopustil opakovaně. Odvolací soud pak závažnost a škodlivost jednání obviněného hodnotil ve shodě s nalézacím soudem, tedy dostatečnou pro závěr, aby byla uplatněna trestní represe.

40. Nejvyšší soud se tak se závěry obecných soudů stran právního posouzení skutku jednak jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, plně ztotožňuje. Námitkám obviněného tedy nepřisvědčil.

41. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

42. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. G. odmítl.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 4. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu