3 Tdo 24/2025

3 Tdo 24/2025-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného K. R., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2024, č. j. 3 To 148/2024-256, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 125/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2024, č. j. 3 T 125/2023-210, byl obviněný K. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným dvěma skutky, přičemž ve skutku pod bodem 1. byl shledán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve skutku pod bodem 2. pak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto jednání se dopustil tak, že

1. dne 27. 8. 2022 okolo 22:00 hodin v XY č. XY v penzionu XY, využil situace, kdy byl sám s poškozenou AAAAA (pseudonym), o níž věděl, že již dosáhla věku 15 let a dosud neměla pohlavní styk, uzamknul vstupy do restaurace a postavil se do rámu dveří vedoucích z prostoru kuřárny do restaurace, čímž poškozené AAAAA znemožnil odchod z místnosti, poškozenou objal okolo trupu přes obě ruce tak, že jí znemožnil pohyb a líbal ji na krk a ústa, čemuž se poškozená snažila uhýbat, odstrkovala jej a žádala, aby ji pustil, což učinil, načež poškozená z místa odešla, avšak po zjištění, že vstupní dveře jsou uzamknuty se vrátila a požádala obžalovaného, aby jí otevřel, načež obžalovaný ji opětovně chytil zezadu okolo pasu a rukou tak, že jí znemožnil pohyb, líbal ji na krku, čemuž se opět bránila odstrkáváním a sdělením, že toto nechce, načež ji pustil a nabízel jí pohlavní styk, což poškozená odmítla, načež k ní opětovně přistoupil, zvedl jí tričko a osahával ji na prsou, čemuž se bránila odstrkáváním, načež si obžalovaný svlékl kalhoty a spodní prádlo, snažil se poškozené svléknout kalhoty, což se mu přes odpor poškozené nepodařilo, poté ji osahával na hýždích a přirození přes oblečení, pevně poškozenou jednou rukou uchopil okolo pasu tak, aby nemohla odejít, a druhou rukou si před poškozenou třel přirození, poškozená se mu bránila, snažila se z jeho sevření vymanit, volala o pomoc a žádala jej, ať toho nechá, přičemž obžalovaný se jí pouze ptal, zda se jí to líbí a žádal ji, ať mu rukou tře pohlavní úd, což odmítla, a svého jednání zanechal až poté, co na chodbě penzionu zaslechl babičku poškozené, 2. v přesně nezjištěnou dobu na přelomu srpna a září 2022 po odjezdu poškozené AAAAA z XY tuto v XY telefonicky kontaktoval na telefonním čísle jejího dědečka J. M., neboť věděl, že na základě události ze dne 27. 8. 2022 podala rodina poškozené na ubytovacím portálu Booking.cz na penzion XY, jež provozuje, negativní recenzi týkající se jeho osoby a poškozené AAAAA sdělil, že je svině, když to řekla, že patří do pasťáku a pokud věc ohlásí na Policii ČR, tak za ní přijedou jeho kamarádi a ublíží jí, kdy z tohoto důvodu věc nenahlásila na Policii ČR a trestní oznámení učinila až po konzultaci s psycholožkou s odstupem několika měsíců.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, k rukám jejího zákonného zástupce, otce J. M., na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný do všech výroků a státní zástupkyně do výroku o vině pod bodem 2. a výroku o trestu v jeho neprospěch. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 3 To 148/2024-256, tak, že z podnětu odvolání obou odvolatelů podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 2. výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. pak při nezměněných skutkových zjištěních uznal obviněného pod bodem 2. vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákoníku. Následně mu podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené AAAAA, k rukám jejího zákonného zástupce, otce J. M., na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný K. R. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž by specifikoval jeho konkrétní výroky. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný nejprve obšírně připomněl obsah a zaměření jím uplatněného dovolacího důvodu, včetně judikatury Ústavního soudu týkající se mezí dovolacího přezkumu procesních vad a skutkových otázek. V rámci samotné dovolací argumentace poukázal na zásadu bezprostřednosti a princip kontradiktornosti trestního řízení, zpochybnil procesní „dostatečnost“ výslechu poškozené a zdůraznil, že postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř., kdy její výpověď byla v hlavním líčení pouze přečtena, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Akcentoval především to, že ze spisu nevyplynuly závažné skutečnosti a překážky, které by bránily výslechu poškozené před soudem. Obviněný se ohradil vůči závěru soudu, že přečtením její výpovědi byla naplněna zásada bezprostřednosti. Tím byl ovšem opomenut ústavněprávní rozměr celého problému.

6. Další námitkou vznesenou vůči postupu policejního orgánu bylo porušení principu kontradiktornosti řízení, neboť obviněný nebyl o konání výslechu poškozené vyrozuměn. Výslechu se tak zúčastnil toliko obhájce. Přítomnost obviněného byla bezpodmínečně nutná pro zachování kontradiktornosti a tím i spravedlnosti celého řízení. Tím, že mu nebylo umožněno položení otázek svědkyni, přičemž na výslech se nelze nijak připravit, byl prostřednictvím státem ustanoveného obhájce připraven o vlastní právo. Zdůraznil, že i podle § 101b tr. ř. je zachováno právo obviněného klást otázky, avšak prostřednictvím obhájce. V této souvislosti pak obviněný argumentoval i tím, že mu nelze hrozit pod ztrátou možnosti jedinkrát se svědkyně zeptat, aby předem vyzradil svoji obhajovací taktiku, kterou nechtěl sdílet ani se svým obhájcem. Odsuzující rozsudek vzešel z řízení, v němž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, což nezvrátí ani ta okolnost, že šlo o postup předvídaný trestním řádem. Obviněný v této souvislosti připomněl § 2 odst. 4 tr. ř., podle kterého je povinností orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod.

7. Výpovědi poškozené též vyčetl, že některé detaily si vybavila až v návaznosti na návodné a kapciózní otázky státního zástupce a v její výpovědi jsou rozpory. Zároveň zdůraznil i to, že soud ji neměl možnost pozorovat.

8. V rámci své argumentace připomněl též genezi od spáchání trestného činu po učinění oznámení. Zdůraznil, že „policejní stanice v Jeseníku“ měla povinnost sepsat oznámení ihned po jeho přijetí, přičemž pokud by tak učinila, tak mohly být zajištěny i podstatné důkazy vyvracející verzi poškozené – její spodní prádlo a biologické a genetické stopy z jejího těla. Trestní oznámení pak bylo podáno až s odstupem několika měsíců.

9. Závěrem tedy označil výroky o vině i trestu za neakceptovatelné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2024, č. j. 3 To 148/2024-256, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2024, č. j. 3 T 125/2023-210, zrušil a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že svou argumentací obviněný zopakoval obhajobu uplatněnou v předchozích fázích řízení, přičemž podle konstantní judikatury jde zpravidla o dovolání neopodstatněné, a tak je tomu i v tomto případě. S ohledem na opakování obhajoby pak státní zástupce poukázal na bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, včetně problematiky právního hodnocení. Konstatoval, že soudy dospěly na podkladě provedených důkazů, ke správným závěrům, na jejichž základě byla vina dovolatele bez důvodných pochybností prokázána. Se skutkovými zjištěními, včetně hodnocení důkazů a jejich zákonnosti, se ztotožnil. Soudy se dostatečně vypořádaly i s obhajobou obviněného. Z dokazování vyplynula verze skutku nevykazující žádný rozpor. Výpověď poškozené nestojí izolovaně, ale je podpořena výslechy ostatních svědků, zprávou Psychocentra Jihlava a listinnými důkazy. S jejím obsahem koresponduje i navazující trestní jednání obviněného. Zároveň neexistují indicie nasvědčující tomu, že by si poškozená zlovolně vymýšlela. Dále neshledal ani vadu opomenutých či nezákonných důkazů. Otázky kladené svědkům nebyly podle jeho názoru sugestivní a připomněl, že ani obviněný neuvedl v čem měla ona sugestivnost spočívat. Dále pak připomněl podmínky aplikace § 102 odst. 2 tr. ř. s tím, že z praxe vyplývá, že čtení příslušné výpovědi nepředstavuje samo o sobě zásah do práva na spravedlivý proces. Tím spíše ne, byl-li výslechu přítomen obhájce. Nebyla tedy naplněna žádná z alternativ uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce tedy navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

12. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá odsuzující rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřuje pouze proti výroku o vině, kdy byl ve skutku pod bodem 2. shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Skutek pod bodem 1. včetně právní kvalifikace zůstal nezměněn.

19. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný vznesl jednak námitky procesního charakteru, jednak námitky povahy skutkové. Takto obviněný namítl (zejména) vady v této trestní věci klíčového usvědčujícího důkazu, a to výpovědi poškozené. Jde jednak o vady týkající se nevěrohodnosti poškozené, jednak vady, které spočívají v procesních pochybeních při realizaci tohoto důkazu. Konkrétně jde o pochybení policie, která obviněného o výslechu poškozené v přípravném řízení nevyrozuměla, a současně připustila přítomnost státního zástupce u tohoto výslechu a umožnila poškozené pokládat návodné otázky. Namítáno je i pochybení soudu, kterým porušil princip kontradiktornosti řízení a v důsledku toho porušil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť neprovedl u hlavního líčení výslech poškozené a podle ustanovení § 102 odst. 2 tr. řádu pouze přečetl protokol o jejím výslechu z přípravného řízení. Dovodit lze i výhrady obviněného k rozsahu dokazování, kdy namítl jeho neúplnost.

20. Pokud takto Nejvyšší soud zrekapituloval (s určitou mírou zjednodušení) dovolací argumentaci obviněného, pak musel konstatovat, že obviněný ve své podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Z obsahu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že s těmito námitkami se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly a správně je označily za nedůvodné. Již s ohledem na to lze usuzovat na neopodstatněnost podaného dovolání. Platí totiž, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

21. Určitou výhradu lze vznést i k samotné podobě a srozumitelnosti dovolací argumentace obviněného, neboť není příliš zřejmé, s kterými variantami uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný své konkrétní námitky spojuje, jakkoliv lze z hlediska obsahu dovolání dovodit, že obviněný svými námitkami míří na všechny varianty uvedeného dovolacího důvodu. Z tohoto pohledu pak také Nejvyšší soud podrobil dovolaní obviněného přezkumu z hlediska jeho opodstatněnosti.

22. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze nejprve stručně a v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod se vztahuje na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta), nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný

23. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný proklamoval znalost těchto obecných východisek a že se zaměřil na jejich interpretaci optikou ústavně zaručených práv a svobod ve spojením s porušením jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, což mělo mít v konečném důsledku vliv na hmotněprávní posouzení skutku. Pokud pak obviněný v dovolání předestřel množství judikatury Ústavního soudu, pak je třeba zdůraznit, že ta se vztahovala ke katalogu dovolacích důvodů účinnému před 1. 1. 2022, což lze do značné míry považovat za nadbytečné, neboť ústavněprávní rozměr jeho námitek je v nyní účinném znění zachycen právě v citovaném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Bylo již citováno výše, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 se ve své druhé variantě vztahuje na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Je pak skutečností, že jde o stěžejní námitku obviněného majícího konkrétní výhrady vůči procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení při výslechu poškozené (k tomu viz shora rekapitulace námitek obviněného pod bodem 11.).

25. K námitce obviněného, že o výslechu poškozené nebyl vyrozuměn a nemohl se jej osobně zúčastnit, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 165 odst. 1 tr. ř. může policejní orgán připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Lze tedy dovodit, že není nutné zajišťovat souběžné vyrozumívání jak obhájce, tak obviněného (viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2144). Tomuto názoru svědčí i konstantní judikatura – „…V případě, kdy má obviněný obhájce, postačí, aby vyšetřovatel nebo státní zástupce umožnil účastnit se výslechu svědka obhájci….“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 1 Tzn 28/97- II).

26. Shora uvedené pravidlo je pak třeba aplikovat obecně na všechny úkony, včetně výslechu osob mladších 18 let podle § 102 tr. ř., neboť i ten je jedním z důkazů použitelných pro objasnění věci, byť tento postup přináší specifické konsekvence (§ 102 odst. 2 tr. ř.). Při zachování veškerých zákonných podmínek, pak plně koresponduje i s veškerými požadavky na zachování základních práv obviněného včetně práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1090/2012). K tomu lze předeslat, že právo na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu (míněno především právo dítěte na zvláštní ochranu ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) – srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1503.

27. I z judikatury Ústavního soudu, opírající se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zcela jednoznačně vyplynulo, že princip kontradiktornosti řízení jako jeden z aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zachován za situace, kdy obviněnému byla dána příležitost, aby alespoň jedenkrát zpochybnil výpověď svědka a položil mu otázky, ať již osobně nebo prostřednictvím obhájce (viz obecná východiska popsaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, odkazující na rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí č. 21363/93). Zároveň zmíněné soudy připouští, že i z principu kontradiktornosti existují výjimky, které je však třeba v následujících fázích řízení obhajobě kompenzovat (viz tamtéž).

28. Pokud jde o otázku použitelnosti protokolu o výslechu svědka učiněného podle § 102 odst. 2 tr. ř., za situace, kdy obviněný nebyl tomuto úkonu přítomen, ta byla již v minulosti Nejvyšším soudem řešena s totožným odmítavým závěrem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 65/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1537/2011). V nyní projednávaném případě není pochyb ani sporu o tom, že obhájce byl o konání tohoto úkonu vyrozuměn a aktivně se ho zúčastnil, když poškozené kladl prostřednictvím policejního orgánu otázky. Pak byly z tohoto pohledu dodrženy veškeré zákonné podmínky pro přečtení takto uskutečněného výslechu v hlavním líčení podle § 102 odst. 2 tr. ř.

29. Jako opodstatněná nemohla být shledána ani námitka obviněného spočívající v tom, že mu nebylo vyhověno, pokud požadoval zopakování výslechu před soudem (s tím, že ze spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by tomu bránily). Zde je třeba poukázat na samotnou dikci § 102 odst. 2 tr. ř. a jeho jazykový výklad. Podle první věty tohoto ustanovení má být taková osoba (mladší 18 let vyslýchaná o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, jak je uvedeno v první odstavci téhož) v dalším řízení vyslechnuta jen v nutných případech. Podle § 102 odst. 2 druhé věty lze pak tento důkaz provést i bez podmínek podle § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Konstrukce této normy spočívá právě v tom, že primárně se výslech této osoby neopakuje. Požadavek obviněného opírající se o nedostatek podkladů ve spise je tak zcela mylný. Současně je naopak ze spisového materiálu patrno, že zde nebyly dány okolnosti, které by odůvodňovaly zmiňovanou nutnost slyšet poškozenou znovu. Ani obviněný žádné takové výtky či indicie nezmínil.

30. Pokud obviněný v souvislosti se shora uvedeným namítl, že ze strategického hlediska záměrně nespolupracoval se svým obhájcem, pak se Nejvyšší soud omezil toliko na konstatování, že je výsostným právem obviněného hájit se jakýmkoliv způsobem. Z tohoto práva ovšem současně vyplývá vždy i to, že musí nést důsledky svého rozhodnutí, včetně těch, že se jeho strategie neosvědčí. Zároveň nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný nikterak nespecifikoval, v čem měla jeho obhajovací strategie spočívat, respektive s jakými argumenty chtěl poškozenou konfrontovat či jaké otázky pokládat (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1090/2012).

31. Přečtení protokolu o výslechu poškozené z přípravného řízení podle § 102 odst. 2 tr. ř., a neprovedení osobního výslechu poškozené u hlavním líčení pak bez dalšího neznamená ani porušení zásady bezprostřednosti vyjádřené v § 2 odst. 12 tr. ř. Podle této zásady může soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly před ním provedeny. Podle § 102 odst. 2 tr. ř. se pak protokol o výslechu svědka pořízený podle prvního odstavce téhož ustanovení přečte. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy byl protokol o výslechu poškozené (z č. l. 47 až 50) přečten při hlavním líčení konaném dne 8. 1. 2024 (č. l. 203 a verte). Nadto nelze odhlédnout od toho, že v protokolu jsou zachyceny i nonverbální projevy poškozené a tento je podepsán obhájcem obviněného. Tento důkaz byl tedy proveden bezprostředně před soudem, který ve věci rozhodoval a nebylo tedy možno shledat porušení zmíněné zásady.

32. Pod uvedenou (druhou) variantu dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak bylo možno podřadit i další okruh námitek obviněného, kterými zpochybňoval autentičnost výpovědi poškozené, a to s ohledem na odpovědi poškozené na otázky státního zástupce (obviněný vytýká státnímu zástupci, že jím položené otázky poškozené byly návodné, konkrétně – „chtěl po Tobě, abys na něj sahala?“, dále „fyzicky rukama, odstrkovala jsi jej od toho, během celého toho incidentu“ a „křičela jsi?“).

33. Na tomto místě je vhodné připomenout základní teze týkající se zmíněných „zapovězených otázek“.

34. Podle § 101 odst. 3 věta poslední tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají teprve zjistit z jeho výpovědi. Toto ustanovení tedy zapovídá dvě skupiny otázek – ty, které předstírají nepravdivou nebo klamavou skutečnost (kapciózní) a ty, které v sobě již obsahují žádanou odpověď (návodné).

35. Obviněný vyčetl státnímu zástupci, že shora citované otázky jsou návodné, s čímž se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil. Je rozdíl mezi otázkou návodnou a otázkou uzavřenou, tedy takovou, kde je dán výběr odpovědi „ano“ a „ne“. Omezení podle § 101 odst. 3 poslední věta tr. ř. zapovídá toliko otázky, které by předjímaly odpověď, avšak nevylučují položit otázku tak, že je na ni možno odpovědět „ano“ nebo „ne“. Současně z obsahu těchto otázek nevyplývá, že by státní zástupce předestíral nějakou konkrétní odpověď, ale toliko směřoval k co nejucelenějšímu objasnění skutku, aby již nebylo třeba výslech opakovat (viz § 102 odst. 2 tr. ř.). Poškozená popsala spontánně celý incident a následně jí byly kladeny otázky k doplnění výpovědi (§ 101 odst. 3 věta první tr. ř.). Vzhledem k povaze stíhaného skutku se jedná o otázky zcela adekvátní, neboť směřují k zjištění okolností majících vliv na posouzení všech aspektů stíhaného jednání. Jednoduše řečeno, státní zástupce se snažil zjistit skutečnosti rozhodné – to k čemu byla nucena, zda něco strpět či aktivně konat (viz první citovaná otázka), zda došlo i k překonávání fyzického odporu (druhá citovaná otázka) a konečně, zda volala o pomoc (třetí citovaná otázka, respektive její část, neboť celý dotaz zněl „Křičela jsi nebo snažila ses nějak přivolat pomoc?“ viz protokol o výslechu svědka ze dne 17. 7. 2023, č. l. 49 a verte). Zároveň skutečnost, že použil otázky uzavřené, nezakládá sama o sobě jejich nepřípustnost. Poškozená mohla zcela svobodně a podle toho, co vnímala, odpovědět.

36. Ze všech shora uvedených důvodů proto mohl Nejvyšší soud uzavřít, že žádná z těchto procesních námitek obviněného týkající se (zákonnosti) výpovědi poškozené nenaplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě vztahující se na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu.

37. Jestliže se obviněný v další části svého dovolání vymezil vůči výpovědi poškozené i po její obsahové stránce, kdy vyčetl rozpornost její výpovědi, pak je sice zřejmé, že mířil ke zpochybnění její věrohodnosti, to však bez dalšího [zejména bližší argumentačního zdůvodnění ve smyslu první varianty uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nepostačuje.

38. Pak ale musí Nejvyšší soud konstatovat, že není povolán ke generálnímu přezkumu celého řízení, ale k přezkumu dovolatelem přesně vymezených námitek podřaditelných pod některých ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Je povinností dovolatele uvést důvody z jakých rozhodnutí napadá (§ 265f tr. ř.) a Nejvyšší soudu za něj nemůže domýšlet jeho argumentaci. Z toho důvodu nemohl ani Nejvyšší soud jakkoli konkrétně reagovat a omezil se toliko na obecné konstatování, že soud prvního stupně provedl dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a takto provedené důkazy pak hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostál i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř. Veškeré své hodnotící úvahy pak jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložil v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné a ani účelné opětovně opakovat důvody, které vedly k odsouzení obviněného a v podrobnostech proto odkazuje na body 11. a 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 38. a 43. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Této námitce tedy nebylo možno vůbec přiznat dovolací relevanci.

39. V zásadě pak de facto toliko nad rámec v předchozím odstavci uvedeného bylo možné uvést, že výpověď poškozené, jakkoliv se nepochybně jednalo o klíčový důkaz, nestála z hlediska usvědčení obviněného osamoceně. Je totiž zřejmé, že podkladem pro skutkové závěry a pro posouzení věrohodnosti poškozené měly soudy celou řadu dalších důkazů v podobě svědeckých výpovědí (J. M. st., J. M. ml., Z. M.) a dalších důkazy podporující právě verzi obžaloby (zpráva psychocentra Jihlava), které v souhrnu plně korespondovaly s výpovědí poškozené (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 2844/2022 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2272/2022). Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že primárním zdrojem informací byla i v těchto případech poškozená. Je zcela běžné, že trestná činnost v sexuální oblasti bývá v drtivé většině páchána v soukromí beze svědků a je opírána právě o výpovědi obětí. Tyto důkazy proto bývají pečlivě hodnoceny co do věrohodnosti, k čemuž slouží právě i výpovědi nepřímých svědků, kterým se poškození svěří. Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, když z výpovědí všech osob vyplynulo, že poškozená popisovala inkriminovanou událost konstantně stejným způsobem bezprostředně po činu i s odstupem času.

40. Pokud tedy neexistují žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by si poškozená mohla vymýšlet a obviněného křivě obviňovat, k čemuž neměla žádný logicky vysvětlitelný důvod, pak lze jednak uzavřít, že skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, jednak že nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. Jestliže Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených neshledal naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé variantě, tedy že by rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, pak mohl současně uzavřít, že opodstatněné nejsou ani další námitky obviněného, tedy že vztahu k nim (rozhodným skutkovým zjištěním) nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz body 9. a 10. rozsudku okresního soudu, bod 31. rozsudku krajského soudu) vyplývá, že důkazní návrhy obviněného nebyly soudy přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné, resp. irelevantní zamítnuty. Nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu jsou přitom uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu; neprovedení takového důkazu nezakládá vadu důkazů opomenutých. Soudy tudíž v tomto směru nepochybily.

42. V tomto směru a ohledu pak Nejvyšší soud neshledává zásadnějšího pochybení (s výhradou dále uvedenou) ani v postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, či fáze před jeho zahájením, a to v konfrontaci s námitkami obviněného směřujícím vůči postupu policejního orgánu v Jeseníku, kterému obviněný vyčetl, že kvůli jeho nečinnosti ve věci oznámení poškozené a její rodiny bezprostředně po incidentu (následující den) nebylo možno později zajistit spodní prádlo ani biologické stopy na těle poškozené. Obviněný se domnívá, že tím mu bylo znemožněno právo na řádnou obhajobu.

43. Nejvyšší soud považuje za nutné na tomto místě opětovně připomenout, že účelem dovolacího řízení je odstranění nejzávažnějších vad napadených rozhodnutí či jemu předcházejících řízení. Zároveň nelze tvrdit, že by veškerá pochybení orgánů činných v trestním řízení měla pro jeho výsledek jakékoliv či závažné konsekvence, aby bylo třeba zásahu dovolacího soudu.

44. Podle § 158 odst. 2 tr. ř. jsou policejní orgán a státní zástupce povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, přičemž není nikterak omezena jejich místní působnost. Z výpovědi svědků vyplynulo, že poškozená a její rodina chtěly incident ohlásit nejbližší policejní služebně, přičemž se jim dostalo informace, že se nejedná o příslušný policejní orgán a že mohou učinit oznámení i v místě bydliště. Byť se tedy jedná o nestandardní a ve své podstatě nesprávný postup policejního orgánu, nelze se ztotožnit s názorem dovolatele, že jím bylo zasaženo do jeho práv na obhajobu. Námitky, které uplatnil, spočívaly v podstatě ve zmaření důkazů, které mohly svědčit ve prospěch obviněného a jsou zcela mimoběžné s popisem skutku, pro který bylo zahájeno již samotné trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 13).

45. Obviněný ve své argumentaci zcela přehlížel, že mu po celou dobu nebylo kladeno za vinu, že by poškozenou svlékl. Nejvyššímu soudu tedy není zřejmé, jakým způsobem mohlo být zkoumáním spodního prádla poškozené prokázáno, že se nic nestalo. Totéž platí o biologických stopách na těle poškozené. Pokud obviněný měl na mysli stopy jeho DNA na podprsence případně těle poškozené, pak nutno konstatovat, že tyto by měly vzhledem ke skutkovým okolnostem pouze mizivou výpovědní hodnotu. Ze skutkových zjištění totiž nevyplynul žádný natolik intenzivní fyzický kontakt, od kterého by bylo možno očekávat zanechání množství genetického materiálu s uspokojivou výpovědní hodnotou. Obviněný se poškozené dotýkal vesměs přes oblečení, večer před ohlášením na místní služebně. Nález jeho DNA v kvalitě a množství, které by bylo možno považovat za průkazné je tedy stěží očekávatelný (na rozdíl například od situace kdy by byl tvrzen pohlavní styk formou soulože, fyzická obrana útočníkovi apod.). I pokud by se pak genetické stopy našly, nešlo by o důkaz ani usvědčující, neboť k incidentu došlo v prostorách penzionu, kde je obviněný zaměstnán, běžně se pohybuje, a i s poškozenou se v rámci své pracovní náplně setkával. Výpovědní hodnota takového důkazu je tedy téměř nulová.

46. Tím je ovšem dán i zcela marginální dopad zjišťovaného pochybení policejního orgánu do práv obviněného. Nejvyšší soud tedy ani těmto námitkám nepřisvědčil.

47. Lze shrnout, že ačkoliv se obviněný dovolával především porušení procesních práv při obstarávání důkazů v rámci přípravného řízení, veškeré jeho námitky byly vyvráceny. Skutkový stav přijatý soudem prvního stupně a akceptovaný odvolacím soudem lze proto označit za vzešlý z řádného procesu dokazování a hodnocení, a tedy i správně zjištěný.

48. Obviněný, aniž by explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jakkoliv specifikoval konkrétní námitky pod tento důvod podřaditelné, vyjádřil pochybnost o správnosti právního posouzení skutku v návaznosti na procesní pochybení rozebraná výše. Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů tedy Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že právní kvalifikace přijatá odvolacím soudem je zcela přiléhavá a správná.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

49. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněným vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.

50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu