8 Tdo 65/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání
obviněného B. O. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8.
2015, sp. zn. 5 To 237/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 10/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. O.
odmítá.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 2 T
10/2015, byl obviněný B. O. uznán vinným v bodech 1) a 2) u každého zločinem
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil
skutky popsanými tak, že
1) v přesně nezjištěné době od roku 2010 do roku 2012 v Ž. v ulici U. J., v
bytě, kde bydlí, opakovaně zneužíval svou neteř, nezletilou „KOPRETINU“ *) tak,
že ji osahával a hladil na bocích a na prsou přes oděv, bral její ruku a tiskl
si ji na ztopořený pohlavní úd, kdy byl oděn pouze do slipů, a ptal se jí, zda
chce, což ona pochopila tak, že s ní chce mít pohlavní styk, v jednom případě
jí otevřel dveře od bytu zcela nahý, zatáhl ji dovnitř do bytu, její ruku si
přiložil na ztopořený pohlavní úd, nezletilá se mu pak vytrhla a utekla,
2) v přesně nezjištěný den ve druhé polovině měsíce září roku 2013 v Ž. v ulici
U. J., v bytě, kde bydlí, pohlavně zneužil nezletilou „FIALKU“ *), v době, kdy
tato k němu přišla jako sousedka s prosbou, aby jí půjčil kečup, pozval ji
dovnitř, byl oblečen pouze ve slipech a tričku, v kuchyni bytu se ji ptal,
kolik je jí let, a když odpověděla, že 14 let, řekl, že je to škoda, že ještě
nic nemůže, a následně vzal její ruku a položil si ji na ztopořený pohlavní úd,
nezletilá následně s pláčem utekla.
2. Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 6.
8. 2015, sp. zn. 5 To 237/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval v nesprávném právním
posouzení skutku a v tom, že odvolací soud poté, co přezkoumal z podnětu
odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že toto
rozhodnutí je správné. Obviněný odmítal, že by se dopustil uvedených trestných
činů, a namítal, že soudy nesprávně u nezletilých dívek shledaly, že jsou
věrohodné, protože vycházely ze znaleckého posudku znalkyně, která nezkoumala
specifickou, ale jen obecnou věrohodnost těchto poškozených. Proti tomu, že se
uvedeného skutku dopustil, brojil i tím, že u něj nebyla zjištěna žádná
sexuální porucha ani jiná úchylka. Za procesní vadu označil, že dívky nebyly
soudem vyslechnuty, ale jejich výpovědi byly pouze přečteny, aniž by o tom bylo
rozhodnuto formou usnesení. Nepovažoval za dostačující, jestliže odvolací soud
v tomto pochybení shledal jen nevýznamnou formální vadu, a to přesto, že tímto
postupem došlo k porušení zásady ústnosti řízení, neboť obviněný nemohl
poškozeným klást dotazy a nemohl se procesně účinným způsobem bránit. Další
vady v dokazování shledal i v tom, že někteří z vyslýchaných svědků vypovídali
o jeho chování, které se nevztahovalo k projednávané věci. Podle obviněného se
tak ze všech uvedených důvodů, když nebyly respektovány základní zásady
trestního řízení, zejména pokud jde o právo na obhajobu, presumpci neviny a
zásadu spravedlivého procesu, nepodařilo řádně zjistit skutečný stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a tudíž ani prokázat, zda jde či nejde o
jednání postižitelné trestním zákoníkem.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc tomuto soudu vrátil se závaznými
pokyny k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která
zdůraznila, že jeho obsah koresponduje s argumentací obviněným uplatňovanou v
dosavadní obhajobě i odvoláním, s nímž se odvolací soud již vypořádal, a to
včetně formální vady protokolu o hlavním líčení spočívající v neuvedení formy
usnesení, jímž soud prvního stupně vyhlásil, že se čtou podle § 102 odst. 2 tr.
ř. protokoly o dřívějších výpovědích nezletilých dívek, čímž o tomto postupu
řádně nerozhodl tak, jak to předpokládá trestní řád. Správně však odvolací soud
dospěl k závěru, že toto své rozhodnutí soud stranám sdělil, a tedy ony byly
informovány o tom, jak bude postupovat. Státní zástupkyně se ztotožnila i se
závěry odvolacího soudu o věrohodnosti poškozených, jejichž výpovědi
korespondují s dalšími nepřímými důkazy. Závěry odvolacího soudu označila za
logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, a i přes toto
vyjádření zdůraznila, že dovolání obsahuje výlučně skutkové námitky, které
označené dovolací důvody nenaplňují, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
7. Obviněný, jenž uvedené stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství obdržel, svou případnou repliku k němu Nejvyššímu soudu
do doby konání neveřejného zasedání nezaslal.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal,
zda je založeno na výhradách dopadajících na uplatněné dovolací důvody, neboť
jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích
důvodů vymezených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim
předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
9. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je
zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě,
neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo
jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
11. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném
opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem
pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší
soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Výjimku z
takto rozvedených pravidel představuje pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených
kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a
nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU
407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N
34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U
1/32 SbNU 451)].
12. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.),
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv
hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Jestliže nebyly namítány jiné než
proti učiněným skutkových zjištěním zaměřené vady, nebyly v takovém případě
splněny požadavky stanovené zákonem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vady
jiné, na něž žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadá.
IV.
13. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný jím
vytýkal výhradně vady spočívající v procesním postupu soudů, protože brojil
proti věrohodnosti poškozených a zpochybňoval správnost závěrů znaleckých
posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická
psychologie dětí, mladistvých a dospělých, vypracovaných Doc. PhDr. Janou
Kocourkovou na obě poškozené dívky, a namítal formální vadu v postupu podle §
102 odst. 2 tr. ř., pokud byly přečteny protokoly o jejich výpovědích učiněných
v přípravném řízení, bez toho, aby bylo uvedeno, že tak soud činí usnesením.
Tím obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a
teprve v návaznosti na to zpochybňoval správnost právního posouzení obou činů,
což je sice právní výhrada, avšak založená na jiných než zjištěných skutkových
okolnostech, protože s těmi, k nimž došel po provedeném dokazování soud, se
obviněný neztotožnil, a proto Nejvyšší soud nemohl z důvodů shora uvedených na
jejich podkladě zkoumat věcnou správnost napadených rozhodnutí.
14. I přes toto konstatování Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec
obviněným uplatněného dovolacího důvodu poznamenat se zřetelem na potřebu
minimalizovat případnou nesprávnou realizaci důkazního řízení (viz nález
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/2009 (N 144/58 SbNU
207) a vyloučit možnost tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových
zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov.
nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997 (N 64/11 SbNU 125), že soudy ve
věci opatřily důkazy, které mohly trestné jednání obviněného objasnit a využily
v potřebné míře dostupné důkazní prostředky, jež v hlavním líčení provedly a
posuzovaly je v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve
vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny
potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným
rozhodnutím vedly, neboť soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své
závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil (viz strany 3 až 8
rozsudku). Správnost jeho závěrů potvrdil také odvolací soud (srov. strany 4 až
7 přezkoumávaného usnesení). Soudy nižších stupňů tudíž podložily svá
rozhodnutí adekvátními důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v
rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.
Rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov.
přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009,
sp. zn. I. ÚS 701/09).
15. Vzhledem k tomu, že zásadní námitka obviněného směřovala proti tomu, že
soud prvního stupně přečetl výpovědi nezletilých dívek podle § 102 odst. 1 tr.
ř., lze uvést, že toto ustanovení se užije tehdy, je-li jako svědek vyslýchána
osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by
vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj a
stanoví další podmínky takového postupu. Podle § 102 odst. 2 tr. ř. v dalším
řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení
před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením
protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu
provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených
v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. představuje výjimku
ze zásady ústnosti vymezené v § 2 odst. 11 tr. ř. a výslech takové osoby je
zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz § 164 odst. 1 věta třetí tr.
ř.). Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v
§ 102 odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) je možné
jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na
všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním
z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat
nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve
svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na
spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu
na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny,
tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má
přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech
dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Je zjevné, že v ustanovení § 102 tr.
ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze
podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Je-li tedy
svědek mladší osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1
tr. ř. již v přípravném řízení (§ 164 odst. 1 věta třetí tr. ř.), je nutno už v
tomto stadiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a
provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl
zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení [srov.
přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 7. 1977, sp. zn. 3 Tz 39/76
(uveřejněné pod č. 51/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
16. Nejvyšší soud považuje za potřebné kromě uvedeného zmínit, že právo
obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je jedním z
podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces a bylo již
rozpracováno bohatou judikaturou nejen Ústavního soudu, ale i rozhodnutími
Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož mají být důkazy v zásadě
prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich
kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však
lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06 (N 225/47 SbNU 951)].
17. V projednávané věci Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené principy a
zákonem stanovená procesní hlediska posuzoval postup jak orgánů činných v
trestním řízení před zahájením trestního stíhání obviněného, tak i úkony soudu
prvního stupně a neshledal porušení postupu stanoveného v ustanoveních § 158
odst. 6, § 102 tr. ř., a to ani z pohledu zmiňované judikatury Ústavního soudu,
neboť má za to, že s ohledem na všechny ve věci zjištěné okolnosti byly splněny
podmínky pro to, aby soud poškozené (v době spáchání činů nezletilé, v době
konání řízení před soudy již mladistvé) při hlavním líčení nevyslýchal, ale
postačovalo, aby jejich výpovědi přečetl, a to z následujících důvodů:
18. Soud prvního stupně využil v hlavním líčení možnost postupovat podle § 102
tr. ř., neboť neshledal důvod pro opakovaný výslech nezletilých dívek, a to
zejména se zřetelem na jejich věk a sexuální charakter trestné činnosti
obviněného, jejíž obětí se staly nezletilé poškozené, a z ní plynoucí potřebu a
nutnost šetřit jejich osobu v rámci dalších psychicky zatěžujících situací,
mezi něž výslech konaný před soudem v hlavním líčení za přítomnosti obviněného
nepochybně patří. Bylo proto za daných podmínek nejvhodnějším řešením, že soud
za splnění všech dalších procesních náležitostí, jejich výpovědi přečetl.
Takovému postupu nebránilo, že obviněný neměl možnost poškozeným sám klást
otázky, v čemž spatřoval porušení svých práv, neboť i přesto, že tato možnost
nebyla dána osobně obviněnému, mohla tak učinit jeho obhájkyně JUDr. Dagmar
Csonková, která se osobně výslechu obou nezletilých poškozených v přípravném
řízení účastnila (viz č. l. 32 a 39). Přítomen těmto svědeckým výpovědím obou
poškozených byl rovněž vždy i zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí
[dále „OSPOD“]. Obhájkyni obviněného JUDr. Dagmar Csonkové, která se účastnila
těchto úkonů, byla dána možnost klást poškozeným otázky (viz č. l. 25 až 32).
19. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 2. 2015 je zřejmé, že
předmětné výpovědi poškozených z č. l. 25 až 32 a 33 až 39 byly za podmínek §
102 odst. 2 tr. ř. přečteny, přičemž obviněný po jejich přečtení k dotazu soudu
podle § 214 tr. ř. uvedl, že „výpověď „KOPRETINY“ není ani v jednom bodě
pravdivá, je smyšlená a ostatní výpovědi poškozené a svědků jsou taktéž
zkreslené“. Kromě uvedené připomínky obhájkyně obviněného ani on sám proti
tomuto procesnímu postupu, který není nutné konat za souhlasu stran, nevznesl
žádné požadavky ani negativní připomínky, tzn., že nepožadoval v této procesní
situaci osobní výslech poškozených a neučinil ani jiné návrhy na doplnění
dokazování (č. l. 391 p. v.). Takový požadavek byl uplatněn až v rámci odvolání
(koncipovaného obdobně jako nyní projednávané dovolání), jemuž odvolací soud
nevyhověl, protože žádné podstatné vady v uvedeném postupu soudu prvního stupně
nezjistil, a to i přesto, že o postupu podle § 102 odst. 2 druhá věta, tr. ř.
měl soud rozhodnout formou usnesení, což však nepovažoval za podstatnou vadu
řízení, na kterou by bylo nutné reagovat zrušením rozsudku soudu prvního stupně
(viz stranu 4 usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem se ztotožnil i
Nejvyšší soud, který z protokolu o hlavním líčení na č. l. 391 spisu shledal,
že soud o přečtení uvedených protokolů nerozhodl formou „usnesení“, avšak i
přes tento jen formální nedostatek bylo provedení uvedeného úkonu všem stranám
dáno jasně a srozumitelně najevo způsobem, který koresponduje materiálně s tím,
že „na podkladě rozhodnutí soudu je možné provést důkaz přečtením
protokolu…“ (viz § 102 odst. 2 tr. ř.). Zjištěný postup obsahově žádné
pochybnosti nevyvolává, o čemž svědčí i absence aktuální reakce obhájkyně přímo
u hlavního líčení. Zásadní skutečností je, že takové rozhodnutí bylo soudem
učiněno při hlavním líčení za přítomnosti všech členů senátu a bylo všem
stranám dáno jasně najevo. Byla tak splněna formální podmínka, že soud o
takovém postupu rozhodne.
20. Na základě takto zjištěného a popsaného stavu a průběhu řízení Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že k obviněným namítanému porušení jeho práva na obhajobu
nesprávným postupem soudu při realizaci důkazního řízení nedošlo, když postup
soudů dosud činných ve věci plně korespondoval s požadavky na něj kladenými §
102 odst. 1, 2 tr. ř. Pokud soudy v posuzované věci upřednostnily šetření práv
nezletilých (byť v době řízení před soudy již mladistvých, stále však mladších
osmnácti let) při zachování a respektování práva obviněného na obhajobu, nelze
v tomto jejich postupu spatřovat obviněným vytýkané pochybení [srov. přiměřeně
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1090/12,
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1736/13, nález
Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06 (N 11/44 SbNU 155), či
přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo
1241/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo
1537/2011].
21. Výhrady obviněného směřující proti obecné či specifické věrohodnosti
poškozených rovněž nemají v žádném směru oporu ve výsledcích provedeného
dokazování. Nutné je v této souvislosti pouze poukázat na poměrně rozsáhlé
dokazování, které bylo ve věci provedeno právě proto, aby byly přezkoumány
okolnosti a tvrzení, jež nezletilé byly schopny sdělovat a reprodukovat, a lze
přisvědčit soudům, jestliže v jimi sdělovaných skutečnostech nezjistily žádné
rozhodné nesrovnalosti nebo pochybnosti. Obviněným zdůrazňovaný znalecký
posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací
klinická psychologie Doc. PhDr. Jany Kocourkové je jen jedním z důkazních
prostředků, jež soudy ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotily, když závěr o
věrohodnosti je závěrem, k němuž je oprávněn výhradně soud, nikoliv znalec
[srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1984, sp. zn.
Tpj 95/84, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf
3/86 (uveřejněné pod č. 12/1987/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
22. Nejvyšší soud po tomto shrnutí konstatuje, že v provedeném dokazování
neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění
rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních
důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn.
III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10.
2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13).
23. V takovém případě, když v dovolání obviněného nejsou ve skutečnosti
namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení
jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. stanoví, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený,
ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto
je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.