3 Tdo 244/2023

3 Tdo 244/2023-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 2 To 88/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 34 T 7/2022, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. 11. 2021 kolem 13:00 hodiny bez svolení poškozené J. V., nar. XY přelezl branku její zahrady v zahrádkářské kolonii XY, katastrální území XY, pozemkové číslo XY, její výzvu k opuštění pozemku neuposlechl, začal být agresivní, řekl jí, že ji dnes „omrdá“, strkáním ji zatlačil do její chaty, kde ji povalil na gauč, svlékl se a začal z ní strhávat oblečení, čemuž se bránila, nadával jí a fackoval přes obličej, když křičela, tak jí dal na obličej polštář, aby ji utišil, násilím ji vysvlékl donaha, poté jí mezi nohy strčil ruku, prsty jí zasunul do přirození, následně jí roztáhl nohy a lízal ji na přirození, čemuž se bránila tak, že kopala a škrábala, následně na ní nalehnul, zasunul jí svůj penis do vagíny a souložil s ní až došlo k jeho ejakulaci, dále když jej žádala, zda může odejít na toaletu, tak jí nedovolil se obléknout, proto musela jít na toaletu mimo chatu nahá, on stál u dveří toalety a když vyšla ven a odmítala jít zpět do chaty, tak ji strhnul na zem a vylil na ni kbelík studené vody, zvedl ji za ruce a dotáhl dovnitř chaty, kde ji opět hodil na gauč a odmítl ji nechat odejít, kolem rukou jí omotal látkový opasek, později, když se oba začali oblékat a poškozená vzala ze stolu svůj mobilní telefon a z chaty utekla, tak ji obžalovaný dohnal, začal ji strkat zpět k zahradě a říkal jí, že když tam nepůjde, tak že to tam zapálí, dostrkal ji až do chaty a přemlouval ji, aby to nikde neříkala, poté společně ze zahrady odešli a poškozená J. V. vše oznámila na Policii ČR, přičemž shora popsaným jednáním obžalovaný poškozené J. V. způsobil oděrku a hematomy na tváři, hematomy na rukou a vnitřní straně stehen, oděrky na hrudi a zádech, a dále se u poškozené J. V. v důsledku jednání obžalovaného rozvinula duševní porucha ve formě posttraumatické stresové poruchy, která narušila její běžné fungování v životě pocity strachu, emoční lability, poruchami spánku a vzpomínkami na událost, kdy u této byla daná porucha přítomna minimálně v období od 22. 2. 2022 do 14. 4. 2022.

Za to byl obviněný M. P. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. V., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 120.000 Kč.

Naproti tomu byl obviněný M. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. 2 KZV 35/2022, a to pro skutek spočívající v tom, že poté, co počátkem září 2021 J. V., nar. XY ukončila vztah s obviněným, tak nejméně do 13.11.2021 ji začal pronásledovat, sledoval ji i několikrát v týdnu, když chodila do práce na 23. hodinu a čekal na ni před domem XY v XY, vnucoval se, že ji doprovodí, rovněž na ni čekal po 7:30 hodině před její prací u Pekařství XY, XY v XY a vnucoval se, že ji opět doprovodí, nebo jí šel naproti, dále opakovaně, když šla ze svého bydliště na svoji zahradu a viděl ji ze svého balkonu, tak za ní vyrazil, došel ji opět s tím, že ji kousek doprovodí a to vše přes to, že mu opakovaně sdělila, že si nepřeje, aby ji doprovázel, čehož nedbal, proti její vůli ji doprovázel, stále říkal, že ji miluje, že bez ní nemůže být a že ji nikomu nenechá, že ji radši zabije, což u ní vzbudilo strach o sebe, také jí v uvedeném období poslal z telefonního čísla XY na její telefonní číslo XY nejméně 299 SMS zpráv s texty nejméně „lásko moc tě miluji, prosím přijď, lásko jsi moje nejkrásnější holka, moc mě chybíš, zamávám ti miláčku, moc tě miluji, láskou koukni z kuchyně, měla by jsi přijít a dát vše na pravou míru, sbohem bez tebe, ahoj lásko, všechno jsem ti prominul, prosím stav se, lásko nechceš jít na procházku, chybíš mě, J. odpusť, já tě moc miluji, tento týden počkám, J. prosím tě stav se“, také dne 7.11.2021 v dopoledních hodinách přišel k jejímu bytu č. 18 v ulici XY v XY, bouchal na dveře, že si chce promluvit a jelikož se s ním nechtěla rozejít ve zlém, tak jej pustila do bytu, avšak poté co ji začal obtěžovat a osahávat, chtěl sex, tak ho z bytu vyhodila, ovšem on se vrátil, opět bouchal na dveře, sdělila mu, že s ním mluvit nechce, on prosil a přísahal, že ji nebude obtěžovat ani osahávat, ať mu otevře, že si dá jen kávu, proto mu nakonec otevřela, ale on ji pořád otravoval, tak jej opět vyhodila a protože ji stále pronásledoval doprovázením a měla z něj strach a nechtěla se s ním setkat, tak od 8.11.2021 začala do zaměstnání a ze zaměstnání chodit v jiný čas, do zaměstnání začala chodit o 15 minut dřív a ze zaměstnání začala chodit v jiný čas než obvykle a to nepravidelně dle situace, v čemž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 34 T 7/2022, podal obviněný odvolání do odsuzujícího výroku o vině a výroku o trestu. Odvolání v neprospěch obviněného podal statní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, a to do výroku o trestu.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 2 To 88/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce v odsuzující části výroku trestnými činy dle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d), § 175 odst. 1, § 178 odst. 1, odst. 2, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. pod bodem I. výroku o vině uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem II. výroku o vině zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a pod body I. a II. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

I. dne 13. 11. 2021 kolem 13:00 hodiny bez svolení poškozené J. V., nar. XY přelezl branku její zahrady v zahrádkářské kolonii XY, katastrální území XY, pozemkové číslo XY, její výzvu k opuštění pozemku neuposlechl, začal být agresivní, řekl jí, že ji dnes „omrdá“, strkáním ji zatlačil do její chaty, kde ji povalil na gauč, svlékl se a začal z ní strhávat oblečení, čemuž se bránila, nadával jí a fackoval přes obličej, když křičela, tak jí dal na obličej polštář, aby ji utišil, násilím ji vysvlékl donaha, poté jí mezi nohy strčil ruku, prsty jí zasunul do přirození, následně jí roztáhl nohy a lízal ji na přirození, čemuž se bránila tak, že kopala a škrábala, následně na ní nalehnul, zasunul jí svůj penis do vagíny a souložil s ní až došlo k jeho ejakulaci.

II. Dále, když jej žádala, zda může odejít na toaletu, tak jí nedovolil se obléknout, proto musela jít na toaletu mimo chatu nahá, on stál u dveří toalety a když vyšla ven a odmítala jít zpět do chaty, tak ji strhnul na zem a vylil na ni kbelík studené vody, zvedl ji za ruce a dotáhl dovnitř chaty, kde ji opět hodil na gauč a odmítl ji nechat odejít, kolem rukou jí omotal látkový opasek, později když se oba začali oblékat a poškozená vzala ze stolu svůj mobilní telefon a z chaty utekla, tak ji obžalovaný dohnal, začal ji strkat zpět k zahradě a říkal jí, že když tam nepůjde, tak že to tam zapálí, dostrkal ji až do chaty a přemlouval ji, aby to nikde neříkala, poté společně, ze zahrady odešli a poškozená J. V. vše oznámila na Policii ČR,

přičemž shora popsaným jednáním (ad I., II.) obžalovaný poškozené J. V. způsobil oděrku a hematomy na tváři, hematomy na rukou a vnitřní straně stehen, oděrky na hrudi a zádech a dále se u poškozené J. V. v důsledku jednání obžalovaného rozvinula duševní porucha ve formě posttraumatické stresové poruchy, která narušila její běžné fungování v životě pocity strachu, emoční lability, poruchami spánku a vzpomínkami na událost, kdy u této byla daná porucha přítomna minimálně v období od 22. 2. 2022 do 14. 4. 2022.

Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. V., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy penězích částku 120.000 Kč

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2023 sp. zn. 2 To 88/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 394-399), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný rozporuje posouzení poškození zdraví poškozené jakožto těžké újmy na zdraví coby znaku kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a omezování domovní svobody podle § 171 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že mezi ním a poškozenou trval 2,5 roku značně intenzivní vztah, který lze považovat za vztah mezi druhem a družkou. Sexuální živočišný vztah mezi nimi značně přesahoval hranice běžných sexuálních styků, a to včetně poškozenou pravidelně zanechávaných fyzických stop na těle obviněného. Ze strany obviněného se k poškozené vytvořil vztah silné citové a sexuální závislosti, plánoval s ní budoucnost, svatbu a zahrnoval jí dary, čemuž se poškozená nijak nebránila. Tento vztah se však dostal do vzájemné nerovnováhy, kdy jeho závislost na poškozené rostla, z její strany však zájem opadal až do chvíle, kdy si našla jinou známost a v září 2021 mu sdělila, že vztah končí. Toto ukončení však obviněný nepovažoval za vážně míněné, a to i s ohledem na to, že i poté měli s poškozenou dvakrát v jejím bytě oboustranně souhlasný pohlavní styk (naposledy dne 16. 10. 2021). Obviněný si proto myslel, že ukončení vztahu je jen jakousi „hrou“, kdy ho poškozená naoko odmítá, ale skutečně si přeje být dobývána a svoje jednání vnímal jako snahu o znovuzískání své životní lásky, poškozené. Závěr soudů, že jeho jednáním byla obviněné způsobena posttraumatická stresová porucha, je podle něj nesprávný a založený výlučně na chybném znaleckému posudku znalkyně MUDr. Barbory Zahradníkové. Obviněný kritizuje, že znalkyně při diagnostice poškozené vycházela pouze a výhradně z pohovoru s poškozenou, neprovedla vyšetření písemným či jiným testem, ze kterého by poškozená nemohla usuzovat, jaké odpovědi jsou ty „vhodné“. Zjištění této znalkyně obviněný považuje za nepřezkoumatelná, neboť znalkyně toliko nekriticky přebrala tvrzení poškozené a nijak je hlouběji nezkoumala.

Dále obviněný namítl, že posouzení poruchy na zdraví poškozené jako těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku není přiléhavé. Ze všeobecné soudní praxe vyplývá, že za těžkou újmu na zdraví považovat poruchu zdraví trvající déle jak 42 dnů. V dané věci odvolací soud sice shledal, že tato lhůta byla překročena, kdy trvání této poruchy ohraničil daty od 22. 2. 2022 do 14. 4. 2022, tedy 51 dny, ale vzhledem ke krátké době, kterou překročila požadovanou časovou hranici a vzhledem k tomu, že ona lhůta 42 dnů není kogentní, ale judikatorně dovozená a vyžadující komplexní posouzení v každé konkrétní věci, je možno toto překročení lhůty označit za hraniční.

Obviněný rovněž brojil proti uloženému trestu, kdy soudům nižších stupňů vytkl nevyužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Má za to, že s ohledem na specifické okolnosti případu, jeho věk, subjektivní stránku jeho jednání, závěry znalkyně MUDr. Bittnerové, podle nichž není z psychiatrického hlediska jeho pohled na svobodě nebezpečný, a není potřebné doporučit ochranná opatření, obviněný není osobou vykazující rysy agresivity a hrubiánství, kdy v této věci projednávaný incident je zřejmým excesem. Ve světle výše nastíněných okolností by použití základní trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Individuální hledisko prevence by bylo naplněno již trestem odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na 5 let. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bude mít pro obviněného ve věku 67 let mimořádně závažné dopady na jeho psychický i fyzický stav, kdy uložení nepodmíněného trestu a jeho pobyt mezi kriminálními živly nebude mít na jeho psychiku nápravný efekt.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265l mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 158/2023.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, poukázal na to, že dovolání obviněného je vystavěno toliko na doslovném opakování jeho obhajoby uplatňované víceméně od počátku trestního řízení, přičemž soudy se s jeho výhradami v projednávané věci již adekvátně vypořádaly. Státní zástupce se s nosnými body rozsudků soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a na ně odkazuje.

K námitce kritizující závěr soudů o těžké újmě na zdraví způsobené poškozené státní zástupce uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tu část, jež kritizuje závěry znaleckého posudku MUDr. Zahradníkové s tím, že nejsou dostatečné a využitelné pro trestní řízení. Nad rámec toho pak státní zástupce dodal, že znalkyně řádným a vyčerpávajícím způsobem popsala, jak došla ke svým závěrům o posttraumatické stresové poruše u poškozené, jejím projevům a dopadům na její běžný život.

Soudy při posuzování zjištění o tom, jaká újma byla poškozené chováním obviněného způsobena, vycházely rovněž z výpovědi poškozené a znaleckého posudku psychologa PhDr. Miroslava Hofírka. Jako neopodstatněnou pak státní zástupce shledal námitku, že posttraumatickou stresovou poruchu s ohledem na její projevy nebyla možno kvalifikovat jako vážnou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená byla v každodenním životě omezována dlouhodobými pocity strachu, poruchami spánku, depresivním prožíváním, úzkostmi a nepříjemnými vzpomínkami na traumatickou událost, obávala se pobývat na místech, které dříve ráda vyhledávala a při některých činnostech vyžadovala doprovod jiné osoby.

Všechny tyto projevy se pak u poškozené vyskytovaly bezpochyby déle než šest týdnů. Bylo prokázáno, že spouštěcím mechanismem této poruchy byla na sebe navazující jednání obviněného, tedy znásilnění poškozené i omezování její osobní svobody. Z hlediska zavinění je pak podstatné, že k naplnění kvalifikované skutkové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačuje nedbalost. Přinejmenším nedbalost ve vztahu k následku těžké újmy je podle státního zástupce zřejmá již ze způsobu provedení činu, kdy obviněný násilím strhal z poškozené oblečení, nadával jí, fackoval, strkal jí polštář přes obličej, to vše přes její intenzivní fyzickou i slovní obranu.

Choval se k ní ponižujícím způsobem i poté, kdy jí nutil chodit nahou, strhl ji na zem a polil ji kbelíkem studené vody. Skutečnost, že poškozená měla s obviněným pohlavní styk i po rozchodu není v jakémkoliv ohledu významná, na rozdíl od nyní projednávané věci se jednalo o dobrovolný akt, kterému se nijak nebránila. Státní zástupce zdůraznil, že soudy učinily správná skutková zjištění, kterým odvolací soud přisoudil odpovídající právní kvalifikaci.

K námitkám obviněného proti přílišné přísnosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že výrok o trestu je možné primárně napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kterýžto obviněný neuplatnil a z jistých okolností také uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kteréžto však v projednávaném případě nenastaly ani nejsou zmiňovány dovolatelem. V návaznosti na obviněným uplatněnou argumentaci státní zástupce zdůraznil, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. V projednávané věci nelze shledat extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest zasahující do základních práv a svobod obviněného, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do uloženého trestu. Odvolací soud však při ukládání trestu zohlednil, jak vedení řádného života obviněným, tak závažnost spáchaného činu a jeho důsledky, přičemž uložil trest na samé dolní hranici trestní sazby. Dožadoval-li se obviněný použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v projednávané věci, tak státní zástupce podotkl, že se jedná o fakultativní postup soudu, který není povinen využít. Jedná se o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k němu se vztahujících, kteréžto pod žádný uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Dne 12. 4. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce, které obviněný označil za formalistické a vycházející z nejobecnějších a rovněž dle jeho názoru nesprávných argumentů. Neztotožňuje se s vymezením „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení„ a rozebírá otázku pohnutky, kdy uvádí, že jeho jednání bylo motivováno snahou získat poškozenou zpět jako svou partnerku, nikoli dosáhnout pohlavního styku proti její vůli. Zopakoval závěry znalkyně MUDr. Bittnerové, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, přičemž trvá na tom, že jeho jednání bylo excesem a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bude mít závažné důsledky na jeho budoucí život. Uvedl, že prodal byt v místě bydliště poškozené a odstěhoval se do cca 50 km vzdáleného města, kde žije jeho dcera, aby nepřišel jakoukoli formou do styku s poškozenou. Poškozené rovněž nahradil škodu a následků svého jednání si je plně vědom. Trvá na tom, že v jeho věci mělo být přistoupeno k aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 tr. ř.), neboť je přesvědčen, že okolnosti případu tomu odpovídají (intenzita vztahu s poškozenou, jeho věk, exces v jednání, mizivá možnost budoucí recidivy). Individuální prevence výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody by nesplnila svůj účel.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2023, sp. zn. 2 To 88/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný brojil proti závěrům obecných soudů o naplnění znaku „způsobení těžké újmy na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jakožto znaku kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Rovněž brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky jeho jednání ve vztahu k tomuto těžšímu následku.

Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

V projednávané věci bylo shledáno naplnění podmínky podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, t.j. způsobení delší dobu trvající poruchy zdraví.

Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých poškozené osobě, ke způsobu a trvání jejího léčení a eventuálním následkům.

Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písm. i) je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. R 9/1981-II., R 51/1983). Takovým onemocněním je i posttraumatická stresová porucha, která je následkem prožité události (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1317-1318, 1322).

V projednávané věci věnovaly soudy otázce následků jednání obviněného patřičnou pozornost. Vycházely jak z výpovědi poškozené, tak i ze dvou od sebe časově vzdálených znaleckých posudků. V rámci odůvodnění svých rozhodnutí se přesvědčivě vypořádaly s námitkami vznesenými obviněným, přičemž na jejich závěry lze plně odkázat. Lze uvést, že nejprve byla poškozená J. V. vyšetřena dne 22. 2. 2022 znalcem psychologem PhDr. Miroslavem Hofírkem, který konstatoval rozvoj posttraumatického stresového syndromu v přímé souvislosti s jednáním obviněného.

Psychické problémy poškozené neustoupily a znalec proto doporučil poškozené vyhledání psychiatrické pomoci. Padesátjedna dní po vyšetření PhDr. Hofírkem byla poškozená vyšetřena znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Barborou Zahradníkovou. Na podkladě tohoto vyšetření znalkyně konstatovala, že u poškozené stále trvá posttraumatická stresová porucha mající svůj původ v projednávaném jednání obviněného. Oba znalci shodně popsali projevy dané poruchy u poškozené s tím, že poškozené se vrací stresující vzpomínky, velmi se obává dalšího setkání s obviněným, dochází u ní k flashbackům, kdy se jí vracejí útržky z traumatické události, trpí poruchami spánku, má přehnané reakce na stresující podněty, vyhýbá se některým aktivitám a místům, má potřebu doprovodu jiné osoby z obavy ze setkání s obviněným.

Poškozená byla při hlavním líčení vyslechnuta prostřednictvím videokonferenčního zařízení v jiné místnosti, obviněného tedy neviděla, ale poté co byl dotázán soudem, zda má dotazy na poškozenou či se chce k její výpovědi vyjádřit, na jeho hlas reagovala silným úlekem a zvýšeně emotivní poznámkou, že „přesně tohle nechtěla, bála se toho“, a to ačkoliv do té doby byla schopna vypovídat vcelku bez většího vnějšího projevu emocí. I přes časový odstup necelého roku od činu, kdy s obviněným nijak nepřišla do styku, byla evidentní velmi silná až panická reakce na podnět, který objektivně nebyl způsobilý poškozenou nějak ohrozit, neboť věděla, že není v dosahu obviněného a s ohledem na okolnosti jí objektivně nemohlo hrozit nebezpečí (srov. bod 6.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak soud nalézací, tak soud odvolací ohraničily ve skutkové větě dobu trvání těžké poruchy na zdraví od dne 22. 2. 2022, kdy byla vyšetřena znalcem psychologem PhDr. Hofírkem, do dne 14. 4. 2022, kdy byla vyšetřena znalkyní MUDr. Zahradníkovou, neboť bylo zřejmé, že vážná porucha zdraví, jíž posttraumatická stresová porucha zcela jistě je, trvala delší dobu, než požaduje soudní praxe, tedy déle než šest týdnů. Posouzení podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je tedy správné.

Nejvyšší soud však podotýká ve shodě se soudy nižších stupňů i vyjádřením státního zástupce, že se jedná o naprosto minimální dobu, kdy je trvání poruchy zdraví u poškozené naprosto nezpochybnitelné. Je totiž zjevné, že u poškozené byla posttraumatická stresová porucha přítomna jak před vyšetřeními, tak i po nich a poškozenou tak omezovala velkou měrou v běžném způsobu života po výrazně delší dobu.

Argumentace obviněného, že tato porucha trvala pouhých 51 dní, se tak nezakládá na výsledcích provedeného dokazování, neboť oba znalci konstatovali delší trvání této poruchy, resp. její přetrvávání i mimo časovou hranici psychologického, resp. psychiatrického vyšetření. I z výše zmiňované reakce obviněné při hlavním líčení téměř rok po činu lze dospět k závěru, že pocity strachu a úzkosti omezovaly poškozenou v běžném životě přinejmenším ještě v době řízení před nalézacím soudem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že příčinou vzniku vývoje posttraumatické stresové poruchy u poškozené bylo právě na sebe navazující jednání obviněného spočívající jak ve spáchání trestného činu znásilnění, tak ve spáchání trestného činu omezování osobní svobody na její osobě.

Ve vztahu k námitce obviněného, že svým jednáním nezamýšlel způsobit poškozené posttraumatickou stresovou poruchu, tedy námitce směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky stran způsobení těžší újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 17 tr. zákoníku, podle kterého se k okolnosti podmiňující použití trestní sazby přihlédne, a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

Trestní zákoník ve vztahu k těžšímu následku obviněnému kladených trestných činů úmyslné zavinění nevyžaduje, a to ani v případě trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1714-1715) a trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1843-1844).

Trestný čin je podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Ze způsobu spáchání činu je zřejmé, že obviněný věděl, že jeho jednáním může dojít k následku, který byl poškozené způsoben. Jak vyplývá ze skutkové věty odsuzujících rozsudků, obviněný neuposlechl výzvy poškozené k opuštění jejího pozemku, vulgárně se na ni obořoval, násilím ji dostrkal do chaty, kde jí povalil na gauč, strhal z ní oblečení, a přes její verbální i silný fyzický odpor, který se snažil překonat mimo jiné jejím fackováním a přikládáním polštáře přes hlavu, aby jí utišil, násilím jí vysvléknul do naha a vykonal přes její zjevný odpor soulož. Následně jí nedovolil se obléknout, když potřebovala na toaletu a byla proto nucena se venku pohybovat nahá, a poté co vyšla z toalety a nechtěla se vrátit zpět do chaty, strhnul ji na zem, vylil na ni kbelík studené vody, zvedl ji za ruce a dotáhl dovnitř chaty, kde ji opět hodil na gauč a kolem rukou jí omotal látkový opasek, kdy ji takto odmítl nechat odejít. Je zřejmé, že počínání obviněného překračovalo hranice vzájemného intimního soužití, a to i s přihlédnutím k intimní historii mezi obviněným a poškozenou, neboť z reakcí poškozené muselo být obviněnému zjevné, že poškozená se cítí ohrožena a nepovažuje jeho jednání za jakousi hru, za což údajně situaci považoval obviněný. Z jejího velmi aktivně projeveného nesouhlasu muselo být obviněnému zřejmé, že s jeho jednáním nesouhlasila, neboť se aktivně už od počátku bránila a snažila se z místa uniknout. Jednání obviněného pošlapalo důstojnost poškozené, která byla po poměrně dlouhou dobu vystavena z jeho strany ponižujícímu zacházení, které v ní muselo vyvolat nejen šok, ale i strach a obavy o zdraví a život. Poškozená po celou dobu dávala najevo svůj aktivní nesouhlas a obviněný si tak musel být přinejmenším vědom toho, že takovéto jednání může o obviněné způsobit dlouhodobé a závažné psychické problémy. Jeho námitkám stran okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není možné přisvědčit.

Dále obviněný brojil proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který považoval s ohledem na specifické okolnosti případu za nepřiměřeně přísný, kdy měl za to, že soudy měly v jeho případě využít ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit mu podmíněný trest.

V kontextu uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5 let za nepřiměřeně přísný. Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

Při výkladu pojmu „ukládání trestu“ je ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kterýžto obviněným uplatněn nebyl. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

Svou námitkou se obviněný domáhá aplikace § 58 tr. zákoníku a tím mimořádného snížení trestu, kdy brojí proti postupu odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu, včetně ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněnému uložil trest v rámci standardní trestí sazby. Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, kterážto námitka však není způsobilá naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že v rámci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Nejedná se tedy o postup nárokový. Uplatněný dovolací důvod by byl naplněn toliko v případě, že by bylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku v rozporu se zákonem.

Nad rámec uvedeného lze uvést, že podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

Uplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně, byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.

Ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud rekapituluje, že obviněný byl ohrožen základní trestní sazbou podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku v rozmezí 5 až 12 let, přičemž mu nalézací soud za použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se zařazením do věznice s ostrahou, tedy významně pod hranicí základní trestní sazby. K odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného do výroku o trestu Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu mimo jiné ve vztahu k uloženému trestu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 5 let. Dospěl totiž k závěru, že pro aplikaci ustanovení umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní sazby nebyl dán prostor (srov. body 29. až 30. rozsudku odvolacího soudu). K otázce polehčujících i přitěžujících okolností se odvolací soud vyjádřil v bodech 30. až 31. svého rozsudku, kde zohlednil ve prospěch obviněné skutečnost, že obviněný vedl řádný život, naproti tomu jako přitěžující okolnost vyhodnotil, že svým jednáním spáchal více trestných činů. Přihlédl rovněž k věku i chování obviněného po činu, kdy pozitivně kvitoval, že obviněný alespoň učinil taková opatření, aby se s poškozenou nestýkal. Odvolací soud uložil obviněnému trest v rámci zákonné trestní sazby při její samé spodní hranici, přičemž nejvyšší soud má za to, že kdy s přihlédnutím ke způsobu provedení činu a jeho následkům se i tak jednalo o trest velmi mírný. Odvolací soud při ukládání trestu dostál všem povinnostem a podmínkách trestního řízení, jeho závěr je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn. Uložený trest nelze shledat jako nepřiměřeně přísný či zjevně nespravedlivý.

Námitky vůči druhu a výši trestu tedy nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby.

Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu