3 Tdo 264/2025-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2024, č. j. 50 To 354/2024-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 123/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále také jen „okresní soud“) ze dne 22. 10. 2024, č. j. 3 T 123/2024-500, byl obviněný M. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané v bodě 1) výroku o vině] a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání popsané v bodě 2) výroku o vině].
1) dne 2. 12. 2023 v přesně nezjištěné době od 08:00 hod. do 14:55 hod., v bytě nacházejícím se v třetím nadzemním podlaží na adrese XY, který v té době obýval společně se svou přítelkyní N. M., nar. XY, v podnapilém stavu a poté, co přišedší poškozená odemkla a otevřela dveře bytu, ji vtáhl dovnitř, zavřel dveře, začal jí nadávat hrubými vulgárními výrazy a škrtit, povalil ji na zem, uchopil ji za vlasy a za ně ji obličejem dolů přes střepy z rozbitých sklenic a talířů zatáhl do ložnice, přičemž jí vytrhl část uměle prodloužených vlasů i s jejími pravými vlasy, v ložnici, kdy ještě stále ležela na zemi, ji opakovaně kopal do oblasti trupu a končetin, dále ji opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst i otevřenou dlaní do oblasti obličeje a hlavy, následně, když se poškozené podařilo vylézt na postel, po ní hodil noční stolek, kterým ji však nezasáhl, ze zdi vytrhl dřevěnou garnýž ve tvaru tyče a tou ji opakovaně udeřil zejména do oblasti hlavy, obličeje a nosu, do garnýže se přitom poškozené zamotaly vlasy, které jí takto opět vytrhl, vzápětí si nad ni klekl a pravou rukou ji začal škrtit v oblasti hrdla, kdy poškozená chvílemi ztrácela vědomí, přičemž vznik tohoto stavu nelze vyloučit ani otřesem mozku, který utrpěla, obviněný měl přitom zapálenou cigaretu, kterou típl o její břicho, následně ji dusil za pomoci polštáře a peřiny, poté ji poléval studenou vodou, kterou si donesl v plastovém koši na odpadky, aby ji přivedl k vědomí, ihned nato a v době, kdy ještě ležela na posteli, po ní hodil plazmovou televizi, kterou jí rovněž nezasáhl, poškozené se podařilo utéct do koupelny situované naproti ložnici, v níž se zavřela a držela dveře, které ovšem nešly uzamknout, obviněný dveře vysadil z pantů, opřel je vedle o zeď, opět poškozenou uchopil za vlasy a dotáhl ji za ně zpět do ložnice, kde ji znovu blíže nezjištěným způsobem fyzicky napadl, v jednom okamžiku však s napadáním přestal, pomohl poškozené vstát, doprovodil ji do obývacího pokoje na gauč, tam jí umyl zkrvavený obličej a přikryl ji, nicméně když ho poškozená prosila, aby přivolal lékařskou pomoc, protože je jí zle a motá se jí hlava, její žádosti nevyhověl s tím, že to nepotřebuje, že se prostě vyspí, posléze odešel do kuchyně, čehož se poškozená pokusila využít k odchodu z bytu, to se jí však nepodařilo, neboť ji uviděl a doprovodil ji zpět do obývacího pokoje a tam ji opět uložil, poškozená vzápětí na chvíli usnula a když po probuzení zjistila, že vedle ní spí i on, vyběhla z bytu a zavolala o pomoc svému bratrovi T.
M., který ji posléze odvezl na ošetření, přičemž v průběhu napadení poškozená utrpěla otřes mozku, popáleninu druhého stupně na břiše, mnohočetná povrchová poranění hlavy, převážně škrábancovité oděrky až řezné rány přesahující oblast obličeje a zasahující až na oblast krku, zhmoždění v oblasti bérce, dolní části zad a pánve, zhmoždění hrudníku, odtržení gelových nehtů, pohmoždění měkkých tkání obličeje, oděrky a řezné rány na hřbetu pravé ruky, krevní výrony na horních a dolních končetinách a na zádech, kdy v důsledku utrpěných zranění byla hospitalizována v době od 2.
12. do 5. 12.
2023, její zranění byla ze soudně lékařského hlediska komplexně vyhodnocena jako lehká, kdy doba léčení přesáhla dobu 7 dnů, ale nepřesáhla dobu 6 týdnů, nicméně vzhledem k době trvání útoku, jeho formám, intenzitě a použitým předmětům mohlo u poškozené dojít ke vzniku mnohem závažnějších zranění majících charakter těžké újmy na zdraví, kdy zejména s ohledem na smýkání poškozené obličejem po střepech není vyloučeno, že při něm mohlo dojít k poranění oka, které by mohlo vyústit nejen v nutnost nošení brýlí, ale také např. v trvalé a nevratné poškození zraku, v době útoku vedeného formou dušení docházelo u poškozené k přechodné ztrátě vědomí a kdyby útok pokračoval nebo při něm byla použita síla o vyšší intenzitě, mohlo u poškozené dojít k vážnějšímu poškození mozku jako životně důležitého orgánu, které by sice nutně nemuselo vést k její smrti, ale např. k postischemickým změnám mozku, kdy nejsou vyloučeny ani trvalé neurologické komplikace,
2) dne 4. 2. 2024 okolo 18:50 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů jel jako řidič osobním motorovým vozidlem tovární značky Ford Focus, RZ: XY, po pozemní komunikaci č. II/187 ve směru od XY na obec XY a v obci XY u domu čp. XY na přímém úseku silnice vyjel do protisměru, kde se střetl s levou částí protijedoucí nákladní soupravy specifikované ve výroku rozsudku, řízené P. J., nar. XY, po střetu pokračoval v původním směru jízdy na obec XY, P. J. zůstal na místě dopravní nehody a věc telefonicky oznámil na tísňovou linku 158 a na základě tohoto oznámení bylo vozidlo Ford Focus v 19:35 hod.
vypátráno a zastaveno policejní hlídkou v XY v ulici XY u domu čp. XY, obviněný se při následné kontrole odmítl ze zdravotních důvodů podrobit dechové zkoušce na alkohol, nicméně ještě téhož dne ve 20:15 hod. se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve v Klatovské nemocnici, a. s., následným rozborem zajištěného vzorku krve v Ústavu soudního lékařství FN Plzeň u něj byla metodou plynové chromatografie stanovena hladina alkoholu v krvi v době odběru na 3,03 g/kg, v tomto stavu tudíž nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, a svým jednáním způsobil majiteli nákladního vozidla škodu ve výši 24 000 Kč.
3. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu okresní soud dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky částku 14 337 Kč a poškozenou N. M. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Předmětný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce odvoláními, která Krajský soud v Plzni (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 50 To 354/2024-542, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. H. dovolání, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř.
6. První z obou dovolacích důvodů spatřuje v tom, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek spočívající v napadení N. M., přestože s tím poškozená písemně nesouhlasila, což bylo policejnímu orgánu předem známo. V usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. byl přitom skutek kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin, jehož stíhání bylo podmíněno souhlasem jeho družky. Na to ovšem orgány činné v trestním řízení nebraly zřetel a na nezákonnosti jejich dalšího postupu nic nemění ani skutečnost, že později došlo ke změně právní kvalifikace posuzovaného jednání na pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého se souhlas poškozeného s trestním stíháním nevyžaduje.
7. Dovolatel zároveň míní, že napadená rozhodnutí soudů jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení předmětného skutku, konkrétně pak otázky závažnosti zdravotní újmy, kterou mohl poškozené přivodit svým útokem. K tomu uvedl, že se přihlásil toliko ke své „odpovědnosti za skutek“, avšak nikoli ke „zvolené právní kvalifikaci“. Soudy tak podle jeho názoru „nepřípustným extenzivním výkladem“ dovodily, že ten, kdo prohlásí vinu, souhlasí i s hmotněprávním posouzením svého jednání, přestože jde o dva samostatné instituty, které od sebe musejí být důsledně odděleny.
8. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě meritorní rozhodnutí nižších soudů zrušil a jednomu z nich „se závazným právním názorem“ přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání úvodem připomněla, že obviněný uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku ad 1) už ve svém odvolání, přestože před soudem prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným jednáním svobodně, bez nátlaku a po řádném poučení o následcích s tím spojených kvalifikovaně prohlásil vinu. Výslovně tehdy uvedl, že se cítí být vinen spácháním stíhaných skutků a kladně odpověděl i na dotaz soudu, zda souhlasí s jejich právní kvalifikací, jak je uvedena v obžalobě. V průběhu řízení zároveň nebyly zjištěny žádné skutečnosti předvídané v § 206c odst. 5 tr. ř., které by přijetí prohlášení viny bránily od počátku, anebo kvůli nimž by okresní soud později musel revokovat své usnesení vyhlášené podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. a případně ve věci provést další dokazování. Ani odvolací soud tak nebyl povinen přezkoumat obviněným napadený výrok o vině. Okresní soud po přesvědčivém vyhodnocení spisového materiálu dospěl ke korektnímu závěru souladnému s obžalobou, že se obviněný skutku pod bodem 1) dopustil a že tento je nutné kvalifikovat právě jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak se zabýval otázkou (ne)udělení souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného a oprávněně dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení se žádného pochybení, které by bránilo jeho zákonnému vedení, nedopustily.
10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby ve věci bylo ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost (jako celku) se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale vždy je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Úvodem této části lze pro úplnost podotknout, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
15. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto rovnou zaměřil na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda jím tvrzená pochybení (viz § 265i odst. 3 tr. ř.) zakládají existenci deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř.
16. Nepřípustnost trestního stíhání lze v dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. relevantně namítat za předpokladu, že v dosavadním řízení byla dána některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. či § 11a tr. ř., při jejichž existenci nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Vada ve smyslu předmětného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – trestní stíhání navzdory zákonné překážce zahájil, anebo v jeho průběhu nerozhodl o jeho zastavení podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
17. Námitkou, že zpětvzetí souhlasu poškozené N. M. s jeho trestním stíháním [pro skutek popsaný v usnesení policejního orgánu ze dne 3. 9. 2014, č. j. KRPP-172572-72/TČ-2023-030471, pod bodem 1)] bylo překážkou pro jeho zahájení, resp. důvodem pro jeho okamžité zastavení z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] právně relevantně. Jeho argumentaci, jak byla rekapitulována výše, však Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatnění.
18. V obecné rovině je obhajobě třeba přisvědčit potud, že pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jak policejní orgán předběžně posoudil fyzické napadení N. M. ze dne 2. 12. 2023, lze pachatele za určitých okolností stíhat jen se souhlasem poškozeného, a to jestliže je mezi nimi dán zvlášť blízký vztah. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. představuje jistý průlom do zásad legality a oficiality, jehož smyslem je ponechat poškozenému dispoziční právo ve vztahu k trestnímu postihu pachatele a tím citlivě řešit situace, kdy by hrozící sankce pro pachatele mohla negativně dopadnout i na samotného poškozeného. Zákon zde jinými slovy upřednostňuje citové a jiné vazby poškozeného k pachateli před veřejným zájmem na jeho potrestání.
19. Mezi poškozeným a pachatelem však musí jít o poměr určité kvality, tak jak je vymezen v § 100 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení musí být pachatel ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď. Trestní řád pro tyto účely rozlišuje dvě kategorie osob. Do první z nich spadají osoby v zákoně přímo vyjmenované, tj. příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh. Druhou kategorii pak tvoří jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jimiž se rozumí jiné osoby než konkrétně uvedené v zákoně, a to za kumulativně přistupujícího předpokladu, že mezi těmito osobami existuje i citový vztah takové kvalitativní úrovně, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (viz též § 125 tr. zákoníku). Existence jakéhokoli jiného poměru mezi poškozeným a pachatelem aplikaci § 163 tr. ř. neodůvodňuje.
20. Vzájemný poměr poškozeného a obviněného, resp. podezřelého, proti němuž má být zahájeno trestní stíhání, musí být v rámci trestního řízení důkladně zkoumán a zdokumentován. Tento imperativ platí zejména pro vztah druha a družky nebo jiných osob v poměru rodinném či obdobném, jejichž újmu by poškozený pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 tr. ř.), neboť takový poměr není výslovně upraven obecně závazným právním předpisem ani dán objektivním příbuzenským vztahem a jeho existenci je nutné posoudit právě na základě zjištěných konkrétních okolností charakterizujících daný vztah.
21. Vzhledem ke specifikům řešené věci považuje dovolací senát za potřebné blíže poukázat na podstatu tzv. nesezdaného soužití muže a ženy (vztahu druh – družka), jak ji vymezuje soudní praxe a odborná nauka. Podle nich jde o vztah obdobný poměru rodinnému, nicméně jen za předpokladu, že povaha a intenzita vzájemných vazeb dotčených osob je skutečně taková, že by újma vzniklá jedné z nich byla druhou důvodně pociťována jako újma vlastní. Uvedené přitom musí platit oboustranně [k tomu přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, nebo ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014, vztahující se k výkladu ustanovení § 116 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), tj. ustanovení v dotčeném smyslu shodného se zněním § 125 tr. zákoníku]. Zároveň se vychází z toho, že zmíněný vztah typicky doprovází sdílení společné domácnosti, sdružování finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, společná výchova nezletilých dětí a eventuálně i společný sexuální život. Takové soužití musí fakticky představovat rovnocennou alternativu k soužití manželů, u nichž se rovněž vedle vzájemné citové vazby předpokládá i soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. Příležitostný „intimní styk“ není v dané souvislosti (posouzení, zda jde o vztah druha a družky) rozhodující, a proto milenecký poměr nelze automaticky povýšit na vztah, který by zakládal použitelnost ustanovení o souhlasu poškozeného s trestním stíháním pachatele (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011). Zároveň platí, že relevantní vztah mezi (v tomto případě) poškozenou a pachatelem musí existovat v době, kdy se trestní řízení vede. Výjimku představuje pouze trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku, u něhož je existence onoho vztahu poškozené k pachateli vyžadována alternativně – buď v době spáchání činu nebo v době trestního stíhání. V tomto směru jde o rozšiřující podmínku pro vyjádření (ne)souhlasu, která se však nyní řešené věci netýká.
22. Aby (ne)udělení či zpětvzetí souhlasu s trestní stíháním pachatele bylo účinné a vedlo k zákonem předvídaným procesním následkům, je také nezbytné, aby poškozený projevil svoji vůli svobodně a vážně. Splnění této podmínky přitom orgány činné v trestním řízení mohou a musejí zkoumat jak před zahájením trestního stíhání, tak i v jeho průběhu. Pokud by takovým oprávněním nedisponovaly, jak implicitně předestírá obhajoba, postrádala by smyslu a možnosti praktického naplnění úprava obsažená v ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož souhlasu poškozeného s trestním stíháním není třeba, jestliže je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
23. Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak nezbývá než konstatovat, že policejní orgán svým postupem před zahájením trestního stíhání obviněného ani následným vydáním usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. zákon neporušil. Naopak, zcela legitimně reagoval na poměrně nestandardní situaci, kdy mu nikoli sama N. M., nýbrž obviněný osobně doručil dne 2. 4. 2024 listinu s názvem „Odvolání souhlasu s vedením trestního stíhání proti M. H., nar. XY“, sepsanou téhož dne za významné součinnosti jeho obhájce, která měla výslovně odrážet projev „svobodné a pravé“ vůle poškozené. Obsah listiny, resp. skutečnosti v ní uvedené, zejména pokud šlo o vymezení vzájemného vztahu poškozené k obviněnému, přitom ostře kontrastovaly s tím, co N. M. prohlašovala dne 23. 2. 2024 při doplnění svého vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. (č. l. 133 a násl. spisu). Zatímco v čerstvě vyhotoveném písemném „odvolání souhlasu“ s trestním stíháním vylíčila obviněného jako osobu jí blízkou, jejíž újmu by pociťovala jako újmu vlastní, při zmíněném vysvětlení označila M. H. za „teď již bývalého partnera“ a přitom zmínila, že ji nedávno asi třikrát kontaktoval formou videohovoru přes messenger se žádostí, aby své oznámení „stáhla“, k čemuž ji přesvědčoval příslibem, že jí to „finančně vykompenzuje“. Zároveň před policejním orgánem vyjádřila odhodlání, že „to neudělá“.
24. Za dané situace bylo naprosto logické, že si ji policejní orgán okamžitě po doručení předmětné listiny předvolal, aby se vyjádřila k okolnostem jejího vypracování a podpisu. Nelze mu vytýkat, že deklarovanou a zvlášť zdůrazňovanou svobodu a pravost její písemně projevené vůle bez dalšího automaticky nepresumoval a tomu nepodřídil i svůj další postup. K zahájení trestního stíhání pak přistoupil až poté, co poškozená ve stejný den, kdy podepsala ono „odvolání souhlasu“, na úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř. jednoznačně uvedla, že obviněný pro ni především není osobou blízkou, že ho tak „nebere“ a „opravdu to tak necítí“, a zároveň podrobně vylíčila, co předcházelo sepsání a signaci listiny připravené v kanceláři obhájce JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D. V rámci tohoto popsala, jak na ni obviněný systematicky vyvíjel psychický nátlak, citově ji vydíral, sliboval jí „nový začátek“ a své naléhání střídavě prokládal i výhrůžkami, že se zabije, pokud mu nevyhoví a věc „dojde až k soudu“. Dodala také, že k podpisu listiny přistoupila rovněž ze strachu, z touhy mít už od obviněného pokoj, a bez toho, aby si ji vůbec přečetla a seznámila se s jejím obsahem (viz č. l. 135 a násl. spisu).
25. Při těchto zjištěních policejní orgán správně vyhodnotil, že k zahájení trestního stíhání pro jednání popsané v bodě 1) usnesení – jakkoli v něm byl skutek kvalifikován „jen“ jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin spadající do množiny trestných činů vyjmenovaných v § 163 odst. 1 tr. ř. – není souhlasu poškozené třeba. I kdyby dovolatel v daný moment byl stále osobou, vůči níž měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. t.), což však N. M. rezolutně vyloučila, byl současně dán důvodný předpoklad, že souhlas s trestním stíháním vzala zpět za okolností předvídaných v § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.
26. Na zákonnost dalšího vedení trestního stíhání neměl vliv ani následný zvrat v postoji poškozené, kdy se dne 3. 4. 2024 měla sama dobrovolně a nečekaně dostavit do kanceláře obhájce obviněného a na videozáznam pořízený mobilním telefonem zpochybnila své vysvětlení na policii z předešlého dne s tím, že policejní orgán měl zneužít jejího mylného výkladu úlohy J. P., kterého údajně měla vnímat jako ustanoveného obhájce a nikoli jako policistu. Nutno připomenout, že zmíněná nahrávka byla hned následující den předmětem dokazování ve vazebním zasedání (viz protokol na č. l. 50 a násl. spisu) a soudkyně Okresního soudu v Klatovech se k ní v odůvodnění usnesení ze dne 4. 4. 2024, č. j. 0 Nt 7003/2024-12, postavila s pochopitelnou nedůvěrou. Racionálně tehdy vyložila, proč považuje za nezbytné, aby zejména vztah poškozené k obviněnému byl nadále a podrobněji zkoumán, když se na základě dosavadních protichůdných vyjádření N. M. prozatím jevil jako „velmi zvláštní a ambivalentní“ (viz č. l. 58 spisu).
27. Důvod pro zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek ad 1) pak nepředstavovala ani pozdější výpověď poškozené v procesním postavení svědka, kterou učinila dne 29. 4. 2024 a v jejímž rámci znovu projevila nesouhlas s trestním stíháním obviněného, přičemž zopakovala a ještě podrobněji rozvedla obtížně uvěřitelnou historku o tom, že dne 2. 4. 2024 ji policejní orgán obelstil a v podstatě přinutil, aby své dřívější písemné odvolání souhlasu s trestním stíháním označila za projev vůle učiněný v tísni a pod nátlakem, a nově vyrukovala i s další pochybnost vzbuzující verzí o povaze svého vztahu k obviněnému, podle níž spolu od ledna 2024 „začali znovu“ a až do jeho zadržení a uvěznění „po celou dobu“ udržovali „funkční vztah“ s perspektivou budoucího plnohodnotného partnerského soužití, včetně společného bydlení (viz přepis výslechu svědkyně na č. l. 85 a násl. spisu).
28. Stručná dovolací argumentace obhajoby se v podstatě opírá o obecné pravidlo, že souhlas poškozeného s trestním stíháním se netýká skutku, nýbrž trestného činu vyjádřeného určitou právní kvalifikací. Přitom je nesporné, že i na konci měsíce dubna 2024, kdy poškozená před policejním orgánem vypovídala jako svědkyně, se proti dovolateli nadále vedlo trestní řízení (mimo jiné) pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož stíhání je podmíněno právě takovým souhlasem. Na straně druhé však nelze odhlédnout od toho, že skutečně blízký poměr poškozené k dovolateli nebyl ani tehdy prokázán do té míry, aby byl státní zástupce v probíhajícím přípravném řízení bez dalšího povinen přistoupit k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř.
29. K řešenému problému je navíc třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015, uveřejněné pod č. 12/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož zpětvzetí již uděleného souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro skutek, v němž byl původně spatřován některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř., nebrání orgánu činnému v trestním řízení přezkoumat a posoudit, zda s ohledem na probíhající dokazování nemohou jeho výsledky případně odůvodnit změnu právní kvalifikace posuzovaného skutku podle ustanovení o takovém trestném činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. Pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k takovému závěru a postupuje podle § 160 odst. 6 tr. ř. (popř. § 190 odst. 2 tr. ř., § 225 odst. 2 tr. ř.), lze pokračovat pro daný skutek v trestním stíhání navzdory zpětvzetí souhlasu poškozeného.
30. V duchu tohoto publikovaného právního názoru Nejvyššího soudu uvažoval ve vazebním řízení i Krajský soud v Plzni jako soud stížnostní, když v usnesení ze dne 2. 5. 2024, č. j. 8 To 125/2024-45, upozornil na to, že není rozhodující, jak orgány přípravného řízení dotčený skutek dosud kvalifikovaly, ale jak by měl být správně kvalifikován, a v návaznosti na tom akcentoval nutnost doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovatelky MUDr. Jitky Pažinové o do té doby chybějící posouzení, zda útok obviněného byl způsobilý přivodit poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, která by mohla odůvodnit právní kvalifikaci skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 60 a násl. spisu).
31. Veden tímto doporučením pak policejní orgán svým opatřením ze dne 29. 5. 2024 podle § 105 odst. 1 tr. ř. ve věci znovu přibral znalkyni MUDr. Jitku Pažinovou k podání nového soudně-lékařského znaleckého posudku (technicky vzato k doplnění jejího prvního posudku ze dne 7. 3. 2024) se zaměřením nejen na hodnocení závažnosti poranění, jež poškozená při napadení obviněným reálně utrpěla, ale i na posouzení, jaká poranění jí mohla vzniknout s ohledem na to, že ji obviněný postupně smýkal obličejem po střepech rozesetých po podlaze, rdousil ji a tloukl ji do hlavy dřevěnou tyčí, dále do jaké míry byla tímto útokem ohrožena na životě a zdraví a zda jí v tomto smyslu bezprostředně hrozilo právě způsobení těžké újmy na zdraví (č. l. 254 a 255 spisu).
32. Znalkyně v doplňujícím posudku ze dne 11. 6. 2024 (č. l. 257 a násl. spisu) s přihlédnutím ke zjištěným formám násilného jednání obviněného a použitým prostředkům dospěla k závěru, že u poškozené mohlo dojít k poranění oka či dokonce k trvalému a nevratnému poškození zraku, a to včetně jeho absolutní ztráty, a k závažným až život ohrožujícím poraněním skeletu, ať už v podobě fraktur dlouhých kostí nebo zlomenin obličejových kostí, žeber či vpáčených zlomenin kostí klenby lební. Rdoušení, při němž poškozená ztrácela vědomí, mohlo podle znalkyně při vyšší intenzitě vést k vážnějšímu poškození mozku oběti, které by sice nutně nemuselo vést k její smrti, ale např. k postischemickým změnám tohoto orgánu, při nichž nejsou vyloučeny trvalé neurologické komplikace.
33. Předmětné odborné závěry znamenaly významný posun ve vyšetřování a plně odůvodnily následné úvahy o změně (zpřísnění) právní kvalifikace skutku na pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. K té také policejní orgán přistoupil a podle § 160 odst. 6 tr. ř. na to dovolatele a jeho obhájce bez prodlení upozornil přípisem ze dne 18. 6. 2024 (č. l. 23 a násl. spisu). Od té chvíle již souhlas poškozené s trestním stíháním, bez ohledu na její skutečný poměr k
dovolateli, nebyl třeba, neboť to nové (a nutno zdůraznit že přiléhavé) právní posouzení skutku nevyžadovalo.
34. Souborně lze tedy konstatovat, že v posuzovaném případě nebyla dána žádná zákonná překážka, a to ani podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., pro niž by trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v napadení N. M. nebylo možno zahájit, anebo v něm pokračovat až do pravomocného rozhodnutí soudu. Tendenční a krajně zjednodušující výklad otázky přípustnosti trestního stíhání, jak jej předložila obhajoba, dovolací senát nemohl akceptovat. Vyjadřuje naopak spíše údiv nad tím, že dovolatel nebyl z pokusu zvlášť závažného zločinu těžké újmy na zdraví, k jehož stíhání zákon souhlas poškozeného nevyžaduje, obviněn od samého začátku, jestliže měl policejní orgán k dispozici vysvětlení poškozené podané dne 12. 12. 2023 na úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř., v němž poškozená podrobně a barvitě vylíčila průběh, délku, mechanismy, intenzitu a zaměření (i z laického pohledu) brutálního útoku M. H. na její tělesnou integritu, a zmínila i prostředky (předměty), kterých jmenovaný při tomto napadení použil.
35. Námitka dovolatele, že v průběhu hlavního líčení využil institutu prohlášení viny, kterým se však přihlásil pouze k odpovědnosti za skutek popsaný pod bodem 1) obžaloby, nikoli však již k jeho právnímu posouzení (s nímž ve skutečnosti nesouhlasil), obsahovému zaměření dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá. Z věcného hlediska je navíc vystavěna na absurdní konstrukci, podle níž „nelze v trestním právu nepřípustným extenzivním výkladem dovodit, že ten, kdo prohlásí vinu, souhlasí i se zvolenou trestněprávní kvalifikací svého chování“. Obhajoba zde patrně přehlédla, že ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř., které definuje institut prohlášení viny, naopak výslovně předpokládá jak prohlášení obviněného, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, tak právě i jeho výslovné prohlášení, že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku, jak je uvedena v obžalobě. Tím se prohlášení viny odlišuje od jiných konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (srov. § 175a odst. 3 tr. ř. a § 206d tr. ř.), resp. tzv. odklonů od standardního trestního procesu (srov. např. § 307 odst. 1 tr. ř., § 309 odst. 1 tr. ř. nebo § 179g odst. 1 tr. ř.). Obviněný jím dává výslovně najevo, že akceptuje nejen skutkový základ trestní věci, ale i to, že naplnil veškeré znaky trestného činu nebo trestných činů, které jsou v tomto jednání obžalobou spatřovány. 36. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 10. 2024 (č. l. 495 a násl. spisu) a ze zvukového záznamu o jeho průběhu dovolací soud zjistil, že obviněný tehdy v rozporu s tím, co nyní tvrdí v dovolání, prohlásil nejen to, že se cítí být vinen skutky uvedenými v obžalobě, ale na přímý dotaz předsedy senátu soudu prvního stupně, zda souhlasí i s jejich právní kvalifikací, reagoval souhlasným přitakáním. Jeho úmysl prohlásit vinu navíc předeslal i přítomný obhájce JUDr. Netrval, Ph.D., svým poněkud krkolomným vyjádřením ve znění „…Já jsem s klientem dohodnut na tom, podrobně jsem mu poskytl poučení takové, jaké se mu dostalo od soudu, klient chce využít zákonného ustanovení a prohlásit vinu a učinit nesporným veškeré skutečnosti…“. Z předloženého spisového materiálu zároveň nevyplývá, že by obviněný např. v důsledku vadného či nedostatečného poučení soudu podstatu prohlášení viny vůbec nepochopil nebo nevěděl, co daný institut přesně obnáší a jaké procesní důsledky jsou s ním spojené, a ani to, že by vinu neprohlásil o své svobodné, vážné a nátlaku prosté vůli. To koneckonců ani nenamítá.
37. Ze strany soudu se obviněnému v hlavním líčení předem dostalo i přímého a jasného poučení ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř., a sice že pokud prohlásí vinu a soud jeho prohlášení přijme, pak bude moci případným opravným prostředkem napadat odsuzující rozsudek již jen ve výrocích o trestu a náhradě škody, nikoli ve výroku o vině. Tohoto poučení obviněný následně nedbal a odvoláním brojil mimo jiné i proti právní kvalifikaci skutku ad 1), s níž dříve v rámci prohlášení viny vyslovil souhlas. Adekvátní odpověď na tuto kuriózní defenzivní strategii formuloval krajský soud v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení, kde dostatečně podrobně a věcně správně vysvětlil, proč se příslušnou námitkou nezabýval, resp. proč výrok o vině v reklamované části nepřezkoumával. I přesto je evidentně zapotřebí obviněnému znovu zopakovat, že rozhodnutí, jímž okresní soud přijal jeho prohlášení viny, založilo procesní stav, kdy již nemůže podat řádný ale ani mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině. Dané omezení vyplývá nejen ze zmíněného § 206c odst. 7 tr. ř., podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, ale i z ustanovení § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Soud druhého stupně tyto mantinely odvolacího přezkumu správně respektoval a zabýval se jen těmi výroky odsuzujícího rozsudku, proti nimž obviněný řádný opravný prostředek podat mohl.
38. Zákonný procesní postup krajského soudu je významný pro posouzení otázky přípustnosti dovolání v té jeho části, v níž obviněný s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opětovně zpochybnil správnost právního posouzení skutku ad 1) jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže obecně platí, že dovoláním lze rozhodnutí odvolacího soudu napadat jen v rozsahu, v jakém tento soud přezkoumal nebo byl povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, pak je evidentní, že dovolatel uplatnil (jinak blíže neodůvodněnou) hmotněprávní námitku vůči právní kvalifikaci skutku nepřípustně.
39. Z výše rekapitulovaných důvodů je namístě shrnout, že obviněný M. H. opřel svůj mimořádný opravný prostředek jednak o námitku, která neodpovídá věcnému zaměření zákonných důvodů podle § 265b tr. ř. a která je současně i obecně nepřípustná, a jednak o námitku, která z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nemá věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jenž obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
40. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek