3 Tdo 266/2023

3 Tdo 266/2023-1174

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2023 o dovolání, které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 8 To 62/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 49 T 6/2022, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 1.), dále jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea první trestního zákoníku (v bodě 2.), a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 3.). Za to byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření, a to ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě a ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 8 To 62/2022, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2022 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vině ohledně skutku pod bodem 1) napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud rozhodnutí založil na okolnostech, které nemají podklad ve skutkových zjištěních a provedeném dokazování. Obviněný rovněž nesouhlasí se změnou právní kvalifikace skutku ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku na pokus vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku a § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu poškozeného zavraždit. Jeho primárním zájmem bylo získat vozidlo k dočasnému užívání. Rozhodně neplánoval ani nezamýšlel útočit na lidský život. Výsledné zranění poškozeného nebylo dílem předchozího rozmyslu, s něčím takovým obviněný vůbec nepočítal. Ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů je skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého obviněný oslovil poškozeného s tím, ať se nebojí, až v okamžiku, kdy poškozeného napadl a pobodal. Obviněný zdůraznil, že nůž si nevzal proto, aby vraždil nebo se o to pokusil, ale jako prostředek k zastrašení. Nůž skutečně ani použít nechtěl. Obviněný dále namítl, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, které svědčily o modřinách na jeho ruce. Těmito důkazy by podle obviněného bylo prokázáno, že poškozeného bodl při tom, kdy se poškozený ohnal po jeho ruce, v níž držel nůž. Ve výpovědi poškozeného jsou podle názoru obviněného značné rozpory. Kdyby poškozeného bez varování bodal poté, co jej zasáhl paralyzérem, jak poškozený původně vypověděl, nemohl by být zraněn na ruce a následek by byl opravdu fatální. Obviněný poukázal také na výpověď znalce, který nedokázal určit, jakou silou obviněný vlastně musel nůž použít, zda to byla skutečně nějaká cílená agrese nebo výsledek šarvátky, kdy plánem nebylo probodnout silou poškozeného. Znalec navíc připustil jako možnou i verzi obhajoby. K právnímu posouzení skutku pod bodem 1) obviněný namítl, že své jednání primárně nesměřoval k likvidaci poškozeného. Ve světle reálného průběhu a důkazů měl být skutek pod bodem 1) posouzen jako pokus loupeže podle § 173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Z hlediska právního hodnocení činu, má obviněný za to, že nebyly ničím podloženy okolnosti k přítomnosti zavrženíhodné pohnutky, spočívající ve zmocnění se cizího vozidla, vědomou výměnou za hodnotu lidského života. Provedenými důkazy nejsou podloženy rovněž další úvahy soudu o nějakém zištném cíli, kdy měl údajně s vozem odvézt i hotovost a další věci poškozeného. Všechny věci se našly na místě činu případně v jeho okolí.

4. Obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. S ohledem na povahu svých námitek a způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se obviněný dopustil formální nepřesnosti, když podle názoru státního zástupce měl fakticky uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Uvedená nepřesnost však projednání dovolání a rozhodnutí o něm nebrání. Dokazování provedené soudy bylo co do rozsahu vyčerpávající, žádný důkaz stranou jejich pozornosti nezůstal, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování pro nadbytečnost vyhověno nebylo, příslušný soud důvody takového postupu řádně odůvodnil. Státní zástupce v projednávané trestní věci současně nespatřuje ani obviněným naznačený zjevný nesoulad zásadních skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů. Stěžejním důkazem se stala výpověď poškozeného. Jeho výpověď podpořil i svědek M. B. Charakter zranění, která poškozený v důsledku útoku obviněného utrpěl, byla objektivně prokázána lékařskou zprávou z nemocnice a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obhajoba obviněného vedená tím směrem, že poškozeného nožem bodnout nechtěl a ke zranění došlo v podstatě „omylem“ v průběhu vzájemného konfliktu v automobilu, je zcela účelová a byla vyvrácena právě zmíněným znaleckým posudkem. Poměrně významným důkazem jsou pak i data získaná z mobilního telefonu obviněného, z nichž vyplývá, že již s předstihem cca 14 dní si pořídil několik fotografií místa činu prostřednictvím aplikace Google maps Street View. Uvedené zjištění společně s dalšími důkazy svědčí o přinejmenším rámcovém plánování závadového jednání, které je mu kladeno za vinu. Námitky proti právnímu posouzení skutku podle státního zástupce neodpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť obviněný je vybudoval na takovém průběhu skutkového děje, který je v podstatných rysech diametrálně odlišný od skutkových zjištění soudů. Právní kvalifikace jednání obviněného popsaného pod bodem 1) rozsudku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku odpovídá skutkovým zjištěním soudů, kterým podle názoru státní zástupce nelze ničeho vytknout.

6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

7. Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a

trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

11. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Soudy srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že útok nožem na poškozeného neplánoval a ke zranění poškozeného došlo pouhým nedopatřením. Z výpovědi poškozeného jasně vyplynulo, že obviněný po zastavení vozidla ihned a bez varování několikrát bodl poškozeného do zad. Poškozený zároveň popřel, že by obviněný požadoval vydání nějaké věci či vozidla. Fotografiemi zajištěnými v mobilním telefonu obviněného bylo prokázáno, že obviněný si již jedenáct dnů předtím vytipoval si místo, kam se nechá poškozeným zavézt.

Je zřejmé, že celou akci předem připravil a poté bez jakéhokoliv zaváhání provedl. V den činu si objednal odvoz na vytipované místo, z domova si vzal kuchyňský nůž, do vozidla nastoupil, sedl si na zadní sedadlo za řidiče a po zastavení vozidla okamžitě a bezprostředně třikrát bodl poškozeného nožem do zad. Zranění, která poškozený v důsledku útoku obviněného utrpěl, byla objektivně prokázána lékařskou zprávou z nemocnice a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Poškozený utrpěl tři bodná poranění, která byla takového charakteru, že bez lékařské pomoci by zemřel.

Z hlediska vzniku poranění byla znalcem vyloučena obhajoba obviněného, že by k nim mohlo dojít v podstatě „omylem“ v průběhu vzájemného konfliktu v automobilu. Život poškozeného ohrožující rána musela být vedena poměrně značnou silou a zejména aktivním jednáním jiné osoby, neboť v opačném případě by do dutiny hrudní nůž proniknout nemohl. Nelze je vysvětlit nalehnutím nebo napadnutím na nůž. Soudy rovněž neopomenuly obviněným navrhované doplnění dokazování, zejména o výpověď svědka D. S. F. Takový návrh považovaly důvodně za nadbytečný, jelikož svědek nebyl přítomen žádnému jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, a jeho výslech by nemohl přinést žádné informace, které by mohly přispět k dalšímu objasnění věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

Soudy ostatně nerozporují, že obviněný měl po činu na ruce modřiny, tuto okolnost však považují za nepodstatnou, jelikož nemůže zpochybnit závěry o způsobu útoku na poškozeného opírající se o ostatní provedené důkazy. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu.

Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Takto vymezenému důvodu dovolání výhrady obviněného ve skutečnosti neodpovídají. Nesouhlas s právním posouzením skutku totiž obviněný opřel o vlastní verzi skutkového děje, která je ovšem diametrálně odlišná od závěrů, ke kterým dospěly v napadených rozhodnutích soudy. Z provedených důkazů i z výpovědi obviněného vyplynulo, že se jednání dopustil v úmyslu získat osobní motorové vozidlo poškozeného k jízdě za matkou. Před samotným útokem přitom obviněný vůbec nedal poškozenému na vědomí, že se chce zmocnit jeho auta, nijak s ním verbálně ani jinak nekomunikoval, ale rovnou přikročil k jeho fyzické likvidaci. Vůbec tedy nedal poškozenému šanci vůz pod pohrůžkou násilí vydat a rovnou přikročil k razantnímu útoku nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Obviněný projevil naprostou lhostejnost k lidskému životu, když pouze proto, aby si někam zajel s cizím vozidlem, třikrát bodl poškozeného do zad, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že bodné rány do zad mohou poškozenému způsobit i smrt. Již odvolací soud vysvětlil, proč zjištěný skutek nebylo možné kvalifikovat jako pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Správně zdůraznil rozdíl oproti zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku, spočívající v zavinění ve vztahu k objektu, na který pachatel primárně útočí. Právní posouzení skutku lze proto považovat za přiléhavé.

15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 5. dubna 2023

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu