3 Tdo 269/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání

obviněných I. O., roz. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. S., roz. S., nar.

XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8.

2020, sp. zn. 67 To 208/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných I. O. a M.

S. odmítají.

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015,

byly obviněné I. O., roz. G., a M. S., roz. S., uznány vinnými trestným činem

maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b)

zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen

„tr. zák.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

I. O., jako vedoucí Odboru vnitřní správy M. h. m. P., XY, XY, dne 6. 1. 1999

vydala na základě návrhu vypracovaného M. S., tehdy S., právničkou a hlavní

městskou matrikářkou Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy

M. h. m. P. rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona

č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního

úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento

prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství

České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle §

24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství

České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o

vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta

republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob

národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti

státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného

Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního

občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,

přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního

Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního

občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého

státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu,

nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za

československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení

československého státního občanství skutečně jako manželka československého

státního občana,

ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v

době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze

stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998,

které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1

ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu

Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto

stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a

rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí,

zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti,

nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a

ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn.

V-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o

vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY,

ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,

rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako

osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání

osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve

znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,

tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967

Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění

přesného a úplného skutečného stavu věci,

přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské

části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla

v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími

potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství

J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu

zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,

a M. S., tehdy S., jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a

státního občanství Odboru vnitřní správy M. h. m. P., XY, XY, vypracovala v

období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v

nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se I. O., vedoucí odboru vnitřní správy M. h. m. P., přičemž návrh rozhodnutí

vypracovala tak, že podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním

řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1

ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán

nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY, a jejího manžela E. C.,

nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v

řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., nar. XY, a kterým odmítl

vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň

rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve

znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního

občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945

Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a

maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou

Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného ústavního dekretu,

jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou

podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu

§ 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,

přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního

Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního

občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého

státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu,

nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za

československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení

československého státního občanství skutečně jako manželka československého

státního občana,

ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v

době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze

stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998,

které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1

ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu

Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto

stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a

rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí,

zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti,

nezjistila, zda E. C.

byl skutečně československým státním občanem, a

ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o

vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY,

ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,

rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako

osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání

osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. ve

znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,

tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967

Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění

přesného a úplného skutečného stavu věci,

přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské

části Praha 1 sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v

době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími

potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství

J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu

zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,

přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství

J. C., nar. XY, bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního

nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže

specifikovaných nemovitostí takto:

1) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č.

j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C., nar. XY (syn a

dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:

6.158.136 m2 lesa,

140 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto

pozemcích,

504.364 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, XY, XY, což bylo potvrzeno rozsudkem

Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C

435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto

nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu

- Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m2 lesa, 40 m2 zastavěná

plocha a nádvoří, 10.029 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 190.750 m2

jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu -

Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m2 lesa, 303.585 m2 jiných pozemků,

2) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č.

j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E.

C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

1.010 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto

pozemcích,

786 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu proXY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do

té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České

republiky, s. p.,

3) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č.

j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E.

C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

326 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do

té doby byl Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu -

Pozemkový fond ČR,

4) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č.

j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E.

C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

240 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY a XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí

do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy

České republiky, s. p.,

5) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č.

j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že

K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

24.457 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do

té doby byla obec XY,

6) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č.

j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že

K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

5.309 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té

doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový

fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo

hospodařit s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851

m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.170 m2 jiných pozemků,

7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp.

zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C., nar. XY

(syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

2.166.027 m2 lesa,

1.428.338 m2 jiných pozemků,

3.713 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té

doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový

fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m2 zastavěné plochy, 1.400.818 m2 jiných pozemků,

Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s.

p., jimž patřilo 2.166.027 m2 lesa, 2.155 m2 jiných pozemků, Česká republika,

právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech

majetkových, jemuž patřilo, 16.399 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo

hospodaření s majetkem státu - Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo

8.966 m2 jiných pozemků,

8) Ministerstvo zemědělství - Okresní pozemkový úřad XY rozhodl dne 18. 4. 2001

pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C., nar. XY

(syn a dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:

22.569 m2 lesa,

zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do

té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České

republiky, s. p.,

9) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č.

j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY

(syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

1.496 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto

pozemcích,

11.102 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do

té doby byl XY,

10) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č.

j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY

(syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

387 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té

doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový

fond ČR, jemuž patřilo 207 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo

hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech

majetkových, jemuž patřilo 180 m2 jiných pozemků,

11) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č.

j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY

(syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

153.522 m2 lesa,

6.969 m2 jiných pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té

doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Vojenské lesy a

statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m2 lesa, 4.632 m2 jiných pozemků, Česká

republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž

patřilo 575 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.762 m2 jiných pozemků,

12) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č.

j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY

(syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:

27 m2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,

153.952 m2 ostatních pozemků,

zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální

pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té

doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový

fond ČR, jemuž patřilo 27 m2 zastavěné plochy, 91.410 m2 jiných pozemků, obec

XY, jíž patřilo 62.542 m2 jiných pozemků,

13) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl

a. dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31.

10. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), není vlastníkem

nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

b. dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s

právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar.

XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

c. dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s

právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar.

XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

d. dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s

právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY),

není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

e. dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s

právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY),

není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

f. dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s

právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY),

není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

g. dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s

právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY),

není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení § 11

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C., nar. XY (syn a dědic

J. C., nar. XY), a K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), získali jako

náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč,

vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých

porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za

dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb.

Za to byly obviněné odsouzeny podle § 159 odst. 2 tr. zák. ve znění pozdějších

předpisů k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle

§ 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební

dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Státní pozemkový úřad, ÚZSVM, Lesy

ČR, s. p., Národní památkový ústav, Krajský pozemkový úřad pro XY, Obec XY,

Obec XY, Vojenské lesy a statky ČR, Karlovarský kraj a Krajský pozemkový úřad

pro XY odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T

40/2015, podaly obviněné I. O. a M. S. samostatná odvolání, která směřovala

proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání podali rovněž poškození Lesy

České republiky, s. p., a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve

věcech majetkových, a to do výroku o náhradě škody.

O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, sp. zn.

67 To 208/2019, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený

rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,

že obviněné I. O. a M. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro

výše popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin maření úkolu veřejného

činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v

žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolací soud dospěl k

závěru, že ve vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka

trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. U obviněných spatřoval jednání

v dobré víře a v této souvislosti zopakoval některé, v předcházejících

rozhodnutích již dříve prezentované závěry. Poškozené podle § 229 odst. 3 tr.

ř. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a

podle § 256 tr. ř. rovněž zamítnul odvolání poškozených Lesů České republiky,

s. p., IČO: 42196451, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových, IČO: 69797111.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, bylo

napadené rozhodnutí odvolacího soudu z podnětu dovolání nejvyššího státního

zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.

ř. zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k novému projednání a

rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu stran

subjektivní stránky jednání obviněných, přičemž dospěl k závěru, že obviněné si

nepočínaly s nutnou mírou opatrnosti objektivně očekávané u osob v postavení

veřejných činitelů, jejich funkcí a k tomu se vážící pravomoci. Uvedl, že

subjektivní stránka byla ve formě nevědomé nedbalosti naplněna a připomněl, že

jednání v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopadá

na situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit

zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním

poměrům vědět měl a mohl.

V rámci nového projednání věci byl Městským soudem v Praze dne 26. 8. 2020

vydán rozsudek sp. zn. 67 To 208/2019, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e),

odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019,

sp. zn. 3 T 40/2015, ohledně obou obviněných, a to ve výroku o trestu, a podle

§ 259 odst. 3 r. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněné I. O. a M. S. při

nezměněném výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z

nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsuzují podle § 159

odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon

se u obou obviněných podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.

podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených Lesů ČR, s. p., IČ: 42196451, a

České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ:

69797111, zamítnuta.

II.

S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, která je u Nejvyššího soudu

projednávána již počtvrté, je na místě ve stručnosti popsat dosavadní průběh

řízení.

Prvním rozhodnutím je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015,

sp. zn. 3 T 40/2015, v rámci něhož bylo rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1

písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm.

d) tr. ř. a z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání obou

obviněných pro výše uvedené skutky zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 1

konstatoval, že v předmětné trestní věci nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí

doby podle § 67 odst. 2 tr. zák., ani k jejímu přerušení podle § 67 odst. 3

písm. a) tr. zák., proto je třeba mít za to, že z důvodu uplynutí promlčecí

doby trestní odpovědnost obviněných zanikla po uplynutí pětileté promlčecí doby

ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně současně odmítl,

že by mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými

restitučními nároky potomků J. C. existovala příčinná souvislost.

Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná

proti usnesení nalézacího soudu byla následně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.

ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67

To 231/2015. Stížnostní soud se se závěry soudu prvního stupně bezvýhradně

ztotožnil s tím, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním

obviněných, spočívajícím ve vydání rozhodnutí o státním občanství J. C. a

případným vznikem škody jako účinkem takového jednání v rámci úspěšných

restitucí ze strany dědiců jmenované. Uvedl, že příčinná souvislost mezi

jednáním obviněných a způsobenou škodou přitom nemůže být pokryta zaviněním ani

ve formě nevědomé nedbalosti. Na okraj bylo soudem poznamenáno, že pokud by

nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, bylo by namístě posuzovat

jednání obviněných z hlediska subsidiarity trestní represe.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o

kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo

1434/2015, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §

265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1

k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry soudů

stran zániku trestnosti jednání obviněných s tím, že je dána příčinná

souvislost mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými

restitučními nároky potomků J. C., neboť se v projednávané věci jedná o trestný

čin, jehož znakem je účinek ve formě těžšího následku, přičemž promlčecí doba

počíná běžet až poté, co takový účinek nastal.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015,

bylo v rámci nového projednání věci rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1

písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. byla věc vrácena

státnímu zástupci k došetření. Státní zástupkyně následně podala proti tomuto

rozhodnutí stížnost, které bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Praze ze

dne 29. 3. 2017, sp. zn. 67 To 79/2017, přičemž napadené usnesení bylo podle §

149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci

znovu jednal a rozhodl.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015,

bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 188 odst. 2 tr. ř. a za

použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných

pro skutek, v němž byl u obviněných I. O. a M. S. spatřován trestný čin maření

úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,

neboť soud dospěl k závěru, že je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo

dosaženo. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že obviněné se jednání, které jim

bylo kladeno za vinu, měly dopustit bezmála 15 a půl roku před zahájením

trestního stíhání, v důsledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatně

snížena. V dané souvislosti bylo dále zmíněno, že v době vydání dotčeného

rozhodnutí obviněnými byl účinný správní řád, který umožňoval pravomocně

ukončené řízení obnovit v objektivní lhůtě tří let, tedy toho času existoval

institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obviněných zvrátit, nicméně nebyl

využit. Podle soudu se jednalo o určitou pasivitu státu, přičemž její zhojení

nelze nadřadit nad zájmy obviněných, a to s ohledem na spravedlivý proces,

základní zásady trestního řízení a princip ultima ratio.

Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského

soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podle § 148 odst. 1

písm. c) tr. ř. zamítnuta. Podle stížnostního soudu může v posuzovaném případě

stěží obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné

činnosti, stejně jako na výchovném a preventivním působení trestního řízení.

Poukázal na to, že je zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není veřejný

zájem společnosti na její ochraně před pachateli trestných činů a jejich

spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil

zvrátit rozhodnutí M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní

občanství J. C. v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z

předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků dědiců na majetek

jmenované. Poukázal na to, že státní orgány povolané k řešení této problematiky

na svoje práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky, vydané

rozhodnutí jim bylo známo a dokonce na ně byly výslovně upozorněny,

rezignovaly.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o

kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo

39/2018, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p

odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1

k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry soudů,

že byly splněny podmínky pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

III.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To

208/2019, podaly obviněné I. O. a M. S. prostřednictvím svých obhájců

samostatná dovolání.

I. O. v rámci podaného dovolání (č. l. 2498–2503) uplatnila dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení.

Obviněná své námitky podřadila pod pět základních bodů. Zaprvé má za to, že

odvolací soud nesprávně posoudil otázku naplnění skutkové podstaty trestného

činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, když dospěl k závěru, že

„zmařila“ splnění důležitého úkolu na úseku státní správy v přenesené

působnosti, aniž by reflektoval, že údajné pochybení spatřované v popsaném

skutku bylo a je možné napravit zákonem předvídaným způsobem, a tedy skutkem

nemohlo dojít ke „zmaření“ uvedeného úkolu v dokonavém (tj. nenapravitelném,

neodvratitelném) slova smyslu. Jí vydané rozhodnutí mohlo zrušit Ministerstvo

vnitra mimo odvolací řízení ve smyslu tehdy účinného znění § 67 odst. 1 zákona

č. 71/1697 Sb., správního řádu, což byl zcela standardní postup. Skutečnost, že

k vydání zrušujícího rozhodnutí nedošlo, byť byl vypracován koncept, jí nelze

klást k tíži. Navíc v té době účastník řízení (právní nástupce J. C. R. C.) na

základě rozhodnutí M. h. m. P. (dále jen „MHMP“) žádná práva plynoucí pro něj z

rozhodnutí o občanství jeho předka, nenabyl, resp. ještě nic nerestituoval, jak

vyplývá z restitučních rozhodnutí citovaných v obžalobě, kdy první z nich je až

ze dne 22. 10. 2003. Daná skutková podstata přitom nehovoří o maření nebo o

přispívání k maření, ale toliko zmaření, tedy dosažení nenapravitelného stavu.

Její skutek není trestným činem. Pokud by nutnost využít zákonný prostředek

remedury proti rozhodnutí MHMP měl znamenat podstatné ztížení důležitého úkolu

ve smyslu trestního práva, pak podle dovolatelky skutkovou podstatu trestného

činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti naplnil každý odvolací orgán, proti

němuž byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek.

Zadruhé má obviněná za to, že dokonání trestného činu podle § 159 odst. 1 tr.

zák. „zmařením“ důležitého úkolu je z podstaty věci vyloučeno jednáním dvou

samostatných pachatelů, jedná-li se o jeden a tentýž úkol. Odvolací soud

odsoudil obě obviněné de facto jako spolupachatelky, ačkoli u nedbalostních

trestných činů je spolupachatelství vyloučeno. Pokud S. přípravou rozhodnutí

MHMP naplnila skutkovou podstatu trestného činu, tedy jej dokonala, nemohla jej

dovolatelka znovu dokonat.

Okruh námitek spadajících pod třetí bod se týká jí soudy připisované

odpovědnosti za těžší následek podle § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., který je

dovozován z jediného důkazu, a to plné moci žadatele. Plná moc pro zastupování

R. C. ze dne 13. 12. 1994 byla vystavena jako plná moc generální, nikoli

primárně pro restituční řízení a s tím související úkony. Pochybení kladené jí

za vinu odvolacím soudem je spatřováno v tom, že nevyhodnocovala jednotlivá

demonstrativně uvedená zmocnění, jež jsou v generální plné moci implicitně

obsažena, i kdyby tam výslovně uvedena nebyla. Požadavek, aby ve stovkách spisů

účastníků zkoumala plné moci, shledává jako zcela nesmyslný. Obviněná uvádí, že

v generální plné moci R. C. nebylo zmíněno zmocnění k restitučním řízením, a

proto odmítá své odsouzení za trestný čin s těžším následkem. Rozhodnutí

připravené S., resp. jí připravený koncept, shledala jako vnitřně konzistentní

bez známek excesu a splňující formální nároky, obsah plné moci by na tomto

závěru ničeho neměnil. Závěr vyplývající z napadeného rozsudku, že by se míra

opatrnosti věnovaná individuálnímu správnímu řízení měla odvíjet od obsahu plné

moci (navíc generální), považuje za absurdní. Z předpokladu, že je naplněna

základní skutková podstata a že je zde příčinná souvislost mezi jejím jednáním

naplňujícím základní skutkovou podstatu a vznikem značné škody, odvolací soud

nesprávně (automaticky) dovodil, že taktéž tento těžší následek je kryt jejím

zaviněním ve formě nevědomé nedbalosti. Těžší následek podle § 159 odst. 2

písm. b) tr. zák. není kryt ani zaviněním druhé obviněné S.

Obviněná dále vznesla námitku promlčení ve vztahu k následku. Restituční

rozhodnutí uvedená v napadeném rozsudku pod body 1) až 6) byla vydána více než

pět let před zahájením trestního stíhání. Pokud bylo její jednání popsané v

obžalobě trestným činem podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pak trestní

odpovědnost za tento trestný čin zanikla dne 22. 10. 2008, tj. uplynutím pěti

let poté, co Ministerstvo zemědělství dne 22. 10. 2003 rozhodlo, že R. C. je

vlastníkem předmětných pozemků. Promlčení odvolací soud nezohlednil. Odvolací

ani prvostupňový soud dokonce vůbec neřešil otázku, kdy konkrétně těžší

následek nastal. Je přesvědčena, že trestní stíhání mělo být promlčeno, neboť v

případě trestných činů, u nichž je znakem skutkové podstaty vznik škody, běží

promlčecí doba od okamžiku, kdy byla naplněna hypotéza skutkové podstaty v

podobě vzniku škody v příslušné výši. Výklad, že by se takto jednou započatá

promlčecí doba přerušovala v případě následného zvýšení škody, nemá oporu v

zákoně, judikatuře ani v doktríně. Odvolací soud se tak patrně v otázce

promlčení nechal zmást tím, že lze předpokládat významný finanční objem každého

jednotlivého restitučního rozhodnutí.

Poslední okruh námitek se týká otázky společenské škodlivosti dovolatelčina

jednání, a tedy jeho trestnosti. Má za to, že odvolací soud ze škodlivosti

následku „automaticky“ dovodil trestněprávní škodlivost jednání, aniž by

hodnotil modus operandi pachatele. V tomto směru poukázala na to, že na MHMP

pracovala ještě dlouhá léta, jí vydané rozhodnutí bylo známo, přičemž si nikdy

nikdo na její práci neztěžoval. Konečně má za to, že uplatnění trestní

odpovědnosti v jejím případě není přípustné, jestliže nápravy bylo možno

dosáhnout prostředky správního práva, konkrétně pak postupem podle § 67 odst. 1

správního řádu, resp. postupem podle § 156 správního řádu. Domnívá se proto, že

nebyla dána společenská nebezpečnost, resp. společenská škodlivost jejího

jednání.

S ohledem na výše uvedené proto I. O. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020,

sp. zn. 67 To 208/2019, a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, jakož i veškerá rozhodnutí na tyto rozsudky

navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

M. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 2505–2518) uplatnila dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti ní bylo vedeno trestní

stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku.

Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo

nepřípustné, neboť podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nesmí být trestní stíhání

zahájeno a bylo-li zahájeno, musí být zastaveno, je-li trestní stíhání

promlčeno (bod II. dovolání). Do promlčení se dostalo trestní stíhání v obou

odstavcích § 159 tr. zák. Předně není správný závěr napadeného rozhodnutí, že

jí má být ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. přičítána nedbalost ve vztahu k

těžšímu následku – vzniku značné škody. Konstrukce rozsudku v tomto ohledu

stojí na plné moci, která byla založena ve správním spise, s nímž pracovala a z

jejíhož obsahu mohla dovodit, že správním rozhodnutím může být způsobena značná

škoda. Nic takového nemohlo být z plné moci z jejího pohledu seznatelné. V plné

moci nebyl uveden jakýkoliv seznam majetku či alespoň náznak jeho hodnoty, tím

méně jakákoli konkrétnější indikace, např. specifikace nemovitostí. Ani ve

smyslu vědomé či nevědomé nedbalosti jí nemůže být přičítáno zavinění těžšího

následku podle odst. 2 § 159 tr. zák. Dovolatelka připravovala podklady pro

rozhodnutí orgánu veřejné správy, jehož postup při rozhodování státoobčanské

záležitosti předepisovaly relevantní právní předpisy na daném úseku. Z žádného

ustanovení těchto předpisů nelze ani nepřímo dovodit, že by si při rozhodování

o státním občanství měl správní orgán či jeho pracovník opatřit informace o

majetkových, resp. potenciálně majetkových poměrech žadatele, resp. že by měl

jakkoli brát do úvahy, a to ani ve vztahu k případným restitučním nárokům. Pro

promlčení má nepokrytí těžkého následku zaviněním ten zásadní dopad, že by se

promlčení mohlo posuzovat toliko ve světle odst. 1 § 159 tr. zák., kde není

vznik škody znakem skutkové podstaty a k dokonání skutku podle odst. 1 by

docházelo okamžikem vydání předmětného správního rozhodnutí, a od tohoto

momentu by běžela tříletá promlčecí doba. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno 6. 1. 1999 a skutek byl podle názoru dovolatelky promlčen dnem 6. 1. 2002. I kdyby

však byla nesprávně aplikována odpovědnost podle odst. 2 § 159 tr. zák.,

trestnost činu by i tak zanikla promlčením. Ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v

době, kdy byl spáchán, pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele

příznivější. Jestliže trestní zákon neměl výslovnou úpravu počátku promlčecí

doby, měla být aplikována logická promlčecí doba od ukončení jednání, nikoliv

extenzivní a toliko částí doktríny zastávaný náhled, který dovolací soud

uplatnil. Rovněž pak neměla být na daný případ nesprávně a retroaktivně

aplikována judikatura, kterou Nejvyšší soud nechal vejít ve známost až

citovaným rozsudkem z roku 2000. Dále obviněná poukázala na délku řízení v této

konkrétní věci s tím, že dovolací soud si musí být vědom, že po více než

dvaceti dvou letech od doby, kdy se skutek stal, jde o excesivní a zcela

specifický procesní případ, který znemožňuje uplatnění práva na obhajobu v

plném rozsahu pro limity paměti a absenci důkazů v její úplnosti.

Pokud by tedy

nemělo být prováděno další dokazování, mělo by být jediným řešením, k němuž

poslední usnesení Nejvyššího soudu z roku 2020 ukazuje, zastavení řízení pro

nepřiměřený časový odstup mezi skutkem a jeho dokazováním před soudem (bod III. dovolání).

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná v

bodě IV. dovolání namítla, že skutek vymezený v obžalobě není trestným činem,

neboť nebyl a není společensky nebezpečný. Obviněná poukázala na jednotlivá

kritéria v konkrétní rovině řešeného případu s tím, že napadený rozsudek

nevyvodil správné důsledky z výchozí okolnosti, že ve správním řízení řešily

vysoce složitý a v době rozhodování nejudikovaný a doktrínou nepopsaný

státoobčanský případ, přičemž se vracely k aplikaci práva podle Benešových

dekretů. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen ve smyslu utváření

právního rozhodování v právním státě, tedy v právním diskurzu, který imanentně

zahrnuje určitou vývojovou diferenci rozhodování a rozdíly ve váze jednotlivých

hledisek, které rozhodující osoba upřednostní před jinými, stojí přinejmenším

na stejné úrovni jako zájem na bezchybném rozhodování podle práva. Za této

konstelace, kdy bylo rozhodováno ve vysoce složitém, ojedinělém a

nejednoznačném případě, jak po stránce skutkové tak právní, tedy nemohl být

podle obviněné chráněný zájem porušen a její jednání, resp. rozhodování nebylo

společensky nebezpečné. Poukázala na to, že pokud by nebyla aplikace jí za vinu

kladené skutkové podstaty omezena pouze na flagrantní případy zanedbání, pak by

bylo možné prakticky každý případ znovu otevřít a posuzovat v trestním řízení,

a to by se tak stávalo de facto další opravnou instancí. Rovněž má za to, že

další kritéria určující stupeň nebezpečnosti – způsob provedení činu a jeho

následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho

zavinění a jeho pohnutka – minimalizovaly společenskou nebezpečnost jejího

jednání. V tomto směru poukázala zejména na skutečnost, že jednala s nejlepším

vědomím a byla čerstvá absolventka právnické fakulty s praxí tří měsíců.

Obviněná v této souvislosti rovněž shledává porušení principu ultima ratio (bod

V. dovolání), resp. zásady subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že v

projednávané věci převážil zájem na generální prevenci, na odstrašování

pohrůžkou trestu za to, že úřední osoba zastává podle obžaloby nesprávný právní

názor a nesprávně hodnotila důkazy. Jednalo se o ojedinělý a podle dovolacího

soudu mezní případ, přičemž naznačila, že účelem trestního řízení bylo otevření

cesty pro obnovu jiného řízení. Má za to, že projednávaný případ nesplňuje

předpoklady pro to, aby byl řešen trestněprávní represí, kdy na podporu tohoto

závěru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.

Další námitka obviněné směřuje do oblasti předběžných otázek (bod VI.

dovolání), kdy uvádí, že odsuzující rozsudek stojí na samostatném právním

posouzení předběžné otázky z oboru správního práva na úseku státního občanství.

Inkriminované rozhodnutí MHMP ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98 Se, je stále

v právní moci a nebylo ani zrušeno. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v

trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou

samostatně. Je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo

jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím

vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Státní občanství J. C. v době

její smrti nebylo nikým předtím ani potom řešeno jiným orgánem ani jako

předběžná otázka. Takovým rozhodnutím nebylo ani pravomocné rozhodnutí

Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn.

VV-288/98-SV/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním

občanství jiné osoby, totiž jeho otce E. C. Takovým rozhodnutím nemůže být ani

jiné pozdější rozhodnutí ve věci státního občanství E. C., protože neřeší a

nemohlo řešit otázku státního občanství J. C., a to ani ve výroku, ani jako

otázku předběžnou. Obviněná se domnívá, že v době vyhlášení odsuzujícího

rozsudku soud v trestním řízení nebyl a nadále není oprávněn posoudit

samostatně otázku státního občanství J. C. v době její smrti.

Obviněná v bodě VII. dovolání rovněž namítá absenci příčinné souvislosti

vedoucí ke vzniku škody. V předmětné plné moci, kterou předložil za R. C.

advokát JUDr. Petr Haluza dne 13. 12. 1994 (generální plná moc procesní, tedy

ke všem procesním právním úkonům), chyběl jakýkoliv výčet věcí, kterých se měly

restituční nároky týkat či výčet nebo součet jejich hodnoty. Znění plné moci

vylučuje, že by po přečtení plné moci věděla, že na základě jejího rozhodnutí

může dojít ke značné škodě. Přitom její údajné zavinění následku v podobě

vzniku škody není opřeno o nic jiného než o znění plné moci. Obviněná uvedla,

že připravovala podklady pro rozhodnutí orgánu veřejné správy, jehož postup při

rozhodování státoobčanské záležitosti předepisovaly relevantní právní předpisy

na daném úseku. Z žádného ustanovení těchto předpisů nelze ani nepřímo dovodit,

že by si při rozhodování o státním občanství měl správní orgán či jeho

pracovník opatřit informace o majetkových, resp. potenciálně majetkových

poměrech žadatele, resp. že by je měl jakkoli brát do úvahy, a to ani ve vztahu

k případným restitučním nárokům. Při neexistenci takového ustanovení v zákoně

má správní řád zjišťování a zohledňování takových informací výslovně zakázáno,

přičemž výslovný zákaz plyne přímo z použitého a nad zákonem stojícího

ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněná neměla

povinnost o budoucích majetkových nárocích žadatele cokoli vědět, resp. obecně

závazné právní předpisy ji zakazovaly opatřovat či zohledňovat takovéto

informace. Má tedy za to, že jí nemůže být přičítán těžší následek, v důsledku

čehož její jednání mohlo být posouzeno toliko podle § 159 odst. 1 tr. zák., kde

škodlivý následek není znakem skutkové podstaty. Promlčecí doba by pak počala

bez ohledu na vznik škody, nejpozději dne 6. 1. 1999, a skutek by tak byl

nesporně promlčen.

V bodě VIII. obviněná napadá poslední ve věci vydané usnesení o dovolání

nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch její osoby a I. O. ze dne 13.

5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020. Obviněná je přesvědčena, že dovolací soud

učinil vlastní skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu se skutkovým

stavem zjištěným soudem nalézacím. V bodu IX. dovolání se obviněná vyjadřuje k

otázce správnosti či přípustnosti správního rozhodnutí, kdy poukazuje na

jednotlivé dílčí závěry dovolacího soudu obsažené v předmětném usnesení, které

bylo v podstatě v celém rozsahu převzato odvolacím soudem do odůvodnění

dovoláním napadeného rozsudku, kdy nastiňuje své úvahy vedoucí jí k závěru, že

J. C. byla v době smrti československou státní občankou. Uvádí, že z dostupných

dokladů bylo zřejmé, že řízení o zachování občanství E. C. nebylo do okamžiku

smrti J. C. ukončeno. Obviněná se domnívá, že závěr o občanství J. C. v

okamžiku její smrti nebyl závislý na výsledku do její smrti neukončeného řízení

ohledně zachování občanství jejího muže, ale bylo možné jej logicky učinit již

jen na základě samotného závěru o tom, že E. C. bylo uděleno „prozatímní

osvědčení“ a řízení o zachování jeho občanství neskončilo před její smrtí.

Právní názor vedoucí k závěru, že J. C. byla v okamžiku své smrti

československou občankou, vycházel z logické úvahy založené na dekretu, kdy

pokud mělo být pohlíženo na E. C. jako na občana československého státu, mělo

tak být v souladu s dekretem pohlíženo nejméně do konce řízení o jeho žádosti o

zachování občanství i na ni. Odvolací soud však převzal právní názor (včetně

odlišného skutkového stavu) dovolacího soudu. Dovolatelka je tedy přesvědčena o

tom, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku neumožňují právní závěr, že

by spáchala přečin, pro který byla obžalována.

Dále obviněná rozporuje závěry stran naplnění nevědomé nedbalosti (bod X.

dovolání). Navíc není dána příčinná souvislost se vznikem škody. Chybné je i

hodnocení subjektivní stránky, aby mohla být dovozena trestní odpovědnost za

spáchání uvedeného trestného činu, musí být mimo prokázaného vzniku následku

prokázáno též nedbalostní porušení právní povinnosti na straně obviněné a

příčinná souvislost mezi zaviněním a následkem. V bodě XI. dovolání obviněná

vznáší námitku extrémního nesouladu právního hodnocení s vykonanými skutkovými

zjištěními. Soudy dovodily vinu výlučně na základě selektivního a důsledně v

neprospěch obou obviněných provedeného výběru z navržených důkazů, kdy současně

kompletně ignorovaly tvrzení obhajoby a její důkazní návrhy. Jednalo se o

důkazy dosvědčující náležitou péči a pečlivost, kterou případu věnovala, kdy si

vyžádala konzultace k řešení věcí s dekretální problematikou u Ministerstva

vnitra, dále výslechy v dovolání jmenovaných svědků, důkazní návrhy k otázce

poměrů na pracovišti a tehdejší metodiky plnění svěřených úkolů, stejně jako

informačních a technických podmínek, dále listinné důkazy, včetně rozsudku

Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 51/1998 a odborné právní stanovisko M. K.

Vedle výše uvedených dovolacích argumentů odkázala obviněná na všechny své

přednesy a návrhy, které po celou dobu řízení v písemné či ústní formě

přednesla, setrvává na svém vyjádření, že v předmětném čase nebyla v souladu s

tehdy uplatňovaným výkladem veřejným činitelem, stejně tak setrvává i na

tvrzeních ohledně zákazu retroaktivního použití judikatury v trestním právu. Z

uvedených důvodů proto obviněná M. S. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil

dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc vrátil Městskému

soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále

jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16.

2. 2021, sp. zn. 1 NZO 22/2021.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a obecná

východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky vyjádřené v

dovoláních uplatňovaly obviněné v rámci své obhajoby prakticky od samého

počátku trestního řízení a vtělily je rovněž do svého řádného opravného

prostředku a nyní i do mimořádného opravného prostředku, přičemž jejich

námitkami se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to opakovaně,

když stanovisko k jednotlivým bodům jejich obhajoby a jejich námitek zaujal již

třikrát i Nejvyšší soud.

Státní zástupkyně rozvedla, na podkladě jakých úvah uvedených v rozhodnutích

obecných soudů lze bez pochybností dovodit, že obviněné svým jednáním naplnily

skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti

podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněné byly osobami, od kterých lze

oprávněně požadovat, aby vzhledem ke svému vzdělání, kvalifikaci, postavení v

zaměstnání a zkušenostem postupovaly zejména v komplikovaných případech zvláště

obezřetně. Po úřední osobě správního orgánu nelze požadovat absolutní

neomylnost, nicméně jistě lze trvat na vyšší míře opatrnosti ze strany úřední

osoby, obviněné nevyjímaje, zejména jde-li o řešení zásadní problematiky zjevně

potenciálně spojené s vážnými důsledky dotýkajícími se nejen osobně účastníků

daného řízení, nýbrž i dalších osob, které nemají vůbec žádnou možnost průběh

řízení a jeho výsledek ovlivnit, přestože se v jejich osobní či majetkové sféře

může výsledek řízení, tj. úřední osobou vydané rozhodnutí promítnout i

negativním způsobem. Obviněné opomněly vyřešit si stěžejní předběžnou otázku,

zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem, resp. nevyvinuly žádnou snahu zjistit, jakým způsobem byla žádost E. C. o zachování

československého státního občanství vyřízena, a to přestože věděly, že státní

občanství J. C. v době její smrti se nutně odvíjí od státního občanství jejího

manžela E. C., a přestože zároveň věděly, a to z plné moci, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udělena jako zvláštní plná moc pro

jednání ve věci restitučních nároků po jeho rodičích E. C. a J. C. Pokud je za

nedbalost považován stav, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém

jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek, tak konání

obviněných je pod nedbalost nade vši pochybnost podřaditelné, neboť si při

výkonu své pravomoci měly a také mohly představit, že se příčinný vztah mezi

jejich rozhodnutím (tj. pozitivním rozhodnutím o státním občanství J. C.) a

následkem (tj. vznikem škody v důsledku úspěšně uplatněných restitucí jejími

potomky) může rozvinout, resp. jistě rozvine, zejména když na takový následek,

tj. vyvolání restituce majetku rodiny C., byly de facto výslovně upozorněny v

plné moci, písemně udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi. Československé státní občanství J. C. bylo nezbytným předpokladem restituce. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněné při zjišťování státního občanství

J. C. v době její smrti nevyužily všech dostupných a nabízejících se

prostředků, ačkoliv jim v tom nic nebránilo, tudíž nepostupovaly s potřebnou

mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy

zvláště v případech, kdy se vydané rozhodnutí dotkne nejen účastníka, který

řízení inicioval, ale ve svém důsledku, o němž obviněné věděly, resp. mohly a

měly o něm vědět nebo ho předpokládat, rovněž práv dalších osob, v jejichž

osobní nebo majetkové sféře se může vydané rozhodnutí negativně projevit (a

také se poté skutečně projevilo).

Příčinná souvislost mezi jednáním obviněných

a škodou, vzniklou různým subjektům v důsledku restituce majetku rodiny C., je

tak kryta nedbalostním zaviněním obviněných.

Pokud jde o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním řízení

podle § 9 odst. 1, 2 tr. ř. vázány rozhodnutím jiného orgánu, státní zástupkyně

uvedla, že rozhodnutí o státním občanství J. C., stejně jako negativní

rozhodnutí o státním občanství jejího manžela E. C., jsou rozhodnutími vydanými

správním orgánem ve správním řízení a nikoli rozhodnutím vydaným v řízení

občanskoprávním. Tímto rozhodnutím tak orgány činné v trestním řízení vázány

nejsou, nehledě na to, že v případě obviněných je správnost tohoto rozhodnutí

otázkou posouzení viny obviněných.

Pokud jde o obviněnými namítanou otázku promlčení, státní zástupkyně uvedla, že

trestný čin, který je obviněným kladen za vinu, není a nemůže být promlčen

vzhledem ke škodě, která vznikla a i nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v

rámci restituce je i nadále rozhodováno různými institucemi. Pokud promlčecí

doba začala běžet, tak nejdříve od roku 2012. Jednání obviněných bylo totiž

namístě kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z

nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž z toho vyplývající

pětiletá promlčecí doba podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. počala běžet až

okamžikem vzniku účinku, který je u žalovaného trestného činu zákonným znakem

jeho kvalifikované skutkové podstaty, přičemž účinkem je v dané trestní věci

vznik škod zejména na majetku České republiky, resp. okamžik vydání majetku

potomkům J. C. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že došlo mezi

jednáním obviněných a nastalým účinkem ke značnému časovému odstupu. Proto ani

není třeba, aby nastaly skutečnosti pro stavění nebo přerušení běhu promlčecí

doby předvídané v § 67 odst. 2 nebo § 67 odst. 3 tr. zák. Způsobení značné

škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty je pak naplněno přinejmenším z

bodu 13) skutkové věty. Osoby poškozených pak logicky vyplývají z každého bodu

skutkové věty, kde je vždy konkrétně označen dosavadní vlastník, kterým byla v

drtivé většině případů Česká republika, dále pak obec XY a XY. V tomto směru

pak státní zástupkyně odkazuje na skutečnost, že bez osvědčení o státním

občanství České republiky by potomci J. C. nemohli o vydání majetku vůbec žádat.

Stran námitky obviněných týkající se společenské nebezpečnosti, resp. uplatnění

principu subsidiarity trestního řízení, je podle státní zástupkyně třeba uvést,

že trestní zákon zásadu subsidiarity trestní represe výslovně neupravoval, byť

soudní praxe ji i princip užití trestního práva jako ultima ratio respektovala

(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04).

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní

represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti

případu, se uplatní toliko za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska

spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané

skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno

principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze

tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob

jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Obviněné se přitom dopustily

žalovaných trestných činů způsobem zcela standardně odpovídajícím vymezeným

znakům předmětné skutkové podstaty, a to postupem, jenž byl zcela zjevně v

rozporu se stanovenými zákonnými pravidly. Jakékoli znaky specifické situace,

jež by odůvodňovala vyloučení trestního postihu, tedy dány nebyly a bylo proto

namístě shledat obviněné vinnými a případné polehčující okolnosti zohlednit

toliko ve výroku o trestu.

Pokud jde o námitku, že se nedbalostního trestného činu nemohly dopustit obě

dvě stejným jednáním, neboť je u nedbalosti spolupachatelství vyloučeno, má

státní zástupkyně za to, že obě obviněné byly odsouzeny pro trestný čin maření

úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,

jehož se dopustily každá samostatným jednáním, což je patrno z výroku o vině

shora citovaného prvoinstančního rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání

obviněných I. O. a M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde

o dovolání zjevně neopodstatněná.

Dne 9. 4. 2021 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněné I. O., v rámci

níž uvedla, že z bodu 30. vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se

podává, že nenabylo dostatečnou znalost mechanismu fikcí občanství zakotvené

dříve tzv. Benešovými dekrety. Pokud bylo E. C. vydáno prozatímní osvědčení,

nastala dočasná fikce, že se na něho hledělo jako na československého státního

občana, což se přeneslo i na jeho manželku, která zemřela v roce 1965 za trvání

této fikce, z čehož vyplývá, že v době smrti byla československou státní

občankou. V bodu 28. pak státní zástupkyně vytýká obviněné překlep v datu

narození J. C., ač rovněž uvádí nesprávné datum. Trvá i nadále na tom, že k

promlčení došlo nejpozději 22. 10. 2008, tj. uplynutím 5 let od vydání

rozhodnutí Ministerstva zemědělství dne 22. 10. 2003. Obviněná zopakovala své

přesvědčení, že cílem trestního řízení je její odsouzení za jakoukoli cenu.

IV.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67

To 208/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a),

h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně (poté, co mu byla věc

vrácena soudem dovolacím k novému projednání) ohledně obou obviněných zrušil

rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově

rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o

vině zamítl. Obviněné jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami

oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který

se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu

dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podaly prostřednictvím svých obhájců,

tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e

odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnými I. O. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g)

tr. ř.

Obě obviněné vznesly námitku týkající se promlčení trestního stíhání, kdy

obviněná M. S. uvedenou námitku podřadila správně pod dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. e) tr. ř., zatímco obviněná I. O. uvedenou námitku vznesla v

rámci jiného dovolacího důvodu. I pokud by však byla námitka vznesena právně

relevantním způsobem, jedná se o námitku neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti

obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 a §

11a tr. ř., přičemž obviněná M. S. (stejně jako obviněná I. O.) namítá, že byla

odsouzena pro skutek, u něhož bylo trestní stíhání promlčeno.

Uvedená námitka byla již řešena v rámci dovolání nejvyššího státního zástupce

podaném v neprospěch obou obviněných, o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto

usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015. Nejvyšší soud tedy ve

zkratce připomíná závěry v něm obsažené, na nichž se ničeho v rámci

projednávané věci nemění.

Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vysvětlil, že obviněné byly stíhány pro

jednání, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin maření úkolu veřejného

činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se

dopustil veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil

splnění důležitého úkolu, a způsobil takovým činem značnou škodu. Za to

pachateli hrozil trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Dále

uvedl, že ve vztahu k těmto zvlášť přitěžujícím okolnostem přichází v úvahu jen

nedbalost, neboť jde o nedbalostní trestný čin. Zákonným znakem kvalifikované

skutkové podstaty podle odst. 2 pak byl vznik účinku v podobě značné škody

charakterizované zákonem jako těžší následek.

Obecná úprava promlčení trestní odpovědnosti je upravena v ustanoveních § 34 a

§ 35 tr. zákoníku. Úprava podle trestního zákona, který užíval termínu

„promlčení trestní odpovědnosti“, resp. zánik trestnosti, byla obsažena v

ustanoveních § 67 a § 67a tr. zák. Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr.

zák. byla trestní odpovědnost za trestný čin, jehož horní hranice trestní sazby

odnětí svobody činila nejméně tři léta, stanovena na pět let. V rámci trestního

zákoníku je oproti trestnímu zákonu z roku 1961 výslovně upraveno v § 34 odst.

2 tr. zákoníku, kdy počíná běžet promlčecí doba u trestných činů, u nichž je

znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty.

To však neznamená, že za účinnosti trestního zákona otázka, od jakého okamžiku

počíná běžet promlčecí doba, resp. zda je to od okamžiku jednání (resp. od jeho

ukončení), nebo od okamžiku vzniku následku (účinku), nebyla řešena. Právní

nauka a judikatura jednotně vycházely z názoru, že je rozhodná zásadně doba

ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu

účinek nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu,

promlčecí doba začíná plynout teprve od vzniku účinku nebo těžšího účinku, tj.

až poté, co takový účinek nastal. Účinkem se pak rozumí změna způsobená na

hmotném předmětu útoku, např. právě škody na cizím majetku, kdy Nejvyšší soud v

tomto směru odkázal na své závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č.

8/2000, s. 362, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).

Jak již uvedl dovolací soud v rámci usnesení sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, účinkem

je v projednávané trestní věci vznik škod zejména na majetku České republiky,

tedy okamžik vydání majetku potomkům J. C., nikoli samotné uplatnění

restitučních nároků. Je třeba mít na paměti, že se jedná o rozsáhlý soupis

položek, k jejichž vydání v rámci restitučního řízení dochází postupně. Nejedná

se o nárok uspokojitelný jednorázově, tedy v celku. Není proto možné vztahovat

účinek na jeden okamžik, neboť se projevuje postupně, v závislosti na tom, o

které části majetku a v rámci jakého řízení je rozhodováno. Jelikož o vydání

majetku v rámci restitučních řízení je i nadále rozhodováno různými

institucemi, škoda technicky vzato vzniká i nadále, přičemž promlčecí doba

začala běžet nejdříve od roku 2012, kdy byly potomkům J. C. v rámci

restitučního řízení vydány první položky soupisu.

Někdy může být mezi jednáním pachatele a účinkem i značný časový odstup, jak

je tomu ostatně i v projednávané věci. Specifikum projednávané věci je právě v

tom, že škoda se projevuje se značným zpožděním, které je dáno zejména

skutečností, že restituční řízení týkající se vydání majetku, který byl do té

doby v držení odlišných subjektů, kdy se vedle českého státu jednalo i o další

subjekty, je časově náročný proces. Pokud by se k účinku nepřihlíželo a

postupovalo by se v otázce promlčení tak, že by se bez výjimky stanovoval

počátek promlčecí doby na okamžik, kdy pachatel ukončil jednání, pak by

docházelo v mnoha případech k situaci, kdy by došlo k promlčení, aniž by účinek

nastal, resp. aniž by se projevil, přestože se jedná o okamžik, který má pro

poškozené stěžejní dopad vyvolávající nejvyšší potřebu reakce.

Na uvedený závěr pak částečně navazují námitky podřazené dovolatelkami pod

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož je možno

namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně

kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo

o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení

skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí

právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného

práva.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu

ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.

názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS

279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím

řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení

důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy

nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje

správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže

změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti

na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v

řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního

stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud

odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněná M. S. vznesla námitku absence příčinné souvislosti mezi jejím

jednáním, spočívajícím v přípravě rozhodnutí (návrhu) č. j. OVS 2331/98/Se ze

dne 6. 1. 1999 (kdy u obviněné I. O. se jednalo o vydání rozhodnutí na podkladě

tohoto návrhu), a škodou spočívající ve vydání majetku potomkům J. C. v rámci

restitučních řízení, kterýžto byl do té doby ve vlastnictví jiných subjektů.

Obě obviněné pak vznesly námitku absence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti

ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., kterým

bylo způsobení značné škody. Uvedené námitky byly rovněž řešeny v rámci

předcházejících řízení u Nejvyššího soudu.

K otázce škody, resp. naplnění výše škody splňující podmínku značné škody, se

Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015,

kdy uvedl, že tato vyplývá přinejmenším z bodu 13) skutkové věty, v rámci něhož

byla stanovena náhrada za vydání nemovitostí v částce 1.731.830,55 Kč. Hranice

značné škody byla podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9.

2021 stanovena částkou nejméně 500.000 Kč, což odpovídalo právní úpravě

obsažené v trestním zákoně v § 89 odst. 11 tr. zák. Detailnější šetření stran

výše způsobené škody pak vyhodnotil Nejvyšší soud jako v rozporu s ekonomikou

trestního řízení, neboť se jedná o desítky položek soupisu, přičemž ke každé z

nich by musel být pořízen znalecký posudek či jiná forma odborného hodnocení.

Náklady takového úkonu by řízení nepřiměřeně zatížily.

Obě obviněné namítají, že jim přičítaná odpovědnost za těžší následek ve formě

způsobení značné škody, stojí pouze na znění generální plné moci udělené R. C.

advokátovi JUDr. Petru Haluzovi dne 13. 12. 1994 s tím, že nebylo jejich

povinností zkoumat tuto blíže, resp. jakkoli zkoumat případné restituční nároky

žadatele, neboť měly pouze připravit a posoudit podklady pro rozhodnutí ve věci

trvání státního občanství žadatelovi matky.

Taková úvaha obviněných nejen že z odůvodnění předcházejících rozhodnutí

Nejvyššího soudu o dovoláních podaných nejvyšším státním zástupcem v jejich

neprospěch nevyplývá, je rovněž zavádějící. Uvedené tvrzení obviněných vyvolává

dojem, že se domnívají, že od nich nebylo možno očekávat, že si plnou moc

založenou do správního spisu projdou, resp. přečtou a s jejím (celým) obsahem

se seznámí, ale stačilo, že ve spise byla jednoduše toliko založena. Znění

předmětné plné moci přitom obsahovalo i informaci, že se jedná současně o

zvláštní plnou moc udělenou pro jednání ve věci restitučních nároků po rodičích

žadatele R. C., kdy podmínkou pro uplatnění restitucí bylo vydání osvědčení o

Československém státním občanství žadatelových rodičů. Obviněné přitom byly

osobami, které měly o této otázce (občanství žadatelovi matky) rozhodnout.

Nejvyšší soud se touto skutečností zabýval v rámci předcházejícího usnesení o

dovolání podaném v této věci, tj. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo

134/2020, kde uvedl, že je nutno rozlišovat mezi nestranností v rámci procesu

rozhodování, kterážto je podmínkou řádně vedeného řízení, a zvýšenou mírou

opatrnosti v důsledku dostupnosti informace o možných závažných následcích

vydaného rozhodnutí. Pokud se obviněné s obsahem plné moci řádně seznámily, pak

si byly vědomy toho, že se zde mohl rozvinout příčinný vztah mezi jejich

jednáním (vydáním předmětného rozhodnutí) a následkem (restitučními nároky bez

ohledu na jejich oprávněnost či neoprávněnost). Nejvyšší soud v této

souvislosti připomněl, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl

a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (srov. ŠÁMAL, P. a

kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 239).

Jak již naznačil Nejvyšší soud v rámci svého usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, je třeba akceptovat, že v době vydání osvědčení o státním

občanství nebyl, přestože k tomu byl dán podnět, využit právní institut (obnova

řízení), kterým mohlo být zrušeno předmětné rozhodnutí, resp. odstraněno

pochybení obviněných. Jakákoli participace dalšího orgánu (úředníka) nicméně

obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti za jimi vyhotovené a vydané nezákonné

rozhodnutí (samozřejmě za předpokladu, že takovéto jednání naplňuje skutkovou

podstatu trestného činu, což je v projednávané věci splněno). K otázce

mechanismu přezkumného řízení se vyjádřil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze

dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, kde uvedl, že byť by v úvahu

přicházelo vyvození odpovědnosti za zcela tristní postup příslušného odboru

Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci aplikovat jakýsi princip

subsidiarity odpovědnosti, přenesení odpovědnosti na nadřízený či výše

postavený článek soustavy. K otázce příčinné souvislosti je možno uvést, že příčinný vztah, který spojuje

jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky

každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním

pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem

zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné

souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R

69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). V případě, že škodlivý následek má

vícero příčin, je příčinou následku každé jednání, bez kterého by následek

nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen

proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi,

podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a

následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další

skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že

jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo

došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož

by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či

ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo

působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo

okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další

jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení

následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Jestliže při

vzniku následku uvedeného v § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spolupůsobilo

více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik

následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (srovnej

přiměřeně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz

317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T 389). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě

něj vedlo k následku i jednání další osoby.

Poněvadž každé jednání, bez něhož

by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou

následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní

činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Uvedené závěry jsou významné zejména u nedbalostních trestných činů.

V projednávané věci je zcela nepochybné, že bez vydání rozhodnutí Odboru

vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, by nebylo možno

ze strany potomků J. C. žádat o vydání majetku v rámci restitucí, neboť

potvrzení o tom, že J. C. byla držitelkou Československého státního občanství,

bylo v podstatě esenciálním předpokladem pro uplatnění restitučních nároků

jejích potomků. Bez uvedeného osvědčení o státním občanství J. C. by její

potomci nemohli o vydání majetku vůbec žádat, a to ani za situace, kdy by byly

splněny jakékoli další podmínky uložené jim právními předpisy.

Obviněné se přitom jednání dopustily přinejmenším v nevědomé nedbalosti,

přičemž k uvedené námitce se Nejvyšší soud vyjádřil zcela vyčerpávajícím

způsobem v rámci předcházejícího rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního

zástupce, tj. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, kde

podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah nebylo možno se ztotožnit s postupem

odvolacího soudu stran závěru týkajícího se subjektivní stránky jednání obou

obviněných. Pro připomenutí je na místě uvést, že Městský soud v Praze v

rozsudku ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, dospěl k závěru, že ve

vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu

ve formě nedbalostního zavinění, kdy u obviněných spatřoval jednání v dobré

víře a v této souvislosti obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil

obžaloby. S ohledem na skutečnost, že k otázce zavinění, resp. k otázce

nevědomé nedbalosti a naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 159

odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obecně, se Nejvyšší soud v předmětném usnesení

podrobně vyjádřil a současně bylo odůvodnění převzato v podstatě beze změn do

odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud na tato

odkazuje, neboť předmětné otázky byly dovolacím soudem již řešeny a na

uvedených závěrech se ničeho nezměnilo.

Ve stručnosti lze uvést, že kritériem nedbalosti (jak vědomé, tak nevědomé) je

zachovávání potřebné míry opatrnosti, kdy míra opatrnosti je dána spojením

objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo

ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Není-li objektivní kritérium

upraveno zvláštními právními předpisy, vyžaduje se taková míra opatrnosti, jaká

je přiměřená okolnostem a situaci, v níž se pachatel nachází. Subjektivní

kritérium spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v

konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba brát v

úvahu jednak vzdělání pachatele, jeho kvalifikaci, postavení v zaměstnání,

zkušenosti apod., jednak specifické okolnosti konkrétního případu. Specifikum

trestného činu, který je obviněným kladen za vinu, je jeho omezení na vymezenou

skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání, kdy se v projednávané věci

jednalo o tzv. veřejné činitele (v rámci stávajících právních předpisů se užívá

výrazu „úřední osoba“). Veřejným činitelem byl i odpovědný pracovník orgánu

státní správy a samosprávy, tedy i obě obviněné. Obviněná I. O. působila jako

vedoucí Odboru vnitřní správy M. h. m. P. a obviněná M. S. jako právnička a

hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní

správy M. h. m. P.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti (§ 5 tr. zák.), jestliže pachatel buď

věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem

chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové

porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo nevěděl, že svým

jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k

okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

Obviněné coby veřejní činitelé v rámci výkonu své pravomoci svěřené jim zákonem

v rámci veřejné správy nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků,

kdy nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po

úřednících veřejné správy na jejich pozici a s ohledem na jejich kvalifikaci

potřebnou k výkonu jim svěřených úkolů, zejména pak za situace, kdy si musely

být vědomy, resp. mohly a měly být si vědomy toho, že jimi vydané rozhodnutí se

dotkne nejen žadatele, tj. účastníka řízení, ale ve svém důsledku zasáhne i do

práv jiných subjektů. Obviněné měly v projednávané věci dostatek relevantních

informací z toho hlediska, aby jim bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je

proto namístě postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, kterou však ve svém

důsledku neprojevily.

Obviněná M. S. vznesla námitky zpochybňující správnost a přípustnost správního

rozhodnutí (rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS

2331/98/Se), stejně jako námitky stran nepřípustnosti řešení předběžné otázky

týkající se osobního stavu.

I zde se jedná o námitky, které byly již v rámci předcházejících řízení u

dovolacího soudu řešeny.

Stran otázek osobního stavu, resp. otázky státního občanství J. C. coby

předběžné otázky v rámci trestního řízení, je možno odkázat na předcházející

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020. Nejvyšší

soud nemá důvod na uvedených závěrech čehokoli měnit. Z ustanovení § 9 odst. 1

tr. ř. se podává, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky,

které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce

pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v

trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny

obviněného. Podle § 9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nemohou

řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se

rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. V projednávané věci bylo

rozhodnutí vydané obviněnými o státním občanství J. C. vydáno správním orgánem

ve správním řízení, přičemž v případě obviněných byla správnost tohoto

rozhodnutí otázkou posouzení jejich viny. Uvedené rozhodnutí je věcně nesprávné

a bylo vydáno procesně vadným způsobem, přičemž obviněné jsou stíhány pro to,

že nepostupovaly s náležitou pečlivostí a nezbytnou mírou obezřetnosti, kterou

bylo možno na nich coby veřejných činitelích požadovat a od nich očekávat.

Podstatou jednání obviněných bylo právě vydání osvědčení o státním občanství J.

C., tedy otázka státního občanství (osobního stavu) J. C. je spojena s otázkou

viny obviněných v rámci trestního řízení.

Samotné správní rozhodnutí, tj. rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6.

1. 1999, sp. zn. OVS 2331/98/Se, bylo soudy řádně zkoumáno, a to jak z věcného

hlediska, tak z hlediska procesního, neboť uvedené závěry byly stěžejní pro

posouzení viny obviněných. Obviněná M. S. v rámci námitek vznesených v

souvislosti s otázkou správnosti správního rozhodnutí v podstatě napadá

předcházející rozhodnutí dovolacího soudu. V rámci argumentace odkazuje na

vlastní verzi skutkových událostí, kdy poukazuje na odlišné hodnocení důkazů a

z nich vyvozená skutková zjištění, přičemž se neztotožňuje se soudy učiněnými

skutkovými zjištěními. Takový postup je však v rámci jí uplatněného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustný. Současně se jedná o

námitky, které již byly v předcházejících fázích řízení vyřešeny.

Obě obviněné vznáší námitku absence společenské nebezpečnosti s tím, že trestný

čin kladený jim za vinu nebyl a není společensky nebezpečný (§ 3 odst. 1 tr.

zák.). Vyčítají soudům, že se neřídily principem trestního práva ultima ratio,

a potažmo tedy zásadou subsidiarity trestní represe. V projednávané věci totiž

podle obviněných chybí společenská nebezpečnost odůvodňující postup zvolený

soudy.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky

trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní

prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní

kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima

ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,

tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom,

že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení,

které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat

i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a

společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může

odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy

zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než

trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů

a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti, který je používán v ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku (trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené

lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých

nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu), je

nepochybně přesnější než pojem společenské nebezpečnosti, který používal

trestní zákon z roku 1961, na který obviněné odkazují. Přestože trestní zákon z

roku 1961 zásadu subsidiarity trestní represe výslovně neupravoval, byla tato

soudní praxí nepochybně respektována. Určitá kontinuita je zřejmá ve vztahu k

ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., kde byl určován stupeň společenské

nebezpečnosti činu pro společnost. Společenská škodlivost je určována povahou a

závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje

při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že

společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění

jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává,

neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě

zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů

záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z

hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních

okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v

úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí

soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118). Takový postup byl zakotven i v

soudní praxi vycházející z úpravy trestního zákona z roku 1961.

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva

jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo

vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky

nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1.

2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a

výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např.

5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je

obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak

široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze

přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu

závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen

podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace

trestněprávních institutů. V projednávané věci byla otázka nápravy závadného

stavu způsobeném jednáním obviněných řešena, kdy se jednalo zejména o posouzení

mechanismů přezkumného řízení v rámci správního řízení. Lze odkázat na výše

uvedené závěry, že selhání mechanismu nápravy automaticky obviněné nezbavuje

jejich odpovědnosti, resp. že skutečnost, že Ministerstvo vnitra nejednalo,

automaticky neznamená, že na straně obviněných vůbec není dáno zavinění.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou.

Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech

znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na

svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem

na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví

(občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Obviněná M. S. dále vznesla námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými

zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že

skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže

skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných

způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem

toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,

apod. Existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a

provedenými důkazy pak opravňuje Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu

rozhodnutí napadeného dovoláním.

Uvedenou námitku spojila obviněná s námitkou porušení zásady in dubio pro reo,

neboť shledává, že soudy dovodily vinu na základě selektivního a důsledně v

neprospěch obviněných provedeného výběru z navržených důkazů s prakticky

kompletní ignorací tvrzení obhajoby a jejích důkazních návrhů. Přitom rovněž

poukázala na jí navržené a soudy neprovedené důkazní návrhy.

Předně je třeba uvést, že zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného,

jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.,

neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a

poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou

pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných

důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi

skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního

soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou

a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Nelze současně

opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny

zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.

ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě

provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),

kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto

pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové

není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Dále Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka

existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými

důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci

extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového

děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené

obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,

neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,

zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým

procesem.

Nejvyšší soud rovněž podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví

žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,

tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud

totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda

a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S

přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví

např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají

naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný

význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného

na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování

o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněná I. O. vznesla námitku, že se nedbalostního trestného činu nemohla

dopustit spolu s M. S., resp. že jsou souzeny jako de facto spoluobviněné,

ačkoli u nedbalostních trestných činů je spolupachatelství vyloučeno.

Obviněné nejsou souzeny jako spoluobviněné ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr.

zák., resp. § 23 tr. zákoníku. Ze znění skutkové věty se jasně podává, že obě

byly odsouzeny sice pro totožný trestný čin, ale pro jednání, které skutková

věta u obou obviněných zvlášť vymezuje. Nejprve je popsáno jednání I. O.

(vydala rozhodnutí), následně jednání M. S. (návrh rozhodnutí), kdy je pod

jednotlivými číslicemi uveden soupis majetku podléhající restitučním nárokům.

Každá se tedy uvedeného trestného činu maření úkolu veřejného činitele z

nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustila samostatným

jednáním, což se ze skutkové věty podává. K námitce, že pokud M. S. svým

jednáním zmařila důležitý úkol, pak už se závadného jednání I. O. dopustit

nemohla, možno uvést, že výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování

o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, v němž je vždy obsažen

prvek moci a prvek rozhodování. Přitom je však třeba mít na paměti, že proces

rozhodování zahrnuje jak fázi přípravnou, tak fázi vlastního přijetí rozhodnutí

(jeho učinění), stejně jako konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, přičemž v

projednávané věci byla každá z obviněných odpovědná na jinou fázi celého

procesu. I. O. za fázi přijetí rozhodnutí (jeho vydání) a M. S. za fázi

přípravnou. Znovu je na místě třeba připomenout, že jednání obviněných vykazuje

specifikum dané jejich postavením coby veřejných činitelů, k čemuž se již

vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení o dovolání nejvyššího státního zástupce

ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky

obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že se v drtivé

většině jednalo o námitky, jimiž se již Nejvyšší soud zabýval v rámci svých

předcházejících rozhodnutích ve věci. Jelikož se věc u Nejvyššího soudu nachází

již počtvrté, byť poprvé je předložena k rozhodnutí o dovolání obviněných,

Nejvyšší soud na svá předcházející rozhodnutí odkázal, neboť by se jednalo o

opakování již učiněných závěrů.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není

zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno

přiznat jakékoli opodstatnění.

V.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o

dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.

ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona

dovolání obviněných I. O. a M. S. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném

zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 8. 2021

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata