U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2013 o
dovoláních obviněného J. J. E. , nar., a nejvyššího státního zástupce podaném
v neprospěch obviněného J. J. E., nar. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 10 To 93/2012, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2010, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. J. E. a
nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 9 T
8/2010, byl obviněný J. J. E. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §
187 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ve dvou
případech, kdy k prvnímu došlo přesně nezjištěného dne v období od měsíce září
2008 do konce června 2009 na přesně nezjištěném místě a k druhému dne 2. 4.
2010 v bytě na adrese M. H. v H. K., za účelem svého sexuálního uspokojení syna
nezl. A. M. E., nar., jehož věk znal, v době, kdy ho měl svěřeného jeho matkou
ke hlídání, zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry, kterou v něho jako ve
svého otce měl, jakož i jeho velmi nízkého věku a jemu odpovídající dosavadní
absence znalostí sexuální problematiky, v důsledku čehož nebyl schopen pochopit
smysl jeho jednání a nevěděl, že se jedná o jednání protiprávní, a tudíž se
jeho jednání neměl ani důvod účinně bránit, čímž tak zneužil jeho bezbrannosti,
přiměl k tomu, aby se před ním jako on obnažil vysvlečením kalhot a spodního
prádla a následně se po přetažení předkožky svého penisu svým penisem, který si
držel rukou, tloukl s penisem obžalovaného, který měl tento rovněž v ruce, a to
tak, jako by se v případě jejich penisů jednalo o šermující meče, a poté si
penisy o sebe navzájem i třeli kolem dokola, a to v obou případech tak
intenzivně, že to poškozeného na jeho penisu bolelo a způsobilo mu to zarudnutí
jeho penisu, a dále musel obžalovanému líbat jeho nahý penis a nahé hýždě, jeho
penis rukama tahat a do jeho penisu narážet rukama nebo nohama, což dělal
obžalovaný i jemu, a rovněž se s ním navzájem třel i obnaženými hýžděmi“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo obviněnému podle § 99
odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné
psychiatricko-sexuologické léčení ve formě ústavní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. J. E.
odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn.
10 To 93/2012, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státního
zástupce zamítl.
V projednávané věci se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, jímž byla
zamítnuta odvolání obviněného J. J. E. a státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Hradci Králové proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 8. 2011, č. j. 9 T 8/2010-850, bylo spolu s uvedeným rozhodnutím
soudu prvního stupně zrušeno podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesením Nejvyššího
soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3
Tdo 345/2012. Nejvyšší soud tímto usnesením vyslovil právně závazný názor, že
ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě rozsudku nelze dovodit, že
by v projednávaném případě došlo k pohlavnímu styku s poškozeným, tedy k
ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Vzájemné osahání, tření pohlavních
orgánů, narážení do pohlavních orgánů rukama či nohama, ale i líbání pohlavního
orgánu, tedy aktivity, které dle skutkových zjištění proběhly mezi obviněným a
poškozeným, nelze podřadit pod definici pohlavního styku. Zároveň Nejvyšší soud
poukázal na související otázky, a to zda došlo v případě poškozeného o zneužití
jeho bezbrannosti či zda se jednalo o zneužití vlivu obviněného na osobu
poškozeného, tedy zneužití vlivu otce na nezletilého syna a jeho důvěru.
Nevyšší soud proto věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí, kdy nalézacímu soudu uložil, aby se věcí
znovu zabýval, znovu právně posoudil, zda skutková zjištění učiněná v
projednávané věci lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle
§ 185 tr. zákoníku či zda se jedná o jiný trestný čin a náležitě svoje
rozhodnutí odůvodnil.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. J. E. prostřednictvím obhájce
dovolání (č. l. 1161 - 1165) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném hmotně-právním posouzení a dále bylo rozhodnuto o uložení ochranného
opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že zjištěný
skutkový stav není v souladu s provedenými důkazy, ale je přizpůsoben zákonným
znakům zvolené právní kvalifikace, ač by tomu mělo být naopak. Obviněný
rekapituluje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, který mu je kladen
za vinu, presumuje, že za jiný způsob pohlavního zneužívání jsou považovány
toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, a jde-li o počínání
nepříliš intenzivní, je třeba náležitě zkoumat též ostatní okolnosti činu,
pachatel přitom musí jednat v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení
jakýmkoli způsobem uspokojit. Nezletilý vymýšlel různé hry, které s ním hrál a
při kterých docházelo k různým dotykům různých částí těla (při šermování rukama
a nohama, když ho nezletilý honil apod.), kdy on dělal, co poškozený chtěl. Mohlo se jednat o hry možná nevhodné, ale nikoliv o jednání, kde on by
zneužíval nezletilého ke svému pohlavnímu vzrušení. Obviněný dále vytýká
nalézacímu soudu, že v rámci právní věty uvádí alternativy zákonného jednání
(zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající
důvěryhodnosti nebo vlivu), navíc že jejich popis není uveden ve skutkovém
vylíčení, kde naopak popisuje znaky jiného činu. Dovozuje, že k závěru o
zneužití závislosti nelze dospět, pokud poškozený sám vyvíjí iniciativu a
vymýšlí hry a jednání, které je pak hodnoceno jako jiný způsob zneužití. Základní znaky skutkové podstaty pohlavního zneužívání nelze dovodit ani ze
skutečné výpovědi nezletilého tak, jak byla zachycena na nahrávce. Obviněný
dále poukázal na to, že soud nechal beze změny skutkové závěry, od kterých se
odvíjí právní hodnocení, kdy má za to, že tyto jsou ve zjevném nesouladu s
obsahem provedených důkazů, resp. že zásadní skutková zjištění nemají žádnou
oporu v provedených důkazech, dokonce jsou s nimi v rozporu. Obviněný předně
poukazuje na to, že soud prvního stupně k důkazu přečetl protokol o výslechu
poškozeného, který dle něj však neodpovídá skutečnému obsahu výslechu
nezletilého, navíc dle obviněného nebyly splněny podmínky pro jeho přečtení
podle § 211 odst. 2 tr. ř., když výslech nebyl proveden zákonným způsobem, tj. za podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., tedy poškozený nebyl řádně poučen a výslech
nebyl veden odborně a poškozenému byly kladeny návodné otázky. Na konkrétních
pasážích z protokolu o výslechu poškozeného a ze záznamu z jeho výslechu
dokládá rozdílnost interpretace, jakož i to, že skutkový závěr o tom, že ke
skutku mělo dojít mj. dne 2. 4. 2010, nemá oporu v provedených důkazech. Obdobně pak citací částí protokolu o výslechu poškozeného a citací ze záznamu
pořízeného o tomto výslechu dokládá, že protokol o výslechu poškozeného
neodpovídá obsahově tomu, co poškozený uvedl k vlastnímu jednání, tedy způsobu
a průběhu společných aktivit. S odkazem na jím citované pasáže konstatuje, že
zjištění soudu stran způsobu provedení činu popsaného ve výroku rozsudku, jsou
v rozporu s obsahem výslechu nezletilého.
Stejně tak v rozporu je dle něj závěr
soudu, že měl vše dělat v době, kdy měl syna svěřeného matkou ke hlídání, když
poukazuje na pasáže výpovědi nezletilého, v nichž nezletilý zmiňuje postoj
matky, z čehož obviněný dovozuje, že z výpovědi vyplývá, že jednání mělo být za
její přítomnosti. Obviněný dále rekapituluje výpověď matky nezletilého
poškozeného, svědkyně S., o tom, co jí nezletilý o jednání obviněného uvedl. Z
uvedené výpovědi matky vyplývá, že jí poškozený říkal něco jiného, než co
vyplynulo z jeho vlastní výpovědi, tzn., že jejich výpovědi nejsou v souladu,
resp. jsou v rozporu. Ani z výpovědi této svědkyně se však nepodává, co je
uvedeno ve skutkových zjištěních soudu ohledně doby páchání údajné trestné
činnosti, či o nějakém nucení k něčemu. Z výše uvedeného vyplývá, že
„nejintenzivnější“ projevy údajného zneužívání, kdy by nezletilého k něčemu
„přiměl“ nebo tento něco dělat „musel“, kdy by se jednalo o tlučení s penisy,
tahání penisů či narážení do penisu rukama a nohama, vůbec nezletilý při svém
výslechu neuvedl, neuvedla to ani matka, která navíc vypovídala pouze o tom, co
jí měl nezletilý sám sdělit.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný uvedl, že
soud nijak neodůvodnil, resp. nerozvedl svůj závěr stran ochranného
psychiatricko-sexuologického léčení ve formě ústavní. V této souvislosti
obviněný poukazuje na zákonné podmínky, za jakých lze ochranné léčení uložit, a
namítá, že rozhodnutí nalézacího soudu je zcela nepřezkoumatelné a tuto vadu
neodstranil ani odvolací soud, který se tímto výrokem napadeného rozsudku vůbec
nezabýval a nesplnil tak svoji přezkumnou povinnost. Dle obviněného není
Nejvyšší soud v rámci tohoto dovolacího důvodu vázán ani skutkovými ani
právními důvody tohoto výroku rozhodnutí a je i povinen řešit jeho zjevnou
nepřezkoumatelnost. Obviněný namítá, že soud se po stránce zjištění skutkového
stavu odvolává na znalecký posudek, ač se ve spise nachází tři znalecké posudky
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dále polemizuje se závěry
znaleckého posudku MUDr. Čiháka, napadá v tomto posudku znaleckou část podanou
PhDr. Veselým, který dle obviněného prováděl psychiatricko-sexuologické
vyšetření v rozporu se svojí odborností, poukazuje na hodnocení tohoto posudku,
které podal znalec prof. Hosák, dále poukazuje na vyjádření znalce MUDr.
Zbytovského ke znaleckému posudku MUDr. Čiháka a PhDr. Veselého, který měl být
dle obviněného zpochybněn i výpovědí prof. B. jako svědka s mnohaletou
znaleckou praxí. Obviněný uzavřel, že krajský soud neměl žádné spolehlivé
závěry o tom, že by trpěl jakoukoliv duševní poruchou či sexuální deviací. Tím
méně mohl učinit závěry o tom, že trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném
duševní poruchou, což je základní zákonný předpoklad pro úvahu o tom, zda soud
může uložit léčení (poté ještě musí zdůvodnit jeho formu). Navíc za situace,
kdy soud uložil ochranné léčení dokonce v ústavní formě, při rozhodování o
trestu vůbec nezmínil ustanovení § 40 tr. zákoníku.
V rámci podaného mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že Krajský
soud v Hradci Králové se v průběhu řízení opakovaně dopouštěl porušování
trestního řádu, v jeho neprospěch ospravedlňoval či ignoroval pochybení policie
a státního zastupitelství, které rovněž nepostupovalo nestranně. Na podporu
svých tvrzení provedl výčet údajných konkrétních pochybení policejního orgánu,
státního zástupce a soudu. Uvedl, že si je vědom, že se nejedná o dovolací
důvody, nicméně dle jeho názoru se jedná o skutečnosti dostatečným způsobem
prokazující pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení,
zejména pak Okresního soudu v Hradci Králové.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a podle § 265l odst. 1,
odst. 3 tr. ř. přikázal věc jinému soudu. Současně obviněný požádal, aby
předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové předložil věc Nejvyššímu soudu
s návrhem na přerušení výkonu trestu, a pokud sám tak neučiní, aby předseda
senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 260o odst. 1 tr. ř. a výkon trestu
přerušil sám.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedla, že Nejvyšší státní zastupitelství předložilo svůj náhled na
správnost usnesení Vrchního soudu v Praze, potažmo rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové, prostřednictvím dovolání nejvyššího státního zástupce, které
směřuje v neprospěch obviněného, opírá se o dovolací důvod dle § 265b odst. 1
písm. l) alinea druhá tr. ř. a zejména o dovolací důvod dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť má za to, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn,
vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu sexuálního nátlaku podle § 186
odst. 1 alinea druhá, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Při podání dovolání nebyl
zjištěn a ani uplatňován extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, bylo toliko napadeno právní posouzení skutku.
Státní zástupkyně uvedla, že neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný sice formálně namítá nesprávné hmotně
právní posouzení, fakticky však nabízí svoji verzi skutkového stavu, své
hodnocení důkazů, na nichž pak staví závěr o tom, že jeho jednání není trestným
činem, že se mohlo nanejvýš jednat o nevhodné hry, které „vymýšlel nezletilý“ a
na které obviněný přistupoval. Na vlastním hodnocení důkazů, jakož i vlastním
hodnocení jejich procesní použitelnosti pak staví námitku zjevného nesouladu
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Převážná část námitek však
byla obviněným již uplatněna v rámci řádných opravných prostředků a bylo na ně
adekvátním způsobem reagováno jak v rámci odvolacího řízení u Vrchního soudu v
Praze, tak i v rámci opětovného projednání věci u Krajského soudu v Hradci
Králové.
Státní zástupkyně uvedla, že u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se zkoumá právní posouzení skutku tak, jak byl zjištěn soudy prvního a
druhého stupně, a nikoli jak ho presentuje dovolatel. Z uvedeného dovozuje, že
je možno připustit, že zásah do skutkových zjištění Nejvyšším soudem v rámci
projednání dovolání by byl i u tohoto dovolacího důvodu možný, pokud by
existoval extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu, a pokud by dovolatel tento nesoulad učinil předmětem dovolání a
současně by uvedl, v čem konkrétně nesoulad spatřuje. Existenci extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve vztahu k rozhodnutí
o uložení ochranného léčení obviněný výslovně neuplatnil. Podstatou zásadní
výtky je nezdůvodnění uložení ochranného léčení, kdy je však z odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu jako celku jednoznačné, že nalézací soud při uložení
ochranného psychiatricko-sexuologického léčení v ústavní formě vycházel ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie
podaného znalci MUDr. Františkem Čihákem a PhDr. Jaroslavem Veselým. Uvedení
znalci dospěli k jednoznačnému závěru, že obviněný v době, kdy se dopustil
trestné činnosti, trpěl homosexuální pedofílií, která se u něj manifestovala až
v poslední době v důsledku oslabení rozumové kontroly v důsledku počínající
lehké organické deteriorace intelektu. Podle znalců je pobyt obviněného na
svobodě bez výše specifikovaného ochranného léčení z hlediska možné recidivy
nebezpečný a rovněž nepříznivá by byla prognóza jeho resocializace. Zákonné
podmínky pro uložení ochranného léčení byly naplněny, proto nemůže obstát ani
obviněným deklarovaný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Zbývající námitky stran odborného zaměření znalce a obsahu jednotlivých
znaleckých posudků shledala pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelnými.
Státní zástupkyně uvedla, že v majoritní části jsou námitky obviněného zjevně
neopodstatněné, a proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to
v neprospěch obviněného (č. l. 786 - 788), přičemž uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l), alinea druhá tr. ř., neboť usnesením
odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku soudu prvního stupně a v řízení předcházejícím vydání dovoláním
napadeného usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a
rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že skutek popsaný ve výroku o vině
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je třeba právně kvalifikovat jako
zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea druhá, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku, nikoli jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst.
2 tr. zákoníku, jak dovodil nalézací soud. Tento uvedl, že obviněný při činu
zneužil nikoli bezbrannosti, ale jen závislosti poškozeného, resp. zřejmě
závislosti poškozeného, když z obou možných alternativ užité kvalifikované
skutkové podstaty výslovně citací v právní větě výroku rozsudku nevybral tu,
kterou na daný případ vztáhl. V odůvodnění rozsudku operuje pak především
pojmem zneužití závislosti, a to přesto, že ve skutkové větě výroku rozsudku
krajský soud mj. vyslovil, že obviněný při činu zneužil toho, že poškozený
„nebyl schopen pochopit smysl jeho jednání (rozuměj jednání obviněného) a
nevěděl, že se jedná o jednání protiprávní, a tudíž se jeho jednání neměl ani
důvod účinně bránit“, čímž by však nepochybně měl z hlediska právního obviněný
zneužít bezbrannosti poškozeného, tedy nikoli jen jeho závislosti ve smyslu §
187 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně které se navíc jedná už o okolnost zvlášť
přitěžující podle § 17 písm. b) tr. zákoníku. Navíc onu bezbrannost nalézací
soud zdůraznil i tím, že hned v navazující části popisu skutku, to v souladu s
tím, jak byl skutek popsán již v obžalobě, ponechal větu: „čímž tak zneužil
jeho bezbrannosti“. Nicméně i přes tento rozpor mezi výrokovou části a
odůvodněním rozsudku krajského soudu se s novým hmotněprávním posouzením věci
ztotožnil Vrchní soud v Praze, který právní závěry krajského soudu navíc ještě
rozvedl tak, že přísnější právní kvalifikace zločinem sexuálního nátlaku dle §
186 alinea druhá, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je ve věci vyloučena i proto,
že takového jednání se dopustil ten, kdo k takovému chování „přiměje“ jiného
zneužívaje jeho bezbrannosti, kdy znak „přiměje“ je nutno interpretovat
synonymem např. někoho „nutit“, tedy musí se jednat o násilné jednání
pachatele, které ale v daném případě prokázáno nebylo. Nejvyšší státní zástupce
uvedl, že s takovýmto závěrem se nelze ztotožnit.
Obviněný byl sice vůči poškozenému v postavení otce, majícího na syna vliv s
možností toho využít, jakož využít i jeho důvěry a bezprostřední dětské
závislosti na dospělé výchovné autoritě, toto však obviněnému spáchání činu
toliko usnadnilo, primárně totiž při činu zneužil spolehlivě prokázané tzv.
psychické bezbrannosti poškozeného. Rozdíl mezi využitím bezbrannosti a
zneužitím závislosti nebo postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo
vlivu je totiž třeba interpretovat tak, že o zneužití „pouze“ závislosti, popř.
postavení (a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu) půjde jen v těch
případech, kdy oběť trestného činu chápe, že je vůči ní realizováno protiprávní
jednání, tedy má povědomost, že se jí děje něco, co je nesprávné a nemá se
dělat, ale pro vztah k pachateli, ať již spočívající v závislosti na něm, či
toliko v důvěře, kterou k pachateli v důsledku jeho postavení chová či vlivu,
který na ni má pachatel pro své postavení, se jeho jednání podrobí, a tohoto si
je pachatel vědom. V posuzovaném případě si však nezletilý X. protiprávnosti,
resp. nesprávnosti a motivace jednání obviněného vědom vůbec nebyl, čehož
obviněný využil. Poškozený nezletilý tudíž z hlediska právního byl v době činu
bezbranný, nikoli jen na obviněném závislý (popř. jím ovlivněný), když se
jednalo o psychickou bezbrannost, neboť s ohledem na jeho v době činu dosaženou
rozumovou vyspělost, odpovídající teprve dítěti předškolního věku, nemajícímu
na sexuální problematiku jakýkoliv náhled, nevěděl, že jednání jeho otce není
hrou, ale má sexuální podtext, a proto ani neměl důvod se obviněnému - svému
otci účinně bránit, čehož obviněný pro svoje deviantní sexuální uspokojení
vědomě zneužil. Lze tedy dospět k právnímu závěru, že obviněný poškozeného
zneužitím jeho bezbrannosti přiměl (znak „přiměl“ nelze v žádném případě právně
interpretovat tak, že by pachatel musel použit násilí) k obnažovaní (kdy si
před ním poškozený musel svléct oblečení a následně si přetahovat na odhaleném
penisu předkožku), přičemž ostatní zrealizované kontakty mezi jejich penisy a
hýžděmi lze právně posoudit jako jiné srovnatelné chování, když tyto rovněž
spočívaly zejména v aktivním jednání poškozeného dle pokynů obviněného, kdy
zejména musel svým penisem tlouct a třít se o penis obviněného a stejně tak se
třít svými nahými hýžděmi o nahé hýždě obviněného.
Závěrem nejvyšší státní zástupce poznamenal, že je namístě aplikovat právní
úpravu dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť i útoky spáchané
před jeho účinností byly za účinnosti dřívějšího zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, trestné. Uvedl též, že byť ve skutkové okolnosti líbání
penisu obviněného poškozeným a v tom, že jeho přirození zase líbal obviněný, by
se mohlo jednat i o zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2
trestního zákoníku, neboť se jedná o jiný způsob pohlavního zneužití dítěte
mladšího patnácti let, svěřeného dozoru obviněného, za současného zneužití
svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, lze uzavřít, že
tento je v posuzovaném případě tzv. fakticky konzumován. Uznat vinu obviněného
dvěma trestnými činy by navíc bylo s ohledem na to, že předchozí dovolání
důvodně podal ve věci toliko obviněný, v rozporu se zásadou zákazu reformace in
peius.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 10 To 93/2012, a
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 9 T
8/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vzetí obviněného do vazby z důvodů
uvedených v § 67 písm. c) tr. ř., kdy v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému, který
následně využil svého práva vyjádřit se k podanému dovolání.
Obviněný uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za nedůvodné,
neboť jím uváděné skutkové závěry, na kterých staví právní kvalifikaci, nemají
oporu ve výsledcích dokazování, dokonce jsou s nimi v zásadních věcech v
rozporu a právní posouzení je účelově modifikováno tak, aby byl obviněný
odsouzen pro co nejzávažnější zločin. Obviněný od počátku poukazuje na
nesrovnalosti mezi výpovědí poškozeného nezletilého a učiněnými skutkovými
závěry, kdy nezletilý neuvedl prakticky nic z toho, co je obviněnému kladeno za
vinu, případně něco uvedl ve zcela jiných souvislostech. Naprosto v rozporu s
obsahem důkazu je pak tvrzení nejvyššího státního zástupce o tom, že obviněný
vymýšlel nějaké hry, když poškozený na opakované dotazy uváděl, že vše vymýšlel
on a naopak obviněný na jeho nápady reagoval slovy „... nevím, nevím ...“.
Stejně tak je nepravdivý závěr, že nebyl schopen odporu proti jednání
obviněného (když něco sám vymýšlel a chtěl hrát, proč by měl odporovat), navíc
uváděl, že u těchto her byla i matka, případně o tom věděla. Nesprávné je i
tvrzení, že nerozuměl smyslu jednání, neměl znalosti ani zkušenosti ze sexuální
oblasti, což nikdo nezjišťoval a obecně znalkyně PhDr. Mrkvicová a Dr.
Foltýnová jasně připouští v tomto věku sexuální chování s odkazem na tzv.
nezralou sexualitu, což potvrzuje i ústavní posudek. Je s podivem, že nejvyšší
státní zástupce závěry o sexuální deviaci a počínající organické deterioraci
intelektu opírá o posudek Dr. Čiháka a PhDr. Veselého, ač dle posudku prof.
MUDr. Hosáka znalec Dr. Čihák neprovedl z 12 povinných vyšetření 10 a
phalopletismografické vyšetření a závěry činil PhDr. Veselý, ač se jedná o
vyšetření psychiatricko-sexuologické a on je vzděláním psycholog a rovněž
samozřejmě není znalcem. Při hodnocení motivace nejvyšší státní zástupce
účelově „sklouzává“ k závěru, že motivace byla ryze sexuální, ač sám uvádí, že
toto nebylo žádným důkazem prokázáno a pak stejně bez jakýchkoliv důkazů tuto
pohnutku rozvádí a uzavírá, že ani jiný závěr nepřichází v úvahu.
K právní kvalifikaci jednání jako zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst.
1 alinea druhá, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že zločin
sexuálního nátlaku je svojí povahou de facto specifickou formou trestného činu
vydírání, kdy násilí nebo pohrůžka či jiný způsob nátlaku směřuje k přesně
vymezené formě jednání (sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému
jednání). U tohoto zločinu zákon vychází z toho, že oběť tohoto činu sama
provádí v zákoně specifikované jednání a na tomto jednání se pachatel nepodílí
jinak, než působením násilí, pohrůžkami či eventuálně i zneužitím bezbrannosti.
O takový případ se zcela jistě nejedná. Popisované jednání, byť nemá oporu v
důkazech, nesvědčí o takovémto jednání, ale o vzájemném jednání „při hře“. Jak
již konstatoval i nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření v předchozím
rozhodnutí, nebylo prokázáno, že by obviněný tímto sledoval vlastní sexuální
uspokojení. „Jiným srovnatelným chováním“ pak musí být intenzivnější jednání,
než případné pouhé dotyky tělem, chytání za přirození apod. Pojem „přimět“
jiného předpokládá zcela nepochybně aktivní činnost pachatele. V daném případě
však nic takového nebylo prokázáno, ani v popisu skutku uvedeno (zda
poškozeného např. žádal, přemlouval či podobně). To, že tento znak nebyl a
nemohl být naplněn, vyplývá především z výpovědi nezletilého, který uváděl, že
tyto hry a jednání vymýšlel on a chtěl je hrát. Aktivita poškozeného k
vlastnímu jednání vylučuje možnost naplnění znaku „přimět“. Přimět zneužitím
bezbrannosti předpokládá takové působení na jiného, aby se podrobil jeho vůli a
konal dle požadavků pachatele. Bezbranností se rozumí taková situace, kdy oběť
je v takovém stavu, že není schopna projevit svoji vůli. Nejednalo se ani o
tzv. psychickou bezbrannost, na kterou poukazuje nejvyšší státní zástupce. Vůle
poškozeného vyjádřit se a bránit nebyla nijak omezena a nebylo nijak prokázáno,
že by nezletilý nechápal, o co se jedná.
Na základě výše uvedeného obviněný považuje dovolání nejvyššího státního
zástupce za nedůvodné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. J. E., stejně jako nejvyšším státním zástupcem
vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatněný
nejvyšším státním zástupcem, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod
tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v
rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Nejvyšší státní zástupce však uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé
variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán
některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedené pod písm. g).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i obviněný, který
dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval dovoláním obviněného J. J. E.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněného směřují
právě do oblasti skutkových zjištění. V převážné míře se jedná o námitky
obviněným uplatněné již v předchozím dovolání. Obviněný soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (výpověď nezletilého X. Y. Z. pořízená podle § 102 odst. 1 tr.
ř., výpověď svědkyně J. S., matky nezletilého, kdy uvedl, že tyto výpovědi jsou
ve vzájemném rozporu) a vadná skutková zjištění (námitky stran nedostatečných
časových údajů pro uvedené skutky, údaje o tom, co se mělo ten který den
vlastně odehrát mezi ním a poškozeným nezletilým), když prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že soudy vycházejí
z výpovědi nezletilého poškozeného, která je však v rozporu s tím, co tento
uvedl v rámci výslechu pořízeného podle § 102 odst. 1 tr. ř., a dále z výpovědi
matky nezletilého poškozeného, svědkyně J. S., kdy tyto výpovědi jsou ve
zřejmém rozporu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (uvádějíc, že se
nedopustil jednání kladeného mu za vinu, neboť se jednalo o hry, které
inicioval sám nezletilý poškozený, kdy z jeho výpovědi vyplývá, že u některých
těchto her byla přítomna i jeho matka, svědkyně J. S., a soud jej opakovaně
odsuzuje za jednání, které nevyplynulo z žádného důkazu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitku, v rámci níž obviněný
namítal, že výslech poškozeného nezletilého X. nebyl proveden v souladu s
ustanovením § 102 odst. 2 tr. ř., spíše má však obviněný na mysli ustanovení §
102 odst. 1 tr. ř., kdy byly nezletilému kladeny návodné otázky, byl
nesoustředěný, apod. Stejně tak sem spadá i námitka, že nebyly splněny podmínky
pro čtení protokolu o tomto výslechu podle § 211 odst. 2 tr. ř. Obviněný v
rámci dovolání poukazuje i na další zejména procesní pochybení orgánů činných v
trestním řízení (str. 9 až 10 podaného dovolání). Jedná se o skutečnosti
obviněným namítané již v předešlém dovolání, kdy i tentokrát uvádí, že se
nejedná o dovolací důvody, ale toliko jejich prostřednictvím poukazuje na své
pochybnosti o nestrannosti Krajského soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud tedy
k těmto námitkám nepřehlížel. Současně však uvádí, že svým obsahem nejsou sto
naplnit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),
případně písm. j) tr. ř.
Obviněný byl uznán zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším
patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, a spáchá-li takovýto
čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho
závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
Objektem trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku je mravní
a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let
před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby
došlo k narušení osob, které byly zneužity.
Po objektivní stránce se rozlišují dva případy:
a) vykonání soulože a
b) pohlavní zneužití provedené jiným způsobem.
Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější
zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za
pohlavní styk. V souladu s ním jsou za ně považovány např. orální pohlavní
styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které
směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Správně je spatřováno naplnění
uvedeného zákonného znaku nejen v aktivní činnosti pachatele, ale i při
aktivním jednání poškozené osoby (např. ohmatávání pachatelova pohlavního údu).
Tento jiný způsob přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do
pohlavní sféry poškozeného, jakým je vykonání soulože (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009).
Z toho, že zákon z hlediska trestní sazby nerozlišuje mezi pohlavním zneužitím
spáchaným souloží a jiným způsobem, vyplývá, že oba uvedené případy pohlavního
zneužití klade na roveň. Poněvadž však v intenzitě jednotlivých případů může
být značný rozdíl, je třeba věnovat náležitou pozornost povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu, aby v rámci poměrně značného rozpětí trestní sazby
byl stanoven přiměřený trest. Ochrana podle § 187 tr. zákoníku dopadá jak na
chlapce, tak i na děvčata, neboť pohlaví zneužitých osob není rozhodující
stejně jako není významná jejich fyzická ani psychická pohlavní dospělost. Není
významné ani to, z čí strany vzešla k pohlavnímu zneužití iniciativa, kdo byl v
průběhu celého jednání aktivnější, zda k pohlavnímu zneužití došlo na základě
citového vztahu a zda zneužitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas či nikoli.
Tyto okolnosti je však třeba hodnotit při posuzování povahy a závažnosti
spáchaného trestného činu v rámci ukládání trestu. O osobu svěřenou dozoru
pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a
bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené
svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Jde o
úmyslný trestný čin. Úmysl se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je
osoba mladší patnácti let. Postačí tu úmysl eventuální [srov. § 15 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.
§ 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1860 – 1864.
Obviněný s uvedenou právní kvalifikací nesouhlasí, maje za to, že jeho jednání
a okolnosti jednání zcela jistě nenaplňují zákonné znaky zločinu pohlavního
zneužití. Namítl v této souvislosti, že to byl nezletilý poškozený, který
vymýšlel různé hry, při nichž docházelo k různým dotykům různých částí těla, a
přestože se mohlo jednat o nevhodné hry, nejednalo se v žádném případě o
jednání, kde by nezletilého poškozeného zneužíval ke svému pohlavnímu vzrušení,
tedy s cílem své pohlavní vzrušení uspokojit. Zejména neshledává naplnění znaku
zneužití závislosti, kde je předpokládán stav, kdy poškozená osoba je v určitém
směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování a
nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů, což však
neodpovídá situaci, kdy je to poškozený sám, který vyvíjí iniciativu a vymýšlí
hry.
V této souvislosti je třeba uvést, že nejvyšší státní zástupce v rámci podaného
dovolání namítl, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako zločin
sexuálního nátlaku podle § 286 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Zločinu
sexuálního nátlaku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo
jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému chování přiměje jiného
zneužívaje jeho bezbrannosti (odst. 1), a tohoto jednání se dopustí na dítěti
mladším patnácti let (odst. 5).
Nejvyšší státní zástupce danou skutkovou podstatu uplatňuje podle alinei druhé,
tedy, že obviněný nezletilého poškozeného přiměl k uvedeným aktivitám
zneužívaje jeho bezbrannosti.
Trestní zákoník upravil skutkovou podstatu trestného činu sexuálního nátlaku
podle § 186 tr. zákoníku tak, že tato přejímá právní úpravu uvedenou v § 243
tr. zák., zčásti však také přejímá v odstavci 1 znaky skutkové podstaty
trestného činu vydírání („kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy donutí“) a tuto dále rozšiřuje i na pohlavní sebeukájení,
obnažování nebo jiné srovnatelné chování. Takové chování je podle alinea 2 §
186 odst. 1 tr. zákoníku sankcionováno i tehdy, pokud pachatel k takovému
chování přiměje jiného zneužívaje jeho bezbrannosti. Takto nově formulovaný
trestný čin sexuálního nátlaku v souladu s Úmluvou Rady Evropy o ochraně dětí
před sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním ze dne 25. října 2007
zavádí trestní postih i u méně závažných forem sexuálního zneužívání dětí v
případě, že pachatel zneužije závislosti dítěte, jeho bezbrannosti (zvláštní
zranitelnosti, zejména fyzického či mentálního postižení) nebo svého postavení
a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
Zde je nutno konstatovat, že v případě pohlavního zneužití osoby mladší 15 let,
při kterém pachatel jedná i způsobem uvedeným v ustanovení § 186 odst. 1, odst.
2 tr. zákoníku, není vyloučen jednočinný souběh trestných činů sexuálního
nátlaku a pohlavního zneužití. V projednávané věci však nepřicházelo v úvahu, s
ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius (změny k horšímu), uznat
obviněného vinným oběma trestnými činy, neboť předchozí dovolání bylo podáno
toliko obviněným (§265s odst. 2 tr. ř.).
Státní zástupce již v rámci své závěrečné řeči u hlavního líčení dne 11. 9.
2012 navrhoval, aby jednání obviněného bylo kvalifikováno jako zločin
sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea druhá, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, neboť dle jeho přesvědčení obviněný přiměl jiného zneužívaje jeho
bezbrannosti k obnažování a jinému srovnatelnému chování a čin spáchal na
dítěti mladším 15 let. Dle jeho názoru byl nezletilý poškozený v době činu
bezbranný, nikoli jen na obviněném závislý, když se jednalo o psychickou
bezbrannost, neboť s ohledem na jeho v době činu dosaženou rozumovou vyspělost,
odpovídající teprve dítěti předškolního věku, nemající na sexuální problematiku
jakýkoli náhled, nevěděl, že jednání jeho otce není hrou, ale má sexuální
podtext, a proto ani neměl důvod se obviněnému jako svému otci účinně bránit,
čehož obviněný pro svoje deviantní sexuální uspokojení vědomě zneužil.
Pojem zneužití bezbrannosti u skutkové podstaty vyjádřené v odstavci 1 alinea 2
§ 186 tr. zákoníku spočívá v jednání pachatele, kterým osobu přiměje zneužitím
bezbrannosti k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému
chování, tedy, že působí na takovou osobu, aby se podrobila jeho vůli a konala
podle jeho požadavků. Předpokladem odstavce 1 alinea 2 tudíž je, aby osoba,
vůči níž je ze strany pachatele vyvíjen sexuální nátlak, požadavky a vůli
pachatele vnímala a přiměřeně ke svému stavu chápala, jaké jednání od ní
požaduje. Proto bezbrannost této osoby může spočívat buď ve stavu bezmocnosti
fyzické anebo psychické anebo v propojení jich obou, avšak vždy za předpokladu,
že alespoň částečně nebo omezeně vnímá a je schopna reagovat na požadavky
pachatele (např. osoba spoutaná, s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoba
upoutaná na lůžku nebo na vozíku, osoba, stižená duševní chorobou, mentálně
zaostalá osoba, nevyspělé dítě, přestárlá osoba) - srovnej Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 1850 - 1854.
Nalézací soud užil v rámci skutkové věty pojem „bezbrannost“, kdy uvedl, že
obviněný „zneužil jeho bezbrannosti“ (bezbrannosti poškozeného), přestože v
rámci právní věty a odůvodnění rozsudku nadále užívá pojmu „zneužití
závislosti“, resp. zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatale.
Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu,
že je v určitém směru odkázána na pachatele, právě třeba tím, že je osoba
poškozená vychovávána pachatelem.
Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele pak znamená, že takové
dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému
pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru
mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Naplnění znaku zneužití
závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na
pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku
úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. O osobu svěřenou
dozoru pachatele a o zneužití její závislosti k pohlavnímu zneužití ve smyslu §
187 odst. 2 tr. zákoníku jde i v případě dítěte nízkého věku, které jeden z
jeho rodičů, do jehož výchovy bylo dítě svěřeno (§ 50 odst. 1 zákona o rodině),
opětovně na kratší dobu předával do péče pachateli, který byl druhým rodičem
dítěte, pokud pachatel využil takto vzniklé situace k pohlavnímu zneužití
dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo
550/2009; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1860 – 1864). Pojem zneužívaje svého
postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu je širší pojem, než že
pachatel zneužil závislosti osoby (např. svěřené jeho dozoru), protože
postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje jakékoli
postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo působí svou autoritou na
poškozeného. Je zde tedy podmínkou, aby oběť na pachateli byla závislá, s
ohledem na postavení k němu mu důvěřovala nebo byla pod jeho vlivem.
Přestože lze závěru nejvyššího státního zástupce, že nezletilý poškozený byl s
ohledem na svůj vztah k obviněnému, který je jeho otcem, a na svůj věk, kdy mu
bylo v době spáchání uvedeného jednání 4, resp. 6 let, ve stavu psychické
bezbrannosti, přisvědčit, Nejvyšší soud se přiklonil k právní kvalifikaci užité
nalézacím soudem. Je zřejmé, že vzájemný vztah trestných činů sexuálního
nátlaku podle § 186 tr. zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku
nemusí být vždy jednoznačný, neboť se svými znaky prolínají. Je proto třeba
vždy konkrétně zkoumat typ sexuální aktivity, způsob či prostředek jejího
dosažení, stejně jako věk a psychický stav oběti.
Dopustí-li se pachatel protiprávního jednání na dítěti mladším 15 let, bude se
v drtivé většině případů jednat o zvlášť přitěžující okolnost, neboť se jedná o
osoby ještě fyzicky a psychicky nedospělé, ve vztahu větší či menší závislosti
(sociální, citové, ekonomické) na svém okolí, zejména pak rodičích.
V projednávané věci není sporu o tom, že obviněný zneužil závislosti
nezletilého poškozeného svěřeného jeho dozoru, když mu byl jeho matkou předán
na kratší dobu k hlídání. V případě nezletilého poškozeného X., dítěte ve věku
4, resp. 6 roků, je zřejmé, že tento byl na obviněného zcela odkázán, byl
obviněným coby svou rodičovskou autoritou vychováván, navíc měl do té doby s
otcem dobrý vztah a důvěřoval mu. Postavení otce propůjčovalo obviněnému nejen
potřebnou autoritu, ale i důvěru ze strany poškozeného. Obviněný však tuto
důvěru zneužil a přiměl svého nezletilého syna k aktivitám, které nebyly pouze
nevhodné, jak uvedl, ale mravní vývoj nezletilého poškozující, a tedy posouzeny
jako trestněprávní normy porušující. Ze znění právní věty rozsudku je zřejmé,
že nalézací soud shledal naplnění skutkové podstaty spočívající jak ve znaku
„zneužití závislosti“, tak i ve znaku „zneužití svého postavení“, tedy v obou
alternativách. Přestože je v uvedené skutkové podstatě použita spojka „nebo“,
nejedná se o význam vylučující, který by přikazoval zvolit jednu ze dvou
variant, ale o význam slučovací, kdy z nabízených variant mohou platit všechny.
V rámci odůvodnění svého původního rozsudku ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo
345/2012, Nejvyšší soud uvedl, že jednání obviněného tak, jak bylo a nadále je
popsáno ve skutkové větě rozsudku, nedosahovalo takové intenzity, aby bylo
možno uvedené jednání kvalifikovat jako pohlavní styk či jiný pohlavní styk
provedený způsobem srovnatelným se souloží. Jednání obviněného spočívalo v tom,
že nezletilého přiměl k tomu, aby po přetažení předkožky svého penisu tloukl s
jeho penisem, jako by se jednalo o šermující meče, líbal jej na jeho penis a
nahé hýždě, a ve vzájemném tření penisů a hýždí, tahání za penis a narážení do
penisu rukama nebo nohama. Takovéto jednání zcela jistě nelze shledávat
standardním jednáním otce vůči nezletilému synovi předškolního věku.
U trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku jde o to, že oběť
je pachatelem vedena k tomu, aby se pohlavně ukájela, obnažovala nebo činila
jiné srovnatelné chování. Podle odstavce 1 alinea 2 a u skutkové podstaty
uvedené v odstavci 2 jednání pachatele spočívá v tom, že jiného přiměje.
Trestní zákoník tím, že do skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku
zahrnul chování pachatele, jímž donutí oběť k pohlavnímu sebeukájení, k
obnažování nebo k jiným srovnatelným chováním, zvýšeně chrání oběti pohlavních
útoků, které jsou vystaveny chování, při němž nedochází k fyzickému pohlavnímu
kontaktu s pachatelem, avšak pachatel je nutí, aby ony samy prostřednictvím
svého těla a na něm prováděných erotických nebo sexuálních úkonů nebo jeho
obnažováním působily na sexuální vnímání pachatele. Na tomto vlastním sexuálním
jednání se pachatel sám nepodílí, ale poté, co oběť k němu donutil, mu v zásadě
jen přihlíží, pozoruje ho, aby se tak sexuálně vzrušoval (srovnej Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1852 - 1853).
V projednávané trestní věci však mezi obviněným a nezletilým poškozeným
docházelo zejména ke vzájemnému fyzickému kontaktu. Ze skutkové věty rozsudku
se podává, že „svým penisem, který držel rukou, tloukl s penisem obžalovaného,
který měl tento rovněž v ruce, a to tak, jakoby se v případě jejich penisů
jednalo o šermující meče“, a „poté si penisy navzájem i třeli kolem dokola“, …
„jeho penis rukama tahat a do jeho penisu narážet rukama nebo nohama, což dělal
obžalovaný i jemu, a rovněž se s ním navzájem třel i obnaženými hýžděmi“. Dále
obviněný dle skutkových zjištění nezletilého poškozeného přiměl k tomu, že
tento měl „líbat jeho nahý penis a nahé hýždě“, tedy k fyzickému kontaktu ze
strany nezletilého poškozeného. Jednání obviněného tak lze zcela jistě podřadit
pod jiný způsob pohlavního zneužití, kdy je konzumováno jednání, při němž
obviněný přiměl nezletilého poškozeného k tomu, aby se nejdříve obnažil, aby
následně došlo mezi ním a obviněným ke vzájemnému fyzickému kontaktu.
Pojem přiměje jiného není založen na násilí nebo pohrůžkách a neobsahuje v sobě
ani žádné jiné prvky agresivity. Formy, jimiž pachatel jiného přiměje, tak
mohou mít různé podoby. Může jít i o různé druhy přemlouvání či žádostí
(srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1854). Nelze tedy souhlasit s odůvodněním
odvolacího soudu, že by se muselo jednat o násilné jednání pachatele (str. 3
napadeného usnesení).
Na podkladě výše uvedeného shledal Nejvyšší soud námitky obviněného uplatněné v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněnými,
kdy současně část námitek nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. Stejně tak soud nepřisvědčil námitkám nejvyššího státního
zástupce stran nesprávné právní kvalifikace skutku.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., a
namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.
zákoníku pro uložení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ve formě
ústavní.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze uplatnit tehdy, bylo-li
rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené
zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale
nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně
ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v
řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání
věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze tedy
namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů,
nebyly splněny zákonné (hmotně právní) podmínky pro uložení příslušného druhu
ochranného opatření. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud shledává, že
dovolací argumentace obviněného v tomto bodě směřuje částečně právě do oblasti
skutkové (procesní). Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné
důkazní řízení (námitky nedostatečné kvalifikace některých znalců, zejména pak
PhDr. Jaroslava Veselého, neúplnosti provedených znaleckých posudků, zejména
posudku MUDr. Františka Čiháka), nesprávné hodnocení důkazů (znaleckých posudků
a výpovědí znalců) a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něj
příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci, kdy tvrdí, že nebylo prokázáno, že by trpěl jakoukoliv
duševní poruchou či sexuální deviací, resp. že netrpí duševní poruchou, jež by
vyžadovala ochranné léčení. Až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o existenci vad naplňujících důvody dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
Podle § 99 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení, jestliže pachatel
trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě
je nebezpečný.
Podle § 99 odst. 4 věta prvá tr. zákoníku soud uloží podle povahy nemoci a
léčebných možností ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Přestože lze obviněnému přisvědčit v tom smyslu, že odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně týkající se uložení ochranného léčení je více než strohé, na
str. 14 - 16 v části týkající se závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků
znalců z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie je tento závěr
dostatečným způsobem rozveden. Nalézací soud se znaleckými posudky
vypracovanými v projednávané trestní věci zabýval dostatečným způsobem, kdy
každý ze znaleckých posudků zhodnotil po stránce obsahové, stejně jako
skutečnosti z nich se podávající posoudil ve vzájemných souvislostech.
Při uložení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení v ústavní formě
vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
sexuologie podaného znalci MUDr. Františkem Čihákem a PhDr. Jaroslavem Veselým.
Ze závěrů znaleckých posudků vyplynulo, že obviněný v době, kdy se uvedené
trestné činnosti dopustil, trpěl homosexuální pedofílií – sexuální deviací.
Tato porucha se podle znalců u obviněného rozvinula, resp. manifestovala až v
poslední době a příčinou bylo oslabení rozumové kontroly následkem počínající
lehké organické deteriorace intelektu. V důsledku této sexuální deviace došlo u
obviněného k podstatnému zmenšení jeho ovládacích schopností, zatímco
schopnosti rozpoznávací byly zcela zachovány. Znalci též dospěli k závěru, že
pobyt obviněného na svobodě bez ochranného léčení by byl z hlediska možné
recidivy nebezpečný, kdy současně uvedli, že prognóza jeho resocializace není
příznivá.
Nalézací soud pak tyto závěry konfrontoval jednak s názorem prof. J. B.,
specialisty v odvětví psychiatrie, jednak se závěry znaleckého posudku znalce
prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, vypracovaného na žádost obhajoby, přičemž neshledal, že by v
podstatných a rozhodujících bodech mezi nimi bylo výraznějších rozporů.
Nejvyšší soud se se závěrem nalézacího, a potažmo odvolacího soudu stran
uloženého ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ve formě ústavní
ztotožňuje. Námitce obviněného v tomto bodě proto nepřisvědčil.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného J. J. E. a dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného J. J. E. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a