USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání,
která podali obvinění M. K., P. Š., V. R., A. N., L. Š. a A. R. proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 6 To 97/2015, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T
1/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných P. Š., L.
Š. a A. R. odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K., V.
R. a A. N. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 80 T 1/2012,
byli uznáni vinnými obvinění M. K. a L. Š. pokusem zvlášť závažného zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku k § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle
§ 23 trestního zákoníku a obvinění P. Š., V. R., A. N. a A. R. účastí ve formě
pomoci na pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 21 odst. 1
trestního zákoníku k § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný M. K. podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1,
3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování
jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o
zastupování, na dobu sedmi let.
Obviněný P. Š. byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst.
1, 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let,
jehož výkon byl podle § 84 trestního zákoníku, § 85 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako
fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o
zastupování, na dobu osmi let.
Obviněný V. R. byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3
trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu činnosti daňového poradce a vedení účetnictví fyzickým i
právnickým osobám na dobu deseti let.
Obviněný A. N. byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný L. Š. byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3
trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování
jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o
zastupování, na dobu osmi let.
Obviněný A. R. byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších třinácti obviněných.
O odvolání státního zástupce a obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 6 To
97/2015, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 trestního zákoníku ohledně obviněného M. K. částečně zrušil
napadený rozsudek, a to v celém výroku o trestu, a podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 trestního zákoníku ohledně obviněného P. Š. částečně zrušil
napadený rozsudek, a to v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního
řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému M. K. uložil podle § 240
odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku
obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická
osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o
zastupování, na dobu sedmi let. Obviněnému P. Š. nově uložil podle § 240 odst.
3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon
jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru
nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního
orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě
zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu osmi let. Podle § 256 trestního
řádu odvolání státního zástupce ohledně dalších dovolatelů a odvolání
dovolatelů jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. e) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu uvedl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými
závěry soudu a provedenými důkazy. Poukázal na to, že společnosti VANAPO CZ, s.
r. o., a DANEMOOR, s. r. o., nebyly vytvořeny za účelem jednoho obchodu s cílem
získat výnos z přeplatku DPH, ale obchodování v oblasti webhostingu pro ně
tvořilo ani ne dvacet procent objemu obchodu. Z jiných činností měly obrat
několika milionů korun. Obchodní vztahy byly realizovány v právních mantinelech
daných zákony ČR a zákony EU v oblasti obchodu. Převáděné zboží bylo
obchodovatelné, dodavatelem odprezentované a vyzkoušené, reálně hmotné, funkční
a zkontrolované finančním úřadem, tedy uvolněné na trh. Předmětné zboží
fakticky existovalo, bylo převzato, zaevidováno a DPH bylo odvedeno. Karty
Ikropolis mu byly představeny panem B., ověřil existenci produktu a jeho
využití, a proto neměl žádný důvod pochybovat o korektnosti realizovaného
obchodu. Pokud soud poukázal na jeho odsouzení slovenským soudem pro obdobnou
trestnou činnost, pak to podle obviněného nijak věcně ani časově nesouvisí s
kartami Ikropolis. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že mu muselo být
zřejmé, že banka SCB je fiktivní společností. Banka se naopak veřejně
prezentovala jako zkušená banka s letitou tradicí a zprostředkování úvěru
proběhlo standardně. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by měl snahu
obchodovat se zahraničím pouze jeden den, když mezi nabytím zboží a jeho
prodejem byla časová prodleva několika týdnů. Nebyl ani osobou fakticky
ovládající společnost VANAPO CZ, s. r. o. V řízení nebyl jediným důkazem
prokázán závěr soudu, že proběhla vzájemná domluva mezi ním, M. a M. B. V
řízení nebyla podle obviněného prokázána subjektivní stránka trestného činu, ve
výroku rozsudku není vyjádřeno, jaké jeho konkrétní jednání přispělo ke vzniku
škodlivého následku a zda s ním byl alespoň srozuměn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 7. 10. 2016, č. j. 6 To 97/2015-18591, podle § 265k trestního
řádu zrušil, současně zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.
3. 2015, č. j. 80 T 1/2012-17777, jakož i veškerá rozhodnutí ve vztahu k
obviněnému M. K. na tyto obsahově navazující a podle § 265l trestního řádu
přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně
dovolací soud požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání
směřováno.
Obviněný P. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud oproti rozhodnutí nalézacího
soudu v rozporu se správně zjištěným skutkovým stavem za prokázané existence
okolností požadovaných zákonem neaplikoval § 58 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
On v rámci trestné činnosti vystupoval v pozici tzv. bílého koně, jeho zapojení
do celého systému nebylo intenzivní, měl velmi omezenou způsobilost ovlivnit
rozhodování správce daně ve směru výplaty nadměrného odpočtu a pohlíží se na
něj jako na osobu netrestanou. Povaha a závažnost jeho účasti na trestné
činnosti tak dosahovala mimořádně nízké intenzity. Za bezprecedentní pokřivení
spravedlnosti považuje obviněný situaci, kdy obviněné V. D. byl odvolacím
soudem s použitím § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest snížen, zatímco jemu
byla aplikace uvedeného moderačního ustanovení odepřena a trest zvýšen.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím prvostupňového soudu napadené
rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k jeho osobě zrušil.
Obviněný V. R. odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a
l) trestního řádu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu
obviněný uvedl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvolacími
námitkami. Výrok o vině je rozporný a vnitřně protichůdný, když není zřejmé, v
čem spočívala subjektivní stránka trestného činu a chybí specifikace objektivní
stránky. Podle obviněného nebyl opatřen jediný důkaz, že by se dopustil
jakéhokoli jednání vůči správci daně, které by mohlo být vnímáno jako pomoc
spoluobviněným, z nichž nikdo nebyl účastníkem správního řízení. Dále má za to,
že byl stíhán pro účastenství k přípravě trestného činu, když je mu kladena za
vinu pouze rada, která výslovně nesměřovala k přímému jednání pachatele,
přičemž tato příprava byla uměle podřazena pod stadium pokusu. Obviněný dále
rozebírá důkazní situaci a vytýká soudu, že neprovedl jím navrhované dokazování
a spokojil se s výrokem z odposlechu, který byl vytržen z kontextu. Nesouhlasí
se skutkovým zjištěním, podle kterého připravoval svědkyni T. na výslech na
Finančním úřadě v Praze 1. Skutková věta i použitá právní kvalifikace podle
obviněného postrádá zákonný podklad i prostou logiku, neboť popsaným jednáním
nijak nemohl pomoci jakékoli osobě k dokonání trestného činu. Soudy se
nevypořádaly se skutečností, že účastníkem daňového řízení nebyly fyzické
osoby, ale právnické osoby, které mají vlastní trestněprávní subjektivitu. Rady, za které je stíhán, nesměřovaly vůči těmto právnickým osobám ani jejich
statutárním zástupcům, ale vůči fyzickým osobám, které na daňové řízení neměly
a nemohly mít žádný vliv. Uložený trest považuje obviněný za nepřiměřeně přísný
s ohledem na rozsah jeho faktického jednání. Soudy podle dovolatele vybočily z
ústavních mezí čl. 39 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve
vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu
obviněný namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na účast u veřejného
zasedání. Vzhledem k akutnímu zdravotnímu stavu byl dne 4. 10. 2016
hospitalizován. Obhájce po zahájení veřejného zasedání předal soudu jeho
pracovní neschopenku s tím, že se chce obviněný osobně účastnit jednání a
nesouhlasí s jednáním bez osobní účasti. Odvolací soud přesto rozhodl o konání
veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Takový postup odvolacího soudu
byl podle obviněného v rozporu s § 202 trestního řádu, a proto byla porušena
jeho práva vyplývající z trestního řádu a z čl. 36, 38 Listiny. V rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný navíc
namítl, že soudy se nevypořádaly s nezákonnými odposlechy telefonních hovorů,
které byly povoleny místně nepříslušným soudem. Samotný návrh na povolení
odposlechů byl nezákonný a neodůvodněný, policie čekala, zda prostřednictvím
odposlechů získá vůči dovolateli nějaký důkaz. Soudy rovněž odmítly jeho
opakované návrhy na doplnění dokazování.
Rozhodnutí soudu je podle obviněného
založeno výhradně na domněnkách soudu, který si přizpůsobil několik vět a slov
z nezákonných odposlechů, které byly vytrženy z kontextu činnosti dovolatele
jako daňového poradce. Soudy se nezabývaly otázkou, jaké konkrétní jednání
dovolatele vůči správci daně nebo vůči klientům již nelze podřadit pod daňové
poradenství a dosahuje takové intenzity protiprávnosti, že za ně byl uložen
drastický trest odnětí svobody a zákazu činnosti. Nebylo prokázáno, že by
dovolatel sděloval správci daně jakékoli nepravdivé informace nebo předkládal
falešné doklady. Celá transakce byla kriminalizována, aniž by byla zjišťována
její reálnost a tedy nedovolenost. V této souvislosti dovolatel ze svého
hlediska hodnotí důkazní situaci a činí závěr, že nic nebránilo majiteli
příslušných karet, aby s nimi obchodoval, a to včetně obchodu zahraničního. V
řízení nevznikly pochybnosti o tom, že zboží bylo skutečně do zahraničí
vyvezeno, a vznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. Soudy nezkoumaly situaci z
účetního hlediska, když práva a povinnosti stran jsou vázána na provedení a
zúčtování obchodu, nikoli na samotnou platbu za zboží. Samotná skutečnost, že
odběratelé již s kartami dále neobchodovali, je pro posouzení nároku na odpočet
DPH irelevantní. Obchod byl reálný a není povinností daňového poradce jakkoli
zkoumat případné nekalé úmysly osob, které obchod realizovaly. Postupem soudů
byla podle obviněného porušena jeho práva zakotvená v čl. 13 a čl. 37 Listiny,
když soud bezdůvodně neprovedl důkazy, které mohly přivodit pro něj příznivější
rozhodnutí.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 6 To 97/2015, v celém
rozsahu vůči němu zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 80 T 1/2012, a další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a sám ve věci rozhodl rozsudkem
podle § 265m odst. 1 trestního řádu tak, že jej podle § 226 písm. b) trestního
řádu zprostí obžaloby v celém rozsahu, případně přikáže věc Krajskému soudu v
Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Současně ve smyslu § 265o odst. 1
trestního řádu navrhl, aby bylo předsedou senátu Nejvyššího soudu rozhodnuto o
odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
Obviněný A. N. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. c) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c)
trestního řádu uvedl, že v řízení neměl obhájce v době od 28. 11. 2011 do 14.
12. 2011, přičemž v tomto období orgány činné v trestním řízení prováděly
rozhodující úkony, a to výslechy spoluobviněných a svědků. V rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že v jeho
jednání nelze spatřovat žádný trestný čin při zohlednění zjištěného skutkového
stavu, který soudy nesprávně právně kvalifikovaly. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tdo 118/2012 a sp. zn. 7 Tdo 902/2011
namítl, že popis skutku, jak je uveden v napadených rozsudcích, nemůže být
důvodem pro uznání jeho viny. Popis skutku je podle obviněného nedostatečně
konkrétní, takové jednání mu navíc nebylo prokázáno. Obviněný dále namítl, že
pomocí není zřízení účtů společnosti, z nichž mohou být následně prostředky
získané trestnou činností vyvedeny jinam. Zřízení účtů či podobné úkony mohou
být pomocí jen v případě, že by byly potřebné pro plánované vylákání nadměrného
odpočtu, o což však v projednávané věci nešlo. Jeho součinnost při zakládání
účtů není ve skutkové větě popsána. Dále obviněný konstatoval, že v jeho
případě chybí jakákoli forma úmyslu. Podle obviněného bylo prokázáno, že nikdy
nebyl personálně ani majetkově propojen se společnostmi, které se prolínají v
tomto řízení. Z toho plyne, že neměl možnost ovlivňovat jejich chod, a to
včetně daňových přiznání a daňových řízení. Chybí proto podle obviněného
jakýkoli důvod k podvodnému úmyslu. Kontakt s obviněným B. spočíval pouze ve
snaze, aby B. jeho matce zaplatil dlužné nájemné za pronájem nebytových prostor.
Obviněný navrhl, aby dovolání bylo vyhověno.
Obviněný L. Š. v dovolání odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu. Podle obviněného se v napadeném rozhodnutí nachází extrémně
vadné hodnocení důkazů pro zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými
zjištěními, které soud vyvodil. Obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl.
Za podstatné obviněný považuje, že žádný z obviněných ani ze svědků nevypovídal
ve smyslu, že by dovolatel jednal ve shodě a koordinaci s ostatními obviněnými.
Tuto skutečnost podporují i odposlechy a domovní prohlídka. Obviněný odmítl
svoji vědomost o fiktivnosti banky Standard Credit Bank, která mu měla
poskytnout na obchod s kartami úvěr. Nárok na nadměrný odpočet DPH uplatnil na
základě podání řádného daňového přiznání, když byl přesvědčen, že tento nárok
vznikl na základě řádného obchodu a díky prodeji na Slovensko. V této
souvislosti v dovolání provedl vlastní obsáhlé hodnocení důkazů, na jehož
základě označil zjištění soudů za spekulativní. Obviněný nesouhlasí s tím, že
odvolacím soudem nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, kteří by mohli jeho
tvrzení potvrdit. Z důkazů podle obviněného objektivně vyplývá závěr, že o
nekalém pozadí těchto aktivit nevěděl. S odkazem na judikaturu Soudního dvora
Evropské unie zdůraznil, že po něm jako po osobě povinné k dani nelze žádat,
aby se ujišťoval, zda jeho obchodní partner jednal v souladu s právem. Závěrem
zdůraznil, že je nikdy netrestanou věrohodnou osobou a že proto není důvodu
nevěřit jeho výpovědi, kterou podporují i jiné provedené důkazy.
V souladu se zásadou in dubio pro reo proto navrhl, aby dovolací soud podle §
265k trestního řádu zrušil část napadeného rozhodnutí, která se ho týká, a
zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu.
Obviněný A. R. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Tvrdil, že v předmětné trestní věci je zjevný zásadní
rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací a že
soudy obou stupňů skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska důležitých
hmotněprávních skutečností. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá též
skutečnost, že skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině jsou v extrémním
rozporu s obsahem dokazování a že soudy obou stupňů důkazy hodnotily svévolně.
S poukazem na obsah dopisů zasílaných D. obviněným B. obviněný namítl, že B. D.
úkoloval, co má vypovídat, a proto měla být jako věrohodná hodnocena její
výpověď z hlavního líčení, nikoliv z řízení přípravného. Obviněný dále vyslovil
nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka K., vyjádřil se k jednotlivým důkazům a
své úloze při vytvoření internetového portálu na prodej webhostingu. Za
nepravdivé označil zjištění o aktivitách dovolatele při fiktivních bankovních
operacích na území ČR. Současně argumentoval, že část záznamů nebyla použitelná
jako důkaz vzhledem k nesplnění podmínek § 88 odst. 6 trestního řádu. Obviněný
rovněž nesouhlasí se závěry znalce Ing. Eduarda Svobody. Podle svého názoru
pouze dodal obviněnému B. obchodní produkt a po subjektivní stránce neměl
vědomost o jeho protiprávním jednání. Oba soudy tak vyhodnotily skutkový stav v
extrémním rozporu s tím, co bylo skutečně zjištěno. S odkazem na judikaturu
Ústavního soudu požádal, aby Nejvyšší soud s ohledem na principy vyplývající z
ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces výjimečně zasáhl do
skutkového základu dovoláním napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění totiž
mají pouze pravděpodobnou obsahovou spojitost s důkazy. Vzhledem k tomu, že
nepřímé důkazy netvoří uzavřený řetězec, je nutno užít zásadu in dubio pro reo
a skutková zjištění provést ve prospěch dovolatele.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby podle § 265l odst. 1
trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265o odst. 1 trestního řádu navrhl,
aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí
svobody.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněného M. K. uvedl, že jeho dovolací námitky byly převážně založeny na
odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině.
Takovéto výlučně do oblasti skutkových zjištění směřující námitky podle
státního zástupce neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ohledně námitky nedostatečného vyjádření
subjektivní stránky trestného činu poukázal státní zástupce na znění skutkové
věty a na další skutková zjištění rozvedená na str. 171 rozsudku nalézacího
soudu. Obojí podle státního zástupce svědčí o existenci přímého úmyslu podle §
15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na straně obviněného jak ve složce
vědění, tak ve složce vůle. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e)
trestního řádu dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by se k němu
vztahovala.
K dovolání obviněného P. Š. státní zástupce uvedl, že námitky směřující proti
nepoužití § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody
jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
a nelze je vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu. Proto podle státního zástupce dovolací námitky obviněného
obsahově neodpovídají formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu
důvodu a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
K dovolání obviněného V. R. a k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný byl o veřejném zasedání pouze
vyrozuměn, a odvolací soud tedy nepovažoval jeho osobní účast u veřejného
zasedání za nutnou. Ustanovení § 202 odst. 4 trestního řádu se na veřejné
zasedání podle státního zástupce nevztahuje. Proto k porušení zákonných
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nedošlo. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce
uvedl, že mu obsahově neodpovídají námitky o nezákonnosti odposlechů
telefonních hovorů a jejich povolení nepříslušným soudem, námitky, podle
kterých soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, veškeré námitky,
ve kterých se obviněný uchyloval k vlastnímu hodnocení důkazů, ani námitka
směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Námitku, podle které se v
předmětné věci mohlo jednat pouze o přípravu trestného činu, která podle právní
úpravy platné v době činu nebyla trestná, považuje státní zástupce za
nedůvodnou, jelikož jednání hlavního pachatele již dospělo do stadia pokusu, a
tudíž nic nebránilo tomu, aby ve skutkových větách vymezené jednání obviněného
bylo posouzeno jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. K
námitce oprávněnosti uplatněných nároků na odpočet DPH z účetního hlediska
státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o předstírané obchody fakticky
bezcenných předmětů, které nikdy nebyly určeny k reálné ekonomické činnosti. Nedůvodná je podle státního zástupce také námitka, podle které osoby, kterým
obviněný radil, nebyly účastníkem správního řízení před správcem daně. Takovouto speciální vlastnost zákon pro pachatele trestného činu podle § 240
trestního zákoníku nepožaduje. Pachatelem může být nejen subjekt daně, ale
každý, kdo svým jednáním způsobí, že daňová povinnost nebude vyměřena ve
správné výši nebo že dojde k vylákání daňové výhody. Bezpředmětné jsou též
námitky, podle kterých není zřejmé, v čem spočívala subjektivní stránka
trestného činu, a podle kterých chybí specifikace objektivní stránky. Subjektivní stránka trestného činu je v tzv. skutkové větě vyjádřena opakovaně
zjištěními, že obviněný jednal v úmyslu umožnit zkrácení daňové povinnosti a
neoprávněně vylákat daňové výhody, že připravoval E. T. na výslech před
finančním úřadem, i když věděl, že tato výpověď nebude pravdivá, že věděl o
tom, že společnosti zapojené do obchodů jsou fakticky ovládány obviněným M. B.,
přesto však finančnímu úřadu označil za osobu jednající jménem jedné z nich A. K., a že věděl [bod 4) výroku o vině], že obchody mezi zúčastněnými
společnostmi nebyly fakticky vypořádány. Jednání dovolatele zakládající
objektivní stránku pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) k trestnému činu podle §
240 trestního zákoníku je v tzv. skutkových větách pod body 3) a 4) výroku o
vině popsáno mimořádně podrobně. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) trestního řádu uplatnil obviněný podle státního zástupce irelevantní
námitky skutkové nebo námitky, které již byly zmíněny v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst.
K námitkám obviněného A. N. uváděným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce uvedl, že podle odůvodnění
soudních rozhodnutí byl dovolatel z trestné činnosti usvědčován především
záznamy odposlechů telefonních hovorů a výsledky domovních prohlídek, nikoli
výpověďmi spoluobviněných učiněnými na počátku trestního stíhání. I kdyby tedy
na počátku trestního stíhání zůstal dovolatel na dobu cca 15?20 dnů bez obhájce
v důsledku toho, že si za obhájce zvolil osobu k výkonu této činnosti na území
ČR nezpůsobilou, nešlo by podle názoru státního zástupce z materiálního
hlediska o takové porušení jeho obhajovacích práv, aby bylo namístě zrušení
napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Pokud se týká námitek uplatněných v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, pak
jednání dovolatele bylo v popisu skutku vymezeno konkrétními skutkovými
okolnostmi. Námitky, kterými obviněný označil některá zjištění obsažená ve
skutkových větách za neprokázaná, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
Jednání obviněného usnadňovalo činnost hlavních pachatelů trestného činu a bylo
by v kauzálním vztahu ke vzniku následku, pokud by došlo k dokonání trestného
činu. Nepochybně tedy vykazovalo znaky pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c)
trestního zákoníku. Je však skutečností, že v závěru skutkových vět pod body 3)
a 4) výroku o vině popsané jednání obviněných N., R. a K. spočívající v
založení nového bankovního účtu, na který měl finanční úřad zaslat prostředky z
uplatněného nadměrného odpočtu, směřovalo především k tomu, aby z dispozice s
těmito finančními prostředky byl vyloučen hlavní pachatel B., když peníze měly
být původně zaslány na účet, ke kterému měl přístup. Takovéto jednání lze
skutečně stěží považovat za podporu hlavního pachatele pomocníky a námitkám
dovolatele je v tomto směru nutno do určité míry přisvědčit. Na právní
kvalifikaci skutku však tato skutečnost s ohledem na další ve skutkových větách
vymezené jednání obviněného N. nemá vliv. Z hlediska subjektivní stránky
trestného činu jsou bez významu dovolatelem namítané skutečnosti, tedy absence
jeho formálního personálního a majetkového propojení se společnostmi do obchodů
zapojenými. Formální vztah k subjektu daně – právnické osobě není podmínkou
pachatelství ani účastenství na trestném činu podle § 240 trestního zákoníku.
K dovolání obviněného L. Š. státní zástupce uvedl, že jeho námitky směřují
primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídají.
Námitky obviněného A. R. považuje státní zástupce za fakticky nikoli
hmotněprávního, ale skutkového charakteru, kterými se domáhá zásadní změny
skutkového základu soudních rozhodnutí. Takovéto námitky formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově
neodpovídají. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se
nepoužitelnosti části záznamů o odposleších telekomunikačního provozu, když jde
o námitku nikoli hmotněprávního, ale ryze procesního charakteru. O skutkovém a
procesním charakteru uplatněných námitek ostatně svědčí i v závěru dovolání
obsažený požadavek dovolatele na zproštění obžaloby z důvodů § 226 písm. c)
trestního řádu, když jde o zprošťovací důvod skutkové povahy.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. Š., A.
R. a L. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a dále aby
dovolání obviněných M. K., V. R. a A. N. podle § 265i odst. 1 písm. e)
trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obvinění M. K., P. Š., V. R., A. N., L. Š. i A. R. jsou podle § 265d odst. 1
písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla
podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu),
prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně
splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1
trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni
vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d),
e), g), l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění
má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)
trestního řádu, avšak k němu neuvedl žádnou související argumentaci. Ve
formulaci konkrétních výhrad odpovídajícím dovolacímu důvodu lze přitom
spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože tím zároveň dovolatel
vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto nelze k poukazu
obviněného na tento dovolací důvod dále přihlížet.
Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se
není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v
jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu
s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7
trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani
Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentaci obviněného spočívající v tom, že ve věci existuje extrémní
nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy, proto nelze
přisvědčit. Pokud obviněný dále rozporoval jednotlivá zjištění soudů jako
neprokázaná a stavěl proti nim vlastní verzi skutkového děje a vlastní pohled
na hodnocení důkazů, nesměřovaly tyto jeho námitky ve skutečnosti proti
právnímu posouzení skutku, a neodpovídaly tak ani deklarovanému důvodu
dovolání. Pod uplatněný dovolací důvod spadají pouze výhrady obviněného, že ve
výroku odsuzujícího rozsudku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu.
Taková výhrada však není důvodná. Podle skutkové věty obviněný postupoval po
vzájemné dohodě s obviněným M. B. a v úmyslu získat daňové výhody fiktivně
nakoupil předmětné karty, které obratem prodal dalším společnostem, kdy
poslední byla společností slovenskou, nepravdivě předstíral, že úhrady za nákup
byly provedeny bezhotovostními platbami, a dále simuloval na vystavených
dokladech výši kupní ceny, kdy si byl vědom, že webhostingové karty nebudou
použity k ekonomické činnosti a deklarovaná kupní cena nebude nikdy uhrazena,
to vše s úmyslem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. V odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu je pak rozvedeno, že obviněný jednal fakticky pouze s
obviněným B., který nabídl dodávku karet i jejich odběr, a že si byl obviněný
vědom neexistence úvěru u banky SCB, neboť úvěry byly poskytnuty v podstatě
neformálně bez jednání a doložení jakýchkoliv listin a jejich výše v řádech 100
milionů EUR neodpovídala dosavadní historii společností. Povědomí obviněného o
nefunkčnosti karet pak soud dovodil i ze způsobu jejich uskladnění, a to bez
jakékoliv ochrany v krabici od bot. Takové závěry zcela odpovídají právnímu
posouzení zavinění jako přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního
zákoníku.
Obviněný P. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že soud v
jeho případě neaplikoval § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody. Nepoužití § 58 trestního zákoníku a uložení trestu odnětí
svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však nemůže založit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, ze dne 20. 3.
2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1181/2017).
Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
trestního řádu.
Obviněný V. R. v dovolání uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a
l) trestního řádu. Především je třeba zdůraznit, že v podstatě s veškerými
námitkami obviněného obsaženými v dovolání se vypořádal již odvolací soud,
jelikož totožné námitky uplatnil obviněný v rámci řádného opravného prostředku.
Závěry odvolacího soudu lze přitom považovat za správné a podrobně odůvodněné,
proto na ně lze plně odkázat.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v
rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Podle obviněného byl dovolací důvod naplněn tím, že v rozporu s § 202 trestního
řádu konal odvolací soud veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti
obviněného. K tomu je třeba uvést, že podmínky pro konání veřejného zasedání o
odvolání v nepřítomnosti obviněného se liší od podmínek konání hlavního líčení
v nepřítomnosti obviněného. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a
vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné
podmínky pro konání veřejného zasedání tak přísně stanoveny nejsou. Otázku
přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně § 234 trestního řádu, přičemž
účast státního zástupce, a v případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně
pro řízení o odvolání § 263 odst. 2, 3 trestního řádu. Obecné ustanovení § 234
odst. 1 trestního řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje.
Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat zejména podle toho, zda jej soud ve
smyslu § 233 odst. 1 trestního řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo
zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná).
Podmínky konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného,
který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, upravuje § 263 odst. 4
trestního řádu. V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného
zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
Úprava § 202 trestního řádu se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §
238 trestního řádu, neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen
na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném
zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se
veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze
akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání
odvolacím soudem řádně a včas vyrozuměn. Tím, že byl pouze vyrozumíván, dal
odvolací soud najevo, že nepovažuje jeho účast za nutnou. Obviněný před konáním
veřejného zasedání předložil odvolacímu soudu písemnou omluvu ze zdravotních
důvodů s přiloženým dokladem o své pracovní neschopnosti, žádným způsobem z ní
však nevyplývá, že on sám na účasti u veřejného zasedání trvá. V tomto ohledu
se nevyjádřil ani obhájce obviněného u veřejného zasedání, který odvolacímu
soudu sdělil, že žádný pokyn od obviněného ohledně konání veřejného zasedání v
jeho nepřítomnosti neobdržel a že toliko podle jeho názoru by chtěl být u
veřejného zasedání přítomen. Takové sdělení obhájce nelze považovat za
reprodukci vůle obviněného být u veřejného zasedání osobně přítomen. Odvolacímu
soudu proto nic nebránilo konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti
obviněného, a proto jeho postupem nebylo v žádném směru porušeno právo
obviněného na obhajobu, ani nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d) trestního řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnil
obviněný R. z převážné části námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu
obsahově neodpovídají. Jde především o námitky směřující vůči zjištěnému
skutkovému stavu opřené pouze o vlastní hodnocení důkazů obviněným. Rovněž sem
spadají námitky obviněného ohledně nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů a
jejich povolení nepříslušným soudem, se kterými se navíc podrobně vypořádal
odvolací soud. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, podle
kterých soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, když
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí detailně vysvětlil, že návrhy
považuje za nadbytečné. V rámci žádného dovolacího důvodu pak nelze namítat ani
obviněným pociťovanou přílišnou přísnost uloženého trestu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Pokud obviněný namítá, že ve výroku o vině chybí specifikace objektivní i
subjektivní stránky, pak nerespektuje skutkové závěry soudů ohledně podstaty
jeho jednání. To spočívalo v tom, že vystupoval jako daňový poradce společností
GUEGA SE a SIRENIA SE (skutek 3) a společností DUGONG SE před správci daní a
podstatné informace a požadavky správců daní související s těmito společnostmi
projednával a předával obviněnému A. N., resp. V. K., kteří nebyli se
společnostmi personálně propojeni, správci daně nepravdivě sdělil, že za
společnost GUEGA SE jedná obviněná E. T., přestože věděl, že ji fakticky ovládá
a řídí obviněný M. B., dále s vědomím, že uvedené společnosti jsou ovládány M.
B. a že kupní cena mezi společnostmi nebyla ve skutečnosti vypořádána, poskytl
obviněnému B. radu, aby pro účely vytýkacího řízení dodatečně vyhotovil smlouvu
o prodeji karet, a vyhotovení smlouvy zajišťoval, a dále před jejím výslechem u
správce daně připravoval E. T. na její výpověď s vědomím, že její výpověď bude
nepravdivá, přičemž takto jednal s úmyslem zajistit vyplacení neoprávněně
uplatněných nároků na nadměrný odpočet. Obviněný měl přístup k daňovým dokladům
uvedených společností, z nichž musel zjistit, že obchody s webhostingovými
kartami probíhají pouze v uzavřeném kruhu obchodních společností a že tyto
společnosti jsou ovládány obviněným B. Vědomost obviněného o dominantním
postavení obviněného B. ve společnostech dokládají i záznamy odposlechů
telefonních hovorů. Obviněný měl rovněž přístup k bankovním výpisům uvedených
společností. Při přípravě nepravdivé výpovědi před správcem daně předal
obviněný obviněné E. T. protokol výpovědi svědka A. J. s podtrženými pasážemi,
které se má podle jeho pokynů obviněná naučit. Podle záznamů z odposlechů
telefonních hovorů pak obviněný probíral s obviněným A. N. jak průběh daňových
řízení, tak řešení problémů kolem sídla banky SCB. Námitkám proti specifikaci
objektivní i subjektivní stránky proto nelze přisvědčit, když jejich naplnění
ze skutkové věty i z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu
jednoznačně vyplývá.
K námitce obviněného, že byl stíhán pro účastenství k přípravě trestného činu,
dovolací soud konstatuje, že ve vztahu k dílčím útokům pod body 3) a 4) výroku
o vině podal hlavní pachatel daňová přiznání, v nichž neoprávněně uplatnil
nárok na nadměrný odpočet DPH. Podání daňového přiznání s neoprávněně
uplatněným nárokem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je
třeba považovat za jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na
dani z přidané hodnoty. O přípravu, která u daného zločinu (resp. jeho pokusu)
není trestná, by mohlo jít jen tehdy, kdyby pachatel pouze připravoval účetní
podklady k další dispozici pro jednání s příslušným správcem daně, aniž by však
došlo k jejich skutečnému předložení nebo uplatnění v rámci přiznání k dani z
přidané hodnoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5
Tdo 536/2015). Jestliže jednání hlavního pachatele již dospělo do stadia
pokusu, pak nic nebránilo tomu, aby ve skutkových větách vymezené jednání
obviněného bylo posouzeno jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) trestního
zákoníku.
Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného, že jeho rady nesměřovaly vůči
účastníkům daňového řízení – právnickým osobám ani jejich statutárním
zástupcům, ale vůči fyzickým osobám, které na daňové řízení neměly a nemohly
mít žádný vliv. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu totiž může
být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že
zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo
nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v
tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší
rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně R 25/1968). Subjekt daně a subjekt
trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být
totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za
zkrácení daně.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, na který obviněný
V. R. rovněž odkázal, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k)
trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v
řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace
obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány
opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Obviněný A. N. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. c) a g) trestního řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c)
trestního řádu předpokládá, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle
zákona měl mít. Dovolací důvod je ovšem užší než porušení práva na obhajobu,
protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud
např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je
tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v
této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. zejm. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002). Obviněný argumentuje tím, že
po určitou dobu přípravného řízení neměl obhájce, přičemž v tomto období orgány
činné v trestním řízení prováděly rozhodující úkony, a to výslechy
spoluobviněných a svědků. Taková námitka obviněného je sice ve vztahu k
deklarovanému dovolacímu důvodu relevantní, jak ovšem Nejvyšší soud zjistil,
nejedná se o námitku opodstatněnou. Obviněnému lze přisvědčit potud, že v
určitou část přípravného řízení skutečně nebyl obhájcem zastoupen, resp. byl
zastoupen slovenskou advokátkou, která nebyla oprávněna na území České
republiky poskytovat právní služby. V tomto období skutečně probíhaly výslechy
některých spoluobviněných a svědků. Nelze ovšem přehlédnout, že předmětné
trestní řízení se týkalo velkého množství jednotlivých skutků a vystupovalo v
něm velké množství obviněných, jejichž účast na trestné činnosti se týkala
různých skutků. V případě obviněného se účast na trestné činnosti vztahovala
pouze ke skutkům 3) a 4). Nalézací soud si byl vědom skutečnosti, že obviněný
nebyl po určitou část řízení řádně zastoupen obhájcem. Z tohoto důvodu
nevycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení, při níž byl zastoupen
pouze uvedenou slovenskou obhájkyní. Ani žádné další úkony, provedené v
předmětné době bez řádného zastoupení, neměly pro závěr soudu o vině dovolatele
podstatný vliv, když jeho usvědčení se opírá zejména o záznam telefonních
hovorů a výsledky domovních prohlídek. Tuto dovolací námitku obviněného lze
proto považovat za naplněnou pouze formálně, když navíc obdobné výhrady
obviněný nevznášel ani v předchozích fázích trestního řízení. Z materiálního
hlediska k zásahu do práva na obhajobu, který by odpovídal důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, proto zjevně nedošlo.
K námitkám obviněného A. N. vztahujícím se k důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) trestního řádu nutno uvést, že jejich převážná část ve skutečnosti
pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů a netýká se právního posouzení
skutku. Tato část námitek proto pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Pokud jde
o popis skutku, pak jako účastenství ve formě pomoci na pokusu zvlášť závažného
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1
písm. c) trestního zákoníku k § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1,
3 trestního zákoníku, bylo kvalifikováno jednání obsažené ve skutkové větě,
podle kterého obviněný zajišťoval podklady pro ukončení daňových řízení,
podílel se na řešení problémů probíhajících daňových řízení s ostatními
obviněnými, zajistil vyhotovení anglické verze fiktivní smlouvy o prodeji karet
a kontakt na překladatele, zjišťoval informace o průběhu daňových řízení na
Slovensku významné pro další postup v tomto řízení pro další obviněné a
zajišťoval skladování předmětných karet na Slovensku za účelem případného
prokázání jejich existence daňovému orgánu. Takto vymezené jednání je
nepochybně dostatečně konkrétní a podložené konkrétními skutkovými okolnostmi.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce, že v jeho případě chybí jakákoliv
forma úmyslu. Vědomostní i volní složka zavinění ve formě přímého úmyslu přitom
vyplývá nejen z již uvedeného popisu jednání, ale je akcentována skutečností,
že prakticky veškeré webhostingové karty, které byly v rámci simulovaných
obchodů vyvezeny na území Slovenské republiky, byly nalezeny při prohlídce
nebytových prostor patřících matce tohoto obviněného. Obviněný si tak byl zcela
jednoznačně vědom, že žádná z karet nebyla převedena dalším zájemcům a že se
jednalo o fiktivní obchody s cílem vylákat vyplacení nadměrného odpočtu DPH.
Rovněž s ohledem na obsah telefonních odposlechů dospěl nalézací soud k
odpovídajícímu závěru o naplnění této formy zavinění.
Pokud jde o obviněné L. Š. a A. R., oba uplatnili pouze dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V případě obou obviněných lze
vzhledem k výše popsané podstatě tohoto důvodu dovolání shodně konstatovat, že
jejich dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného
skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. I pokud obvinění v
dovoláních operují s hmotněprávními instituty, činí tak výhradně na podkladě
alternativních skutkových závěrů, které jsou v opozici vůči odpovídajícím
závěrům soudů. Jejich námitky proto nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž
oni se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení
důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Ani v případě těchto
obviněných nelze hovořit o rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry
soudů, natož o rozporu extrémním, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí
zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou
vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Dovolací námitky obou
obviněných se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněných P. Š., L. Š. a A. R. dospěl k závěru, že dovolání nebyla
podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně
přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem
k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných M. K., V. R. a A.
N. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu