3 Tdo 424/2024

3 Tdo 424/2024-818

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podala obviněná D. T. S. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 8 To 215/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 33/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. T. S. L. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 3 T 33/2019, byla obviněná D. T. S. L. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

2. Za to byla jmenovaná obviněná soudem prvního stupně odsouzena podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), jí bylo dále uloženo zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 19 606 Kč a poškozené H. K. (dříve V.) na náhradě škody částku ve výši 11 508 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 101 802 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 8 To 215/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustila tím, že dne 4. 3. 2018, kolem 02:00 hod., v Praze, XY, ve společných prostorách domu, před nejméně pěti dalšími lidmi, po předchozí slovní potyčce, úmyslně fyzicky napadla poškozenou H. V. tím způsobem, že ji tahala za vlasy, namáčkla ji na stěnu, jednou rukou ji držela za vlasy a druhou ji fackovala na pravou stranu obličeje, poté ji opakovaně udeřila pěstí do obličeje, a po následném pádu na zem, kdy na ní klečela a poškozené se podařilo otočit se ze zad na břicho, ji opakovaně udeřila hlavou o zem, čímž jí tímto svým jednáním způsobila zranění ze soudnělékařského hlediska hodnocené jako ublížení na zdraví, spočívající v zhmoždění hlavy v týlní krajině, zhmoždění nosu s krvácením z nosních otvorů a s oděrkou, zhmoždění krku s bolestivostí krku na levé straně podél páteře, zhmoždění lokte vlevo s přítomnou bolestivostí, oděrku nad pravým okem a krevní podlitinu, v důsledku čehož byla poškozená převezena záchrannou službou k lékařskému ošetření, přičemž k následku v podobě těžkého ublížení na zdraví, s ohledem na intenzitu, způsob a místo útoku, kdy hrozilo poškození důležitého orgánu – mozku ve smyslu otřesu nebo pohmoždění, nedošlo jen náhodou a nezávisle na vůli obviněné.

4. Za to byla jmenovaná obviněná soudem druhého stupně odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí bylo dále uloženo zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 19 606 Kč a poškozené H. K. (dříve V.) na náhradě škody částku ve výši 11 508 Kč a na náhradě nemajetkové újmy (ve formě bolestného a ztížení společenského uplatnění) částku ve výši 101 802 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 8 To 136/2020, zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 3 T 33/2019, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 8 To 215/2023, podala obviněná D. T. S. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Obviněná soudům nižších stupňů předně vytkla, že porušily její právo na spravedlivý proces tím, že nerozhodly o důkazech, které navrhovala k provedení již před soudem prvního a následně i před soudem druhého stupně. Jedná se tedy podle ní o opomenuté důkazy. Jde konkrétně o důkazní návrhy na výslech svědků G., A. a B., kteří měli soudu dokreslit vztah obviněné a poškozené v rámci péče poškozené o děti obviněné. Soudy zcela rezignovaly na zamítnutí těchto navrhovaných důkazů a ve svých rozsudcích se jimi vůbec nezabývaly. Tímto bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces.

8. Vedle toho má obviněná za to, že nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je popsán v obžalobě. V rámci zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny tak měla být obviněná zproštěna obžaloby. Obviněná byla sice v inkriminovaný den a hodinu na místě, nicméně nebyla hodnověrně vyvrácena její obhajoba, že se útoku na poškozenou nedopustila, respektive ji maximálně chytila za kapuci a poškozená se svezla na zem, kdy obviněná u ní následně klečela. Tento skutkový děj potvrdil i svědek S., který zde byl s obviněnou a následně byl napaden svědkem C.

Proti výpovědi obviněné stojí výpověď poškozené, která uvedla, že obviněná ji fackovala do oblasti oka a tváře, následně ji měla dát pár ran pěstí a následně jí měla bouchat hlavou o zem, poté, co se poškozené podařilo převrátit se na břicho. Následně měla slyšet, že něco upadlo na zem (nějaká tyč) a v daný okamžik zpozorovala svědka C. Poškozená ve své výpovědi dále uváděla, že ji obviněná udeřila levou rukou. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněná je celý život pravák, má obviněná za to, že pokud by poškozenou měla udeřit, udeřila by ji pravou rukou.

Svědek C. popisoval, že obviněná měla mlátit s poškozenou o zem. Obviněná se nicméně domnívá, že svědek vychází spíše z odvozené výpovědi poškozené. Během údajného napadení totiž mělo zhasnout světlo a v přízemí tak měla být tma. Dále uvedl, že se začal postrkovat s přítelem obviněné. Těžko si tak představit, že by svědek byl schopen během vlastního zápasu se svědkem S. (při kterém byly vyskleny balkonové dveře) všimnout ještě opodál se nacházející obviněné a poškozené. Svědkyně H. popisovala pouze konec daného jednání, kdy pouze viděla klečet obviněnou u poškozené.

Kromě svědka S. tak není žádného svědka, který by danou situaci viděl od počátku a žádný ze svědků ji neviděl po celou dobu. Jediným přímým důkazem tak zůstává výpověď poškozené. Poškozená je podle znaleckých posudků osobou velmi psychicky nestabilní a citlivější, a to nikoliv v důsledku jednání obviněné. Její výpověď tak mohla být těmito faktory více či méně ovlivněna. Vzhledem ke skutečnosti, že si výpovědi obviněné, poškozené a svědků vzájemně protiřečí, jedná se o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení.

Obviněná tak má za to, že na základě výpovědí svědků a poškozené nebyla prokázána vina obviněné nade vší pochybnost.

9. Obviněná je dále přesvědčena, že v jejím případě zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví, tedy zavinění. Ke spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví je potřeba úmyslu, který však obviněné nebyl prokázán. Prokázáno bylo pouze to, že v případě, že by mechanismus vzniku zranění poškozené odpovídal svědeckým výpovědím, mohlo dojít k poranění důležitého orgánu – mozku. Vzhledem k popsaným rozporům mezi svědeckými výpověďmi však nelze s jistotou tvrdit, že subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví byla naplněna. Obviněná má za to, že k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu nedošlo. V teoretické rovině mohlo nanejvýš dojít k výtržnictví, nicméně to musí dosáhnout vyšší intenzity, která však nemůže být spatřována v chycení poškozené za kapuci. V rámci subsidiarity trestní represe tak mohlo dojít nanejvýš k přestupku proti občanskému soužití.

10. Ohledně výše škody má dále obviněná za to, že tato rovněž nebyla v případě nemateriální újmy dostatečně odůvodněna. Není zcela jasné, podle jakého mechanismu soudy v případě stanovení náhrady škody postupovaly. Obviněná má za to, že s náhradou škody měly soudy odkázat poškozenou v celém rozsahu na řízení ve věcech občanskoprávních.

11. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

12. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

13. Státní zástupkyně je toho názoru, že dovolání obviněné je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly, přičemž s jejichž nosnými body se státní zástupkyně ztotožnila. Dále má za to, že ačkoliv výhrady sice pod uvedené dovolací důvody podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Má za to, že prvoinstanční soud realizoval v podstatě opakované komplexní a bezvadné dokazování, doplněné podle pokynů odvolacího soudu, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

14. K otázce úplnosti dokazování státní zástupkyně nejprve v obecné rovině poznamenala, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede.

Tento závěr zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, a to zejména za situace, kdy je provedenými důkazy trestná činnost obviněné prokázána.

15. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně shrnul obsah provedených důkazů, včetně výpovědi jednotlivých účastníků napadení, přičemž tyto vyhodnotil v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Nalézacímu soudu tak nelze vytknout ani extrémní nesoulad hodnocení důkazů s jejich obsahem, ani pochybení při právní kvalifikaci jednání obviněné či nedostatek náležitostí odůvodnění rozhodnutí. Je podle ní možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se nejedná o extrémní nesoulad, neboť hodnocení jednotlivých důkazů není relevantní námitkou, když hodnocení důkazů prvostupňovým soudem je opřeno o úplné a zákonné provedené dokazování. Prvoinstanční soud se v rámci hodnocení důkazů zabýval všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a byly dodrženy veškeré zásady dokazování. Jednalo se o druhé rozhodnutí prvoinstančního soudu, kdy správně odvolací soud konstatoval, že po projednání a rozhodnutí nyní soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu uloženém závazným pokynem odvolacího senátu, a to v rozsahu, který byl zcela dostatečným pro rozhodnutí o meritu věci. Pokud jde o vinu obviněné, je tato prokázána především opakovaným výslechem poškozené H. K. (dříve V.), která koresponduje s výpovědí svědka V. S. mladšího a svědkyně K. H. a svědka O. C., kteří byli přímými účastníky napadení. Takto provedené dokazování soud prvního stupně konfrontoval jak s původními znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu obviněné a znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, k posouzením poruchy a psychické újmy na zdraví poškozené H. K. (dříve V.), jakož i s posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k posouzení zranění poškozené, jakož i k mechanismu jeho vzniku. Je možno poukázat i na to, že po zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně tento soud provedl ještě znalecký posudek k aktuálnímu duševnímu stavu poškozené zpracovaný MUDr. Klárem a PhDr. Šárkou Blatníkovou a doplňující výslech znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Boušky. Jednání obviněné bylo tedy těmito důkazy prokázáno s tím, že právní kvalifikace jejího jednání je zcela přiléhavá.

16. Jelikož má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

18. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

20. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je dále vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné. IV. Důvodnost dovolání

25. Z předloženého dovolání se podává, že obviněná D. T. S. L. jím brojí proti výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, resp. i proti té části adhezního výroku, kterou jí byla uložena povinnost v penězích nahradit poškozené K. (dříve V.) nemajetkovou újmu. V rámci procesních námitek poukazuje na to, že soudy nerozhodly o jejích důkazních návrzích na výslech svědků. Dále namítá, že nebylo prokázáno, že se vytýkaného jednání dopustila způsobem uvedeným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, přičemž v této souvislosti poukázala na zásadu in dubio pro reo. Má za to, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Poukázala rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že její jednání mělo být posouzeno nejvýše jako přestupek proti občanskému soužití. Stran náhrady nemajetkové újmy konečně namítá, že není patrné, jak soudy dospěly k částce, kterou jí uložily zaplatit.

26. Již z právě uvedeného shrnutí a výše podrobně popsaného obsahu argumentace obviněné je zřejmé, že obviněná svým mimořádným opravným prostředkem uplatnila zejména námitky procesní a skutkové povahy, částečně pak námitky právní. Současně je však Nejvyšší soud nucen upozornit, že obviněná v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou ve své většině uplatnila již v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž jejími námitkami se řádně zabýval soud druhého stupně a s těmito se vypořádal. Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

27. Pokud jde o procesní námitku, kterou obviněná poukázala na podle ní opomenuté důkazní návrhy na výslech svědků G., A. a B., kteří měli soudu dokreslit vztah obviněné a poškozené v rámci péče poškozené o děti obviněné, je možno konstatovat, že tuto námitku bylo možno podřadit pod třetí alternativu obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta je naplněna v případech, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že po obsahové stránce jde o námitku neopodstatněnou.

28. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, a připustil to i odvolací soud v bodě 21. odůvodnění jeho nyní napadeného rozsudku, že obviněná, resp. její obhájce, v řízení před soudem prvního stupně, ať už před tím, než byl první odsuzující rozsudek nalézacího soudu zrušen odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nebo poté, opakovaně navrhovala slyšení jmenovaných svědků. Je rovněž skutečností, že soud prvního stupně o těchto důkazních návrzích výslovně nerozhodl (nezamítl je), ani jejich neprovedení nezdůvodnil v odůvodnění svého rozsudku.

Omezil se toliko na vyhlášení usnesení, že další důkazy prováděny nebudou. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu se nicméně podává, že Městský soud v Praze, ačkoliv dospěl k závěru, že nebylo povinností nalézacího soudu o uvedených důkazních návrzích rozhodnout, neboť tyto nebyly výslovně uplatněny v závěru dokazování, v již zmíněném bodě 21. odůvodnění svého rozsudku k těmto důkazním návrhům uvedl, že tyto se týkají osob, které nebyly účastny stíhanému skutku a nemohly by se k němu jakkoliv vyjádřit.

S ohledem na tuto okolnost odvolací soud uzavřel, že rozsah provedeného dokazování je dostatečný a že v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

29. K takto nastíněné procesní situaci Nejvyšší soud uvádí, že i přesto, že ze strany soudu prvního stupně nedošlo k výslovnému zamítnutí uvedených důkazních návrhů, tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru o zásahu do práva obviněné na spravedlivý proces ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, a tím ani ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jde o důvody neprovedení předmětných důkazů, je možno konstatovat určitou nepřehlednost týkající se důkazů navrhovaných obhajobou, kdy z její strany byly v různých fázích dokazování navrhovány různé důkazy, přičemž nikoliv všechny dosud neprovedené navrhované důkazy byly zmíněny na konci dokazování.

Za takového stavu bylo jistě možné, aby soud prvního stupně tuto nepřehlednou situaci stran důkazních návrhů s obviněnou, resp. jejím obhájcem, před ukončením dokazování vyjasnil a předešel opomenutí některého z nich. Zásadní je nicméně skutečnost, že obviněné se nakonec dostalo zdůvodnění toho, proč nebylo potřebné jí navrhované důkazy provádět, kdy odvolací soud zdůraznil již zmíněnou absenci jejich důkazního potenciálu pro nyní projednávanou věc. S tímto závěrem se navíc zcela ztotožňuje i Nejvyšší soud a dodává, že pro výslech navrhovaných svědků skutečně nebyly dány důvody, neboť jmenované osoby jednak nebyly předmětnému incidentu přítomny, jednak okolnost, ke které měly vypovídat, tedy ke vztahu obviněné a poškozené v rámci péče poškozené o děti obviněné, je pro nyní projednávanou trestní věc zcela bezpředmětná.

Je totiž skutečností, že ani pokud by byla případně zjištěna určitá pochybení poškozené při hlídání dětí obviněné, v žádném případě by to nemohlo ospravedlnit jednání, pro které byla obviněná odsouzena, tedy fyzické napadení poškozené. Nevyhovění uvedeným důkazním návrhům (ať už výslovné – zamítnutí, nebo implicitní) tak bylo opodstatněno dvěma obecně uznávanými důvody pro neprovedení navrženého důkazu soudem. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; druhým pak argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). I přes určitá pochybení nalézacího soudu tak lze uzavřít, že trestní řízení v nyní projednávané věci není zatíženo vadou opomenutých důkazů a že rozsah provedeného dokazování je pro závěr o vině obviněné žalovaným skutkem zcela dostačující.

30. Další část dovolací argumentace obviněné je pak možno označit za skutkovou. Obviněná totiž v jejím rámci polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, přičemž má za to, že nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, resp. že nebyla vyvrácena její obhajoba, že poškozenou toliko chytla za kapuci, poškozená se svezla na zem a obviněná u ní následně klečela. Jakkoliv obviněná v souvislosti s těmito námitkami uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ve své první alternativě skutečně týká otázek souvisejících s hodnocením provedených důkazů, je nutno konstatovat, že příslušné námitky obviněné se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání zcela míjí.

31. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

32. Pokud se obviněná v nyní projednávaném dovolání domáhá jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, resp. prosazuje jinou, pro ni příznivější verzi skutkového děje, než ke které dospěly soudy nižších stupňů, je nutno konstatovat, že takové námitky není z právě uvedených důvodů možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněné totiž neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy (obviněná takový rozpor nepopisuje), ale jde pouze o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže.

33. Je navíc skutečností, že skutkové závěry nalézacího soudu, které přezkoumal a aproboval soud odvolací, nejenže nejsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů, ale jedná se naopak o zcela logický a správný výsledek provedeného dokazování. Závěr o vině obviněné skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku se totiž podává jednak z věrohodných výpovědí jak poškozené, tak svědků C. a H., jednak ze soudně lékařského znaleckého zkoumání zranění poškozené. Vzhledem k tomu, že obhajoba obviněné byla těmito důkazy zcela vyvrácena, nejde v nyní projednávané trestní věci o obviněnou zmiňovanou situaci tvrzení proti tvrzení. Jelikož soudy o vině obviněné zcela oprávněně neměly žádných pochybností, nepřicházela v úvahu ani aplikace zásady in dubio pro reo, na kterou obviněná rovněž poukázala.

34. Trestná činnost obviněné byla přitom prokázána jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Jak totiž zcela správně konstatoval soud prvního stupně, o přinejmenším nepřímém úmyslu obviněné ve vztahu k možnému následku v podobě hrozící těžké újmy na zdraví svědčí zejména zjištění, že obviněná útočila opakovanými údery proti hlavě poškozené, kdy zejména opakovaně udeřila hlavou poškozené o tvrdou podlahu, přičemž jí muselo být zřejmé, že může poškozené těžce ublížit na zdraví (poškodit jí mozek), a s tímto hrozícím následkem byla přinejmenším srozuměna.

35. Pokud jde dále o námitku obviněné spočívající v nesouhlasu s právní kvalifikací jejího jednání i o její požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, je možno uvést, že tyto námitky jsou právní povahy pouze částečně. Je tomu tak proto, že i při jejich uplatnění obviněná vychází dílem z jiné než soudy zjištěné verze skutkového stavu, kdy připouští toliko chycení poškozené za kapuci a následný pád. Tyto námitky tak bylo možno podřadit pod rozsah obviněnou rovněž uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze částečně. V každém případě se však jedná o námitky věcně neopodstatněné. S ohledem na strohost, s jakou byly obviněnou v podaném dovolání uplatněny, Nejvyšší soud rovněž toliko stručně konstatuje, že jednání obviněné, tak jak bylo provedeným dokazováním zjištěno (tedy nikoliv pouze v podobě chycení poškozené za kapuci, jak uvádí obviněná), naplňuje znaky jak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (k poškození mozku nedošlo pouze náhodou a nezávisle na vůli obviněné), tak i přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (k napadení došlo veřejně za přítomnosti pěti dalších osob). S ohledem na nezanedbatelnou intenzitu a závažnost útoku, kdy jednání obviněné vedené proti hlavě poškozené mohlo vést ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž tomuto násilí byly přítomny malé děti i sousedi poškozené, pak nepřicházela v úvahu ani aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

36. Právní povahy je konečně námitka směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Stejně jako v případě předchozí námitky se však jedná o námitku pouze kuse a nedostatečně odůvodněnou. Jestliže obviněná uvádí, že není zřejmé, podle jakého mechanismu soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy postupovaly, je možno ji odkázat na bod 23. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém je vyloženo, že soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vycházel ze znaleckých posudků MUDr. Tichého a prof. Bouška, přičemž částky, ke kterým dospěli znalci, po úvaze, která náleží výlučně soudu (při které se však soudy v nyní projednávané věci nedopustily žádného excesu), výrazně ponížil a poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. S těmito úvahami se ztotožnil i soud druhého stupně, byť nalézacímu soudu vytkl, že výslovně neuvedl, že náhrada nemajetkové újmy je přiznávána pouze ve formě bolestného a ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud proto toto dílčí pochybení napravil. Již z těchto důvodů tak nebylo možné přisvědčit této kusé a blíže neodůvodněné námitce obviněné.

37. Vzhledem k tomu, že část dovolací argumentace obviněné nebylo možno podřadit pod jí označené důvody dovolání, přičemž ve zbývající části se jednalo o námitky věcně neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění obviněnou uplatněných dovolacích důvodů. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

38. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné D. T. S. L. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 6. 2024 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu