3 Tdo 437/2024-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný Viktor Bobal, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 To 30/2023-198, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného Viktora Bobala odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2023, č. j. 46 T 2/2023-56, byl obviněný Viktor Bobal (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) na základě schválené dohody o vině a trestu uznán vinným zločiny dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. b), c), d) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil jako jednatel společnosti JM VIVAT s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, společně s obviněným V. T. v době od května 2011 do prosince 2012. Odsouzen za to byl podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 10 000 Kč, tj. v celkové výši 1 500 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Poškození Česká republika – Ministerstvo financí a Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu byli podle § 229 odst.1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání pouze poškozená Česká republika – Ministerstvo financí. Na jeho podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 To 30/2023-198, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla poškozená Česká republika – Ministerstvo financí odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tím způsobem, že obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal uvedené poškozené zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným V. T. částku 5 560 530 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. jdoucím z této částky ode dne 6. 11. 2021 do zaplacení. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Viktor Bobal prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Bc. Pavla Skřipce dovolání, jež opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud chybně rozhodl o jeho povinnosti k náhradě škody vůči poškozené České republice – Ministerstvu financí. Vyjádřil přesvědčení, že dokazováním nebyla jednoznačně zjištěna aktivní legitimace uvedené poškozené (že by právě ona byla subjektem oprávněným žádat náhradu škody), a zároveň v odůvodnění napadeného rozsudku nebyl uveden příslušný hmotněprávní předpis, na jehož základě měl nárok vzniknout. V tomto ohledu je podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, když nevyhovuje podmínkám uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že on (dovolatel) byl v dané věci odsouzen jen jako pomocník a nikoli jako hlavní pachatel. Neřešil ani skutečnost, že zde již existovalo pravomocné rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody ve vztahu k odsouzenému V. T. Za této situace podle jeho přesvědčení nemohlo být rozhodnuto o povinnosti nahradit škodu společně a nerozdílně. S odkazem na uvedené argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se poškozená Česká republika – Ministerstvo financí odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K tomuto dovolání se následně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu podle něj jasně vyplývá, proč byl dovolatel zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu, jakož i to, proč je oprávněným subjektem Česká republika – Ministerstvo financí. Následně státní zástupce odkázal na relevantní ustanovení občanského zákoníku odůvodňující příslušný výrok o povinnosti k náhradě škody, a to včetně solidární odpovědnosti dovolatele a spoluobviněného V. T. Uzavřel, že bylo bezpečně prokázáno, že tito dva obvinění společně způsobili škodu ve výši 5 560 530 Kč a při současném splnění podmínek uvedených v § 228 odst. 1 tr. ř. tak bylo správně rozhodnuto o jejich povinnosti k náhradě této škody. Podané dovolání navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
5. Poškozená Česká republika – Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že odvolací soud oprávněně neměl pochybnosti o toku finančních prostředků v souvislosti s řešenou trestnou činností, a to včetně převodů prostředků mezi bankovními účty ministerstva financí a ministerstva průmyslu a obchodu. K tomu i sám doplnil dokazování. Důvodně uzavřel, že subjektem oprávněným žádat náhradu škody ve výši 5 560 530 Kč je Česká republika – Ministerstvo financí. Tato škoda byla způsobena společnou úmyslnou trestnou činností dovolatele a obviněného V. T., tudíž s ohledem na ustanovení § 2915 občanského zákoníku bylo správně rozhodnuto, že za ni odpovídají oba společně a nerozdílně. V dalších podrobnostech poškozená odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného „jako nedůvodné zamítl“.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
6. Nejvyšší soud v první řadě zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je pak obsažen taxativní výčet rozhodnutí, která se pro účely řízení o dovolání považují za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Takovým odsuzujícím rozsudkem může být i rozsudek odvolacího soudu vyhlášený v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu.
8. V nyní posuzovaném případě nelze rozsudek Vrchního soudu v Olomouci považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování tohoto soudu nebyla otázka viny a (nebo) trestu, nýbrž jen nároku poškozené na náhradu škody. Odvolací soud z podnětu odvolání poškozené České republiky – Ministerstva financí přezkoumával pouze výrok, který se týkal touto poškozenou uplatněného nároku na náhradu škody, zatímco o vině a trestu dovolatele bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem soudu prvního stupně (viz § 139 odst. 1, 2 tr. ř.).
9. Závěr, že rozsudek, jímž odvolací soud výlučně na podkladě odvolání poškozeného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody (příp. nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení) zruší v této části rozsudek soudu prvního stupně a o dotčeném nároku na náhradu škody sám nově rozhodne, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., proti němuž by bylo přípustné dovolání, má pevnou oporu v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 11 Tdo 220/2024, a mnoho dalších). Shodně na danou problematiku nahlíží i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 391/02, usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12, nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, aj.).
IV. Způsob rozhodnutí
10. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Viktora Bobala odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek