3 Tdo 446/2023-884
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 o dovolání, které podala obviněná M. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 9 To 363/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 35/2020
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 9. 2022 sp. zn. 6 T 35/2020 byla obviněná M. S. uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byla podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 trestního zákoníku a § 85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu v zákonem stanoveném rozsahu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. 9 To 363/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu se znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, podle kterého obviněná „v přesně nezjištěné době v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 v Horním Slavkově provedla na základě pokynů J. B. opakované výběry hotovosti z bankovního účtu prostřednictvím svěřené platební karty fyzické podnikající osoby J. B., IČ: XY a poté, co peněžní prostředky vybrala a zaúčtovala do stavu pokladny podnikatele, bez jeho svolení postupně z pokladny podnikatele neoprávněně vybrala finanční hotovost v celkové výši 780 000 Kč, peníze nepoužila ve prospěch podnikatele J. B. a s finanční hotovostí naložila nezjištěným způsobem, a následně, aby zakryla neoprávněné výběry finanční hotovosti z pokladny podnikatele, prováděla neoprávněné účetní operace, které jsou v rozporu se zákonem o účetnictví, spočívající v účtování duplicitních výdajových dokladů, případně účtování výdajů z pokladny, které nebyly doloženy žádnými doklady opravňujícími k vydání finančních prostředků z pokladny pro potřeby podnikatele, čímž způsobila J. B., IČ XY, se sídlem XY, škodu ve výši 780 000 Kč“. Za to ji podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 84 trestního zákoníku a § 85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná namítla, že soudy se nedostatečně vypořádaly s výpovědí svědka H., který potvrdil výraznou averzi poškozeného vůči obviněné. Obviněná poukázala na to, že několik výběrů v hotovosti v řádech statisíců korun bylo zcela výjimečných a překračovalo zavedenou praxi, kdy mimo těchto výběrů byly z pokladny v hotovosti placeny částky do 10 000 Kč, maximálně 50 000 Kč. Poškozený o těchto výběrech musel vědět, sám je stvrdil svými podpisy do zvláštního notýsku, avšak směrem k obviněné neučinil žádné další kroky s výjimkou vyhotovení inventury účtu 491.
Podle obviněné nebyl poškozený žádný „neználek“, ale naopak měl přehled o finančních tocích své společnosti, bezvýjimečně si sám autorizoval veškeré platby z firemního účtu, několikrát týdně stav účtu kontroloval, každou dotaci pokladny stvrzoval svým podpisem do notýsku a před podpisem si vše pečlivě propočítal a kontroloval. Podle názoru obviněné je proto zcela absurdní skutkový závěr, že poškozený se nejpozději při předestření inventarizace neseznámil se skutečností, že během jediného roku byla pokladna zadotována mimořádnou částkou 780 000 Kč, ačkoliv k tomu nebyl zřejmý provozní důvod.
Ze skutečnosti, že poškozený na uvedená zjištění nereagoval, vyplývá, že veškeré výdaje z pokladny byly činěny v jeho prospěch, s jeho vědomím či na jeho pokyn. Obviněná dále namítla, že svědci V. a Š. byli před svou výpovědí detailně seznámeni se spisovým materiálem a mohli upravovat a konstruovat své výpovědi. Informace ze spisu, se kterými svědci disponovali, byly způsobilé výrazně ovlivnit jejich výpověď ve vztahu k podaným informacím a rovněž ve vztahu k posouzení jejich věrohodnosti. Z těchto důvodů považuje obviněná výpovědi těchto svědků za procesně nepoužitelné.
Svědkyně V. se mimoto vyjadřovala i k období, kdy nebyla přítomna. S ohledem na absenci protokolárního předání účetnictví navíc není vyloučena ani manipulace s předanými doklady za účelem zastření nesrovnalostí v účetnictví způsobených touto svědkyní. Podle obviněné proti sobě stojí dvě skutkové verze, které měly být hodnoceny podle zásady in dubio pro reo. Za této situace považuje obviněná za předčasný a chybný závěr soudů, že k chybějícím dokladům a sloučeným dokladům není třeba zpracovávat znalecký posudek.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněná uvedla, že v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu absentovaly základní znaky trestného činu, jelikož z formulace, podle které s finanční hotovostí obviněná naložila neznámým způsobem, nelze dovodit, že došlo k úmyslnému přisvojení si věci ve smyslu § 206 trestního zákoníku. Odvolací soud sice skutkovou větu upravil tak, aby v ní popsané jednání bylo možné kvalifikovat jako trestný čin, došlo k tomu ovšem v neprospěch obviněné a v rozporu se zákazem reformationis in peius.
4. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2022, č. j. 9 To 363/2022-835, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu uvedla, že popis přisouzeného jednání včetně nezjištěného způsobu následného naložení s vybranou pokladní hotovostí jmenovaného podnikatele odpovídá způsobení škodlivého následku jednání ve smyslu § 206 trestního zákoníku o přisvojení si cizí věci. Obviněná finanční hotovost vyzvednutou z pokynu poškozeného J. B. z jeho bankovního účtu a následně zaúčtovanou do stavu pokladny jmenovaného podnikatele postupně vybrala, aniž by ji použila v jeho prospěch. Legitimní způsob použití svěřených finančních prostředků by dovolatelka musela - jak z titulu svého pracovního postavení účetní, tak i na podkladě uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti - řádně doložit a tedy nikoliv postupovat prostřednictvím neoprávněných účetních operací tak, jak jí bylo na podkladě opatřených skutkových zjištění přisouzeno. Státní zástupkyně k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 665/2016, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 70/2016 a ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 3 Tdo 342/2015. K námitce obviněné týkající se porušení zásady reformationis in peius státní zástupkyně uvedla, že doplnění popisu tzv. skutkové věty odvolacím soudem se týkalo pouze dílčího upřesnění, podle kterého se postupně vybraná finanční hotovost z pokladny poškozeného podnikatele J. B. týká celkové zpronevěřené sumy 780.000 Kč, kterou při nezjištěném způsobu naložení s ní „nepoužila ve prospěch jmenovaného podnikatele“. Poukazovaná výroková část napadeného rozsudku tedy nebyla doplněna o popis těch rozhodných skutkových okolností, které odpovídají naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, ale v uvedeném směru pouze upřesněna. Zbývající část dovolací argumentace uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění založeném na vlastním způsobu vyhodnocení provedeného dokazování obviněnou. Neodpovídá však těm zákonným a dostupnou judikaturou blíže rozvedeným podmínkám, které by umožňovaly zásah dovolacího soudu do rozhodných skutkových zjištění.
6. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněná M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Napadená rozhodnutí Krajský soud v Plzni ani Okresního soudu v Sokolově netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud neměl po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněné nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněné směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se snažila prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady obviněná uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jejími námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Lichá je výhrada obviněné, podle které jsou výpovědi svědků V. a Š. procesně nepoužitelné, jelikož svědci své výpovědi podle názoru obviněné předem konzultovali s poškozeným. Nejedná se totiž o otázku procesní nepoužitelnosti důkazů, nýbrž o otázku hodnocení podaných výpovědí a věrohodnosti svědků. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba soudy se těmto otázkám zevrubně věnovaly, přičemž neshledaly žádný důvod svědčící o nevěrohodnosti zmíněných svědků. Jejich výpovědi navíc korespondují s provedenými listinnými důkazy, zejména účetními doklady a bankovními výpisy.
V této souvislosti se soudy zaměřily i na výpověď samotného poškozeného a jeho vztah k obviněné. Lze zdůraznit, že trestná činnost obžalované nebyla primárně zjištěna cílenou kontrolou ze strany poškozeného, ale při kontrole účetních dokladů při přípravě daňového přiznání za rok 2017. Nemohla obstát ani obhajoba obviněné, že poškozený musel o dispozici s peněžními prostředky vědět. Poškozený nepochybně věděl o výběrech z bankovních účtů, jež byly řádně vyznačeny i ve zmiňovaném notýsku a vyplývají také z pohybu na bankovním účtu.
Trestná činnost obviněné ale spočívala v tom, že poté, kdy byly předmětné peněžní prostředky zaevidovány na pokladně, s nimi neoprávněně disponovala a zakrývala to výdajovými doklady a sloučenými doklady tak, aby příjmy v pokladně odpovídaly výdajům z pokladny. Jistá neopatrnost a nižší ostražitost poškozeného nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněné, pokud bylo prokázáno, že obviněná svou trestnou činnost zakrývala účetními operacemi a manipulaci s finančními prostředky. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce.
Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Především nelze souhlasit s námitkou obviněné, podle které odvolací soud porušil zákaz reformationis in peius tím, že upravil znění skutkové věty oproti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud do vytýkané části skutkové věty doplnil formulaci, podle které obviněná „peníze nepoužila ve prospěch podnikatele J. B.“. Důvodem bylo, že podle názoru odvolacího soudu uvedená okolnost vyplývající z provedeného dokazování rovněž vyjadřuje znak neoprávněného přisvojení ve smyslu dané skutkové podstaty.
Dovolací soud k tomu v souladu s názorem vyjádřeným již v napadeném rozsudku odvolacího soudu poukazuje na to, že zákaz reformationis in peius zakotvený v § 259 odst. 4 trestního řádu není možné chápat tak, že v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného brání tomu, aby byl popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny.
V případě, že použitá právní kvalifikace je správná, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nebrání nic v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004, uveřejněný v časopise Trestněprávní revue, č. 9/2005, str. 242). Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 trestního řádu nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 trestního řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku.
Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
15. Pokud jde o námitku obviněné, že skutkové okolnosti zachycené ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu neodpovídají všem znakům skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, konkrétně znaku „přisvojení si věci“, shledal ji dovolací soud rovněž nedůvodnou. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010). Pro učinění závěru o přisvojení si svěřené věci tedy není podstatný konkrétní způsob naložení se zpronevěřenou věcí (poté, což již bylo zjištěno, že pachatel se svěřenou věcí naložil v rozporu s účelem jejího svěření), tj. není podstatné zjištění, zda si pachatel ponechá zpronevěřenou věc pro sebe nebo komu konkrétně a za jakou cenu ji prodá. Relevantním je pouze konkrétní způsob nakládání pachatele se svěřenou věcí, aby bylo možné posoudit, zda došlo k jejímu přisvojení (viz Ščerba, F.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, k § 216, odst. 18, a tam odkazovanou judikaturu). V projednávané věci obviněná jako účetní, která byla oprávněna disponovat s peněžními prostředky, ovšem povinna s nimi nakládat pouze za účelem uspokojování výdajů poškozeného v rámci jeho podnikatelské činnosti, bez svolení poškozeného postupně z pokladny neoprávněně vybrala finanční hotovost v celkové výši 780 000 Kč, peníze nepoužila ve prospěch poškozeného a s finanční hotovostí naložila nezjištěným způsobem, a následně, aby zakryla neoprávněné výběry finanční hotovosti z pokladny podnikatele, prováděla neoprávněné účetní operace, které jsou v rozporu se zákonem o účetnictví, spočívající v účtování duplicitních výdajových dokladů, případně účtování výdajů z pokladny, které nebyly doloženy žádnými doklady opravňujícími k vydání finančních prostředků z pokladny pro potřeby podnikatele.
Je proto zřejmé, že svým jednáním naplnila po objektivní i subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť úmyslně s peněžními prostředky poškozeného naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byly dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Právní posouzení skutku odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí tudíž bylo z hlediska vytýkaných vad dovolacím soudem shledáno jako přiléhavé.
16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu