Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
října 2004 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch
obviněného Ing. K. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici MS ČR
P. – B. a v neprospěch obviněné E. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici MS ČR S. n. S., jakož i v neprospěch obviněného M. N., t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici MS ČR O., proti výroku rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 8 To 122/2003, jenž byl do tohoto rozsudku
doplněn s odkazem na ustanovení § 265s odst. 1 trestního řádu rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 8 To 44/2004, vysloveným
podle § 256 tr. ř., jímž byla zamítnuta odvolání státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích podaná v neprospěch obviněných
Ing. K. S., E. T. a M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 17 T 26/2002; dále rozhodl o dovolání obviněného
ing. K. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
8 To 122/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 17 T 26/2002 a o dovolání obviněné E. T., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 8 To 122/2003, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T
26/2002, t a k t o:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, s e věc obviněných Ing. K. S. a E. T. p o s t u p u j e
velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Svým v pořadí prvním dovoláním ze dne 8. 1. 2004 napadla nejvyšší státní
zástupkyně nejprve rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen odvolací soud) ze
dne 30. 10. 2003, sp. zn. 8 To 122/2003, a to z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. k) trestního řádu (dále jen tr. ř.), neboť v rozhodnutí chyběl
výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o odvolání státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen státní zástupce)
podaném v neprospěch obviněných Ing. K. S., E. T. a M. N., a sice jen proti
výrokům o trestech uložených jim rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen krajský soud) ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 17 T 26/2002,
jímž byli odsouzeni:
- obviněný Ing. K. S. podle § 219 odst. 2 trestního zákona (dále jen tr.
zák.), za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 2 tr. zák., k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
s ostrahou a k trestu propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole AP ráže 9 mm
maďarské výroby, zásobníku, tří střílejících tužek bez výrobních čísel ráže 6,
35 mm, tří náhradních hlavní ke střílejícím tužkám bez výrobních čísel ráže 8
mm, dvaadvaceti kusů nábojů ráže 6, 35 mm Browning,
- obviněná E. T. podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 40 odst. 2
tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla
zařazena do věznice s dozorem,
- obviněný M. N. podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 40 odst. 2
tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s dozorem a k trestu propadnutí věci, a to finanční částky
14. 500,- Kč,
- obviněný P. V. podle § 219 odst. 1 tr. zák., za použití § 40 odst. 2
tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s dozorem.
Ve svém odvolání státní zástupce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech odnětí svobody uložených
obviněným Ing. K. S., E. T., M. N. a P. V. a prvně třem jmenovaným uložil
tresty v rámci zákonné trestní sazby uvedené v § 219 odst. 2 tr. zák. a
obviněnému P. V. přísnější trest v rámci trestní sazby uvedené v § 219 odst. 1
tr. zák., a to za použití § 40 odst. 2 tr. zák.
Vrchní soud v Praze vydal dne 30. 10. 2003 ve veřejném zasedání rozsudek sp.
zn. 8 To 122/03, přičemž nespecifikoval subjekt, na základě jehož odvolání
zrušil výrok soudu nalézacího o uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst.
1 písm. a) tr. zák. obviněnému Ing. K. S., dále podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek tohoto soudu ve výroku o uložení trestu
propadnutí věci témuž obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání
samonabíjecí pistole AP ráže 9 mm, maďarské výroby se zásobníkem a sedm nábojů
ráže 9 mm Browning Court a tří jednoranných palných zbraní - tří střílejících
tužek bez výrobních čísel ráže 6, 35 mm a tří náhradních hlavní k těmto tužkám,
dvacetipěti kusů nábojů ráže 6, 35 mm Browning a tří kusů plynových nábojů ráže
8 mm Blanc; dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných E. T., M. N. a
P. V.
Odvolací soud tak změnil rozsudek krajského soudu v části týkající se
obviněného Ing. K. S., přičemž tak evidentně učinil na základě jeho odvolání,
směřujícího proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tedy nikoliv na
základě odvolání státního zástupce, které bylo ohledně tohoto obviněného podáno
v neprospěch výlučně proti výroku soudu nalézacího o trestu odnětí svobody.
Tuto skutečnost odvolací soud ve svém rozhodnutí sice neuvedl, je to však
zřejmé z faktu, že nastalá změna prospívá zmíněnému obviněnému, když místo
trestu propadnutí věci mu bylo vysloveno zabrání věci, k čemuž přirozeně
nemohlo dojít na základě odvolání státního zástupce, uplatněného v neprospěch
obviněného.
Odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním obsahuje úvahy svědčící o tom, že
odvolací soud neshledal odvolání státního zástupce podané v neprospěch
obviněných Ing. K. S., E. T., M. N. a P. V. proti výrokům o trestech odnětí
svobody takto uloženým jmenovaným obviněným důvodným, neboť se shodl se soudem
nalézacím v aplikaci § 40 odst. 2 tr. zák. použité při uložení zmíněných trestů
jmenovaným obviněným. Těmto úvahám odvolacího soudu však nekoresponduje žádný
výrok jeho rozsudku.
Nejvyšší státní zástupkyně vzhledem k výše uvedenému navrhla Nejvyššímu soudu
České republiky (dále jen Nejvyšší soud), aby tento bez zrušení dovoláním
napadaného rozsudku přikázal odvolacímu soudu, že má rozhodnout o odvoláních
státního zástupce podaných v neprospěch obviněných Ing. K. S., E. T., M. N. a
P. V. proti výrokům o trestech odnětí svobody soudem nalézacím.
Dovolací soud, jemuž napadla i dovolání Ing. K. S. a E. T., dne 11. 3. 2004,
pod sp. zn. 6 Tdo 212/2004 usnesením v neveřejném zasedání rozhodl, že se podle
§ 265l odst. 2 tr. ř. přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne
30. 10. 2003, sp. zn. 8 To 122/2003, doplnil chybějící výroky, kterými rozhodne
o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných Ing. K. S., E.
T., M. N. a P. V. O zbývajících dovoláních Ing. K. S. a E. T. zmíněný senát
nerozhodoval.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 8 To 44/2004 (č.
l. 1511 přílohového trestního spisu) soud dovolací zjišťuje, že tímto
rozhodnutím byla doplněna výroková část rozsudku téhož soudu ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. 8 To 122/2003, o bod V. tohoto znění: “Podle § 256 trestního
řádu se zamítají odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích,
podaná v neprospěch obžalovaných Ing. K. S., E. T., M. N. a P. V.”
Rozsudek odvolacího soudu v této podobě, konkrétně jeho doplněný výrok, napadla
svým v pořadí druhým dovoláním ze dne 11. 5. 2004 opět nejvyšší státní
zástupkyně, a to v neprospěch obviněných Ing. K. S., E. T. a M. N., z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož tímto rozsudkem bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku státního zástupce
směřujícího výlučně proti výrokům o trestech odnětí svobody, které byly
obviněným uloženy rozsudkem soudu prvního stupně. Přitom rozhodnutím obou
uvedených soudů byly podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v důsledku
nesprávného užití § 40 odst. 2 tr. zák. uloženy jmenovaným obviněným tresty
odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestné činy,
jejichž přípravou byli tito obvinění uznáni vinnými, v čemž spatřuje dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje nejvyšší státní zástupkyně v tom, že
odvolací soud se svými oběma rozsudky, postupně napadanými jejími dovoláními,
zcela shodl se soudem nalézacím v právních kvalifikacích jednání obviněných
Ing. K. S., E. T. a M. N. /§ 7 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zák./), avšak pokud se jedná o tresty, uložené těmto obviněným podle § 219
odst. 2 tr. zák., za použití § 40 odst. 2 tr. zák., odvolací soud již tehdy
nevyhověl odvolání státního zástupce, jenž namítal, že byli - li tito obvinění
uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy za okolností podmiňujících
použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.), nemohl jim být uložen
trest odnětí svobody pod dolní hranicí takto zákonem zvýšené trestní sazby,
tedy za použití § 40 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud zaujal stanovisko, podle
něhož i za této situace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. lze použít, když
vycházel z faktu, že soud nalézací správně oddělil společenskou nebezpečnost
trestného činu, který byl připravován (tj. kvalifikovaná vražda), od otázky
závažnosti samotné jeho přípravy. Proto se shodl se soudem nalézacím v tom, že
právě s ohledem na konkrétní povahu závažnosti přípravy (způsob “amatérský a
vesnický”) by použití trestní sazby uvedené v trestním zákoně (§ 219 odst. 2
tr. zák., v rozmezí 12-15 let odnětí svobody) bylo pro pachatele nepřiměřeně
přísné, a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Tento názor odvolacího soudu nelze podle nejvyšší státní zástupkyně považovat
za opodstatněný, jelikož obvinění Ing. K. S., E. T. a M. N. byli v dané věci
uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy v tzv. kvalifikované skutkové
podstatě. Trestní zákon umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody u
přípravy jen za předpokladu, že vzhledem k její povaze a závažnosti by uložený
trest odnětí svobody v rámci zákonné sazby byl nepřiměřeně přísný a že účelu
trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha přípravy vyplývá zejména
z charakteru jednání, z jeho formy, z charakteru a závažnosti trestného činu,
k němuž směřovala. Závažnost přípravy je dána především typovou společenskou
nebezpečností trestného činu, k němuž směřovala, tím, do jaké míry se rozvinula
a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze
k přípravě trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici příslušné zákonné sazby. Byl-li totiž obviněný
uznán vinným přípravou nebo pokusem k trestnému činu spáchanému za okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby a tato trestní sazba byla (při
ukládání trestu) použita, nelze současně snížit trest odnětí svobody pod dolní
hranici vyšší trestní sazby, s odvoláním na § 40 odst. 1 tr. zák. (viz R
26/1985 – III. Sbírky rozhodnutí trestních).
Jelikož u obviněných Ing. K. S., E. T. a M. N. nebyly splněny podmínky pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 2 tr. zák., jsou
tresty odnětí svobody, které jim byly uloženy soudem prvního stupně a následně
potvrzeny i soudem druhého stupně, tresty uloženými ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. h) tr. zák., což znamená, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhuje, aby soud
dovolací podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 8 To
122/2003 ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 8 To
44/2004, a to ve výroku pod bodem V. a zrušil též všechna další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu odvolacímu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout
a konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. aby bylo rozhodnuto o vazbě obviněných
Ing. K. S., E. T. a M. N.
V citované trestní věci Vrchního soudu v Praze si podali dovolání též odsouzení
Ing. K. S. (dále jen dovolatel) a E. T. (dále jen dovolatelka), z nichž
dovolatelka rovněž brojila proti užití § 40 odst. 2 tr. zák. při ukládání
trestu jí samotné.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 8 To 122/2003
napadá dovolatelka z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle
něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, kterým uvedený soud rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 17 T 26/2002.
Podle jejího názoru “…odvolací soud nesprávně právně posoudil její jednání,
když na kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu užil ustanovení § 40
odst. 2 tr. zák.”, ačkoliv měl být použit § 40 odst. 1 tr. zák. V souvislosti
s uplatněným dovolacím důvodem se zdůrazňuje, že dovolatelce nebyl skutečně
dokázán žádný majetkový motiv, který by byl impulsem pro její jednání. Otázka
odměny spočívající v zajištění nadstandardní lékařské péče ze strany dovolatele
není takovým motivem, který by ji vedl k jednání, na jehož konci by byla
vražda. Dovolatelka byla osobou dosud netrestanou, svým jednáním novinářku S.
nechtěla odstranit, když ani sama dovolatelka k tomu neměla žádný důvod. Také
výrazným způsobem přispěla k objasnění trestného činu.
Vzhledem k těmto skutečnostem pak má dovolatelka za to, že by jí měl být uložen
trest kratšího trvání, neboť rozhodně vzhledem k jejím poměrům je trest jí
uložený stále nepřiměřeně přísný a jeho účelu by bylo dosaženo i trestem
kratšího trvání. Proto s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovolatelka navrhuje, aby jí dovolací soud “…uložil trest, nebo
snížil trest na hranici, kterou umožňuje § 40 odst. 1 písm. a) tr. zák. a tím
napadené rozhodnutí změnil a uložil jí trest odnětí svobody na dobu čtyř let do
věznice s dozorem.”
Jak patrno, obě dovolání namítají, že ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. bylo při
ukládání trestu odnětí svobody jmenovaným odsouzeným aplikováno v rozporu se
zákonem. Zatímco dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tomto postupu vidí mimo
jiné dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatelka
nesprávnou aplikaci § 40 odst. 2 tr. zák., namísto § 40 odst. 1 tr. zák.,
hodnotí jako dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Právě v návaznosti na pohled dovolatelky zjistil senát 3 Tdo rozdílný přístup v
dosavadním rozhodování Nejvyššího soudu, pokud se jedná o přípustnost nesprávné
aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. jako dovolacího důvodu, s nímž počítá § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jedná se o to, zda v případě uznání viny podle kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu lze za něj uložit trest odnětí svobody za využití moderačního
práva soudu ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zák., to s přihlédnutím nejen k poměrům
pachatele, ale zejména s ohledem na okolnosti případu (viz 5 Tdo 411/2003-I,
II, které vztahuje své závěry stran aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. i na
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.).
K samotné nekonzistentnosti judikatury k této otázce upozorňuje třetí senát na
rozhodnutí senátů Nejvyššího soudu 7 Tdo a 3 Tdo.
Sedmý senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení 7 Tdo 356/2002 konstatoval:
I.Námitka, že trest nebyl uložen podle § 40 odst. 1 trestního zákona,
obsahově nenaplňuje dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu.
II.Námitkou týkající se ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona však není
obsahově naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, neboť namítané nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 trestního
zákona zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah
k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným.
Třetí senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení 3 Tdo 1416/2003 naopak
konstatoval:
I.Námitku dovolatele, že nebylo aplikováno při ukládání trestu ustanovení § 40
odst. 1 tr. zák., přestože byly splněny všechny okolnosti a podmínky tímto
ustanovením vyžadované naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. lze považovat za relevantní.
Třetí senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc dovolatele a dovolatelky nyní
podle rozvrhu práce přidělena, se kloní ke stanovisku, které uvádí usnesení 3
Tdo 1416/2003. Zastává tedy právní názor, včetně jeho zdůvodnění v citovaném
usnesení, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí sedmého
senátu Nejvyššího soudu (v usnesení 7 Tdo 356/2002). Domnívá se, že „jiným
nesprávným hmotně právním posouzením“ třeba rozumět pochybení i stran aplikace
ustanovení o ukládání trestů, tedy např. § 40 odst. 1, 2 tr. zák. V opačném
případě by nesprávnosti tohoto typu nebylo možno napravovat cestou dovolání,
když jediné dva specifické dovolací důvody týkající se trestů na uvedený
problém nemíří; srov. § 265b odst. 1, písm. h), i) tr. ř.
Proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc dovolatele a dovolatelky
k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu o tom, zda správnost (nesprávnost)
aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. v návaznosti na uznání viny podle kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu lze považovat za přípustný důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jiné nesprávné hmotně právní
posouzení).
Učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy
za souhlasu nejvyšší státní zástupkyně, dovolatele a dovolatelky.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka