3 Tdo 450/2025-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 ve věci dovolání nejvyšší státní zástupkyně a dovolání obviněného P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 9 To 72/2024-602, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 5/2023, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného P. B. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, č. j. 22 T 5/2023-562, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že v přesně nezjištěné době od 1. 7. do 31. 8. 2019, především v období letních prázdnin, na chalupě v XY č. ev. XY v XY v XY, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, zneužil důvěry vnučky své přítelkyně nezletilé AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal a která jej vnímala jako blízkého člověka, když ji v rámci hry na lovce a zvíře opakovaně olizoval na krku a kolem uší, osahávat a hladit po celém těle, nejméně ve dvou případech ji líbal a lízal obnaženou vagínu a nejméně v jednom případě, poté co si za ní přišel lehnout do postele, jí přikládal svůj obnažený penis k hýždím, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé, která s ohledem na svůj věk, intelekt, rozumový a mravní vývoj nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit.
2. Za shora uvedená jednání mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba 3 (tří) let. Zároveň pak byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 50.000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 3. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný (proti výroku o vině), státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) a poškozená (proti výroku o náhradě škody). O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 9 To 72/2024-602, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném popisu skutku znovu rozhodl tak, že shledal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň pak byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 80.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný.
5. Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu jednání uvedla, že odvolací soud akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak nikoliv právní kvalifikaci. Odvolací soud poukázal na to, že novelou trestního zákoníku č. 166/2024 Sb. účinnou od 1. 1. 2025 byla do českého právního řádu zavedena nová skutková podstata trestného činu sexuálního útoku (§ 185a tr. zákoníku). S ohledem na tuto legislativní úpravu bylo třeba uvážit, zda stíhané jednání spočívající mimo jiné v olizování vagíny a přikládání penisu k hýždím představovalo pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo jiný pohlavní styk odpovídající trestnému činu sexuálnímu útoku podle § 185a tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, k závěru, že klíčové pro rozlišení toho, zda se jednalo o jiný pohlavní styk nebo pohlavní styk srovnatelný se souloží, je to, zda do pohlavního ústrojí ženy byla alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže.
6. S popsanými závěry se však nejvyšší státní zástupkyně neztotožnila. Předně poukázala na to, že ani přijatá novela trestního zákoníku se nikterak nedotkla pojmu „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“. Tento pojem přitom zůstal součástí skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Výklad, který vyžaduje, aby byla do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže, nevyplývá ani z textu zákona, ani z odborné či komentářové literatury a ani judikatury, dokonce ani z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Termín srovnatelný totiž nelze zaměňovat s pojmy shodný, stejný nebo obdobný. Termín srovnatelný totiž nepředpokládá celkovou shodu, ale nalezení pojmu, který může být srovnán nebo přirovnán. Úvahy odvolacího soudu tedy nebylo možno považovat za odpovídající. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že za jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží lze naopak považovat i orální pohlavní styk, tedy i olizování genitálií ženy, protože i tato forma sexuálního styku, je-li nedobrovolná, má podobně citelný dopad do sféry oběti jako soulož. K tomu poukázala na komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku a judikaturu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010). Nejvyšší státní zástupkyně naopak nepovažovala za přiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, neboť se týkal jiné skutkové situace, relativně krátkodobé, jednorázové bez přikládání penisu a méně invazivní. V této souvislosti zdůraznila, že kromě olizování vagíny přikládal obviněný k hýždím poškozené obnažený penis, poškozená byla nízkého věku a protiprávní a nemravné jednání obviněného bylo opakované a trvalé. Odvolací soud tedy stíhané jednání nesprávně právně posoudil.
7. S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zruší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně udělila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
8. K podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslal prostřednictvím svého obhájce vyjádření obviněný, ve kterém jej navrhl zamítnout. Zopakoval, v čem nejvyšší státní zástupkyně spatřovala důvod dovolání s tím, že již z jeho odvolací a dovolací argumentace vyplynulo, že s tímto nesouhlasí. Odhlédl-li však od vlastní argumentace, přisvědčil odvolacímu soudu, že na stíhané jednání bylo třeba aplikovat relevantní ustanovení trestního zákoníku po novele č. 166/2024, a to s přihlédnutím k zásadě in dubio mutius. Nelze totiž přehlížet diferenciaci trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Gramatický výklad pojmu srovnatelný označil za nesprávný a upozornil na další výkladové metody, především pak na teleologický výklad s přihlédnutím k důvodové zprávě zmíněné novely, zejména pasáži reflektující chápání zločinu znásilnění ze strany veřejnosti, komparaci se zahraničními úpravami a rozdělení na tzv. penetrační a nepenetrační činy, k čemuž přiložil obsáhlé citace této důvodové zprávy. Diferenciaci jednání, při němž dojde k závažnému zásahu do tělesné integrity sexuálními praktikami penetrační povahy a jednání, kde dochází toliko k vnějšímu kontaktu, bylo třeba reflektovat při výkladu trestních norem. Odkazy na rozhodovací praxi nereflektovaly současnou významnou změnu právní úpravy, nadto ani judikatura pak nebyla jednotná, jak bylo patrno především z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, o které se opřel i odvolací soud. Výklad nejvyšší státní zástupkyně označil za extenzivní a popírající princip in dubio mitius.
9. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl podle § 265j odst. 1 tr. ř., aniž by se dotkl vlastního návrhu formulovaného v jím podaném dovolání.
10. Dovolání podal též obviněný, a to pro zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Ten je podle jeho názoru výsledkem nekritické interpretace provedených důkazů a podobně nekritického přehlížení důkazů a skutečností, které vyvolávaly pochybnost o tom, že se obviněný stíhaného skutku dopustil. Po rekapitulaci průběhu řízení vyčetl nalézacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není patrno, jaké důkazy sloužily k závěru o vině, neboť v relevantních pasážích hodnocení důkazů jsou oba textově shodné. Fakticky byl tedy obviněný na základě shodných skutkových zjištění jednou obžaloby zproštěn a následně uznán vinným. Snaha odvolacího soudu na tomto nemohla nic změnit, neboť jeho doplnění bylo z důkazního hlediska bezvýznamné. Zároveň pak bylo první kasační usnesení odvolacího soudu jednoznačnou konfrontací názoru odvolacího soudu na skutkové zjištění v původním rozsudku. Následně obviněný uvedl obšírně rozdíly mezi původním (prvním zprošťujícím) rozsudkem nalézacího soudu a kasačním usnesením odvolacího soudu a následně pak i druhého rozsudku nalézacího soudu a nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnění v pořadí druhého odsuzujícího rozsudku je v podstatě identické s tím, kterým byl obviněný obžaloby zproštěn. Závěr o anomální osobnosti dovolatele byl jen velmi nepřímým důkazem a žádné další důkazy neexistovaly. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu se pokusilo vyvrátit obhajobu obviněného, avšak rozdíl mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů byl natolik zásadní, že založil zmíněný dovolací důvod. Pochybnosti, které vedly soud prvního stupně ke zproštění obviněného obžaloby, zůstaly. Nalézací soud se s interpretací odvolacího soudu neztotožnil, avšak bez srozumitelného vysvětlení rozhodl znovu o vině obviněného. K tomu přiložil dovolatel srovnání podstatných částí textu obou rozsudků soudu prvního stupně. Zároveň uložený trest označil za krutý a nepřiměřený.
11. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 9 To 72/2024-602, a v návaznosti na to i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, č. j. 22 T 5/2023-562, a poté uložil soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
12. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného tak, že napadený rozsudek je výsledkem nekritické interpretace provedených důkazů, což ovšem neshledal důvodným. S napadeným rozsudkem vrchního soudu se pak ztotožnil s výjimkou těch námitek, které vznesla nejvyšší státní zástupkyně v rámci svého dovolání, a na které pak plně odkázal včetně závěrečného návrhu.
13. Státní zástupce tedy navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného i nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
16. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecně k uplatněným dovolacím důvodům
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové
závěry soudů, a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
18. Pod tento dovolací důvod bylo možno (v tomto rozhodnutí s určitou mírou zestručnění) formálně podřadit ty námitky obviněného, ve kterých uplatnil výhrady ohledně rozporů mezi odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů a ve věci provedenými důkazy, respektive rozpory mezi jednotlivými soudy provedenými důkazy, kterými je obviněný usvědčován.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
20. V rámci tohoto dovolacího důvodu nejvyšší státní zástupkyně uplatnila výhrady vůči právnímu posouzení jednání obviněného ze strany odvolacího soudu, který jednání obviněného kvalifikoval jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (neboť podle názoru vrchního soudu nebyl naplněn znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, ale toliko znak jiného pohlavního styku).
21. Na základě těchto námitek shledal dovolací senát č. 3, že ačkoliv byl oprávněn posoudit námitky obviněného v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl tak již učinit ve vztahu k námitkám uplatněným nejvyšší státní zástupkyní v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně totiž brojila proti (právním) závěrům Vrchního soudu v Praze, které se opíraly o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Dovolací senát č. 3 se však z dále uvedených důvodů s takovými závěry nemohl ztotožnit. V této trestní věci tak nastala situace předvídaná v § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého „dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.“ b) Posouzení věci soudy v předcházejícím řízení
22. Na tomto místě se jevilo jako vhodné připomenout, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (viz bod 1. tohoto usnesení), byl soudem prvního stupně posouzen jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný jiného zneužitím bezbrannosti donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Nutno také zdůraznit, že nalézací soud rozhodoval před účinností novely č. 166/2024 Sb., kterým došlo k redefinici skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a zavedení nové skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku (platnost novely počínaje od 1. 1. 2025).
23. Naproti tomu odvolací soud rozhodl při nezměněném popisu skutku tak, že shledal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť ve stíhaném jednání nespatřoval naplnění znaků spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, avšak „toliko“ vykonání jiného pohlavního styku. Učinil tak mimo jiné důvody i s ohledem na to, že rozhodoval již za účinnosti novely č. 166/2024 Sb. Své právní úvahy z hlediska objektivní stránky trestného činu vyvodil z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, podle kterého je pro rozlišení pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží a jiného pohlavního styku klíčové, zda je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže (v nyní posuzovaném případě bylo zjištěno, že obviněný olizoval přirození poškozené, aniž by pronikl dovnitř). Odvolávaje se na takto prezentované závěry a jejich aplikaci na konkrétní skutková zjištění tak odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení skutku a uzavřel, že jej je nutno kvalifikovat jako jiný pohlavní styk ve smyslu trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. c) Ke sporné otázce naplnění znaku pohlavního styku srovnatelného se souloží
24. Spornou se tedy stala otázka, zda posuzované jednání obviněného (popsané ve skutkové větě obou rozsudků shodným způsobem), a které lze ve zkratce shrnout jako lízání ženských genitálií, nutno kvalifikovat jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží nebo jako jiný pohlavní styk.
25. Výše uvedené právní závěry vrchního soudu, který uzavřel, že na jednání obviněného popsané ve skutkové větě obou dovoláním napadených rozsudků je třeba nahlížet optikou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, (viz bod 23.) a jednání obviněného kvalifikovat jako jiný pohlavní styk, tak bylo nutno konfrontovat s dovolací argumentací nejvyšší státní zástupkyně (shodnou s právními závěry krajského soudu), že v případě zjišťovaného jednání obviněného má být kvalifikováno jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, a to s odkazem na komentářovou literaturu a dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 535/2009, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, a sp. zn. 3 Tdo 611/2010. Nejvyšší státní zástupkyně naopak nepovažovala za přiléhavý odkaz vrchního soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. d) Důvod postoupení věci velkému senátu
26. Jak již bylo naznačeno shora, dovolací senát č. 3 se neztotožnil s názorem vrchního soudu jako soudu odvolacího, který považoval stíhané jednání za jiný pohlavní styk nedosahující způsobem povedení srovnatelnosti se souloží, který při svém rozhodování vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Tímto rozsudkem rozhodoval dovolací senát č. 7 ve věci obviněného, který „v přesně nezjištěné době mezi 11. a 14. hodinou dne 10. 10. 2020 v dětském koutku na zahrádce hotelu XY v obci XY, okres XY, za účelem vlastního sexuálního uspokojení posadil BBBBB (pseudonym) na prolézačku, stáhl jí tepláčky a spodní kalhotky pod kolena, a přestože jej žádala, aby to nedělal, olizoval ji na přirození, přičemž znal její věk, a uvedeného jednání se dopustil, zneužívaje jejího zjevně nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, v důsledku které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku“. V tomto případě, stejně jako v nyní řešené kauze, bylo nejintenzivnějším zásahem do intimní a sexuální sféry poškozené lízání genitálií. Podle názoru senátu č. 3 se skutkově jednalo o věci v zásadě zcela totožné.
27. Dovolací senát č. 7 ve svém shora citovaném rozhodnutí argumentoval tak, že lízání ve smyslu povrchového olíznutí pohlavního orgánu je sice pohlavním stykem, ovšem nikoliv provedeným způsobem srovnatelným se souloží (viz bod 25. odůvodnění). Mělo tomu tak být proto, že jednání obviněného mělo postrádat invazivní charakter a bylo omezeno na povrchové dotyky jazyka, aniž by byl jazyk obviněného alespoň částečně vpraven do pohlavního ústrojí poškozené (viz bod 20. odůvodnění). Tento závěr opřel senát č. 7 také o výklad judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 708/2014) a komentářové literatury (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1842).
28. Naproti tomu senát č. 3 setrval v přesvědčení, že i lízání pohlavního ústrojí ženy (v podobě zjišťované v této trestní věci) naplňuje znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Za takový styk je totiž nutno považovat ten, při jehož provedení dochází k obdobné situaci jako při spojení pohlavních orgánů muže a ženy (souloži) [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. marg. 8]. Podle názoru senátu č. 3 nelze posuzování intenzity narušení sexuální sféry poškozené, a tím pádem i intenzity porušení chráněného zájmu na zachování svobody v rozhodování člověka v sexuální oblasti, omezit toliko na posuzování ryzí mechaniky a techniky, kterou pachatel zvolí. Lze sice připustit, že právě skutečnost, zda dojde k průniku jiné části těla do pohlavního ústrojí poškozené, bude v mnoha případech primární diferenciační linií, avšak nemělo by se jednat o jediné kritérium. Takový přístup by vedl k formalistickému a technicistnímu přístupu, který by nekorespondoval ani s dosavadními akademickými a judikaturními závěry. Z pohledu senátu č. 3 je přístup zvolený senátem č. 7 v jeho rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 977/2022 nejen nesprávný, ale je navíc odklonem od jinak jednotné rozhodovací praxe soudů v otázce nahlížení obdobných technik.
29. Senát č. 3 je přesvědčen, že (toliko) samotné lízání pohlavního ústrojí ženy (cunnilinctus) je svojí povahou natolik invazivním způsobem provádění pohlavního styku, že jej lze srovnávat se souloží. Při takovém jednání totiž nedochází toliko k letmému a povrchovému dotčení ženského pohlavního orgánu, ale v situaci, kdy při této praktice jsou ženské genitálie primárním objektem uspokojování pohlavního pudu pachatele, jde o způsob jednání silně narušující intimitu a suverenitu oběti ohledně rozhodování v její sexuální oblasti, a to v míře se souloží srovnatelné. Aniž by chtěl senát č. 3 jakkoliv bagatelizovat zásah způsobený jinými technikami, je přesvědčen, že právě lízání genitálu ženy (jde o slovní výraz implikující intenzivní činnost jazyka v oblasti jejího primárního pohlavního ústrojí) je nejen ze subjektivního pohledu oběti a jejího vnímání, ale především pak z opakovaně akcentovaného nazírání intenzity zásahu do její svobody rozhodování o vlastní sexualitě, způsobem srovnatelným vynucené souloži.
30. Přístup prosazující striktně toliko penetrační kritérium pro rozdělení na „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ a „jiný pohlavní styk“ se nejeví jako vhodným ani s ohledem na limity vyplývající z anatomie pohlavního orgánu ženy. Právě v případě zkoumané techniky jej nelze s úspěchem použít, přičemž při posouzení a porovnání specifičnosti uvedené techniky lze naopak podpořit závěr o tom, že se jedná o způsob pohlavního styku srovnatelný se souloží. Nelze totiž odhlížet od skutečnosti, že pohlavní ústrojí ženy se neomezuje toliko na pochvu a další vnitřní části, ale má i svojí vnější část (vulvu). V případě cunnilinctu je tedy primárním předmětem útoku v zásadě právě vulva, jejíž fyziologie ovšem připouští penetraci této části pohlavního ústrojí (například proniknutí jazyka mezi stydké velké i malé pysky) a zároveň limituje i schopnost oběti hloubku této penetrace určit, respektive útočníka ji ovlivnit. Senát č. 3 tedy i při zohlednění této skutečnosti vycházející z anatomie pohlavního orgánu ženy dospěl jednak k závěru, že penetrační kritérium, tak jak jej ve svém rozhodnutí užil senát č. 7, nemůže obstát, jednak k závěru, že při správné aplikaci rozhodných skutečností je závěr o tom, že cunnilinctus je nutno posuzovat jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, i nadále udržitelný a správný.
31. Dalším neméně podstatným argumentem ve prospěch výše uvedeného závěru senátu č. 3 je i neospravedlnitelný diskriminační důsledek, který by nastal v konfrontaci s jinou sexuální technikou, a to orálním stykem za užití mužského pohlavního údu (felace). Pokud není pochyb o tom, že felace je považována za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, pak v případě ženského pohlavního ústrojí (cunnilinctus) by při aplikaci ryze penetračního hlediska vyžadujícího průnik do pochvy nastala odpovědnost za jiný trestný čin, ačkoliv dochází k totožnému narušení důstojnosti v sexuální oblasti chráněné trestním zákonem jen v jiných fyziologických podmínkách.
32. Senát č. 3 je přesvědčen, že uvedený závěr odpovídá též komentářové literatuře a konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Komentáře trestních zákoníků shodně uvádějí jako příklad pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží orální styk ve variantách obou pohlaví, tedy jak felaci, tak cunnilinctus [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. marg. 9, Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2236, Draštík. A., a kol. Trestní zákoník: Komentář. Wolters Kluwer, 2015, § 185, bod 10.]. Autoři Ščerba a spol. ve svém komentáři přirovnávají tření pohlavního ústrojí ženy k obdobnému mechanismu, k jakému dochází při souloži, přičemž poukazují na to, že jde o „takové formy invaze do intimní sféry oběti, která zasahuje lidskou důstojnost oběti obdobným způsobem jako soulož.“ [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. marg. 9 a tam uvedená judikatura].
33. Z rozhodovací praxe se sluší připomenout opakovaně citovaný závěr rozhodnutí ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, kde je uvedeno, že „zákonný znak trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (nyní § 185 odst. 1 tr. zákoníku) spočívající v tom, že jde o ‚jiný obdobný pohlavní styk‘ (nyní pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží), se týká případů, v nichž nedojde k souloži, tj. ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, ale kde pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Spadají sem jednak případy, když je pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy zasouván do jiných částí těla ženy (např. do úst, do konečníku), a jednak případy, když s pohlavním orgánem ženy jsou namísto pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla (např. ústa, jazyk). Jestliže jde o pohlavní styk, při němž se používá pohlavní orgán jen jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák.“
34. Právě toto usnesení bylo v následujících letech hojně citováno v další rozhodovací praxi a senát č. 3 neshledal důvod na jeho závěrech cokoliv měnit. Obdobně lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, které zdůraznilo rozmanitost způsobů, kterými lze kategorii pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží naplnit, a s tím související nutnost pečlivě posoudit specifické okolnosti případu. Konkrétní skutkové okolnosti byly v dané situaci sice odlišné, avšak o to víc podporující shora uvedený právní názor senátu č. 3, neboť v této věci pachatel donutil poškozenou, aby mu rukou třela jeho pohlavní úd. Dovolací senát v tomto případě jasně vyjádřil, že „v tomto ohledu šlo o spojení, jehož nuceným účastníkem se stala ruka poškozené, což celému aktu dodalo charakter obdoby soulože.“ Těžko lze tedy připustit, aby v případě, kdy se přímým nuceným aktérem stane primární pohlavní ústrojí oběti, bylo možno tvrdit opak, tedy, že srovnatelnost se souloží zachována není.
35. V usnesení ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012, Nejvyšší soud právě s odkazem na shora uvedené rozhodnutí konstatoval, že jednání maséra, který klientce silou roztáhl nohy a v řádu několika sekund jí jazykem a ústy dráždil na zevním genitálu, naplnilo znak srovnatelnosti se souloží, neboť pohlavní orgán obviněného byl nahrazen ústy a jazykem, jež spojil s pohlavním orgánem poškozené. Dobu trvání takového styku pak označil za nerozhodnou.
36. Stejně tak v případě řešeném Nejvyšším soudem dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 708/2014, byl přijat kategorický závěr o tom, že orální pohlavní styk lze považovat za obdobu soulože. Co se pak týče skutkových okolností, obviněný byl v tomto případě odsouzen za několik dílčích útoků, přičemž pro posouzení nynější otázky je nejmarkantnější závěr týkající se jednání, kdy byl obviněný odsouzen za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že holčičce ve věku dva měsíce zanořil hlavu mezi nožičky a dotkl se ústy jejího přirození. Ani v tomto případě neměl Nejvyšší soud a ani soudy nižších stupňů jakékoliv pochyby o tom, že takovéto jednání naplnilo znaky pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, jak byl vyjádřen v § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024).
37. Připomenout je vhodné i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1301/2016, ve kterém bylo posuzováno jednání obdobné nyní přezkoumávanému skutku, byť konkrétní skutkové okolnosti uváděly jako nejintenzivnější praktiku tření klitorisu a poševního vstupu rukou. Tato skutková zjištění pak Nejvyšší soud zcela kategoricky kvalifikoval jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Konkrétně konstatoval „…jde-li o pohlavní styk, kdy zároveň dochází k aktivní stimulaci (dráždění) genitálií jedné ze zúčastněných stran, je namístě závěr, že takový styk je ‚proveden způsobem srovnatelným se souloží‘ a odkázal na další rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, usnesení téhož soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012).“
38. Taktéž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 714/2022, které tedy předcházelo rozporovanému rozhodnutí pouze o necelé tři měsíce, je názor senátu č. 3 potvrzen. Senát č. 8 zde uvedl, že „…dovolatel olizoval nezletilou poškozenou na genitáliích, což lze bez dalšího považovat za situaci, kdy je klasické spojení pohlavních orgánů muže a ženy simulováno jiným mechanismem (v daném případě nahrazoval jeden z pohlavních orgánů jazyk obviněného) a vyvolává také podobné účinky“.
39. Zároveň se jeví vhodným i poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 166/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a další související předpisy. Ta totiž deklaruje návaznost na soudní praxi a z ní vzešlou judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné právě i v otázce posouzení soulože a jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Tím pádem není důvod zpochybňovat kontinuitu shora nastíněných závěrů rozhodovací praxe (jak ve svém vyjádření činí obviněný). Na podstatě jednání a jejich terminologickém rozřazení (jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží a jiný pohlavní styk) se ani s přijetím nové zákonné úpravy nic nezměnilo, došlo „pouze“ k rozčlenění do dvou skutkových podstat. Bude úkolem navazující judikatury poskytnout případná další vodítka pro posouzení každé specifické praktiky, avšak neexistuje žádný legitimní důvod k odklonu od těch již vyjádřených v předchozích rozhodnutích.
40. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je senát č. 3 Nejvyššího soudu přesvědčen, že lízání pohlavního orgánu ženy (cunnilinctus) je pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a proto je třeba jej kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, tedy dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 977/2022, na jehož závěrech vystavěl odvolací soud změnu právní kvalifikace přezkoumávaného jednání. Z tohoto důvodu nemohl dovolací senát č. 3 sám o dovolání rozhodnout, neboť tím byly splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a věc bylo nutno předložit k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia.
41. Pro úplnost je pak třeba doplnit, že se zřetelem na zvolený způsob rozhodnutí se senát č. 3 již nezabýval námitkami obviněného, které budou předmětem meritorního rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu