U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný V. V. V. proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 39/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání, které podal obviněný V. V.
V., o d m í t á.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012, byl
obviněný V. V. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným L. X. T. ve V., kterého se dle
skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně
nezjištěné době nejméně však od měsíce dubna 2008 do 23. 4. 2010 na tržnici E.
C. ve Ch. –H., okres Z., a v jejím okolí prodávali omamnou látku marihuanu a
psychotropní látku metamfetamin, kterou získali z dosud nezjištěných zdrojů, r.
odběratelům, kteří ji zejména za účelem další distribuce převáželi na území R.
r., drogy odběratelům prodávali obžalovaní buď společně, nebo jeden z
obžalovaných, přičemž na celém obchodu s marihuanou a metamfetaminem se
podíleli společným jednáním, přičemž ve shora uvedeném období prodali marihuanu
a metamfetamin nejméně
1. v období od dubna 2008 do 23. 4. 2010 T. S., občanu R., v množství
nejméně 58.000 gramů marihuany a 150 gramů metamfetaminu, za částku 4,5 - 6
Euro za jeden gram marihuany a 55 - 65 Euro za jeden gram metamfetaminu, a to v
řádově v desítkách případů, v množství od 1.000 - 1.500 gramů při jednom
prodeji,
2. v období od prosince do ledna 2010 M. S. občanu R., nejméně 6.000
gramů marihuany a 20 gramů metamfetaminu, za částku 4,5 - 6 Euro za jeden gram
marihuany a 60 - 70 Euro za jeden gram metamfetaminu, a to řádově v desítkách
případů,
3. v období od června 2008 do března 2010 A. B., občanu R., nejméně v 15
případech kolem 15.000 gramů marihuany, za částku 4,5 Euro za jeden gram,
4. obžalovaný V. V. V. sám v přesně nezjištěné době roku 2009 J. W.,
občanu R., nejméně ve dvou případech, celkové množství 30 gramů marihuany, za
částku 7 Euro za jeden gram,
přičemž obžalovaní při prodeji marihuany a pervitinu jednali v úmyslu získat
pro sebe prospěch velkého rozsahu, nejméně ve výši 9.728.400,- Korun českých,
přičemž uvedeného jednání se obžalovaní dopustili společně bez příslušného
povolení s vědomím, že se jedná o prodej metamfetaminu, který je zařazen v
příloze číslo 5 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, o návykových látkách, mezi
psychotropní látky a je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních
látkách vyhlášky číslo 62/1998 Sbírky, a marihuana - konopí - je omamnou látkou
zařazenou v příloze číslo 3 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, a její přirozenou
součástí je látka THC, která je uvedena jako psychotropní látka v příloze
zákona číslo 167/1998 Sbírky, a je zařazena do seznamu I pod Úmluvy o
psychotropních látkách“.
Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 18 T 7/2011, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 3 To 518/2011, byl obviněný
V. V. V. odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 ? (jedenáct a půl)
roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu
neurčitou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest propadnutí věci, a to:
- 1063 gramů sušené rostlinné hmoty obsahující tetrahydrokanabinol
(marihuany)
- 29,7386 gramů krystalické látky obsahující metamfetamin (pervitinu)
- digitální váha Sencor, model SKS 5305
- digitální váha zn. Digi Weight s textilním obalem s popisem Chanel
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 18 T 7/2011, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 3 To 518/2011,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. X. T.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012,
podal obviněný V. V. V. a spoluobviněný L. X. T. odvolání, která směřovali do
výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn.
2 To 39/2013, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného L. X. T. zrušil
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v části týkající
se tohoto obviněného, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v uvedeném
rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání
obviněného V. V. V. pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn.
2 To 39/2013, podal obviněný V. V. V. prostřednictvím svého advokáta dovolání
(č. l. 1119 - 1123), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že soud prvního stupně zcela pominul jeho obhajobu, že nedělá
žádné obchody s psychotropními látkami. Soudům vytýká, že se nezabývaly jeho
návrhy na osobní slyšení svědků před soudem, zejména svědků A. B., B. J. L., M.
S., T. S., J. W. a S. S., a návrhem provedení jednak konfrontace mezi svědky a
obviněnými, jednak rekognice. Přes uvedené návrhy navržené důkazy provedeny
nebyly. S odkazem na § 428 tr. ř. pak obviněný zpochybňuje závěr soudů o
zákonnosti úkonů provedených dožádanými orgány R. Poukazuje přitom na
skutečnost, že uvedené úkony byly stěžejní pro závěr o vině, kdy však nebylo
soudy nijak zjišťováno, zda byl postup r. policie v souladu s ustanovením §
104b tr. ř. a zda byly rekognice a výslechy provedeny v souladu s právními
předpisy R. r. V této souvislosti namítl, že se soud prvého stupně spokojil se
čtením výslechů svědků z R. r. a se čtením výsledků rekognice, aniž by s tímto
souhlasil on i spoluobviněný, kdy jiné důkazy proti němu nebyly a celá věc tak
byla konstruována pouze na základě oznámení policejních orgánů R. r. Soudy obou
stupňů pak své rozhodnutí založily pouze na výpovědi několika svědků z R. r.,
aniž si ověřily správnost, věrohodnost a bezchybnost výpovědí těchto svědků.
Dalšího pochybení se pak soudy obou stupňů dopustily dle názoru obviněného v
tom, že dovolily spáchání zvlášť závažného zločinu ve velkém rozsahu, kdy však
toliko převzaly numerické údaje svědků v rozsahu uvedeném v obžalobě, aniž by
si ověřily, že numerické údaje svědků jsou správné a přesvědčivé. Rozsah
trestné činnosti tak byl stanoven pouze na základě tvrzení svědků, kteří si
navíc samozřejmě nevedli žádnou evidenci a jejich údaje tak byly
neprokazatelné. Uvedl, že soudy nemohou vycházet z úvahy svědků o tom, že své
numerické údaje zprůměrovali a že tyto údaje svědků pak mohou být určující pro
stanovení rozsahu trestné činnosti a právní kvalifikace jednání obviněných.
Navíc psychotropní látky, které měly být předmětem páchání trestné činnosti,
nebyly nikdy zadrženy a nikdy tak nebyl zjištěn obsah účinných látek v
jednotlivých psychotropních látkách. K této otázce pak obviněný rekapituluje
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zároveň obviněný vyslovuje závěr, že
soudy nerespektovaly zásadu bezprostřednosti a ústnosti a zásadu volného
hodnocení důkazů, přičemž provedené důkazy vyhodnotily jednostranně v jeho
neprospěch. Obviněný pak deklaruje znalost limitů skutkového stavu v dovolacím
řízení a vyslovuje závěr, že rozhodnutí soudů je „v rozporu se zjištěným
skutkovým stavem“, což „je třeba posoudit jako nesprávné právní posouzení
skutku“.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, č. j.
2 To 39/2013-1092, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání
a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitky obviněného jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Dle názoru státního zástupce obviněný sice
formálně zpochybňuje naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, tj. znaku
zakládajícího použité hmotně právní posouzení skutku, činí tak však nikoli z
pozic právních, ale výhradně z pozic skutkových. Obviněný tak nezpochybňuje
primárně samu subsumpci zjištěného skutkového stavu pod příslušnou hmotně
právní normu, ale na základě vlastního rozboru důkazů dospívá k alternativním
skutkovým závěrům, na jejichž základě teprve sekundárně dovozuje, že uvedený
znak skutkové podstaty naplněn nebyl. Takto konstruované námitky však jím
zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Soud nalézací vycházel z (v době jeho
rozhodování) ještě nikoli zcela ustálené judikatury, přičemž výkladem znaku „ve
velkém rozsahu“ se podrobně zabýval. Přihlédl přitom i k právním závěrům
prezentovaným v procesním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 3/2012, jež
se staly podkladem pro vydání sjednocujícího rozhodnutí velkého senátu
trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (jež však v době rozhodování soudu
prvého stupně nebylo ještě vydáno, ale které následně řádně aplikoval soud
odvolací). Pokud pak dle skutkových zjištění obviněný v rozsudku popsaným
způsobem distribuoval nejméně 79 kg rostlinné sušiny (marihuany) a nejméně 170
gramů pervitinu, pak pakliže je výchozí referenční hodnotou množství větší než
malé ve smyslu (nyní již neúčinného, avšak pro potřeby praxe i nadále
použitelného) nařízení vlády č. 467/2009 Sb., tj. množství více než 15 gramů
sušiny, z citovaného sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že za
velký rozsah je třeba považovat distribuci marihuany v množství 15.000 gramů
sušiny (tj. desetinásobek značného rozsahu, jež je desetinásobkem většího
rozsahu a ten zas desetinásobkem výchozí hodnoty). Toho množství přitom jednání
obviněných spolehlivě přesáhlo několikanásobně. Ve světle citované judikatury
pak ani nelze dovodit, že by takto distribuovaná marihuana neměla „obvyklou“
kvalitu. Namítá-li konečně obviněný, že konkrétní látka nebyla v jeho případě
zajištěna a nebyla tak stanovena koncentrace účinné látky, lze opětovně odkázat
na již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, jež se
zabývá i těmito situacemi, přičemž dovozuje, že v takovém případě je třeba
vycházet z celkového množství substance (zde rostlinné sušiny v případě
marihuany, popřípadě krystalické látky obsahující metamfetamin v případě
pervitinu). Posuzováno i těmito hledisky tak lze dovodit, že při stanovení
konkrétního rozsahu trestné činnosti z hlediska právní kvalifikace k pochybení
soudů nedošlo [byť s výhradou nadbytečného ustanovení § 283 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku, jak vytkl nalézacímu soudu již soud odvolací]. Ani ostatní
námitky obviněného dle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu
neodpovídají, neboť jimi vytýká primárně údajnou nesprávnost procesního postupu
soudů obou stupňů, zejména v procesu dokazování.
Státní zástupce nepřisvědčil
ani námitce spočívající v přímém výslechu svědků, resp. jejich nevyslechnutí
před soudem, stejně jako námitce stran validity provedených rekognicí, kteréžto
byly provedeny ještě před zahájením trestního stíhání podle r. procesní úpravy. Zároveň považuje státní zástupce za vhodné upozornit, že skutkově a právně
obdobná věc Krajského soudu v Brně (sp. zn. 40 T 13/2011), jež dokonce v osobě
spoluobviněného L. X. T. skutkově s nyní projednávanou věcí souvisí (což bylo
ostatně i důvodem kasačního rozhodnutí vrchního soudu ve vztahu k tomuto
spoluobviněnému z důvodu možných pochybností ohledně dodržení zásady ne bis in
idem), již byla podrobena přezkumu Nejvyššího soudu a usnesením ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 117/2013, bylo dovolání obviněných odmítnuto [ve vztahu k
obviněnému L. X. T. dle § 265i odst. f) tr. ř., avšak nikoli z důvodů, které by
mohly jakkoli prospívat i obviněnému V. V. V.]. Státní zástupce taktéž
neshledal existenci tzv. žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními, kdy obviněný ani námitku tohoto tzv. extrémního
rozporu jednoznačně a kvalifikovaně neformuloval, třebaže je v dovolacím řízení
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. zastoupen obhájcem. Závěrem tak státní
zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový
stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.), a řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke
všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v
souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2
To 39/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. V. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně
do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká
nesprávné provedení a hodnocení důkazů (námitka neprovedení přímého výslechu
svědků A. B., B. J. L., M. S., T. S., J. W. a S. S. v rámci hlavního líčení,
rekognice a konfrontace mezi svědky a obviněnými) a vadná skutková zjištění
(námitka, že se obviněný uvedeného zvlášť závažného zločinu nedopustil), když
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že
nebylo prokázáno, že by skutek spáchali obvinění, případně z jakých pohnutek,
kdy rozhodnutí o vině je založeno na výpovědi několika svědků z R. r., aniž by
byla ověřena správnost, věrohodnost a bezchybnost tohoto důkazu) a vlastní
verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný namítl, že se mu za vinu kladeného
jednání nedopustil, po dobu tří měsíců v průběhu žalovaného období se nacházel
ve V., jinak v Č. r., kde žije 15 let, prodává na stánku a nedělá žádné obchody
s psychotropními látkami, kdy zdůraznil, že osoby svědků, jejichž výpovědi jej
měly z uvedeného zločinu usvědčit, nezná).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů, včetně způsobu jejich provedení, a vlastní verzi
událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky
věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný V. V. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení
skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve
skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného provedení a hodnocení
důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Právě otázka
toho, jakým způsobem byly důkazy opatřeny, popřípadě, jakých způsobem byly v
rámci hlavního líčení provedeny [námitka stran nedodržení postupu podle § 89
odst. 1 písm. a), b) tr. ř., zejména pak toho, že svědecké výpovědi byly před
soudem toliko čteny, stejně jako námitka, jakým způsobem byly tyto výpovědi a
rekognice provedeny dožádanými trestními orgány v R. r.] spadá pod námitky
procesního charakteru. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Uvedené námitky
tak pod obviněným uplatněný dovolací důvod obsahově nespadají.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že stran námitky nevyslechnutí
svědků u hlavního líčení, je třeba poukázat na to, že uvedení svědci byli
vyslechnuti až po zahájení trestního stíhání, kdy bylo obhájcům obviněných
umožněno těchto výslechů se zúčastnit. Tito však uvedeného práva nevyužili.
Uvedené svědecké výpovědi pak byly čteny v souladu s podmínkami ustanovení §
211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (jako osob trvale žijících v zahraničí). Odvolací
soud připustil, že s ohledem na absenci přímých výpovědí svědků je třeba k
jejich hodnocení přistupovat opatrně, „nicméně krajský soud v odůvodnění
rozsudku poukazuje na celou řadu skutkových souvislostí, na základě nichž
dovozuje, že údaje v nich mohou sloužit jako jednoznačný podklad pro rozhodnutí
o vině“ (str. 10 napadeného usnesení). Stejně tak nelze shledat, že by nebyly
dodrženy procesní podmínky pro provedení rekognicí, kteréžto byly provedeny
ještě před zahájením trestního stíhání orgány R. r. a podle r. právní úpravy. K
přezkumu postupu cizozemského orgánu z hlediska jeho vnitrostátní právní úpravy
lze přistoupit pouze v případě, že bude dána relevantní pochybnost o tom, že by
tento postup byl s příslušnou cizozemskou úpravou v rozporu (srovnej usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 59/04). Nalézací i odvolací soud žádné
pochybnosti tohoto druhu nedovodily, kdy odvolací soud se uvedenou námitkou již
zabýval v rámci projednání odvolání obviněného a uvedl, že uvedené rekognice
byly provedeny jako úkony neodkladné a vzhledem k jejich povaze také jako
neopakovatelné ve smyslu ustanovení § 158a tr. ř. Protokoly o provedených
rekognicích pak byly následně čteny u hlavního líčení v souladu s podmínkami
ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. K požadavku na přezkum zákonnosti
postupu r. orgánů odvolací soud uvedl, že „z nahlédnutí do jednotlivých
protokolů je zjevné, že až na přítomnost soudce u příslušného úkonu je užito
stejných postupů, jaké na rekognici klade náš právní řád“, s tím, že bylo
přihlédnuto i k tomu, že rekognice byly prováděny různými orgány r. policie a
ve všech případech bylo použito stejného postupu (str. 9 až 10 napadeného
usnesení).
V obecné rovině podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je námitka stran nenaplnění znaku skutkové podstaty zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku ve znaku, že tento byl spáchán ve „velkém rozsahu“. Nejvyšší soud
záměrně vynechává ustanovení odst. 2 písm. c) § 283 tr. zákoníku, jehož
naplnění bylo shledáno nalézacím soudem, neboť, jak již uvedl v rámci
odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud, „soud prvního stupně se dopustil
jistého pochybení v tom, že zmíněných kvalifikačních znaků použil zvlášť pro
marihuanu a zvlášť pro metamfetamin, v důsledku čehož užití odst. 2 písm. c)
ustanovení § 283 tr. zákoníku bylo nadbytečné, nicméně jedná se o vadu
nevytýkanou a zcela formální, nemající žádného vlivu na úvahy o trestu“. Užití
odst. 4 písm. b) tr. ř. § 283 tr. zákoníku, tedy užití znaku „v úmyslu získat
pro sebe prospěch velkého rozsahu“, je pak v obecné rovině v pořádku, neboť
úmysl získat pro sebe prospěch velkého rozsahu (ne jeho faktické získání, kdy
částku necelých 10 milionů Kč nelze považovat za prospěch velkého rozsahu) zde
prokazatelně byl, byť skutkový popis jednání obviněných v tomto směru není
zcela přesný. Nicméně se taktéž jedná o vadu formální a nevytýkanou, nemající
vliv na právní posouzení jednání obviněného a jemu uložený trest.
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obvinění prodali v
období od dubna 2008 do 23. 4. 2010 rostlinnou sušinu marihuany v celkovém
množství 79.03 kg a metamfetamin (pervitin) v celkovém množství 170 g.
K problematice výkladu, resp. určení pojmu „množství větší než malé“ u omamných
a psychotropních látek a přípravků je obsahujících a jedů (§ 283, § 284 a § 285
tr. zákoníku), bylo dne 13. 3. 2014 trestním kolegiem Nejvyššího soudu vydáno
sjednocující stanovisko, sp. zn. Tpjn 301/2013. Z tohoto je pak třeba při
určení jednotlivých rozsahů vycházet. Za „množství větší než malé“ ve smyslu §
284 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství
přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně –
podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti
jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. Orientační
hodnoty určující „množství větší než malé“ u omamných látek, psychotropních
látek a přípravků je obsahujících jsou uvedeny v příloze k tomuto stanovisku –
Hodnoty omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících pro
účely trestního zákoníku. Důležité je v této souvislosti také připomenout, že
stanovené hodnoty v příloze tohoto stanoviska považované za „množství větší než
malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané
hranice [srov. zejména § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) a § 284
odst. 3, 4 tr. zákoníku]. „Větším rozsahem“ je podle judikatury desetinásobek
množství „většího než malého“, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto
určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto
určeného značného rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013,
sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, publikované pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a to ve
vazbě na kvalifikované skutkové podstaty podle § 283, § 284 a § 286 tr.
zákoníku).
Dle uvedené přílohy ke stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2013 je za množství větší
než malé u marihuany třeba považovat více než 10 g sušiny. U pervitinu je pak
tímto množstvím 1,5 g. Pokud je pak aplikováno pravidlo desetinásobku, velkým
rozsahem je ve vztahu k marihuaně nejméně 10.000 g sušiny (10 kg), ve vztahu k
pervitinu pak nejméně 1.500g (1,5 kg). Ačkoli v projednávané věci množství
prodaného pervitinu (metamfetaminu) dosahuje svým množstvím toliko značného
rozsahu („více než 150 g“), množství prodané sušiny marihuany výrazně, více než
sedminásobně, převyšuje nejnižší možnou hodnotu pro určení velkého rozsahu, tj.
„více než 10.000 g sušiny“.
S odkazem na výše uvedené je tak nesporné, že obvinění spáchali zvlášť závažný
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy ve „velkém rozsahu“. Uvedené námitce obviněného tak nelze přisvědčit,
neboť je zcela neopodstatněná. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s
těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud
v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 -
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného V. V. V. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata