3 Tdo 474/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání, které podal obviněný A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 101/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, byl obviněný A. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spočíval v jednáních popsaných pod body 1) až 4) výrokové části rozsudku, přičemž jednání pod bodem 1) se dopustil společně s obviněným P. Podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný A. S. odsouzen ke „společnému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody“ v trvání třiceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 31. 1. 2002, č. j. 101 T 132/2001-220, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad a byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento zrušující výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto, že se obviněný A. S. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 7. 2002, 1 Zt 159/2002, a to pro skutek, v němž byl spatřován návod k trestnému činu úvěrového podvodu podle §§ 10 odst. 1 písm. b), § 250b odst. 1 tr. zák. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu a o odkázání některých poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 11. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
V předmětné trestní věci podal obviněný A. S. následně dovolání, které směřovalo proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a v rozsahu výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) směřovalo též proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že soud prvního stupně jej uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a do svého rozhodnutí za použití ustanovení § 37a tr. zák. zahrnul (jako část pokračujícího trestného činu) i jednání, pro které byl dovolatel již předtím pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001. Dovolatel zdůraznil, že část pokračujícího trestného činu byla spáchána před 1. 1. 2002, tedy před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. S poukazem na tuto skutečnost dovolatel namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť byl uznán vinným ačkoliv v daném případě existovala překážka věci pravomocně rozhodnuté a trestní stíhání mělo být v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno. Podle dovolatele je nutno vzít v úvahu, že zmiňovaná novela trestního řádu má nejen procesní účinky, ale i důsledky hmotně právní. Přitom podle § 16 odst. 1 tr. zák. je možno použít pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele - ve srovnání s trestním zákonem účinným v době spáchání činu - příznivější. Podle přesvědčení dovolatele by podle dřívější právní úpravy s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepochybně došlo k zastavení řízení a nemohlo by tak dojít k jeho odsouzení za použití § 37a tr. zák., jak se v posuzovaném případě stalo. Tento postup obou soudů byl podle názoru dovolatele v rozporu s § 16 odst. 1 tr. zák., neboť se jednalo o případ retroaktivity, která je nepřípustná podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že „rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, se zrušují“. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pro uplatnění námitek týkajících se nepřípustnosti trestního stíhání je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky dovolatele o nesprávné aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. a retroaktivnímu užití ustanovení § 37a tr. zák. však podle státního zástupce dovolatelem uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. odpovídají. Státní zástupce dále poukázal na to, že je nepochybné, že všechny útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal dovolatel před 1. 1. 2002, tj. před účinností zákona č. 265/2001 Sb. (Pokud je v dovolání uvedeno, že část pokračujícího trestného činu byla spáchána po této novele, je tento údaj v rozporu s údaji uvedenými ve výroku o vině.). Poněvadž rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001, nabyl právní moci až po 1.
1. 2002, lze podle státního zástupce na něj v zásadě vztáhnout účinky § 11 odst. 2 tr. ř. Podle názoru státního zástupce zohlednění ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. nemůže mít za následek tak dalekosáhlé prolomení zásady lex fori, aby s procesním úkonem učiněným za nové úpravy, byly spojovány účinky, které měl za úpravy dřívější. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1105/2003 a sp. zn. 3 Tdo 905/2003). Podle státního zástupce je třeba za podstatné považovat to, že v předmětné trestní věci bylo při rozhodování o vině a trestu aplikováno též ustanovení § 37a tr.
zák., které je ustanovením vyloženě hmotně právním a na jehož aplikaci plně doléhá § 16 odst. 1 tr. zák. I v případě, že ke spáchání všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu došlo před 1. 1. 2002, pak to, zda lze v takovém případě aplikovat zákon pozdější, včetně možnosti případného užití § 37a tr. zák., anebo zákon účinný v době spáchání činu, odvisí od posouzení věci z hlediska ustanovení 16 odst. 1 tr. zák., což platí i tehdy, nastala-li okolnost odůvodňující nepřípustnost trestního stíhání ohledně některého z dílčích útoků až po 1.
1. 2002. V případě, kdy v důsledku uplatnění zákazu retroaktivity pozdějšího zákona ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. by trestní stíhání nemohlo vést k naplnění jeho účelu, nebude takové trestní stíhání přípustné, byť ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. by tomu nebránilo (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 294/2001). Státní zástupce dovodil, že v případech, kdy o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu dokonaného před 1. 1. 2002 bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, je postih pachatele za další dílčí útoky možný pouze za retroaktivní aplikace § 37a tr.
zák. Takováto retroaktivní aplikace by s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. byla možná pouze za situace, kdyby novější právní úprava byla pro obviněného celkově příznivější. Tento závěr však podle státního zástupce v trestní věci dovolatele učinit nelze.
Jednání dovolatele by totiž vzhledem k výši způsobené škody podle dřívější i novější právní úpravy vykazovalo znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002 by nebylo možno za některý z dílčích útoků uložit trest. To znamená, že pokud soudy při svém rozhodování použily ustanovení § 37a tr. zák. a aplikovaly tak trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., postupovaly v rozporu s § 16 odst. 1 tr. zák. a jejich rozhodnutí tudíž spočívala na nesprávném hmotně právním posouzení.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Obviněný A. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný (dovolatel) uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tzn. nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel namítl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a v důsledku tohoto došlo k jeho tíži k retroaktivnímu použití ustanovení § 37a tr. zák., pak s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci lze mít za to, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona (srov. § 16 odst. 1 tr. zák.), je třeba rozlišovat procesní stihatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). V projednávaném případě Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001 a Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, rozhodovaly o pokračujícím trestném činu (spáchaném v době od 12. 3. 2001 do 5. 4. 2001) již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tedy po 1. 1. 2002. Vzhledem k obsahu novelizovaného ustanovení § 11 odst. 2 a ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. nemohlo pravomocné meritorní rozhodnutí učiněné po účinnosti citované novely již vyvolat (oproti předchozí právní úpravě) ve vztahu k dalším útokům pokračujícího trestného činu účinek spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei iudicatae) jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Předmětná otázka byla již řešena též v judikatuře. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 SbRt. dospěl k závěru, že účinky ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona (tj. po 1. 1. 2002). S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění § 11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně, a to s ohledem na s ním spojené hmotně právní důsledky. To znamená, že ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002. Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě obviněného A. S. však tato překážka před 1. 1. 2002 nevznikla, neboť o žádném dílčím útoku (skutku) pokračujícího trestného činu nebylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb. rozhodnuto.
Z hmotně právního ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu, stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Konkrétní čin konkrétního pachatele je proto nutno podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pozdější právní úpravou v podstatě nedotčena . Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Trestnost činu podle uvedených (základních) hledisek nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv. V dovolatelem namítaném směru pak zbývalo rovněž posoudit, zda použití pozdějšího zákona (jako zákona pro obviněného příznivějšího) bylo odůvodněno s ohledem na aplikaci § 37a tr. zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.
Podle ustanovení § 37a tr. zák., které bylo do trestního zákona zavedeno teprve s účinností od 1. 1. 2002, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Jestliže by soud v posuzované věci obviněného A. S. podle § 37a tr. zák. nepostupoval a použil by trestní zákon účinný v době spáchání činu, který uvedené ustanovení neobsahoval, musel by nejprve vyřešit, zda s ohledem na již vydaný rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001, ohledně dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu podvodu, lze o dalších dílčích útocích (vzhledem k zásadě ne bis in idem) vůbec rozhodnout. Pokud by dospěl k závěru, že důvody vylučující stihatelnost činu zde nejsou ), a nepřichází tedy v úvahu zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost (§ 11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), zjistil by, že nelze postupovat jinak než podle zásad o uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. Tím by se ovšem v tomto konkrétním případě následně vytvořil stav, že by obviněný (dovolatel) byl odsouzen za dva (pokračující) trestné činy podvodu, a to za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku ze dne 31. 1. 2002 (který by nebylo možno zrušit ve výroku o vině), a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. vzhledem k útokům (skutkům) v bodě 1) a 2) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, byť by mu za oba tyto trestné činy byl uložen jediný (souhrnný) trest. Naproti tomu při aplikaci pozdějšího zákona by ustanovení § 37a tr. zák. umožňovalo rozhodnout o všech dílčích útocích (skutcích) jako o jednom trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jakož i o uložení jediného (společného) trestu. Lze proto uzavřít, že použití trestního zákona pozdějšího bylo pro obviněného (dovolatele) A. S. příznivější než použití zákona účinného v době spáchání činu. Postup Okresního soudu v Karviné, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, nemůže být tudíž zatížen dovolatelem namítanými vadami. Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu nelze proto vytknout, že postup soudu prvního stupně (s výhradou, že při ukládání společného trestu bylo nadbytečně citováno též ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.) považoval za správný.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích nepovažoval Nejvyšší soud argumentaci uplatněnou dovolatelem za jakkoliv opodstatněnou.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. S. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler