3 Tdo 474/2024-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 1 T 2/2023, byl obviněný J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že dne 14. 7. 2023 v době od 3:00 do 3:30 hod. na chodníku ulice XY, v obci XY, okres XY, poté co prováděl poškozenému J. D. orální sex, při kterém mu však poškozený sdělil, ať toho nechá, nebo to sdělí mafiánům, kdy dále v úmyslu se zmocnit mobilního telefonu poškozeného zn. Huawei Smart, se SIM kartou s telefonním číslem XY, k němu přistoupil a za užití síly spočívající v tom, že překonal odpor poškozeného, který mu mobilní telefon nechtěl dát, krátce se s ním o telefon přetahoval, kdy se mu jej nejméně na podruhé podařilo z ruky poškozeného vytrhnout a se kterým pak utekl a schovával se, a takovým jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 1.200 Kč.
2. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný má za to, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním týkajícím se průběhu setkání mezi obviněným a poškozeným. Odvolací soud se pak s námitkami obviněného dostatečně nevypořádal. Konkrétně obviněný namítl, že nalézací soud nesprávně uvěřil výpovědi poškozeného, jehož popis události podle obviněného postrádá logiku. Logičtější a přiléhavější je přitom verze obviněného o tom, že poškozený hrozil obviněnému mafií (např. proto, aby se o jeho sexuální zkušenosti nikdo nedozvěděl), obviněný se začal bát o své zdraví nebo život a vzal poškozenému telefon.
Obviněný pak sice nezavolal policii a schoval se, to však lze přičíst jeho zazmatkování. Obviněný rovněž poukazuje na tu část kamerového záznamu, na kterém se poškozený s obviněným, poté, co měla být spáchána loupež, obejmou a pokračují spolu v chůzi. Z celé situace se podává, že se jednalo o určitý verbální spor vzniklý na základě intimního kontaktu obou zúčastněných, který byl dobrovolný, ale zřejmě nenaplnil očekávání obou účastníků, kteří následně začali zmatkovat a nechovali se racionálně. V dané věci však vůbec nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže.
Ostatně i soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný vzal mobil ze strachu z mafie (liší se pouze verze zúčastněných o důvodu, pro který poškozený mafií obviněnému vyhrožoval). Odvolací soud se s těmito námitkami obhajoby vůbec nevypořádal. Soud prvního stupně však neuvěřil výpovědím obviněného, naproti tomu uvěřil výpovědi poškozeného, který svou výpověď měnil a jehož výpověď vykazovala nesrovnalosti. S tímto hodnocením věrohodnosti svědka však obhajoba zcela nesouhlasila, odvolací soud se s touto námitkou opět dostatečně nezabýval, když pouze potvrdil správnost provedeného dokazování a skutkových závěrů soudu prvého stupně.
Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud tedy nesprávně nepřistoupily k aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Z provedených důkazů bezpečně nevyplynulo, že by obviněný použil násilí v úmyslu zmocnit se telefonu poškozeného. Úmysl obviněného dopustit se trestného činu loupeže nebyl dán ani prokázán, pokud obviněný jednal ze strachu o své zdraví či život, nemohl jeho úmysl směřovat k dokonání trestného činu loupeže. Toto je nutno vztáhnout i na podané dovolání, neboť v tomto ohledu dochází i k naplnění uplatněných dovolacích důvodů.
6. Obviněný je dále toho názoru, že skutek není trestným činem, neboť jednání, které je mu kladeno za vinu, nedosahuje potřebné společenské škodlivosti. Při hodnocení společenské škodlivosti činu je zejména nutno přihlédnout k tomu, že důvodem k odebrání telefonu byl strach obviněného o život či zdraví, že ze strany obviněného nedošlo k jakémukoli přímému fyzickému násilí vůči poškozenému, že nedošlo k jakémukoli ublížení na zdraví, použití zbraně, úderu, pohrůžce zbraní, slovními výhružkami ani k čemukoli dalšímu a že obviněný nejednal z důvodu jakéhokoli majetkového prospěchu. Je třeba přihlédnout i k postoji poškozeného, který se z dané situace nesnažil žádným způsobem odejít, vyhnout se další přítomnosti obviněného, někomu zavolat apod. a situaci tedy nehodnotil jako nebezpečnou. S poukazem na judikaturu, jakož i na to, že jeho cílem bylo zmocnit se věci nepatrné hodnoty, že sledoval legitimní cíl, že šlo o atypický případ, kdy chyběl zištný motiv na jeho straně, že mezi poškozeným došlo k blízkému intimnímu kontaktu, obviněný poukazuje na to, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, kdy jednání obviněného zdaleka nevykazovalo znaky obvykle se vyskytující u jednání, která jsou běžně kvalifikována jako trestný čin loupeže. Došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jak ze strany nalézacího soudu, tak ze strany soudu odvolacího i v otázce posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného, které nedosahovalo míru potřebnou pro uplatnění trestní odpovědnosti. Odvolací soud se přitom námitkami obviněného řádně nezabýval.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších soudů a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
9. Státní zástupce předně upozornil na to, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
10. Podle státního zástupce je zřejmé, že námitky obviněného primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého se vlastně jedná o nedorozumění, rozpor mezi ním a poškozeným, přičemž telefon sebral poškozenému ze strachu poté, co mu poškozený vyhrožoval; absentuje tudíž loupežný úmysl. Důkazy byly navíc nesprávně vyhodnoceny, a tak soudy chybně uvěřily verzi poškozeného, která má údajný loupežný úmysl dokládat; porušena byla též zásada in dubio pro reo. Z hlediska těchto námitek brojících primárně vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce s ohledem na jejich opakovanost odkázal především na bod 6. a násl. usnesení krajského soudu, resp. bod 5. a násl. rozsudku okresního soudu, kde se soudy těmito otázkami v dostatečné míře zaobírají, přičemž dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina prokázána bez důvodné pochybnosti. Soudy zároveň dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a s jeho námitkami se přesvědčivým a dostatečným způsobem vypořádaly.
11. Se stanoviskem soudů se státní zástupce plně ztotožnil, odkázal na ně a doplnil, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně zde soudy vycházely z klíčového usvědčujícího důkazu v podobě výpovědi poškozeného, neboť ta koresponduje s částečným doznáním samotného obviněného či s kamerovým záznamem. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze přitakat obviněnému, když namítá zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakt, že obviněný se dopustil loupeže, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakékoliv pochybnosti. Současně z provedených důkazů, resp. ze soudy učiněných skutkových zjištění, jež jsou na rozdíl od verze prezentované obviněným podstatná, vyplývá, že jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy plně opodstatněné. To vylučuje naplnění obviněným rovněž označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
21. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný J. S. jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti výroku z usnesení odvolacího soudu, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání. Namítá přitom, že soudy nesprávně uvěřily verzi poškozeného, ačkoliv jeho verze je podle jeho názoru logičtější a přesvědčivější, dále že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť obviněný jednal ve strachu o svůj život a zdraví, a konečně poukázal na nízkou společenskou škodlivost svého jednání, které pro svou atypičnost nemělo být posouzeno jako trestný čin loupeže.
22. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je podanému dovolání nejprve nucen vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
23. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
24. Pokud jde o samotnou dovolací argumentaci obviněného, je tuto nutno označit za dílem skutkové a dílem právní povahy. Je nicméně nutno upozornit, že obviněný J. S. v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž jeho námitkami se řádně zabývaly soudy nižších stupňů a s těmito se správně vypořádaly. Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
25. Pokud jde o otázku podřaditelnosti dovolacích námitek pod uplatněné důvody dovolání, je možno uvést, že první část dovolací argumentace obviněného, která se týká průběhu samotného incidentu, při kterém se obviněný zmocnil mobilního telefonu poškozeného, je čistě skutkové povahy. Obviněný totiž v jejím rámci polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, přičemž má za to, že soudy měly uvěřit jeho, podle názoru obviněného přesvědčivější verzi skutkového děje. Akcentuje přitom hrozbu poškozeného mafií a to, že jednal ve strachu z této hrozby. Jakkoliv obviněný v souvislosti s těmito námitkami uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ve své první alternativě skutečně týká otázek souvisejících s hodnocením provedených důkazů, je nutno konstatovat, že příslušné námitky obviněného se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání zcela míjí.
26. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
27. Pokud se obviněný v nyní projednávaném dovolání domáhá jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, resp. prosazuje jinou, pro něj příznivější verzi skutkového děje, než ke které dospěly soudy nižších stupňů, je nutno konstatovat, že takové námitky není z právě uvedených důvodů možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného totiž neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy (obviněný takový rozpor nepopisuje), ale jde pouze o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže.
28. Je navíc skutečností, že skutkové závěry nalézacího soudu, které přezkoumal a aproboval soud odvolací, nejenže nejsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů, ale jedná se naopak o zcela logický a správný výsledek provedeného dokazování. Závěr o tom, že obviněný násilím překonal odpor poškozeného, který mu mobilní telefon nechtěl dát, kdy se s ním krátce o telefon přetahoval, spolehlivě vyplývá z věrohodné výpovědi poškozeného, která navíc koresponduje s částečným doznáním samotného obviněného a s kamerovým záznamem, který bezprostředně předcházel loupeži a který potvrzuje výpověď poškozeného, který se snažil klást odpor proti jednání obviněného.
Obviněný přitom v průběhu trestního řízení měnil své výpovědi o konkrétní podobě zápasu o mobilní telefon, kdy nejprve v přípravném řízení doznal, že poškozený mu mobilní telefon nechtěl vydat a že vytrhnout se mu jej podařilo až napodruhé. Vzhledem k tomu, že po provedeném dokazování neměl soud prvního stupně žádných pochybností o tom, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nepřicházela v úvahu aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
29. Pochybnosti nepanují ani o naplnění subjektivní stránky loupeže. Stran této námitky, která je již částečně právní povahy (byť i zde obviněný částečně vychází z jiné než soudy zjištěné verze skutkového stavu), je možno v plné shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že trestný čin loupeže se řadí mezi trestné činy proti svobodě uvedené v hlavě II. zvláštní části trestního zákoníku, a nikoliv mezi trestné činy proti majetku uvedené v hlavě V. zvláštní části trestního zákoníku. Z toho vyplývá, že úmysl pachatele musí směřovat ke zmocnění se cizí věci, a to proti vůli poškozeného. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné, ale i neoprávněné osoby na pachatele. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl takovou věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. ŠÁMAL, P. § 173. Loupež. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2188, a tam citovanou judikaturu). Pro právní kvalifikaci jednání obviněného tak není rozhodná absence zištného motivu jeho jednání. O úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci (mobilního telefonu poškozeného), přitom pochybnosti nepanují. Jednání obviněného pak nelze omlouvat ani jím tvrzeným strachem o svůj život a zdraví, neboť z okolností následujících poté, co mezi obviněným a poškozeným došlo k intimnímu styku, nelze v žádném případě dovodit, že by reálně hrozil příjezd jakýchsi mafiánů, kteří měli obviněnému ublížit (poškozený vypověděl, že na mobilním telefonu vyhledával v mapách). Sama domněnka obviněného, že poškozený zavolá třetí osobu na svou pomoc, v žádném případě neospravedlňuje jednání obviněného, který poškozenému po překonání jeho odporu mobilní telefon sebral. Lze proto uzavřít, že po formální stránce jednání obviněného naplnilo všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Pokud jde o námitku týkající se společenské škodlivosti, tato již plně odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o otázku právního posouzení skutku. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku věcně neopodstatněnou.
31. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že uvedenou obhajobou, kterou obviněný uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, se náležitým způsobem zabýval zejména soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že jednání obviněného pro jeho závažnost, vyjádřenou mj. i v trestní sazbě pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a i s ohledem na okolnosti trestného činu a osobu obviněného, nelze posoudit pouze jako přestupek. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak na usnesení ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 991/2020, jakož i na to, že závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015 (ve kterém byl jako loupež posouzen situační konflikt vzniklý mezi rozvedenými manžely při hádce o zaplacení školného za dítě, kdy se tehdy obviněná snažila dosáhnout toho, aby poškozený zatelefonoval řediteli školy nebo aby jí umožnil zavolat z telefonu, který měl u sebe v kapse kalhot), nejsou pro nyní souzenou věc přiléhavé, neboť mezi osobou obviněného a poškozeného daný večer nevznikl žádný bližší vztah.
32. S uvedenými úvahami a závěry nalézacího soudu, které aproboval i soud odvolací (byť se otázce společenské škodlivosti a možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe výslovně nevěnoval), se Nejvyšší soud ztotožňuje. Je skutečností, že v nyní projednávané věci nejde o typický případ loupeže, která se skutečně obvykle vyznačuje zištným motivem pachatele. Ten opravdu v nyní projednávané věci zjištěn nebyl. To však bez dalšího závěru o nutnosti vyvození trestní odpovědnosti nevylučuje. Je tomu tak proto, že samotné naplnění formálních znaků trestného činu loupeže, kdy je užito násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, již samo o sobě značí zvýšenou společenskou škodlivost takového jednání, která je vyjádřena citelnou trestní sazbou za takový trestný čin (dvě léta až deset let odnětí svobody) a z toho vyplývajícím zařazením takového trestného činu mezi zvlášť závažné zločiny (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Okolnosti zjištěné v nyní projednávané trestní věci přitom neumožňují učinit závěr, že nyní projednávané jednání se natolik vymyká běžně se vyskytujícím případům loupeže, aby to vylučovalo vyvození trestní odpovědnosti. Neuplatní se ani závěry týkající se konfliktu mezi blízkými osobami uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015, na které obviněný poukazoval, neboť je skutečností, že mezi obviněným a poškozeným takový vztah nevznikl, kdy naopak bylo zjištěno, že poškozenému přestala být přítomnost obviněného příjemná a chtěl se z ní vymanit. Specifika nyní projednávané trestné činnosti a relativně nižší intenzita násilí, kterou obviněný vůči poškozenému použil, pak byla v dostatečné míře zohledněna při úvaze o trestu, který byl obviněnému uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby při současném podmíněném odkladu jeho výkonu na středně dlouhou dobu. Z těchto důvodů je možno učinit závěr, že trestní odpovědnost byla vůči obviněnému uplatněna důvodně a v nikoliv nepřiměřeném rozsahu.
33. Nejvyšší soud proto uzavírá, že vzhledem k tomu, že dovolací argumentaci obviněného bylo možno pod některý ze zákonem stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit toliko částečně, přičemž pokud tak bylo možno učinit, šlo o námitky neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
34. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. S. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu