3 Tdo 495/2024-1709
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného T. V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 7 To 71/2023-1357, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 11/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. H. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 6. 12. 2022, č. j. 33 T 11/2022-1138, byl obviněný T.
V. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2) výroku o vině, v obou případech jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestech u spoluobviněných M. T. N., T. H. V. a D. P. T. a o uplatněných nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a N. H. N. na náhradu škody.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestná činnost obviněných spočívala v tom, že (převzato z rozsudku uvedeného soudu)
1) poté, co se poškozený N. H. N. v ranních hodinách dne 30. 10. 2021 dostavil do hotelu XY, kde ho na recepci vyzvedl dosud neztotožněný muž asijského původu, s nímž dobrovolně odešel do pokoje č. XY, v němž se nacházeli obvinění M. T. N. a D. P. T., a poté, co se zde poškozený posadil na postel, k němu přistoupil obviněný M. T. N., který ho vyzval, aby mu odevzdal všechny své mobilní telefony, přičemž poškozený ze strachu z něho vyndal z levé kapsy bundy svůj mobilní telefon zn. Nokia 105 v hodnotě 300 Kč a předal mu jej, obviněný M. T. N. telefon vypnul, sedl si naproti poškozenému a ze svého mobilního telefonu zavolal nějaké osobě, kterou vyzval, aby přišla, a na dotaz poškozeného, o co jde, odpověděl, aby seděl a čekal, než přijde obviněný T. V. H., mezitím dosud neznámý muž asijského původu odešel z pokoje pryč, následně do pokoje vstoupil T. V. H. a sedl si na židli naproti poškozenému a ptal se ho kromě záležitostí týkajících se drog a prostituce také na to, co budou dělat s tím autem, a dále mu řekl, že měl zmařit prodej auta spoluobviněnému T. H. V., za což má zaplatit pokutu 50 000 Kč, na což poškozený odpověděl, že tolik peněz nemá a že nic platit nebude, jelikož nic nedluží, v reakci na to po něm obviněný T. V. H. hodil neznámý předmět, jemuž se poškozený stačil vyhnout, a následně ho obviněný M. T. N. udeřil ovladačem od televize do oblasti nosu, ze kterého poškozený začal lehce krvácet, dále ho kopl nohou do pravé části hlavy do oblasti spánku a přitom poškozenému říkal, aby seděl a neuhýbal, jinak to bude ještě horší, načež si poškozený začal zastavovat krvácení z nosu kapesníkem a rozbrečel se, následně ho obviněný M. T. N. uchopil za bundu v oblasti pravého ramene a řekl mu, aby z ní vyndal všechny svoje věci, které má u sebe, na což poškozený nereagoval a tak ho posledně jmenovaný obviněný začal prohledávat a přitom mu z kapes kalhot a bundy postupně vyndal jeho druhý mobilní telefon zn. Apple iPhone 11 v hodnotě 10 000 Kč, zapalovač zn. S.T. Dupont v hodnotě 4 000 Kč, klíče od vozidla zn. Audi A4, registrační značky XY a peněženku s doklady, které položil na stůl před obviněného T. V. H., který poškozenému řekl, že až zaplatí, dostane tyto věci zpět, a
2) v bezprostřední návaznosti na jednání popsané v bodě 1) obviněný T.
V. H. nejprve zavolal z mobilního telefonu obviněného T. H. V., který následně také přišel do pokoje, a poté řekl obviněným M. T. N. a T. H. V., aby někam došli pro čistý list papíru, ti z pokoje odešli pryč a po krátké době se do něho vrátili zpět s čistým listem papíru formátu A4, který vyzvedli na recepci hotelu, obviněný T. H. V. poté poškozenému nařídil, aby na papír napsal prohlášení, že obviněnému M. T. N. dluží 50 000 Kč, dále že si obvinění nárokují výše zmíněný automobil Audi A4 jako zástavu a berou ho k sobě a že jestli ho chce jeho majitel pan D.
T. D. zpět, musí zaplatit oněch 50 000 Kč, a dále že za vše napsané poškozený ručí, což poškozený ve vietnamštině napsal a vlastnoručně podepsal, poté obviněný M. T. N. poškozeného vyzval, aby odešel na toaletu pokoje, což poškozený učinil a čekal tam asi 15 minut, po kterých ho obviněný M. T. N. zavolal zpět a ptal se ho, kde má doklady od předmětného vozidla a kde se vozidlo nachází, načež mu poškozený záměrně zalhal, že doklady i automobil se nacházejí u něho doma na ulici XY v Praze, obviněný M.
T. N. na to zareagoval tak, že vyzval obviněné T. H. V. a D. P. T., aby odvezli poškozeného domů, ti tedy s poškozeným odešli před hotel, všichni nasedli do přesně nezjištěného vozidla a dojeli do místa bydliště poškozeného, který je následoval a uposlechl jejich pokynů ze strachu o své bezpečí, a poté, co ho obvinění vysadili v jeho bydlišti, odešel z auta s tím, že jde pro doklady od vozidla Audi, ale namísto toho se v objektu uzamknul a již nevyšel ven.
3. Shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně se posléze stal předmětem řádného opravného řízení, a to z podnětu odvolání všech obviněných i státní zástupkyně, která je ovšem zaměřila toliko do výroku o trestu u obviněného M. T. N.. Městský soud v Praze o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 7 To 71/2023-1357, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. mimo jiné ohledně obviněného T. V. H. zrušil napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak tomuto obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině nově uložil mírnější úhrnný trest odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Proti předmětnému výroku rozsudku městského soudu podal obviněný T. V. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vratislava Polky dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že výrok o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud aproboval jako správný, vzešel z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, který byl v podstatě rekonstruován na podkladě jediného důkazu, jenž byl navíc procesně nepoužitelný. Tímto důkazem byla svědecká výpověď poškozeného z přípravného řízení, k níž ho ovšem musel policejní orgán předvést, neboť on sám se na výzvu k tomuto úkonu nedostavil. Obdobně se poškozený bez řádné omluvy nedostavil ani k soudu a přes snahu orgánů činných v trestním řízení o jeho předvedení již v hlavním líčení k věci znovu nevypovídal.
Jeho pobyt se nepodařilo zjistit a soud se nakonec spokojil pouze s vyjádřením dvou svědků, že je asi ve Vietnamu. Podle dovolatele ukazuje takové počínání poškozeného na to, že si celý incident spíše vymyslel a poté se bál, že by mohl být sám trestně stíhán pro křivé obvinění. Alespoň jde o jeden z možných scénářů, jímž lze vysvětlit, proč se skrýval a vyhýbal se tak podání svědectví přímo u soudu. Dovolatel soudí, že již tento fakt významně snižuje věrohodnost poškozeného. Kromě toho poukázal i na skutečnost, že N.
H. N. nahlásil své napadení na policii až následující den a nikoli ihned po údajném činu. Z jeho pozdější výpovědi v procesním postavení svědka pak akcentoval pasáž, kdy se měl poškozený vyjádřit v tom smyslu, že proti dovolateli nic nemá a jeho údajné násilné jednání spíše bagatelizoval, jako kdyby svého oznámení zpětně litoval. Za dané situace obhajoba navrhovala obvodnímu soudu doplnění dokazování o podklady a výsledky nejméně osmi řízení, v nichž N. H. N. vystupoval jako svědek nebo právě jako poškozený.
Předmětný návrh směřoval k odstranění pochybností o věrohodnosti jeho svědectví v nynější trestní věci. Obžaloba sice soudu předložila seznam více jak deseti řízení, v nichž poškozený figuroval v nejrůznějších procesních postaveních, ovšem soud dále neprověřil, zda tyto trestní věci nejsou charakterizovány podobným vzorcem jeho chování. Dovolatel považuje za „přinejmenším zvláštní“, že N. H. N. vystupoval jako poškozený v tolika dalších případech.
6. V další části podání se vymezil vůči postupu soudu prvního stupně v hlavním líčení, který se pro účely dokazování spokojil se čtením protokolu o výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Nesouhlasí s tím, že v dané věci byly splněny podmínky ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Namítl, že v řízení nebylo využito všech dostupných prostředků k ověření, zda poškozený, který do té doby nebyl evidován ani v seznamu hledaných osob, se pro svůj dlouhodobý pobyt v cizině skutečně stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.
S ohledem na oprávněné pochybnosti o jeho věrohodnosti a snahu vyhnout se poskytnutí dalšího „potvrzujícího“ svědectví, se zmíněné přečtení protokolu o jeho výpovědi před policejním orgánem jeví jako nezákonný a procesně nepoužitelný důkaz. Pokud byl dovolatel uznán vinným a odsouzen prakticky pouze na jeho základě, soudy významně porušily princip presumpce neviny a od něj odvozenou zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a tím i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
7. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předně zdůraznil, že soudy obou stupňů v nynějším řízení postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a svá rozhodností odůvodnily podle požadavků zakotvených v § 125 odst. 1 tr. ř. Nepochybily, pokud pracovaly s výpovědí poškozeného jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem, jestliže tato výpověď byla podporována i dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka V. L. N., kamerovými záznamy, lékařskými zprávami, protokoly o vydání věci či výpovědí spoluobviněného D. P. T. z přípravného řízení. Tyto důkazy tvořily ucelený řetězec, který bez důvodných pochybností umožňoval učinit závěr o vině všech obviněných. Současně jimi byla bezpečně vyvrácena i obhajoba dovolatele, podle níž byla výpověď poškozeného rozporná a nevěrohodná. Státní zástupce v řízení neshledal ani dovolatelem naznačovanou vadu opomenutých důkazů. Připomněl, že soudy jeho návrhy na doplnění dokazování nepřehlédly, věnovaly jim náležitou pozornost a přiměřeným způsobem zdůvodnily, proč je neakceptovaly. Opodstatnění podle jeho názoru nemá ani argument dovolatele, že výrok o jeho vině vycházel z procesně nepoužitelného důkazu. V uvedené souvislosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž oba soudy vysvětlily, proč byly v řízení splněny veškeré předpoklady pro čtení výpovědi poškozeného z přípravného řízení ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že v jeho rámci lze relevantně namítat nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav, jak jej zjistily soudy, a nikoli jak jej prezentuje dovolatel. Pokud se obviněný v prvé řadě snažil prosadit vlastní alternativu skutkového děje, nesprávnost právní kvalifikace skutku ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu ve skutečnosti nenamítl.
10. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku Nejvyšším soudem. Zjistil, že obviněný T. V. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
12. Dále bylo nutno zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonné dovolací důvody, na které odkázal. Zde je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání
15. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud nejprve procesní (skutkové) námitky obviněného T. V. H. a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají věcné opodstatnění.
16. Dovolací senát předně nezjistil, že by dosavadní řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutí podstatných důkazů, pro niž by snad napadená pravomocná rozhodnutí nemohla obstát. V obecné rovině lze na dané téma uvést, že doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, našla své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je dále v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu.
17. V nyní řešené věci obecné soudy každopádně výše zmíněné postuláty „fair procesu“, pokud jde o obviněným reklamovaný návrh na doplnění dokazování o podklady a výsledky všech řízení, v nichž poškozený vystupoval v různých procesních postaveních (včetně postavení svědka a právě poškozeného), bezvýhradně dodržely. Obvodní soud o zamítnutí (nejen) tohoto důkazního návrhu obviněných rozhodl přímo při jednání, a to procesním usnesením, které není nutné samo o sobě zvlášť písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2022, č. l. 1115 verte procesního spisu). Vlastní důvody svého odmítavého stanoviska pak přesvědčivě a racionálně vysvětlil v bodech 46. a 47. písemného vyhotovení svého rozsudku. Tento postup a rozhodnutí mu sice posléze obhájci obviněných vytýkali v rámci řádných opravných prostředků, ovšem provedení zmíněného důkazu ve veřejném zasedání odvolacího soudu již znovu nikdo z nich výslovně nenavrhl (viz protokol na č. l. 1352 spisu). Městský soud v Praze se i přesto k této dílčí procesní otázce sám vyjádřil v bodě 10. napadeného rozsudku, kde poměrně podrobně rozvedl důvody, pro které ani on neměl potřebu dosavadní stav dokazování nadále rozšiřovat. Oba soudy se přitom opřely o jednu ze skutečností, pro niž obecně lze akceptovat odmítnutí návrhu na doplnění dokazování, a sice jeho nadbytečnost (k tomu viz podrobněji např. nálezy Ústavního soud ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. I. ÚS 733/01 aj.). Svůj postup tak opomenutím důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nezatížily.
18. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, zda se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo zda mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
19. Odmítnout je třeba i tvrzení dovolatele, že soudy rozhodly o jeho vině na podkladě nezákonného a tedy procesně nepoužitelného důkazu, konkrétně protokolu o výpovědi poškozeného N. H. N. z přípravného řízení, který měl být v hlavním líčení přečten údajně bez splnění podmínek zakotvených v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný v uvedené souvislosti namítl, že v řízení nebylo využito všech dostupných prostředků vedoucích ke spolehlivému zjištění, že poškozený se pro svůj dlouhodobý pobyt v cizině skutečně stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a tato okolnost zároveň natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňovala jeho osobní výslech před soudem.
20. Dovolací senát k této výtce předně konstatuje, že soud prvního stupně namítaný postup v hlavním líčení ani v písemném vyhotovení svého rozsudku v podstatě žádným způsobem nezdůvodnil. V reakci na odvolání obviněných se k němu vyjádřil až Městský soud v Praze, který v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné konstatoval, že poškozený se po skončení přípravného řízení stal pro orgány činné v trestním řízení nekontaktním a k vypátrání místa jeho pobytu nevedlo ani rozsáhlé pátrání iniciované soudem prvního stupně a státní zástupkyní, jehož výsledkem bylo pouze zjištění, že dotyčný se zřejmě uchýlil mimo území České republiky, nejspíše do Vietnamu. V tomto smyslu se měli vyjádřit svědci K. Y. H. a V. L. N. To pak vedlo k zapojení Interpolu do pátrání po poškozeném, realizovaného též na základě příkazu k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného v jiné trestní věci. I to ale bylo bezvýsledné. V návaznosti na tyto poznatky pak odvolací soud uzavřel, že za dané situace nebylo možné jít ani cestou výslechu poškozeného v zahraničí nebo prostřednictvím videokonferenčního zařízení a soud prvního stupně proto v hlavním líčení důvodně a za splnění předpokladů stanovených v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl k důkazu protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení.
21. Výše zmíněné argumenty městského soudu v dovolateli zřejmě vzbudily klamnou představu, že soud prvního stupně čtení zmiňovaného protokolu o svědecké výpovědi N. H. N. z přípravného řízení mohl spojit jedině s podmínkou nedosažitelnosti poškozeného pro jeho dlouhodobý pobyt v cizině. V takovém případě by jistě bylo možné obhajobě přisvědčit, že ověření této varianty legitimizující reklamovaný procesní postup nebylo dostatečně důsledné. Po seznámení se s předloženým spisovým materiálem nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že pro čtení protokolu o výpovědi poškozeného z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla v nynější věci každopádně splněna jiná alternativní podmínka, a sice ta, že poškozený se stal prokazatelně nezvěstným.
22. K tomu je nutno připomenout, že v době, která předcházela čtení protokolu o výpovědi poškozeného z přípravného řízení, ve skutečnosti nebylo postaveno najisto, že poškozený natrvalo či nadlouho vycestoval z České republiky, a tím méně pak, že se uchýlil právě do země svého původu. Vyjádření svědkyně K. Y. H., že „je asi ve Vietnamu“ (č. l. 887 spisu), ani reakce svědka V. L. N. na dotaz předsedkyně senátu, zda si myslí nebo ví, že je poškozený ve Vietnamu, výrokem „myslím, myslím“ (č. l. 923 spisu), spolehlivý podklad pro takový závěr zcela jistě nepředstavovaly. Pochybovat naopak nelze o tom, že poškozený byl řádně předvolán již k hlavnímu líčení na den 22. 3. 2022, předmětné předvolání si přitom osobně přezval dne 7. 3. 2022 na adrese XY (č. l. 521 spisu), kterou označil za místo svého pobytu, ovšem k jednání soudu se nedostavil. Následovala několikerá marná snaha soudu prvního stupně o jeho obeslání k dalším hlavním líčením a později soud rovněž opakovaně inicioval i jeho předvedení policií (č. l. 644, 790 a 881spisu). Ani tato pořádková opatření však nepřinesla kýžený efekt. K provedení důkazu čtením protokolu o výpovědi poškozeného z přípravného řízení pak obvodní soud přistoupil až v hlavním líčení konaném dne 11. 10. 2022 (č. l. 921 a násl. spisu), tj. v době, kdy již po poškozeném bylo téměř čtyři měsíce neúspěšně pátráno policií na základě příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 16. 6. 2022 (č. l. 971 spisu) a zároveň nebylo možno ani s vyšší mírou pravděpodobnosti určit, kde se poškozený právě vyskytuje. Jeho počínání, kdy se vyhýbal kontaktu s českými justičními orgány, si lze přitom logicky vysvětlit tím, že se sám obával svého zadržení a omezení osobní svobody v souvislosti s vlastní trestnou činností, pro kterou byl nakonec také odsouzen.
23. V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit, že pojem „nezvěstnosti“ svědka trestní řád pro potřeby trestního řízení, a to ani ve vztahu k § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nedefinuje, přičemž ale rozhodně nelze mít za to, že by šlo o nějaký formální status daný rozhodnutím soudu. Uvažovat jistě nelze o analogickém použití ustanovení § 66 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění, neboť občanskoprávní výklad uvedeného pojmu má vazbu především na hmotněprávní otázky platnosti, resp. účinnosti, právního jednání podmíněného např. souhlasem či přivolením nezvěstného, zatímco smysl dotčené trestněprávní úpravy je jednoznačně jiný. Její podstatou je normativní vytýčení mantinelů pro důkazní postup ve chvíli, kdy dosažení osobního výslechu svědka před soudem není reálné, a to ani při použití nabízejících se zákonných prostředků – pořádkových opatření, která má soud k dispozici (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1096/2012). Rigidní požadavek na bezpodmínečný osobní výslech takového svědka, jak jej v podstatě prezentuje dovolatel, by v obecné poloze nevyhnutelně vedl k extrémním průtahům trestních řízení způsobeným zdlouhavým čekáním, zda překážka osobního výslechu v budoucnu odpadne či nikoli. To by bylo v rozporu s jinou základní zásadou trestního řízení, podle níž orgány činné v trestním řízení musejí věci projednávat bez zbytečných průtahů a s největším urychlením (§ 2 odst. 4 tr. ř.)., a to zejména věci vazební, jako byla i ta nyní posuzovaná.
24. Dovolací senát se zároveň zaměřil i na ústavněprávní rozměr namítaného postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 a zkoumal, zda jím eventuálně nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, které mu garantuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom nezjistil, že by soud prvního stupně atakoval princip kontradiktornosti trestního řízení nějakým fatálním a neakceptovatelným způsobem. K tomu závěru vedl jednak poznatek, že poškozený byl v přípravném řízení vyslechnut procesně účinným způsobem za přítomnosti obhájců obviněných (včetně obhájce dovolatele), jimž bylo umožněno klást mu otázky, a zároveň skutečnost, že výpověď poškozeného nestála v kontextu ostatních provedených důkazů osamoceně a v tomto smyslu o ní ani zdaleka nelze hovořit jako o jediném či výlučném usvědčujícím důkazu, na němž by bez dalšího stála soudy provedená rekonstrukce skutkového stavu.
25. Tvrzení obviněného o existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací senát konfrontoval s celkovým průběhem trestního řízení. Ve vazbě na výše uvedené zaujímá stanovisko, že odsuzující rozsudky vycházely výhradně z procesně účinných a použitelných důkazů, mezi nimi právě i ze svědecké výpovědi poškozeného N. H. N. z přípravného řízení. Zároveň neshledal, že by finální skutková zjištění soudů neměla v těchto důkazech dostatečnou oporu či s nimi byla dokonce ve zjevném rozporu. Existenci takového extrémního nesouladu nelze namítat pouze formálně, jak dovolatel učinil v bodě II. dovolání, a zároveň ji není možno kvalifikovaně vytýkat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením vlastních verzí skutkového děje ani obyčejnou polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy.
26. Právě tak lze přitom charakterizovat dovolací argumentaci obviněného, který se fakticky prezentoval jako oběť křivého obvinění ze strany drogově závislého a veskrze prolhaného poškozeného. Jak výstižně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, s touto jeho obhajobou byly v dřívějších stadiích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně a vypořádaly se s ní měrou dostatečnou. K celkové úrovni hodnocení provedených důkazů v nynější trestní věci Nejvyšší soud poukazuje především na podrobné a pečlivé odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (body 50. až 63.), který nejprve podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení obě skupiny ve věci opatřených důkazů, tedy nejen ty, které podporovaly tvrzení poškozeného, ale i ty, které měly vyznít ve prospěch obviněných, aby poté v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti. Jestliže městský soud jeho logicky strukturované úvahy k dané otázce v rámci odvolacího přezkumu žádným způsobem nezpochybnil a ve výsledku se s nimi plně ztotožnil, i on tento svůj postoj odůvodnil v napadeném rozsudku dostatečně transparentně a ústavně konformním způsobem (body 10. až 17.). Ani jedno ze zpochybněných soudních rozhodnutí tak znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese.
27. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti pravidelně zdůrazňuje, že pokud obecný soud vyhodnotil provedené důkazy v rozporu s očekáváním jedné z procesních stran, automaticky to neznamená, že tím své rozhodnutí zatížil vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, na níž by bylo nutno v dovolacím řízení reagovat kasačním usnesením. Dané obecné stanovisko lze přitom bezvýhradně spojit i s nyní posuzovanou trestní věcí. Obviněný totiž fakticky neuvedl jediný příklad, na němž by demonstroval, jak obecné soudy vyložily některý z provedených důkazů ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním. Nabídl pouze vlastní představu o hodnocení důkazů, zejména stran věrohodnosti výpovědi poškozeného, a na tomto půdorysu implicitně prosazoval názor, že v jeho věci bylo namístě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím rozsudkem. Uplatnění vzývané procesní zásady ovšem přichází v úvahu pouze tam, kde přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nebyly odstraněny ani po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků. V nyní řešené věci však soudy žádné pochybnosti (zcela oprávněně) neměly.
28. Druhý z obviněným uplatněných dovolací důvodů, a sice důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je obsahově zaměřen buď na vady spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva na soudy zjištěný skutkový stav (jednání obviněného, jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění), anebo na pochybení soudů při právním posouzení jiné podstatné skutečnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Ačkoli obviněný v projednávaném případě formálně vytýkal i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, založil tuto námitku bez dalšího jen na výše rozvedených výhradách procesní povahy. Teprve od prioritní reklamace finálních skutkových zjištění se odvíjela jeho snaha zpochybnit právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený hmotněprávní dovolací důvod podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní a kvalifikované výhrady proti chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to i požadovaných změn v jejich právním posouzení.
30. Závěrem lze tedy souborně prohlásit, že obviněný T. V. H. ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval jednak námitky, které neměly opodstatnění, a jednak výhrady, kterým z pohledu uplatněných dovolacích důvodů nebylo možné přiznat právní relevanci.
V. Způsob rozhodnutí
31. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek