3 Tdo 496/2024-919
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 To 122/2023-790, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 43/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
1. Obviněný P. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále také jen „okresní soud“) ze dne 30. 11. 2022, č. j. 2 T 43/2022-749, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za to mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře jednoho roku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – 5 ks stahovacích pásků. Podle § 80 odst. 1 tr. ř. byly obviněnému vráceny čepice a vesta specifikované ve výroku rozsudku.
2. Majetková trestná činnost obviněného spočívala podle skutkových zjištění okresního soudu (stručně vyjádřeno) v tom, že ačkoli byl německými soudy ke dni 6. 12. 2019 pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže podle příslušných ustanovení tamního trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, přesto v době od 30. 8. 2021 do 29. 4. 2022 postupně v celkem šestnácti případech natankoval na různých benzínových čerpacích stanicích na území České republiky do jím řízeného osobního automobilu pohonné hmoty o celkovém objemu 998,39 l a z místa ujel bez zaplacení, a ve dvou případech odcizil z odstavených vozidel jiných majitelů celkem tři registrační značky a plastový rámeček, čímž způsobil v rozsudku vyjmenovaným poškozeným škodu v celkové výši 41 375,20 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Svitavách odvolání. Obviněný svůj opravný prostředek zaměřil pouze do výroku o trestu zákazu činnosti a státní zástupkyně do výroků o trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jen „krajský soud“) o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 To 122/2023-790, a to tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku a tří měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (výrok označený jako I.). Odvolání obviněného krajský soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. (výrok označený jako II.).
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Vencla dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění nejprve stručně vylíčil genezi rozhodování soudů v nynější trestní věci a poté namítl, že odvolací soud vydal meritorní rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném hmotněprávním posouzení s přesahem do otázky uloženého trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem“. V uvedené souvislosti připomněl, že jednotlivým poškozeným nahradil škodu v plném rozsahu a v hlavním líčení prohlásil svoji vinu. Tím se vzdal práva na dokazování, přestože u některých skutků nemuselo být bez důvodných pochybností prokázáno, že se jich dopustil právě on.
Jestliže je na institut prohlášení viny obecně nahlíženo jako na vyšší stupeň doznání, vnímá dovolatel uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jako hrubě nepřiměřenou sankci. Okresním soudem zvolený podmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let se zkušební dobou stanovenou v maximální délce pěti let nelze považovat za nepřiměřeně mírné potrestání. Naopak, šlo o adekvátní a vhodnou sankci k dosažení účelu trestu, tj. k nápravě pachatele trestné činnosti a k ochraně společnosti před jeho dalším totožným či obdobným protiprávním jednáním, resp. k ochraně zájmů společnosti v širším pojetí.
Ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti pak dovolatel namítl, že okresní soud jeho uložení řádně nezdůvodnil, když pouze uvedl, že se trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením vozidla. Krajský soud se pak v reakci na jeho odvolací námitku omezil na konstatování, že zákon možnost uložení této sankce nevylučuje. Ani jeden ze soudů nevzal v potaz, že trest spočívající v zákazu řízení motorových vozidel se ukládá především za trestné činy obecně ohrožující, kdy pachatel řídil vozidlo v rozporu s příslušnými právními předpisy, anebo tehdy, jestliže pachatel vozidlo užil jako zbraň při páchání některého z trestných činů proti životu a zdraví.
V nynější věci se však jednalo o krádež, kdy k odcizení pohonných hmot nedošlo při řízení motorového vozidla. Skutečnost, že nafta byla přečerpána přímo do nádrže automobilu, podle dovolatele nemůže být důvodem pro uložení trestu zákazu řízení. Takový přístup by znamenal potenciálně nebezpečný precedens, podle něhož by každému pachateli krádeže, který se na místo činu dopravil vozidlem, musel být obligatorně uložen právě i zmíněný trest. To dovolatel nepovažuje za přípustné.
6. V další části dovolání se obviněný vrátil ke svému prohlášení viny v řízení před soudem prvního stupně, který jej podle jeho názoru přijal „ne zcela v souladu s ustanovením § 206c tr. ř.“, a sice toliko v písemné formě a bez předchozího ústního poučení. Dovolatel sice vinu skutečně prohlásil, ovšem s ohledem na později uložený nepodmíněný trest odnětí svobody a přitěžující okolnosti, jimiž tento trest odůvodnil krajský soud, je podle jeho mínění třeba uvážit, zda již v přípravném řízení nedošlo k pochybení, pokud na jeho osobu nebyl zpracován znalecký psychiatrický posudek za účelem vyloučení jeho případné duševní poruchy, a to „právě v návaznosti na otázku trestu“. Dovolatel vyjádřil též pochybnost, zda mu byl rozsudek soudu prvního stupně doručen v souladu s právními předpisy České republiky a Spolkové republiky Německo a zda tedy byly vůbec splněny nezbytné zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacím soudem.
7. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 To 122/2023-790, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejprve připomněl obsahová vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a z nich dovodil, že námitky obviněného směřující do výroku o trestu odnětí svobody pod ně podřadit nelze. Tento trest podle jeho názoru není ani natolik přísný či nespravedlivý, že by snad vybočoval z ústavního principu proporcionality trestní represe a bylo na něj nutné výjimečně reagovat v dovolacím řízení. K trestu zákazu činnosti konstatoval, že byl obviněnému uložen v souladu se zákonnými podmínkami podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K tomu dodal, že souvislost s trestným činem má i taková činnost, která pachateli poskytla příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Jestliže dovolatel použil ke krádežím pohonných hmot motorové vozidlo, nepochybně si tímto způsobem realizaci majetkové trestné činnosti usnadnil. Trest zákazu činnosti mu byl proto uložen přípustně a zároveň ve výměře stanovené v trestním zákoníku.
9. Námitku obviněného, podle níž jeho prohlášení viny nebylo přijato plně v souladu s § 206c tr. ř., označil státní zástupce za nepřípustnou. Zdůraznil, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat žádným opravným prostředkem, tedy ani dovoláním, vyjma případů, kdy obviněný nebyl o právu prohlásit vinu a o důsledcích spojených s takovým prohlášením předem náležitě poučen. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo a obviněný to navíc ani nenamítl. To, že prostřednictvím svého obhájce předložil soudu pouze písemné prohlášení viny, aniž by se osobně zúčastnil hlavního líčení, samo o sobě nepředstavuje procesní pochybení.
10. Na závěr státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku Nejvyšším soudem. Zjistil, že obviněný P. M. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest, a zároveň byl samostatným výrokem zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
12. Dále bylo nutno zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonné dovolací důvody, na které odkázal. Zde je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je pak nutno co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu.
13. Jak bylo zmíněno výše, dovolatel použil odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., což spojil s tvrzením, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení otázek souvisejících s ukládáním trestů. Z použitých slovních vyjádření lze s vysokou mírou pravděpodobnosti (rovnající se prakticky jistotě) dovodit, že obhajoba dosud nepostřehla, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. ke změně systematiky ustanovení § 265b. Hmotněprávní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 byl „přeřazen“ pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 pak pod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Nepřesná označení zákonných ustanovení však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik závažnou vadu předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., o něž se obviněný ve svém dovolání zjevně hodlal opřít.
15. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé soudní instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ předmětného důvodu je v nynější trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích projednal odvolání obviněného i státní zástupkyně ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný souběžně uplatnil.
16. S odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají buď v právním posouzení samotného skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Je-li v dovolání tvrzena první z obou variant, Nejvyšší soud posuzuje, zda jednání, tak jak bylo vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak o jaký trestný čin se jedná. V tomto směru však obviněný ve svém dovolání nenamítl ničeho. Odvolacímu soudu
17. Jestliže dovolací senát na jiném místě odůvodnění tohoto usnesení (viz bod 12.) akcentoval nezbytnost jasného vymezení dovoláním vytýkaných vad, mířil tím především na úvahy obhajoby, podle nichž je otázkou, zda byl obviněnému doručován rozsudek soudu prvního stupně v souladu s příslušnými českými a německými právními předpisy a zda tedy vůbec byly splněny procesní podmínky pro pozdější konání veřejného zasedání u odvolacího soudu. Vyjma toho, že nejde o problém hmotněprávního posouzení, k němuž se pojí ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tyto obecně formulované námitky (či spíše jen úvahy) nebyly podpořeny vůbec žádnou podrobnější právní argumentací. Obviněný v rozporu s požadavkem na fundované odůvodnění dovolání, které ze zákona mohl podat jen prostřednictvím obhájce coby osoby práva znalé, nijak neupřesnil, které konkrétní pravidlo pro doručování zmíněného soudního rozhodnutí mělo být v posuzované věci porušeno, jakož ani to, v jaké formě a intenzitě se případné pochybení při doručování mělo negativně odrazit na zákonnosti navazujícího odvolacího řízení.
V předmětné části tak opravný prostředek jednoznačně postrádá relevanci. Nejvyšší soud není povinen si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
18. Obdobný charakter měla i poznámka obviněného, že soud prvního stupně nepřijal jeho prohlášení viny plně v souladu s ustanovením § 206c tr. ř. Dovolatel předně znovu nijak blíže nespecifikoval, kterou z povinností plynoucích z jím citovaného zákonného ustanovení měl okresní soud vlastně porušit, a současně, jak měla být v důsledku toho negativně dotčena jeho obhajovací práva. Pokud obecně a velmi stručně zmínil, že soud přijal jeho prohlášení pouze v písemné formě a bez toho, že by jej předtím dostatečně poučil o možných následcích, postrádalo takové tvrzení z velké části oporu v realitě.
Z předloženého spisového materiálu totiž nevyplývá, že by dovolatel nebyl v dotčeném směru soudem přiměřeně poučen. Okresní soud mu příslušné poučení poskytl písemnou formou v rámci postupu podle § 196 odst. 2, 3 tr. ř. (viz referát a doručenka na č. l. 702). To dovolatel následně sám potvrdil v písemně učiněném prohlášení viny (č. l. 743), v němž mimo jiné uvedl, že jej činí dobrovolně a s vědomím všech budoucích následků, které jsou s ním spojeny. Tyto následky zároveň podrobně vyjmenoval, a to včetně toho, že si je vědom skutečnosti, že výrok o vině již nebude moci později napadnout opravnými prostředky.
V řešeném případě tak zcela jistě není důvod k výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení v podobě zrušení rozhodnutí, jímž okresní soud takové písemné prohlášení viny přijal, resp. na jeho základě poté rozhodl o vině dovolatele (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 255/2023). Zvláště pak ne za situace, kdy se ani sám dovolatel takového postupu nedomáhá a jeho výtka má znovu spíše jen proklamativní charakter. To ostatně jasně stvrdil svým návrhem na rozhodnutí dovolacího soudu, když vznesl požadavek na zrušení pouze rozsudku soudu druhého stupně, nikoli též rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž jeho prohlášení viny přijal a na jeho podkladě jej uznal vinným.
Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud neplní a nemůže plnit roli jakési třetí instance plného přezkumu procesního postupu a rozhodnutí soudů nižších stupňů a automaticky bez dalšího reagovat kasačním usnesením na každou procesní či hmotněprávní vadu, kterou v řízení zjistí. Pokud by takové jeho postavení zamýšlel zákonodárce při zavedení institutu dovolání do trestního řádu, zcela jistě by nepředepisoval poměrně úzké taxativní vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zdaleka ne každé procesní pochybení soudu prvního či druhého stupně naplňuje některý z dovolacích důvodů a odůvodňuje tak kasační zásah Nejvyššího soudu. Tak je tomu jen u nejzávažnějších pochybení, která mají za následek podstatné zkrácení práva obviněného na obhajobu, resp. spravedlivý proces. K tomu však v posuzované věci prokazatelně nedošlo.
19. V návaznosti na výše uvedené se zároveň patří připomenout, že obviněný v řádném opravném prostředku (odvolání) postup okresního soudu před vydáním rozhodnutí, jímž bylo přijato jeho prohlášení viny, žádným způsobem nezpochybňoval. Naopak uvedl, že souhlasí s odsuzujícím rozsudkem a plně se s ním ztotožňuje, tedy až na výrok, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti (viz č. l. 764 spisu). Při tomto zjištění tak jeho nynější výtka vůči údajnému pochybení soudu prvního stupně působí spíše jen jako účelová snaha zpětně „napravit“ následky vlastní obhajovací strategie, která nakonec nevedla ke kýženému efektu a nesplnila jeho očekávání.
20. Rozhodnutí, jímž okresní soud přijal prohlášení viny, založilo procesní stav, kdy obviněný již nemohl podat řádný ale ani mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Dané omezení vyplývá jednak z ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, a jednak z ustanovení podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li však o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Dovolatel tak mohl v nyní posuzované věci podat odvolání pouze proti výrokům o trestech a jen v tomto rozsahu mohl být rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán v odvolacím řízení. Krajský soud takto stanovené mantinely odvolacího přezkumu respektoval.
21. Posledně uvedené má klíčový význam i pro posouzení otázky přípustnosti předloženého dovolání. Tímto mimořádným opravným prostředkem lze totiž rozhodnutí odvolacího soudu napadat jen v rozsahu, v jakém tento soud přezkoumal nebo byl povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Jestliže v nynější trestní věci krajský soud správně zaměřil svůj přezkum pouze na výroky o uložených trestech, pak následné dovolání obviněného v části, kde vyslovil hypotézu, že mu snad nemusely být bez pochybností prokázány všechny stíhané skutky, nelze mít za přípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 11 Tdo 9/2022). Totéž pak platí i pro další blíže neodůvodněnou výtku obhajoby, že v řízení nebyl znalecky zkoumán duševní stav obviněného. Zde dovolací senát vyjadřuje i jistý podiv nad tím, jak mohl obhájce – jestliže měl jakékoli pochybnosti o psychické kondici svého klienta - nejprve mlčky (bez protestu) připustit, aby obviněný prohlásil svoji vinu a tím se dobrovolně připravil o možnost případného dodatečného odborného posouzení své příčetnosti (jako kategorie významné z pohledu trestní odpovědnosti pachatele a tedy i jeho viny), a až poté, co soud předmětné prohlášení se všemi procesními důsledky s tím spojenými přijal, v rámci závěrečné řeči povýšit absenci takového znaleckého zkoumání na závažnou vadu dokazování, aniž by ji v danou chvíli bylo ještě možné nějakým způsobem napravit.
22. K námitkám vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody je nutno předeslat, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze za tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení stran výroku o trestu považovat jen specifické vady tohoto výroku spočívající např. v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§ 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku), společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. Takovou vadu však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytkl a z povahy věci ani vytknout nemohl.
23. Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze, a to prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, který soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce, jak již bylo zmíněno, jistě neměl.
24. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (dříve § 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.), který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon vůbec nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
25. Ani jednou z těchto vad rozsudky soudů obou stupňů v předložené trestní věci zatíženy nebyly. Dovolatel byl odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do tří let. Jestliže mu tedy krajský soud uložil tento trest ve výměře jednoho roku a tří měsíců, byť již jako nepodmíněný, evidentně se o nezákonnou sankci co do druhu ani výměry nejednalo. Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že by v daném případě byl takový trest svou povahou extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a v širším slova smyslu tedy i nespravedlivý. Právě naopak. Skutečně nelze přehlédnout poměrně bohatou trestní minulost obviněného, zahrnující i speciální recidivu, a další přitěžující okolnosti, které akcentovaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů; mezi nimi pak i tu skutečnost, že obviněný začal řešenou trestnou činnost páchat krátce poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve Spolkové republice Německo za jiné krádeže.
26. Za jedinou námitku, která alespoň formálně odpovídá některému ze zákonných dovolacích důvodů, a to konkrétně již zmíněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze s jistou mírou tolerance považovat tvrzení obviněného, že mu vzhledem k povaze posuzované trestné činnosti neměl (nesměl) být uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a že tedy v tomto smyslu jde o nepřípustný postih. Nejvyšší soud však nemohl souvztažné argumentaci přisvědčit.
27. Obviněný přišel s krajně zjednodušujícím výkladem pojmu „souvislosti“ spáchaného trestného činu se zakazovanou činností ve smyslu § 73 odst. 1 tr. zákoníku, kterou tendenčně zúžil na dva rámcově vymezené případy, kdy se pachatel buď dopustil trestného činu přímo řízením motorového vozidla v rozporu s normami trestního práva či zákona o silničním provozu, anebo vozidlo použil jako zbraň k zesílení útoku proti životu či zdraví jiného. Postih své majetkové trestné činnosti zákazem řízení motorových vozidel pak expresivně označil za „nebezpečný precedens“ s tím, že podle napadených rozhodnutí by napříště měl být takový trest obligatorně uložen v zásadě každému pachateli majetkové trestné činnosti, který se na místo činu dopravil motorovým vozidlem. Takovou interpretaci dovolací senát odmítá a naopak dává za pravdu státnímu zástupci, který ve svém vyjádření k dovolání s poukazem na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016, přiléhavě zdůraznil, že podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti nemusí být nutně jen zjištění, že pachatel spáchal řešený trestný čin přímo v rámci výkonu činnosti, která se mu zakazuje, ale tuto sankci lze uložit i tehdy, jestliže činnost, která má být zakázána, pachateli poskytla příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání výrazně usnadnila.
28. Právě tak lze bezpochyby nahlížet na krádeže pohonných hmot obviněným na různých benzínových stanicích. Obviněný užíval motorové vozidlo k těmto krádežím záměrně, když jím vždy přijel na čerpací stanici, natankoval do jeho nádrže motorovou naftu a bez zaplacení ujel (unikl z místa činu, aby se vyhnul dopadení a trestnímu postihu). Bez použití motorového vozidla by tuto specifickou trestnou činnost spáchat vůbec nemohl. Při takto zjištěném skutkovém stavu se může jen stěží hájit tím, že řešené krádeže s řízením motorového vozidla nijak nesouvisely, nebo s ním souvisely jen náhodně, okrajově a nevýznamně.
Pokud o rozhodnutí soudů v projednávané věci, resp. o výroku o trestu zákazu činnosti z rozsudku soudu prvního stupně, obviněný hovořil jako o „precedentu“, pak dovolací senát odkazuje na letitou a konstantně respektovanou soudní judikaturu – viz např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 1996, sp. zn. 3 To 952/95, publikované pod č. R 35/1997 tr. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1979, sp. zn. 7 To 14/79, publikovaný pod č. R 6/1980 tr. Po prostudování těchto rozhodnutí
dovolatel sezná, že jím napadený výrok o trestu zákazu činnosti nepředstavuje žádné originální rozhodnutí, jímž by snad soudy činné v jeho trestní věci projevily neznalost práva či dokonce sklony k nepřípustné libovůli.
29. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný P. M. odůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., a jednak námitkou, která sice mohla být právně relevantní z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (jež však dovolatel ani neoznačil), ale postrádala věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být za dané situace naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V. Způsob rozhodnutí 30. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně jej odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek