USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o
dovolání, které podala obviněná E. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To 279/2020,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 3 T 91/2011 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 T
91/2011, byla obviněná E. R. pod bodem I. uznána vinnou ze spáchání trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“). Podle § 37
trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku
o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky Tábor ze
dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2012
ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To
42/2012. Pod bodem II. byla obviněná podle § 226 písm. b) trestního řádu
zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12.
2011, sp. zn. 2 ZT 75/2011, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, neboť v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To
279/2020, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2020 [§ 139 odst. 1
písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná
dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
trestního řádu. Obviněná zdůraznila, že pro stejné jednání byla nejprve
šestkrát třemi různými senáty zproštěna obžaloby. K tomu, aby mohla být
odsouzena, se musel čtvrtý senát nalézacího soudu uchýlit k nepřípustným
spekulacím a tvrzením v rozporu nejen s obsahem spisu, ale i s realitou, a to
tak závažným způsobem, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Podle
obviněné bylo celé přípravné řízení provedeno v rozporu s příslušnými
ustanoveními trestního řádu, ať už o přítomnosti obhájce u provádění
vyšetřovacích úkonů, nebo ohledně povinnosti opatřovat důkazy svědčící i ve
prospěch obviněné. Za signifikantní porušení povinností spravedlivého procesu
považuje obviněná opakované tvrzení městského soudu, že podepsala za Česko-
syrský výbor smlouvu s ministerstvem zahraničních věcí, ačkoli dobře věděla, že
tento výbor nemá právní subjektivitu. Pokud by jen senát městského soudu na
tuto smlouvu pohlédl, zjistil by, že jeho tvrzení je v rozporu s touto
smlouvou. Podle názoru obviněné městský soud tak dlouho hledal senát obvodního
soudu, který bude ochotný se podvolit jeho nezákonným pokynům, až ho bohužel
našel. K tomu, aby ji mohl poslední senát obvodního soudu odsoudit, musel
přehlédnout veškeré řádné dokazování, vrátit se k policejním analýzám bez
důkazní hodnoty. Obviněná dále namítla, že soud má sice právo i povinnost
hodnotit důkazy, ale nepřísluší mu úvahy o tom, co je a co není prezentační
kampaň. Jediný, kdo mohl hodnotit, zda prezentační kampaně splňují požadavky
ekonomické diplomacie, je MZV. To na všech úrovních od kolegia ministra, které
schválilo projekt, přes disponenta projektů Z. V., všechny osoby podepisující a
schvalující faktury a generální inspekci, potvrdilo, že projekty naplnily
parametry kampaně podle požadavků MZV, proběhly tak, jak bylo napsáno v záměru
a byly i řádně vyúčtovány. Prezentační kampaně byly nedílnou součástí Česko-
asijského obchodního fóra. Obviněná důsledně dbala na dodržování podmínek smluv
uzavřených s MZV, prezentační kampaně absolvovala, propagační materiály, které
za pomoci subdodavatelů vytvořila, buď přímo, nebo prostřednictvím dalších osob
rozdala potenciálním zájemcům o účast na Česko-asijském obchodním fóru, veškeré
náklady užila smysluplně, v souladu s podmínkami uzavřených smluv a řádně o
nich účtovala. Obviněná je přesvědčena, že se stala obětí politických bojů na
ministerstvu zahraničních věcí.
4. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského
soudu v Praze sp. zn. 9 To 279/2020 ze dne 19. 11. 2020 ve všech jeho výrocích
a v souladu s § 265l odst. 1, 3 trestního řádu uložil soudu v jiném složení
senátu (věc) znovu projednat a rozhodnout.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
uvedl, že v něj není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní
kvalifikaci činu obviněné. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné
zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného
dokazování (soudy nesprávně hodnotily výpověď samotné obviněné, výpovědi svědků
a listinné důkazy). Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá ve věci učiněné
skutkové závěry a postup soudů při jejich zjišťování. Výhradně na podkladě
takového přístupu k provedeným důkazům dovolatelka dospívá ke zcela
protichůdnému skutkovému zjištění oproti závěrům nalézacího a odvolacího soudu.
Trvá nadále na své původní verzi, že akce, na něž uzavřela za společnost I. C.
& C. s ministerstvem zahraničních věcí smlouvy o prezentačních kampaních v
Hongkongu, Singapuru a Číně, v zahraničí zorganizovala, tyto v roce 2008
proběhly a nikoho v tomto směru nepodvedla. Obviněná přitom ponechává stranou
ty skutečnosti a ta zjištění, na jejichž podkladě se soudy v odůvodněních svých
rozhodnutí vypořádaly se skutkovým stavem přesně opačným.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako dovolání podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
7. Obviněná E. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda
v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a
byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru
vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na
právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti
skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy,
jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani
Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné i návrhy na doplnění
dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o
skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v
projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl
výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, ať už přímo
polemikou s hodnotícími úvahami soudů, nebo prostřednictvím výhrad proti
procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení – policejního orgánu,
státního zástupce i soudů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku,
nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení
důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu
tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací výhrady obviněné
jsou opakováním obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se
soudy náležitě a přiléhavě vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na
odůvodnění jejich rozhodnutí. Především nelze s obviněnou souhlasit, že by v
řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z celé řady výhrad
proti postupu orgánů činných v trestním řízení (například nesprávná žurnalizace
spisu, nedostatečné odborné názory policejního orgánu, státního zástupce i
soudů na podstatu ekonomické diplomacie, rozpor se závěry daňové kontroly z
podzimu 2011, a další) by jistou relevanci bylo možné přiznat pouze námitkám,
že obhájce obviněné nebyl náležitě vyrozumíván o konání úkonů přípravného
řízení (výslechu svědků) a že v řízení před soudem docházelo k účelovým změnám
ve složení senátu nalézacího soudu. Ohledně tvrzeného zkrácení práva na
obhajobu odkázal již státní zástupce na související judikaturu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, ze dne 18. 7. 2007,
sp. zn. 7 Tdo 803/2007, a ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011).
Podstatné je, že svědci, kterých se mělo pochybení týkat, byli podrobně
vyslechnuti v hlavním líčení za účasti obviněné i jejího obhájce, kterým tak
bylo umožněno reagovat na veškeré sporné otázky týkající se výpovědí těchto
svědků. Pokud jde o výhrady ke změnám ve složení senátu, pak v řízení došlo
pouze jedenkrát k využití oprávnění odvolacího soudu uvedeného v § 262
trestního řádu. Následné změny předsedy a senátu byly způsobeny jednak věkem
rozhodující soudkyně, jenž byl spojen s ukončením výkonu funkce soudkyně, a
jednak rodičovskými povinnostmi soudkyně souvisejícími s nástupem na mateřskou
a následně rodičovskou dovolenou. Tyto personální změny měly svůj objektivní
podklad a nejednalo se o žádné umělé obsazování předsedy a složení senátu
nalézacího soudu. K věcné stránce projednávaného případu lze uvést, že obviněná
byla bezpečně usvědčena na základě rozsáhlého dokazování, kdy závěry soudů byly
opřeny o svědecké výpovědi i listinné důkazy. Z dokazování jednoznačně
vyplynulo, že prezentační kampaně v Hongkongu, Singapuru a v Číně neproběhly
takovým způsobem, jako to prezentovala obviněná. Přestože obviněná v roce 2008
do uvedených zemí vycestovala (minimálně tedy do Pekingu a Hongkongu),
vykazovala cesty ve zcela nereálných rozměrech a nákladech a navíc listinami a
fakturami, které s těmito kampaněmi vůbec nesouvisely. Tvrzení obviněné o
celkových nákladech na prezentační kampaně ve výši téměř 3.000.000 Kč se
ukázalo jako nepravdivé a právě v tomto smyslu uvedla obviněná MZV (a ve své
podstatě i obžalované S. a M.) v omyl, když si neoprávněně nárokovala a
účtovala finanční odměnu za akce a ve výši, které nikdy nevznikly a pokud
vznikly nějaké náklady, tak to bylo v souvislosti s Česko-asijským fórem v
Praze. Zjištěný skutek soudy posoudily odpovídajícím způsobem jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění účinném do 31. 12. 2009.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá
v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace
obviněné plyne, že podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněné nemohlo
být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly důvodům dovolání odpovídat ani výhrady
poukazující na § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
16. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
Poněvadž ve věci obviněné dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu