3 Tdo 537/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání
podaném L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, sp. zn.
9 To 132/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 3 T 184/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 3 T 184/2014,
byl L. M. uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a)
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části
citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře
osmdesáti denních sazeb, přičemž jedna sazba činí pět set Kč a pro případ, že
by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu zprostředkování obchodu a služeb,
poradenské a konzultační činnosti, zpracování odborných studií a posudků na
dobu tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal L. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, tak, že podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. výroky o uložení peněžitého trestu a o trestu zákazu
činnosti zrušil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal L. M. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval
dosavadní průběh předmětné trestní věci a podotkl, že se závěry soudů prvního a
druhého stupně nelze souhlasit. Dále uvedl, že z jeho strany nedošlo k naplnění
skutkové podstaty přečinu lichvy tak, jak je mu kladeno za vinu. Soud prvního
stupně se zejména nezabýval obsahem smlouvy, kterou uzavřeli manželé H. s L.
U., kdy v této smlouvě byly jednoznačně uvedeny podmínky, za jakých byla
smlouva uzavřena a sankce, které případně nastanou při nesplácení dluhu. Dále
popsal, za jakých okolností se s manžely H. seznámil, přičemž tyto rozhodně
nenutil přistoupit na jeho návrhy, což ostatně ani nebylo dokázáno. Obviněný
jim tak pouze nabídl jisté řešení, kterého využili. Rovněž namítl, že soudy
vycházejí z nesprávně hodnocených důkazů stran smlouvy o úvěru a smluvní
pokuty, resp. úroku, jak soudy konstatovaly ve svých rozhodnutích. K výroku o
náhradě škody poté uvedl, že tato nebyla relevantním způsobem prokázána a není
jisté, jak k výsledné částce soudy dospěly. Výpověď M. H. považuje za
nepravdivou a účelovou a pochybnosti vyjádřil rovněž k výpovědi M. P. (dříve
H.). Popřel, že by jednal s úmyslem využít tíživé rodinné a finanční situace
manželů H. ve svůj prospěch. Částka, kterou M. H. zaplatil, se skládala pouze z
jistiny a smluvní pokuty a žádný další úrok v ní již obsažen nebyl. K tomuto
podotkl, že v České republice jsou denně uzavírány desítky stejných či
obdobných smluv o úvěru anebo půjčkách, které obsahují stejné, resp. i vyšší
sankce za nesplnění smluvních podmínek, přičemž věřitelé nebývají trestně
stíháni. Přitom de facto každý, kdo uzavírá smlouvu o úvěru, se nachází v
nějaké tíživé finanční situaci. Shrnul, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by
zneužil něčí tísnivé situace a že manželé H. si byli dobře vědomi případných
sankcí, které mohou nastat při nesplnění závazku. Závěrem obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, stejně jako
řízení mu předcházející a vrátil věc soudu k novému řízení a projednání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve
zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci. Následně podotkla, že
popis skutkových okolností uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně plně
neodpovídá právní kvalifikaci přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně měla již smlouva o
půjčce, kterou uzavřeli manželé H. s L. U. lichevní charakter, a to ve smyslu
plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.
Obviněný následně s vědomím krajně nevýhodného postavení poškozeného, které lze
označit za tíseň, nechal na sebe převést a uplatnil pohledávku, která
vykazovala hrubý nepoměr vzájemného plnění. K pojmu hrubého nepoměru mj.
poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo
416/2013, kde bylo uvedeno, že půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je
plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve
smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění dle státní zástupkyně
vyplývá, že se obviněný dopustil přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, avšak nikoli jednáním popsaným v alinei první, nýbrž
jednáním popsaným pod alineou druhou ustanovení § 218 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť na sebe nechal převést pohledávku, a to v situaci, kdy se poškození
ocitli ve stavu tísně a kdy byly ohroženy jejich majetkové poměry. Závěrem
státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby ve věci Nejvyšší soud
rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný
opětovně uvedl, že manžele H. k ničemu nenutil, nevyvíjel na ně nátlak a pouze
jim nabídl řešení, kterého využili. Stejně tak neměl důvod nevěřit tvrzení
stran výše příjmů rodiny H. S půjčkami a úvěry již zkušenost měli a nelze tak
dovodit, že by se manželé H. nacházeli ve stavu tísně. Při porovnání finančních
transakcí rovněž nelze dovodit, že by obviněný svým jednáním získal značný
prospěch. K částce jeden milion Kč poznamenal, že k tomuto došlo po vzájemné
dohodě všech stran a žádný nátlak v tomto vyvíjen nebyl. Nadto rozvedl tezi, že
zatímco pan H. bude mít nakonec zaplacený dluh, celou nemovitost ve svém
vlastnictví a k tomu i soudy přiznanou náhradu škody, tak paní H. nebude mít
nic. Rovněž rozporuje zjištění, že panu H. způsobil škodu 530 tisíc Kč, když v
tomto soudy neberou v potaz potenciální nároky paní H. Dále popřel zjištění
stran účelového zaměstnání paní H. Uzavřel, že celou záležitost vnímá jako
snahu pana H. o finanční obohacení. Závěrem odkázal na podané dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují
do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozených či stanovení smluvních podmínek)
a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a
od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu
věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně
rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly,
které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých
důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci
Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro
svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr.
ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby
stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných
důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé
důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces
je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek
shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za
naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a
přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V
projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým
stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
K námitkám obviněného stran znaků předmětné skutkové podstaty a zneužití
tísnivé situace Nejvyšší soud uvádí následující:
Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu lichvy má dvě alternativní
formy jednání. Tou první je situace, kdy pachatel zneužije něčí rozumové
slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby
pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k
hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Druhá forma spočívá v tom, že
pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede
(tzv. palichva). Pachatel trestného činu lichvy ve smyslu § 218 tr. zákoníku
přitom zneužívá některého z taxativně vyjmenovaných stavů poškozeného, které
omezují jeho svobodu rozhodování a spočívají v rozumové slabosti, tísni,
nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Tísní se poté rozumí
mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou (a to i přechodnou)
potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. V praxi se často
jedná právě o hospodářskou nesnáz, jakou je např. splatnost dluhu, jehož
nesplacení může vážně ohrozit majetkové poměry poškozeného. Namístě je
zdůraznit, že není podstatné, zda si stav tísně poškozený způsobil sám nebo zda
k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých.
Jednotlivými znaky předmětné skutkové podstaty se poté důsledně zabýval již
soud prvního stupně, který na základě provedeného dokazování mohl dovodit i
závěry stran úmyslného jednání [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] obviněného,
přičemž Nejvyšší soud se z podstatné části s těmito závěry ztotožnil, byť, jak
bude uvedeno dále, v některých bodech tyto nejsou zcela přiléhavé.
Obviněný ve svém dovolání zejména namítá, že si nenechal poskytnout plnění,
jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. V tomto směru
odkazuje na původní smlouvu uzavřenou L. U. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že
okolnosti uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou (pro ve
výroku uvedenou právní kvalifikaci) zcela přiléhavé. Obviněný se totiž dle
skutkových zjištění dopustil jednání, kdy na sebe nechal převést a uplatnil
pohledávku, která vykazovala hrubý nepoměr vzájemných plnění. S odkazem na ve
věci učiněná skutková zjištění lze tedy uvést, že se obviněný dopustil přečinu
lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak nikoli jednáním
předpokládaným v alinei první, nýbrž jednáním popsaným pod alineou druhou
ustanovení § 218 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný na sebe nechal převést
pohledávku, jejíž hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. K
tomuto jednání přitom došlo za situace, kdy se poškození nacházeli ve stavu
tísně (byly ohroženy jejich majetkové poměry).
Přesto, jak uvedl Nejvyšší soud již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí,
pochybení při otázce posouzení, zda jednání naplňuje znaky skutkové podstaty
podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku [dříve § 253 trestního zákona (zák.
č. 140/1961 Sb.)], anebo § 218 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, není důvodem pro
zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2012). Jedná se o zcela formální
pochybení, které nemělo na postavení obviněného významnější dopad a nevedlo by
ani ke snížení trestu.
Stran námitek obviněného, že v České republice bývají hojně uzavírány smlouvy,
které obsahují obdobně nastavené sankce, Nejvyšší soud toliko ve stručnosti
podotýká, že v projednávané trestní věci se jedná výhradně o konkrétní jednání
obviněného a jiné (hypotetické) smlouvy nejsou předmětem současného přezkumu.
Obviněný rovněž námitkami stran výroku o náhradě škody napadá výsledky
provedeného dokazování. Ze skutkové věty, která je na výsledcích dokazování
založena, vyplývá, že obviněný získal na úkor poškozeného majetkový prospěch ve
výši 530.000 Kč. Po poučení podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený navrhl, aby
soud obviněnému uložil povinnost k náhradě škody, a to ve výši 300.000 Kč (jak
vyplývá z trestního spisu, konkrétně s odkazem na č. l. 375, 381 a 400). Soud
prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně v této otázce ztotožnil,
následně mohl výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o náhradě škody,
když tato byla v předmětné výši prokázána v rámci provedeného dokazování.
Přesto lze částečně přisvědčit námitkám obviněného, jelikož soud prvního stupně
měl své rozhodnutí o náhradě škody řádně zdůvodnit, nikoli jej nechat
konkludentně vyplynout z celkového kontextu rozhodnutí. Opět se však nejedná o
takové pochybení, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka,
která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního
významu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu