3 Tdo 566/2025

3 Tdo 566/2025-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 To 102/2024-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, č. j. 4 T 9/2024-351, byl obviněný M. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že

dne 27. 7. 2023 kolem 17:45 hodin v prodejně XY na XY, XY, nejprve uschoval do svých kalhot dva kusy loveckého salámu v celkové hodnotě 268 Kč, následně prošel kolem pokladen, aniž by za zboží zaplatil, přičemž při útěku z obchodu salámy odhodil, následně jej pronásledoval pracovník ostrahy V. V., který jej chtěl zadržet pro krádež zboží a předat jej Policii České republiky, což se mu podařilo poblíž domu na XY, XY, kde jej dostihl a uchopil za batoh, načež obžalovaný na místě veřejnosti přístupném v úmyslu zabránit poškozenému v zadržení pro krádež zboží a v úmyslu zabránit následnému řešení této krádeže ze strany Policie České republiky poškozeného udeřil velkou intenzitou přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně pěstí či loktem do čelisti z pravé strany obličeje a poté z místa činu utekl, čímž V. V. způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků, a to vpravo s lomnou linií v místě úhlu dolní čelisti a vlevo v místě 5. zubu, drobnou puklinu nosní kůstky, otok měkkých tkání pravé tváře a krevní výron v předsíni ústní vpravo v místě dolní stoličky, přičemž dvojitá zlomenina dolní čelisti si vyžádala operační chirurgické řešení v celkové narkóze a jedná se o zranění, které poškozeného podstatným způsobem omezovalo v obvyklém způsobu života nejméně po dobu šesti týdnů, a to nutností konzumace kašovité a tekuté stravy nejméně do 8. 9. 2023 a postupným zařazováním tuhé stravy a dále bolestivostí vyžadující užívání analgetik.

2. Za to a za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 4 T 127/2023, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2023, byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 4 T 127/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 47.444 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 To 102/2024-377, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V rámci prvního z uvedených dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] uplatnil argumentaci odpovídající zjevnému rozporu mezi obsahem důkazu a skutkovými zjištěními.

6. Konkrétně poukázal na rozdíly mezi výpovědí poškozeného a svojí vlastní s tím, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného, která ovšem neměla být hodnocena jako věrohodná. Nepopřel, že byl na místě incidentu, ale jeho průběh byl odlišný. Následně zdůraznil, že nemohl vědět, že poškozený byl z bezpečnostní agentury, neboť se neprokázal, měl civilní oblečení a toto ani nesdělil. K tomu doplnil to, že je sám skoro hluchý, takže nemohl slyšet, pokud by poškozený něco říkal. K výpovědi poškozeného uvedl, že je s podivem, že nevěděl, jak k úderu došlo, že obviněný upadl na zem a dále vyčetl i rozpory ve výpovědi na policii a u hlavního líčení, kde již například nezmínil, že by obviněný křičel. Ani nevysvětlil, jak mohl batoh, který měl obviněný na zádech, strhnout zepředu. Iniciátorem konfliktu byl poškozený a měla být zvážena varianta, že obviněný jednal v obraně, aby mu nebyl stržen batoh. K tomu doplnil i to, že sám byl v minulosti stíhán za majetkovou trestnou činnost, na rozdíl od poškozeného, který byl stíhán za ublížení na zdraví. Připomněl i podstatu skutku, pro který byl poškozený stíhán, z čehož vyvodil, že poškozený používal v práci násilí a měl zájem na výsledku trestního řízení, neboť byl ve zkušební době a zároveň by mohl přijít o práci. Z těchto důvodů bylo třeba hodnotit výpověď jako zkreslenou.

7. Dále obviněný brojil též proti závěru, že chtěl zabránit zadržení, neboť nebylo prokázáno, jak incident probíhal, k jakým úderům a jak došlo, ani jaký byl úmysl dovolatele. Policejnímu orgánu v této souvislosti vyčetl, že nezajistil kamerový záznam, což je pochybení, které ovšem nemělo jít k jeho tíži.

8. Obviněný zopakoval, že nebylo prokázáno použití násilí z jeho strany, natož účel, ke kterému mělo směřovat. Dovolatel upadl na zem a začal kolem sebe máchat rukama, není tedy vyloučeno, že udeřil poškozeného loktem, když se mu snažil zabránit v tom, aby mu sebral batoh. Pokud nebylo prokázáno, jak konflikt proběhl, nemohlo být vyloučeno ani to, že k úderu došlo v obraně, a takové jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin vydírání. K tomu pak poukázal na podle jeho názoru podstatné okolnosti – obviněný byl překvapen poškozeným za rohem, byl poloviční váhy, nebyl trénovaný, ani neměl zkušenosti s nutnou obranou. Připomněl, že nutnou obranu je třeba hodnotit vzhledem k subjektivnímu vnímání bránící se osoby, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se touto okolností vylučující protiprávnost.

9. Následně obviněný zopakoval, že se soudy nezabývaly jeho výpovědí a verzí, proč k incidentu došlo (potyčka o batoh), čímž došlo k svévolnému hodnocení důkazů, které vyústilo v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi vyplývajícími z důkazů. Naopak se jevilo podstatné dřívější odsouzení dovolatele pro majetkovou trestnou činnost, v čemž spatřoval porušení presumpce neviny.

10. Zdůraznil, že poškozený překročil svá pracovněprávní oprávnění, neboť nepožádal obviněného, aby se podrobil kontrole, nedodržel obecnou povinnost vyvarovat se bezdůvodného násilí a mimo budovu prodejny jej přepadl. Navíc v batohu nebyly nalezeny žádné odcizené věci.

11. K druhé skutkové podstatě, pro kterou byl obviněný odsouzen (výtržnictví) připomněl, že k stíhanému jednání došlo v době letních prázdnin, kdy je většina obyvatel Prahy na dovolené a město je poloprázdné. První fyzický kontakt přišel od poškozeného, obviněný nepoužil žádného nebezpečného předmětu ani nesměřoval proti části těla, kde byly uloženy pro život důležité orgány a nebylo ani prokázáno, jak přesně k incidentu došlo. Z provedených důkazů tedy nevyplynulo, že by jednáním dovolatele byl narušen veřejný pořádek a že by jej bylo možno kvalifikovat jako výtržnictví, ani že by byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu.

12. Pokud se pak týkalo výroku o trestu, zdůraznil obviněný, že poškozený nebyl ani v pracovní neschopnosti, a dolní hranice trestní sazby se mu tak jevila jako nepřiměřeně přísná a obecné soudy měly snížit trest odnětí svobody pod tuto hranici podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Na základě shora uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 To 102/2024-377, zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

14. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že obviněný v prvé řadě nesouhlasil s hodnocením důkazů, především výpovědí poškozeného. Tento důkaz ovšem nestál osamoceně, ale naopak odpovídal všem ve věci provedeným důkazům (znalecké zkoumání, lékařské zprávy, výpovědi svědkyň K. a K.). Všechny důkazy tak vytvořily důkazní komplex prostý podstatných rozporů umožňující učinit závěr o vině bez důvodných pochybností a plně vyvracející obhajobu dovolatele. Soudy se pečlivě vypořádaly i s věrohodností poškozeného. Učiněná skutková zjištění mají podklad v důkazech a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu naplněn nebyl.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl obecná východiska jeho uplatnění s tím, že i v jeho rámci uplatněné výtky bylo třeba odmítnut. Prvně bylo prokázáno, že úder, který obviněný uštědřil poškozenému, byl veden snahou, aby poškozený opomenul další jednání směřující k zajištění obviněného, co by zloděje. Jednání totiž předcházela krádež v obchodě a poškozený tedy postupoval v souladu s § 76 odst. 2 tr. ř., neboť měl jako laik všechny důvody se domnívat, že zajišťuje pachatele trestného činu. Tím pádem nemohl být útočníkem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, jak tvrdil obviněný. Dovolatel věděl, že jako zloděj je odhalen a pronásledován, takže se nemohlo jednat o vylekání nebo strach. Výhrady vůči závěrům o naplnění skutkové podstaty vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku nepovažoval státní zástupce za důvodné.

16. Stejně tak k námitce směřující vůči spáchání trestného činu výtržnictví státní zástupce shrnul, že obviněný významně zasáhl veřejný pořádek a bezpečnost, když zloděj fyzicky napadl člověka, který se ho snažil zadržet. Takové jednání přesáhlo osobní rozměr a dotklo se silně veřejného pořádku. Vše se odehrálo na místě veřejnosti přístupném. Současně to podstatně zvýšilo závažnost napadení. Státní zástupce tedy neměl pochybnosti ani o správnosti právní kvalifikace podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl formálně usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak jeho argumentace směřovala především vůči rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolací argumentace obviněného bylo možno jeho námitky rozdělit jak na skutkové, tak právní.

28. Dovolací soud si předně nemohl nevšimnout, že prakticky veškeré shora uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jednalo, neboť Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.

29. K prvnímu z řádně uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný

význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

30. Obviněný jej svými námitkami uplatnil v jeho první variantě, tedy namítal rozpory mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními.

31. Dovolací soud ovšem nemohl nechat bez povšimnutí, že obviněný spatřoval zjevný rozpor nikoliv mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazu či důkazů, ale toliko ve způsobu jejich hodnocení. Jím předestřený rozpor totiž spočíval ve verzi skutkového děje popsaného jím samým a poškozeným, přičemž soudy vyhodnotily jako věrohodnou právě variantu podanou poškozeným. Takový způsob dovolací argumentace ovšem nebyl způsobilý založit dovolací přezkum, jak bylo popsáno již v bodě 29. shora, neboť dovolací soud není oprávněn přehodnocovat ve věci provedené důkazy. Naopak je třeba zdůraznit, že soudy provedly dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř., a takto provedené důkazy pak hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostály i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř.

32. Byla to právě výpověď poškozeného, která korespondovala s ostatními provedenými důkazy, především se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, a podpůrně i s výpověďmi svědkyň. Veškeré své hodnotící úvahy pak soudy jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud se velice pečlivě zabýval jak věrohodností poškozeného (viz body 23. a 26. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze), tak i obhajobou obviněného (viz body 26. až 28. tamtéž), přičemž na něj lze v podrobnostech odkázat.

33. Pokud pak obviněný namítal, že spadl a když se zmítal, mohl poškozeného udeřit, taková verze byla v rozporu nejen s výpovědí poškozeného, ale též se závěry znaleckého zkoumání, neboť z posudku znalce vyplynulo, že se jednalo o zranění způsobené tupým násilím působícím velkou silou. Stejně tak nebylo možno přisvědčit ani tomu, že by se obviněný ulekl a jednání poškozeného pro něj bylo překvapující a jednal v obraně. Verzi poškozeného a způsob, jakým řešil zjištěné krádeže, popsaly zcela totožně i obě pracovnice obchodního domu. Obviněný v prodejně ukradl dva salámy a následně se snažil poškozeného „setřást“. Skutečnost, že se mu to na krátkou dobu podařilo (viz výpověď poškozeného, že zanechal pronásledování, když obviněný přešel na druhou stranu ulice), neznamenalo, že následná opětovná snaha poškozeného o kontrolu nebyla oprávněná, či že by odůvodnila fyzické napadení obviněným. Ačkoliv Nejvyšší soud nemohl popřít, že se obviněný subjektivně ulekl a že poškozeného neočekával, nezměnilo by ani takovéto zjištění nic na následujícím ataku a jeho hodnocení. Obviněný věděl, že se jej poškozený snažil zadržet a zkontrolovat v souvislosti s jeho předchozím pokusem o odcizení zboží z prodejny, a právě ve snaze vyhnout se důsledkům a odradit poškozeného, jej udeřil velkou silou a způsobil mu zranění popsaná ve skutkové větě. S prakticky totožnou argumentací se zcela dostatečně a jasně vypořádal i Vrchní soud v Praze v bodě 6. odůvodnění svého usnesení a Nejvyšší soud na něj proto v podrobnostech odkázal.

34. Současně nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, že obviněný jednou svojí námitkou vyčetl nalézacímu soudu i to, že nikterak nereflektoval nezajištění kamerového záznamu. Takováto námitka by byla v rámci reklamovaného dovolacího důvodu formálně podřaditelná spíše pod variantu opomenutého důkazu. Obviněný ovšem tuto námitku nikterak blíže nerozvedl a omezil se na pouhé konstatování této skutečnosti. Nejvyšší soud tedy pro úplnost uzavřel, že skutečnost, že se nepodařilo zjistit kamerové záznamy z prodejny, neměla pro posouzení stíhaného jednání významný nebo rozhodný vliv, neboť na ní mohlo být zachyceno toliko předcházející jednání (krádež), avšak nikoliv incident samotný, který se stal před sousední budovou. I tato námitka proto postrádala opodstatnění.

35. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

36. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil výhrady vůči naplnění subjektivní stránky stíhaných skutkových podstat, jakož i objektivní stránky trestného činu výtržnictví. Současně z jeho argumentace bylo možno vydedukovat, že považoval své jednání za jednání v nutné obraně.

37. K prvně uvedené námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu bylo nutno uvést, že ji obviněný vystavěl na vlastní verzi skutkového děje. V případě trestného činu vydírání konkrétně uvedl, že neměl v úmyslu poškozeného udeřit, ale, že se bránil. Taková verze ovšem nekorelovala se skutkovými zjištěními přijatými nalézacím soudem na základě provedeného dokazování. Z nich vyplynulo, že obviněný byl poškozeným zadržen, neboť předtím kradl v prodejně potravin, a aby se dostal z moci poškozeného, respektive, aby ho přinutil zanechat dalších kroků, tak jej udeřil velikou silou do čelisti. Obviněný tedy z kontextu všech okolností a přecházejících událostí věděl, co činí a toto udělat chtěl, přičemž sledoval právě zmíněný cíl, aby poškozený nepokračoval v řešení předešlé krádeže. Totéž platilo i o zavinění ve vztahu k druhému z uvedených trestných činů (výtržnictví). Obviněný se v rámci svých námitek omezil toliko na konstatování, že nechtěl porušit veřejný zájem, aniž by uvedl konkrétnější argumenty. Nejvyšší soud tedy mohl toliko zopakovat, že obviněný věděl, že se nachází na místě veřejnosti přístupné a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takový incident naruší veřejný pořádek podstatným způsobem. Argumentace dovolatele tedy nemohla založit meritorní dovolací přezkum (viz obecná východiska uvedená shora).

38. Co se pak týče námitek vůči objektivní stránce trestného činu výtržnosti, z provedeného dokazování vyplynulo, že se stíhaného skutku dopustil tak, že napadl jiného na místě veřejně přístupném (naproti restauraci XY), a to úderem takové intenzity, že poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, a to vše za okolnosti útěku z místa předchozí protiprávní činnosti. Již tyto okolnosti svědčily zcela zřetelně pro to, že jeho jednáním byl přímo narušen veřejný klid a pořádek, tedy objekt přisouzené skutkové podstaty, a to měrou podstatnou. Nelze totiž tolerovat to, aby osoby ve snaze uniknout postihu za protiprávní jednání, užívaly násilí ve veřejném prostoru. Na tom nic nezměnila ani ta skutečnost, že nepoužil zbraň či že nemířil na životně důležité orgány. Skutková podstata je naplněna již samotným útokem, neboť je mimo mantinely celospolečensky přijatých norem chování, aby proti sobě osoby užívaly násilí, natož za situace, kdy jsou vedeny pohnutkou úniku před vlastní odpovědností za své předchozí protiprávní jednání. Ani tato námitka proto nenašla opodstatnění.

39. Pokud pak obviněný svojí argumentaci směřoval k tomu, že se v jeho případě jednalo o obranu, učinil tak opětovně toliko na základě vlastní verze skutkového děje, tedy způsobem, který nekorespondoval s žádným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Jak již bylo opakovaně řečeno, dovolací soud není povolán k tomu, aby revidoval hodnocení provedených důkazů ke spokojenosti obviněného. Jestliže tedy obviněný nastínil v rámci své argumentace možnost posouzení svého jednání jako jednání v nutné obraně vůči útočícímu poškozenému, vycházel ze zcela odlišného skutkového děje, než pro který byl stíhán a Nejvyšší soud se touto námitkou nebyl vůbec oprávněn zabývat a mohl opětovně odkázat na své závěry ohledně správnosti skutkových zjištění vyjádřené shora v bodě 33. Ani tato námitka tak nebyla shledána důvodnou.

40. Konečně pak nemohl Nejvyšší soud opomenout ani námitku obviněného směřující vůči výroku o trestu, kterou se domáhal aplikace mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Předně je nutno podotknout, že výrok o trestu lze napadat zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nepřípustný druh trestu anebo jeho výměra vybočila z mantinelů stanovených zákonnou trestní sazbou. Ačkoliv je povinností obviněného specifikovat řádně a úplně dovolací důvody a skutečnosti, ze kterých dovozuje jejich naplnění, a dovolatel v této věci tento důvod neučinil, bylo by formalistickým přístupem, pokud by Nejvyšší soud odmítl tyto námitky vypořádat, když je bylo možno bez větších obtíží detekovat a správně zařadit. Současně jí ovšem nemohl vyhovět, neboť námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nemohla naplnit žádný z důvodů dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněná pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).

41. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly toliko v rovině opakování vlastních skutkových tvrzení, a tak se s reklamovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu