3 Tdo 574/2025-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný Y. Y., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 67 To 15/2025-453, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 16/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Y. Y. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 16. 10. 2024, č. j. 19 T 16/2024-398, byl obviněný Y. Y. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku obvodního soudu a zestručněno)
dne 23. 9. 2023 v přesně nezjištěné době od 5:00 do 8:30 hodin nejprve nabídl poškozeným M. K., nar. XY, a L. O., nar. XY, bezplatnou vyjížďku vozem služby Uber Airport, který řídil, poté s nimi jezdil s různými zastávkami po Praze a následně s nimi šel do bytu, který měly v hlavním městě krátkodobě pronajatý, kde jim nabídl k pití láhev Bohemia sektu, načež L. O. po vypití poloviny sklenky odešla spát do vedlejší místnosti, zatímco poškozená M. K. po vypití asi jedné a půl sklenky šla obviněného vyprovodit z domu, neboť chtěla, aby odešel, obviněný se s ní ovšem vrátil zpět do bytu, kde využil toho, že poškozená byla ve stavu silné podnapilosti a nevnímala situaci, a po rozložení pohovky si k ní přilehl a vykonal na ní nechráněný vaginální pohlavní styk, při němž vyvrcholil mezi její stehna a na vagínu [útok ad 1)]; poté se přesunul do vedlejší místnosti, kde spala L. O., čehož využil a ulehl k ní na postel, kde poškozenou nejprve osahával a poté si přilehl těsněji k ní, zezadu ji objal a vsunul jí prsty do vagíny, čímž ji probudil, poškozená byla v šoku, zeptala se, co dělá, a vyzvala ho, ať odejde, načež byt rychle opustil [útok ad 2)]. 2. Za to jej soud prvního stupně odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost zaplatit každé z poškozených na náhradě nemajetkové újmy představované duševními útrapami částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení a se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy obě poškozené odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a obě poškozené odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 67 To 15/2025-453, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu řádného opravného prostředku obviněného rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání poškozených byla jako nedůvodná zamítnuta podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Y. Y. dovoláním, které formálně podepřel odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění předně namítl, že skutkové závěry k údajnému znásilnění M. K. jsou výsledkem neúplného dokazování a jeho deformativního hodnocení. V uvedené souvislosti připomněl, že poškozená měla podle znaleckého toxikologického posudku v 7 hodin ráno v krvi 1,40 - 1,87 g/kg alkoholu. Zároveň zdůraznil, že k této její intoxikaci sám aktivně nepřispěl, když nebylo prokázáno, že by jí do sektu vmíchal např. nějaký uspávací prostředek. Z opatřených kamerových záznamů na chodbě domu, které zachycují okamžiky krátce před jejich souloží, je patrné, že poškozená se pohybuje sama a volně. Její chůze sice nebyla vlivem požitého alkoholu zrovna jistá, ovšem ze záběrů rozhodně nevyplývá, že by se nacházela ve stavu bezbrannosti, jak jej předpokládá trestní zákoník, tj. že by neměla být schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s dovolatelem, anebo klást odpor jeho eventuálnímu násilnému jednání. Náležité zjištění stavu, v němž se nacházela, vyžadovalo další koordinované toxikologické a psychiatrické znalecké zkoumání, jak obhajoba navrhovala. K němu však soud nepřistoupil a spokojil se pouze s tvrzením poškozené, že si na soulož s obviněným vůbec nepamatuje a že sex s ním nechtěla a ani nepředpokládala. Dovolatel však trvá na tom, že pohlavní styk byl z obou stran dobrovolný.
6. K vlastnímu hmotněprávnímu posouzení skutku dále zdůraznil, že stav bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku musí být srovnatelný s bezvědomím, mdlobami, hypnotickým spánkem, hlubokým spánkem pod vlivem drog či případně se silným obluzením alkoholem, při němž je oběť zbavena vlády nad sebou samou, vůbec nevnímá nebo si neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže vyhodnotit situaci, za které k pohlavnímu styku dochází. Tento stav přitom u M. K. podle jeho názoru spolehlivě prokázán nebyl, byť prohlásila, že si ohledně pohlavního styku nic nevybavuje.
Onu ztrátu paměti lze podle dovolatele přisoudit např. obyčejnému alkoholovému „oknu“, kterému však nutně nemusel předcházet stav bezbrannosti. Proto měli znalci při dalším zkoumání zohlednit tělesnou konstituci poškozené, její způsob života, požitý alkohol a její chování během kritického večera, včetně pohybu po domě krátce před skutkem, a teprve na tomto základě zodpovědně určit, jaký byl její skutečný stav. Přístup soudu, který příslušný důkazní návrh zamítl s poukazem na předpokládanou hladinu alkoholu v krvi poškozené a vyjádření L.
O., jež uvedla, že svou kamarádku dlouho nemohla probudit z hlubokého spánku, což je krátce po proflámované noci vcelku pochopitelné, podle dovolatele představuje nebezpečný precedens, podle nějž by jako zločin znásilnění mohlo být napříště posuzováno velké množství oboustranně dobrovolných pohlavních styků uskutečněných pod vlivem alkoholu. To jistě nebylo záměrem zákonodárce. Dovolatel se marně domáhal též provedení vyšetřovacího pokusu, když uváděl, že k rozložení gauče, na němž se pohlavní styk s M.
K. uskutečnil, bylo třeba součinnosti dvou osob (každé z jedné strany), což opět zpochybňuje závěr soudů o bezbrannosti poškozené. Na nezbytnost takového doplnění dokazování přitom ukazovala i lékařská zpráva o jejím gynekologickém vyšetření, během něhož jako žena bez partnera či dlouhodobé známosti uvedla, že poslední „chtěnou“ soulož absolvovala dne 18. 9. 2023, tj. jen pár dnů před příjezdem do Prahy. Tento údaj podle dovolatele zásadně devalvuje její výpověď, pokud jde o její obecný přístup k souloži s muži, s nimiž nevede partnerský vztah, a naopak významně podporuje jeho obhajobu, podle níž se pohlavnímu styku s ním oddala vědomě.
7. Existenci stavu bezbrannosti, jehož měl zneužít, dovolatel rozporuje i u L. O. s poukazem na zjištěné „nulové“ množství alkoholu v její krvi. K právní kvalifikaci předmětného útoku navíc doplnil, že podle ustálené soudní judikatury nelze za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považovat jen povrchové osahávání ženského genitálu spojené s nevýznamným vniknutím prstů do pochvy. Musí jít o intenzivnější jednání blížící se souloži nejen mechanismem provedení, ale i závažností. Tu je vždy třeba hodnotit i s přihlédnutím k následkům pro oběť. Jinými slovy, pokud aktivita spočívající v zasunutí prstů do pochvy pro ženu v konkrétním případě nepředstavuje obdobně traumatizující zážitek, jakým by pro ni byla násilím vynucená soulož, nelze takové jednání pokládat za „jiný obdobný pohlavní styk“. V návaznosti na posledně uvedené dovolatel připomněl, že poškozená se dlouhodobě léčí s psychiatrickou diagnózou, o čemž v danou chvíli nevěděl a vědět ani nemohl, zvlášť pokud se celou noc bavila a popíjela alkohol. I z její výpovědi je pak zřejmé, že psychické problémy, s nimiž se potýká, nejsou důsledkem předmětné události, ale souvisejí s její dříve rozvinutou úzkostně depresivní poruchou. Na policii navíc prvotně oznamovala ztrátu finančních prostředků, o které ji měl připravit, a nikoli traumatizující zážitek z jeho doteků, v nichž je nyní spatřováno sexuální násilí ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
8. Závěrem dovolatel znovu zopakoval, že soudy rozhodly o jeho vině po nedostatečném dokazování, že jejich skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že nesprávně zjištěné skutky byly vadně posouzeny i po stránce hmotněprávní. V tomto postupu spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 67 To 15/2025-453, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem poznamenal, že obviněný v jeho podstatné části pouze polemizuje s pečlivým hodnocením důkazů provedeným zejména soudem prvního stupně. Ten si přitom byl jeho konstantní obhajoby dobře vědom a k rekonstrukci skutkových zjištění přistupoval s maximální obezřetností. K závěru o věrohodnosti výpovědí poškozených dospěl po komplexním zhodnocení celé důkazní materie, a to včetně důkazů objektivní povahy, konkrétně videozáznamů pořízených poškozenými a kamerových záznamů z domu, kde byly ubytovány. Z hlediska posouzení věrohodnosti výpovědi M. K. přiléhavě vycházel i z toho, že zpočátku ani neměla povědomí o uskutečněném pohlavním styku, což zároveň zcela vylučuje tvrzení obviněného, že šlo o styk konsenzuální. Jeho skutkové námitky tak v tomto ohledu nemají z pohledu uplatněných dovolacích důvodů žádnou relevanci. Bezpředmětný je i jeho poukaz na fakt, že se nepodařilo prokázat, že by oběma ženám podal nějaký uspávací prostředek. Takové jednání mu totiž za vinu kladeno není a nebylo tak ani právně kvalifikováno.
10. Za neopodstatněnou státní zástupce označil též procesní výtku dovolatele, že městský soud nevyhověl jeho důkazním návrhům. V uvedené souvislosti podotkl, že nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro jeho zamítnutí. K tomu vyjádřil pochybnost o faktické proveditelnosti požadavku obhajoby na znalecké potvrzení či vyloučení stavu bezbrannosti u poškozené M. K. pouze na podkladě zjištěné hladiny alkoholu v krvi, její tělesné konstituce a zkonzumované stravy v průběhu večera. Případné provedení vyšetřovacího pokusu k rozložení gauče by pak podle jeho mínění nemohlo přinést podstatné skutkové zjištění. I kdyby ho nemohla rozložit jedna osoba, stále to neznamená, že následná soulož na něm byla dobrovolná.
11. Hmotněprávní námitky obviněného stran absence znaků „zneužití bezbrannosti“ a „pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ v jeho jednání, státní zástupce rovněž nepokládá za důvodné. K prvnímu z obou problémů zmínil, že z obhajobou blíže nespecifikované a nesprávně citované komentářové literatury rozhodně nevyplývá, že by bezbranná oběť musela být v hlubokém spánku pod vlivem drog. Takový stav lze u ní dovozovat již při „pouhém“ hlubokém spánku. V nynější trestní věci byl tedy oprávněně konstatován u obou poškozených. M. K. byla v době činu nejen pod silným vlivem alkoholu, což je znát již z pohledu na kamerové záznamy, ale zároveň velmi tvrdě usnula, jak vyplynulo z výpovědi L. O. Evidentně tak v kritické době nemohla být schopna projevit svou vůli k uskutečnění jakéhokoli pohlavního styku. Námitka dovolatele, že byla na záznamu ze schodiště domu zachycena krátce před skutkem, v uvedené souvislosti obstát nemůže, neboť podle časových údajů s ním vstoupila zpět do bytu po „kuřácké pauze“ v 6:41 hod., přičemž dovolatel byt opustil až v 8:39 hod. Na uskutečnění pohlavního styku se spící poškozenou měl tedy široký časový prostor téměř dvou hodin. Ze stejného důvodu byla v první fázi deliktního jednání dovolatele bezbranná i L. O., přestože její ovlivnění alkoholem bylo mírnější a v průběhu nechtěného pohlavního styku se dokonce probudila. Stalo se tak ale až ve chvíli, kdy jí obviněný vsunul prsty do vagíny. Ani ona tak nemohla svobodně projevit své souhlasné či nesouhlasné stanovisko k pohlavnímu styku předtím, než na ní obviněný začal uskutečňovat zmíněnou sexuální praktiku.
12. K zákonnému znaku „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ státní zástupce připustil, že povrchové osahávání genitálu takový charakter opravdu nemá. Zároveň ale zdůraznil, že o takovou situaci se v posuzovaném případě nejednalo, neboť podle výpovědi poškozené L. O. ji obviněný „penetroval, dával ten prst dovnitř“. Presumpci obhajoby, že to pro ni vzhledem k jejím psychickým predispozicím nepředstavovalo co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži, považuje státní zástupce za „argumentační faul“, když zdůraznil, že ona srovnatelnost se souloží není založena na intenzitě traumatu, které oběť zažívá, ale jde o srovnatelnost co do mechanismu ukájení pohlavního pudu. Případné psychické predispozice oběti
13. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Na předmětné vyjádření odpověděl obviněný prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou, v níž státnímu zástupci vytkl, že na jeho námitky reagoval odděleně a nehodnotil je „ve vzájemné souvislosti“. Nadále je přesvědčen, že dovolacímu soudu předkládá takové argumenty, které jsou „při zohlednění opomenutých důkazů“ způsobilé zpochybnit skutkové závěry nižších soudů. Nesouhlasí s názorem, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, není fakticky proveditelný tak, aby vedl ke spolehlivému závěru, jímž by byl potvrzen či naopak vyloučen stav bezbrannosti u M. K. v době činu. V dané souvislosti zopakoval, že pokud si poškozená na jejich pohlavní styk nepamatuje, neznamená to ještě, že ji znásilnil. Znovu akcentoval i důležitost navrženého vyšetřovacího pokusu spočívajícího v rozložení gauče, kterým měla být potvrzena jeho obhajoba, že M. K. s ním při této činnosti aktivně spolupracovala, což lze posoudit minimálně jako její souhlas s tím, že spolu ulehnou na lože a budou je sdílet přes noc. Na její bezbrannost rozhodně nelze usuzovat ani z kamerových záznamů, které zachytily její „normální samostatný pohyb“ po schodišti domu, což nesvědčí o tom, že by byla natolik opilá, aby nevěděla, co se s ní v danou chvíli děje, anebo nebyla schopna vlastního rozhodování a volního jednání. Za stav bezbrannosti nelze podle dovolatele považovat ani tvrzený hluboký spánek poškozené L. O., která se měla dle poukazu státního zástupce probudit až poté, co jí vsunul prsty do vagíny. I kdyby se to stalo, šlo by pouze o akt ojedinělé a krátkodobé penetrace, který v souladu s platnou judikaturou nenaplňuje znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Závěrem obviněný opětovně konstatoval, že v dosavadním průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že spáchal trestnou činnost, za niž byl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu odsouzen. Setrval proto na svém návrhu, aby byl napadený rozsudek soudu druhého stupně v dovolacím řízení zrušen.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
19. Z argumentace obviněného lze usuzovat, že vady ve smyslu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje jednak v tzv. opomenutých důkazech a jednak v nesprávném hodnocení důkazů provedených. Z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jeho příslušné procesní (skutkové) námitky a zjistil, že zčásti postrádají právní relevanci a zčásti nemají potřebné věcné opodstatnění.
20. K té části dovolání, v níž obviněný naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl.
21. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
22. Žádné z výše zmíněných pochybení obviněný nižším soudům ani reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Soud prvního stupně se takového selhání logicky nemohl dopustit už proto, že obviněný v hlavním líčení žádný z reklamovaných důkazních návrhů neformuloval. S nimi konfrontoval až soud odvolací a nyní de facto brojí jen proti jeho negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému, stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03). Takové výhrady samy o sobě nelze mít za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o možné revizi procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Nejvyšší soud současně vážil i materiální podstatu a ratio reklamovaných důkazních návrhů a nad rámec zákonem definovaných dovolacích důvodů se zaměřil i na posouzení, zda jejich zamítnutí případně neatakovalo kruciální zásady spravedlivého procesu jako celku. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Stejně jako státní zástupce pokládá za nereálné, že by na základě obhajobou nabízených proměnných bylo možné zpracovat znalecký posudek, který by zpětně poskytl fundovanou a přesnou odpověď na otázku, v jakém stavu se tempore criminis nacházela poškozená M. K., a který by byl sto vyvrátit její věrohodnou a nikoli osamoceně stojící výpověď, v níž kategoricky vyloučila, že by o sexu s obviněným v průběhu noci byť jen uvažovala, natož aby ho k němu slovními či fyzickými projevy vyzývala, pozvala si ho za tím účelem nahoru do bytu a tam s ním nakonec vědomě a dobrovolně souložila. Obdobně nízkou důkazní hodnotu by zcela zjevně vykázal i vyšetřovací pokus, jímž by teoreticky mohla být potvrzena výpověď obviněného jen potud, že gauč nerozkládal sám. Ani takové zjištění by však automaticky nemohlo vést k závěru, že poškozená s ním následně ulehla na připravenou pohovku právě proto, aby konečně uspokojil její touhu po milostném dobrodružství, a nyní si to pouze nepamatuje nebo pamatovat nechce. Pro rekonstrukci rozhodných skutkových zjištění určujících právní kvalifikaci skutku by konečně nemělo žádný význam ani případné znalecké psychiatrické zkoumání poškozené L. O., jímž mělo být podle dalšího nerealistického požadavku dovolatele kategoricky určeno, zda se na jejím podlomeném duševním zdraví podepsal výhradně řešený incident nebo k němu přistoupily i další okolnosti a „jak moc“ traumatizujícím zážitkem pro ni posuzované jednání, spočívající specificky v zasouvání prstů do vagíny, bylo v porovnání s „běžnou násilnou souloží“.
24. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl námitkami, jimiž podporuje své veskrze obecné tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Konkrétně totiž neoznačil jediný důkaz, jehož obsah soudy interpretovaly vyloženě deformativním způsobem a přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho nabízí pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a na způsob, jakým měly být hodnoceny, který je poplatný jeho dosavadní obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení. Tu lze zjednodušeně parafrázovat tak, že obě poškozené s ním během projížďky Prahou v taxíku flirtovaly, sváděly ho a nejméně M. K. mu svým chováním i verbálními projevy jasně dala najevo zájem o společnou soulož, kterou později v bytě po vzájemné dohodě, o oboustranně svobodné vůli a při aktivní součinnosti poškozené také uskutečnili. Poté se přesunul na postel ke spící L. O., aby se jí zeptal, zda by s ním také chtěla „něco mít“. Proto se ji snažil probudit něžným hlazením po ramenou a hýždích, zatímco jejích genitálií se ani nedotkl. Soudům pak fakticky vytýká, že neupřednostnily právě tuto verzi skutkového děje a důkazy, které nesly potenciál jeho tvrzení zpochybnit či přímo vyvrátit (mezi nimi zejména výpovědi obou poškozených), neupozadily a hodnotily je k jeho tíži. Zmíněný „extrémní nesoulad“ však nelze relevantně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy zhodnotily ve věci provedené důkazy.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již obvodní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině dovolatele a proč měl jeho obhajobu za nepřesvědčivou a bezpečně vyvrácenou. Při kritické analýze příslušných podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, spekulace či produkt nepřípustné svévole. Pokud městský soud následně v rozporu s představami dovolatele neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádné výhrady, neznamená to, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění, neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl stále se opakující námitky obviněného za důvodné. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají jeho představám, opět automaticky neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Žádné pochybení dovolací soud neshledal ani v právní kvalifikaci stíhaných skutků. K souvztažným námitkám obviněného podotýká, že za bezbrannou ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku je nutno považovat v zásadě každou spící oběť znásilnění, a to bez ohledu na důvody a příčiny, které k jejímu hlubokému spánku vedly (k tomu viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1979 Sb. rozh. tr.). Stav bezbrannosti interpretuje dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe soudů v nejširším smyslu a toto pojetí konečně promítl do úpravy trestního zákoníku s účinností od 1. 1. 2025 i zákonodárce, když do něj nově zařadil výkladové ustanovení § 119a odst. 1. Podle něj je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli, nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu.
27. V projednávané trestní věci tedy nižší soudy důvodně považovaly za zneužití bezbrannosti nejen první fázi jednání obviněného, kdy využil nejméně silného alkoholového obluzení M. K. a její neschopnosti vnímat, co se s ní právě děje, a v tomto stavu na ní vykonal nechráněný vaginální pohlavní styk, ale i jeho navazující počínání, kdy pro změnu využil hlubokého spánku L. O., o níž dobře věděl, že ulehla do postele teprve nad ránem a notně unavená po probdělé noci, aby se k ní nepozorovaně přitiskl zezadu, objal ji, osahával ji na různých částech těla, včetně intimních partií, a při té příležitosti jí nakonec i vsunul prsty do pochvy.
28. Na dané téma je navíc třeba znovu zopakovat, že v případě M. K. nastoluje dovolatel otázku naplnění znaku zneužití její bezbrannosti až v návaznosti na vlastní skutkový scénář, že poškozená byla navzdory své opilosti před souloží i v jejím krátkém průběhu dostatečně zorientovaná, jako žena se mu oddala vědomě, dobrovolně a aktivně s ním spolupracovala. Uvedené tvrzení pak doplňuje nepodloženou hypotézou, že pokud si jejich konsenzuální soulož později nevybavila, lze to vysvětlit buď poměrně běžným jevem známým jako „opilecké okno“, anebo její stylizací do role oběti znásilnění, kdy se za své nezodpovědné promiskuitní chování zpětně stydí, podvědomě je popírá a tím se snaží ochránit svou dobrou pověst. V případě L. O. pak v rámci své obhajoby sveřepě odmítá, že se dotkl jejích intimních tělesných partií, a fabuluje, že pokud mezi nimi mělo dojít k pohlavnímu styku, tak jedině až poté, co ji něžnými doteky na ramenou a hýždích probudí a ona eventuálně k sexu s ním svolí. I zde tedy v převážné míře argumentuje způsobem, který se vymyká obsahovému zaměření deklarovaného dovolacího důvodu, v daném případě podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Stejně obviněný postupuje i v té části dovolání, v níž brojí proti právnímu závěru, že na bezbranné L. O. vykonal pohlavní styk „způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. ř., v tehdy účinném znění. Zde se v rámci své alternativní defenzivní strategie opět v rozporu s tím, co popsala poškozená, opírá mimo jiné o komentářovou literaturu, podle níž nelze uvedený zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty spatřovat v povrchovém osahávání genitálu ženy, byť by byl spojen i s nevýznamným, krátkodobým a povrchním vniknutím prstů do pochvy. Ani v tomto případě evidentně nejde o relevantní výtku k chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dovolatele primárně relativizovat podstatný skutkový závěr soudu, že poškozené vsunul prsty do vagíny, a teprve v návaznosti na to se domoci i požadované příznivější změny v hmotněprávním posouzení svého jednání.
30. V obecné poloze dovolací soud k této námitce dodává, že „běžné“ zasouvání prstů do ženského pohlavního ústrojí považují obecně respektovaná právní nauka i moderní rozhodovací praxe za jeden z nejtypičtějších příkladů pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1841, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, ze dne 11. 4. 2007, nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 762/2021 aj.). Vycházejí přitom z pojetí, že se současným spojením pohlavních orgánů muže a ženy, jak se předpokládá u soulože, lze srovnat situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká penis, ale tato činnost je simulována jiným mechanismem vyvolávajícím v zásadě stejný účinek. Tím je zohledňován notoricky známý fakt, že pohlavní dráždění ženy v podobných případech vzniká bez ohledu na to, zda do její pochvy proniká mužský pohlavní úd či jeho přiměřená náhražka, neboť žena často ani nedokáže sama rozlišit, čím bylo do jejích pohlavních orgánů vniknuto. Digitální penetraci (tzv. „prstění“) je jinými slovy nutno přiznat charakter techniky, která při standardním konsenzuálním pohlavním styku může u takto drážděné osoby, v závislosti na jejích sexuálních preferencích, navodit podobně libé pocity, jako je tomu u soulože, ale stejně tak je způsobilá přinést znásilněné oběti, které pachatel takovým počínáním upřel právo na svobodné rozhodování o jejím sexuálním životě, neméně silný negativní zážitek. Právě takový výsledný efekt mělo i jednání dovolatele, kterým podle slov poškozené značně zkomplikoval její další život nejméně v intimní oblasti, těžko se s prožitou událostí vnitřně srovnává a rozhodně se přes ni nepřenesla s tím, že se jí „dohromady nic nestalo“ (k tomu viz bod 6. odůvodní rozsudku soudu prvního stupně). V tom se nynější případ po skutkové stránce i z důkazního hlediska významně liší od kauzy, v níž dovolací soud rozhodoval usnesením ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I, které bylo uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 35/2007-T 990, a ze kterého obhajoba účelově citovala jen určitou, z celkové kontextu vytrženou, pasáž.
31. Námitkou či spíše prostým konstatováním obviněného, že oběma ženám do nabídnutého sektu nic nepřimíchal, se dovolací senát blíže nezabýval, neboť nic takového obviněnému za vinu kladeno není a soudy při svém rozhodování z ničeho takového nevycházely. V opačném případě by bylo namístě jednání dovolatele posoudit jako násilí ve smyslu § 119 tr. zákoníku a nikoli „jen“ jako zneužití bezbrannosti, jak je kvalifikoval soud prvního stupně.
32. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný Y. Y. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí
33. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek