3 Tdo 599/2024-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný E. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 7 To 439/2023-466, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 115/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. I. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), ze dne 14. 11. 2023, č. j. 3 T 115/2023-424, byli obviněný E. I. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) a spoluobviněný V. O. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tohoto trestného činu dopustili tím, že
dne 27. 7. 2023 nejprve v době kolem 04:49 hod. na adrese XY, Praha, v prostorách zahrádky XY, po předchozí vzájemné rozepři fyzicky napadli poškozeného P. O., který před nimi utíkal směrem do ulice XY, dále ulicí XY až na tzv. XY v křižovatce ulic XY, XY, XY a XY, Praha, kde poškozeného v době 05:03 hod. opětovně fyzicky napadli ostrou částí rozbitých skleněných láhví, které předtím rozbili o odpadkový koš, kdy se jej v rámci společného intenzivního útoku snažili zasáhnout nejméně 20 ránami ostrým sklem směřovanými do oblasti břicha a zad, a to i poté, co již poškozený P. O. v důsledku jejich společného útoku ležel na zemi, přičemž v napadaní poškozeného přestali až po upozornění kolemjdoucím, a tímto jednáním mu způsobili poranění vyžadující si okamžitý převoz do Fakultní nemocnice v Motole a akutní operační zákrok, a to konkrétně otevřenou bodnou ránu břišní stěny v délce asi 3 cm, krvácení ze zasažené levé hrudní tepny se ztrátou kolem 1 litru krve, a povrchní bodné a bodnořezné rány na zádech, tedy zranění s obvyklou dobou léčení v délce 2 týdnů, a s ohledem na charakter užitého nástroje, opakované směřování útoku do přední oblasti hrudníku sílou velké intenzity a do zadní oblasti hrudníku sílou střední intenzity, jakož i vzhledem k obecně známé skutečnosti, že v oblasti hrudníku jsou uloženy životně důležité orgány a že intenzivním bodáním ostrým předmětem do oblasti hrudníku může dojít až k fatálním následkům na zdraví, si obžalovaní museli být vědomi, že svým jednáním mohou poškozenému P. O. způsobit zranění vyžadující si okamžité lékařské ošetření a znesnadňující obvyklý způsob života po dobu delší než 6 týdnů, a se způsobením takových zranění byli s ohledem na popsané okolnosti jejich společného útoku i srozuměni, když k jeho způsobení nedošlo toliko s ohledem na okamžité poskytnutí první pomoci ze strany čtyř přihlížejících osob, přivolání rychlé záchranné služby a poskytnutí včasné lékařské péče.
3. Obviněný byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění (z území České republiky) v trvání čtyř let. Spoluobviněný V. O. byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu vyhoštění (z území České republiky) v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Fakultní nemocnici v Motole škodu ve výši 65 272 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. ode dne 27. 9. 2023 do zaplacení. Podstatné je, že rozsudek je založen na prohlášení viny obviněnými, které soud přijal.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 1. 2024, č. j. 7 To 439/2023-466, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Vydržela dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neboť „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení“.
6. Dovolatel konstatuje, že v rámci trestního řízení prohlásil svou vinu a podané dovolání tak brojí proti výroku o druhu a výši uloženého trestu, když nesouhlasí s druhem a výší uloženého trestu, jelikož spolupachateli byl uložen trest podmíněný.
7. Dovolatel je toho názoru, že soudy obou stupňů zasáhly do dovolatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a je ve svém výsledku neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dovolatel je toho názoru, že mu byl oběma soudy uložen trest, který je vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nepřiměřeně přísný. To je patrné zejména při porovnání s tím, jaký druh a výše trestu byl udělen jeho spolupachateli, panu V. O., kterému byl na rozdíl od dovolatele totožný trest odnětí svobody v délce 3 let odložen na zkušební dobu 5 let.
8. Dovolatel upozornil, že v rámci trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ke svému jednání se plně doznal a upřímně jej litoval, v rámci hlavního líčení prohlásil svou vinu, s poškozeným uzavřel písemnou dohodu o náhradě škody, kterou mu obratem uhradil, zaslal mu rovněž osobní omluvný dopis, a navíc se dobrovolně podílí dle svých možností na úhradě škody vzniklé za jeho léčení ve Fakultní nemocnici Motol.
9. Dovolatel zdůranil, že konflikt s poškozeným P. O. nevyvolal, ale pod vlivem alkoholu učinil osudové rozhodnutí se do něj zapojit. Obviněný nesouhlasí s tvrzením soudu, že „…vzápětí se k němu přidal obžalovaný I., který poškozenému zřejmě zasadil nejničivější ránu spojenou se zasažením hrudní tepny a masivním krvácením.“
10. Dovolatel má za to, že prakticky jediným důvodem, proč mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a nikoliv podmíněný trest odnětí svobody jako V. O., je jeho nedávné odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 1 k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. U předchozího odsouzení se jednalo o přečin, který skutkově nijak se zde posuzovaným jednáním nesouvisí. Nadto pácháním tohoto skutku dojde s největší pravděpodobností k přeměně podmíněného trestu na trest nepodmíněný.
11. Dovolatel je toho názoru, že by k jeho předchozímu odsouzení neměl soud prvního stupně v tomto řízení již přihlížet. Potrestán za porušení podmínky totiž bude ve výsledku hned dvakrát, dojde tedy ke „kumulaci“ trestů. Dovolatel se domnívá, že mu byl (resp. bude) ve výsledku uložen trest odnětí svobody ve výši celkem 4 let nepodmíněného trestu odnětí svobody.
12. Nadto dovolatel žádal Nejvyšší soud, aby o tomto dovolání bylo rozhodnuto až poté, co bude Obvodním soudem pro Prahu 1 pravomocně rozhodnuto v řízení o přeměně dříve uloženého podmíněného trestu odnětí svobody.
13. Dovolatel závěrem navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby přikázal soudu Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který měl za to, že obviněným přednesené námitky směřované proti výroku o trestu odnětí svobody, jimiž vytkl jeho údajně nepřiměřenou přísnost, pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
15. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To obviněný neučinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to na samé spodní hranici zákonné trestní sazby odnětí svobody, která v daném případě činila 3 roky až 10 let. Výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Významné však z tohoto pohledu je, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu.
16. Klíčovou z pohledu obviněným předestřené dovolací argumentace je pak ta skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly Obvodním soudem pro Prahu 1 odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V naznačeném směru byly adekvátně zohledněny všechny podstatné skutečnosti. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby proto nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým rozhodně není.
17. Podle státního zástupce ani případná navazující přeměna původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nemůže znamenat nežádoucí kumulaci trestů. Jakkoli nelze předjímat, eventuální souhrnná čtyřletá doba výkonu trestů není nikterak přísná a extrémní, přičemž dostatečným způsobem odráží závažnost dovolatelem spáchaných trestných činů a jeho osobu.
18. Státní zástupce měl za to, že námitky obviněného pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tř. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Námitky proti přiměřenosti ukládaného trestu lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívajícího v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
23. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.
25. Z výše rekapitulovaného dovolání vyplývá, že obviněný své dovolání směřuje výhradně do výroku o trestu, a to z toho důvodu, že má za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť nebyly správně vyhodnoceny podmínky pro ukládání trestu, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení věci.
26. K tomu lze obecně poznamenat, že z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39–42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
27. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018).
28. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).
29. V daném konkrétním případě je zřejmé, že obviněný napadá nesprávné použití kritérií pro uložení trestu, ať již jde o druh trestu či jeho výměru, resp. přiměřenost uloženého trestu. Nejde tedy o jiné hmotněprávní posouzení, když obviněnému nebyl ukládán ani trest souhrnný ani společný a zákon při ukládání úhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku porušen soudem prvního stupně nebyl – trest byl uložen zcela v souladu s pravidly obsaženými v tomto ustanovení trestního zákoníku. Námitky obviněného se tedy s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela míjí.
30. Námitky směřující do druhu či výměry ukládaného trestu zároveň nedopadají ani na (obviněným neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněný ani netvrdí, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ostatně trest odnětí svobody (v jeho nepodmíněné variantě) je trestem v daném případě přípustným a pokud byl uložen ve výměře tří let, stalo se tak v rámci zákonné trestní sazby, která podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku činí tři léta až deset let odnětí svobody. Jak je zřejmé, trest byl ukládán na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby.
31. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/2013) existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b tr. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), bod 22 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005 (N 215/39 SbNU 281)]
32. Tyto závěry je v krajním případě možné vztáhnout i na zachování principu proporcionality při ukládání trestu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti. Zároveň podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, pak vyplývá, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.
33. Tyto úvahy se pak (pro potřeby ukládání trestu odnětí svobody) odrážejí v rozhodování dovolacího soudu způsobem, který vyplývá např. z obviněným zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, podle něhož jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu viz přiměřeně rovněž nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
34. Úkolem dovolacího soudu (bez ohledu na to, že dovolací důvody formálně dovolání obviněného nenaplňuje) bylo tedy rovněž zkoumat, zda trest uložený obviněnému nepřesahuje ony výjimečné ústavní hranice trestání a principu proporcionality tak, že by bylo zasaženo do práva obviněného na svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod či čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do principu legality ukládaného trestu, resp. zásady zákazu trestu bez zákona (čl. 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nebo do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
35. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani tyto ústavní mantinely nebyly napadenými rozhodnutími překročeny.
36. Uložení trestu odnětí svobody (protože jen ten byl de facto dovoláním napadán) odůvodnily oba soudy (především soud prvního stupně) dostatečným způsobem tak, že je zřejmé, že zohlednily veškerá zákonná kritéria pro úvahy soudů o druhu a výměře trestu, jak vyplývají z trestního zákoníku, byl zachován princip proporcionality ukládané trestní sankce a nejde o trest exemplární. Soud prvního stupně v případě obviněného řádně vyhodnotil přitěžující okolnost spočívající v použití zbraně, útěk obou pachatelů, závažný následek nejen u poškozeného, ale i u otřesených přihlížejících či aktivitu obou pachatelů patrnou z kamerových záznamů. Soud zohlednil i polehčující okolnosti spočívající v doznání obviněných, v soudem přijatém prohlášení viny, upřímnou lítost obviněných, nahrazení (hrazení) škody poškozeným. V tomto směru je třeba zdůraznit, že přijaté prohlášení viny obviněným je jen jedním z mnoha skutečností, které soud při úvahách a druhu a výměře trestu zohledňuje a není jen v jeho důsledku možné ukládat trest v extrémně nižší výměře (nebo mírnějšího druhu), nebo při ukládání trestu odnětí svobody automaticky použít § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Prohlášení viny (a jeho přijetí soudem) ve smyslu § 206c tr. ř. pak rovněž není samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o podmíněném odložení ukládaného trestu odnětí svobody.
37. Pokud soud prvního stupně takto důsledně vyhodnotil všechna dostupná skutková zjištění podstatná pro úvahy o druhu a výměře trestu, která jsou obdobná u obou spolupachatelů, pak není porušením principu proporcionality v ústavní rovině, pokud trest ukládaný na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby (a v tomto ohledu mírný) soud v případě jednoho ze spolupachatelů podmíněně odložil na zkušební dobu a v případě druhého uložil takový trest odnětí svobody v jeho nepodmíněné variantě a odůvodnil to odlišným hodnocením osob obviněných.
Jakkoliv je povaha a závažnost spáchaného trestného činu primárním kritériem pro úvahy soudu o druhu a výměře trestu (srovnej řazení pojmů v § 39 odst. 1 tr. zákoníku), přesto mezi další kritéria v citovaném ustanovení patří dosavadní způsob života pachatele a možnosti jeho nápravy. Není tedy porušením principu proporcionality, pokud soud odůvodnil uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tím, že obviněný (na rozdíl od druhého pachatele) spáchal tento trestný čin ve zkušební době podmíněného odsouzení, tedy poté, co na něj již bylo působeno trestem nespojeným se ztrátou svobody a ten na něj tedy neměl kýžený vliv.
Není případná argumentace nesprávným pochopením uloženého podmíněně odloženého trestu obviněným, neboť minimálně věděl, že byl již jednou odsouzen pro spáchání trestného činu, a nebylo to pro něj dostatečnou motivací k vedení řádného života. Že se tak stalo za typově odlišnou trestnou činnost, je v daném případě nerozhodné.
38. Zásah do ústavně zaručených práv obviněného pak nepředstavuje ani zdůrazňované kumulování trestů, tedy skutečnost, že bude (vedle uloženého tříletého trestu odnětí svobody) pravděpodobně rozhodnuto o nařízení původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a obviněnému, tak bude uložen „kumulovaný trest“ ve výměře čtyř let. Jednak nelze předjímat rozhodnutí soudu, který bude rozhodovat o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (ale není možné ani s rozhodnutím o dovolání čekat na toto rozhodnutí), jednak ani případně „kumulovaný trest“ (ve výměře čtyř let) nelze označit za nepřiměřeně přísný do té míry, že by šlo o trest exemplární či výjimečně přísný. Za na tento případ nedopadající je třeba označit odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18 (kterým argumentuje dovolatel), který sice podrobuje kritice „kumulování trestů“ a v důsledku toho nepřiměřené trestání pachatelů, týká se však typově odlišné situace. Jde o situaci nikoliv ukládání trestů v případě, kdy obviněný doposud nevykonal dříve uložené tresty téhož druhu (tedy materiálně o výklad relativně nového ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku), ale právě o rozhodování soudu o výkonu původně podmíněně odloženého trestu v případě, kdy už má obviněný vykonat dříve uložené tresty odnětí svobody, tedy situaci, kdy soud ve vykonávacím řízení volí mezi rozhodnutím o výkonu dříve podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (podle § 86 odst. 1 věty první tr. zákoníku) a „alternativním“ (a výjimečným) rozhodnutím o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti (podle § 86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku). Avšak i tak nadále platí výše uvedený názor dovolacího soudu, že v daném případě „kumulace“ obou trestů (pokud k ní dojde) nepředstavuje „neproporcionální“ potrestání obviněného, které by překračovalo ústavní hranice a vyžadovalo tak kasační zásah dovolacího soudu.
39. Argumentace obviněného odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020, která měla podpořit závěr, že Nejvyšší soud výjimečně do výroku o trestu zasahuje, i pokud se jedná o otázku přiměřenosti trestu, se v dané věci neuplatní, neboť v této konkrétní věci nejde o onen „zcela výjimečný případ“, kdy by neproporcionálně uloženým trestem bylo zasaženo do některého ústavního práva obviněného.
40. Závěrem lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva obviněného garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě porušena.
41. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který ani neuplatnil.
V. Způsob rozhodnutí
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvolenému (ani jinému) dovolacímu důvodu. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení jeho základních lidských práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek