3 Tdo 601/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
září 2008 o dovolání podaném obviněnou K. V., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 3 To 139/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2006, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 48 T 2/2006,
v trestní věci obviněných K. V., H. K., K. K., S. Č., J. Ch. a M. D., byla
obviněná K. V. v bodě 1) výroku uznána vinnou trestnými činy vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., které
po skutkové stránce měly spočívat v tom, že „v době od 21.00 hod. dne 27. 5.
2005 do 01.30 hod. dne 28. 5. 2005 ve Z., v obývacím pokoji rodinného domu, v
úmyslu usmrtit, napadla po předchozí slovní rozepři za použití blíže nezjištěné
a nelegálně držené zbraně ráže do 6,5 mm, kterou jí na její žádost opatřila
obviněná H. K. od obviněného M. D., svého manžela P. V., a to tím způsobem, že
jej z bezprostřední blízkosti střelila dvakrát do hlavy s otvory vstřelu v
pravé spánkové krajině a otvorem výstřelu v levé spánkové krajině, přičemž mu
způsobila vážné poranění mozku, kdy v důsledku tohoto zranění na místě zemřel.“
Za výše uvedené trestné činy byla obviněná podle § 219 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon
byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná K. V.,
obviněný M. D. a rovněž státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 3 To 1/2007. Ohledně obviněné K.
V. zrušil odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst.
1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu ve věci znovu rozhodl, že se
obviněná za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal ve
výroku o vině napadený rozsudek nedotčen, odsuzuje podle § 219 odst. 1 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
deseti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu
zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné bylo výrokem podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Na základě dovolání obviněné K. V. zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007,
podle § 265k odst. 1 tr. ř. předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v
části týkající se této obviněné a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil
též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zároveň
rozvedl, jaké vady a pochybení ve výrocích o vině a trestu v napadeném rozsudku
zjistil, a odvolacímu soudu uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval
a vytýkané vady odstranil. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se věc vrátila do
procesního stadia, kdy bylo třeba opět projednat řádné opravné prostředky
podané obviněnou a v její neprospěch též státním zástupcem.
Vrchní soud v Olomouci poté o odvolání obviněné K. V. rozhodl novým rozsudkem
ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 139/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b),
c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006,
sp. zn. 48 T 2/2006, zrušil ve výrocích o vině a trestu ohledně této obviněné.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněná K. V. uznává
vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. na upřesněném skutkovém
základě, že obviněná „poté, co si v průběhu dne 27. 5. 2005 od odsouzeného M.
D. prostřednictvím odsouzené H. K. nelegálně opatřila na svou obranu nabitou
střelnou zbraň ráže do 6, 5 mm, připravenou k výstřelu, o jejíchž účincích měla
pouze přibližnou představu, a to pod vlivem obav vyplývajících z dlouho
trvajícího domácího násilí vůči její osobě ze strany jejího manžela P. V.,
téhož dne v době od 21,00 do 01,30 hod. dne 28. 5. 2005 v obývacím pokoji
rodinného domu ve Z., ve vyhrocené situaci, z bezprostřední blízkosti 2x
vystřelila do hlavy poškozeného P. V. s otvory vstřelu v pravé spánkové krajině
a otvorem výstřelu v levé spánkové krajině, s vědomím, že zbraň směřuje do
míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poškozením může
přivodit smrt, s čímž byla srozuměna a tím mu způsobila vážné poranění mozku, v
důsledku čehož na místě zemřel.“ Za to byl obviněné podle § 219 odst. 1 tr.
zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák.
uložen úhrnný trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby v
trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazena do věznice s ostrahou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 1.
2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná K. V. následně
dovolání, jímž napadla výrok o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1
tr. zák. a současně i navazující výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem
byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka
vyslovila přesvědčení, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu
závěru, jestliže její jednání kvalifikovaly jako trestný čin vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatelky nelze skutkový stav věci zjištěný na
základě důkazů soudy obou stupňů podřadit pod výše uvedený trestný čin, když k
naplnění znaků jeho skutkové podstaty je třeba úmyslného zavinění, tj. úmyslu
směřujícího k usmrcení jiného. V uvedené souvislosti poukázala dovolatelka na
předcházející (zrušující) rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“), v jehož rámci bylo odvolacímu soudu přikázáno, aby se s
otázkou zavinění dovolatelky náležitě vypořádal. To se však podle dovolatelky
nestalo.
Pokud by odvolací soud plně respektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ani po
doplnění dokazování na základě důkazních návrhů dovolatelky nemohl podle ní
dospět k závěru, že jednala v úmyslu (byť eventuálním) svého manžela usmrtit.
Mechanismus střelby podle dovolatelky totiž jednoznačně závisel na druhu
použité zbraně, tj. na tom, zda se jednalo o revolver či pistoli. Zatímco u
revolveru je prakticky vyloučeno více výstřelů na jedno stisknutí spouště,
neboť na opakovaný výstřel je třeba vynaložit určitou námahu, pak u pistole
opatřené zásobníkem na více nábojů to připustit lze. K těmto otázkám
dovolatelka připomněla závěry znalce z oboru kriminalistiky - balistické
expertízy Ing. F. H. Současně poukázala na skutečnost, že oba soudy při
posouzení toho, o jaký druh zbraně se vlastně mělo jednat, dospěly k odlišným
závěrům, když soud prvního stupně se přiklonil k alternativě pistole, zatímco
odvolací soud vycházel z toho, že dovolatelka použila revolver. V tomto názoru
se opřel o důkaz provedený v přípravném řízení formou prověrky na místě ve
smyslu § 104e tr. ř., ačkoliv tato prověrka byla zatížena procesní vadou, neboť
dovolatelce bylo - jako zbraň přicházející v úvahu - předloženo sedm revolverů,
ale žádná pistole.
Skutečnost, jakého druhu byla inkriminovaná zbraň, je podle dovolatelky velmi
významná právě z hlediska formy jejího zavinění. Podle dovolatelky se ve
skutečnosti vše odehrálo tak, předmětnou zbraň držel v ruce sám poškozený a
mířil s ní střídavě na sebe a na její osobu. Dovolatelka proto „po zbrani
sáhla, aby se něco nestalo, protože situace byla velmi nebezpečná, nechtěně
sáhla na spoušť, která byla velmi jemná, a došlo k výstřelu.“ Za předpokladu,
že předmětnou zbraní byla jednočinná samonabíjecí pistole, která měla jemnou
spoušť, lze podle dovolatelky s odkazem na znalecký posudek Ing. H. tento
mechanismus připustit, a to i v případě tzv. dvojvýstřelu.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že při posuzování otázky zavinění
přecenil její jednání před činem i po činu. Znalkyně z oboru forenzní
psychologie PhDr. L. Č., CSc., se specializací na tzv. domácí násilí, přitom ve
svém posudku poukázala na to, že chování dovolatelky, jakkoliv se mohlo jevit
jako nelogické, bylo konzistentní s ohledem na rozvinutý syndrom týrané ženy.
Dovolatelka jednala v akutní stresové situaci a tomu pak odpovídalo i
chaotické, závislé a iracionální chování po činu. Z forenzně-psychologického
hlediska byla hlavním motivačním rámcem jednání dovolatelky pohnutka sebeobrany.
Podle dovolatelky pak závěry odvolacího soudu výsledkům doplněného dokazování
odporují. Měl-li po provedení navrhovaných důkazů pochybnosti, bylo namístě,
aby je odstranil provedením důkazů dalších (např. jiným /revizním/ znaleckým
posudkem). Poněvadž odvolací soud se zčásti nacházel v roli soudu nalézacího a
dovolatelka nemohla dosáhnout přezkumu jeho skutkových závěrů na podkladě
řádného opravného prostředku, nezbylo jí než se v daném směru obrátit na
dovolací soud. Tento názor současně podepřela obšírným odkazem na aktuální
judikaturu Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná své dovolání uzavřela tím, že došlo k
nesprávnému právnímu posouzení skutkových zjištění, neboť její jednání naplnilo
toliko skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti
podle § 224 odst. 1 tr. zák. a nikoli trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1
tr. zák. V posuzovaném případě nebylo možno bez pochybností dovodit, že
dovolatelka jednala v úmyslu poškozeného P. V. usmrtit, a to ani v úmyslu
nepřímém (eventuálním). Pokud soud k její tíži hodnotil některá její vyjádření
jako neodpovídající skutečnosti, činil tak bez zřetele na to, že její osobnost
byla poznamenána dlouhodobým působením domácího násilí a dovolatelka jako jeho
oběť se již nacházela ve stadiu deformovaného hodnocení reality, souvisejícím s
kompenzačními a sebezáchovnými mechanismy. Tato charakteristika sama o sobě pak
nemůže být dovolatelce přičítána k tíži, odkazuje-li soud na to, že její
vyjádření neodpovídají zcela skutečnosti a tím znevěrohodňuje její výpověď. V
tomto smyslu pak odvolací soud dostatečně nerespektoval závěry Nejvyššího soudu
vztahující se k posuzování otázky zavinění, ačkoliv byl povinen se těmito
závěry řídit.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku
o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a na něj navazujícím
výroku o trestu a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby
sám ve věci rozhodl. Zároveň navrhla, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil
výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno dovolání.
K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a
uvedla, že argumentace obviněné (dovolatelky) byla zkoumána soudy obou stupňů,
druhoinstačním soudem posléze opakovaně. Podle názoru státní zástupkyně je
třeba opět souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o tvrzení o
možném dvojím výstřelu při jednom stisknutí spouště a další s tím související
úvahy o ohnutí hlavy poškozeného ve vztahu ke skutečnosti, že střelnou zbraň
měl v ruce poškozený, byla tato argumentace obviněné (dovolatelky) vyvrácena
provedeným dokazováním, zejména znalcem z oboru balistiky, který s ohledem na
typ zbraně, ze které bylo stříleno, zcela vyloučil vlastní verzi obviněné o
dvou výstřelech a o držení zbraně poškozeným. Vyloučena tak byla i nedbalostní
forma jejího jednání. Dostupný spisový materiál podle státní zástupkyně zároveň
nesvědčí o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a právním
posouzením jednání dovolatelky. Pokud jde o její argumentaci stran syndromu
týrané ženy a dalších okolností polehčujících, je podle státní zástupkyně
zřejmé, že k plnému vyjádření těchto skutečností došlo v rámci ukládání trestu
při aplikaci § 40 odst. 1 tr. zák. Z výše konstatovaných důvodů shledala státní
zástupkyně podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.). S konáním neveřejného
zasedání současně vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná K. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a
shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Dále je třeba upozornit
na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže
věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí
a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o
dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.). Nejvyšší soud se proto nemohl
zabývat úkonem z přípravného řízení provedeným v r. 2005 (prověrka na místě
podle § 104e tr. ř.), když v předcházejícím dovolání vůči němu nebyly vzneseny
žádné námitky.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený
dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Výklad shora uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem považoval Ústavní
soud v některých případech za příliš restriktivní a ve svých rozhodnutích
opakovaně judikoval (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04), že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces a bylo by třeba je zrušit, jestliže by
právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).
V posuzované věci byl hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž
namítla, že odvolací soud se v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu dostatečně
nevypořádal s otázkou jejího zavinění a vadně dovodil její úmysl (§ 4 tr. zák.)
poškozeného usmrtit, ačkoliv ve skutečnosti mohlo jít toliko o nedbalost (§ 5
tr. zák.). Popis skutku ve výroku napadeného rozsudku, v němž je tento úmysl
vyjádřen, pak podle dovolatelky zakládá extrémní nesoulad mezi právním
posouzením skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a
soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
Nejprve je třeba připomenout, že důvodem ke zrušení předchozího rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci v části týkající se obviněné K. V. (dovolatelky) bylo
to, že soudy obou stupňů na témže skutkovém základě dospěly k rozdílným právním
názorům ohledně formy jejího úmyslného zavinění, když soud prvního stupně
dovodil, že poškozeného P. V. usmrtila v přímém úmyslu (§ 4 písm. a/ tr. zák.),
kdežto odvolací soud připustil, že mohlo jít o úmysl nepřímý (§ 4 písm. b/ tr.
zák.). Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací
soud ponechal nezměněn, však svědčil o tom, že obviněná (dovolatelka) jednala v
přímém vražedném úmyslu a navíc za okolností („po předchozí slovní rozepři“),
které neodpovídaly učiněným skutkovým zjištěním, podle kterých se obviněná
(dovolatelka) činu dopustila pod stupňujícím se tlakem delší dobu vykonávaného
a trvajícího psychického i fyzického násilí ze strany poškozeného a pod vlivem
obav z jeho osoby (tzv. domácí násilí). Nejvyšší soud odvolacímu soudu zároveň
vytkl vadný právní názor, že soud prvního stupně porušil trestní zákon v
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv napadené rozhodnutí touto vadou ve
skutečnosti zatíženo nebylo, neboť použití moderačního ustanovení o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby bylo u
obviněné (dovolatelky) vzhledem k okolnostem případu zcela namístě.
Z nyní napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že tento odvolací
soud postupoval v souladu se závazným právním názorem a pokyny obsaženými ve
zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo
668/2007. V novém řízení, kde provedl některé další důkazy, rozsudek soudu
prvního stupně ohledně obviněné K. V. zrušil ve výroku o vině i ve výroku o
trestu. Poté ji za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal vinnou trestným
činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., když tzv. skutkovou větu výroku o
vině formuloval způsobem odpovídajícím skutkovému stavu věci, který soudy obou
stupňů vzaly v posuzované věci za prokázaný. Do popisu skutku bylo především
zahrnuto zjištění, že obviněná (dovolatelka) jednala pod vlivem obav z
poškozeného plynoucích z dlouho trvajícího domácího násilí a ve vyhrocené
situaci. Dále je zde uvedeno, že poškozeného usmrtila dvěma výstřely do
spánkové krajiny hlavy, a to ze zbraně ráže do 6,5 mm, kterou si před tím
nelegálně opatřila a zároveň jí bylo známo, že zbraň je nabitá a připravená k
výstřelu. Nepřímý úmysl obviněné (dovolatelky) je v rozsudku vyjádřen tím, že
měla o technických vlastnostech a účincích zbraně pouze přibližnou představu,
nicméně věděla, že v okamžiku střelby hlaveň směřuje do míst, kde jsou uloženy
životně důležité orgány. Poškozený pak na místě zemřel v důsledku střelného
poranění mozku.
Odvolací soud ve svém rozsudku v podstatě v celém rozsahu navázal na skutkový
stav věci, jak jej po vyhodnocení provedených důkazů zjistil soud prvního
stupně. V souladu s pokyny Nejvyššího soudu pak některé rozhodné skutečnosti
týkající se předmětného činu toliko přesněji formuloval, takže je z nich
zřejmé, že dovolatelka jednala jako oběť domácího násilí a v obavě o svoji
osobu, nikoliv však v obranné situaci. Skutková zjištění soudů obou stupňů, jak
jsou podrobně rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, současně vylučují
závěr, že by se poškozený z předmětné zbraně zastřelil sám, ať již vědomě či
nešťastnou náhodou, ale i závěr, že jej sice zastřelila dovolatelka, avšak při
přetahování o zbraň, kterou měl mít v ruce poškozený, kdy z její strany došlo k
doteku spouště a jejímu následnému (jedinému) nechtěnému stisknutí.
Shora uvedenou verzi (stojící mimo rámec skutkových zjištění soudů) o svém
nedbalostním zavinění dovolatelka uplatňovala v průběhu řízení a učinila ji též
předmětem obou svých dovolání. Její obhajoba byla založena na tom, že spoušť
zbraně zcela neúmyslně a náhodně 1x stiskla v situaci, kdy se snažila zbraň
poškozenému odejmout. Přesto došlo k opakovanému zásahu hlavy poškozeného. Tuto
skutečnost dovolatelka s odkazem na příslušné znalecké posudky vyvozovala ze
zvláštních vlastností použité zbraně, kdy buď zbraň mohla být nabita speciální
municí - nábojem se dvěma projektily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, str. 10), anebo se jednalo o jednočinnou
samonabíjecí pistoli, u níž - vzhledem k velmi jemnému mechanismu spouště -
nedošlo při jednom stisknutí k jedinému, ale ke dvěma bezprostředně po sobě
následujícím výstřelům.
V posuzovaném případě nebyla inkriminovaná zbraň nikdy nalezena. Nebyly
nalezeny rovněž žádné k identifikaci zbraně použitelné stopy (střely,
nábojnice). Samotná obviněná (dovolatelka) zbraň popsala velmi neurčitě, aby
bylo možno ji přesněji identifikovat (viz rozsudek soudu prvního stupně str.
50). Jako přesvědčivé se nejeví ani úvahy odvolacího soudu, že použitou zbraní
byl (zřejmě) revolver (viz str. 16, 17 napadeného rozsudku), které se opírají
toliko o laický popis obviněné (dovolatelky) a hypotetické závěry znalců, jež z
technického hlediska výslovně nevylučují revolver ani pistoli.
Naproti tomu bylo soudy mimo pochybnost zjištěno, že k zásahu poškozeného do
spánkové krajiny a k dvojnásobnému průstřelu jeho hlavy došlo střelnou zbraní
ráže do 6,5 mm. Nejvyšší soud zde toliko na okraj poznamenává, že tato ráže
nevypovídá nic o druhu použité zbraně, neboť podle běžně dostupné literatury
(viz např. A. B. Žuk: Revolvery a pistole, Naše vojsko, Praha, 1988; Ian Hogg,
John Weeks: Pistole celého světa /úplný ilustrovaný průvodce pistolemi a
revolvery světa/, Naše vojsko, Praha, 1995), existuje v ráži do 6,5 mm velké
množství různých tzv. malokaliberních pistolí i revolverů ve všech možných
variantách a specifikacích. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že
inkriminovanou blíže nezjištěnou zbraň ve výroku rozsudku popsal jen „jako
střelnou zbraň ráže do 6,5 mm“.
Podle zjištění soudů obou stupňů si obviněná (dovolatelka) předmětnou zbraň
neopatřila na svoji případnou obranu standardní zákonnou cestou, nýbrž
nelegálně (trestným činem), když ji dne 27. 5. 2005 převzala od odsouzeného M.
D. prostřednictvím odsouzené H. K. Ještě téhož dne večer, resp. v noci na 28.
5. 2005, takto získanou zbraň použila způsobem, který vedl ke smrti jejího
manžela P. V. Za součinnosti dalších (rovněž již odsouzených) osob pak následně
v tajnosti proběhl úklid místa činu a poté i odstranění mrtvoly poškozeného.
Shora uvedené na sebe navazující skutkové okolnosti ve svém kontextu sotva
svědčí o „nešťastné náhodě“ či nedbalostním počínání dovolatelky, byť nabízí
vysvětlení svým tehdejším psychickým stavem. Soudy zároveň správně věnovaly
dostatečnou pozornost i střelbě samotné a po vyhodnocení provedených důkazů
zjistily, že v rozhodném okamžiku směřovala hlaveň zbraně zblízka do spánkové
oblasti hlavy poškozeného a byla to dovolatelka, kdo stiskl spoušť. Byť o
zbrani měla pouze základní informace (tj. že je nabitá) a přesně neznala její
parametry, na druhé straně nepochybně věděla, že má k dispozici prostředek
dostatečně účinný, aby mohl vyvolat zraňující či smrtící následek. V souladu s
právním názorem vysloveným v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu se
odvolací soud výše uvedenými skutečnostmi náležitě zabýval a v napadeném
rozsudku (viz str. 17 až 19) vyložil a odůvodnil, že obviněná jednala v úmyslu
nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., tj. počínala si způsobem, jenž svědčil o
jejím srozumění s usmrcením poškozeného P. V. Ačkoliv to odvolací soud ve svém
rozsudku výslovně nezmiňuje, de facto svým závěrem o nepřímém úmyslu připustil,
že ke dvěma výstřelům mohlo dojít při jednom zmáčknutí spouště, a v tomto
smyslu (in dubio pro reo) akceptoval obhajobu dovolatelky. Pokud by totiž po
prvním výstřelu a následujícím zásahu poškozeného dovolatelka znovu stiskla
spoušť a poškozeného do spánku střelila ještě jednou (viz dva vedle sebe se
nacházející zjištěné průstřely jeho hlavy), šlo by o okolnost prakticky
vylučující závěr o jejím zavinění pouze v eventuálním (nepřímém) úmyslu.
Naproti tomu názor dovolatelky, že případný dvojitý výstřel by svědčil o jejím
zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.), je založen na jí prosazované skutkové
verzi (přetahování o zbraň), kterou soudy z důvodů uvedených v jejich
rozhodnutí neakceptovaly. Rovněž Nejvyšší soud má za to, že jde o konstrukci
zcela odporující jak soudy zjištěnému skutkovému stavu věci, tak i samotné
logice skutkového děje, jak je na ni poukazováno shora.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelka byla právem uznána vinou trestným činem vraždy
podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť skutkový stav věci zjištěný soudem prvního
stupně, na který odvolací soud i po doplnění dokazování ve všech podstatných
skutečnostech navázal, takový závěr dovoloval. Dovolatelkou namítaný extrémní
nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními Nejvyšší
soud neshledal. Pokud dále namítla, že se odvolací soud částečně nacházel v
roli soudu nalézacího a tím byl do určité míry potlačen princip
dvojinstančnosti trestního řízení, je třeba poukázat na obsah ustanovení § 259
odst. 3 tr. zák., z jehož rámce odvolací soud při svém rozhodování ve druhém
stupni nevybočil.
Závěrem je třeba poznamenat, že odvolací soud respektoval pokyny Nejvyššího
soudu i v otázkách ukládání trestu a v souladu se zákonem ve prospěch
dovolatelky vyhodnotil mimořádné okolnosti případu, kdy dovolatelka jednala ve
specifické situaci vyvolané tlakem dlouhodobého aktivně vykonávaného
psychického i fyzického domácího násilí ze strany poškozeného P. V. Proto jí za
oba sbíhající se trestné činy neuložil úhrnný trest odnětí svobody v rámci
základní trestní sazby, který zákon u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1
tr. zák. stanoví v rozmezí 10 až 15 let, nýbrž za použití moderačního
ustanovení § 40 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody
výrazně pod touto sazbou, a to ve výměře sedmi let.
Z důvodů, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, lze
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci považovat za věcně správný.
Podanému dovolání tak zároveň nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
dovolání obviněné K. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněné k přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí,
předseda senátu soudu prvního stupně návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. nepodal,
přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k vlastnímu postupu podle § 265o odst. 1
tr. ř. O tom nebylo zapotřebí rozhodovat zvláštním (samostatným) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler