3 Tdo 61/2024-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023, č. j. 7 To 301/2023-446, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 27/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 25 T 27/2023-394, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s obviněným R. G., kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně)
dne 5. 3. 2023 v době kolem 00:50 hodin v Praze, XY, na chodníku před disco klubem XY poté, co poškozený E. M. napomenul obviněného M. R., aby se choval slušněji a nestrkal do něj, udeřil nejprve obviněný R. G. rukou sevřenou v pěst poškozeného do očnice na pravé části obličeje a vzápětí, když si poškozený instinktivně zakrýval obličej, vytáhl obviněný M. R. z pravé kapsy kalhot blíže nezjištěný nůž, kterým záměrně nejprve malou až střední intenzitou bodl poškozeného do levé části hrudníku, načež když se další rány poškozený snažil vykrýt svou levou rukou, ho obviněný M. R. bodl nožem také do oblasti lokte, a když poškozený ve snaze se bránit chytil obviněného M. R. zezadu do tzv. kravaty svou levou rukou, obviněný M. R. poškozeného opakovaně bodal až velkou intenzitou do levé ruky a až střední intenzitou do kolen z obou stran, načež poškozený obviněného M. R. pustil a ten i se spoluobviněným R. G. odjel z místa vozidlem Mercedes-Benz, přičemž uvedeným způsobem obviněný M. R. způsobil poškozenému E. M. tři bodnořezné rány v oblasti hřbetní a zevní plochy horní části levého předloktí zasahující hluboko do svaloviny s krevním výronem a otokem měkkých tkání horní části levého předloktí délky až 20 cm, bodnořeznou ránu na zadní ploše levé paže velikosti 3 x 1 cm s navazujícím bodným kanálem jdoucím směrem nahoru délky asi 10 cm, několik bodných ran v oblasti levého lokte, bodnou ránu na přední ploše hrudníku vlevo zevně od levé bradavky s vbodem délky 2 cm s navazujícím bodným kanálem jdoucím směrem nahoru zasahující do podkoží s menším otokem měkkých tkání a proniknutím vzduchu do podkoží, bodnou ránu na vnitřní ploše levého kolene pod čéškou zasahující drobně do kolenního kloubu a bodnořeznou ránu na zevní ploše levého kolene velikosti 4 x 1 cm zasahující do podkoží, kdy v souvislosti s bodnořeznými poraněními levého předloktí došlo k přetnutí levého loketního nervu v úrovni předloktí a k poranění svalů předloktí, pro což se byl poškozený nucen podrobit operaci ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a v důsledku těchto zranění byl výrazně, zejména pro hospitalizaci, podstoupení operace v celkové narkóze, nemožnost používat levou horní končetinu a bolest, omezen v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů.
2. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 87 386 Kč. Poškozený E. R. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 22. 9. 2023, č. j. 7 To 301/2023-446.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Ve vztahu k prvnímu z nich namítl především, že závěr o jeho vině byl postaven jen na výpovědi poškozeného. K dispozici nebyly kamerové záznamy, daktyloskopické či pachové stopy, nebyla nalezena jeho DNA a přes podrobnou prohlídku jeho vozidla policie nenašla ani útočnou zbraň. Že by útočníkem mohl být právě on, poškozenému řekl svědek Z. V. To, že ho poškozený označil, mohlo být ovlivněno i skutečností, že poškozený byl poměrně vážně zraněn a byl pod vlivem alkoholu. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly tím, zda pachatelem nemohl být někdo jiný, když na místě byly přítomny i jiné osoby. Nade vši pochybnost nebylo vyloučeno ani to, že ke zranění poškozeného mohlo dojít někde jinde. S těmito skutečnostmi se soudy nevypořádaly a jejich rozhodnutí jsou tak nedostatečná a nepřezkoumatelná. Výpověď poškozeného nebyla zcela konzistentní, v průběhu řízení ji měnil, a to např. ohledně chycení do tzv. kravaty. Soudy přesto jeho výpověď vyhodnotily jako věrohodnou. Naproti tomu výpověď dovolatele, která byla stále shodná, byla označena za nevěrohodnou. Svědek Z. V. před soudem vypověděl, že neviděl, že by dovolatel měl v ruce nůž a že by poškozeného bodl, ačkoli v přípravném řízení tvrdil něco jiného a právě to bylo důvodem pro zahájení trestního stíhání dovolatele. Procesně použitelná výpověď zmíněného svědka nepodporuje tvrzení poškozeného, což je klíčové za situace, kdy se nenašla bodná zbraň ani DNA dovolatele. Celou situaci pak dotváří výpověď svědka R. R., který byl s dovolatelem po celou dobu a žádnou krev neviděl. Výpověď poškozeného tedy zůstává zcela osamocená a proti ní stojí výpovědi dovolatele, spoluobviněného R. G. a svědků Z. V. a R. R. I kdyby se někteří svědci soudu jevili jako nevěrohodní, tak bylo třeba se důkladně zabývat rozpory ve výpovědích ostatních svědků, resp. obviněných. V tomto směru odůvodnění rozhodnutí soudů neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a je proto namístě aplikování zásady in dubio pro reo.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že došlo k vadné právní kvalifikaci skutku. Skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví. Nebylo-li úmyslné zavinění dáno ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví, ale jen k následku ublížení na zdraví, pak přichází v úvahu jednání kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. U zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být následek v podobě těžké újmy na zdraví zaviněn úmyslně, a právě na toto zjištění soudy zcela rezignovaly. Přímý ani eventuální úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutné jej na základě zjištěných okolností prokázat. Dovolatel popřel, že by chtěl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a soudy se proto měly zabývat pohnutkou a okolnostmi, za kterých k útoku došlo. Bohužel se však spokojily jen se závěrem znaleckého posudku. V něm byl ovšem uveden jen následek. Soudy se za zapomněly zabývat příčinnou, kterou ze znaleckého posudku vyčíst nemohly.
7. S odkazem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li dovolací soud moci ve věci rozhodnout sám ve smyslu § 265m tr. ř. Současně bylo navrženo, aby s ohledem na uplatněné dovolací námitky a obsah spisu Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť dovolatel uložený trest odnětí svobody již vykonává.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné argumenty se vztahují k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a že tedy usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout zřejmě podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obsahem dovolání je pouze opakování dřívější obhajoby, kterou obviněný uplatnil již před soudem prvního stupně a následně shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. S jeho námitkami, že mohlo dojít k záměně osob, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a že nedůvodně nevyhověly jeho důkazním návrhům, se soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 4. –12. a odvolací soud v bodech 6. a 7. Obviněný brojí v podstatě jen proti skutkovým zjištěním, a to i v části formálně se týkající dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I zde vychází z alternativního skutkového stavu, že jeho úmysl směřoval pouze ke způsobení lehké újmy na zdraví.
9. Soudy řádně odůvodnily, na základě čeho dovodily, že to byl právě obviněný, kdo způsobil poškozenému doložená zranění. Z popisu skutku je pak zřejmé i to, že jednal v úmyslu přímém, jak je blíže rozvedeno v bodě 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Oba soudy též dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je však namístě pouze tehdy, pokud soud nějaké pochybnosti má, nikoli pokud je nemá. K tomu státní zástupce odkázal na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu z předchozích let. Nejvyšší soud podle názoru státního zástupce v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení zmíněné zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud k uvedené zásadě konstatoval, že dané pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Rovněž z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Zmíněná námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Ani po zavedení tohoto nového dovolacího důvodu se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí úplného skutkového přezkumu. Obdobným způsobem hodnotí nové znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i Ústavní soud.
10. S ohledem na odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu státní zástupce uzavřel, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a nemohou být. Pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě vysvětlí, proč pochybnosti o skutkovém stavu nemá, pak není důvod k užití zásady in dubio pro reo. Jestliže tedy obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo, pak jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad tato zásada byla porušena, když soudy pochybnosti neměly.
11. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň dal z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného sice lze (s velkou mírou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (též v první alternativě), a v souvislosti s oběma předchozími pak i pod obviněným sice výslovně nezmíněný, avšak implicitně též namítaný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), avšak důvodnými je neshledal.
16. Výhrady obviněného jsou soustředěny prakticky výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, případně půjde o čin mírněji trestný). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se fakticky vztahují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Nejvyšší soud každopádně v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
18. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
19. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
20. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 3 a Městský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.
21. Nelze jim vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozeného E. M. (jenž se s obviněným před spácháním činu neznal a nebyl u něj zjištěn vůbec žádný, byť jen potenciálně možný, důvod pro křivé obvinění dovolatele a krytí skutečného útočníka), znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (a to nejen pokud jde o objektivní popis a charakter zranění poškozeného, ale i mechanismus jejich vzniku, který odpovídal výpovědi poškozeného), protokolu o ohledání místa činu, odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, výpovědi svědka Z. V., částečně i výpovědi samotného dovolatele (který přiznal, že v inkriminované době na místě činu byl a dostal se s poškozeným do fyzického konfliktu) aj. Rozhodně není pravdou, co obviněný uvedl ve svém dovolání (a na čem jej v zásadě vystavěl), že výpověď poškozeného je jediným důkazem svědčícím o jeho vině.
22. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou pouhým opakováním námitek odvolacích, jimiž se Městský soud v Praze zabýval a dostatečně na ně reagoval. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
23. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. str. 3-4, bod 7. napadeného usnesení odvolacího soudu a zejména str. 5-10, body 4. – 12. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
26. Soudy nižších stupňů naprosto důvodně uzavřely, že obhajoba obviněného byla nevěrohodná sama o sobě a bez pochybností byla vyvrácena výše zmíněnými přímými i nepřímými důkazy. Dovolání není ničím jiným než trvající polemikou s hodnocením provedených důkazů. Obviněný netvrdí, že by z konkrétních důkazů vyplývala konkrétní jiná zjištění, než jaká učinily soudy. Poukazuje pouze na určité rozpory mezi výpovědí poškozeného a některých svědků, resp. jeho vlastní výpovědí, prakticky tedy na to, že zde existují dvě skupiny protichůdných důkazů a za té situace že měla být aplikována zásada in dubio pro reo. S tím ovšem nelze souhlasit. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde však nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele neměly (jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí).
27. Dovolací námitka spočívající v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, sice na první pohled spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti však má i tato námitka svůj pravý základ v otázce skutkových zjištění. V souvislosti s prosazováním své obhajovací verze obviněný zpochybňuje prokázání úmyslného zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, což evidentně navazuje na jeho předchozí argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nebylo prokázáno, že by ve výroku popsaná zranění poškozenému způsobil on, nebo přinejmenším, jakým způsobem a za jakých okolností na poškozeného zaútočil). Veškerá tato argumentace je ovšem značně mlhavá a úkolem Nejvyššího soudu samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel. Naopak, v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud napadené výroky přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů v dovolání jasně vymezených. Postačí proto jen ve stručnosti zmínit, že není pravdou, co obviněný uvedl na předposlední straně svého dovolání, že oba soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na prokázání formy jeho zavinění. Jak vyplývá zejména z bodu 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, u obviněného bylo shledáno zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a tento závěr byl správně učiněn při zohlednění prokázaného způsobu útoku, počtu, intenzity a lokalizace zasazených úderů, charakteru použité zbraně atd.
28. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který obviněný navíc ani výslovně neoznačil).
V. Způsob rozhodnutí
29. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
30. Pokud obviněný ve svém dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek