3 Tdo 635/2025-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. C. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 19/2025-128, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 140/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 88 T 140/2024-102, byl obviněný J. C. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 30. 8. 2024 v době kolem 03:25 hod. v Brně po jednosměrné komunikaci v ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. CUPRA Formentor, r. z. XY, ve vlastnictví společnosti ŠkoFIN s. r. o., přičemž se v důsledku požití alkoholu nevěnoval dostatečně řízení vozidla a dopravní situaci v místě a z domu XY č. XY vyjel směrem vpravo a bokem vozidla narazil do boční strany zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. KIA Ceed r. z. XY, ve vlastnictví P. K. a pravou přední částí vozidla narazil do levé zadní části zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. DACIA Logan r. z. XY, ve vlastnictví M. K. s takovou intenzitou, že vozidlo Dacia Logan se posunulo vpřed a narazilo do zadní části zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. AUDI A4 r. z. XY, ve vlastnictví O. M., a z místa nehody ujel na ulici XY, kde vozidlo Cupra odstavil, přičemž při následné kontrole hlídkou OHS MŘ Policie Brno pro zmatečné a zpomalené chování, vzlykavou náladu, nekoordinované pohyby, nejistý postoj i chůzi a zápach alkoholu jevil známky požití alkoholu, kdy následnou orientační dechovou zkouškou mu byla v 03:39 hod. zjištěna hladina alkoholu v dechu ve výši 1,50 g/kg, v 03:45 hod. ve výši 1,84 g/kg a bezprostředně poté v 03:51 hod. ve výši 1,84 g/kg.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl pak obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do všech jeho výroků, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 19/2025-128, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku zrekapituloval skutek, pro který byl stíhán, zákonný katalog dovolacích důvodů a následně konstatoval, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení uvedeného skutku, neboť nešlo o trestněprávní jednání. Soudy prvního i druhého stupně nesprávně hodnotily důkazy a skutkový stav a nesprávně kvalifikovaly skutek. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že obviněný usedl za volant pod vlivem drog nebo alkoholu. Soudy prvního i druhého stupně tak porušily zásadu in dubio pro reo.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 19/2025-128, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 88 T 140/2024-102, a aby obviněného zprostil viny.
7. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že námitky obviněného jsou značně kusé a jejich smysl lze obtížně vyložit. K nesprávnému právnímu posouzení uvedl, že dovolání neobsahovalo žádnou argumentaci, k níž by bylo možno se vyjádřit a žádnému dovolacímu důvodu tedy neodpovídala.
8. K námitce tvrzeného porušení pravidla in dubio po reo konstatoval, že dovolatel nepředložil žádnou konkrétní pochybnost a nikterak nereagoval na odůvodnění soudů prvního a druhého stupně, se kterými státní zástupce vyjádřil souhlas. Zdůraznil, že by bylo logicky nevysvětlitelné, aby se před policisty a přítomnými svědky obviněný doznával, pokud by vozidlo neřídil.
9. Co se týkalo případného rozporu skutkových zjištění a obsahu důkazu, připomněl státní zástupce závěry judikatury Ústavního soudu, podle kterých je třeba takový rozpor konkrétně specifikovat, což ovšem dovolatel neučinil. Pokud se obviněný omezil toliko na námitku porušení pravidla in dubio pro reo, taková je zásadně pod dovolací důvody nepodřaditelná (s výjimkou případu extrémního rozporu, který by narušil právo na spravedlivý proces) a tak tomu bylo i v tomto případě.
10. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
12. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, a to z důvodů, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolací argumentace obviněného bylo možno jeho námitky (s výhradou jejich níže akcentové nespecifičnosti) formálně rozdělit jak na skutkové, tak právní, tak i procesní.
18. Současně však bylo nutno akcentovat, že obviněný sice formálně
reklamoval nesprávné právní posouzení skutku, avšak vystavěl jej na přesvědčení o nesprávném hodnocení důkazů a z něj vzešlých skutkových zjištění, které byly ustáleny v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Předně nutno konstatovat, že se obviněný omezil na velice úspornou a ryze abstraktní argumentaci postrádající jakékoliv konkretizované námitky, což značně limitovalo i vyjádření Nejvyššího soudu (viz bod 13. tohoto usnesení).
19. Pokud tedy obviněný brojil proti správnosti skutku, učinil tak zcela nedostatečným způsobem. Skutková zjištění lze totiž napadat za výjimečných okolností výlučně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten pak pamatuje na tři varianty skutkových vad, o které lze dovolací přezkum opřít – zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a přijatými skutkovými zjištěními, rozhodná skutková zjištění vystavěná na procesně nepoužitelných důkazech nebo nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Obviněný však tento dovolací důvod nejenže neuplatnil, ale ani svojí argumentací neidentifikoval. Jeho výhrada se totiž omezila na generalizované konstatování o nesprávném hodnocení důkazů a popření, že by vozidlo řídil, aniž by však reflektoval nalézacím soudem provedené důkazy a z nich vzešlá skutková zjištění. Taková námitka se tedy zcela minula s kterýmkoliv ze zákonných dovolacích důvodů, neboť ji lze označit toliko za sveřepé odmítnutí výsledků dokazování (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Je bezpochyby právem obviněného setrvat na svých skutkových tvrzeních, avšak pokud neoznačí konkrétní vady subsumovatelné pod některý z taxativně určených dovolacích důvodů, není Nejvyšší soud povinen a ani oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí. Dovolací řízení totiž není ovládáno revizním principem a takováto dovolací námitka je proto zcela nedostačující (viz body 13. a 14. tohoto usnesení) a nelze ji přiznat žádnou dovolací relevanci.
20. Nejvyšší soud v reakci na takto všeobecnou námitku mohl toliko konstatovat, že soud prvního stupně provedl dostatečné penzum důkazů pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností plně v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. Takto provedené důkazy pak hodnotil podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a z takového procesu vzešlým skutkovým zjištěním proto nelze ničeho vytknout. Současně své závěry i náležitě srozumitelně a pečlivě odůvodnil, jak jej zavazuje § 125 odst. 1 tr. ř.
21. V rámci výslovně uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný toliko zopakoval jeho předpoklad, tedy konstatoval nesprávné právní posouzení, aniž by jakkoliv specifikoval, v čem jej spatřoval. Naopak je z jeho argumentace zřejmé, že tento důvod uplatnil až sekundárně na platformě vlastního skutkového děje, respektive popření, že by vozidlo řídil. Takovým způsobem nelze ovšem taktéž dovolací přezkum založit, neboť v rámci jmenovaného dovolacího důvodu je třeba důsledně vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Tím, že obviněný fakticky konstatoval toliko to, že vozidlo neřídil, což je jeho skutkové tvrzení, a nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že byl shledán vinným trestným činem, nezbylo Nejvyššímu soudu než odkázat se na shora uvedené závěry o správnosti skutkových zjištění a navázat konstatováním o správnosti právního posouzení skutku, neboť bylo zjištěno, že řídil motorové vozidlo ve stavu opilosti, která takovou činnost vylučovala. Tím naplnil jak základní skutkovou podstatu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, tak i tu kvalifikovanou podle § 274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když svým jednáním způsobil dopravní nehodu.
22. Co se pak týče tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo, tato neměla v daném případě vůbec své místo. Předně se jedná o námitku procesní, která najde v dovolacím řízení uplatnění toliko za situace, kdy by pochybnosti byly způsobilé založit extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními. Pravidlo v pochybnostech ve prospěch pachatele se totiž uplatní za situace, kdy jsou přítomny důvodné pochybnosti, a to ve vztahu ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Pravidlo in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě, pokud proti sobě obviněný postavil vlastní skutkové tvrzení a skutková zjištění soudu opřené o výsledky provedeného dokazování, nemohly z takového porovnání vyplynout pochybnosti žádné, natož pak takové, které by odůvodňovaly dovolací přezkum. Jednání obviněného tedy bylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností (viz shora), a nelze proto zvažovat žádné dvě varianty skutkového děje, a tedy ani aplikaci pravidla in dubio pro reo.
23. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly toliko v rovině opakování vlastních skutkových tvrzení, a tak se s reklamovaným dovolacím důvodem zcela minuly.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
24. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
25. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu