3 Tdo 665/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
června 2006 o dovolání podaném obviněným M. Š. a J. Ch., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 101/2004 ze dne 30. 11. 2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp.zn. 17 T 55/1999, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 55/1999 ze dne
11. 6. 2004 byl dovolatel M. Š. uznán vinným trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a
c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a dovolatel M. Ch. trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4
tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný
skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
uvedené trestné činy byl M. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a M. Ch. k
trestu odnětí svobody na dobu sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
s dozorem. Obviněnému M. Ch. byl dále uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,-
Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,
mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 roku. Obviněný M. Š.
byl současně podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn
obžaloby pro další dílčí útok souzených trestných činů popsaný ve výroku
citovaného rozsudku.
V předmětné věci podali M. Š. i M. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v
Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 101/2004 ze dne 30. 11. 2004 tak, že napadený
rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného M. Š. ve výroku, jímž byl pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem a ohledně
obviněného M. Ch. ve výroku o uloženém peněžitém trestu a znovu rozhodl tak, že
se obžalovaný M. Š. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s
dohledem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba jmenovaní obvinění
dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších,
pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody
shodně označili ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a
písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedli
ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. prakticky
shodnou argumentaci, a sice, že jejich trestní stíhání bylo zpočátku vedeno
vazebně, když usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. 3 To
25/97 byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. 4. 1997 sp. zn. 1 T 7/97, kterým bylo rozhodnuto o
ponechání obviněných ve vazbě. Tato věc byla Vrchním soudem v Praze projednána
v neveřejném zasedání, přičemž předsedou senátu byl JUDr. M. J. Ve věci byl
dále vydán rozsudek Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2002,
č. j. 17 T 55/99-5063, proti kterému podali obvinění odvolání, na jehož
podkladě byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
9. 2002, sp. zn. 3 To 84/02. Toto usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno
po projednání věci v neveřejném zasedání, když předsedou senátu byl JUDr. J. V.
Senát, jehož předsedou byl JUDr. J. V., mimo jiné rozhodoval o stížnosti
obviněného Ch. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
4. 1977, sp. zn. 1 T 7/97, když předsedou tohoto senátu v době vydání usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997 byl JUDr. M. J. Senát, který
rozhodoval o odvolání odsouzených proti rozsudku Krajského soudu v Č.
Budějovicích ze dne 9. 4. 2002, č. j. 17 T 55/99-5063, byl tak vyloučen z
rozhodování o tomto odvolání, neboť již rozhodoval o stížnosti proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.4.1997, sp. zn. 1 T 7/97, když
dle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. je z vykonání úkonu trestního řízení
vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení mimo jiné
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. M. Š. uvedl,
že soud opřel svá skutková zjištění především o výpovědi svědků M., které
obhajoba považovala za nepoužitelné, neboť dle dovolatele mohlo být skutkově
zjištěné jednání posouzeno maximálně jako nezákonné potvrzování celních dokladů
svědkem M. (německý celník) s tím, že tyto doklady měly prokázat vývoz cigaret
na území České republiky (dále i ČR), ke kterému však nedocházelo. Takové
jednání pak nemůže být kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby, a toto nemůže být přičítáno k tíži odsouzeného M. Š., a
nemůže být kvalifikováno ani jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele. Soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že obviněný M. Š. měl
jako spolupachatel zabránit vyměření cla, daně z přidané hodnoty a spotřební
daně u rozsudkem uvedeného množství kartonů cigaret, které tak bylo do České
republiky dovezeno v rozporu s celními předpisy, tedy bez celního odbavení,
přičemž toto samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §
148 odst. 1, 4 tr. zák. ani trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Ve skutkové větě podle něj není nijak uvedeno, že bylo
zatajeno nějaké zdanitelné plnění, čímž mohlo dojít k vyměření nižší daně nebo
by k jejímu vyměření vůbec nedošlo. Dále dovolatel konstatoval, že pachatelem
trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle § 148 tr. zák. může být subjekt, který je povinen takovou platbu provádět, tedy, on by musel
být vlastníkem dováženého zboží nebo alespoň jeho spoluvlastníkem nebo by musel
být nějakým způsobem ve spojení s vlastníkem tohoto zboží, přičemž skutková
věta neuvádí ani to, že by odsouzený měl minimálně povědomí o tom, že má být
nějaká daň vyměřena. Obdobně, jestliže podle napadeného rozsudku došlo pouze k
nepodrobení dovezeného zboží celnímu odbavení, nelze bez dalšího dovodit úmysl
obviněného M. Š. způsobit tímto jednáním škodu nebo opatřit neoprávněný
prospěch sobě nebo jiné osobě ve smyslu ustanovení o trestném činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele. Dále namítl, že pro vznik povinnosti zaplatit
rozsudkem uváděné daně a cla a případně pro jejich následné nezaplacení, a tak
i způsobení škody nebo neoprávněného prospěchu, by muselo být zboží dovezeno do
ČR a v ČR spotřebováno, tedy nemohlo by se jednat o pouhý tranzit zboží přes
Českou republiku. Skutková věta ovšem žádným způsobem neuvádí, co se se zbožím
po jeho průjezdu celnicí P.-S. do ČR stalo, když bez dalšího nelze dovodit, že
toto zboží v ČR zůstalo a bylo spotřebováno. Ze skutkových zjištění nelze podle
něj dále dovodit, zda a jaká daňová povinnost vznikla ani komu vznikla, a tedy
nelze ani posoudit, zda tuto povinnost někdo zkrátil, když ve skutkové větě
chybí tvrzení o tom, zda bylo případně podáno daňové přiznání. Dle dovolatele,
samotné dovezení zboží ani samotné neplnění povinností vyplývajících z
pravomoci odsouzeného, byť by toto porušení bylo úmyslné, není trestným činem.
Ke zkrácení daně může dojít pouze jednáním ve vztahu ke správci daně, neboť
jemu se daň odvádí, skutková věta však neuvádí, jakým způsobem měl toto
obviněný provést. Z napadeného rozsudku rovněž nelze dovodit existenci
příčinného vztahu mezi popsaným jednáním odsouzeného M. Š. a způsobením škody,
když ani tato škoda není spolehlivě zjištěna. Proto nelze jeho jednání posoudit
jako výše uvedené trestné činy.
Obviněný M. Ch. z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. ohledně posouzení skutku jako trestného činu podle § 148 odst. 1 odst. 4 tr.
zák. uplatnil v podstatě shodné námitky jako M. Š. Navíc doplnil, že dle
skutkové věty se měl podílet na financování nákupu cigaret od h. firmy R., ale
není dovozena a vysvětlena souvislost mezi případným financováním nákupu
cigaret a dovozem konkrétních zásilek do ČR. Rovněž není uvedeno, komu vznikla
a zda vůbec vznikla daňová povinnost, bez dalšího nelze totiž presumovat, že
vznikla právě dovolateli M. Ch.. Není dále uvedeno a bez dalšího nelze dovodit
existenci příčinného vztahu mezi popsaným jednáním odsouzeného a způsobením
škody, když tato není ani spolehlivě zjištěna.
Dovolatelé dále poukázali na nepřiměřeně dlouhou dobu trestního stíhání, které
bylo zahájeno v roce 1996, tedy bylo vedeno více jak 8 let, což je doba zcela
jistě nepřiměřená. Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen Úmluva), má každý právo na to, aby jeho věc byla
projednána soudem v přiměřené lhůtě. Shodně dle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina) má každý právo na to, aby jeho věc
byla projednána bez zbytečných průtahů. Průtahy řízení dle jejich názoru však
oni nijak nezavinili, toto nelze tedy přičítat k jejich tíži. Pokud byli uznáni
vinnými označenými trestnými činy až po uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby, měla
být tato skutečnost při ukládání trestu zohledněna a měly jim být uloženy
tresty pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákonem v souladu s
ust. § 40 tr. zák. Soudem měla být také zkoumána materiální stránka trestného
činu a mělo tak být postupováno v souladu s § 88 odst. 1 tr. zák., tedy mělo
být zkoumáno, zda bylo na místě použít vyšší trestní sazbu, pokud byly dány jen
formální podmínky pro její použití. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, v
napadené části podle § 265k tr. ř. zrušil a v souladu s ust. § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obvinění M. Š. a M. Ch. v plném rozsahu zprošťují obžaloby. Dovolání obviněného M. Ch. podané prostřednictvím obhájce JUDr. V. S., bylo
později doplněno dalším dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. T. S.,
kterým doplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami
vztahujícími se k nepřiměřené délce trestního stíhání. V tomto smyslu poukázal
také na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Uvedl, že obviněný měl zájem
na urychleném skončení trestního stíhání, které se již táhlo po značnou dobu a
mělo významné dopady na jeho osobní a rodinný život i z hlediska zdravotního,
jakož i možnosti pracovního zapojení. Případná neúčast obviněných u hlavního
líčení z hlediska zdravotních obtíží byla vždy zjevná a řádně lékařsky doložená
a nelze z ní dovodit jejich úmysl trestní stíhání účelově protahovat. Podle něj
nelze obviněnému klást k tíži, pokud již v přípravném řízení využíval zákonných
prostředků ke své obhajobě, a to i v hlavním líčení ve vztahu k dalším návrhům
na doplnění dokazování. Pokud pak jde o rozsah, skutkovou a právní složitost
projednávané věci, nelze konstatovat, že by se jednalo o nějak zvlášť rozsáhlou
věc, vybočující z rámce věcí běžně projednávaných v prvním stupni krajským
soudem. Uvedl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo
na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý
proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38
odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na podporu svých tvrzení dále uvedl
některé nálezy Ústavního soudu, v nichž se tento nepřiměřenou délkou řízení
zabýval (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03).
Dále uvedl, že
Nejvyšší soud se ve své judikatuře ve většině neztotožnil s výkladem nižších
soudů, které vyvodily z nepřiměřené délky trestního řízení povinnost zastavit
trestní stíhání, byť existují i rozhodnutí, v nichž tento závěr Nejvyšší soud
akceptoval a potvrdil, když převážně šlo o taková rozhodnutí soudů nižších
stupňů, kdy nebylo v době zastavení řízení ve věci meritorně rozhodnuto. Pokud
soudy zastavovaly řízení např. ve fázi odvolacího řízení, tj. po zrušení
meritorního rozsudku, z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tato rozhodnutí
již Nejvyšší soud ČR neakceptoval a konstatoval, že pokud již řízení meritorně
rozhodnuto bylo, nelze podle jeho názoru rozhodnutí zrušit pro porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud vychází v převažující
judikatuře z názoru, že Úmluva nestanoví pro takový případ nepřípustnost
trestního stíhání ani důvod ke zrušení rozsudku, ale připouští jen spravedlivé
zadostiučinění podle čl. 41, není-li dostatečnou satisfakcí již samotný výrok o
porušení Úmluvy. Dále uvedl některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž tento
dovodil, že trestní stíhání nemůže být zastaveno toliko z důvodu průtahů v
řízení (např. II. ÚS 32/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 527/03, III. ÚS 217/03, III. ÚS
95/04, IV. ÚS 8/03). Detailněji se zabýval nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, když v souladu s ním dospívá k závěru, že
pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň
je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny) je v
souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Rovněž
konstatoval, že v průběhu řízení shledal několik fází, kdy jak orgány v
přípravném řízení, tak samotné obecné soudy se dopouštěly významných průtahů,
které přispěly k jeho celkové délce. Naopak jednání dovolatele nikterak
významně k jeho délce nepřispělo, když tento i jeho obhájce s příslušnými
orgány spolupracovali, dostavovali se k úkonům. Na celkovou délku řízení měl
bezpochyby vliv i značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v
trestním řízení posuzovaly, dále povaha jeho činnosti a také změny v právní
úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe dovolatelova
jednání. To však nezbavovalo tyto orgány povinnosti konat tak, aby k průtahům v
řízení nedocházelo, neboť jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to,
že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či
obtížně zhodnotitelná. Uvedl dále, že se zvětšujícím se časovým odstupem od
spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální
prevence, to tím spíše, jestliže posuzované jednání dovolatele bylo v jeho
životě jistým excesem, který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který
vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. V
těchto souvislostech odkázal i na úvahy v rozsudku Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 9. 4. 2002, sp. zn.
17 T 55/99, kde se v odůvodnění podává,
že jednání pachatelů se skládalo z velkého počtu útoků páchaných po delší dobu
na území několika států a značnou část důkazů bylo nutno opatřovat
prostřednictvím dožádání příslušných orgánů cizích států. Zejména provádění
důkazů svědeckých bylo časově náročné, přičemž nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, že by ze strany orgánů přípravného řízení docházelo k nějakým
záměrným či jiným neodůvodněným průtahům ve věci. Podle něj by ovšem i přesto
Nejvyšší soud neměl ponechat v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které
stanovilo dovolateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ze strany
obecných soudů respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva
na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele. Uvedl,
že i Evropský soud pro lidská práva a Evropská komise pro lidská práva
nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu
kompenzovat jeho porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu,
současně však takovou formu kompenzace nevyloučily. Doplnil dále, že soudy
rovněž nesprávně aplikovaly ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., když nebyl dán
důvod pro užití přísnější kvalifikace se zřetelem na citované ustanovení, v
projednávaném případě tedy pro užití odst. 4 § 148 tr. zák., což platí i o
rozhodnutí o způsobu výkonu trestu dle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zák. S
ohledem na shora uvedené závěry pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR
napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a v souladu s §
265m tr. ř. rozhodl tak, že se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. Nad rámec výše uvedeného pak dodal, že odvolací soud nevzal v úvahu, že od
spáchání trestné činnosti uplynula doba deseti let, během kterých dovolatel
vedl řádný život, a to stejně tak, jako před spácháním trestné činnosti. Při
úvaze o trestu měl odvolací soud rovněž přihlédnout k dlouhodobě špatnému
zdravotnímu stavu dovolatele. Vzhledem zejména k těmto osobním poměrům
obviněného není možné uložit trest odnětí svobody, který jediný přichází v
úvahu, v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 148 odst. 4 tr. zák. od pěti
do dvanácti let, ale že jsou zde naopak dány podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v souladu s ust. § 40
odst. 1 tr. zák. Proto pro případ, že dovolací soud obviněného M. Ch. nezprostí
obžaloby, byla by z hlediska naplnění účelu trestu postačující v daném případě
pohrůžka trestem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Současně navrhl,
aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání dle § 265o odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Z hlediska
§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že námitky obou dovolatelů zde nemohou
obstát, a to z několika důvodů. Důvod vyloučení se především musí týkat orgánu,
který ve věci samé rozhodl, tj. který vydal rozhodnutí dovoláním napadené. Podaná dovolání směřují proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, dovolatelé však na podporu svých tvrzení uvádějí
pouze okolnosti týkající se údajné podjatosti senátu odvolacího soudu, který
byl činný při vydání dřívějšího rozhodnutí tohoto soudu, a to usnesení ze dne
24. 9. 2002, sp. zn. 3 To 84/02. Proto jsou tyto námitky ve vztahu k rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004 zcela
irelevantní. Vzhledem k tomu, že v dovolání zmiňovaný JUDr. M. J. figuroval
jako předseda senátu též při vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, dodal, že dle § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. je po podání obžaloby z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce,
který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána
obžaloba. Na obviněné byla poprvé podána obžaloba dne 27. 2. 1997, Krajský soud
usnesením z 1. 4. 1997, sp. zn. 1 T 7/97, rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e)
tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a současně podle § 192 tr. ř. rozhodl tak, že oba obviněné ponechal ve vazbě. Stížnost obviněných pak byla
zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 3 To 25/97, přičemž jako předseda
senátu při vydání tohoto rozhodnutí figuroval JUDr. J. Je zřejmé, že šlo o
rozhodování o vazbě nikoli ve stadiu přípravného řízení, ale o rozhodování v
řízení před soudem, a účast JUDr. J. na tomto rozhodování tedy v žádném případě
nemohla založit důvod jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve
smyslu ust. § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. Navíc okolnost, že ve věci sp. zn. 3
To 101/2004 vystupuje soudce, který byl již v dřívějších stadiích řízení činný,
musela být obviněnému známa již před rozhodnutím odvolacího soudu. Co se týče
námitek uplatněných obviněným M. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento vychází z nesprávného právního názoru, podle
něhož je trestný čin podle § 148 tr. zák. trestným činem s omezeným okruhem
pachatelů (§ 90 odst. 1 tr. zák.) a může se ho dopustit toliko subjekt daně. Navíc dovolatel argumentuje tak, jako by provedení nebo neprovedení celního
odbavení bylo okolností z hlediska vzniku celní a daňové povinnosti naprosto
bezvýznamnou. Trestný čin podle § 148 tr. zák. ovšem trestným činem s omezeným
okruhem pachatelů není a jeho pachatelem i spolupachatelem může být nejen
subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň
nebyla jemu nebo i jinému subjektu daně vyměřena buď vůbec nebo ne v zákonné
míře.
Subjekt daně a subjekt trestného činu nemusí být totožný a nelze tak
zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) s trestní odpovědností
za zkrácení daně (viz R 25/1968). Teoreticky si tak lze představit i situaci,
kdy pachatel trestného činu podle § 148 tr. zák. nebude v žádném spojení se
subjektem daně (např. daňový poradce z nějakého důvodu úmyslně uvádí v daňovém
přiznání nepravdivé údaje, aniž by o tom svého klienta informoval). Dále uvedl,
že provedení celního odbavení bylo základním předpokladem pro vyměření cla i
daně z přidané hodnoty a spotřební daně, a pokud obviněný M. Š. propustil
vozidla s nákladem cigaret bez celního odbavení, pak tím zatajil, že subjektům,
které by jinak byly povinny clo a daně odvést, vznikla daňová a celní
povinnost, a naplnil tak všechny zákonné znaky trestného činu podle § 148 tr. zák., aniž by musel být sám subjektem daně. K námitkám týkajícím se možného
tranzitu zboží podotkl, že je nutno vycházet ze skutkového zjištění, podle
kterého zboží bylo dovezeno do ČR, přičemž tyto námitky považuje za
bezpředmětné také proto, že zboží bylo fakticky odňato celnímu dohledu a do
režimu tranzit samozřejmě nikdy propuštěno nebylo a celní dluh tudíž vznikl
okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu (§ 133, § 240 odst. 2 celního zákona č. 113/1993 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1997). K námitkám týkajícím se
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. uvedl, že pokud dovolatel v postavení celníka umožňoval vjezd vozidel s
nákladem cigaret na území České republiky bez celního odbavení, pak tím
nepochybně neplnil povinnosti vyplývající z jeho pravomoci a současně způsobil
škodu státu a opatřoval neoprávněný prospěch subjektům, které by jinak byly
povinny clo a daně zaplatit, když s ohledem na výši nevyměřeného cla a daní je
nepochybné, že šlo a značnou škodu na straně státu a současně o značný prospěch
na straně subjektů daní a cla ve smyslu § 158 odst. 2 písm. a) tr. zák. Není
přitom nutné, aby byly individualizovány subjekty, kterým pachatel opatřil
neoprávněný prospěch, a může se jednat i o určitý okruh osob konkrétně
neustanovených. Podle tzv. právní věty měl sice obviněný opatřit prospěch „sobě
a jinému“, přičemž je mu nutno přisvědčit, že skutková věta neobsahuje žádné
okolnosti týkající se neoprávněného prospěchu na straně samotného obviněného,
když jednoznačná skutková zjištění neobsahuje ani odůvodnění soudního
rozhodnutí. Toto pochybení však nemělo na postavení obviněného praktický dopad,
neboť opatření prospěchu jinému má z hlediska znaků jak základní, tak i
kvalifikované skutkové podstaty podle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,
rovnocenný význam jako opatření prospěchu samotnému pachateli. Délku trestního
řízení nelze podle názoru státního zástupce považovat za okolnost, která by
měla dopad na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.),
když toto nemůže být ani důvodem pro to, aby ve věci s ohledem na § 88 odst. 1
tr. zák. nebylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby. Námitky, kterými se dovolavatel domáhá aplikace § 40 tr. zák.
při
ukládání trestu, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, přičemž ani okolnost spočívající v délce trestního
řízení ostatně zřejmě není možno podřadit pod „okolnosti případu“ nebo „poměry
pachatele“, které jsou z hlediska aplikace § 40 tr. zák. podmiňující. Podle
názoru státního zástupce vycházejí námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným J. Ch. do značné míry z
předpokladu, že pachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. může být pouze
pachatel, který krátí svou vlastní daňovou či celní povinnost, přičemž odkázal
na argumentaci uvedenou v souvislosti s druhým dovolatelem. Nicméně lze podle
něj připustit, že skutek tak, jak je vymezen ve skutkové větě je možno
považovat z hlediska právní kvalifikace za hraniční případ mezi
spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pomocí dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., zejména toto platí o jednání, kterým byla zajištěna součinnost
německého celního úředníka M. G. M., když i ze skutkových zjištění vyplývá, že
jeho zapojení nepodmiňovalo samotnou realizaci nelegálních dovozů cigaret a
mělo význam pouze pro ztížení odhalení těchto dovozů. Obviněný se ovšem na
trestné činnosti podle zjištění uvedených ve skutkové větě podílel též
financováním nákupu cigaret, přičemž současně z dalšího vyplývá jeho vědomost o
tom, že při dovozu cigaret dojde ke krácení cla a dalších plateb. Jednání
spočívající ve financování nákupu cigaret lze tak považovat za článek řetězu
činností směřujících k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku
tvořících jeho skutkovou podstatu. Pokud úmysl pachatelů směřoval k tomu, aby
získali majetkový prospěch dovozem neprocleného a nezdaněného zahraničního
zboží, byl jeho nákup od zahraničního výrobce nepochybně součástí řetězu
činností směřujících k realizaci tohoto záměru. Co se týče námitek dovolatele v
souvislosti s délkou trestního řízení, odkázal na to, co již uvedl k obsahově
shodným námitkám obviněného Š. Uzavřel, že námitky obou dovolatelů jsou zjevně
nedůvodné, s výjimkou námitky obviněného Š. týkající se absence skutkových
okolností odpovídajících znaku trestného činu podle § 158 tr. zák. „opatřit
sobě neoprávněný prospěch“. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby
Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného J. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud se týká dovolání
obviněného M. Š., navrhl, aby Nejvyšší soud ČR toto odmítl podle § 265i odst. 1
písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou
dovoláních v neveřejném zasedání, přičemž s tímto souhlasil i pro případ jiného
nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento dovolací
důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již
v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. Citovaný důvod předpokládá splnění těchto dvou kumulativně
stanovených podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže
rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda
senátu), který byl ve věci podjatý z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Zákon však (z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b/ tr. ř.) neumožňuje,
aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval –
namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po
rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, lze v ní
spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení. Důvod dovolání vymezený
ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a
rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový
stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v
souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném
rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatelé shodně namítli na prvním
místě z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. skutečnost, že v
jejich věci rozhodoval vyloučený orgán – senát Vrchního soudu, v případech
popsaných shora. V těchto souvislostech je na místě zdůraznit, že podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V daném případě (z
příslušného spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích – sp.
zn. 17 T 55/99) je však zřejmé, že ani jeden dovolatel nenamítl tuto skutečnost
v jimi podaných odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 17 T 55/99, přičemž jim musela být
známa, neboť jim bylo usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 5. 1997, sp. zn. 1
T 7/97, doručeno prostřednictvím obhájce (srov. doručenka na č. l. 1896), a je
zjevné, že předsedou senátu Vrchního soudu v Praze rozhodujícího o jimi
podaných odvoláních dne 24. 9. 2002, sp. zn.3 To 84/02, byl soudce JUDr. J. V.,
jehož podpis je také na uvedeném usnesení uveden. Ačkoliv první namítané
usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v neveřejném zasedání a předsedou
senátu byl JUDr. M. J., jejich vědomost o přítomnosti soudce JUDr. V. vyplývá z
úředních záznamů o prostudování spisu na č. l. 4604 a 4605. Nebyly tedy takto
dány ani formální podmínky pro podání dovolání z tohoto dovolacího důvodu.
Podstatným je však i to, že prvně jmenované usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 5. 1997 bylo vydáno nikoliv v přípravném řízení, nýbrž ve stadiu řízení
před soudem, neboť Vrchní soud zde rozhodoval o stížnostech proti usnesení
Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 1. 4. 1997, kterým bylo rozhodováno po
podání obžaloby státním zástupcem dne 27. 2. 1997. Dle § 30 odst. 2, věta druhá
tr. ř. je přitom po podání obžaloby z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení rozhodoval o
vazbě osoby, na níž byla teprve poté podána obžaloba. Uvedený důvod dovolání je
tedy zjevně neopodstatněný.
Co se týče uplatněných argumentů v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je většina z nich uplatněna sice právně relevantně, avšak
zjevně neopodstatněně. Pokud jde o argument dovolatelů týkající se výpovědí
svědků M., o něž soudy opřely svá skutková zjištění, je nutno tento posoudit
jako směřující proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocením důkazů soudy,
kterýžto důvod dovolání nelze uplatnit v rámci žádného z dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud by bylo dovolání podáno jen z tohoto
důvodu, muselo by být Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z
hlediska námitek obviněných, že nemohli spáchat trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby, neboť jim daňová ani jiná podobná povinnost
nevznikla, lze souhlasit se shora uvedenou argumentací státního zástupce a
sice, že tento trestný čin může spáchat kdokoliv, kdo svým jednáním způsobí, že
daň či clo nebudou vyměřeny. Proto byl správně uznán vinným daným trestným
činem dovolatel M. Š., když tím, že úmyslně propouštěl kamiony se zbožím
(cigaretami) bez celního odbavení, způsobil, že zdanitelné plnění v podobě
dováženého zboží bylo zatajeno, takže clo ani příslušné daně nebyly vyměřeny,
přičemž ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že takto vznikla škoda ve
výši několika desítek miliónů Kč, tedy škoda velkého rozsahu (viz. § 89 odst. 11 tr. zák.). Rovněž M. Ch. naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť pokud ze
skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že se obviněný podílel na financování
nákupu cigaret v zahraničí, a poté je po dohodě s celníky M. a Š. dovážel bez
celního odbavení a bez podrobení dani do ČR, je nutno jeho jednání posoudit
jako úmyslné zatajení zdanitelného plnění a tím zkrácení cla a daně ve smyslu
skutkové podstaty uvedeného trestného činu s následkem v podobě způsobení škody
velkého rozsahu. Co se týče vzniku daňové povinnosti, ze skutkových zjištění
nepochybně plyne, že tato povinnost vznikla ohledně v rozsudku přesně
specifikovaného dováženého zboží a že následně na základě jednání obviněných
nebyla plněna, když nebyla nikým respektována zákonem stanovená povinnost v
podobě daňových přiznání (v rámci celního odbavení) ohledně dovážených cigaret,
takže poškozenému (Českému státu, zastoupenému Celním úřadem S.) byla tím, že
nebylo placeno clo ani daň, způsobena škoda velkého rozsahu. Z uvedeného lze
zcela jistě dovodit, že popsaným jednáním porušoval obviněný M. Š. ve smyslu
trestného činu podle § 158 tr. zák. svou povinnost vyplývající z jeho
pravomoci, kterou jako celník na hraničním přechodu S. měl, když právě jeho
úkolem (povinností) bylo podrobit celnímu odbavení zboží dovážené do ČR. O
úmyslu jmenovaného dovolatele svou nečinností opatřit jiné osobě
(spoluobviněnému M. Ch. a dalším) neoprávněný prospěch ve smyslu odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák., svědčí skutečnost, že trestný čin páchal za součinnosti
německého celníka M., spoluobviněného Ch. a B.
i dalších nezjištěných osob
právě s uvedeným záměrem. Tím, že své povinnosti neplnil, nebyly clo ani daně
zaplaceny a České republice tak vznikla škoda velkého rozsahu, jež je také
přesně ve výroku rozsudku Krajského soudu vyčíslena. Svým jednáním tak ve všech
útocích naplnili oba dovolatelé subjektivní stránku ve smyslu posuzovaných
trestných činů dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák a M. Š. i dle § 158 odst. 1
písm. c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák., neboť oba věděli a chtěli porušit
zájmy chráněné trestním zákonem v citovaných ustanoveních, když činy páchali ve
spolupráci s přesně daným záměrem. Ohledně posouzení, zda neoprávněný prospěch
byl opatřen „sobě či jinému“ je nutné konstatovat, že k trestní odpovědnosti
dle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. stačí, aby neoprávněný prospěch
byl opatřen jiné osobě (srov. § 158 odst. 2 písm. a) tr. zák.: „opatří-li činem…
sobě nebo jinému značný prospěch“). Skutečnost, že v daném případě se nejednalo
o pouhý tranzit zboží přes Českou republiku, ale naopak, zboží zde bylo
spotřebováno, byla soudy rovněž zcela nepochybně zjištěna, přičemž i tato
námitka se týká skutkových zjištění a nelze ji tak v rámci dovolacího důvodu
dle § 265b odst. 1 písm. g) uplatnit, v souvislosti s čímž Nejvyšší soud
pokládá za nutné dodat, že i pokud by se jednalo v posuzovaném případě o
tranzit zboží, musel by dovolatel J. Ch. kamiony převážející uvedené zboží k
celnímu odbavení přihlásit a dovolatel M. Š. jako celník tyto kamiony celně
odbavit v příslušném (tranzitním) režimu. Dovolatelům je nutno přisvědčit, že
ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně není doslova vyjádřeno, že pachatelé
zatajili zdanitelné plnění, nicméně toto vyplývá z jejich prokázaného jednání,
tak, jak bylo popsáno shora, když poněkud neobratná či méně obsáhlá formulace
tzv. skutkové věty na tom nic nemění. Jednání obviněného J. Ch., jakož i
spoluobviněného M. Š. tak přímo směřovalo k uvedeným trestněprávním následkům,
čímž je dán i příčinný vztah mezi jejich činností a vzniklým (a přesně
zjištěným) celním a daňovým dluhem, tedy škodou vzniklou Českému státu. V této
části nelze než uzavřít, že soudy v předmětné věci přijaly označená rozhodnutí
na základě učiněných skutkových zjištění, která co do jejich rozsahu i obsahu
jim umožnila přijmout právní závěry, které lze označit za adekvátní právě oněm
zjištěním skutkovým.
Co se týče námitek dovolatelů ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání
uplatněných ve všech třech podáních, je nutno na tomto místě uvést, že tyto
nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
se v tomto případě nejedná o nesprávné hmotně právní posouzení skutku ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení
i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněna existence uplatněného
důvodu dovolání, musí totiž i věcně odpovídat některému ze zákonem stanovených
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tyto důvody je tak
třeba chápat materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném
dovolání, aby bylo učiněno zadost ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. V této
souvislosti je na místě poukázat opakovaně na to, že dovolání lze podat v rámci
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací tak zákon zřetelně
vyjadřuje, že dovolání je v takovém případě určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají výlučně v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli tedy z
hlediska procesních předpisů. Uvedené námitky jsou nepochybně procesního typu a
pod označený dovolací důvod je nelze vztáhnout a to ani v souvislosti s odkazem
na délku řízení ve vztahu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost (z
hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. ani ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.)
a stejně tak ani z hlediska nabízené aplikace § 40 tr. zák. při uložení trestu.
Jenom pro doplnění je na tomto místě dodat, že pokud se obvinění dovolávají
aplikace § 40 odst. 1 tr. zák., s tím, že soudy neměly posuzovat společenskou
nebezpečnost jejich jednání ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. a ukládat jim
tresty podle vyšší trestní sazby dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., že stupeň
nebezpečnosti jejich činu pro společnost je vždy nutno hodnotit v souladu s
ustanovením § 3 odst. 4 tr. zák, a to především vzhledem k výši škody, kterou
svým jednáním způsobili. Námitkou, že trestný čin byl spáchán za okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby a současně uložení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby s poukazem na výjimečné okolnosti
případu ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák., se nelze z pohledu zvoleného
dovolacího důvodu zabývat. V této souvislosti lze snad jako obiter dictum
uvést, že případnou kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního stíhání lze v
případě obou dovolatelů spatřovat ve skutečnosti, že oběma byly tresty uloženy
spíše při dolní hranici trestní sazby stanovené v rámci § 148 odst. 4 tr. zák.,
přičemž Vrchním soudem bylo dále rozhodnuto o zrušení peněžitého trestu u
dovolatele J. Ch., který byl zároveň přeřazen do mírnějšího typu věznice.
O návrhu dovolatele J. Ch. na odložení výkonu rozhodnutí dovolací soud s
ohledem na výsledek v předmětné věci v řízení před ním nerozhodoval, když s
ohledem na uvedené k takovému postupu neshledal důvod.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka