3 Tdo 672/2015-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. B. a M. V. a o
dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1.
2015, č. j. 8 To 538/2014-115, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 157/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., se z
podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, zrušuje v odsuzující části a v
části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55,
byli obvinění M. B. a M. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže
podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) a přečinem porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v době před
03.00 hodin dne 4. 12. 2013 společně, po předchozí vzájemné dohodě na tom, že
V., bude hlídat, aby nebyli vyrušeni, vnikli zezadu přes zahrady a ploty k
zadní části domu na ulici L. v B., kdy do domu vnikli oknem od kuchyně, neboť
zadní dveře se po jejich zabezpečení překližkou po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 vypáčit zřejmě nepodařilo, a poté vyšli do pokoje v patře domu, kde
ležel v posteli poškozený J. H., obžalovaný B. k němu přistoupil, svítil při
tom blíže nepopsanou svítilnou, přesto, že se poškozený vzbudil a dotazoval se,
co v domě dělají, obžalovaný B. se bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování
pohyboval v jeho blízkosti, odcizil další finanční hotovost a mobilní telefon a
záměrně tak vytvářel podmínky pro to, aby se poškozený nesnažil stavět na
odpor. Poškozeného familiárně oslovoval dědo. Obžalovaný V. přitom stál celou
dobu ve dveřích místnosti a tvořil tak optickou bariéru, která měla poškozenému
zabránit v opuštění místnosti. U poškozeného tak záměrně vyvolali obavu z
bezprostředního fyzického napadení již tím, že v noční době vstoupili do jím
obývaného pokoje, svým chováním ho vzbudili a zřejmě počítali s tím, že díky
drzému chování a fyzickým dispozicím poškozeného jim tento nebude v provádění
záměru odnést hotovost či jiné věci bránit. Poškozený jim ze strachu o svůj
život a zdraví ukázal, že peníze má v papírové krabičce od parfému, ze které mu
poté, po vysypání jejího obsahu, vzal obžalovaný B. finanční hotovost v celkové
výši minimálně 6.000,- Kč, a dále mu odcizil mobilní telefon nezjištěné značky
s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile v přesně nezjištěné hodnotě, který
měl na židli v nabíječce, a V., který stál po celou dobu v místnosti, kde
poškozený ležel, u dveří, odcizil taktéž blíže neurčený hodinkový strojek bez
pásku ze žlutého kovu nezjištěné hodnoty, a poté oba z domu odešli, čímž
poškozenému způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 6.000,- Kč,
přičemž M. B. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve
Zlíně ze dne 31. 5. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, sp. zn. 3 T
69/2010, odsouzen za trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e)
trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 16 měsíců do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn
usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 31 Pp 73/2012,
se stanovenou zkušební dobou v trvání 3 let s dohledem“. Za to a dále za
sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku
a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž
byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn.
12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, byl obviněný M. B. podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Obviněný M. V. byl za výše uvedenou trestnou činnost a dále za pomoc
k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán
vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T
53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
byl současně ohledně obou obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jakož i další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného J. H. na náhradu škody.
Týmž rozsudkem byli obvinění podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby
státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. 3 ZT 132/2013, a to pro skutek popsaný v bodě ad 1) obžaloby, v němž
byl rovněž spatřován zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr.
zákoník“/) a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku.
O odvoláních obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Brně, který je podal v neprospěch obviněných do výroků o vině
a trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných
napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o vině a ve výrocích o
trestu a náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté oba obviněné na
témže skutkovém základě jako soud prvního stupně nově uznal vinnými přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněného M. B. za
to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5.
2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle § 178
odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M.
V. za výše uvedenou trestnou činnost a dále za pomoc k přečinu krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu
v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To
273/2014, uložil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož
výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku rovněž zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obou obviněných
zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp.
zn. 8 To 273/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poškozený J. H. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolaní státního zástupce
soud samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu
nabyl právní moci dne 27. 1. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž
datu nabyl v napadeném zprošťujícím výroku právní moci i rozsudek soudu prvního
stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání obviněný M.
B. a v neprospěch obviněných M. B. a M. V. také nejvyšší státní zástupce.
Obviněný M. B. uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e),
g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce pak důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. B. (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku
předně namítl, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady ne bis in
idem, neboť ten částečně rozhodl o skutku ze dne 25. 11. 2013, pro který byl
soudem prvního stupně obžaloby zproštěn a pro který tak bylo jeho další trestní
stíhání nepřípustné. Tím byla podle dovolatele založena vada předpokládaná v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V uvedené souvislosti dovolatel
poukázal na to, že odvolací soud na straně jedné zamítl odvolání státního
zástupce zaměřené do zprošťujícího výroku, avšak na straně druhé ho nově
odsoudil za jednání, které měl podle popisu skutku spáchat „po předchozím
vloupání dne 25. 11. 2013“. Úvahy o předešlém vloupání pak nerespektují
překážku věci rozhodnuté. Přesto je soud druhého stupně nepochybně vzal v potaz
i při ukládání trestu. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obviněný namítl, že již soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový
stav a ten je tak v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
Samotný popis skutku ve výroku o vině podle jeho přesvědčení obsahuje vzájemně
protichůdná tvrzení, když se měl například pohybovat v blízkosti poškozeného
„bez dalšího vysvětlování“, ovšem zároveň ho měl podle odůvodnění rozsudku
familiárně oslovovat „dědo“. Ani sám poškozený ve svých výpovědích žádnou
komunikaci mezi nimi při vloupání dne 4. 12. 2013 nepotvrdil. K té mělo dojít s
pachateli, kteří k poškozenému vnikli dne 25. 11. 2013. Tuto skutečnost
obviněný namítal již v rámci odvolání, nicméně soud druhého stupně se s touto
částí jeho obhajoby vypořádal jen zcela nedostačujícím odkazem na přesvědčivé
odůvodnění rozsudku soudu první instance. Dovolatel dále zdůraznil, že jediným
důkazem, na jehož základě by bylo možno usuzovat na jeho vinu, je pachová stopa
zajištěná na místě činu. Ta však jako nepřímý důkaz ucelený řetězec spolu s
důkazy dalšími netvoří a nelze z ní tudíž dovodit trestní odpovědnost
dovolatele. Tezi soudu, že se dovolatel k spáchání projednávaného skutku
doznal, je pouhou dezinterpretací jeho vyjádření z vazebního zasedání. V něm
připustil svou účast na jiném vloupání (skutek ad 3/ obžaloby), které provedl
tentýž den a při němž byl zajištěn policií. Oba skutky přitom nebylo možno z
časového hlediska realizovat. Z ničeho tak nebylo možno dovodit, že by se vůbec
někdy nacházel v domě poškozeného H. Totéž ostatně platí i pro spoluobviněného
V., když nebylo vyjasněno, jak se do jeho moci dostal hodinový strojek
poškozeného; pokud se skutečně jednalo o strojek poškozeného H. a nikoli
poškozeného H. Byt poškozeného H. byl v minulosti podle výpovědí svědků
vykraden několikrát. I kdyby bylo prokázáno, že se jedná o jeho hodinky, nebylo
zároveň postaveno najisto, že spoluobviněný V. je získal do své dispozice právě
při jednání, které je kladeno za vinu i dovolateli.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 538/2014, i rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 12 T 157/2014, zrušil a podle § 265l odst. 1
tr. ř. věc „vrátil“ Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce (dále rovněž „dovolatel“) úvodem svého dovolání
zrekapituloval dosavadní rozhodnutí obecných soudů stran posuzovaného skutku.
Připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl na základě
provedených důkazů k závěru, že obvinění vnikli do ložnice poškozeného
uprostřed noci a jeden z nich se bez okolků pohyboval v blízkosti probuzeného
poškozeného, ležícího v posteli. Druhý stál ve dveřích pokoje a vytvářel tak
bariéru případnému úniku poškozeného. Bez jakýchkoliv obav z toho, že budou
vyzrazeni, mu odcizili finanční hotovost a další věci. Zjevně vytvářeli
atmosféru strachu, aby poškozeného snad nenapadlo volat policii či jiným
způsobem bránit svůj majetek. Podle názoru soudu již samotná nastolená situace
byla obviněnými vytvořena tak, aby se poškozený bál, spolupracoval a nebránil
jim v odcizování věcí. Soud poukázal rovněž na věk poškozeného (84 let) a
dospěl k závěru, že se jednalo o tzv. konkludentní pohrůžku násilím. Odvolací
soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se
závěrem, že obvinění v poškozené vzbudili strach. Sám pak dodal, že poškozený
mohl situaci subjektivně vnímat jako vysoce rizikovou a mohl mít obavy o svůj
život a zdraví. Přesto však dospěl k závěru, že na základě provedeného
dokazování nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí vůči poškozenému vůbec mělo
uskutečnit. Neměl za prokázaný ani úmysl obviněných k jakémukoliv násilnému
jednání, ani že by se snažili překonat nebo znemožnit odpor poškozeného. Výklad
konkludentního jednání ve vztahu k pohrůžce násilí ze strany soudu prvního
stupně tak označil za extenzivní a dospěl k přesvědčení, že právní kvalifikace
jednání obviněných podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není namístě. Po stránce
právní je kvalifikoval pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a),
b), odst. 2 tr. zákoníku.
S právními závěry soudu druhého stupně nejvyšší státní zástupce nesouhlasí.
Připustil, že obvinění v daném případě jednali v úmyslu zmocnit se cizí věci a
že při činu neužili násilí. Za klíčovou tak považuje otázku, zda svým jednáním
naplnili znak pohrůžky bezprostředního násilí. V obecné rovině dovolatel
připomněl, že ustálená judikatura za pohrůžku bezprostředního považuje např.
takové jednání několika útočníků, kteří v noci, na odlehlém místě apod.
obstoupí poškozeného a odejmou mu věc, aniž pronesou slovně jakoukoliv pohrůžku
násilí, avšak z jejich jednání je zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-
li se jejich vůli, lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci za daných
okolností považuje za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, přičemž pachatel si
je této skutečnosti zároveň vědom. Shora uvedený znak je proto naplněn i tehdy,
když pachatel sice výslovně neužil pohrůžky bezprostředního násilí, avšak
poškozený vnímal jeho jednání jako (skrytou) hrozbu, a to i v návaznosti na
místní a časové podmínky, za kterých pachatel jednal.
Výše uvedenými výkladovými východisky se podle dovolatele soud prvního stupně
řídil. Samotné nastolení situace, kdy uprostřed noci obvinění vzbudí
poškozeného spícího v posteli v jeho vlastním obydlí a vědomi si své značné
fyzické převahy se jeden obviněný bez vysvětlení pohybuje v bezprostřední
blízkosti ležícího poškozeného, druhý obviněný zablokuje východ z místnosti, a
při tom se zmocňují věcí poškozeného, je zřetelnou hrozbou poškozenému, že se
jim pokusí v jejich jednání jakkoliv bránit, bude vůči jeho osobě užito
bezprostředního násilí. Poškozený tuto hrozbu vnímal, přičemž situace pro něj
byla v jeho věku v podstatě neřešitelná a projevení jakéhokoliv odporu z jeho
strany by bylo nesmyslné. Soud druhého stupně se naopak s tím, že jednání
obviněných bylo poškozeným vnímáno jako pohrůžka bezprostředního násilí, nijak
nevypořádal. Namísto toho nepovažoval uvedený znak za naplněný z důvodu, že
nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí vůči poškozenému vůbec mělo uskutečnit.
Tento argument je však podle dovolatele nepřiléhavý a není možno na jeho
základě učinit závěr o absenci znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Uvedený
znak je totiž naplněn již samotnou existencí pohrůžky bezprostředního násilí a
není podstatné, zda pachatel pohrůžku myslí vážně, či zda svou připravenost
uchýlit se v případě nesplnění jeho požadavků k násilí jen předstírá a žádné
násilí tedy poškozenému ve skutečnosti nehrozí. Shora uvedený argument pak
odvolací soud promítl i do – podle dovolatele chybných – úvah o subjektivní
stránce trestného činu, když ve svém rozhodnutí konstatoval, že nebyl prokázán
úmysl obviněných k jakémukoliv násilnému jednání ani jejich snaha překonat nebo
znemožnit odpor poškozeného.
Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že jednáním obou obviněných byly
naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Brně podle jeho názoru
pochybil, pokud skutek – na rozdíl od Městského soudu v Brně – právně
kvalifikoval pouze jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Touto vadou
naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupce uzavřel své dovolání
návrhem, aby Nejvyšší soud 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky
uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 538/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že
by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je třeba rozhodnout jiným
způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil souhlas
s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání obviněného M. B. se nejvyšší státní zástupce nevyjádřil. V přípisu
doručeném soudu dne 3. 6. 2015 toliko pověřený státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství odkázal na jeho argumentaci obsaženou v dovolání
podaném v neprospěch obviněných. Vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího
státního zástupce ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého
práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.,
využít, Nejvyšší soud do zahájení neveřejného zasedání rovněž neobdržel. Na
tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího
státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm.
a) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání byla podána v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), v případě
obviněného prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první
tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť
směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a kterým byly obvinění uznáni vinnými a byly jim
uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které obviněný M.
B. a nejvyšší státní zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací
důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. (obviněný M. B.), na které odkázali.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo
přípustné. To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů
uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., pro který nelze
trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný
orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., §
231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c
odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak
došlo k rozhodnutí jinému, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k
odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §
265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dlužno dodat, že důvody pro zastavení trestního
stíhání jsou v zákoně vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují
kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2
odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) jako základních zásad
trestního řízení.
Obviněný M. B. formálně namítl nepřípustnost jeho trestního stíhání pro
posuzovaný skutek z důvodu uvedeného § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s poukazem na
dílčí údaj obsažený v popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně
a dále na podkladě hypotézy, podle níž odvolací soud při úvahách o ukládaném
trestu „vzal do úvahy“ i vloupání, k němuž u poškozeného došlo dne 25. 11.
2013, stran kterého byl nicméně rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby
zproštěn.
Z výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ovšem v žádném
případě neplyne, že by obviněným bylo kladeno za vinu i vloupání do domu
poškozeného, provedené dne 25. 11. 2013. Toliko se v něm konstatuje, že
obvinění „do domu vnikli oknem od kuchyně, neboť zadní dveře se po jejich
zabezpečení překližkou po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 vypáčit zřejmě
nepodařilo“. Taková formulace není v rozporu se závěrem soudu prvního stupně,
podle nějž se nepodařilo prokázat, že skutek popsaný v obžalobě pod bodem ad 1/
spáchali obvinění M. B. a M. V., tzn. že by se jednalo o stejnou dvojici
pachatelů. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 9) pak nelze dovodit
ani to, že by skutek, pro který byli obžaloby zproštěni, obviněným „přičetl k
tíži“ alespoň při ukládání trestu. Nejvyšší soud žádný náznak takové
dovolatelem tvrzené nezákonnosti v příslušném textu neshledal.
To znamená, že dovolání obviněného M. B. v této části nebylo založeno na
důvodech, jež by byly způsobilé vyvolat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu na
podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na
uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav
věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku meritorního rozhodnutí (zpravidla rozsudku)
a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud již
v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím
přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost
skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez
dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný sice namítl nesprávnost právního posouzení jeho jednání odvolacím
soudem jako přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr.
zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku, ovšem tuto (obecně) hmotněprávní argumentaci opřel výlučně o výtky
zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily obsah provedených
důkazů. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění
učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady
rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným
prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na
procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové
námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit
nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především
ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;
tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem
nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též
usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem
dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají
žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže
jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní
věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto
předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé
založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu
předcházející řízení netrpí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud k dovolatelem
zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém
hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce opřel o ničím nepodložené
domněnky a hypotézy. S provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě,
způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr.
ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za
prokázané a proč jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že v domě poškozeného J.
H. nikdy nebyl, považoval za vyvrácenou. Není pravdou, že závěr o jeho vině
nepřípustně vystavěl pouze na jediném, izolovaně stojícím nepřímém důkazu, a
sice zachycené pachové stopě na místě činu (k tomu viz odůvodnění rozsudku na
str. 9 až 11 shora). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1
tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou
uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru
odůvodnil na str. 8 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně
konformním způsobem. Nejvyšší soud neshledal, že by byla dovolatelem
zpochybňovaná skutková zjištění produktem nezákonného procesního postupu soudů
nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
K dovolání obviněného M. B. je namístě uvést, že Ústava České republiky,
Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je
Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání
v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.
Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání
omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích
důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím
řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna,
není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Dovolatel je v
souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání
jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na
straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze
dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v
něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože obviněný opřel své dovolání o námitky, které nelze podřadit pod jím
uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., Nejvyšší
soud je podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Výhrady nejvyššího státního zástupce vůči hmotněprávnímu posouzení zjištěného
skutkového stavu věci (skutku), k němuž dospěl po provedeném odvolacím přezkumu
Krajský soud v Brně, je naopak z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno považovat za právně relevantní. Protože
Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i
odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, jakož i řízení jim
předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly uvedeny.
Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí
nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pohrůžka
bezprostředního násilí bývá zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i
konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se
uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele.
Nejvyšší soud v minulosti ve svých publikovaných rozhodnutích označil za
pohrůžku bezprostředního násilí mimo jiné takové jednání pachatelů, kteří v
noci nebo na odlehlém obstoupí poškozeného a odejmou mu věc, aniž pronesou
slovně jakoukoliv pohrůžku násilí, avšak z jejich jednání je zřejmý úmysl
poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli (k tomu srov. zejména
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1980 tr.). Za takovou
pohrůžku je považováno i zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě,
z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě,
lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, a
proto neklade odpor, a že si této skutečnosti je pachatel vědom (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Shora
uvedený znak je naplněn i tehdy, když pachatel sice výslovně neužil pohrůžky
bezprostředního násilí, avšak poškozený vnímal jeho jednání jako (skrytou)
hrozbu, a to i v návaznosti na místní a časové podmínky, za kterých pachatel
jednal (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn.
3 Tdo 358/2014).
Skutkový stav, z nějž vycházely při právním posouzení jednání obviněných soudy
obou stupňů, lze shrnout tak, že obvinění dne 4. 12. 2013 v noci společně
vnikli do domu osaměle žijícího staršího muže, poškozeného J. H. (84 let),
který ležel v posteli. Poté, co se zjevně překvapený poškozený vzbudil a
dotazoval se jich, co pohledávají v jeho ložnici, se nejenže nedali na okamžitý
útěk ze strachu pře svým odhalením, ale obviněný M. B. se naopak nadále bez
jakékoli reakce pohyboval v blízkosti ležícího poškozeného a prohledával jeho
věci, zatímco obviněný M. V. stál opřený ve dveřích pokoje, tak aby jej
poškozený nemohl opustit. Oba tak záměrně v poškozeném vyvolali obavu z možného
bezprostředního fyzického napadení pro případ, že by se jim snad stavěl na
odpor, nebo se pokusil z domu uniknout a přivolat si pomoc. Z hlediska
subjektivní stránky (úmyslného zavinění) je podstatné dále to, že jednali se
znalostí všech těchto rozhodných skutečností, a v důsledku toho mohli počítat s
tím, že díky svému suverénnímu a drzému chování, podpořenému početní i fyzickou
převahou nad vyděšeným starcem, jim tento v odnesení případně nalezených peněz
a různých cenností bránit nebude. Jejich předpoklad se také bezezbytku splnil,
když jim poškozený ze strachu o své zdraví a život dobrovolně ukázal, kde má
ukrytou finanční hotovost, kterou si následně spolu s dalšími věcmi z domu
odnesli.
Pokud soud prvního stupně takové jejich jednání kvalifikoval mimo jiné jako
zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přistoupil k
hmotněprávnímu posouzení, které plně odpovídá shora uvedeným judikatorním
východiskům k otázce naplnění znaku pohrůžky násilí, vyjádřené konkludentním
jednáním. To také zcela přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi zdůrazněnými na str.
11 písemného vyhotovení rozsudku.
Proto Nejvyšší soud nemůže přijmout názor Krajského soudu v Brně, že se jednalo
o příliš extenzivní, resp. nepřípustně rozšiřující výklad. Naopak, měl-li
odvolací soud zato, že uvedený zákonný znak nebyl posuzovaným jednáním
obviněných naplněn, odůvodnil tento svůj závěr zcela neakceptovatelným a
zjednodušujícím tvrzením, že nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí ze strany
obviněných vůči poškozenému „vůbec mělo uskutečnit“. Nejvyšší státní zástupce
ve svém dovolání správně poukazuje na skutečnost, že znak pohrůžky
bezprostředního násilí je naplněn již její samotnou existencí a není podstatné,
zda pachatel pohrůžku myslí vážně, či zda svou připravenost uchýlit se v
případě nesplnění jeho požadavků k násilí jen předstírá a žádné násilí tak
poškozenému ve skutečnosti nehrozí. Z tohoto pohledu se odvolací věcí v
podstatě nezabýval. Jeho závěr, že jednání obviněných nenaplnilo veškeré znaky
objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, byl tedy chybný, resp. přinejmenším
předčasný. Na právní moci napadeného rozhodnutí tak nelze spravedlivě trvat.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního
zástupce a z jeho podnětu, za splnění podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, zrušil, a
to v odsuzující části a v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního
zástupce proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10.
2014, č. j. 12 T 157/2014-55. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. zároveň Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo
možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Brně bude muset v rozsahu
zrušení věcí znovu zabývat; tj. znovu rozhodnout o řádných opravných
prostředcích obou obviněných i o odvolání státního zástupce, podaném v
neprospěch obviněných, v části směřující do výroku o trestu. V novém řízení
bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám
vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při
volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše
naznačená obecná výkladová východiska k právnímu posouzení skutku jako zvlášť
závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by odvolací
soud i nadále setrval na právním závěru, že posuzované jednání obviněných
nenaplnilo veškeré obligatorní znaky dané skutkové podstaty trestného činu,
musel by jej odůvodnit existencí tomu odpovídajících zjištěných skutkových
okolností. Dosavadní argumenty, o které opřel svůj odsuzující výrok ve zrušeném
rozsudku, tuto podmínku nesplňují.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Před zahájením neveřejného zasedání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. V.
není ve výkonu trestu, vazby ani zabezpečovací detence. Obviněný M. B. pak
aktuálně vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní
věci; a sice v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T
23/2010. Přestože tedy v důsledku tohoto zrušujícího usnesení pozbyl dovoláním
napadený výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ohledně obou
obviněných právní moci a tím i vykonatelnosti, postup podle § 265l odst. 4 tr.
ř. se zde neuplatnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu