3 Tdo 695/2025-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného B. T., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 6 To 282/2024-435, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 161/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. T. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 6. 2024, č. j. 1 T 161/2023-354, byl obviněný B. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
od září 2020 do prosince 2020 v XY, XY, a poté od ledna 2021 do dne 7. 7. 2022 v XY, XY, kde postupně bydlel ve společné domácnosti se svou družkou poškozenou N. C., narozenou XY, jí opakovaně nadával, že je kunda, mrdka a podobně, přitom ji každý druhý až třetí den bil fackami a pěstmi do obličeje, hlavy a zad, z čehož měla modřiny a otoky, se kterými někdy i vyhledala lékařské ošetření, četnost jeho útoků vůči poškozené se časem stupňovala, nadále ji opakovaně bil fackami a pěstmi do obličeje, hlavy, zad a žeber, tlačil ji na zeď, tahal ji za vlasy, držel ji pod krkem, zamykal ji v pokoji, bránil jí v tom, aby odešla k jejím rodičům, bral jí její mobilní telefon, v jednom případě vzal kuchyňský nůž a přiložil jí ho k břichu s dotazem, kam chce jít, jestli ji má píchnout, mlátil jí její hlavou o lednici, kdy s ohledem na stupňující se četnost a intenzitu jeho útoků vůči poškozené, ve kterých nepřestával, poškozená nakonec dne 7. 7. 2022 se s ním rozešla a odstěhovala se ze společné domácnosti.
2. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 1. 2025, č. j. 6 To 282/2024-435, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájkyně dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu i rozsudku nalézacího soudu a které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. První z uvedených dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] uplatnil v jeho první variantě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ten spatřoval v tom, že soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení a svědeckých výpovědí, které byly odvozeny právě od verze sdělované poškozenou. V tomto světle pak hodnotil i další důkazy, například lékařské zprávy. Nereflektoval však již to, že při výslechu před soudy poškozená opakovaně popřela, že by se jednání popsané ve skutkové větě stalo. Naopak uvedla, že mezi ní a poškozeným byly problémy, které z velké části vyvolala sama, ale jednání vůči své osobě nevnímala jako týrání. Na její výpověď v přípravném řízení bylo současně nutno nahlížet jako na účelovou, což vyvodil z jejích nepravdivých tvrzení u insolvenčního soudu, kde uvedla, že má nového přítele, který jí bude se splácením pomáhat, ačkoliv byla v partnerském vztahu s dovolatelem, který jí s úhradou insolvence pomáhal. Soud nijak nezohlednil ani skutečnost, že etnikum obou aktérů se vyznačuje vyšší expresivitou vyjadřování a prožívání a italská domácnost bývá standardem. Co se týkalo výpovědi nezletilého syna poškozené, ten byl motivován odměnou. Náležitě nebyl vzat v potaz ani zdravotní stav dovolatele, který jednání kladené mu za vinu vylučoval. Skutek, tak jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, nevyplynul z provedeného dokazování, maximálně jednotlivé incidenty, které svojí intenzitou nepřekročily meze partnerské hádky. Dále obviněný soudům vyčetl, že nezjistily, jak často a kdy mělo k útokům docházet, a v tomto směru je výrok odsuzujícího rozsudku neurčitý.
6. Druhý uplatněný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] pak obviněný spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že skutek, jak byl popsán, se nestal a ta část, která se stala, nenaplnila znaky skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí. Připomněl pak, že tento trestný čin je trvající, a proto nelze jako týrání posuzovat oddělené incidenty, kde není jasně dána role agresora a ohrožené osoby, tedy případy tzv. italských domácností. Zároveň v obecnosti připomněl i tu okolnost, že trestněprávním postihem lze reagovat toliko na výrazně vyšší míru závažnosti oproti běžným neshodám a rozmíškám v rodinných vztazích.
Právě v nyní posuzované věci nebylo jednání obviněného natolik intenzivní, aby nepřesáhlo hranici přestupku, když je patrno, že poškozená neutrpěla žádné závažné následky. Tento argument opřel o porovnání s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, který judikoval, že ani porucha přizpůsobení, kterou utrpěla poškozená v tam projednávaném případě, neimplikuje
právní posouzení jednání jako týrání, neboť nebyl zjištěn syndrom týrané osoby. V případě dovolatele byla dokonce obnovena společná domácnost poškozené a obviněného.
7. Závěrem pak obviněný konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo zatíženo též vadou podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť shora zmíněná pochybení byla dána již před soudem prvního stupně a odvolací soud přesto jeho odvolání zamítl. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
8. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že jeho argumentace nepřekročila meze běžné polemiky s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů. Státní zástupce ovšem žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování neshledal. Připomněl, že poškozená se při hlavním líčení odvolala na svoji výpověď z přípravného řízení. Svědci měli možnost vnímat okolnosti soužití poškozené a obviněného a poškozená se jim též svěřovala, přičemž někteří byli i přímými svědky násilí. Skutečnost, že poškozená v pozdější fázi svoji výpověď změnila, není v případech domácího násilí nikterak výjimečná a sama o sobě nezpochybňuje věrohodnost původní výpovědi.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl obecná východiska jeho uplatnění s tím, že pod něj bylo možno podřadit výhrady vůči právnímu posouzení skutku jako trestného činu trvajícího, včetně výhrad jeho vyjádření v popisu skutku. Přesto jim však nebylo možno přiznat opodstatnění. Zdůraznil, že vzhledem k trvající povaze trestného činu týrání není nezbytné vymezovat každý jednotlivý incident a postačuje popsání celkového rámce jednání – místo, období, povaha a intenzita útoků. Výčet projevů násilí v tomto případě sloužil jako ilustrace trvajícího protiprávního stavu, a nikoliv jako samostatné skutky. Podstatné bylo, že z něj vyplynulo opakované a pravidelné jednání obviněného dosahující vyššího stupně hrubosti, krutosti a bezohlednosti odpovídající znakům týrání osoby žijící ve společné domácnosti. Zároveň bylo pod reklamovaný dovolací důvod možno podřadit i námitku subsidiarity trestní represe, jejíž obecné premisy státní zástupce připomněl, avšak v okolnostech nyní posuzované věci neshledal. Naopak společenská škodlivost jednání byla zvýšena přítomností zvlášť přitěžující okolnosti páchání po delší dobu (rok a půl) a fyzického násilí, v jehož důsledku byla poškozená nucena vyhledat lékařské ošetření. Nebylo tedy možno uvažovat o výjimečném či hraničním případě odůvodňujícím upuštění od trestní odpovědnosti ve prospěch jiných právních prostředků. Stejně tak ani absence syndromu týrané osoby nebyla překážkou pro závěr o naplnění přisouzené skutkové podstaty, neboť psychologická reakce je vysoce individuální a nelze ji paušalizovat. Rozhodující je objektivní posouzení intenzity, délky trvání a povahy jednání pachatele vůči oběti, nikoliv přítomnost konkrétní diagnózy.
10. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
12. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl formálně usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolací argumentace obviněného bylo možno jeho námitky rozdělit na skutkové a právní.
21. K prvnímu z řádně uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
22. Obviněný tento důvod dovolání svými námitkami uplatnil v jeho první variantě, tedy namítal rozpory mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními.
23. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že ačkoliv obviněný formálně proklamoval zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, z jeho námitek také vyplynulo, že tento zjevný rozpor dovodil z odlišného hodnocení jednotlivých důkazů. Takový způsob argumentace se ovšem zásadně vymyká předpokladům dovolacího přezkumu, jak bylo poznamenáno shora (viz bod 21. tohoto usnesení). Obviněný totiž vyzdvihl výpověď poškozené učiněnou před soudem prvního a druhého stupně, aniž by náležitě reflektoval další ve věci provedené důkazy. Obviněný zřejmě přehlédl, či spíše záměrně ponechal stranou, že soudy obou stupňů precizně a vyčerpávajícím způsobem popsaly důvody, proč hodnotily výpověď poškozené učiněnou v přípravném řízení jako věrohodnou. Právě ta totiž korespondovala s ostatními ve věci provedenými důkazy, ať to byly výpovědi svědků (taktéž učiněné v přípravném řízení viz body 19. – 21., 24. – 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak záznamy komunikace mezi obviněným a poškozenou (viz body 31. a 33. tamtéž), videozáznamy dokumentující chování obviněného (viz body 32. a 34. tamtéž), jakož i lékařskými zprávami (viz bod 36. tamtéž). Nalézací soud právě tuto okolnost naprosto výstižně formuloval v odůvodnění svého rozhodnutí, konkrétně v bodech 44. až 46., 50. až 51. svého rozsudku. Stejně tak pak odvolací soud tyto okolnosti výstižně shrnul v bodě 7., 8. a 12. odůvodnění svého usnesení. Soudy obou stupňů se pak náležitě pečlivě vypořádaly i s obhajovací verzí obviněného, včetně uvedení skutkových okolností, pro které ji neshledaly věrohodnou, jakož i jasného a srozumitelného odůvodnění (viz body 41. a 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 12. odůvodnění odvolacího soudu).
24. Obdobný závěr bylo nutno učinit i ohledně námitky obviněného, že se jednalo o incidenty v rámci tzv. italské domácnosti, kdy nebyly rozděleny role agresora a oběti a mezi oběma partnery docházelo k slovnímu i fyzickému napadání. I tato výhrada je totiž založena na odlišném skutkovém stavu, než ke kterému dospěly po provedeném dokazování soudy. Naopak bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo se choval vůči poškozené agresivně, majetnicky a fyzicky ji napadal (viz jednotlivé odkazy na odůvodnění shora). I tato námitka proto zůstala mimo limity dovolacího přezkumu.
25. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právě s ohledem na tuto skutečnost, by bylo zcela nadbytečné ve své podstatě potřetí podrobně opakovat, proč bylo možno skutková zjištění formulovaná ve výroku odsuzujícího rozsudku vystavět právě na výpovědi poškozené z přípravného řízení a v podrobnostech proto na shora uvedené pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/2012).
26. Se skutkovou stránkou věci úzce souvisela i námitka neurčitosti popisu skutku. Obviněný jejím prostřednictvím požadoval precizní formulaci toho, jak často mělo k útokům docházet. Ani v tomto ohledu však Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil. Je zcela obvyklé, že skutková věta rozsudku je nositelem stěžejních informací, nikoliv vyčerpávajícím popisem všech okolností případu. Ty se následně projevují v samotném odůvodnění rozhodnutí. Pro formulaci skutku je však nutné, aby v něm byly obsaženy podstatné informace rozhodné pro posouzení daného jednání, zejména znaků trestného činu, který je v něm spatřován. V tomto ohledu pak soudy těmto povinnostem dostály, když uvedly období, ve kterém mělo k stíhanému jednání docházet, jakož i místo a způsob, kterým se jej obviněný dopouštěl. Takový popis skutku pak umožnil dospět k závěru o naplnění všech znaků přisouzeného trestného činu a další okolnosti pak byly vzaty v úvahu při hodnocení jeho škodlivosti a výměry trestu.
27. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
28. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky nenaplnění znaku týrání přisouzené skutkové podstaty, a to konkrétně z hlediska trvalosti, respektive soustavnosti, a intenzity jednání, a dále námitku, že popsaný skutek nepřekročil meze přestupkového jednání.
29. K otázce naplnění znaku týrání se jevilo vhodným opětovně připomenout, ačkoliv to učinil již soud odvolací v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí, že praxe považuje za takové jednání zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, která tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490–2491).
30. Právě otázka vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti a otázka trvalosti byly obviněným v nyní posuzovaném případě zpochybněny. Obviněný tak ovšem učinil až v návaznosti na vlastní preferovanou verzi hodnocení důkazů. Jeho právní námitky byly tedy aplikovány na odlišný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy a dovolací soud jim proto nemohl vyhovět (viz obecná východiska uvedená v bodě 27. tohoto usnesení).
31. Co se týkalo námitek vůči trvalosti jednání, obviněný setrval na názoru, že se jednalo o ojedinělé incidenty, aniž by zohlednil skutečnost, že soudy vyhodnotily jako věrohodnou výpověď poškozené učiněnou v přípravném řízení, kde uvedla, že ji napadal, co dva až tři dny, případně když se opil, což bylo zhruba dvakrát za týden. Takovéto jednání lze jen stěží nazvat individuálními excesy. Zároveň pak bylo prokázáno i kontrolující jednání obviněného, které se projevovalo od samého počátku jejich vztahu a které bývá jedním z typických indikátorů jednání agresora (přinejmenším psychického násilí). Ze skutkových zjištění tedy vyplynul opačný závěr svědčící naopak dokonce o soustavnosti jednání obviněného vůči poškozené. Současně pak nebylo možno zpochybnit ani správnost právního posouzení takového jednání jako týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku. Pouze na okraj je nutno připomenout, že přisouzený trestný čin je trestným činem trvajícím, kdy pachatelem vyvolaný protiprávní stav trvá, a nikoliv pokračujícím, v jehož rámci je nutno identifikovat jednotlivé dílčí útoky. Námitka obviněného se tedy zcela minula s uplatněnými dovolacími důvody, neboť byla založena toliko na odlišném hodnocení důkazu.
32. Totéž bylo možno vztáhnout i na otázku posouzení intenzity hrubosti a bezcitnosti, neboť i při jejím řešení vycházel obviněný z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy v předcházejícím řízení, když akcentoval verzi, kterou soudy důvodně odmítly (viz bod 23. tohoto usnesení). Zároveň dovolatel vycházel při svých úvahách zcela neakceptovatelně z toho, že poškozená neutrpěla žádné závažné následky. Taková okolnost není ovšem nezbytným předpokladem pro závěr o týrání, neboť primárním zkoumaným objektem je jednání samotné, a nikoliv jeho následky projevující se v osobnosti nebo na těle oběti [srov. srov. Ščerbová, Veronika. § 199 (Týrání osoby žijící ve společném obydlí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 3.].
33. V návaznosti na tyto námitky pak obviněný připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, a další ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023. Nutno podotknout, že obě tato rozhodnutí se týkala posouzení totožného skutku, který byl ovšem odlišný od nyní posuzované věci. Obviněný se opíral o obecné závěry konstatované v těchto rozhodnutích stran možností použití prostředků trestního práva jako ultima ratio, aniž by však jakkoliv konkrétně specifikoval, čeho se domáhá. Pokud pak těmito veskrze obecnými premisami cílil na nutnost užití prostředků jiných právních odvětví, a tedy uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, nebylo možno mu vyhovět. V tomto směru lze opětovně odkázat na usnesení odvolacího soudu v bodech 27. až 30. odůvodnění a níže uvedenou pasáž tohoto rozhodnutí věnující se aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (body 35. a 36.). Stejně tak pokud obviněný pod dojmem shora uvedených rozhodnutí dospěl k názoru, že v případě, kdy nebyly shledány závažné následky u poškozené, nelze uvažovat o trestněprávním postihu, bylo jej nutno odmítnout. Jak bylo již uvedeno shora (bod 32. tohoto usnesení), není přetrvávající následek nezbytnou podmínkou pro závěr, zda lze jednání kvalifikovat jako týrání či nikoliv. Stejně tak obráceně, skutečnost, že poškozený si z protiprávního jednání odnáší nějaké následky (v případě řešeném ve shora uvedených kauzách psychického rázu), neimplikuje bez dalšího nutnost užití trestní represe. Vždy je třeba zkoumat jednání (včetně následku), a nikoliv pouze jeho následek izolovaně.
34. Ani námitkám, které sice formálně napadaly právní posouzení skutku, tedy nebylo možno přiznat dovolací relevanci, neboť byly vystavěny na odlišném skutkovém základu, přičemž takovýto způsob argumentace dovolací přezkum nepřipouští (usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
35. Pokud pak jde o neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i tato námitka pak byla precizně a vyčerpávajícím způsobem vyřešena odvolacím soudem v bodech 27. až 30. odůvodnění jeho usnesení. Tato zásada najde své uplatnění za situace, kdy jsou naplněny všechny formální znaky trestného činu, avšak zároveň je ze všech okolností patrno, že takovýto čin nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, která by dosahovala spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů stejné skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Pak lze uvažovat o tom, že protiprávnost takového jednání může být řešena v rámci norem jiného právního odvětví.
36. Taková situace ovšem v nyní řešené kauze nenastala, neboť obviněný se dopustil jednání, které svou závažností plně odpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům týrání osoby žijící ve společném obydlí, respektive jednání intenzivně narušující zájem chráněný trestním právem. Dovolatel totiž poškozenou slovně insultoval, omezoval ji v pohybu a styku s rodinou, fyzicky ji napadal, včetně intenzivních útoků pěstí, mlácením hlavou o nábytek, jednou použil k docílení svého záměru (izolace poškozené) i výhružky se zbraní. Nelze si tedy představit, že by takovéto jednání postačovalo řešit prostředky jiného právního odvětví, naopak právě v takovýchto případech je namístě využít možností ultima ratio a přistoupit k postihu trestněprávnímu. Ani této námitce tedy nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění. V podrobnostech lze pak odkázat na shora uvedené body odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
37. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných vad nedosáhly mezí dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
38. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly toliko v rovině opakování vlastních skutkových tvrzení, a tak se s reklamovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu