3 Tdo 700/2024-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2024, č. j. 3 To 477/2023-424, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 163/2022, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2024, č. j. 3 To 477/2023-424, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2023, č. j. 7 T 163/2022-363.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2023, č. j. 7 T 163/2022-363, byl obviněný M. H., uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.
2. Za to byl obviněný podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20denních sazeb ve výši 1.000 Kč, celkem tedy ve výměře 20.000 Kč. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby zaplatil poškozeným škodu, resp. nemajetkovou újmu.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 3 To 477/2023-424, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. k odvolání obviněného a jeho matky napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tím, že
dne 25. 8. 2021 v době kolem 15:45 hodin, v Českých Budějovicích, XY, před domem číslo XY, v prostoru vozovky a chodníku, tedy na místě veřejnosti přístupném, poté, co s vozidlem tov. zn. Fiat Punto, RZ XY při parkování najel do za ním stojícího vozidla tov. zn. Mercedes Benz, RZ XY, ve kterém seděl J. P., oba z vozidel vystoupili a došlo mezi nimi k fyzickému konfliktu, kdy J. P. udeřil M. H. otevřenou rukou do pravého ucha, načež ho M. H. odstrčil, J. P. ho udeřil pěstí do žeber, načež ho M. H. dvěma až třemi údery pěstí udeřil do obličeje do oblasti oka a nosu, poté oba upadli na zem, kde svého jednání zanechali, přičemž poškozený J. P., utrpěl povrchní oděrky na pravém lokti, na pravém koleni, zhmoždění obličeje, tržnou ranku pod pravým okem, zhmoždění pravého oka v podobě otoku a krevního výronu očních víček a prokrvácení oční spojivky, tržně-zhmožděnou ránu v týlní krajině a zlomeninu nosních kostí bez posunu, tedy zranění, které není ze soudnělékařského hlediska považováno za poruchu zdraví,
přičemž výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 4 T 81/2014 ze dne 18. 7. 2014, který nabyl právní moci dne 7. 8. 2014, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobod v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 roky a byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 1 T 30/2014 ze dne 30. 9. 2014, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2014 odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let.
4. Podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku pak odvolací soud znovu odsoudil obviněného k peněžitému trestu ve výměře 20denních sazeb ve výši 1.000 Kč, celkem tedy ve výměře 20.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak uložil obviněnému povinnost, aby uhradil poškozeným škodu, resp. nemajetkovou újmu. Poškozeného J. P. s částí jeho nároků podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., kdy je toho názoru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když současně namítá, že bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí jeho odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný poukazuje na významné rozpory v odůvodněních rozsudků obou nižších soudů. Soudy podle něj hodnotily důkazy selektivně, skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Odvolací soud posuzovaný skutek, tvořený fyzickým konfliktem dvou mužů trvající objektivně jen několik desítek vteřin, hodnotí jako jednání, při kterém se měl obviněný jakožto napadená osoba rozhodovat, zda útok poškozeného ještě trvá či hrozí, a podle toho měl podle soudu uzpůsobit intenzitu a způsob svojí reakce na fyzický útok ze strany osoby poškozeného.
7. Podle bodu 15. odůvodnění napadeného rozsudku měl obviněný udeřit poškozeného pěstí do obličeje minimálně ve dvou případech v době, kdy útok již netrval. Podle bodě 31. odůvodnění napadeného rozsudku se pak obviněný měl sklánět nad ležícím poškozeným a častovat jej údery do obličeje. Taková skutková zjištění však neodpovídají popisku skutku, který je zachycen ve skutkové větě obou rozsudků nižších soudů, a nevyplývají ani z provedených důkazů. Naopak je z obsahu doposud provedených důkazů, zejména i z obsahu výpovědi samotného poškozeného evidentní, že aktéři potyčky upadli při šarvátce na zem, kde svého jednání (oba) zanechali.
8. Podle obviněného je vyloučen závěr odvolacího soudu, že se na počátku mezi obviněným a poškozeným mělo jednat o vzájemné pošťuchování, tedy dle soudu měla být vyloučena eskalace konfliktu, a tedy nebyl dán důvod nutné obrany v podobě eliminace poškozeného údery pěstí.
9. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud nepřípustně a v rozporu s ustálenou judikaturou při hodnocení míry přípustné obrany obviněného hodnotil zejména následek jednání obviněného na zdraví poškozeného (viz bod 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to přesto, že následek způsobený nutnou obranou není pro posouzení naplnění kritérií nutné obrany bez dalšího (izolovaně) určujícím a hlavně jediným hlediskem pro posouzení konkrétního jednání osoby jednající v nutné obraně.
10. Podle obviněného bylo prokázáno, že iniciátorem fyzického konfliktu byl poškozený. Obviněný reagoval nejprve na úder ze strany poškozeného do oblasti ucha (tj. fakticky do hlavy) pouze odstrčením a pak na úder poškozeného do oblasti žeber obviněného reagoval dvěma až třemi údery pěstí do oblasti nosu a oka. Obrana, aby byla účinná, musí být silnější než útok, a tedy riziko z toho plynoucí nese útočník, nikoli obránce. Obviněný poukázal také na to, že jeho jednání nebylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví, a to zcela nepochybně i vzhledem k intenzitě nutné obrany.
11. Odvolací soud podle obviněného pominul, že nečekané napadení člověka je stresovým faktorem, vše se odehrává v rychlém sledu a obviněný jakožto napadená osoba, má v obecné rovině jen omezený čas a možnosti vyhodnotit, zdali útočník bude ve svém ataku dále pokračovat, nebo zdali svého jednání zanechá, stejně tak jako v omezeném čase jednat konkrétními kroky k ochraně své osoby jako napadeného. Obviněný odmítá závěry odvolacího soudu, že obviněný dostatečně nevyhodnotil situaci a že v potyčce trvající jen několik vteřin neměl důvod se domnívat, že hrozí další eskalace fyzického konfliktu. V této souvislosti obviněný zmiňuje některá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Spisový materiál podle názoru obviněného neobsahuje jediný důkaz, který by vyvrátil jeho obhajobu.
12. Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu výtržnictví. Obviněný nejednal v úmyslu, neboť jednal v nutné obraně (odvracel trvající útok poškozeného). Odvolací soud se podle obviněného dostatečně nevypořádal s eventualitou, že věc může být posouzena pouze jako přestupek, navíc za situace, kdy jednání poškozeného jako iniciátora konfliktu bylo takto projednáváno (a řízení bylo zastaveno). Nalézací soud navíc napoprvé postoupil věc správnímu orgánu.
13. Podle obviněného bylo hlavním kritériem pro posouzení jeho jednání jako trestný čin jeho předchozí odsouzení, ačkoliv jej lze užít toliko jako kritérium pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty.
14. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
16. Státní zástupce nejprve poukázal na to, že obviněný při vymezení dovolacích důvodů nereflektoval novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která modifikovala a doplnila dovolací důvody. Navzdory tomu považuje dovolání za věcně přezkoumatelné.
17. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly podle státního zástupce relevantně uplatněny výhrady zpochybňující naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i námitky, podle nichž se odvolací soud důsledně nevypořádal s otázkou nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Třebaže dovolací argumentace obviněného není výstižná ve všech ohledech, lze jí podle státního zástupce přisvědčit natolik, že to odůvodňuje kasační zásah Nejvyššího soudu.
18. Státní zástupce poukázal na teoretická východiska týkající se trestného činu výtržnictví. Akcentoval, že ne každé napadení jiného musí být výtržností. Poukázal také na judikaturou vymezená specifika individuálních sporů.
19. Na nyní projednávaném incidentu se podílely nepříznivé sousedské vztahy mezi obviněným a poškozeným. Incident se odehrál před bydlištěm obou aktérů a představoval situační rozvinutí negativních vztahů mezi obviněným a poškozeným v návaznosti na aktuálně nevhodný způsob parkování. Jakkoli byl incident spáchán v pracovní den odpoledne, nedotkl se ostatních lidí a vážněji nemohl narušit veřejný pořádek. Bezprostřední výskyt třetích osob nebyl dokumentován. Incident proběhl rychle. Ostatně alternativní znak objektivní stránky „veřejně“, ve srovnání s usnesením o zahájení trestního stíhání, posléze odpadl.
20. Podle státního zástupce to byl poškozený, kdo incidentu přidělil fyzický rozměr, když obviněného jako první napadl, což vyplývá ze stabilizovaných skutkových zjištění vtělených do popisu skutku uvedeného v rozsudku odvolacího soudu. Verze primárního zaútočení ze strany obviněného byla po dokazování v řízení před soudem nakonec opuštěna. Poškozený udeřil obviněného otevřenou rukou do pravého ucha, načež ho obviněný odstrčil, poté ho poškozený ještě udeřil pěstí do žeber. Teprve následně nastupuje zákrok obviněného v podobě dvou až tří úderů proti tělesné integritě poškozeného. Nelze kategoricky konstatovat, že by celý incident měl mít povahu vzájemného oboustranného aktivního střetu a napadání. Přestože byl obviněný v minulosti odsouzen za přečin výtržnictví, stalo se tak již v roce 2014, aniž by mohlo být násilné řešení typově podobných situací vytýkáno obviněnému jako aktuálně blízké. I kdyby se pominuly podmínky nutné obrany, soudy nižších stupňů se otázkou, zda jde skutečně o výtržnost a nakolik je posuzovaný případ společensky škodlivý, zabývaly nedostatečně.
21. Státní zástupce považuje za podstatné, že první fázi fyzického útoku započal právě poškozený a nikoli obviněný. Ten na ni toliko reagoval obranou. Soudy podle státního zástupce opomněly, že vedle prvotního úderu otevřenou rukou do pravého ucha následovala další, tentokrát tvrdší technika, neboť poškozený udeřil obviněného pěstí do žeber. Nebezpečí pokračování útoku zjevně hrozilo a nestačilo ani následující odstrčení poškozeného během první fáze fyzického útoku. Až potom přistupuje obviněný k použití úderů pěstí, kdy se přiměřeně způsobu trvajícího útoku poškozeného musel stále bránit, a to v podstatě stejnou úderovou technikou pěstí. Mezi aktivizačními momenty násilí není evidována delší časová prodleva, která by snad mohla oddělovat jeden útok od druhého nebo útok od pozdějšího počínání, kdy dotyčná osoba po skončení útoku sama přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí.
22. Pro jednání v nutné obraně není podstatná subsidiarita, a proto se nevyžaduje, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. mohla být silnější než útok. Že poškozenému vzniklo poranění závažnější než obviněnému, není kritériem pro rozlišení postavení útočníka a obránce. Nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená. Stejně tak nelze obviněnému vytýkat, že se útoku – navíc rychle probíhajícímu jen mezi dvěma intenzivněji zainteresovanými osobami – nevyhnul útěkem, byť by útěk byl možný. Jakmile poškozený i obviněný upadli na zem, nebyl veden další atak.
23. Podle náhledu státního zástupce napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát, neboť spočívá, stejně jako jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud takovou vadu neodstranil, a proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
25. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
27. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. S ohledem na to, jakým způsobem obviněný formuloval své dovolací námitky, je zřejmé, že při vymezování dovolacích důvodů vycházel ze znění trestného řádu, které bylo účinné do 31. 12. 2021. Dovolací důvody, které obviněný obsahově uplatnil, jsou od 1. 1. 2022 označeny písmeny h) a m).
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
29. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
33. Jakkoliv obviněný opřel dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021) a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, současně ve svém dovolání ve vztahu k otázce, zda jednal či nejednal v nutné obraně uplatnil i námitky do určité míry skutkové povahy. Takto namítal, že soudy hodnotily jednotlivé důkazy selektivně, přičemž potlačovaly význam důkazů svědčících v jeho prospěch. Současně také obviněný rozporoval stanovisko odvolacího soudu, že na počátku se mezi ním a poškozeným mělo jednat o vzájemné pošťuchování, v důsledku čehož měla být vyloučena eskalace konfliktu, a proto nejde o nutnou obranu v podobě eliminace poškozeného údery pěstí s důrazem na to, že iniciátorem fyzického konfliktu byl ve skutečnosti v této věci označený poškozený. Ve své podstatě však i tyto námitky obviněného směřují proti právním závěrům soudů týkajícím se institutu nutné obrany, či otázky, zda je či může být zjišťované jednání obviněného výtržností.
34. Přestože tedy obviněný ve svém dovolání poněkud smísil argumentaci skutkovou a právní, shledal Nejvyšší soud jeho argumentaci opodstatněnou, a to z hlediska obou jím uplatněných dovolacích důvodů, které jsou od 1. 1. 2022 označeny písmeny h) a m).
35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného, kterými zpochybňoval protiprávnost svého jednání s argumentem, že jednal v nutné obraně. Tyto námitky obviněného bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, který je ve své druhé variantě naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá v nesprávném hmotněprávním posouzení. Platí totiž, že hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, tedy i toho, zda byl skutek spáchán za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, či nikoliv.
36. Již na tomto místě pak lze poznamenat, že pokud by ve věci bylo možné dojít k závěru, že obviněný jednal v nutné obraně, pak by již další posuzování dalších znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu (v této věci obviněným zpochybňované naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu) postrádalo na relevanci. Stejný závěr pak lze vztáhnout i k otázce společenské škodlivosti jednání obviněného podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
37. K otázce nutné obrany je nejprve třeba v obecné rovině uvést následující.
38. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.
39. Podle § 29 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
40. S ohledem na skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu tak bylo zásadní posoudit, jaká byla obrana obviněného a její podoba z pohledu uvedeného zákonného vymezení (obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku), při vědomí toho, že konflikt mezi obviněným a poškozeným byl započat fyzickým atakem poškozeného.
41. Naznačenou otázku pak lze zodpovědět srovnáním způsobu obrany oproti způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná [ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 672]. Při posuzování této otázky se zde uplatňuje v zásadě subjektivní přístup s korekcí přístupu objektivního, neboť obránce zejména v případě náhlého a neočekávaného útoku nemá možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit útok a nebezpečí z něj vyplývající, nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni (dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné). Navíc nejde zpravidla o průměrného občana s průměrným úsudkem, s průměrnými pozorovacími a rozumovými schopnostmi, ale o konkrétního obránce v konkrétní situaci hrozícího, nastalého nebo trvajícího útoku s konkrétními vlastnostmi, pozorovacími a rozumovými schopnostmi, kdy ho mohou ovlivňovat i chyby emoční, pozorovací, v jeho vědomí, v úsudku, v myšlení, intelektu apod. Na druhé straně ale nelze u obránce bez přihlédnutí ke konkrétní situaci omlouvat zcela zjevně omyly, zejména byly-li vyvolány nedbalým postojem obránce [ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 672]. Podmínkou nutné obrany dále není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak (subsidiarita). Obranu proti útoku přímo hrozícímu nebo trvajícímu nelze tudíž považovat za nepřiměřenou jenom proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný [ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 675]. Pro posouzení otázky, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. Volba způsobů obrany není zákonem nijak omezena a je jen na volbě obránce, jaký způsob obrany použije (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 108/2015).
42. Při zodpovězení otázky, zda konkrétní osoba jednala v nutné obraně, je tedy nutné důkladně posoudit, zda tato osoba již z jejího zákonného vymezení nevybočila, jak to vyvozují soudy v této trestní věci.
43. O vybočení z mezí nutné obrany (exces) pak jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky byly, tedy stav byl nutné obraně blízký, aniž tu však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Obránce pak při takovém excesu jedná protiprávně a může být u něj vyvozena trestní odpovědnost. Teorie i praxe přitom rozlišuje
a) exces intenzivní – kdy jde o exces co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž tu může jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě (zde pouze u mimořádného nepoměru);
b) exces extenzivní – kdy jde o exces co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může tu jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo byla obrana předčasná [ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 676].
44. Z odůvodnění rozsudků obou nižších soudů je patrné, že se otázkou nutné obrany zabývaly se závěrem, že obviněný v nutné obraně nejednal. V této situaci je pak ale nutné shora uvedená východiska týkající se institutu nutné obrany konfrontovat jednak s odůvodněním a závěry obou soudů ohledně této otázky, jednak se zjištěným skutkovým stavem věci tak, jak tento nalezl svůj odraz ve skutkové větě napadených rozhodnutí.
45. Nalézací soud své závěry k možnému jednání obviněného v nutné obraně rozvedl na str. 10. a 11. rozsudku následovně:
„(…) byť to byl poškozený, kdo konflikt vyvolal, převahu poté získal obviněný, když udeřil poškozeného způsobem blíže popsaným ve výrokové části. Tento atak obviněného byl veden se zcela zjevně větší intenzitou, než jej vedl poškozený, jak patrno z porovnání fotografií zachycujících vzhled obviněného a poškozeného pořízených krátce po incidentu (č. l. 59, 143), čímž lze eliminovat případné úvahy o jednání v nutné obraně.“
46. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že obviněný v nutné obraně nejednal, což odůvodnil takto:
„(…) byť počáteční fyzický atak vzešel od poškozeného, jednalo se následně do okamžiku, než obviněný napadl poškozeného úderem pěst do obličeje, kterým ho srazil na zem, fakticky o vzájemné pošťuchování. V podstatě se jednalo o reakci obviněného, který odstrčil poškozeného a jeho následnou reakci směrem k obviněnému v podobě úderu pěstí do oblasti hrudníku. Jednání obou nebylo doprovázeno slovními výhrůžkami či gesty značícími možnost eskalace konfliktu. Krajský soud vzhledem k zjištěnému poranění poškozeného uzavřel, že vzájemný konflikt byl fakticky ukončen okamžikem, kdy obviněný zasadil první úder pěsti do obličeje poškozeného, následoval nejméně ještě jeden další úder pěstí, v důsledku čehož došlo k pádu poškozeného, což odpovídá tržně zhmožděné ráně v týlní krajině poškozeného. Vzhledem k uvedenému nelze vnímat jednání obviněného za jednání, kterým by odvracel trvající čí hrozící útok. Krajský soud má za to, že se do okamžiku úderu pěstí do obličeje poškozeného jednalo o vzájemné drobné strkání, tuto povahu konfliktu změnil jednostranně obviněný, který opakovanými údery pěstí zasáhl poškozeného do obličeje a tím ho fyzicky eliminoval. Vzhledem k povaze konfliktu se nejednalo ze strany obviněného o obranu, ale zjevně nepřiměřené a situačně vyvolanou reakci na vzniklou situaci (…) Z výpovědi poškozeného se totiž podává, že první úder pěstí [ho] ochromil, upadl na zem a zde inkasoval další údery, z čehož lze logicky dovodit, že se k němu obviněný musel minimálně sklonit.“
47. Konfrontuje-li Nejvyšší soud odůvodnění obou nižších soudů se shora citovanými teoretickými východisky týkajícími se jednání v nutné obraně a zejména pak se skutkovými závěry vyplývajících z provedeného dokazování, pak musí konstatovat, že právní závěry, k nimž soudy došly, jsou nesprávné, odůvodnění je nepřiléhavé a ve své podstatě i nedostatečné a v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
48. Pokud jde o odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, tento skutečně vyloučil nutnou obranu jen s poukazem na to, že obviněný použil k odvracení útoku poškozeného vyšší intenzitu ataku než poškozený, přičemž zdůraznil zranění způsobená poškozenému, oproti těm, jaká zranění poškozený způsobil obviněnému. Jak na to správně poukázal obviněný ve svém dovolání, žádná z těchto okolností ještě nebrání tomu, aby bylo jednání obviněného posouzeno jako jednání v nutné obraně. Jak již bylo konstatováno výše, pro jednání v nutné obraně není podstatná subsidiarita, a proto se nevyžaduje, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku (například útěkem) nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. mohla být silnější než útok. Skutečnost, že poškozenému vzniklo poranění závažnější než obviněnému, není kritériem pro rozlišení postavení útočníka a obránce. Nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená.
49. Je skutečností, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací se otázkou nutné obrany zabýval podrobněji než soud prvního stupně. Ani s jeho právními závěry, které vyústily v neposouzení jednání obviněného v nutné obraně, se však nelze ztotožnit. Jako nesprávný je možno učinit již závěr, že v době, kdy obviněný na poškozeného zaútočil, útok na něj údajně nehrozil ani netrval, a proto nešlo o odvracení nebezpečí z jeho strany. Přiléhavé dále není ani tvrzení odvolacího soudu, že se fakticky jednalo o vzájemné pošťuchování do té doby, než obviněný napadl poškozeného úderem do obličeje, kterým ho srazil na zem. Zdůraznit je nutno tu skutečnost, že odvolací soud zcela zjevně své právní posouzení založil na jiném skutkovém stavu, než jaký je popsán ve skutkové větě tohoto rozsudku. Odvolací soud totiž argumentuje tím, že obviněný se musel k poškozenému sklánět, protože poškozený po prvním úderu pěstí upadl na zem. To však neodpovídá popisu skutku zachycenému ve skutkové větě, podle něhož obviněný nejprve uštědřil poškozenému dvě až tři rány pěstí do obličeje a poté oba upadli na zem, kde svého jednání zanechali a kde nejsou zaznamenány žádné další údery pěstí.
50. Zásadní z hlediska skutkových zjištění rozhodných pro posouzení toho, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoli, je ta skutečnost, že to byl právě poškozený, kdo jako první fyzicky napadl obviněného a jakým způsobem ho napadl (úder otevřenou rukou do ucha). Byl to tedy obviněný, nikoliv poškozený, kdo se bránil fyzickému ataku. Podle Nejvyššího soudu je třeba odmítnout úvahy odvolacího soudu o tom, že se v počátku konfliktu jednalo jen o jakési „pošťuchování“, jakož i o tom, že obviněný snad neměl důvod obávat se eskalace konfliktu. Již první úder otevřenou rukou vedl poškozený do oblasti hlavy obviněného, na což obviněný reagoval (pouze) odstrčením poškozeného. Poškozený však svého jednání nezanechal a násilí stupňoval úderem pěstí do žeber. Teprve v tu chvíli obviněný přistoupil k pacifikaci poškozeného údery pěstí do oblasti oka a nosu.
51. S ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění se proto podle názoru Nejvyššího soudu ze strany obviněného nejednalo o vybočení z mezí nutné obrany (exces), a to ani o vybočení v důsledku excesu intenzivního, tedy excesu co do míry obranného zákroku, tak ani o vybočení v důsledku excesu extenzivního, tedy excesu co do doby zákroku.
52. Pokud jde o tvrzený exces intenzivní, jak již bylo konstatováno výše, obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, zpravidla tedy bude silnější než útok. V dané věci je zásadní, že první fázi fyzického útoku započal poškozený a nikoli obviněný. Obviněný na útok poškozeného reagoval toliko obranou (odstrčením), v situaci, kdy musel čelit prvnímu úderu otevřenou rukou do pravého ucha. Pak ale poškozený proti obviněnému použil další, tentokrát tvrdší techniku, a to úder pěstí do žeber. Je tedy zjevné, že nebezpečí pokračování útoku ze strany poškozeného i nadále hrozilo, zejména, když nestačilo ani odstrčení poškozeného během první fáze fyzického útoku. Ani skutečnost, že teprve až poté přistupuje obviněný k použití úderů pěstí, kdy se přiměřeně způsobu trvajícího útoku poškozeného musel stále bránit, a to v podstatě stejnou úderovou technikou pěstí, tak nemůže znamenat vybočení z mezí nutné obrany, a to v důsledku excesu intenzivního.
53. Podle Nejvyššího soudu jednání obviněného, který se bránil fyzickému útoku poškozeného, vzhledem k vývoji konfliktu, k množství a intenzitě ran a poměrně krátké době trvání konfliktu (maximálně několik desítek vteřin), rozhodně nevybočilo z mezí nutné obrany ani z hlediska excesu extenzivního, tedy excesu co do doby zákroku. Mezi jednotlivými momenty násilí z jedné či druhé strany (zejména ze strany obviněného) není zjišťována delší časová prodleva, která by snad mohla oddělovat jeden útok od druhého nebo útok od pozdějšího počínání, kdy dotyčná osoba po skončení útoku sama přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. To platí i pro údery pěstí ze strany obviněného, kterými nepochybně způsobil zranění poškozenému, a kterými byl podle skutkových zjištění soudů konflikt ukončen. Jakmile poškozený i obviněný upadli na zem, nebyl veden další atak. Teprve tehdy přímá hrozba nebezpečí mohla zřetelněji odpadat ze subjektivního vnímání a jinak by samozřejmě mohlo být posouzeno jednání takového pachatele, který v době po pádu na zem pokračoval. Takováto situace však v této trestní věci nenastala.
54. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je otázkou, zda by jednání obviněného v právě projednávané věci vybočilo z mezí nutné obrany v případě, že by obviněný (s ohledem na předchozí průběh napadení) skutečně poškozeného udeřil jednou či dvěma ranami až poté, co již poškozený ležel na zemi. Tato otázka je však opět mimo rámec zjištěného skutkového stavu věci a je zbytečné o ní v rámci této trestní věci dále spekulovat.
55. Lze tedy uzavřít, že závěr nižších soudů, že obviněný nejednal v nutné obraně, je nesprávný, a i sám o sobě představuje důvod pro zrušení rozsudků obou nižších soudů. Tím, že obviněný jednal v nutné obraně, je vyloučena protiprávnost jeho jednání a je pak v zásadě irelevantní, zda obviněný naplnil znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, či zda je jeho jednání toliko přestupkem s ohledem na to, že toto jednání není natolik společensky škodlivé.
56. Bez ohledu na výše uvedené však musel Nejvyšší soud přisvědčit i námitkám obviněného, že se oba nižší soudy nesprávně vypořádaly s otázkou objektivní stránky trestného činu výtržnictví a také otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného. I tyto námitky obviněného bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
57. Podle právních závěrů vyjádřených v právní větě napadených rozsudků měl obviněný skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku naplnit tím, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného (a čin spáchal opětovně). V dovolání uplatněnou námitkou pak je obviněným zpochybňován znak „výtržnosti“.
58. Objektem trestného činu výtržnictví je klid veřejného života, tento objekt tedy přesahuje individuální zájmy jednotlivců (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). V návaznosti na takto určený objekt se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (Usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které vzbuzuje obavy o bezpečnost lidí nebo majetku a jež je namířeno proti osobám, zvířatům i věcem (bezdůvodné napadání personálu nebo hostů v restauraci či v baru, ničení zařízení při hrubém rušení průběhu taneční zábavy, násilná jednání fanoušků, kteří napadají fanoušky jiného klubu, ničí při tom zařízení na stadionu apod.) [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 358 (Výtržnictví). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500, marg. č. 3.].
59. O výtržnost se tedy nejedná v případech, „kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017) [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 358 (Výtržnictví). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4501–4502, marg. č. 3.].
60. V nyní projednávané věci došlo k eskalaci dlouhodobého sousedského sporu, který vyvrcholil fyzickým napadením obviněného, který se útoku bránil, čímž způsobil poškozenému zranění. Není sporu o tom, že konflikt se odehrál za denního světla na ulici před rodinným domem, tedy na místě veřejnosti přístupném (jde pouze o jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví). Současně však nelze přehlédnout, že konflikt trval jen po poměrně krátkou dobu (maximálně několik desítek vteřin), nebyl doprovázen výraznějším hlukem či vulgárními nadávkami, zjevně šlo o vyřizování účtů výlučně mezi obviněným a poškozeným, a nebyly dokumentovány žádné osoby, které by se v době konfliktu nacházely v okolí (s vědomím toho, že krátce po činu byli se zraněním poškozeného konfrontováni jeho nejbližší rodinní příslušníci). Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že obviněný patrně nejednal protiprávně, protože jednal v nutné obraně, musí současně uzavřít, že nižší soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda mělo jednání obviněného charakter výtržnosti, jako dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví.
61. V návaznosti na to se pak podobně soudy nedostatečně zabývaly otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, zda jednání obviněného není pouze přestupkem. Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že není možné společenskou škodlivost odůvodňovat jen tím, že obviněný má tendenci se dopouštět výtržností v podobě fyzického napadání jiných osob. Takové počínání soudu je totiž v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téhož. Okolnost, že obviněný se již v minulosti dopustil činu kvalifikovaného jako výtržnictví, se promítla do užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nelze navíc přehlédnout, že obviněný byl pro takové jednání odsouzen naposledy v roce 2014 a od té doby vedl řádný život.
62. Je tak možno uzavřít, že oba nižší soudy pochybily, když za situace popsané ve skutkové větě bez adekvátního odůvodnění odmítly obhajobu obviněného, že jednal v nutné obraně. Odvolací soud pak pochybil i v tom, že jeho argumentace ve prospěch závěru, že jednání obviněného vybočilo z mezí nutné obrany (navíc bez odpovídajícího právního odůvodnění) neodpovídá popisu skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. Nadto se soudy nedostatečně zabývaly posouzením, zda mělo jednání obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti případu charakter výtržnosti či nikoliv a zda dosahovalo takové společenské škodlivosti, že nepostačovalo potrestání pachatele prostředky správního práva. V důsledku toho došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v obou jeho alternativách. Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, zde došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
63. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nalézacímu soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
64. V dalším řízení bude úkolem Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterému se věc vrací, aby se znovu zabýval otázkou protiprávnosti jednání obviněného, tedy zejména, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoliv, a to zejména při vědomí pravidla, že obrana může být intenzivnější než útok, není-li zcela zjevně nepřiměřená. Bude také úkolem soudu prvního stupně, aby náležitým způsobem posoudil a poté odůvodnil (právní) závěry v tom směru, zda jednání obviněného vybočilo z mezí nutné obrany, či nikoli. Pokud by snad soud došel k závěru, že obviněný v nutné obraně nejednal, zaměří se dále na zkoumání, zda lze jednání obviněného považovat za výtržnost a zda společenská škodlivost jednání obviněného dosahuje takové intenzity, že je nutné užít prostředky trestního práva. Při právním posouzení řádně zjištěného a ve skutkové větě popsaného skutku bude soud vázán právním názorem uvedeným shora v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu