3 Tdo 753/2025

3 Tdo 753/2025-431

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 4 To 87/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 116/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného B. Z. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 25 T 116/2024, byl B. Z. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 9. 2024 v době kolem 21:00 hodin v XY, okres XY, XY, v herně XY, vyhledal svou sestru T. Z., která se před ním pokusila ukrýt na WC, což se jí nepodařilo, a které nejdříve řekl, aby mu vydala svůj mobilní telefon zn. TCL, černé barvy, obsahující mobilní bankovnictví k bance AirBank, což poškozená ze strachu z něj učinila, pod pohrůžkou rány pěstí mu též sdělila přístupové heslo k mobilnímu telefonu, který si vložil do kapsy, načež po ní požadoval další mobilní telefony, a když mu sdělila, že je nemá, tak ji chytil za ruku a se slovy, že chcípne, ji odtáhl ven před hernu, kde se jí znovu ptal, kde jsou ty mobilní telefony, a když mu poškozená řekla, že neví, kde jsou, tak ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, až spadla na zem, načež se slovy, že chcípne, protože mu vzala telefony, a že ji dobije, ji chytil za zápěstí a odtáhl ji do nedalekého parčíku v ulici XY, při čemž jí vzal kabelku, kterou měla zavěšenou na předloktí, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí, že chcípne, že ji dobije, opakovaně se domáhal peněz a mobilních telefonů, v parčíku ji opřel o strom, udeřil ji do pravé strany obličeje, po čemž poškozená upadla na zem, a když vstávala, tak ji jednou kopl do pravé části obličeje, po čemž znovu upadla, se slovy, aby vstala, že ji jinak dobije, jí začal prohledávat kabelku, a z této jí odcizil klíče od bytu, občanský průkaz, kartu pojištěnce VZP, platební kartu banky Revolut, vše na jméno poškozené, přičemž tento moment se poškozená pokusila využít k útěku směrem do ulice XY, kde ji však dostihl, podkopl jí zezadu nohy se slovy „děvko, ty chceš utýct,“ načež poškozená spadla na zem, kde ji třikrát kopl do stehna levé nohy, aby nemohla utíkat, a protože se pro bolest nedokázala sama zvednout, tak ji zvedl, podpíral ji a dovedl ji do bytu č. XY na adrese XY, po cestě jí říkal, že je to ještě málo a že chcípne, následně jí v uvedeném bytě opět fyzicky napadl, kdy ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, dvakrát pěstí do oblasti břicha, po čemž se pozvracela, sprostě jí nadával a říkal, že chcípne, že devětkrát bodl svoji bývalou přítelkyni a že nemá problém bodnout i ji, poté jí dal dvě rány pěstí na pravou stranu hrudníku, načež z bytu odešel krátce před příjezdem rychlé záchranné služby a Policie ČR přibližně ve 22:30 hodin, a výše popsaným jednáním poškozené způsobil pohmoždění mozku, pravého stehna a břišní stěny a povrchové poranění očního víčka a periokulární krajiny, které si vyžádalo ošetření v Nemocnici Kadaň s hospitalizací do 27.

9. 2024, a odcizením škodu ve výši nejméně 3.209 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 25 T 116/2024, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o uloženém trestu odnětí svobody.

4. O odvolání státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 4 To 87/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, o němž poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II.

5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání (č. l. 409–411 spisu), ve kterém odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci textu však zmiňuje i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

6. Obviněný namítá, že soud prvního stupně ukládal trest s přihlédnutím ke skutečnosti, že před soudem prohlásil svou vinu, díky čemuž odpadla povinnost nákladného dokazování. Po prohlášení viny navrhovala státní zástupkyně trest odnětí svobody ve výměře 56 měsíců, soud prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, neboť vyhodnotil prohlášení viny jako polehčující okolnost. Odvolací soud však prohlášení viny při ukládání nového trestu zcela opomenul, resp. jej ignoroval a uložil mu trest ve výši 5 roků, tedy vyšší, než navrhovala v odvolání státní zástupkyně. Prohlášení viny tak pro něho neznamenalo žádnou polehčující okolnost. Shledává proto jemu uložený trest nespravedlivým a extrémně přísným. Ke zpřísnění trestu odnětí svobody došlo, aniž by odvolací soud provedl nějaká další dokazování nebo posouzení ve věci. Obviněný má proto za to, že odvolací soud postupoval „v rozporu s ust. 263 odst. 7, věta druhá trestního řádu“ a judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i ESLP. Odvolací soud uvedl, že důvodem pro navýšení trestu bylo, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s jeho trestní minulostí. Soud prvního stupně se však jeho trestní minulostí zabýval, dokonce ve stejné míře jako soud odvolací, přičemž trestní minulost nelze posuzovat odlišně, neboť trestní minulost je jen jedna, neměnná. Aby mohl odvolací osud o věci sám rozhodnout, měl si opatřit nové důkazy či posoudit další neměnné okolnosti případu či jeho charakter. Pokud tak neučinil, měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání. Obviněný je přesvědčen, že postupem odvolacího soudu došlo v podstatě ke „zvyšování následku minulosti, za kterou byl pachatel již řádně potrestán, což lze paradoxně přirovnat k zásadě „Ne bis in idem“. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, když odvolací soud ke zpřísnění jemu uloženého trestu neuvedl nic nad rámec toho, co uvedl již soud prvního stupně.

7. Dále obviněný poukazuje na některá údajná pochybení přípravného řízení týkající se prostudování spisu a zejména pak zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy uvádí, že se mohlo jednat o trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, případně trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na takto uvedenou novou právní kvalifikaci by bylo podle obviněného rovněž namístě vyhodnotit zpětvzetí trestního oznámení, neboť poškozená je jeho sestra, tedy osoba blízká, která vzala souhlas s trestním stíháním jeho osoby zpět.

8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 4 To 87/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 25 T 116/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 596/2025.

10. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázal na to, že z nastíněné dovolací argumentace vyplývá, že obviněný podaným dovoláním brojí též vůči výroku o vině. V této části je dovolání podle státního zástupce nepřípustné, protože směřuje proti výroku, který nebyl a neměl být předmětem přezkumu odvolacího soudu, neboť obviněný u hlavního líčení prohlásil svou vinu, což soud přijal, a odvolání bylo podáno státní zástupkyní toliko do výroku o uloženém trestu.

11. Stran výroku o trestu je podle státního zástupce dovolání přípustné, nicméně námitky nelze přiřadit pod obviněným označené (ani jiné) zákonné dovolací důvody, tedy zejména ani pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný reálně nenamítá, že by se jednalo o nepřípustný druh trestu ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Fakticky daný trest „pouze“ považuje za hrubě nepřiměřený, resp. extrémně přísný a nespravedlivý. Druh trestu, o který obviněnému jde, je však zjevně přípustný, současně je ve výměře odpovídající příslušné zákonné trestní sazbě, konkrétně v její dolní polovině. Státní zástupce uvedl, že trest vyměřený ještě v dolní polovině sazby přímo z povahy věci nemůže být trestem extrémně přísným či hrubě nespravedlivým, a to tím spíše, pokud vezmeme v úvahu osobu obviněného a jeho trestní minulost.

12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť uplatněnou dovolací argumentaci nelze přiřadit pod jím užité dovolací důvody, a navíc není důvodná ani v obecné rovině, a dovolání tak bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

14. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 4 To 87/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Ve světle uvedeného je třeba nejprve uvést, že přípustnost dovolání je možné dovodit toliko ve vztahu k výroku o uloženém trestu, nikoli stran výroku o vině.

16. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ze spisového materiálu se podává, že obviněný v rámci hlavního líčení dne 19. 2. 2025, poté, co byl řádně poučen ve smyslu ustanovení § 196 tr. ř., učinil prohlášení o své vině týkající se jednání, pro které byla podána obžaloba a které odpovídalo tvrzeným skutkovým zjištění, kdy souhlasil i s užitou právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně prohlášení viny obviněného přijal (§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.) s tím, že dokazování nebude v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, provedeno a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Vyhlášené usnesení bylo odůvodněno a bylo dáno poučení o opravném prostředku (viz protokol z hlavního líčení č. l. 351–353 spisu). Nejvyšší soud v uvedeném postupu neshledává žádné pochybení, přičemž nic nenaznačuje, že by obviněný nebyl dostatečně seznámen s institutem prohlášení viny a jeho možných následcích.

17. Podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Obviněný za situace, kdy ve smyslu ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásí svou vinu a soud jeho prohlášení viny přijme v souladu s ustanovením § 206c odst. 4 tr. ř., není osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. V projednávané věci obviněný odvolání nepodal. Státní zástupkyně však podala v jeho neprospěch odvolání do výroku o trestu. Z podnětu tohoto odvolání odvolací soud přezkoumal toliko výrok o uloženém trestu odnětí svobody.

18. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. je dovolání nepřípustné za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Pokud bylo odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině, nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině, a pokud by tak dovolatel učinil, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítne jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Lze odkázat např. na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle nichž: „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ V případě dovolání proti výroku o vině tak není splněna zákonná podmínka přípustnosti podle § 265a odst. 1 tr. ř. (srovnej Šámal, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3242).

19. Za takového procesního stavu věci tedy může obviněný jako dovolatel napadnout svým dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, tedy pouze v rozsahu výroku o trestu. Pokud tedy obviněný s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zpochybňuje rovněž výrok o vině (skutková zjištění, právní kvalifikace, souhlas poškozené), pak je v tomto rozsahu dovolání nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

20. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že trestné činy loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným, nespadají pod trestné činy, pro které je vyžadován souhlas poškozeného s trestním stíháním pachatele ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. Souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného byl v počátku trestního řízení vyžadován, neboť obviněný byl stíhán (mimo jiného) pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozená po řádném poučení ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. souhlas s trestním stíháním obviněného dala (viz úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 75–77 spisu, usnesení o zahájení trestního stíhání č. l. 2–9 spisu). Následně došlo ke změně právní kvalifikace, kdy nadále bylo trestní řízení vedeno pro trestné činy podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 234 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 272 spisu). Nelze rovněž opomenout, že obviněný u hlavního líčení prohlásil svou vinu v celém rozsahu. Je možno uzavřít, že jakékoli další úkony ze strany poškozené či její rodiny (čestná prohlášení, zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, přípisy soudu), byly ve vztahu k závěru o vině obviněného již bez významu.

21. Pokud jde o námitky vztahující se k výroku o trestu, pak se jimi obviněný v podstatě domáhá toho, aby mu byl uložen mírnější trest odnětí svobody, resp. má za to, že přiměřeným byl trest uložený mu okresním soudem ve výměře 3 roků, zatímco trest ve výměře 5 roků uložený mu odvolacím soudem shledává nespravedlivým a extrémně přísným.

22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný. Obviněný prostřednictvím svých námitek namítá porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), kdy má za to, že byla nesprávně vyhodnocena jeho trestní minulost a zcela opomenuto, že u hlavního líčení prohlásil vinu v celém rozsahu podané obžaloby, čímž se však zcela míjí s tímto dovolacím důvodem.

24. Při výkladu pojmu jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

25. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný však takový druh námitek nevznáší, a ani by se nemohlo jednat o námitky opodstatněné.

26. Obviněnému byl totiž ukládán úhrnný trest za dva trestné činy, z nichž nejpřísněji trestným byl trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je dána trestní sazba ve výměře na 2 léta až 10 let. Jestliže tedy odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 5 let, není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, který je uložen v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin, jehož se obviněný dopustil.

27. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

28. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit.

29. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

30. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zcela dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil (bod 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Konstatoval, že soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil zákonná hlediska pro ukládání trestu a obviněnému tak v důsledku uložil trest nepřiměřeně mírný. Zejména se o jednalo trestní minulost obviněného a zcela zjevnou neúčelnost všech doposud uložených trestů. Pro účely odvolacího řízení aktualizoval opis rejstříku trestů, kdy oproti soudu prvního stupně tento výčet blíže konkretizoval. Poukázal na to, že obviněný se opakovaně dopouští trestné činnosti majetkového a rovněž násilného charakteru, přičemž předcházející odsouzení se zjevně minula účinkem, neboť projednávaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Zdůraznil násilnou povahu jeho útoku na vlastní sestru vyznačujícího se bezcitností, rozhodností a výraznou agresivitou. Ačkoli má obviněný za to, že nebylo jako polehčující okolnost zohledněno prohlášení viny, odvolací soud uvedl, že právě prohlášení viny jej ochránilo před užitím ustanovení § 59 tr. zákoníku (mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody), neboť byl v minulosti odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista.

31. Nejvyššímu soudu není jasné, co měl obviněný na mysli tvrzením, že jeho trestní minulost byla soudy posuzována odlišně a že se má jednat o „dvojí přičítání“, nebo, že by v postupu odvolacího soudu mělo být spatřováno porušení zásady ne bis in idem. Postup odvolacího soudu je zcela souladný s trestním řádem, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného do výroku o trestu.

32. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud uložením nepodmíněného úhrnného trestu odnětí svobody ve výměře 5 let zpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Jak uvedeno v odstavci 26. výše tohoto usnesení, obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 léta až 10 let, přičemž mu byl ukládán trest úhrnný za dva trestné činy. Trest ve výměře 5 let, tedy v dolní polovině trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, jehož se dopustil (§ 173 odst. 1 tr. zákoníku), nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý, ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.

IV.

33. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu