3 Tdo 797/2024

3 Tdo 797/2024-453

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 5 To 101/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 155/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 155/2023, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

v blíže nezjištěném období od července 2022 do října 2022 na různých blíže nezjištěných místech v Praze 5, v úmyslu se obohatit, využil duševní poruchy poškozeného M. S., který měl jejím důsledkem narušeny jak myšlenkové, tak paměťové funkce, a nebyl schopen samostatně právně jednat, aniž by nebyl ohrožen závažnou újmou, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil tím, že vylákal nebo se pokusil vylákat od poškozeného finanční prostředky, které neměl od počátku v úmyslu použít v souladu s jejich tvrzeným účelem ani, a to konkrétně:

1. v blíže nezjištěné době v červenci 2022 vylákal od poškozeného finanční hotovost ve výši 100 000 Kč na zakoupení blíže nezjištěného osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia pod legendou, že jeho vlastníkem bude poškozený M. S., a že vozidlo bude obžalovaný pouze užívat, kdy však zamlčel, že mu byl mimo jiné rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 5 T 56/2020-124, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2021, uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců, přičemž takovéto vozidlo opravdu nějakou dobu užíval, nicméně nebylo do dnešního dne na poškozeného přepsáno ani nebyla mezi obžalovaným a poškozeným uzavřena žádná dohoda o plné moci pro tyto účely, a ani vylákané finanční prostředky poškozenému dosud nevrátil, přičemž vozidlo nyní není již z neznámých důvodů k dispozici, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 100 000 Kč,

2. v blíže nezjištěném období od července 2022 do 16. 10. 2022 vylákal od poškozeného finanční hotovost minimálně ve výši 25 000 Kč na zakoupení blíže nezjištěného osobního motorového vozidla značky Honda, kdy však za vylákané finanční prostředky si místo toho zakoupil osobní vozidlo tovární značky Peugeot 206 CC, VIN: XY, pod legendou, že jeho vlastníkem bude poškozený M. S., a že vozidlo bude obžalovaný pouze užívat, kdy však zamlčel, že mu byl mimo jiné rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 5 T 56/2020-124, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2021, uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců, přičemž však toto vozidlo zakoupil na své jméno a do dnešního dne jej na poškozeného nepřepsal, ani nebyla mezi obžalovaným a poškozeným uzavřena žádná dohoda o plné moci pro tyto účely, a ani vylákané finanční prostředky poškozenému dosud nevrátil, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši minimálně 25 000 Kč,

3. v říjnu 2022 chtěl od poškozeného finanční hotovost v celkové výši 2 000 000 Kč za účelem koupě blíže nezjištěného bytu v Ústí nad Labem jeho jménem s legendou, že po jeho zakoupení bude tento byt vlastnit poškozený, kdy však obžalovaný od samého počátku neměl v úmyslu takto učinit, neboť neučinil k tomuto žádné právní kroky, přičemž poškozený pod vlivem důvěřivosti, že obžalovaný bude jednat v jeho zájmu, dal dne 19. 10. 2022 na pobočce banky Raiffeisenbank, a.s., IČO: 49240901, na adrese Nádražní 344/23, Praha 5, pokyn k prodeji portfolia, kdy tímto měly být získány finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč, k čemuž však následně nedošlo, neboť prodej portfolia byl zmařen zásahem policejního orgánu Policie ČR, čímž se pokusil způsobit poškozenému M. S. škodu ve výši 2 000 000 Kč.

2. Za tento zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 3 T 145/2022, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 63 T 146/2023, a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 1 T 94/2022, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 3 T 145/2022, z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 63 T 146/2023, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 1 T 94/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 4 g pervitinu, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byli neznámí dědicové po poškozeném M. S. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 5 To 101/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný má za to, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. V rozhodnutích soudů nižších stupňů podle něj není uvedeno a z dokazování nevyplývá, jak konkrétně mělo dojít k vylákání peněz na nákup aut ani jakou konkrétní situaci vyvolávající důvěru poškozeného měl obviněný vytvořit či že měl v úmyslu vozidla a byt nepřevádět. Obviněný koupil oba vozy podle dohody s poškozeným. Užíval je pro svoji potřebu a též pro potřebu poškozeného (vozil jej k lékaři, na nákupy atp.) v souladu s jejich dohodou.

Ze samotného zákazu řízení a absence písemné plné moci k přepisu vozidel na poškozeného nelze vyvozovat úmysl obohatit se na úkor poškozeného. Nejedná se ani o nepřímý důkaz. Obviněný chtěl vozidla opakovaně převést, avšak poškozený přepis odkládal z vlastní vůle. Nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by se v tomto směru chtěl obviněný obohatit tím, že neměl v úmyslu vozidla převést. Z ničeho taková skutečnost ani nepřímo neplyne. Ve prospěch obviněného naopak svědčí skutečnost, že prodávající, který obviněnému poskytl plnou moc k přepisu vozidel, uvedl, že se zajímal o to, zda bylo vozidlo včas přepsáno, kdy obviněný mu měl sdělit, že k přepisu nedošlo, že ještě musí něco zařídit – opatřit si plnou moc a převést vůz na poškozeného, který převod oddaloval s konstatováním, že je na to čas.

6. Ke skutku pod bodem 3. obviněný namítl, že není zřejmé ani prokázané, jak konkrétně a zda vůbec měl obviněný požadovat hotovost ve výši 2 000 000 Kč. Naopak z dokazování plyne, že předmětná částka z prodeje investičního portfolia poškozeného měla být vyplacena na bankovní účet poškozeného. V případě koupě bytu byl obviněný pouze nápomocen při komunikaci s prodávajícím, neboť poškozený neměl zkušenosti s ovládáním mobilního telefonu. Nejednalo se o požadavek hotovosti, ale o dohodu mezi poškozeným a obviněným.

Jejím předmětem bylo, že poškozený koupí byt v Ústí nad Labem a obviněný jej bude užívat se záměrem pracovat v Německu, aby byl schopen splácet své závazky. Z dokazování neplyne, že by obviněný měl v úmyslu jakkoli nakládat s danými prostředky. Soud zde dospěl k zavinění obviněného pouze na základě absurdní úvahy, že k tomu, aby došlo k nabytí vlastnického práva k bytu ve prospěch poškozeného, neučinil obviněný žádné právní kroky. To samo o sobě nesvědčí a nemůže svědčit o zavinění obviněného, tedy o jeho úmyslu vylákat od poškozeného 2 000 000 Kč v hotovosti, aniž by dané prostředky byly použity na koupi bytu, který měl být ve vlastnictví poškozeného.

Nákup byl pouze ve fázi vyjednávání po prohlídce bytu, a tedy žádné právní kroky nebyly v tu dobu aktuální či nezbytné. Krom toho obviněný není práva znalý a neorientuje se v těchto transakcích. Finanční prostředky měly být v té době pouze připraveny (prodejem portfolia a převodem na účet poškozeného), a až následně použity k nákupu bytu na jméno poškozeného. K tomu ovšem nedošlo v důsledku zásahu policie, která zamezila tomu, aby bylo prodáno investiční portfolio poškozeného. Bez zásahu policie by se prostředky převedly na účet poškozeného.

Nemělo dojít k výběru této částky v hotovosti a k jejímu předání obviněnému. Nic takového ani náznakem neuváděl ve výpovědi ani sám poškozený. Z jeho výslechu plyne, že nákupy dvou vozů a bytu měly probíhat v souladu s jeho vůlí. Obviněný nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že skutková zjištění jsou úplná a neskýtají pochybnosti o jejich správnosti a provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zákonem. Odvolací soud se s námitkami nevypořádal přesvědčivě. Pouze obecně konstatoval správnost postupu nalézacího soudu bez konkrétního zdůvodnění, proč ta která námitka není správná a z jakého důvodu.

Soudem interpretovaný skutkový stav je v extrémním rozporu s tím, co vyplývá z dokazování, a odporuje zásadám logiky. Soud v rozsudku vyvozuje závěry na základě spekulací a dojmů bez konkrétního zdůvodnění a odkazu na provedené důkazy, jak konkrétně měl obviněný vyvolávat v poškozeném důvěru, jak konkrétně měl obviněný v úmyslu vylákat finanční prostředky včetně 2 000 000 Kč a z čeho plyne, že se mělo jednat o hotovost.

7. V další části svého dovolání obviněný namítl, že soud vycházel z nezákonného důkazu a v podstatě sám odpovídá na odbornou otázku. Připomněl, že v řízení byl opatřen znalecký posudek znalce MUDr. Šimka k posouzení, zda poškozený v inkriminované době trpěl duševní poruchou, která by mu bránila v uvědomování důsledků svého jednání a zda byl ovlivnitelný. Tento posudek je pro své vady nezákonný a tedy jako důkaz nepřípustný. Přesto z něho soudy vycházely. V posudku je záznam odpovědí poškozeného na otázky znalce při vyšetření v nemocnici, kde byl poškozený dlouhodobě hospitalizován.

Avšak zcela zde chybí formulace pokládaných otázek, které jsou pro přezkoumatelnost daného posudku nezbytné. Bez těchto otázek je posudek neúplný a nepřezkoumatelný. Posudek je neúplný též z důvodu, že znalec neaplikoval žádnou metodu, na jejímž základě by bylo možné ověřit jeho závěry. K tomu podle sdělení znalce při výslechu slouží metoda MMSE, kterou však nemohl v daném případě aplikovat, neboť poškozený se s ním v průběhu vyšetření odmítl bavit a odešel, tedy znalec nebyl v důsledku toho schopen vyšetření a posudek dokončit tak, aby byl přezkoumatelný a úplný (poškozený během celého řešení věci již od samého počátku odmítal spolupracovat s policií, znalcem či s procesním opatrovníkem, neboť jej tato věc obtěžovala a vůči obviněnému nikdy neprojevil nic, co by poukazovalo na to, že se cítí obviněným zneužitý či jakkoli poškozený).

Posudek je nezákonný, neboť nesplňuje náležitosti podle § 42 vyhlášky o výkonu znalecké činnosti a § 28 odst. 1 a odst. 9 znaleckého zákona. Znalec podle výslechu považoval poškozeného laicky vzato za „nesvéprávného“, přesto vycházel, navzdory konstatování, že poškozený má narušenou krátkodobou paměť i staropaměť, při posouzení jeho zdravotního stavu pouze z informací, které mu sdělil právě sám poškozený. Takovýto nespolehlivý zdroj dat nelze jako jediný použít. Poškozený se v době vyšetření nacházel v nemocnici, tedy si znalec měl možnost v souladu se zákonem vyžádat zdravotnickou dokumentaci, což ovšem podle jeho sdělení neučinil.

Znalec při výslechu uvedl, že si ani neověřil, zda je při vyšetření poškozený pod vlivem léků. Poškozený byl dlouhodobě léčen v nemocnici, kde následně zemřel. Sám znalec při výslechu potvrdil, že znalecké vyšetření by mohlo být medikací ovlivněno, a tedy závěry značně zkresleny. Závěry posudku tedy musí být pochybné nejen proto, že zcela chybí metoda, ale i proto, že znalec neměl prakticky žádné zdroje dat, z nichž mohl spolehlivě vycházet. Ostatně i kvůli tomu znalec nemohl postupovat standardně a aplikovat metodu MMSE, která by validovala jeho závěry.

Znalecký posudek je nepřípustný též proto, že znalec nesmí odpovídat na právní otázku. Přesto odpověděl na otázku č. 3, která je otázkou čistě právní. Podle výše uvedeného je tedy posudek neúplný, nepřezkoumatelný a odporující zákonu. S výše uvedenými námitkami se soudy dostatečně, přesvědčivě a korektně nevypořádaly. Odvolací soud sice konstatoval, že si je vědom nedostatků znaleckého posudku, přesto se opírá o jeho závěry, tak jako nalézací soud.

8. Nemůže obstát ani konstatování odvolacího soudu, že závěry posudku poukazující na přítomnost duševní poruchy u poškozeného a z toho vyplývající ovlivnitelnost a neschopnost domyslet důsledky svého jednání vyplynuly i z dalších ve věci provedených důkazů. Sám věk totiž není v tomto směrodatný. Též nahodilá dezorientace mohla být způsobena občasně tím, že poškozený užíval alkohol. Posouzení toho, zda je osoba v důsledku duševní poruchy mentálně slabá či zda v důsledku toho je schopna domyslet důsledky svého jednání, se výsostně týká odborné otázky, kterou sám soud není schopen a nesmí zodpovídat. Vedle nezákonného znaleckého posudku tak soud neměl v řízení k dispozici důkaz, který by jednoznačně určil, že poškozený trpěl v inkriminované době duševní poruchou, v jejímž důsledku by byl ovlivnitelný a neschopný uvědomovat si důsledky svého jednání. Též nelze vycházet z tvrzení znalce o tom, jak na něj poškozený v danou chvíli při vyšetření subjektivně působil (jako nesvéprávný), neboť vyšetření poškozeného znalcem probíhalo již zcela mimo časový rámec skutku a znalec měl hodnotit zdravotní stav poškozeného retrospektivně a především bez právních hodnocení, které znalci nepřísluší. Stav poškozeného s odstupem času a již ve stavu, kdy byl dlouhodobě hospitalizován s medikací, nemůže být pro danou věc relevantní. Přesto z tohoto oba soudy vycházely. V tomto směru se jedná o svévoli.

9. Pokud dále soudy odkazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 97/2018, má obviněný za to, že toto je nepřiléhavé, neboť obviněný není v „daném oboru“ zkušený. Ohledně dispozice s nemovitostmi nemá obviněný jakékoli právní znalosti či zkušenosti. Též není zřejmé, jaké podstatné okolnosti podle citovaného rozhodnutí měl v daném případě obviněný poškozenému zatajit. Odvolací soud dále konstatuje, že si musel být obviněný duševního stavu poškozeného vědom. To má podle soudu vyplývat z toho, že obviněný u poškozeného měl trávit čas, přespávat u něj, že dohlížel na to, aby poškozený užíval léky, a že poškozený neuměl telefonovat. Konstatuje, že postupem času měl získat jeho naprostou důvěru a zneužít ji ve svůj prospěch. Soud však neuvádí přesně, jaký byl duševní stav poškozeného v inkriminované době, tedy ani není zřejmé, čeho konkrétně si měl být obviněný vědom. Také zdůvodnění, proč si měl být tohoto neznámého stavu vědom, jsou zcela irelevantní.

10. Dále obviněný namítl, že nebyl dostatečně zjištěn a prokázán skutkový stav, neboť návrh na provedení důkazu byl zamítnut bez relevantního důvodu. Obviněný si nevybavil konkrétní adresu bytu ani kontakt na prodávajícího, s nímž byli s poškozeným v kontaktu. Polohu a okolí bytu však podrobně a přesvědčivě pospal při svém výslechu. Nalézací soud sám konstatoval, že je nespornou skutečností, že došlo k prohlídce bytu v přítomnosti poškozeného. V tomto směru obviněný navrhoval ke zjištění a prokázání skutkového stavu ohledání ulice XY v Ústí nad Labem, kde by mohl identifikovat byt, který měl být předmětem koupě.

Tím by došlo k identifikaci prodávajícího, kterého by bylo možné vyslechnout a prokázat, že cílem jednání obviněného nebylo obohacení o předmětnou částku, ale jednalo se o seriózní a legální záměr podle dohody s poškozeným, tedy, že vlastnické právo se převede na poškozeného, případně prokázat i další okolnosti. Vlastník (či již bývalý vlastník) bytu by dosvědčil zásadní skutečnosti ohledně této plánované a v důsledku zásahu policie nerealizované transakce. Nelze se ztotožnit s předčasným tvrzením nalézacího soudu, že tento důkaz by nic nového nepřinesl a jednalo by se o nehospodárnost.

Tento klíčový svědek by mohl dosvědčit, že se jednalo o seriózní záměr, kdy kupujícím měl být právě poškozený a obviněný měl pouze roli prostředníka při komunikaci s prodávajícím. Skutkový stav tedy nebyl dostatečně zjištěn a prokázán. Odvolací soud tvrdí, že tento důkaz není s to poskytnout odpověď na otázku, zda obviněný jednal v úmyslu byt skutečně koupit, a pokud ano, zda jménem svým, či jménem poškozeného, a tvrdí, že tyto skutečnosti byly objasněny jinými provedenými důkazy. Konkrétně které to jsou, neuvádí.

Hodnotit návrh obviněného na provedení důkazu jako neschopný prokázat tyto rozhodné skutečnosti je přinejmenším předčasné a opět svévolné. Z výše uvedeného je zřejmé, že právě tento důkaz může nepochybně vést k objasnění konkrétností ohledně policií zmařené koupě bytu. Důkaz navrhoval obviněný doplnit již v přípravném řízení, kde mu též nebylo z irelevantních důvodů vyhověno. Odvolací soud se nesprávně s nalézacím soudem ztotožnil.

11. V další části dovolání obviněný namítá, že skutkové závěry soudu jsou v extrémním rozporu s tím, co plyne z provedených důkazů. Soud dovodil na základě nezákonného důkazu znaleckým posudkem, že poškozený trpěl duševní poruchou, a že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozený není schopen dohlédnout následků svého chování, zejména ve vztahu k dispozici se svými financemi. Přitom sám svědek W. (synovec poškozeného) odpověděl při výslechu na otázku, zda trpěl poškozený duševní poruchou, že nikoli, že se s ničím neléčil, byl zcela soběstačný a příbuzní se o něj nestarali. Nemůže obstát ani argument soudu, že na okolí (míněno na svědka W., neboť nikdo jiný nebyl vyslechnut) působil zmateně. Při výslechu toto svědek W. uvedl, ale jednalo se o subjektivní dojem při konkrétní situaci, nikoli o každodenní poznatek. Krom toho poškozený pravidelně užíval alkohol, jak plyne z důkazů, a tedy určité výpadky paměti a zmatenost mohl spojovat kdokoli z okolí včetně obviněného s touto okolností. Při výslechu znalce soud položil otázku, zda obviněný v inkriminovanou dobu mohl vědět, že poškozený trpí duševní poruchou. Znalec velmi korektně konstatoval, že se jedná o spekulativní otázku a navíc podotkl, že blízké okolí osob trpících duševní poruchou má naopak obecně vzato tendenci vnímat zdravotní stav dotyčné osoby jako výrazně lepší, nežli skutečně je. Přesto nalézací i odvolací soud postavil tuto spekulativní otázku najisto na základě nelogického vyvozování (stýkal se s ním, přespával u něj, dohlížel na léky, poškozený neuměl s telefonem), že obviněný musel vědět, že poškozený trpí duševní poruchou, že je ovlivnitelný a není schopen uvědomovat si důsledky svého jednání. Jedná se o spekulativní dojmy a o zřejmou svévoli.

12. Obviněný má dále za to, že soud nezohlednil žádnou skutečnost svědčící v jeho prospěch. Obviněný měl s poškozeným podle provedeného dokazování přátelský vztah, což konstatoval opakovaně i sám poškozený. Obviněný u poškozeného přechodně bydlel, pomáhal mu s úklidem, s domácností. Prováděl v jeho bydlišti opravy v koupelně atp. Pečoval o jeho zdraví tím, že dohlížel na to, aby bral své léky, vozil jej zakoupeným vozem na ošetření k lékaři atd. Z dokazování neplyne, že by obviněný poškozeného jakkoli obtěžoval, že by činil něco proti jeho vůli, že by se poškozený cítil jeho jednáním poškozen či podveden nebo že by konkrétním způsobem prokazatelně zneužíval důvěru poškozeného a měl úmysl vylákat z poškozeného finanční prostředky. Poškozený ani nevyvíjel žádnou iniciativu k tomu, aby policie obviněného jakkoli omezila ve styku s ním, což se stalo v rozporu se zákonem na popud jeho synovce svědka W. Odvolací soud námitku odmítl se zdůvodněním, že tyto okolnosti nelze vzít ve prospěch obviněného, neboť obviněnému měly sloužit k vyvolání důvěry a jsou prostředkem umožňujícím páchat trestnou činnost. Toto tvrzení soudu nemá oporu v provedených důkazech.

13. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že existuje důvodné podezření, že nástroje trestního práva zde mohly do značné míry posloužit soukromým zájmům. Poškozený neměl z příbuzných nikoho jiného než jeho sestru a dva synovce, kteří bydleli v bezprostřední blízkosti (ve společné usedlosti). Podle výpovědi synovce poškozeného svědka W. i z výpovědi obviněného lze konstatovat, že se tito příbuzní o poškozeného nezajímali a nestarali, neboť poškozený byl podle slov jeho synovce zcela soběstačný, bez známky duševní poruchy a zároveň svědek W. konstatoval již při jeho výslechu v přípravném řízení, že spolu měli spory a příliš dobře nevycházeli. Bez významu není konkrétní událost prokázaná prostřednictvím výslechu obviněného a svědka W., kdy obviněný poškozeného našel v místě bydliště po úrazu s krvácivým zraněním. Obviněný tehdy konfrontoval svědka W. a vytýkal mu, proč poškozeného ihned neodvezl do nemocnice na ošetření. Svědek W. mu odvětil, že se ho to netýká, že strýc nemá „chlastat“. Obviněný, jak vypověděl i svědek W., následně odvezl poškozeného do nemocnice k ošetření. Při opakovaném konfliktním kontaktu svědek W. obviněnému explicitně sdělil svoji obavu o majetek poškozeného, resp. o budoucí dědické právo matky svědka W. Konkrétně vůči obviněnému zazněla věta: „Ty nám nebudeš sahat na majetek!“. Z toho je zřejmá obava a sledování vlastního zájmu, resp. zájmu jeho matky (sestry poškozeného), na majetku poškozeného. V pozadí celé věci tedy mohla hrát roli právě obava z ohrožení majetkového očekávání, kdy hrozbou mohl být přátelský vztah poškozeného a obviněného. Z výpovědi svědka W. lze seznat, že frapantní zájem o ochranu poškozeného ze strany jeho synovců prostřednictvím policie nastal teprve až v době, kdy poškozený navázal intenzivní, přátelský vztah s obviněným. Přestože se do té doby nikdo z příbuzných o poškozeného nezajímal a nestaral, neboť ho považovali za svéprávnou a zcela soběstačnou osobu, a to ani v situaci, kdy byl objektivně poraněn s krvácivou ránou. Aktivně se na druhou stranu podíleli na ochraně poškozeného tím, že na obviněného volali policii, která mu bez opory v právu nezákonným způsobem zakázala styk s poškozeným. Z těchto okolností lze mít důvodné podezření, že v pozadí celé věci byl a je osobní zájem příbuzných poškozeného na jeho majetku.

14. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

16. Státní zástupce má za to, že výtky obviněného nejsou opodstatněné. Jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, v zásadě ty, které podle soudů tvoří ucelený systém důkazů usvědčujících. Obviněný nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena, a že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by však přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy na podkladě provedených důkazů dovodily vinu, a to včetně existence podvodného úmyslu na straně obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na výpověď svědka W., výpověď poškozeného, úřední záznamy o podaných vysvětleních F. a Č., znalecký posudek MUDr. Šimka, jakož i celou řadu zcela objektivních důkazů listinných. Usvědčující důkazy nestojí osamoceně, naopak korespondují navzájem, současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Současně vyvracejí obhajobu obviněného, podle které vše probíhalo podle dohody s poškozeným, bez jakéhokoliv podvodného úmyslu. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je podle státního zástupce zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají.

17. Pokud jde o obviněným naznačené vady opomenutých důkazů, která, je-li uplatněna důvodně, je rovněž způsobilá naplnit dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvádí, že ani ji neshledal. Z přezkoumávaných rozhodnutí totiž vyplývá, že na předmětný důkazní návrh ve věci činné soudy explicitně reagovaly, současně blíže vysvětlily důvody, které k zamítnutí důkazního návrhu vedly. Přístup ve věci činných soudů tak nelze označit za projev libovůle, přičemž jejich vypořádání se s důkazními návrhy nevykazuje znaky důkazů opomenutých ve smyslu ustálené judikatury.

18. Pokud jde o tvrzenou nezákonnost důkazu, ani tu státní zástupce neshledal. Předmětný znalecký posudek sice není perfektní, nicméně jeho možné formální nedostatky nevylučují použitelnost jeho závěrů v tomto trestním řízení. Ostatně i sám obviněný spíše než nezákonnost důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reálně pouze vyslovuje nesouhlas s hodnocením tohoto důkazu ze strany soudů. Z věcného hlediska ovšem není třeba o expertních závěrech pochybovat, když plně korespondují se skutečnostmi, které vyplývají i z ostatních ve věci provedených důkazů.

19. Soudy tedy podle názoru státního zástupce dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé. To znamená, že je nelze označit za projev libovůle, a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Nesouhlas obviněného s tím, jak ve věci činné soudy důkazy hodnotily, není dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nebyl naplněn.

20. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho

hmotněprávní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání je nicméně patrné, že obviněný prakticky nenamítá, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Popírá-li např. existenci podvodného úmyslu, činí tak na podkladě vlastního hodnocení důkazů, resp. vlastních skutkových zjištění, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů.

21. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

26. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je konečně dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

31. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný R. K. jím brojí proti výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil, přičemž rozporuje naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Skutkové závěry soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukazuje rovněž na užití nezákonného důkazu, kterým je podle něj znalecký posudek znalce MUDr. Šimka k posouzení duševního stavu poškozeného, a na to, že jeden z důkazních návrhů byl zamítnut bez relevantního důvodu.

32. Po takto stručně shrnutém a výše podrobně rekapitulovaném obsahu dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace je převážně skutkové, resp. částečně i procesní povahy. Obviněný totiž v podaném dovolání prosazuje především jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zejména pokud jde o otázku, zda se dopustil jednání vykazujícího znaky trestného činu podvodu a zda u něj byl dán podvodný úmysl, resp. poukazuje na to, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů a že nedůvodně neprovedly všechny navrhované důkazy. Naopak právní námitky obviněného jsou pouze zcela okrajové, jak bude vyloženo na závěr odůvodnění tohoto rozhodnutí.

33. Pokud jde o skutkové námitky obviněného, kterými brojí proti závěru soudů, že se dopustil vytýkaného podvodného jednání a že u něj bylo možno shledat podvodný úmysl, je nutno upozornit, že podřazení takové argumentace pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je problematické. Je tomu tak z toho důvodu, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu.

To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr.

ř.).

34. Pokud obviněný učinil obsahem svého dovolání toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, resp. má za to, že nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, takové námitky není možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného, ačkoliv je tento formálně deklarován, totiž ve skutečnosti neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, ve smyslu výše uvedených východisek dovolacího přezkumu. Jedná se naopak toliko o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Je navíc nutno konstatovat, že s nyní opakovaně uplatňovanými námitkami se již podrobně a zcela správně vypořádaly oba soudy nižších stupňů, přičemž již tato skutečnost zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

35. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že oba ve věci činné soudy věnovaly důkazní situaci v nyní projednávané věci náležitou pozornost a zejména se pečlivě vypořádaly s otázkou naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu podvodu. Dospěly k závěru, že poškozený trpěl v době, kdy se stýkal s obviněným, duševní poruchou, kterou obviněný zneužil, vyvolal u něj pocit důvěry a začal z něj vylákávat finanční prostředky. Pokud jde o otázku, zda poškozený trpěl duševní poruchou, vyšly soudy zejména z výpovědi svědka W. (synovce poškozeného) a z výpovědi znalce MUDr. Šimka. Svědek W. popsal změny v chování poškozeného, jeho dezorientaci a naprostou důvěru v osobu obviněného, stejně jako absolutní neznalost formálních postupů při převodech automobilů či nemovitostí. Této výpovědi soud prvního stupně uvěřil, přičemž své rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud, i s ohledem na povahu dovolacího řízení a zásadu ústnosti a bezprostřednosti, není oprávněn do těchto úvah a závěrů nalézacího soudu jakýmkoliv způsobem zasahovat, když navíc pro to není důvod ani po věcné stránce.

36. Pokud jde o znalecké zkoumání, které na poškozeném prováděl znalec MUDr. Šimek, je skutečností, že poškozený se odmítl plně podrobit psychiatrickému vyšetření a v jeho průběhu odešel, přičemž následně zemřel, takže později již nebylo možno jeho duševní stav zkoumat. Toho si byly nižší soudy dobře vědomy a ke znaleckému posudku jmenovaného znalce proto přistupovaly obezřetně. Nicméně i přesto dospěly k závěru, že vzhledem k tomu, že znalec měl příležitost po dobu, kdy poškozeného vyšetřoval, pozorovat jeho zdravotní stav, je možno, i s přihlédnutím k výpovědi svědka W., učinit závěr, že poškozený v době, kdy se stýkal s obviněným, trpěl duševní poruchou.

Odvolací soud správně konstatoval, že není nutné přesné zjištění diagnózy duševní poruchy poškozeného, neboť (nejen z výpovědi znalce) je zcela zřejmé, že poškozený byl v rozhodné době osobou dezorientovanou, mentálně slabou a snadno ovlivnitelnou. Soudy tak dospěly ke správnému závěru, že zjištění znalce MUDr. Šimka nelze zcela pominout a do určité míry je možno a nutno z nich vycházet. V žádném případě tak své závěry nezaložily pouze na věku poškozeného či na zjištění o nějaké nahodilé dezorientaci, jak se obviněný pokouší prezentovat.

S ohledem na to, jakým způsobem soudy nižších stupňů k výsledkům znaleckého zkoumání osoby poškozeného přistupovaly, když si byly vědomy jeho určitých nedostatků a poznatky zjištěné znalcem hodnotily obezřetně, nelze na znalecký posudek nahlížet jako na důkaz získaný v rozporu se zákonem. Na tom nic nemění skutečnost, že jedna z položených znaleckých otázek je otázkou právní, neboť tato otázka neměla pro závěr o vině obviněného žádný význam.

37. Z provedeného dokazování dále zcela jednoznačně vyplynulo, že poškozený se neorientoval v záležitostech týkajících se formalit spojených s převody automobilů či nemovitostí, a ani o tyto otázky nejevil zájem. Nutno uvést, že právě toho (vedle mentální slabosti poškozeného) obviněný využil, neboť přestože poškozený, pokud obviněnému předával finanční prostředky na nákup automobilů, předpokládal, že tyto jsou kupovány pro něho (na jeho jméno), ve skutečnosti automobily nabýval pouze obviněný a na poškozeného je již nepřevedl ani tak zjevně nehodlal učinit. Z výpovědi poškozeného je přitom zřejmé, že žil v domnění, že automobily jsou již v jeho vlastnictví (jak uvedeno, formalitami s tím spojenými se nezabýval). Obdobný modus operandi obviněný zvolil, i pokud jde o koupi bytu v Ústí nad Labem, který měl být podle domluvy s poškozeným rovněž zakoupen na jméno poškozeného, přičemž ze zjištěných okolností je zjevné, že tak obviněný nehodlal učinit. Je přitom zcela lichou námitka obviněného, že prostředky z prodeje investičního portfolia měly být vyplaceny na bankovní účet poškozeného, neboť je zjevné, že poškozený je měl obviněnému předat až poté, co je takto obdrží od banky. Obviněný se nemůže dovolávat ani toho, že orgány činné v trestním řízení nenechaly dojít situaci až tak daleko, že poškozený o finanční prostředky určené na byt skutečně přijde, a tvrdit, že by byt zakoupil v souladu s dohodou s poškozeným. Je totiž zjevné, že, stejně jako v předchozích případech, by poškozeného toliko připravil o peníze. To bylo ostatně jediným důvodem, proč se vetřel do přízně poškozeného a udržoval s ním styky. Jeho „zájem“ o poškozeného proto soudy zcela správně nepřičetly k dobru obviněného, jak se toho domáhá v podaném dovolání. Stejně tak soudy nemohly přisvědčit námitce obviněného, že nástroje trestního práva zde měly posloužit soukromým zájmům, tedy pokud neměl na mysli zájem na ochraně mentálně slabého poškozeného a jeho majetku.

38. Lze tak učinit závěr, že skutkové závěry nižších soudů, které tvořily podklad pro závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

39. Pokud jde o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování, v jejímž rámci obviněný namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že tuto výhradu je možno podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je naplněna tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Po věcné stránce však jde o námitku neopodstatněnou. Je totiž skutečností, že soudy obou nižších stupňů se všemi důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly a pokud jim nevyhověly, toto rozhodnutí náležitě odůvodnily. Je přitom nutno respektovat, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, kdy navrhovaný důkaz neprovedl, tento postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pokud jde o návrh na provedení důkazu ohledáním ulice XY v Ústí nad Labem, oba soudy se s tímto důkazním návrhem řádně vypořádaly a tento zamítly pro nadbytečnost s tím, že okolnosti prohlídky bytu v Ústí nad Labem nebyly předmětem sporu a nejsou ani s to poskytnout odpověď na otázku, zda obviněný jednal v úmyslu byt skutečně koupit, a pokud ano, zda jménem svým, či jménem poškozeného. Tento postup nižších soudů lze akceptovat.

40. Konečně, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy o obviněným namítané nesprávné právní posouzení skutku, tento dovolací důvod se s uplatněnou argumentací míjí. Obviněný totiž, jak shora popsáno, rozporuje pouze zjištěný skutkový stav (popř. uplatňuje námitku proti neprovedení navrhovaného důkazu), nikoliv způsob, jakým soudy tento právně posuzovaly.

41. Obviněný tak v rámci svých dovolacích námitek vychází z jiného skutkového děje, než jaký byl zjištěn nalézacím soudem v důkazním řízení, když v zásadě pokračuje v polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a tvrdí, že vše se dělo podle dohody s poškozeným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však směřuje výhradně k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

Skutkový stav je tak hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem (blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F.

§ 265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164). Jinými slovy, dovolací soud je při posuzování dovolání z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Argumentaci obviněného založenou toliko na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů tak pod rozsah důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, a to ani přesto, že závěr o nutné obraně je jinak závěrem právním.

42. Za jedinou alespoň částečně právní námitku je tak možno označit pouze nesouhlas obviněného s tím, že soudy svá rozhodnutí opřely mj. i o závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, publikovaném pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí bylo judikováno, že za uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání. Byť je skutečností, že soudy činné v citované trestní věci své závěry činily mj. s přihlédnutím k tomu, že tehdy obviněný byl osobou znalou podmínek prodeje bytů a odborníkem, na jehož solidnost a zodpovědnost tehdy poškozený spoléhal, je nepochybné, že závěry uvedené v právní větě citovaného rozhodnutí lze vztáhnout i na nyní projednávanou trestní věc, kdy obviněný K. nebyl žádným odborníkem (myšleno na prodej automobilů či nemovitostí; v každém případě byl však i na tyto otázky větší odborník než poškozený, který neměl ani elementární znalosti o formálních náležitostech s těmito transakcemi spojenými). Obviněný se totiž vetřel do přízně mentálně oslabeného poškozeného a v úmyslu se obohatit, získal jeho plnou důvěru. Nelze také odhlédnout od toho, že poškozený chtěl obviněnému pomoci, a to tím, že bude financovat nákupy automobilů či nemovitosti, které by následně mohl obviněný užívat, ovšem s tou podstatnou výhradou, že tyto budou nakoupeny na jméno poškozeného. To se však nestalo, a právě v tomto ohledu lze, ve spojení se zneužitím mentálního oslabení poškozeného, spatřovat uvedení poškozeného v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

43. S ohledem na to, že část dovolacích námitek nebylo vůbec možné podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody, přičemž ve zbývající části se jednalo o námitky věcně neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění některého ze zákonem stanovených důvodů dovolání.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

44. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného R. K. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 10. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu