3 Tdo 81/2025

3 Tdo 81/2025-678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný Martin GUŠTAFÍK, trvale bytem Kvestorská 13/1177, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 215/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 13/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Martina Guštafíka odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 6. 2024, sp. zn. 3 T 13/2022, byl obviněný Martin Guštafík (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako jednatel společnosti Small lake Praha, s.r.o., IČ: 05854695, v souvislosti se zhotovením koupacího jezírka na adrese XY, převzal od I. S., za přítomnosti A. S., další zálohu na uvedenou stavbu ve výši 250.000 Kč v hotovosti osobně dne 13. 6. 2020 a dále v přesně nezjištěný den v druhé polovině června 2020 převzal na stejném místě od stejných osob opět částku 250.000 Kč, kdy na převzetí obou částek vystavil ručně psané potvrzení, přičemž uhrazené částky nezahrnul do majetku společnosti a ponechal si je pro vlastní potřebu, čímž způsobil škodu ve výši 500.000 Kč společnosti Small lake Praha, s.r.o., která tyto platby nezohlednila v konečné fakturaci a požadovala jejich opětovnou úhradu po I. S. a A. S.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 (dvanácti) měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. S. a A. S., oba bytem XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 6. 2024, sp. zn. 3 T 13/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 215/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 657–661 spisu), v němž označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení předpokladů pro vyslovení viny.

7. Obviněný namítá, že obecné soudy nijak neprokázaly jeho úmysl trvale si ponechat peněžní prostředky společnosti Small lake Praha, s.r.o., tím méně za situace, kdy v mezidobí do společnosti Small lake Praha, s.r.o., poskytoval peněžité zápůjčky převyšující tento jeho závazek a současně ještě před zahájením trestního stíhání, tedy zcela bez ohledu na trestní řízení, uzavřel se společností Small lake Praha, s.r.o., dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Samotná doba existence nevypořádaného závazku v délce trvání 15 měsíců podle obviněného ničeho neprokazuje, neboť v celé řadě obchodních vztahů může být tato doba i násobně delší a vychází nikoliv z úmyslu přisvojit si cizí věc, ale z čistě obchodního rozhodnutí a dohody smluvních stran.

8. Obviněný dále namítá, že soudy vycházely z nelogické představy, že neinformoval obchodní společnost Small lake Praha, s.r.o., v níž působil jako jednatel, o převzetí peněžních prostředků, tedy, že by společnost, jíž byl jednatelem, nevěděla o tom, že převzal finanční prostředky. Z hlediska zachování totožnosti skutku jsou podle obviněného podstatná skutková zjištění soudů, podle kterých jednak nezahrnul do majetku dotyčné obchodní společnosti peněžní prostředky, jednak si je ponechal pro vlastní potřebu.

Tato skutková zjištění však nejsou pravdivá. Obě částky byly do účetnictví společnosti zahrnuty jako pohledávky za jeho osobou (jako společníkem společnosti), přičemž peněžní prostředky si toliko ponechal u sebe, aby následně došlo k jejich vrácení formou vzájemného zápočtu na základě Dohody o započtení pohledávek ze dne 27. 9. 2021 (tedy ještě před zahájením trestního stíhání). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 704/2015 proto obviněný namítá, že jeho jednání je možné posoudit nejvýše jako tzv. svémocný úvěr.

O svémocný úvěr se totiž jedná v případě, že osoba oprávněná disponovat s cizími peněžními prostředky s nimi sice nakládá v rozporu s účelem jejich svěření, ale je schopna tyto prostředky vrátit ihned nebo v nejbližší době. Přitom úmysl uvedené osoby vrátit cizí peněžní prostředky nesmí záviset na nejisté budoucí události (srov. Rt 54/1967-II.). Dovolatel převzaté peněžní prostředky nespotřeboval pro svoji osobní potřebu, a současně byl schopen kdykoliv své závazky vůči společnosti Small lake Praha, s.r.o., v plné výši vyrovnat, což se také stalo.

Tzv. svémocný úvěr přitom splatil zcela dobrovolně, a to právě formou započtení vzájemných pohledávek, kteréžto je nutno považovat za řádné splnění dluhu. Obviněný byl přitom schopen převzaté peněžní prostředky kdykoliv vrátit. Dále uvedl, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, tedy musí být prokázáno úmyslné jednání pachatele, které vede ke zmaření základního účelu svěření. Takový stav nastává až v situaci, kdy je zřejmé, že svěřená věc nebude svěřiteli vůbec vrácena (odkaz na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 372/2013).

V projednávané věci taková situace nenastala, neboť k započtení pohledávek došlo před zahájením trestního stíhání. Dále obviněný poukazuje na znalecký posudek znalecké kanceláře BENE FACTUM a.s., podle kterého vložil do majetku obchodní společnosti Small lake Praha, s.r.o., částku ve výši 590.000 Kč, a tato skutečnost byla řádně zaúčtována v účetnictví společnosti. Z předmětného znaleckého posudku je navíc zřejmé, že tato společnost věděla o svých pohledávkách vůči dovolateli. Podle jeho názoru nebyl prokázán úmysl zmařit účel svěření peněžních prostředků.

Obviněný dále poukazuje na dva znalecké posudky provedené v rámci řízení, kdy soudem přibraný znalec Ing. Pavel Lelek, CSc., nebyl schopen na soudem položené otázky odpovědět, zatímco znalecká kancelář BENE FACTUM a.s.

při znalosti účetnictví společnosti dospěla k závěru, že společnost Small lake Praha, s.r.o., po celou dobu evidovala pohledávky vůči dovolateli a věděla o převzatých peněžních prostředcích od poškozených. Obviněný má rovněž za to, že nevznikla škoda na majetku dotyčné společnosti, což vyplynulo z jejího prohlášení ze dne 14. 6. 2022.

9. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 215/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 6. 2024, sp. zn. 3 T 13/2022, a aby tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 924/2024.

11. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel bez výslovného odkazu na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na závěry znaleckého posudku znalecké kanceláře BENE FACTUM a.s., podle kterých vložil do obchodní společnosti Small lake Praha, s.r.o., částku ve výši 590.000 Kč, a z kterých se rovněž podává, že společnost věděla o své pohledávce ve výši 500.000 Kč vůči němu. Státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně dostatečně vysvětlil (zejména v odst. 34.

a 35. odůvodnění), proč tyto závěry nepovažoval za přesvědčivé. Znalecká kancelář se na základě předložených dokladů nemohla vyjádřit k celkovému řádnému vedení účetnictví obchodní společnosti, přičemž nebylo možno ověřit pravdivost příjmových pokladních dokladů, které byly přílohou jejího znaleckého posudku, neboť nebyl předložen účetní deník. Zmiňované závěry znaleckého posudku proto nemohly obstát v konfrontaci s ostatními důkazními prostředky, z nichž soudy vycházely (zejména z výslechu znalce Ing.

Pavla Lelka, CSc., a výpovědi svědkyně I. S.). Jak přitom vyplynulo z těchto důkazních prostředků, obviněný si ponechal částku ve výši 500.000 Kč, kterou v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti Small lake Praha, s.r.o., obdržel od manželů S. jako část celkové ceny díla a kterou v rozhodné době nezahrnul do majetku označené obchodní společnosti a ponechal si ji pro vlastní potřebu. Tato rozhodná skutková zjištění přitom logicky vyplývají z důkazních prostředků provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.

ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zmíněná skutková zjištění jsou tedy v souladu se skutečným obsahem těchto důkazních prostředků bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce soudů na obhajobu uplatněnou obviněným. Námitka obviněného je navíc poněkud nekonkrétní, kdy obviněný v podstatě pouze upřednostnil jím předložený důkazní prostředek (znalecký posudek obchodní společnosti BENE FACTUM a.s. ze dne 7. 11. 2023) a zcela pominul ostatní důkazní prostředky, z nichž soudy obou stupňů vycházely při objasňování skutkového stavu věci.

Jeho dovolací argumentace tak představuje pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování, kterou založil na odlišné verzi skutkového děje (pokud tvrdil, že si peněžní prostředky neponechal pro vlastní potřebu a že tyto prostředky byly po celou dobu v účetnictví obchodní společnosti Small lake Praha, s.r.o., vykazovány jako pohledávka vůči němu). To jsou ovšem námitky, které důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně neodpovídají.

12. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že námitky absence úmyslného zavinění a vzniku škody na majetku společnosti částečně neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu (pokud jimi obviněný poukázal na to, že tzv. svémocný úvěr splatil a že obchodní společnost Small lake Praha, s.r.o., učinila prohlášení o neexistenci vzniku škody), a ve zbytku jsou neopodstatněné. Popsaná rozhodná skutková zjištění svědčí podle státního zástupce o tom, že obviněný chtěl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] způsobit následek v podobě větší škody [§ 138 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 3 tr. zákoníku] na majetku poškozené společnosti. Ve vztahu k tomuto tzv. těžšímu následku (§ 206 odst. 3 tr. zákoníku) přitom zcela postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti. Uvedl, že obviněný nepředal poškozené společnosti po dobu téměř 15 měsíců peněžní prostředky ve výši 500.000 Kč, které za ní převzal od svědků manželů S., přičemž v této době neučinil jakékoli kroky, jimiž by vůči poškozené společnosti projevil úmysl započíst si nějakou svou existující pohledávku. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil (bod 37. odůvodnění jeho rozsudku), že dohoda o započtení (a předložené interní doklady) byla vytvořena až následně v roce 2022. Stran námitky obviněného, že jeho jednání bylo třeba posoudit jako tzv. svémocný úvěr, státní zástupce odkázal na odůvodnění odvolacího soudu (bod 38. napadeného usnesení), který se s touto námitkou náležitě vypořádal. Pokud se týká námitky, v rámci níž obviněný poukazoval na údajnou nelogičnost úvah soudů o způsobu informování poškozené společnosti o převzetí finančních prostředků, státní zástupce uvedl, že nešlo o to, aby obviněný jako fyzická osoba informoval o převzetí peněz sám sebe jako jednatele obchodní společnosti Small lake Praha, s.r.o., nýbrž aby tuto okolnost zákonem stanoveným způsobem promítl do jejího účetnictví. Nakonec obviněnému nebylo kladeno za vinu, že poškozenou neinformoval o převzetí uvedené peněžní částky, protože soudy nižších stupňů mu vytýkaly mimo jiné nezahrnutí této částky do jejího majetku.

13. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

14. Dne 13. 2. 2025 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný uvedl, že z jeho strany nebyla komukoli způsobena škoda, kterážto je určující pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Dále uvedl, že společnost BENE FACTUM a.s. měla k dispozici kompletní účetnictví a nezjistila, že by s účetnictvím společnosti Small lake Praha, s.r.o., bylo jakkoli manipulováno. Byl to naopak znalec Ing. Pavel Lelka, CSc., z jehož výpovědi soudy vycházely, kdo se nemohl k věci právně relevantním ani odborným způsobem vyjádřit, neboť účetnictví společnosti k dispozici neměl. Nesouhlasí s výkladem státního zástupce stran vzniku škody, kdy má za to, že podstatou trestného činu zpronevěry je si věc trvale ponechat a nakládat s ní jako s věcí vlastní. Uvádí, že společnosti poskytoval zápůjčky a již před zahájením trestního řízení s ní uzavřel dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Žádná škoda tedy společnosti nevznikla a k žádnému zmenšení majetku nedošlo. Dále zopakoval svou argumentaci týkající se dokonání trestného činu zpronevěry a institutu tzv. svémocného úvěru.

III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 215/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

18. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

19. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Obviněný bližší konkretizaci dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám v rámci podaného dovolání neučinil. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je přitom opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

21. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí obviněný v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, a tedy i v rámci řádného opravného prostředku, tj. takové, s nimiž se již na podkladě odvolání obviněného vypořádal soud odvolací.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Stejně tak nenamítá, že by se v projednávané věci jednalo o situaci tzv. opomenutých důkazů. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obsahu dovolání uplatňuje ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

25. Obviněný v tomto směru zpochybňuje hodnocení jím předloženého znaleckého posudku znalecké kanceláře BENE FACTUM a.s. (dále jen „znalecká kancelář“), a znaleckého posudku soudem přibraného znalce Ing. Pavla Lelka, CSc., (dále jen „znalec“), a současně i jeho výpověď učiněnou u hlavního líčení. Obviněný namítá, že znalecká kancelář měla na rozdíl od znalce k dispozici kompletní účetnictví společnosti Small lakes Praha, s.r.o. (dále jen „poškozená společnost“), přičemž konstatovala, že nezjistila žádné skutečnosti svědčící o tom, že by bylo účetnictví poškozené společnosti dodatečně měněno či doplňováno, z předložených dokladů se pak podává, že závazky dovolatele byly řádně splaceny a řádně zaznamenány v účetnictví, obsah listin souhlasí se stavem vykázaným v účetnictví společnosti a poškozená společnost skutečně evidovala vůči dovolateli pohledávky, které následně byly na podkladě interního dokladu započteny.

Uvedené závěry však neodpovídají soudy provedenému dokazování. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku rozebral dosavadní průběh řízení, neboť se jedná o v pořadí čtvrté rozhodnutí ve věci po zásahu odvolacího soudu. Konstatoval, že prováděl dokazování v souladu s pokynem odvolacího soudu k tomu, zda obviněný od manželů S. přijaté peníze poškozené společnosti řádně předal vložením do pokladny či na účet, nebo zda si je ponechal, a tím ke škodě společnosti zpronevěřil (bod 28. rozsudku soudu prvního stupně).

Zadal vypracování znaleckého posudku, kdy však obviněný neposkytl znalci součinnost, což vedlo k tomu, že znalec vycházel při zpracování znaleckého posudku pouze ze zajištěných šanonů listin a dat zajištěných na počítačích poškozené společnosti. Znalec následně konstatoval, že předložené doklady neumožnily řádně podle zákona zodpovědět soudem položené otázky týkající se účetnictví poškozené společnosti, neboť nebyly k dispozici účetní doklady, účetní záznamy, účetní knihy ani záznamy o provedené inventarizaci (zejména body 30.

a 46. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný předložil a soud prvního stupně provedl k důkazu posudek znalecké kanceláře a následně i vyjádření znalecké kanceláře (body 31. a 46. rozsudku soudu prvního stupně). Přílohou tohoto posudku byly pouze interní doklady, nikoli účetní knihy. Znalec k posudku znalecké kanceláře uvedl, že ani znalecká kancelář neměla k dispozici inventarizaci, tedy není možno zodpovědět, jaké doklady a v jaké částce byly zaneseny do účetního deníku, resp. že bez inventarizace, bez vazby na účetní závěrku a na obratovou předvahu, jsou interní doklady irelevantní, i pokud by měla znalecká kancelář k dispozici soupis interních dokladů.

Znalecká kancelář sice ve svém vyjádření uvedla, že měla k dispozici účetní závěrky obsahující i dokladové inventarizace jednotlivých účtů, nicméně znalec uvedl, že předložené zápisy nejsou průkazné a setrval na svých závěrech. Znalec konstatoval, že „nelze říci, zda došlo ke správnému zaúčtování započtení pohledávek v roce 2021, když jako celek účetnictví průkazné a správné není, a to v letech 2020 a 2021.

I inventarizaci je třeba zkontrolovat s účetní závěrkou a zůstatky, které byly zveřejněny, které obdržel finanční úřad“ (bod 32. rozsudku soudu prvního stupně). Přestože obviněný namítal, že znalecká kancelář měla k dispozici kompletní účetnictví poškozeného společnosti, zcela zjevně tomu tak nebylo. V bodě 47. odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně konstatoval, že i po doplnění dokazování důkazy nasvědčují tomu, že znalecká kancelář žádné doklady o inventarizaci od obviněného k dispozici neměla.

Znalec sice nemohl zodpovědět otázky položené soudem týkající se účastnictví poškozené společnosti, nicméně jako znalec v rámci výslechu k dotazu soudu uvedl, jaké podklady jsou pro závěry učiněné znaleckou kanceláři potřeba, resp. zda obviněným zpřístupněné podklady jsou dostačující pro vyslovení znaleckou kanceláří učiněných závěrů, a dále se vyjádřil k tomu, jakou dokumentaci je třeba předložit, aby mohly být zodpovězeny soudem položené otázky. Takové dotazy zcela spadají do oblasti jeho znalecké expertizy, přičemž neexistuje žádný objektivní důvod jeho závěry jakkoli zpochybňovat.

Posudek znalecké kanceláře byl přitom soudem prvního stupně hodnocen jako jakýkoli jiný listinný důkaz, tedy byl podroben řádnému přezkoumání jak po stránce formální, tak po stránce obsahové a jeho závěry byly porovnány s jinými ve věci provedenými důkazy. V bodech 31. až 35. a 46. až 47. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rozvedl své závěry stran posudku znalecké kanceláře, kdy se zabýval i otázkou odbornosti obou jeho zpracovatelů Ing. Štýbra a svědka B., kdy bylo konstatováno, že Ing. Štýbr není znalcem pro oblast účetnictví, a svědek B.

není znalcem, byť se odborně věnuje problematice účetnictví. Je na pováženou, že takto zpracovaný materiál znalecká kancelář vůbec dává k dispozici pro soudní řízení. Soud prvního stupně poukázal na to, že ani znaleckou kanceláří učiněné závěry přitom nejsou jednoznačné. V bodech 37. a 38. odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy (znalecké posudky, výslechy znalce Ing. Lelka, Ing. Štýbra a svědka B., listinné důkazy v podobě interních dokladů a dohody o započtení pohledávek ze dne 21.

9. 2021) vztahující se k interním dokladům, jimiž měl obviněný částku ve výši 500.000 Kč získanou od manželů S. zaúčtovat do účetnictví poškozené společnosti, přičemž dospěl k závěru, že interní doklady jsou přinejmenším pochybné, resp. neprokazují, že by obviněný poškozenou společnost informoval o penězích převzatým od manželů S. „Pokud by byly interní doklady pravdivé, obžalovaný by nemohl svého obhájce informovat o tom, že společnost Small lake Praha, s.r.o. neeviduje žádné platby ve výši 500 000 Kč od S., jak píše obhájce v emailu ze dne 23.

11. 2020. Tento email svědčí o tom, že obžalovaný neměl v úmyslu do společnosti Small lake Praha, s.r.o. od S. převzatých 500 000 Kč skládat. Tento závěr podporuje i ta skutečnost, že podle přílohy číslo 3 posudku znalecké kanceláře měla společnost Small lake Praha, s.r.o. dne 20. 12. 2020 obžalovanému vyplatit na splátce půjčky částku 720 000 Kč. Pokud by společnost evidovala od 30. 6.

2020 za obžalovaným pohledávku ve výši 500 000 Kč, pak by mu nevyplácela 720 000 Kč, ale došlo by k započtení pohledávek již v prosinci 2020. I z tohoto je zřejmé, že společnost pohledávku vůči obžalovanému od června 2020 neevidovala, interní doklady nejsou pravdivé“ (bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný v dovolání rozepisuje, jak částku v celkové výši 590.000 Kč vložil čtyřmi částkami na pokladnu poškozené společnosti, a jak byla následně v osmi vkladech vložena na bankovní účet poškozené společnosti.

I to svědčí o závěru, že poškozená společnost o penězích od manželů S. nevěděla, resp. nevěděla o své pohledávce ve výši 500.000 Kč za obviněným. Pokud obviněný vložil finanční prostředky na pokladnu a následně účet společnosti, pak by takový úkon nebyl půjčkou společnosti, ale vrácením, resp. řádným vložením platby do účetnictví společnosti, jejíž peněžní prostředky to k momentu předání (od manželů S.) technicky vzato byly. Jinými slovy, měl-li u sebe finanční prostředky patřící do majetku poškozené společnosti, pak jeho půjčka společnosti nedává žádný smysl.

26. Obviněný dále v rámci zpochybnění skutkových zjištění namítá nelogičnost závěru, že poškozená společnost nebyla informována o převzetí peněžních prostředků, pokud dovolatel coby jednatel společnosti tyto peněžní prostředky osobně převzal. Nutno uvést, že poškozená společnost není fyzickou osobou, ale jedná se o právnickou osobu mající svou vlastní právní osobnost ve smyslu ustanovení § 118 OZ, kdy za ni rozhodují a nahrazují její vůli členové orgánů právnické osoby, přičemž způsob a rozsah těchto pravomocí stanoví zákon, popřípadě zakladatelské právní jednání (§ 151 odst. 1 OZ). Aby byla společnost řádně o převzetí peněz informována, tedy o tom, že došlo k nabytí majetkové hodnoty, měly být peněžní prostředky řádně zaevidovány do účetnictví poškozené společnosti, což je okamžik, kdy dojde k zahrnutí peněžních prostředků do jejího majetku. Skutečnost, že obviněný coby jednatel společnosti o převzetí peněz „věděl“ není ve vztahu k právnické osobě dostačující. Jak správně uvedl státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání, nejde o to, že by měl obviněný jako fyzická osoba informovat sám sebe jako jednatele poškozené společnosti, ale o řádné zanesení peněžních prostředků do účetnictví společnosti, neboť se jedná o její aktivum.

27. Nejvyšší soud v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

28. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

29. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

30. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Není-li tedy shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tak východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

31. Obviněný se vymezoval především proti závěru obecných soudů o úmyslném zavinění a vzniku škody na majetku poškozené společnosti. Namítl, že poškozené společnosti poskytoval zápůjčky a již před zahájením trestního řízení s ní uzavřel dohodu o započtení vzájemných pohledávek, tedy žádná škoda společnosti nevznikla, což se podává i z prohlášení poškozené společnosti o neexistenci vzniku škody. Nikdy neměl v úmyslu si peníze ponechat pro svou potřebu, neboť tyto byly vedeny jako pohledávka za jeho osobou, kterou mohl kdykoli uspokojit, přičemž jeho jednání bylo tzv. svémocným úvěrem, který poškozené společnosti splatil. Je možno uvést, že část námitek, jimiž obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů dospívá k vlastní skutkové verzi, na jejímž podkladě pak uzavírá, že se trestného činu nedopustil, není pod předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná.

32. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (posudku znalecké kanceláře, znaleckého posudku Ing. Lelka a jeho výslechu, výslechu svědka B.) či vadných skutkových zjištění (poškozená společnost věděla o převzatých penězích a tyto byly vedeny jako pohledávka za jeho osobou), tedy vychází z jiného skutkového základu, než k němuž na podkladě provedeného dokazování dospěly soudy, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky týkající se subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění, a způsobení škody coby znaku skutkové podstaty přečinu zpronevěry.

34. K námitce obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, neboť ke spáchání tohoto trestného činu je třeba jednat v úmyslu, že svěřená věc nebude světiteli vůbec vrácena, Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

35. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

36. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

37. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

38. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem větší škodu.

39. Jednáním u zpronevěry je přisvojení si cizí svěřené věci, tedy nakládání s cizí věcí jako s vlastní, které má vyloučit vlastníka nebo dosavadního držitele (svěřitele) z dispozice s věcí, přičemž pachatel přitom jedná v rozporu s účelem jejího svěření. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním – srov. R 52/1996) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem.

Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní (R 51/2018), není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (podle § 15 tr. zákoníku), který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. To však nevylučuje situaci, kdy zde úmysl je již při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007–2016).

40. Soud prvního stupně uvedl, že „důkazy v souhrnu svědčí pro úmysl obžalovaného si peníze přisvojit“ (bod 41. odůvodnění jeho rozsudku). Obviněný po dobu minimálně 15 měsíců, pokud se bude vycházet z verze pro něho příznivější, že došlo k uzavření dohody o započtení pohledávek dne 27. 9. 2021, převzatou hotovost ve výši 500.000 Kč od manželů S. jako zálohy za stavbu jezírka nezaúčtoval do účetnictví poškozené společnosti a tuto si ponechal pro vlastní potřebu. Pro tento závěr svědčí i soudem učiněný poukaz na výpověď obviněného ze dne 11.

5. 2022, že částka 500.000 Kč nebyla nikdy zaúčtována a že je vymáhána v rámci občanskoprávního řízení od manželů S. Neexistuje jakýkoli rozumný důvod, pokud byla řádně zaúčtována do účetnictví společnosti, jak obviněný tvrdí, aby byla vymáhána v rámci občanskoprávního řízení. „Do září 2021 vše uvedené (kromě nevěrohodných interních dokladů neexistence jiných listin o informování společnosti v červnu 2020, email obhájce z 23. 11. 2020 o neevidování plateb společností, neprovedení započtení už v prosinci 2020 místo vyplacení obžalovanému 720 000 Kč, půjčování peněz obžalovaným společnosti v květnu až srpnu 2021 místo vrácení společnosti peněz od S.) svědčí o úmyslu obžalovaného si 500 000 Kč od S.

ponechat“ (bod 48. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný poukazuje na jím učiněné platby do pokladny a na bankovní účet poškozeného společnosti, stejně jako na dohodu o započtení pohledávek (učiněné v období od 31. 5. 2021 do 27. 9. 2021), nicméně nelze přehlédnout, že k těmto úkonům došlo až po téměř roce od chvíle, kdy obviněný převzal od manželů S. peněžní hotovost ve výši 500.000 Kč (k čemuž došlo dne 13. 6. 2020, resp. v červnu 2020), a to v těsné návaznosti na to, že obviněný dne 27. 4.

2021 podával vysvětlení v této věci na policii. Svědek Ing. Mitiska, druhý z jednatelů poškozené společnosti v předmětné době, podával vysvětlení v této věci na policii dne 7. 7. 2021, a teprve poté byl podle prohlášení jednatelů (pozn. obviněný a svědek Ing. Mitiska) obviněný coby fyzická osoba vyzván k vyúčtování a započtení převzaté hotovosti ve výši 500.000 Kč. Rozhodně to nesvědčí o jakémkoli dobrovolném plnění. Naopak to zcela jasně nasvědčuje tomu, že se obviněný následně pokusil učinit určité kroky k zastření skutečnosti, že peníze převzaté od manželů S.

nepromítl do účetnictví společnosti a ponechal si je pro svoji potřebu. Tím byla poškozené společnosti způsobena škoda, neboť se jednalo o její aktiva. Na tomto závěru nemění nic ani dodatečně předložené prohlášení poškozené společnosti o neexistenci vzniku škody, kdy jednatel této společnosti je i nadále obviněný, přičemž svědek Ing. Mitiska v mezidobí poškozenou společnost opustil a obviněný je tak nadále veden jako jediný její společník.

41. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Soudy v projednávané věci přitom postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vycházely z verze pro obviněného nejpříznivější, resp. přijaly skutečnost, že dne 27. 9. 2021 došlo k dohodě o započtení vzájemných pohledávek mezi obviněným a poškozenou společností, byť provedené dokazování s tímto závěrem zcela nesouzní.

42. S ohledem na výše uvedené závěry tak neobstojí argumentace, že jednání obviněného bylo tzv. svémocným úvěrem. Obviněný namítal, že peníze měl u sebe a mohl je kdykoli poškozené společnosti předat. Proč to však neudělal, nijak racionálně nevysvětlil. Namísto toho po menších obnosech „půjčil“ poškozené společnosti peníze, ale až poté, co byl skrze hotovost ve výši 500.000 Kč kontaktován policií k podání vysvětlení. Následně byl poškozenou společností (prohlášením jednatelů, kdy byl sám jedním z jednatelů) vyzván k vyúčtování a započtení předmětné částky.

Obviněný poukazoval na závěry Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015, který uvedl, že: „Svémocný úvěr se vyznačuje tím, že zaměstnanec jedná pod tlakem okamžité potřeby peněz, sám peníze na uspokojení své potřeby jinak má, ale okamžitě je nemá k dispozici (např. je má odložené doma, uložené v bance apod.), takže je schopen peníze ihned nebo v nejbližší době vrátit a také je v tomto limitu skutečně vrátí“. Tzv. svémocný úvěr je tedy třeba chápat jako neoprávněné zapůjčení si peněžních prostředků (hotovosti či z bankovního účtu) osobou, které byly svěřeny.

Z judikatury Nejvyššího soudu dotýkající se institutu tzv. svémocného úvěru, včetně obviněným citovaného usnesení sp. zn. 7 Tdo 704/2015, se podává, že se musí jednat o vrácení peněz dobrovolné a současně o vrácení peněžních prostředků v co nejkratší době, resp. ihned nebo v nejbližší době (dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 11 Tdo 740/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 767/2014). Takovou dobou není rozhodně období více než 15 měsíců, kdy obviněný v mezidobí dostane vyplacenu částku převyšující jím neoprávněně zadržované peněžní prostředky (dne 20.

12. 2020 byla obviněnému vyplacena na splátce půjčky částka 720.000 Kč). Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací argumentaci tzv. svémocným úvěrem odmítly, kdy poukázaly na časovou posloupnost jednotlivých, po dokonání činu následných kroků dovolatele a jeho měnící se verzi událostí týkající se předmětné hotovosti ve výši 500.000 Kč. Tyto nemohly vyhodnotit jinak než jako účelové, aniž by tak mohly přijmout obhajobu o jeho primárním úmyslu převzatou finanční hotovost vrátit, resp. předat poškozené společnosti.

V projednávané věci se zjevně nejednalo o situaci, kdy by obviněný překlenul okamžitou či krátkodobou faktickou nedostupnost svých vlastních prostředků, s nimiž jinak mohl nakládat. Vrácení odčerpaných peněžních prostředků, tedy hotovost ve výši 500.000 Kč, započtením pohledávek pak je třeba posoudit tak, že se ze strany obviněného jedná o náhradu škody způsobenou trestným činem a mající tak povahu významné polehčující okolnosti, jak ostatně uvedl soud prvního stupně v bodě 48. odůvodnění svého rozsudku.

43. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud námitky stran nenaplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a absence způsobené škody poškozené společnosti shledal jako zjevně neopodstatněné, přičemž je Nejvyšší soud stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně téměř výhradně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uveřejněno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného Martina Guštafíka odmítl.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu