3 Tdo 816/2022-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2022 o
dovolání, které podal obviněný J. M. F. d. J., nar. XY, španělský státní
příslušník, bytem XY, stíhaný jako uprchlý podle § 302 trestního řádu, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 44 To 129/2022,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 2 T 196/2021 takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 44 To 129/2022 a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 2 T 196/2021 zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se státnímu zástupci Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 2 T
196/2021, byl obviněný J. M. F. d. J. uznán vinným ze spáchání přečinu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. c), d) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Za to byl
podle § 216 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019,
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního
zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu
pěti let.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 44 To
129/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že
obviněného na skutkovém základě, podle kterého „poté, co dne 15. 7. 2015 v XY,
XY, na pobočce Československé obchodní banky a.s., založil kromě jiného
bankovní účet číslo XY (EUR) s cílem využít jej pro zahraniční platby
pocházející z trestné činnosti a jehož byl jediným majitelem a disponentem, dne
21. 9. 2015 inkasoval na tento bankovní účet příchozí zahraniční bezhotovostní
platbu ve výši 23.748,82 EUR (642.405,60 Kč) z účtu č. XY vedeného u Bendigo
Bank, se sídlem XY, plátce společnosti S. I. P. L., která byla označena
odesílatelem za podvodnou a která byla ode dne 23. 9. 2015 prověřována pro
podezření z podvodu australským policejním orgánem S. A. P. D., XY, pod č.
j.16/S76811, zadal dne 4. 11. 2015 platební příkaz k odchozí platbě ve výši
10.500 Eur (284.287,50 Kč), jehož realizaci zabránilo zajištění bankovního účtu
ze strany policejního orgánu, kdy finanční prostředky mu byly na jeho účet
zaslány bez právního důvodu, když na plátce neměl žádné vazby, bankovní účet
založil pouze pro tento účel, neboť předtím a potom již žádné jiné transakce na
účtu nebyly, k odeslání finančních prostředků přistoupil poté, co si ověřil, že
byly na jeho účet připsány, a tedy o jejich připsání musel předem vědět,
přičemž k tomuto zakryvšímu jednání neměl žádný legální důvod a svým jednáním
znemožnil zjištění původu finančních prostředků, a takto jednal, přestože
věděl, že přeruší tok finančních prostředků získaných trestným činem v cizině a
znemožní tak zjištění jejich původu, a uvedeným jednáním se na úkor společnosti
S. I. P. L. obohatil o celkovou částku 642.405,60 Kč“, uznal vinným ze spáchání
zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, 3 písm. b),
c) trestního zákoníku. Za to mu podle § 216 odst. 3 trestního zákoníku a § 80
odst. 1, 2 trestního zákoníku uložil samostatný trest vyhoštění z území České
republiky na dobu pěti let.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním,
v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly předběžnou otázkou, zda byl
vůbec spáchán trestný čin, z něhož měly být legalizovány výnosy. Pouze formálně
se spokojily s informací, že australský policejní orgán prošetřoval podezření z
podvodu, a označením příslušné platby za podvodnou ze strany australské banky.
Neověřovaly, jak ve věci dále postupovaly australské orgány a zda vůbec došlo k
vydání pravomocnému soudního rozsudku ve věci příslušného predikativního
trestného činu. Výše popsaný přístup nalézacích soudů vyústil v nedostatečný a
nesprávný popis skutku, jež je v zásadním rozporu s tzv. právní větou. Z
napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, jakého konkrétního zločinu se měl
obviněný dopustit, aby se mohl vůbec dopustit zločinu legalizace výnosů z
trestné činností.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2
trestního řádu rozsudek (v dovolání nesprávně uvedeno „usnesení“) Městského
soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 44 To 129/2022-213, jakož i další
rozhodnutí obsahově předcházející citovanému rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně
za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu
státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání uvedl, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě ve spojení s
okolnostmi uvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů dostatečně opravňují k
závěru, že předmětná částka byla získána jednáním vykazujícím podle českého
práva znaky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Není zřejmé,
zda a v jakém rozsahu se dovolatel na spáchání tohoto zdrojového trestného činu
sám podílel, z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele za trestný čin podle §
216 odst. 2 alinea první trestního zákoníku však není tato otázka podstatná.
Stejně tak není rozhodné, zda byla pro předmětné podvodné jednání v Austrálii
nějaká osoba postavena před soud. V dovolání obsažené námitky považuje státní
zástupce za zjevně nedůvodné.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněné.
7. Obviněný J. M. F. d. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního
řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální
a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda
v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k
nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové
vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na
spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace
důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz,
nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv.
opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná
neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp.
zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS
213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS
219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp.
informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů
(fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem
a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu
věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a
další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy
z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS
182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že ve vztahu ke zjišťování tzv.
zdrojového trestného činu vycházely soudy nesprávně zejména z informací
australského policejního orgánu. Současně relevantně namítl, že v napadených
rozhodnutí označené jednání nebylo možné právně posoudit jako zločin legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, 3 písm. b), c) trestního
zákoníku [byť tato druhá námitka svoji podstatou odpovídá jím neoznačenému
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu].
12. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí
dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v
rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
13. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, 3
písm. b), c) trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019) se dopustí
pachatel, který zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti
spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo
utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo
jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo
znemožněno zjištění jejího původu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného
činu spolčí, a takový čin spáchá ve vztahu k věci, která má větší hodnotu, a
pro sebe nebo pro jiného získá větší prospěch. Podle tzv. právní věty
napadeného rozsudku odvolacího soudu obviněný zastíral původ věci, která byla
získána trestným činem spáchaným v cizině, spáchal takový čin ve vztahu k věci
ve větší hodnotě a získal takovým činem pro sebe nebo pro jiného větší
prospěch. Jedním ze znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu je
existence predikativního (zdrojového) trestného činu. Podle důvodové zprávy k
zákonu č. 287/2018 Sb. se za predikativní trestný čin pro účely legalizace
výnosů z trestné činnosti považuje jakýkoliv trestný čin, který vede k získání
věcí, tj. vytváří výnosy (tzv. „all crimes“ přístup). Protože jde o otázku
viny, řeší soud existenci predikativního trestného činu samostatně jako otázku
předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 trestního zákoníku. Předběžná povaha této
otázky neznamená, že by její vyřešení mělo toliko orientační či přibližný
charakter. Jedná se o otázku viny obviněného, jejíž prokázání je možné pouze na
základě nepochybně zjištěných skutečností (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a za
použití procesních prostředků v souladu s trestním řádem, resp. zákonem o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, § 2 odst. 1 trestního řádu, § 12 odst. 10 trestního
řádu).
14. Soudy pochybily již tím, že rozhodná skutková zjištění (týkající se
z jejich pohledu otázky existence zdrojové trestné činnosti) opřely o informace
získané od australského policejního orgánu. Informace získané cestou
mezinárodní policejní spolupráce ovšem nelze bez dalšího použít jako důkaz v
trestním řízení. Aby mohly být jako důkaz použity, musely by být vyžádány
cestou právní pomoci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp.
zn. 6 Tdo 675/2022). Mezinárodní policejní spoluprací je postup jednotlivých
organizačních složek Policie České republiky podle § 89 a násl. zákona o
Policii České republiky. Jejím účelem je především sdílení informací potřebných
pro plnění úkolů policie. Jde-li však o provedení úkonu trestního řízení v
cizím státě, resp. opatření důkazu pro trestní řízení, je třeba trvat na
spolupráci justičních orgánů. Základním předpisem upravujícím takový postup je
zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle § 8 odst. 6
tohoto zákona si mohou prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce
justiční nebo ústřední orgány s cizozemskými orgány také vyměňovat informace
související s vyřizováním žádostí o mezinárodní justiční spolupráci. Státní
zástupce může pověřit policejní orgán, aby prostřednictvím mezinárodní
policejní spolupráce opatřil informace, které nebudou sloužit jako důkaz v
trestním řízení, nebo podklady pro zpracování žádosti o právní pomoc (srov. čl.
51 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce poř. č. 10/2013).
Specifickou úpravu použití informací získaných v rámci mezinárodní policejní
spolupráce jako důkazu v trestním řízení stanoví § 20 zákona o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních pouze ve vztahu ke spolupráci
policejních orgánů členských států EU, resp. států přidružených.
15. V nyní projednávané věci mělo pro soudy z hlediska existence
zdrojového trestného činu klíčový význam sdělení poškozené australské
společnosti o tom, že platbu provedla na základě podvodného emailu. Tato
informace vyplynula pouze ze záznamu o vedení vyšetřování australským
policejním orgánem (S. A. P. D.), jež byl opatřen na základě mezinárodní
policejní spolupráce cestou Interpolu. Takto získaný záznam australského
policejního orgánu nebylo možné provést jako listinný důkaz podle § 213
trestního řádu, neboť nebyl opatřen zákonem stanoveným způsobem (přiměřeně
srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. tr.). Takový postup by obcházel procesní podmínky provedení
tohoto důkazu a tím i smysl a účel právní úpravy trestního řádu i zákona o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ostatní ve věci provedené
důkazy (vysvětlení zaměstnankyně ČSOB a. s. a informace poskytnuté bankou)
nedovolovaly učinit závěr o existenci predikativního trestného činu.
16. Oběma ve věci rozhodujícím soudům je třeba dále vytknout to, že si
neujasnily vztah trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §
216 odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku k predikativnímu trestnému činu, z
něhož výnosy pochází. Skutková podstata legalizace výnosů z trestné činnosti
postihuje jednání následující po spáchání zdrojové trestné činnosti (např.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str.
2154, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, či
ze dne 3. 6.2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020). Jednání spočívající v zastírání
původu věci pocházející z trestné činnosti je novým a zcela jiným skutkem,
který není totožný s původním trestným činem, z něhož je výnos z trestné
činnosti získáván. V případě jediného pachatele jde o vícečinný souběh dvou
trestných činů, nikoliv souběh jednočinný. Legalizace výnosů z trestné činnosti
spočívající v zastírání původu věci musí časově navazovat na dřívější zdrojovou
trestnou činnost (proto se někdy též hovoří o tzv. post factum), je
charakterizována odlišným jednáním i následkem (v podrobnostech srov. zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021,
uveřejněné pod č. 3/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
17. Současně je nezbytné upozornit na problematiku místní působnosti
trestního zákona. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu,
který byl spáchán na jejím území (§ 4 odst. 1 trestního zákoníku). Podle § 4
odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na
území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný
trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když
se jednání dopustil v cizině. Trestný čin nemusí být na území České republiky
spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když
následek (zpravidla půjde o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Jedná se o
upřesnění zásady teritoriality ve vztahu k tzv. distančním deliktům.
18. V této posuzované věci měla predikativní trestná činnost podle
závěru soudů charakter podvodu. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3
trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektivní stránka trestného činu
podvodu sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti,
a to podvodného jednání, tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo
zamlčení podstatných skutečností, a následku, který má dvě složky, tedy
obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody na cizím majetku.
19. Konkrétně měl zde podvod spočívat v tom, že dosud neznámý pachatel
uvedl prostřednictvím emailu v omyl australskou obchodní společnost věrohodně
vypadajícím požadavkem na úhradu 23 748,82 EUR, v důsledku čehož tato
společnost provedla platbu ze svého účtu vedeného u Bendigo Bank, se sídlem XY,
na účet založený obviněným, vedený v České republice u Československé obchodní
banky a. s. Přestože nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí hovoří o tom,
že převod sumy byl vystopován do České republiky, čímž evokuje představu
řetězce na sebe navazujících bankovních převodů, které bylo obtížné vysledovat,
ve skutečnosti se jednalo o jedinou přímou platbu z australské do české banky.
Je zřejmé, že ke škodě na majetku australské společnosti došlo teprve v
důsledku zmíněné majetkové dispozice, tedy provedením bankovního příkazu k
převodu peněžních prostředků z jejího účtu. K obohacení obviněného či jiné
osoby pak došlo až připsáním peněžních prostředků na bankovní účet založený
obviněným, vedený u Československé obchodní banky a. s. Ve smyslu zásady
teritoriality byl predikativní trestný čin podvodu za této situace spáchán na
území České republiky, a jeho trestnost se proto posuzuje podle zákona České
republiky.
20. Z uvedeného ovšem rovněž vyplývá, že k uvažovanému trestnému činu
legalizace výnosů z trestné činnosti mohlo dojít teprve v návaznosti na
dokonání predikativního trestného činu podvodu, tedy až poté, co byly předmětné
peněžní prostředky připsány na účet obviněného. Jednání obviněného, které tomu
okamžiku předcházelo, proto nemůže naplňovat znaky trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti. Podle skutkových okolností případu, které ovšem bude
nutné teprve náležitě objasnit a důkazně podepřít, by bylo třeba na jednání
obviněného až do okamžiku připsání peněžních prostředků na jím založený účet
nahlížet jako na pachatelství či na některou z forem trestné součinnosti, resp.
účastenství v širším smyslu na trestném činu podvodu. Pokud jde o navazující
jednání (příkaz k odchozí platbě ve výši 10.500 EUR), nelze na základě
současných skutkových zjištění popsaných v napadených rozhodnutích o trestném
činu legalizace výnosů z trestné činnosti uvažovat.
21. Napadená rozhodnutí odvolacího ani nalézacího soudu tudíž nemohla
obstát pro podstatné vady řízení, jejichž důsledkem je nepoužitelnost části
důkazů opatřených již v přípravném řízení, jakož i pro nesprávné právní
posouzení stíhaného skutku. Tím byly naplněny důvody dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.
22. Nejvyšší soud proto zrušil podle § 265k odst. 1 trestního řádu
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 44 To 129/2022 i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 2 T 196/2021.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu současně zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože v dosavadním řízení dosud
nebyly procesním způsobem zjištěny ani základní skutkové okolnosti, a vzhledem
k průběhu a výsledkům přípravného řízení nebyl dán dostatečný a spolehlivý
podklad pro posouzení, zda je obviněný stavěn před soud důvodně, rozhodl dále
Nejvyšší soud tak, že podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal státnímu
zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r
odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady
nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy
státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 tuto bude muset
znovu projednat a o ní rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen
postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního
řádu). Procesně formálně akceptovatelným způsobem podle zákona o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních č. 104/2013 Sb. cestou žádosti o právní
pomoc obrátí se na australské orgány a opatří si použitelné důkazy, umožňující
zjistit skutkový stav věci. Následně posoudí v úvahu přicházející právní
kvalifikaci jednání obviněného a rozhodne o podání obžaloby či jiném meritorním
vyřízení věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 21. prosince 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu