U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013
o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
4. 2013, sp. zn. 8 To 29/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 12/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. J. o d m í t
á.
I.
V projednávané věci se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, jímž bylo podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného J. J. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 8 To 29/2010, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 2 T 12/2008, bylo spolu s výše uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu a
jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 2 T 12/2008, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3395/10.
Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv obviněného došlo
především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména extrémně vadným
hodnocením důkazů, kdy se obecným soudům nepodařilo přesvědčivě vyvrátit
obhajobu obviněného a závěr o vině nepřesvědčivě a rozporně odůvodnily. Velmi
důležité pro náležité rozhodnutí o vině je již posouzení počátečního stavu,
předcházejícího celému incidentu, zejména pak posouzení role, jakou v něm
sehrál obviněný, kdy Ústavní soud shledal, že skutkové verze obviněného a
obecných soudů ohledně toho, kdo byl počátečním iniciátorem tělesné
(brachiální) potyčky mezi obviněným a poškozeným, jinými slovy, kdo z nich
zasadil „první ránu“ mířící na tělo protivníka, byly diametrálně odlišné. Uvedl, že zjištění tohoto faktu je velmi důležité pro posouzení protiprávnosti
jednání obviněného, protože na něm je závislé, zda následný průběh incidentu je
či není možno posuzovat jako nutnou obranu, event. exces z nutné obrany. Je
rovněž důležité pro posouzení toho, zda následné jednání obviněného bylo
motivováno tzv. omluvitelnými pohnutkami. Ústavní soud konstatoval, že obecné
soudy ve svých rozhodnutích hodnotily i další zjištěné skutečnosti neobjektivně
a v neprospěch obviněného. To se týká především posouzení charakteru zranění,
která obviněný utrpěl brachiálním násilím ze strany poškozeného a při kousnutí
psem. Tato zranění obviněného byla obecnými soudy vesměs bagatelizována. Závažnou vadou rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu pak dle Ústavního soudu
bylo právě chybné posouzení tzv. omluvitelných pohnutek, relevantních pro
eventuální právní kvalifikaci inkriminovaného skutku. Zatímco existence těchto
omluvitelných pohnutek byla nalézacím soudem dovozena, soud odvolací a soud
dovolací došly k závěru, že tyto omluvitelné pohnutky dány nejsou. Nelze
přehlédnout, že orgány činné v trestním řízení byly v právní kvalifikaci
inkriminovaného skutku, který se udál ještě za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), byl však souzen až za účinnosti nového
trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., mimořádně rozkolísané a stíhaly skutek
obviněného podle několika zcela rozdílných trestněprávních ustanovení. Již
samotná rozkolísanost názorů státních orgánů, aplikujících trestní normy, je
negativním jevem, který nepřispívá k právní stabilitě a předvídatelnosti
rozhodování a může znejistit obviněného ve volbě efektivních prostředků
obhajoby. Ústavní soud je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu a dovolacího
soudu o neexistenci omluvitelných pohnutek byl za daného stavu buď nesprávný,
nebo byl alespoň nedostatečně odůvodněn. Z odůvodnění použitého v napadených
rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu se Ústavnímu soudu vnucuje dojem, že
obecné soudy hledaly spíše jen takové argumenty, které by aplikaci institutu
omluvitelných pohnutek vyloučily. Interpretace těchto právních institutů a
podmínek pro jejich použití byla přitom nepřípadná a zavádějící.
Ústavní soud
rovněž shledal za pochybení tu skutečnost, že obecné soudy při ukládání trestu
vůbec nebraly v úvahu možnost posoudit daný skutek jako trestný čin, jehož se
pachatel dopustil odvraceje útok na fyzickou integritu, aniž byly zcela splněny
podmínky nutné obrany [srov. zejm. § 41 písm. g) tr. zákoníku - polehčující
okolnosti, § 58 odst. 6 tr. zákoníku - mimořádné snížení trestu odnětí svobody].
S odkazem na judikaturu obecných soudů pak Ústavní soud uvedl, že v
projednávané věci obviněný bezprostředně po ukončení nenadálého, velmi
citelného fyzického útoku (údery pěstmi do hlavy a vyražením zubů, sražením na
zem, vypouštěním rozzuřeného psa bojového plemene), jehož se poškozený dopustil
z malicherných příčin, reagoval na útok nepřiměřeným násilím (střelbou).
Na podkladě výše uvedeného pak Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy
nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z
principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, kdy k extrémnímu porušení došlo již na úrovni „obyčejného“
práva, tj. na úrovni trestněprávních pravidel obsažených v trestním řádu. Soud
odvolací a soud dovolací pak nedodržely ústavní pravidlo vyplývající z článku
40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož trestnost činu se
posuzuje a trest se ukládá podle pozdějšího trestního zákona, jestliže je to
pro pachatele příznivější. Soud odvolací pak tím, že ve věci sám meritorně
rozhodl, ačkoliv nebyly splněny podmínky stanovené v § 259 odst. 3 tr. ř.,
porušil právo na odvolání v trestních věcech, garantované článkem 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Současně se vyjádřil v tom smyslu, že rozhodnutí
odvolacího soudu je třeba pokládat za překvapivé. Ústavní soud z uvedených
důvodů ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, čímž byl vytvořen prostor
pro postup obecných soudů podle § 314h až § 314k tr. ř.
Následně byl obviněný J. J. rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
12. 12. 2012, sp. zn. 2 T 12/2008, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění
dopustil tím, že „dne 17. 5. 2008 v době kolem 02.10 hodin v T., v ulici L.,
při cestě z restaurace, kde požil alkoholické nápoje se zastavil před branou
domu, kde oslovil psa poškozeného, načež poškozený L. L., vyběhl za vrata svého
domu a odstrčil obžalovaného a následně došlo ke slovní a fyzické potyčce, kdy
obžalovaný čelil velmi citelnému fyzickému útoku, při němž ze strany
poškozeného došlo k úderům pěstmi do hlavy, k vyražení zubů, sražení na zem a
útokům rozzuřeného psa bojového plemene, v průběhu potyčky s vědomím možného
způsobení těžké újmy na zdraví, kdy se nacházel v silném rozrušení ze strachu a
v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, úmyslně použil vůči
L. L., svoji legálně drženou střelnou zbraň značky Glock model 17, ráže 9 mm,
tak, že na něho ze vzdálenosti nejméně do 1,5 metru 2x vystřelil a zasáhl ho
nejprve do nohy, poté do hrudníku, čímž mu způsobil průstřel levého bérce dolní
končetiny a průstřel v oblasti levého hrudníku, pronikající srdcem a
způsobující vnitřní vykrvácení, na jehož následky L. L. téhož dne v 03.58 hodin
zemřel“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5
(pěti) roků. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
uložen trest propadnutí věci, a to střelné zbraně značky Glock, model 17, ráže
9 mm, včetně zásobníku s 12 kusy nábojů a 1 kusu náboje 9 mm Luger.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným
škodu ve výši:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územnímu pracovišti Trutnov,
Slezská 41, Trutnov - 5.779,- Kč;
- L. L., - 220.490,-Kč;
- E. P., - 256.660,-Kč;
- L. L., zastoupené matkou E. P. - 240.000,- Kč;
- L. L., - 240.000,- Kč;
- L. L., - 175.000,- Kč;
- A. L., - 74.073,- Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
pak byli poškození E. P., L. L., zastoupená matkou E. P., a A. L., se zbytky
svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. J. odvolání.
Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Hradci Králové. Prostřednictvím svého zmocněnce podal odvolání
i poškozený A. L.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8
To 29/2013, a to tak, že podle § 259 odst. 1 písm. c), d), f) tr. ř. napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 2 T
12/2008, zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného
J. J. uznal vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a to na
podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „dne 16. 5. 2008 v dopoledních
hodinách ve svém bydlišti v T. se ozbrojil legálně drženou pistolí zn. Glock,
model 17, ráže 9mm a poté ve večerních a nočních hodinách požíval v různých
restauracích v T. alkoholické nápoje tak, že se přivedl do stavu těžké opilosti
(2,17 až 2,26 promile alkoholu v krvi). V tomto stavu pak dne 17. 5. 2008 v
době kolem 02.10 hodin v ulici L. při cestě z restaurace dráždil psa rasy
rottweiler, který byl za plotem a který v důsledku přítomnosti obžalovaného
hlasitě štěkal. Na přetrvávající štěkot psa reagoval poškozený L. L., který byl
rovněž pod vlivem alkoholu (1,53 promile) tak, že oblečen pouze do trenýrek a
trička vyšel před dům, kde došlo ke slovní a fyzické potyčce mezi oběma muži, v
průběhu které inkasoval obžalovaný jako první opakovaný úder pěstí do obličeje,
při kterém došlo ke zlomení dvou předních zubů a k drobným oděrkám a
zhmožděninám, po kterých obžalovaný upadl na zem. Do incidentu se zapojil také
pes poškozeného, který kousl obžalovaného do loktu levé ruky. Útok poškozeného
a jeho psa obžalovaného silně rozrušil a ze strachu a úleku vůči poškozenému
použil zbraň tak, že na něho ze vzdálenosti nejméně do 1,5 m 2x vystřelil a
zasáhl jej do nohy a do hrudníku, čímž mu způsobil zejména průstřel hrudníku,
pronikající srdcem, na jehož následky poškozený zemřel, a poté obžalovaný
zastřelil i psa“.
Za to byl odvolacím soudem obviněný odsouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl
obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí
věci, a to pistole značky Glock, model 17, ráže 9 mm, včetně zásobníku s 12
kusy nábojů a 1 kusu náboje 9 mm Luger.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným
škodu ve výši:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územnímu pracovišti Trutnov,
Slezská 41, Trutnov - 5.779,- Kč;
- L. L., - 220.490,-Kč;
- E. P., - 256.660,-Kč;
- L. L., zastoupené matkou E. P., - 240.000,- Kč;
- L. L., - 240.000,- Kč;
- L. L., - 175.000,- Kč;
- A. L., - 129.846,- Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
pak byly poškozené E. P. a L. L. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. J. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání
(č. l. 1113 - 1131) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení.
V rámci své argumentace má obviněný za to, že se odvolací soud dopustil
pochybení v hmotně právním posouzení, neboť se jednalo o čin spáchaný v nutné
obraně. Jeho obhajoba dosud nebyla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena, a to
ani stran případných excesů z nutné obrany, či pozitivního skutkového omylu o
okolnostech vylučujících protiprávnost, kdy se soudy neobtěžovaly na příkaz
Ústavního soudu při ukládání trestu zabývat otázkou mimořádného snížení trestu
odnětí svobody z důvodu uvedeného v § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Je toho názoru,
že chtějí-li jej obecné soudy uznat vinným skutkem ať už jakéhokoliv právní
kvalifikace, je nutno nejprve vyvrátit skutkovou verzi a obhajobu, a to na
základě provedeného dokazování a skutkových zjištění, z nichž budou vyvozeny
adekvátní skutkové závěry. Toto však učiněno nebylo. Obsáhlá argumentace
zabývající se obhajobou z hlediska nutné obrany nebyla soudem vůbec zohledněna,
soud se s ní nijak neobtěžoval zabývat, natož se s ní argumentačně právně
vypořádat z hlediska stávající judikatury o nutné obraně, kdy obviněný na
podklad svého tvrzení předkládá vybrané citace z judikatury. Obviněný namítl,
že soudy nejenže nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodnily své závěry, ale
zjištěné skutečnosti hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a současně
skutečnosti svědčící v jeho prospěch bagatelizovaly.
Obviněný uvedl, že reagoval spontánně a shodou okolností vystřelil do oblasti,
kde měl poškozený uloženy životně důležité orgány, když se ocitl vleže na
zádech, zasypán sérií úderů až vysoké intenzity směřující do obličeje, navíc
pod útokem psa bojového plemene, v důsledku čehož měl strach o holý život. V
posuzovaném případě jím byl použit v daný okamžik vůbec jediný dostupný
prostředek, který byl způsobilý fyzické násilí poškozeného a dorážejícího psa
bojového plemene odvrátit. Domnívá se, že pokud byl poškozený zasažen první
střelou do dolní končetiny, jednalo se o zcela adekvátní projev nutné obrany
vzhledem ke konkrétní situaci, neboť obviněný objektivně jinou možnost
bezprostřední a účinné obrany vůči atakům poškozeného neměl, kdy vzhledem k
postavení poškozeného rovněž ani varovný výstřel nepřicházel fakticky v úvahu.
Dále uvedl, že není racionálně zdůvodnitelné, že když na poškozeného vystřelil
první střelu a tato zasáhla poškozeného do dolní části končetiny, že by jednak
neslyšel hluk způsobený výstřelem z krátké zbraně (který ostatně zaslechli i
vypovídající svědci ve značné vzdálenosti) a nepociťoval by bolestivost zásahu
a svého jednání reflexivně zanechal, nebyl-li by tento rozhodnut v násilném
útoku i nadále pokračovat. Vzhledem ke všem okolnostem případu se proto
obviněný domnívá, že způsob, kterým byl odvracen útok poškozeného jako takový,
zjevně nepřiměřený nebyl, přestože směřoval vůči útočníku, jež zdánlivě mohl
být omylem soudem považován za neozbrojeného, byť fakticky užil k útoku psa
bojového plemene - živou zbraň. Obviněný uvedl, že to byl až následek, který se
míře vymykal, kterýžto ale jím nebyl zamýšlen ani v hrubých rysech a z toho
důvodu nebyl zahrnut zaviněním (za tohoto předpokladu by proto ani za následek
nemohl být trestně odpovědný, neboť absentuje jeden ze znaků skutkové podstaty
trestného činu). Soud proto dle názoru obviněného pochybil, když v rámci
hodnocení „zjevné nepřiměřenosti“ obrany vůči způsobu útoku, posuzoval a
zahrnul především až způsobený následek. Považuje také z principu obecné
morálky a spravedlnosti za nesprávné, aby nesl odpovědnost za jednání, kterým
pouze odvracel fyzické násilí střední až vysoké intenzity směřující vůči jeho
tělesné integritě, kdy pouze bránil vlastní tělesnou integritu. Má to být dle
jeho názoru především poškozený, kdo by měl nést následky svého protiprávního
jednání, přičemž toto směřovalo a ohrožovalo bezprostředně obviněného na
životě, kdy tento, jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání, v daném okamžiku
pociťoval smrtelný strach, fyzickou převahu poškozeného, bezmoc, těžký obavný
afekt atd.
V návaznosti na výše uvedené pak má obviněný za to, že odvolacím soudem byla
nesprávně vyhodnocena subjektivní stránka trestného činu. V této souvislosti
obviněný rovněž zmiňuje tzv. astenický exces, který údajně není českému
právnímu řádu znám, a dále se domáhá posouzení svého útoku jako spáchaného v
pozitivním omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost, což by mělo
vylučovat jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin, neboť jednal v subjektivním
přesvědčení, že se jedná o okolnost vylučující protiprávnost. Pokud by se soud
prvního stupně touto námitkou obhajoby zabýval, nemohl by jej uznat vinným pro
spáchání úmyslného trestného činu, byť v úmyslu eventuálním. V projednávané
věci nelze na základě provedeného dokazování ani z konkrétních okolností
případu dospět k závěru, že u něho byl v době činu dán úmysl, zahrnující a
směřující ke způsobení smrti či těžké újmy na zdraví (alespoň v hrubých
rysech). Jednalo se toliko o spontánní jednání, které bylo vyvoláno strachem a
úlekem z agresivních zásahů a které mělo za následek důvodné obavy o život. V
návaznosti na to zpochybňuje posouzení formy zavinění, když údajně s ohledem na
okolnosti případu nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním a
následkem. Z provedeného dokazování jednak vyplynulo, že jeho rozpoznávací a
ovládací schopnosti byly v době činu podstatně sníženy a nadto se nacházel ve
stavu zmatku a úleku, obavném afektu z probíhajícího citelného útoku vůči jeho
tělesné integritě. Na základě toho pak nelze mít za prokázané, že jednal
přinejmenším v úmyslu nepřímém poškozeného usmrtit. Je toho názoru, že
následek, který nastal, nebyl zahrnut zaviněním, proto mu jej nelze přičítat.
Navíc by zavinění (v potřebné formě) muselo být prokázáno i k překročení mezí
nutné obrany. Pokud obecné soudy dovodily eventuální úmysl v rámci skutkové
věty, aniž by se zabývaly subjektivní stránkou pachatele ve vztahu k překročení
nutné obrany, pak to mohlo mít za následek nesprávné právní hodnocení
subjektivní stránky trestného činu pachatele. Pokud soud odsoudil obviněného za
úmyslný trestný čin, musel v tomto konkrétním případě dovodit jak úmysl
směřující k překročení nutné obrany, tak úmysl pachatele směřující ke způsobení
následku, což se však v tomto případě nestalo.
Obviněný dále tvrdí, že soudy obou stupňů nedostály povinnostem uloženým jim
nálezem Ústavního soudu. Vedle nesprávné právní kvalifikace skutku a
subjektivní stránky trestného činu obviněný napadenému rozsudku Vrchního soudu
v Praze vytýká celou řadu dalších závažných vad a procesních pochybení, pro
které nemůže rozsudek nadále obstát. Jedná se o vady, které byly soudem, bez
ohledu na výtky Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10,
opakovány. K výtkám Ústavního soudu zůstal, bez ohledu na ústavní princip
závaznosti nálezu ústavního soudu uvedený v čl. 89 odst. 2 Ústavy, Vrchní soud
v Praze zcela netečný. Obviněný namítl, že přestože Ústavní soud poukázal na
nedostatečná skutková zjištění, nebyly Vrchním soudem v Praze připuštěny žádné
důkazní návrhy a provedeny další důkazní prostředky, a to přes iniciativu a
návrhy obhajoby, které byly zamítnuty. Dle názoru Vrchního soudu v Praze byly
navrhované důkazy nadbytečné a skutkový stav nebylo nutno dále zjišťovat. Dle
obviněného je zarážející, že i přes intervenci Ústavního soudu Vrchní soud v
Praze učinil z provedených důkazů skutková zjištění, z nichž vyvodil
diametrálně odlišné skutkové závěry než Ústavní soud a rovněž se odchýlil od
skutkových zjištění soudu prvního stupně (nesprávná aplikace § 259 odst. 3 tr. ř.), například pokud se jedná o iniciaci brachiální potyčky. Vrchní soud v
Praze si za této důkazní situace přesto dovolil odchýlit se od hodnocení důkazů
a skutkových zjištění učiněných v podstatě autoritativně - Ústavním soudem
(tzv. diametrální odlišnost skutkových verzí). Ústavní soud doslova uvedl, že
se ze strany poškozeného jednalo o agresivní brachiální útok, přičemž tento byl
ze strany poškozeného iniciován vůči odvolateli ze zcela malicherných a
zanedbatelných pohnutek, a to i v případě, že by bylo připuštěno, že se jednalo
o dráždění psa. Obviněný namítl, že jakkoliv by bylo jeho jednání posouzeno
jako dráždění psa, nedosahovalo takové závažnosti, aby opravňovalo poškozeného
k napadení a útoku vůči jeho tělesné integritě agresivním brachiálním útokem. Skutkové závěry o provokaci jsou proto v příkrém rozporu se závěry Ústavního
soudu. Přestože pak Ústavní soud uvedl, že jednání dovolatele před potyčkou a
skutečnost, zda pes štěkal či nikoliv a z jakého důvodu, bylo pro posouzení
věci zcela indiferentní, Vrchní soud v Praze opětovně ve skutkové větě uvedl,
aniž byl tento stav dostatečně zjištěn a podpořen důkazními prostředky, že
dovolatel „dráždil psa rasy rottweiler, který byl za plotem a který v důsledku
přítomnosti obžalovaného hlasitě štěkal“. Z provedeného dokazování naopak
vyplynulo, že pes tu noc štěkal téměř neustále, a to i v nepřítomnosti
obviněného. Obdobné odchýlení provedl Vrchní soud v Praze při vyvozování
skutkových závěrů, kdy odchylně od Ústavního soudu ve vztahu k zapojení psa do
incidentu konstatoval, že se nejednalo o zbraň v rukou poškozeného, neboť nebyl
proti obviněnému poštván, nýbrž zřejmě vyběhl otevřenou bránou za poškozeným a
počal s útokem vůči dovolateli.
Dle judikatury však je považováno za zbraň i
takové zvíře, které sice nebylo výslovně poštváno, ale jehož majitel
přihlížející útoku tomuto úmyslně nijak nezabránil. Útok proto může být
realizován rovněž formou opomenutí. S ohledem na uvedené lze již v tento
okamžik v kontrastu citovaného nálezu uzavřít, že byla opětovně porušena
ústavně garantovaná práva obviněného.
Rovněž se obviněný domnívá, že byl chybnou aplikací § 259 odst. 3 tr. ř.
opakovaně připraven o možnost dvouinstančního posouzení své věci, přičemž
opakovaně nemůže obstát skutkový stav, když neodpovídá zásadě materiální
pravdy, a současně nebylo dostatečně doplněno dokazování, resp. bylo provedeno
toliko formální doplnění dokazování jeho výslechem, čímž bylo znemožněno, aby
byl napadený rozsudek přezkoumán jak stran správnosti a hodnocení provedených
důkazů a zjištěných skutkových závěrů, tak po stránce procesního postupu.
Obviněný má současně za to, že rozsudek Vrchního soudu v Praze je
nepřezkoumatelný, kdy jeho odůvodnění je s ohledem na dosavadní průběh celého
trestního řízení nedostatečné a nepřesvědčivé. Uvedený rozsudek Vrchního soudu
v Praze pak označil za překvapivý a nepředvídatelný, neboť nebyl podle § 225
odst. 2 tr. ř. upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace, kdy vycházel pouze
z návrhu uvedeného v obžalobě, ale byl odvolacím soudem uznán vinným těžším
trestným činem, než soudem nalézacím. Nebyl mu tedy dán dostatečný prostor pro
přípravu obhajoby, kdy mu soud měl za tímto účelem poskytnout dostatečnou lhůtu
k přípravě a eventuelně jednání pro tyto účely odročit. Je zřejmé, že skutek,
pro nějž byl trestně stíhán, byl po právní stránce rozdílně kvalifikován soudem
nalézacím a soudem odvolacím, a to v obou případech odchylně od žaloby. Na tuto
změnu nebyl soudem upozorněn, a proto nelze než uzavřít, že postupem Vrchního
soudu v Praze došlo k porušení trestního řádu, tedy práva na spravedlivý proces
a práva na obhajobu.
K výroku o trestu obviněný namítl, že se soudy obou stupňů nezaobíraly možností
aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Závěrem pak uvedl, že současně podal podnět
ke stížnosti pro porušení zákona a podnět ke kárné žalobě na předsedu senátu
Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Lněničku, které považuje za součást
dovolání.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 To 29/2013, zrušil a věc podle § 265l odst.
1, odst. 3 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí, přičemž, aby bylo současně nařízeno věc projednat a rozhodnout v
jiném složení senátu. Dále, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř.
rozhodl o tom, že se obviněný propouští z výkonu trestu odnětí svobody.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i
v rámci řízení o dovolání, avšak tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé. Taková situace však dle jeho názoru v dané věci nenastala.
Současně má v obecném smyslu za to, že soudy obou stupňů plně respektovaly
pokyny a právní názor Ústavního soudu, vyložené ve výše zmíněném nálezu a podle
nich přistoupily k rozhodování ve věci. Zejména totiž doplnily a upřesnily
skutková zjištění stran počátku celého konfliktu a intenzity útoku poškozeného,
a v návaznosti na to dovodily existenci omluvitelných pohnutek, které umožnily
užití privilegované skutkové podstaty. Státní zástupce uvedl, že pokud jde
potom o argumentaci obviněného, Ústavní soud nijak zásadně nedovozoval, že by
snad měl obviněný jednat v nutné obraně, v jakémkoli omylu či nezaviněně, ale
své postoje směřoval zejména právě ke shledání omluvitelných pohnutek a k
posouzení činu ve smyslu § 141 nebo § 146a tr. zákoníku.
K předloženým námitkám uvedl, že – s ohledem na učiněná skutková zjištění -
obviněný usmrtil poškozeného, a to za zcela zjevné existence příčinné
souvislosti (jež je v dovolání zpochybňována). Smrt poškozeného totiž
nepochybně nastala v důsledku střelby obviněného. Vytažení pistole, odjištění a
realizované dva výstřely potom obviněný provedl záměrně (byť za existence
jistých specifických okolností), když v této souvislosti nelze o jakémkoli
jiném vnitřním vztahu obviněného k jeho jednání (např. nedbalostním) uvažovat.
Stejně tak se domnívá, že pokud obviněný vystřelil dvakrát, ze vzdálenosti cca
do 1,5 m a druhou ranou zasáhl poškozeného do hrudníku, je třeba mít za to, že
byl srozuměn se smrtelným následkem. Celý konflikt započal tím, že obviněný
dráždil psa poškozeného, kterýžto však reagoval nepřiměřeně, když obviněného
napadl údery pěstí do hlavy, za určité podpory psa, který obviněného kousl do
loktu (kdy však nedošlo k poštvání psa bojového plemene proti obviněnému). V
návaznosti na to se obviněný dostal do stavu rozrušení ze strachu a úleku a
poškozeného zastřelil. Takovému skutkovému ději potom plně odpovídá kvalifikace
prostřednictvím § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Současně ale jednáním nedošlo k
naplnění znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť
přestože byl obviněný terčem útoku poškozeného, nejednalo se o útok, jenž by
opravňoval k zastřelení poškozeného, což bylo zcela zjevně přehnanou reakcí.
Znak proporcionality ve smyslu § 29 odst. 2 tr. zákoníku tak nebyl naplněn.
Státní zástupce dále uvedl, že útok poškozeného je v jeho dovolání oproti
učiněným skutkovým zjištěním do jisté míry zveličován, v návaznosti na což
obviněný dovozuje jednak možnost, že jednal v pozitivním omylu o okolnostech
vylučujících protiprávnost (tedy že určitá okolnost vylučující protiprávnost
nebyla skutkově dána, ale obviněný se důvodně domníval, že existuje), resp. že
jednal v intenzivním excesu z nutné obrany, avšak nezaviněně. Ani zde se však s
názorem obviněného neztotožnil, neboť obviněný neměl – při zohlednění všech
okolností – žádný důvod domnívat se, že útok poškozeného dosahuje takové míry
agresivity, že na něj lze oprávněně reagovat smrtící střelbou. Svého jednání se
současně obviněný dopustil, jak již bylo řečeno, záměrně, což zjevně platí i
pro tu jeho část, která přesahovala meze nutné obrany.
Ve vztahu k dalším námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že obviněný byl
nepochybně vzhledem k dříve vydaným (byť posléze zrušeným) rozhodnutím, a to
včetně nálezu Ústavního soudu, zpraven, jaké právní kvalifikace jsou zvažovány,
čímž tedy k pochybení ve vztahu k § 225 odst. 2 tr. ř. nedošlo. Rovněž má za
to, že byly dány všechny podmínky pro to, aby po zrušení rozsudku soudu prvního
stupně soud odvolací rozhodl sám, neboť změna rozhodnutí v neprospěch
obviněného v takových souvislostech není vyloučena (§ 259 odst. 4 tr. ř.).
Pokud potom obviněný napadl i výrok o trestu, státní zástupce uvedl, že tak lze
učinit především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., nikoli prostřednictvím obviněným uplatněného důvodu. Pokud obviněný
namítl, že soudy činné ve věci neaplikovaly fakultativní institut ve smyslu §
58 odst. 6 tr. zákoníku, má za to, že taková argumentace relevantní není.
Státní zástupce neshledal námitky obviněného důvodné, a proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 To
29/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný.
S ohledem na výše uvedené tak neobstojí námitky obviněného, v rámci nichž brojí
proti provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů
z důkazů, neboť dané neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný byl uznán vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze
strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku
předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k
trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Toto ustanovení stejně jako
trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku chrání lidský život. Objektivní
stránka trestného činu zabití je stejně jako u trestného činu vraždy
charakterizována usmrcením člověka, ale na rozdíl od vraždy musí k němu dojít v
silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí
mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Usmrcením se rozumí jakékoli jednání, které vede ke zbavení života člověka.
Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání
jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé.
Trestný čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku). Úmysl
pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, ale na rozdíl od
vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného
omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) anebo v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), což jsou souhrnně řečeno
subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z pohledu trestního postihu
výrazně privilegují.
Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet
ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné
rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i
zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho
další jednání a projevující se v průběhu činu. Silné rozrušení může u pachatele
vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při
pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé
nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod.
Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo
jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy
vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť
ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). Přitom však
musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde
užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele
hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového
jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela
ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a
zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné usmrcení člověka.
Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv.
omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných
duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný
vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou
zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli
musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat
silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo
o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví) – srovnej Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 1489 – 1494.
Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného stran nerespektování
pokynů a právního názoru Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 18. 9.
2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10. Obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze učinil z
provedených důkazů skutková zjištění, která vyhodnotil diametrálně odlišně než
Ústavní soud, zejména pak stran iniciace brachiální potyčky.
V obecné rovině není změna výroku rozsudku, resp. právní kvalifikace odvolacím
soudem nepřípustná.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve věci,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Odvolací soud by měl rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit nové
rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě
skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím
soudem doplněn nebo změněn. Respektuje se zde odlišné postavení soudů obou
stupňů, přičemž těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále soud
prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení
důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr.
ř.). Odvolací soud tedy neprovádí „druhé hlavní líčení“ a v něm dokazování ve
stejném, nebo dokonce ještě v širším rozsahu než soud prvního stupně. Je však
povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání.
Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy
a měnil-li by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě,
že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně.
Pokud by odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného
hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy
znovu. Provedení některých důkazů podstatných pro skutkové zjištění, které byly
provedeny již předtím v hlavním líčení, znamená, že odvolací soud by neměl
opakovat dokazování v rozsahu celého hlavního líčení, ale měl by svou činnost
zaměřit jen na důkazy, které mají stěžejní význam; nestačí ovšem jen formální
zopakování některých, zejména listinných důkazů, z nichž nebyly zjištěny žádné
nové skutečnosti (srov. NS 11/2001-T 281.).
Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet
jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
Při jejich hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem
prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů tak,
jak ho provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly
provedeny před odvolacím soudem. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se
odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a
jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být
odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního
stupně v hlavním líčení.
Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování a rozhodnout na podkladě nově
zhodnocených důkazů přímo před ním provedených a důkazů provedených před soudem
prvního stupně po jejich vzájemném „skloubení a provázání“ stanoveným procesním
postupem (§ 263 odst. 7 tr. ř.) umožní odvolacímu soudu, aby sám rozhodl ve
věci odlišně, aniž by musel věc zpravidla opakovaně vracet soudu prvního stupně
s formálními pokyny a upozorněními na nutnost přihlédnout ještě k dalším
okolnostem případu, a tak si v podstatě „vynucovat“ jiné zhodnocení důkazů a
odlišné rozhodnutí ve věci (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3079 - 3085).
Současně je však třeba dodržet zásadu zákazu reformationis in peius, tj. zákaz
změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, pokud
odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch
obžalovaného, kdy podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může
odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.
Po vydání nálezu Ústavního soudu postupoval nalézací soud podle § 314h tr. ř. a
§ 314k tr. ř. Podle § 314h odst. 1 tr. ř. pokračoval v tom stádiu řízení, které
bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, přičemž byl vázán
právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS
3395/10. Nalézací soud v souladu s pokynem Ústavního soudu provedl úkony a
doplnění a navázal na hlavní líčení, které proběhlo do vyhlášení rozsudku ze
dne 17. 2. 2010, kdy zopakoval doposud provedené důkazy a provedl důkazy nové.
Odvolací soud pak provedené dokazování shledal zcela dostačujícím, kdy taktéž
konstatoval, že nalézací soud „dokazování doplnil i o důkazy, které zjevně
nemohly skutková zjištění ovlivnit“ (str. 4 napadeného rozsudku). Současně pak
nepřisvědčil námitce obviněného o neúplnosti dokazování. Rovněž uvedl, že
nesdílí názor, že by hodnocení provedených důkazů bylo vadné. Odvolací soud se
však neztotožnil s právními závěry nalézacího soudu maje za to, že napadený
rozsudek nalézacího soudu byl v zásadní otázce možného následku nesprávný, a
proto jej zrušil jednak pro nesprávně zjištěný skutkový stav podle § 258 odst.
1 písm. c) tr. ř., jednak pro nesprávnou právní kvalifikaci podle § 258 odst. 1
písm. d) tr. ř. V rámci projednání věci pak odvolací soud doplnil dokazování
výslechem obviněného a rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy obviněného shledal
vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.
Odvolací soud shledal dokazování učiněné nalézacím soudem dostačujícím, nicméně
se neztotožnil se skutkovým stavem nalézacím soudem z provedených důkazů
vyvozeným a tedy ani s právním posouzením věci. Odvolací soud dodržel postup
podle § 263 odst. 7 tr. ř. a doplnil dokazování o výslech obviněného a
zhodnotil jej spolu s důkazy provedenými soudem nalézacím ve věci, kdy sám
rozhodl ve věci odlišně, aniž by však musel věc opakovaně vracet soudu
nalézacímu. Na tomto postupu a úvahách Vrchního soudu v Praze neshledal
Nejvyšší soud žádné nedostatky. Nové rozhodnutí ve věci neshledává překvapivým,
neboť podmínky, při nichž mohl odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem, byly
splněny.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu však směřuje námitka s tímto
související, a to, že nebyl dodržen postup podle § 225 odst. 2 tr. ř., tedy že
obviněný nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, resp. možnost přísnějšího
posouzení skutku. Takováto námitka je námitkou procesního charakteru, kterážto
není, jak bylo již výše uvedeno, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřaditelná. Přesto se Nejvyšší soud domnívá, že s ohledem na
skutečnost, že se jednalo o čtvrté řízení ve věci, kdy právní kvalifikace
odvolacím soudem užitá (zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku), byla
již státní zástupkyní navrhována v předchozím řízení, kdy tato usoudila, že ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku je tato kvalifikace pro obviněného
příznivější, než právní kvalifikace užitá v obžalobě, a následně v podaném
odvolání opětovně navrhovala skutek posoudit jako zločin zabití podle §141
odst. 1 tr. zákoníku, kdy i Ústavní soud v rámci nálezu tuto kvalifikaci
zmiňoval, a tedy takováto možnost posouzení jednání obviněného nebyla pro něho
překvapující.
Namítá-li pak obviněný, že odvolací soud se odchýlil od hodnocení důkazů a
skutkových zjištění učiněných Ústavním soudem, nelze této námitce přisvědčit.
Ústavní soud v rámci usnesení shledal nedostatky zejména ve skutkových
zjištěních stran iniciace brachiální potyčky mezi obviněným a poškozených, tedy
počátku celého incidentu a jeho povahy, kdy nebylo dle názoru Ústavního soudu
obecnými soudu dostatečně zjištěno, zda obviněný psa poškozeného vyprovokoval k
hlasitému štěkání či nikoli, a v samotném průběhu celé potyčky, neboť jsou
taková zjištění zásadní pro posouzení dalších otázek, zejména pak „pro
relevantní úvahy o míře zavinění obviněného, pro úvahy o eventuální nutné
obraně, pro úvahy o existenci tzv. omluvitelných pohnutek, pro výměru trestu a
pro posouzení tzv. „viktimologického spoluzavinění“ ze strany
poškozeného“ (odst. 22 nálezu Ústavního soudu). Současně shledal Ústavní soud
nedostatečným posouzení charakteru zranění, která obviněný utrpěl brachiálním
násilím ze strany poškozeného a při kousnutí psem (odst. 23 nálezu Ústavního
soudu). Závažnou vadou pak bylo chybné „posouzení tzv. omluvitelných pohnutek,
relevantních pro eventuální právní kvalifikaci inkriminovaného skutku buď jako
trestného činu zabití podle § 141 nebo jako trestného činu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku“ (odst. 26 nálezu Ústavního
soudu).
Odvolací soud doplnil a upřesnil některé skutečnosti stran počátku celého
incidentu, průběhu potyčky, zejména pak participaci poškozeného a intenzitu
jeho útoku na obviněného, zranění, která obviněný utrpěl, stejně jako
skutečnosti, že se obviněný ozbrojil legálně drženou pistolí a následně se
přivedl do stavu těžké opilosti, tedy skutečnosti potřebné pro zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což otvírá i možnost
posouzení omluvitelných pohnutek či polehčujících okolností ve smyslu § 41 tr.
zákoníku. Odvolací soud pak uvedené závěry vložil do skutkové věty výroku o
vině.
Nelze přisvědčit obviněnému, že by Ústavní soud snad výslovně uvedl, že
obviněný jednal v nutné obraně či že jeho jednání nelze s ohledem na
omluvitelné pohnutky shledat trestným. Nejvyšší soud je toho názoru, že ačkoli
Ústavní soud do jisté míry akceptoval námitky obviněného, své závěry formuloval
ve vztahu k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zejména stran příčin
brachiální potyčky, jejího průběhu a zraněním, která utrpěl obviněný, tedy ke
shledání omluvitelných pohnutek a na to navazující posouzení jeho jednání jako
zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku či zločinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl
trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska
intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.
Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku
bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k
odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě
i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek
proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého
zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže
obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li
obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srovnej Šámal,
P. a kol., Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 398 – 406).
Námitkami obviněného stran nutné obrany se zabýval jak soud nalézací, tak soud
odvolací, resp. neshledaly, že by v projednávané věci přicházelo užití
institutu nutné obrany v úvahu. Obviněný poté, co se ozbrojil legálně drženou
pistolí a následně se uvedl do stavu těžké opilosti, dráždil psa, na jehož
nepřiměřený štěkot zareagoval poškozený, který vyběhl před dům a na ulici, kde
zcela nečekaně fyzicky napadl obviněného, který následkem úderů upadl na zem,
kde jej napadl pes poškozeného, kterýžto ho kousl do loktu, což vše vyvolalo v
obviněném pocit strachu, úzkosti a obavy o život, na což zareagoval střelbou ze
své legálně držené pistole a dvěma výstřely poškozeného smrtelně zranil a
následně zastřelil i psa.
Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu
velmi pečlivě zvažovat. Užití střelby proti neozbrojenému člověku, byť
agresivnímu, může být hraničním případem, nicméně v projednávané věci soudy
neshledaly, že by obrana dvěma výstřely z blízkosti 1,5 m proti sic násilně se
projevujícímu, ale žádnou zbraní nedisponujícímu poškozenému, byla obranou
adekvátní útoku. Použití střelné zbraně představuje vždy fatální riziko, s čímž
byl obviněný coby bývalý policista jistě dobře obeznámen. Jako příslušník
ozbrojených sil mohl reagovat varovným výstřelem, v krajním případě i střelbou
na útočícího psa, přesto použil střelnou zbraň proti blízko stojícímu člověku
vědom si rizika, které střelné zbraně představují.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že sám Ústavní soud v nálezu v
odst. 39 a 40 vyložil, že k aplikaci privilegovaných skutkových podstat
(trestných činů zabití a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky) je třeba
přistoupit tehdy, pokud pachatel nepřiměřeným způsobem bezprostředně reaguje na
surový fyzický útok poškozeného (viz. judikatura Nejvyššího soudu - usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1418/2011, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 93/2011), kdy shledal, že v
projednávané věci „obviněný zde bezprostředně po ukončení nenadálého, velmi
citelného fyzického útoku (údery pěstí do hlavy a vyražením zubů, sražením na
zem, vypouštěním rozzuřeného psa bojového plemene), jehož se poškozený dopustil
z malicherných příčin, reagoval na útok nepřiměřeným násilím (střelbou)“.
Soudy taktéž neshledaly, že by se jednalo o poštvání psa bojového plemene proti
obviněnému. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. I Ústavní soud uvedl,
že „je notoricky známou skutečností, že psi, volně pobíhající za plotem
přiléhajícím k ulici, mnohdy spontánně štěkají na chodce nalézající se na ulici
(jež má povahu veřejného prostranství), a činí tak bez ohledu na to, zda chodci
navazují se psem slovní komunikaci či nikoliv“ (odst. 17 nálezu Ústavního
soudu). Pes, který byl obviněným drážděn tím, že tento s ním „navazoval
komunikaci“, byl za plotem a na ulici vyběhl až poté, co poškozený otevřel
branku v plotě, tedy poškozený psa žádným způsobem nemotivoval a nepokoušel k
tomu, aby obviněného napadl. Jak v rámci vyjádření uvedl státní zástupce,
nebylo zjištěno, že by poškozený opakovaně kolemjdoucí v takové situaci,
oblečen pouze do trenýrek a trička, napadal, tedy se zjevně v daném okamžiku
muselo jednat o štěkot intenzivnější a nikoli o pouhý průchod obviněného kolem
domu či zahrady. Pes ve chvíli útoku nebyl ze strany poškozeného nijak
pokynován k tomu, aby na obviněného zaútočil, tedy nebyl použit jako živá
zbraň. S ohledem na časovou posloupnost tak, jak je popsána ve skutkové větě
výroku o vině, se pak zdá být zcela nepravděpodobnou obviněným navrhovaná
možnost, že poškozený realizoval útok opomenutím, tedy úmyslným nezabráněním
útoku psa na obviněného.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku stran nesprávně vyhodnocené
subjektivní stránky.
Obviněný namítl, že jednal v subjektivním přesvědčení, že se jedná o okolnost
vylučující protiprávnost, tedy, že jednal v tzv. pozitivním omylu o okolnostech
vylučujících protiprávnost, jehož následkem je vyloučení odpovědnosti pachatele
za úmyslný trestný čin, resp. trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti.
Současně brojil proti závěrům stran možné formy zavinění, maje za to, že s
ohledem na okolnosti konkrétního případu a prokázaný psychický stav v době
spáchání skutku není možno jakkoli dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním
a vzniklým následkem.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o
tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku].
S ohledem na prokázaný skutkový stav se nelze domnívat, že by jednání
obviněného bylo jednáním nedbalostním. Zcela zřejmá je pak zjevná existence
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného - střelbou, a jejím následek -
smrtí poškozeného. Smrt poškozeného zcela jistě nastala v důsledku střelných
zranění, která mu obviněný způsobil, což je skutečnost, kterou nelze nijak
zpochybnit, a obviněný ji ani nezpochybňuje. Obviněný uvedl, že střelba byla
pro něho jedinou možností, jak v dané situaci reagovat, resp. ochránit svou
tělesnou integritu, když byl vystaven brachiálnímu útoku ze strany poškozeného
a útoku jeho psa. Obviněný tedy pistoli použil s určitým rozmyslem, kdy ji
nejdříve musel vytáhnout, dále odjistit a ze zbraně vystřelit. Navíc vystřelil
dvakrát. S ohledem na skutečnost, že obviněný je bývalý příslušník ozbrojených
složek, policista, je možné, že takovýto manévr, vytažení a odjištění pistole s
následnou střelbou, pro něho mohl být do určité míry natrénovaným úkonem,
přesto se nelze domnívat, že by se jednalo o zautomatizovanou reakci. Jako
bývalý policista, který byl pravidelně přezkušován ze střelby z pistole, si byl
vědom možných důsledků použití střelné zbraně, včetně usmrcení. V okamžiku
použití pistole tak byl obviněný srozuměn se smrtelným následkem jejího užití
proti živému cíli. Obviněný nestřílel ve vysoce nepřehledné situaci, např. ve
změti těl při fyzické potyčce, kdy by nebyl sto ovlivnit směr výstřelu, ale
střílel z bezprostřední blízkosti 1,5 m od poškozeného, kdy směr vedení
výstřelu ovlivnit zcela jistě mohl, např. tím, že by střelbu směřoval nad sebe,
tedy do vzduchu, či nad osobu poškozeného, případně ji nasměroval do stran.
Ačkoli se zcela jistě jednalo o situaci, která byla pro obviněného stresující,
kdy jednal pod vlivem strachu, úleku a obavy o život, ze strany poškozeného se
nejednalo o útok takové intenzity, která by opravňovala obviněného k zastřelení
poškozeného. Záměrnost se pak vztahuje i na tu část, kdy obviněný přesáhl meze
nutné obrany.
Skutkovému ději, tak jak je popsán v rozsudku Vrchního soudu v Praze, zcela
odpovídá právní kvalifikace trestným činem zabití podle § 141 odst. 1 tr.
zákoníku.
Namítal-li pak obviněný, že se soudy nezaobíraly možností aplikace § 58 odst. 1
tr. zákoníku, tj. možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby, pak se jedná o námitku nepodřaditelnou pod obviněným
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť takto
vymezená námitka nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do
výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. Pokud jde o vady výroku o trestu,
judikatura umožňuje pod nesprávné právní posouzení skutku podřadit např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nicméně
obecně platí, že pro námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je výhradně
určen dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. - a to pouze za
situace, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku. To
znamená, že jiná domnělá pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované
ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22). Skutečnost, že soud nepoužil
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody, tedy nenaplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a ani žádný jiný dovolací
důvod. Naproti tomu nelze vyloučit, aby v případě, kdy soud v důsledku
nesprávného hmotněprávního posouzení některé jiné okolnosti umožňující
mimořádné snížení trestu odnětí svobody předpokládané v ustanovení § 58 odst.
2, odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. zákoníku, neaplikoval tento institut, byl
naplněn výše označený dovolací důvod. Takovýto případ však Nejvyšší soud v
projednávané věci neshledal.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného J. J. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a