Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013
o dovoláních, která podali obvinění I. A., a I. M., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 To 17/2013-776, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T
5/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 53 T 5/2012-679,
byli obvinění I. A. a I. M. uznáni vinnými pokusem zločinu vraždy podle § 21
odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010
/dále jen „tr. zákoník“/) k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a
přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, které po
skutkové stránce spočívaly v tom, že obvinění „společně po vzájemné domluvě, se
záměrem opatřit si finanční prostředky i za cenu usmrcení poškozeného, dne 5.
4. 2012 v době kolem 18:08 hodin v B., na ulici M., po předchozím zamaskování a
s předem připravenými zbraněmi – nelegálně drženou samonabíjecí pistoli SIG
SAUER model P225, ráže 9 mm Luger, výr. č., a plynovou pistolí zn. BLOW C06,
ráže 9 mm, P.A.Knall, výr. č., vstoupili do prostoru směnárny poškozeného Ing.
B. A., v okamžiku, kdy tento po ukončení pracovní doby otevřel dveře směnárny
na chodbu a měl v batohu přichystanou finanční hotovost ve výši 1.430.574,- Kč
v různých měnách s tím, že si ji odnese domů. Namířili zbraně na poškozeného a
tohoto fyzicky napadli, kdy došlo k potyčce mezi obžalovaným A. a poškozeným,
který uchopil rukama jeho pistoli za závěr, strhl ji bokem tak, že hlaveň
mířila do prázdného prostoru, oba spadli na zem, načež došlo k výstřelu, který
směřoval šikmo vzhůru, poškodil okno směnárny a střela zůstala v rámu okna v
protilehlém domě. Oba obžalovaní bili poškozeného do hlavy a do celého těla,
obžalovaný M. mu přikládal k tělu elektrický paralyzér, načež obžalovaný A. ve
chvíli, kdy poškozený předstíral bezvědomí, ležíc na zádech na podlaze
směnárny, mu přiložil ústí hlavně pistole SIG SAUER P225 nabité ostrými náboji
ráže 9 mm Luger zepředu na levou stranu hrudníku do oblasti srdce a opakovaně
zmáčkl spoušť, kdy k zamýšlenému následku – usmrcení poškozeného – nedošlo
pouze náhodou k výstřelu z důvodu zaseknutí vystřelené nábojnice v nábojové
komoře. Poté se zmocnili batohu poškozeného s finanční hotovostí a ze směnárny
utekli, načež poškozený je začal pronásledovat a za pomoci kolemjdoucích lidí
se podařilo oba obžalované i s odcizenou finanční hotovostí zadržet na ulici N.
u vozidla značky BMW, RZ:, kterým na místo činu přijeli a po přepadení chtěli
ujet,
přičemž uvedeným jednáním způsobili Ing. B. A. škodu ve výši 1.430.574,- Kč a
tento v důsledku shora popsaného jednání utrpěl zranění, a to ránu cca 3 cm v
oblasti meziprstní řasy 1. a 2. prstu pravé ruky, tržnou ránu posledního článku
malíku se snesením nehtu, tržnou ránu na hlavě velikosti cca 4 cm a ulomení
špičky řezáku vlevo nahoře, která si vyžádala ošetření a hospitalizaci v
nemocnici“.
Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody –
I. A. ve výměře osmnácti roků a I. M. ve výměře patnácti roků a deseti měsíců.
Pro výkon trestu byli oba podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byly
dále oběma obviněným uloženy tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty, a to v případě obviněného I. A. osobního motorového vozidla značky BMW
328i stříbrné barvy, VIN:, registrační značky, a v případě obviněného I. M.
plynové pistole zn. BLOW C06, ráže 9 mm, P.A.Knall, v. č. Podle § 80 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku jim soud uložil rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné opatření –
zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to elektrického paralyzéru černé
barvy s nápisem PRO SECUR. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma
obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně
poškozenému ALDIN, s. r. o., se sídlem B., Š., IČ:, částku ve výši 29.868 Kč a
poškozenému Ing. B. A. částku ve výši 200.000 Kč. S nárokem na náhradu škody,
resp. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy soud poškozeného Ing. B. A.
odkázal výroky podle § 229 odst. 1 tr. ř., resp. 229 odst. 2 tr. ř. na řízení
ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 To 17/2013-776, tak, že je podle
§ 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl
právní moci dne 26. 2. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění
následně dovolání, jimiž současně napadli v celém rozsahu i odsuzující rozsudek
soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný I. A. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především
namítl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z nesprávných
skutkových zjištění ve vztahu k jeho osobě. Je přesvědčen, že v jeho případě
došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a
skutkovými závěry učiněnými soudy na straně druhé, a to v kvalitě, která
odůvodňuje přezkum skutkových zjištění i v rámci dovolacího řízení. V této
souvislosti poznamenal, že v podstatě jediným přímým důkazem v posuzované věci
byla výpověď poškozeného Ing. A., která ovšem byla soudy hodnocena v rozporu se
zásadami formální logiky, a to právě s ohledem na použitou výslednou právní
kvalifikaci celého jednání. Celkem tři výpovědi učiněné poškozeným se totiž od
sebe lišily v jednotlivostech, na které dovolatel poukazoval již v rámci
podaného řádného opravného prostředku (odvolání). Z tohoto důvodu nemohly
sloužit za základ skutkových zjištění.
V další části dovolání obviněný (dovolatel) připomněl, že původně proti němu
bylo vedeno trestní stíhání pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku, a to za situace, kdy již poškozený učinil ve věci první
výpověď. Teprve po více než třech měsících bylo jeho jednání překvalifikováno
na pokus trestného činu vraždy podle § 21 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3
písm. j) tr. zákoníku, a to na základě v pořadí druhé výpovědi poškozeného.
Celkově pak má dovolatel za to, že původní právní kvalifikace jeho jednání byla
přiléhavější. Pokud použita nebyla, je dán uplatněný důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel spatřuje též
v tom, že při ukládání trestu nebylo dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, že
byl uznán vinným toliko pokusem trestného činu. Tím došlo k porušení ustanovení
trestního zákoníku týkajících se ukládání trestu v případech, že nedošlo k
dokonání trestného činu. Jestliže odvolací soud tato pochybení nenapravil a
jeho odvolání zamítl jako nedůvodné, pak zatížil své rozhodnutí vadou
předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2.
2013, č. j. 2 To 17/2013-776, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012, a to v celém rozsahu, a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a
rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se
podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný obžaloby zprošťuje, nebo ho uznal vinným
trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a
uložil mu odpovídající trest. Současně vyjádřil souhlas s projednáním jeho
dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný I. M. v dovolání namítl, že jednání podle soudy zjištěného skutkového
stavu věci nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy, byť ve
stádiu pokusu. Posouzení jeho viny se podle jeho názoru navíc opírá o důkazy
převážně nepřímé, účelově doplněné pouhými domněnkami soudu. Poškozený jej jako
spolupachatele loupežného přepadení označil teprve před soudem, kde již bylo
jasné, kdo je obžalován. Za usvědčující důkazy nemohly být vzaty ani jeho
pachová stopa na použité zbrani, k jejímuž přenosu mohlo dojít dříve např. při
společné jízdě autem spolu s obviněným I. A., drobná krevní stopa na jeho oděvu
shodná s krevní stopou poškozeného, která se na něj mohla přenést při jeho
zadržení u auta, kam přiběhl a kde se dostal do kontaktu s poškozeným, který se
na něj vrhnul. K trasologické stopě obuvi zajištěné před vstupem do směnárny,
která měla být typově shodná s jeho obuví, dovolatel podotkl, že měl na sobě
zcela běžnou sportovní obuv, kterou nosí desítky lidí. Výpovědní hodnotu podle
něj nemá ani záznam z kamerového systému zachycující příchod dvou osob ke
směnárně. Nikdo ze svědků ho neidentifikoval dříve, než v závěru celé události,
kdy přiběhl k vozidlu, kterým přijeli se spoluobviněným I. A., v úmyslu mu
pomoci v obraně před dvěma muži, kteří ho pronásledovali a bili. Obviněný A.
navíc sám potvrdil, že jeho společníkem při přepadení byl jistý S. a nikoli
dovolatel. V této souvislosti není bez významu, že dovolatel nebyl zadržen ani
s uloupenými penězi. Touto osobou byl spoluobviněný I. A. O dovolatelově účasti
na přepadení směnárny tak nadále zůstávají důvodné pochybnosti.
Dovolatel označil za pouhou, ničím nepodloženou domněnku také závěr soudu, že
útočníci přepadli směnárnu po vzájemné domluvě s cílem opatřit si finanční
prostředky i za cenu usmrcení poškozeného. Zcela zjevně, i podle výpovědi
poškozeného, šel jeden z útočníků okamžitě k batohu s penězi, jako by dopředu
věděl, že se v něm nacházejí. Záměr usmrtit poškozeného nebylo podle něho možno
dovodit za situace, kdy k výstřelu z pistole došlo omylem při rvačce
poškozeného s útočníkem. Podle dovolatele není správné a objektivní, že soud
převzal další skutečnosti pouze z výpovědi poškozeného, který byl na věci sám
zainteresovaný a navíc ji úmyslně změnil u soudu. Tím lze o pravdivosti jím
předkládaného popisu skutkového děje důvodně pochybovat. Ani jeho zranění po
ošetření neodpovídají tomu, jakým způsobem měl být napaden. Jedná se o zranění
podstatně mírnější, než jaká by nastala, pokud by se napadení odehrálo tak, jak
vypověděl. Vše tedy nasvědčuje spíše tomu, že vůči němu bylo toliko užito
násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu znaků skutkové podstaty zločinu
loupeže. Přestože odvolací soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že
každý případ při sebemenší důkazní pochybnosti byl vyložen ve prospěch
obžalovaného, shledal rozsudek soudu prvního stupně jako správný. Řada
pochybností, zejména pak o identitě druhého z útočníků, však v daném případě
nepochybně přetrvává.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
předmětný skutek byl právně posouzen jako zločin loupeže dle § 173 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť tomu odpovídá skutkový stav věci, a aby on
sám byl zproštěn viny pro nedostatek relevantních důkazů zakládající
pochybnosti o jeho účasti na předmětné trestné činnosti, a za tímto účelem, aby
Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc k novému projednání a
rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání „bez jeho osobní
účasti“.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
K argumentaci obviněného I. A. uvedl, že dovolatel neodůvodnil své námitky
proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení skutku natolik, aby je bylo
možno v rámci řízení o dovolání posoudit z hlediska tvrzeného dovolacímu
důvodu. Poukázal sice na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů, avšak nijak nevysvětlil, v čem ji konkrétně
spatřuje. Stejně tak nevysvětlil, čím mělo v jeho případě dojít k porušení
zásad spravedlivého procesu a v čem spatřuje nesprávnou právní kvalifikaci
stíhaného jednání. Pokud jde o tvrzené porušení zásad pro ukládání trestu
obsažených v trestním zákoníku, dovolatel jimi podle názoru státního zástupce
patrně napadal výměru uloženého trestu. Zřejmě má zato, že došlo k nesprávné
aplikaci ustanovení § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož při
stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u pokusu trestného činu též
k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu,
jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Takové
námitky však pod žádný z důvodů dovolání podřadit nelze.
Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání I. A. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.
Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce
neodpovídají ani námitky obviněného I. M., neboť ani on jimi nenamítl nesprávné
posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Stejně tak
relevantně nenamítl porušení zásad spravedlivého procesu, což samo o sobě
představuje překážku přezkumu napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení
Nejvyššího soudu ve věci 11 Tdo 1494/2011, ze dne 27. 1. 2012.
Proto státní zástupce i v jeho případě navrhl Nejvyššímu soudu odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a vyjádřil souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V reakci na vyjádření státního zástupce obviněný I. M. podal prostřednictvím
své obhájkyně k Nejvyššímu soudu dne 6. 8. 2013 přípis, v němž znovu zpochybnil
správnost právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy. Zopakoval, že mu
nebyl prokázán úmysl poškozeného usmrtit, nebylo mu prokázáno, že by se
připravoval spáchat trestný čin vraždy a dokonce ani to, že by byl jedním ze
dvou pachatelů, kteří přepadli směnárnu. Opět tak namítl neúplnost provedeného
dokazování a nesprávnost jeho hodnocení, alespoň pokud jde o jeho osobu.
Skutková zjištění označil za sporná a nejednoznačná, vycházející z tendenčního
posuzování důkazů v jeho neprospěch. Jestliže existují jednoznačné důkazy o
vině obviněného A., v jeho případě tomu tak není. Dovolatel rovněž namítl, že
jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo posouzeno mnohem
přísněji, než tomu bývá v jiných případech. Je přesvědčen, že se tak stalo
vzhledem k jeho etnickému původu a náboženskému vyznání. Právě v takovém
postupu soudů spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu.
Obvinění I. A. a I. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly
zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly
jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř., na které shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve
veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto
dovolacího důvodu, kterou uplatnili oba dovolatelé, by pak v posuzovaném
případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo
řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jimi vytýkanými vadami
spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě však obvinění s odkazem na posledně uvedený dovolací
důvod nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou
právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z
hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svá dovolání, včetně
námitky, že jejich jednání mohlo být kvalifikováno nejvýše jako zločin loupeže
podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro který byli původně ve
věci stíháni, založili výhradně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily
ve věci provedené důkazy. Obviněný I. M. se primárně zaměřil na zpochybnění
skutkového závěru, že právě on byl jedním ze dvou pachatelů loupežného
přepadení směnárny. Setrval na své obhajobě uplatňované v průběhu celého
trestního řízení, podle níž měl spolu s I. A. přepadnout směnárnu muž jménem S.
a on sám byl u zaparkovaného BMW na ulici N. zadržen ve chvíli, kdy se toliko
snažil vystoupit na obranu I. A. proti útoku cizích mužů, aniž by měl jakoukoli
povědomost o důvodu jeho pronásledování. Výrok o jeho vině pokusem zločinu
vraždy a přečinem nedovoleného ozbrojování z rozsudku soudu prvního stupně dále
rozporoval tvrzením, že „pravou“ pistoli měl v ruce pouze obviněný A. Tato
skutečnost měla zároveň vylučovat jejich předchozí vzájemnou dohodu zahrnující
i eventualitu usmrcení poškozeného. Obviněný I. A. se pak soustředil především
na zpochybnění správnosti hodnocení výpovědí poškozeného Ing. B. A. soudy obou
stupňů, které označil za nevěrohodné, vedené snahou přivodit mu co
nejcitelnější trestní postih. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v
neprospěch dovolatelů porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítli v
podstatě to, že soudy při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily veškeré
opatřené důkazy k jejich tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak
vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového
skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora
namítaných pochybení a při prosazování jiné verze skutkového děje pak každý z
obviněných (dovolatelů) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení jeho jednání.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhali především zásadního přehodnocení
(revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve
skutečnosti uplatnili výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a
nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky proti právnímu posouzení
stíhaného jednání proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje právní názor Ústavního
soudu, podle nějž je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů
uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jedině tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem
toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel I. M.
se jednání, pro něž byl stíhán a odsouzen, nedopustil vůbec, resp. že s
obviněným I. A. nejednali se společným záměrem opatřit si finanční prostředky,
a to i za cenu usmrcení (vraždy) poškozeného Ing. B. A. Již soud prvního stupně
se s provedenými důkazy ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a
odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k výše uvedeným otázkám za
prokázané. Při respektování ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě a
přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním
vyjádřeným v tzv. skutkové větě výroku o vině a proč neuvěřil konstantní
obhajobě každého z obviněných, uplatněné i v nyní projednávaném mimořádném
opravném prostředku (viz zejména str. 16 - 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací
soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav plně
navázal. Rovněž on se zabýval obdobnými námitkami obviněných, které učinili
předmětem dovolání, a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky
kladenými na odůvodnění usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč jim
nepřiznal důvodnost a proč na ně navazující právní závěry soudu prvního stupně
považoval za správné (viz zejména str. 6 - 13 odůvodnění usnesení). Nejvyšší
soud nesdílí názor dovolatelů, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový
stav věci povrchně anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem
nepřípustné libovůle.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
podřadit ani námitku dovolatele I. A. směřující proti nepřiměřené tvrdosti
uloženého trestu s tím, že soudy při jeho výměře nepřihlédly k tomu, že nedošlo
k dokonání činu.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje
především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok
o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a ostatně ani nebyla namítána.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či
způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda
měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v
nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41
tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného
nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře
přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než
akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též
ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i
při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě
použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch
nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím
stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že
uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním,
protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance
v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl
by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad
výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných I. A. a I. M. byla opřena výhradně o
námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit nelze, nebylo jim možno přiznat opodstatnění ani z
hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v
jeho druhé alternativě. Proto o nich Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst.
1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler