3 Tdo 835/2025

3 Tdo 835/2025-1272

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2025, č. j. 17 To 1/2025-924, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 7/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá.

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 4 T 7/2024-817, uznal mimo jiné obviněného A. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným pod bodem 1. a) – c) pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

a) v přesněji nezjištěné době na začátku srpna 2023 v době od 1. do 6. 8. 2023, v areálu společnosti G., v pokoji nacházejícím se v prostorách provizorní přízemní budovy na adrese XY, chtěl, aby se poškozená AAAAA (pseudonym; dále jen poškozená), v té době ve věku 14 let, svlékla, a když se odmítla svléknout a snažila se utéct, tak ji chytil, dal jí facku a řekl jí, že když to neudělá, tak ji zbije ještě víc, a když se přesto odmítla svléknout, přes její výslovný nesouhlas ji svlékl a povalil na postel, a ač se bránila, vnikl penisem do její vaginy a asi 5 až 10 minut s ní souložil až do ejakulace, čímž jí způsobil krvácení z vaginy v důsledku deflorace,

b) v přesněji nezjištěné době, min. dva týdny po 15. narozeninách poškozené, na témže místě jako v předchozím případě, v nočních hodinách, vzbudil poškozenou a žádal, aby se svlékla, a když to odmítala, svlékl jí pyžamo, a když se snažila z pokoje utéct, chytil ji a strhl zpět na postel a když mu říkala, že to nechce, řekl jí, že když to nebude dělat, jak on chce, že ji zabije, povalil ji na postel, a přestože se bránila, nalehl na ní, a poté jí do vaginy vnikl penisem a asi 10 minut s ní souložil, v důsledku čehož jí způsobil krvácení z vaginy,

c) v přesněji nezjištěné době, asi 2 týdny po druhém vynuceném pohlavním styku, na témže místě jako v předchozím případě, zamkl dveře pokoje, aby poškozená nemohla utéct a řekl jí, že to budou spolu dělat, a když nechtěla, svlékl jí pyžamo, a přestože se bránila a zabalila se do deky, strhl ji z ní, povalil ji na postel, a přestože jej odstrkovala, vnikl jí do vaginy penisem a souložil s ní až do ejakulace, v důsledku čehož jí způsobil krvácení z vaginy,

a v důsledku tohoto jednání popsaného pod bodem 1. a) – c) došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, projevující se mimo jiné poruchami spánku, děsivými sny, úzkostnými stavy, nedůvěřivostí, zvýšenou ostražitostí a strachem, narušením důvěry v lidi a strachem z případného sexualizovaného chování ze strany mužů, výčitkami svědomí, sebeobviňováním se a sebepoškozováním se, kdy jednání obžalovaného zanechalo u poškozené trvalé následky v sexualitě jako takové a lze očekávat, že porucha u poškozené bude přetrvávat ještě řadu měsíců.

Pod bodem 2. byl uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že:

ačkoliv si byl vědom, že není držitelem oprávnění k řízení motorových vozidel, tak si v blíže nezjištěné době a na blíže nezjištěném místě opatřil, a u sebe až do dne 2. 3. 2024 přechovával, řidičský průkaz Moldavské republiky č. XY s uvedenou platností od 22. 3. 2023 do 22. 3. 2033, který byl vyhotoven na jeho jméno, obsahoval jeho fotografii, v úmyslu jej užít jako pravý, kdy znaleckým zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, bylo zjištěno, že se jedná o celkový padělek řidičského průkazu.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 (deseti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit nezletilé poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 250 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal mimo jiné obviněný odvolání, a to proti všem výrokům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2025, č. j. 17 To 1/2025-924, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu, tedy jak ve výroku o vině a trestu, tak i ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí dvě alternativy a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jednak že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

6. Dovolatel kromě toho, že popírá vinu, upozorňuje na skutečnost, že mu nemůže být kladeno za vinu, že v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, z čehož nelze dovozovat ani nepřímé doznání nebo pocit viny. Jeho zavinění ohledně projednávané trestné činnosti nelze podle názoru obviněného presumovat ani z jeho trestní minulosti. Obviněný uzavírá, že nelze dovodit vinu na základě jediného a osamoceného důkazu, konkrétně výpovědi poškozené AAAAA, jejíž věrohodnost je pochybná, na což obviněný od počátku trestního řízení upozorňoval.

7. Právě v souvislosti s dokazováním věrohodnosti poškozené obviněný navrhoval provedení dalších důkazů, což se ale nestalo. Obviněný pak vypočítává, co zpochybňuje její věrohodnost (závadné chování poškozené, částečné vymyšlení příběhu z její strany, dřívější interrupce poškozené).

8. Obviněný má za to, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy v jeho neprospěch, konkrétně uvádí lékařské vyšetření několik týdnů po spáchání skutku, který je mu kladen za vinu. Podle jeho názoru jsou soudem zkresleny obsahy lékařských zpráv, přičemž i z lékařských zpráv vyplývá, že poškozená neřešila tvrzenou událost bezprostředně, ale až s časovým odstupem. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů, neboť není jasné kdy a s kým měla poškozená pohlavní styk a dovozuje, že by mohlo jít i o jiného muže. V této souvislosti obviněný brojí proti časovému a místnímu vymezení skutku, konkrétně poukazuje na nedostatečnou identifikaci skutku, pokud je časově vymezen, že k němu mělo dojít v blíže nezjištěné době. Dovolatel poukazuje na pochybnosti vyplývající z výpovědí znalců ohledně negativního ovlivnění poškozené zkušenostmi s muži z dřívější doby, které podle jeho názoru přetrvaly, a přesto soud dospěl k závěru o jeho vině. Obviněný uzavírá, že i po provedeném dokazování zůstaly důvodné pochybnosti o jeho vině, o věrohodnosti poškozené, nejednoznačné skutkové závěry a že pochybnosti byly hodnoceny v jeho neprospěch.

9. Postupem odvolacího soudu, pokud jde o výslech poškozené, bylo podle tvrzení obviněného zkráceno jeho právo obhajoby o jeden stupeň soudního řízení, protože předmětný výslech byl proveden v řízení před odvolacím soudem, tedy není možné tento důkaz přezkoumat dalším soudem.

10. Dovolatel v podaném dovolání označil důkazní návrh, který však nebyl soudem odvolacím proveden a který směřoval ke zpochybnění věrohodnosti poškozené (konkrétně mělo jít o kamerové záznamy z místa ubytování obviněného i poškozené).

11. Závěrem obviněný uvedl, že rozpory ve výpovědích a způsob, jakým byly důkazy hodnoceny soudy, je důvodem pro podání dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.

14. Státní zástupce považuje argumentaci dovolatele za polemiku s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce není v dovolání uvedeno žádné pochybení ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného hodnotí jako vyjádření subjektivního nesouhlasu s množstvím a povahou usvědčujících důkazů, které dovolatel částečně interpretuje.

15. Podle státního zástupce byl postup výslechu poškozené zcela v souladu s českým trestním právem, ale i v souladu s relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Dále se státní zástupce vyjádřil ke znaleckému posudku na osobu poškozené a uzavřel, že její výpověď je věrohodná. Stejně tak závěry lékařského vyšetření k narušení hymenu a dřívějšímu těhotenství, které se neprokázalo, svědčí ve prospěch věrohodnosti poškozené. K tvrzenému časovému odstupu mezi skutkem a vyhledáním lékařské pomoci akcentoval státní zástupce zejména její postavení dětské oběti a specifickou rodinnou situaci.

16. K namítanému porušení dvojinstančnosti trestního řízení státní zástupce odkázal na § 263 odst. 6 tr. ř., podle něhož odvolací soud může doplnit dokazování, pokud to považuje za důležité pro rozhodnutí o odvolání. Odvolací soud provedl výslech poškozené, čímž posílil procesní záruky obhajoby, protože její výpověď představovala stěžejní důkaz pro posouzení viny obviněného. Podle názoru státního zástupce se nejedná o postup v rozporu s požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

17. Vyjádření dovolatele k odborným poznatkům ze znaleckého posudku z odvětví psychologie státní zástupce odmítá s tím, že obviněný k takovým závěrům postrádá potřebnou odbornou kvalifikaci.

18. Případné opomenuté důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce neshledal a odkázal na odůvodnění Vrchního soudu v Praze, který odůvodnil svůj postup omezeným důkazním významem navrhovaných důkazů.

19. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno tento dovolací důvod posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

26. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti však obviněný uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoliv dovolací argumentace obviněného nemohly být další výroky rozsudku, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako výroky o trestu a náhradě nemajetkové újmy.

30. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky tu argumentaci, kterou uplatňoval již před odvolacím soudem.

31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci obviněný uplatňuje první a třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované důkazy.

32. Obsahem dovolání obviněného jsou předně jeho námitky ohledně rozporů ve výpovědi poškozené a způsob, jakým soudy hodnotily v této trestní věci provedené důkazy (srov. bod I. dovolání). Obviněný takto konkrétně napadá závěry soudů, které jsou podle něj založené na osamocené výpovědi poškozené AAAAA, která je podle jeho názoru nevěrohodnou svědkyní. Své tvrzení opírá o vlastní interpretaci výsledků znaleckého zkoumání, když znalecky dovozený obranný mechanismus poškozené spočívající v krádežích, útěcích z domova a v jiných poruchách považuje za závadové chování, které její věrohodnost zpochybňuje. Obviněný také poukazuje na možnost, že si poškozená mohla částečně příběh vymyslet, popřípadě, že pachatelem mohl být jiný muž, protože není jasné, kdy a jak ke skutku došlo. Podle jeho úsudku nebylo vyvráceno jeho a bratrovo tvrzení, že poškozená podstoupila v roce 2022 interrupci a nebyla zodpovězena otázka, proč mezi skutkem, kterým byl uznán vinným, a vyhledáním pomoci lékařského zařízení byl tak výrazný časový odstup. Zpochybňuje výsledky gynekologického vyšetření s tím, že k narušení hymenu může dojít například zaváděním tamponu nebo při sportu. Podle dovolatelova názoru soudy nezohlednily pochybnosti, které vznikly ohledně možného ovlivnění výpovědi poškozené negativními zkušenostmi s muži, které připustili znalci. Naopak pro podporu své popěrné obhajoby extrahuje část výpovědi znalkyně Mgr. Ortmannové, která se vyjádřila k neadaptivní strategii. Ze všech těchto námitek lze podle dovolatelova názoru dojít k závěru o pochybné věrohodnosti poškozené.

33. Dovolací argumentace obviněného dále směřuje též proti neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně kamerových záznamů, pomocí nichž chtěl dovolatel prokázat nevěrohodnost poškozené. Tento důkazní návrh (stejně jako další důkazní návrhy) učinil i v řízení před odvolacím soudem.

34. S ohledem na zjištěný skutkový charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

35. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

36. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konkrétní obviněným uplatněnou dovolací argumentaci musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.

37. Tyto námitky předně nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

38. K uvedené námitce obviněného ohledně zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů uvádí Nejvyšší soud následující. Dovolací argumentaci obviněného je třeba označit za nepřesvědčivou a účelovou polemiku s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů provedeným soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že námitky spíše odrážejí dovolatelovu subjektivní představu o způsobu hodnocení důkazů, nemůže jim Nejvyšší soud přisvědčit, respektive není zde prostor pro mimořádný zásah dovolacího soudu do správně a úplně zjištěného skutkového stavu.

39. Stěžejní argumentace obviněného se snaží znevěrohodnit výpověď poškozené i její osobu jako takovou. K výpovědi poškozené je třeba připomenout, že její výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 9 tr. ř. za současného splnění podmínek uvedených v § 158a tr. ř. (ve vyjádření státního zástupce je nesprávně uvedeno ustanovení § 159a tr. ř.) jako neodkladný úkon. Soud prvního stupně provedl tento důkaz prostřednictvím přehrání obrazového a zvukového záznamu ve smyslu § 102 odst. 2 tr. ř. v rámci dokazování u hlavního líčení, tedy za využití zákonné výjimky ze zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.). Je skutečností, že odvolací soud tento postup soudu prvního stupně vytkl, neboť podle jeho názoru takto došlo k obejití práv obhajoby v situaci, kdy výpověď poškozené byla stěžejním důkazem ve věci, na kterém bylo založeno odsuzující rozhodnutí, a obhajoba neměla příležitost být tomuto dokazování přítomna a aktivně být na něm účastna. Z tohoto důvodu provedl odvolací soud ve veřejném zasedání opakovaný výslech poškozené tak, aby byla zachována veškerá práva obhajoby, zejména právo klást poškozené dotazy a vyjádřit se k její výpovědi, čehož obhajoba využila.

40. Je ale také skutečností, že po provedení tohoto důkazu v rámci veřejného zasedání u vrchního soudu nebylo nutno ničeho měnit na již učiněných závěrech, tedy že výpověď poškozené je obecně i specificky věrohodná, neboť poškozená se při svém výslechu v ničem podstatném neodchýlila od svojí výpovědi z přípravného řízení.

41. Věrohodnost svědkyně byla podpořena i výpovědí znalkyně Mgr. Hany Ortmannové, která naopak popřela očerňující tvrzení obviněných (otce a strýce poškozené), protože podle jejího názoru nejsou v souladu s osobností poškozené. Znalkyně výpověď poškozené označila za psychologicky věrohodnou, a to s ohledem na to, že u poškozené neseznala sklony ke zveličování, fantazijnímu zpracování skutečností, konfabulacím ani záměrné lhavosti. Podle znalkyně je výpověď poškozené vnitřně konzistentní a bez známek účelové konstrukce (na rozdíl od výpovědí otce a strýce). Odvolací soud zařadil mezi důkazy podporující výpověď poškozené také lékařskou propouštěcí zprávu, která potvrzuje, že u poškozené někdy v minulosti k pohlavnímu styku došlo. V tomto ohledu odkazuje dovolací soud v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i odůvodnění soudu prvního stupně.

42. Nejvyšší soud tak je zcela ve shodě s oběma nižšími soudy z hlediska závěru, že věrohodná výpověď svědkyně (i s ohledem na její osobnost) může být podkladem pro skutkové závěry soudů, které prokazují trestnou činnost obviněného, tak jak je popsána pod bodem 1. písmeny a) až c) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

43. Argumentace obviněného k závadovému chování poškozené, jejímu vymýšlení části sexuálního jednání, nevyhledání včasného lékařského ošetření, dřívější interrupci či jinému muži, který se měl dopustit uvedeného jednání, je taktéž neopodstatněná, neboť tyto výhrady obviněného k poškozené nebyly prokázány, dílem bylo údajné závadové chování poškozené znalkyní vysvětleno jako obranný mechanismus (poškozená utíkala z domu, protože se bála násilnického otce alkoholika, k otci neměla kvůli jeho chování žádný emoční vztah, chování otce bylo nevhodné, jeho zacházení s poškozenou přecházelo až do týrání a nepřiměřeného trestání – viz bod 14.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K tvrzenému vymýšlení děje se znalkyně vyjádřila v hypotetické rovině v tom smyslu, že by si poškozená celý děj možná částečně vymyslet byla schopna, nicméně dále uvedla, že by ho nebyla schopna shodně reprodukovat, čímž možnost vymýšlení de facto negovala. Pokud dovolatel tvrdí, že nebyla zodpovězena otázka, proč poškozená nevyhledala pomoc lékařského zařízení bezprostředně poté, co mělo dojít k nechtěnému pohlavnímu styku, pak ani v tomto případě se ze strany poškozené nejedná o nelogický postup.

V tomto ohledu je třeba zohlednit možnosti poškozené a situaci, v níž se nacházela. Poškozená byla existenciálně závislá právě na svém strýci, když její vlastní otec ji opustil a zanechal v „péči“ bratra. Bylo prokázáno, že poškozená se strýce bála, protože již dříve se vůči ní choval násilnicky. Zároveň se neměla na koho jiného obrátit, s nikým se nestýkala, do školy nedocházela. Podle znaleckých posudků se poškozená pohybuje v pásmu podprůměru, lze u ní pozorovat známky svědčící pro dlouhodobé zanedbávání výchovy, nevhodné zacházení a nedostatečně se u ní rozvinul její potenciál.

Poškozená žila v cizí zemi, v cizím prostředí bez vedení, výchovy a přiměřené péče, nebyla schopna se sama zorientovat v životní situaci, ve které se ocitla kvůli protiprávnímu jednání svého otce a strýce. Teprve až její teta z Moldávie ji navedla na jediné možné řešení této situace, a to obrátit se na Policii ČR, kde se jí konečně dostalo pomoci, včetně lékařského vyšetření, které prokázalo narušení hymenu po obvodu introitu, což má (velmi pravděpodobně) svědčit o defloraci poškozené. Namítaná dřívější interrupce nebyla při lékařském vyšetření potvrzena, respektive nebyla ani jinak deklarována.

Při zohlednění výše uvedeného je naprosto logické, že poškozená nebyla schopna sama vyhledat lékařskou pomoc. Nelze ani přisvědčit obhajobě obviněného, že uvedeného jednání se mohl dopustit jiný muž. Toto smyšlené tvrzení je ve světle důkazní situace v této trestní věci bez jakékoli důkazní opory a nelze je považovat za relevantní protiargument.

44. Závěrem k takto formulovaným námitkám obviněného Nejvyšší soud shrnuje, že se jedná o argumentaci, která je jednak vytržená z kontextu celkové důkazní situace, a takto účelově „osekaná“ je následně jím hodnocena v jeho prospěch. Tyto vlastní a ničím dalším nepodložené závěry obviněného však nemohou jeho obhajobě svědčit, neboť se jedná o tvrzení, která nemají oporu v řádně provedeném dokazování. Soudy nižších stupňů vyvodily logické závěry ze skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, z nichž je patrné hodnocení provedených důkazů, nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění.

45. V případě obviněným zpochybňované úplnosti dokazování, tedy pokud se domáhal provedení důkazů v podobě kamerových záznamů (pomocí nichž chtěl prokázat nevěrohodnost poškozené) a dalších blíže nespecifikovaných důkazních návrhů, lze nejprve v obecné rovině poznamenat, že dokazování prováděné soudy není a nemůže být bezbřehé. Rozsah dokazování zcela jistě není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Tuto skutečnost přitom obviněný svojí dovolací argumentací zjevně přehlíží. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (přiměřeně viz také nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

46. Platí také, že neakceptování důkazního návrhu lze co do věcného obsahu založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno důkazy jinými.

47. Obviněný však v této trestní věci v rámci podaného dovolání pouze velmi stručně namítl neprovedení jím navržených důkazů odvolacím soudem, konkrétně však zmínil pouze kamerové záznamy z místa ubytování obviněného i poškozené (to za účelem zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené). Pokud odvolací soud zcela správně odmítnul tento důkazní návrh (stejně jako další důkazní návrhy – viz bod 25. odůvodnění jeho rozsudku) a tento svůj procesní postup odůvodnil, pak se Nejvyšší soud s tímto procesním postupem zcela ztotožňuje.

48. Pokud bude odhlédnuto od skutečnosti, že kamerový záznam je uchováván jen po určitou dobu a v době dokazování nemusel již existovat, pak je třeba zdůraznit, že důkaz získaný z navrhovaného důkazního prostředku nemá žádný význam a žádnou souvislost s projednávaným skutkem, v němž je spatřován pokračující zvlášť závažný zločin znásilnění, neboť toto znásilnění poškozené se opakovaně odehrávalo v pokoji ubytovny, kde kamery nejsou. Nebyl tedy důvod provést tento důkazní návrh, který nemohl přispět k objasnění věci, a odmítavý postoj odvolacího soudu je správný. K ostatním důkazním návrhům obviněného, které obviněný blíže nespecifikoval, se Nejvyšší soud vyjádřit nemůže (viz bod 27. tohoto usnesení).

49. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily úplné a správné skutkové závěry, kterých se obviněným uplatněné skutkové a procesní námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohly nijak dotknout, neboť se tyto námitky nachází zcela mimo uvedený dovolací důvod.

50. Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud neshledává v obsahu dovolání obviněného žádné námitky, které by směřovaly k dalším výrokům napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný takto předně neuplatňuje žádné konkrétní výhrady k uloženému úhrnnému trestu (přestože dovoláním formálně napadl i tento výrok). I při odhlédnutí od tohoto zjištění může Nejvyšší soud uvést, že uložený úhrnný trest za oba trestné činy je plně v souladu se zákonem, přičemž k důvodům volby druhu a výše trestů zcela odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, z něhož je patrné, jakými úvahami se při sankcionování obviněného řídil.

51. Ani (konkrétní) dovolací námitky obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nejsou z podaného dovolání seznatelné. Přestože tedy obviněný svým dovoláním napadl všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska tohoto výroku opět neuplatňuje žádnou výhradu. Nejvyšší soud tak znovu může zcela odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, která jsou logická a vyčíslení nemajetkové újmy je zcela v souladu se zákonem i s rozhodovací praxí v obdobných případech.

52. Konečně k namítanému porušení dvojinstančnosti trestního řízení Nejvyšší soud uvádí, že institut dvojinstančnosti řízení zaručuje možnost přezkumu rozhodnutí soudem vyšší instance, čímž se zaručuje spravedlnost a právní jistota v trestním řízení. Tento princip je klíčovým aspektem právních systémů, které kladou důraz na právo na spravedlivý proces a možnost přezkumu soudních rozhodnutí.

53. V této trestní věci je zjišťováno, že odvolací soud v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř. doplnil dokazování mimo jiné výslechem poškozené, při vědomí rizika sekundární viktimizace zvlášť zranitelné oběti, a zejména s ohledem na zachování veškerých práv obviněného tak, aby mohl sám rozhodnout o odvolání v souladu s principem apelačním, který ovládá odvolací řízení. Jakkoliv lze připustit, že výpověď poškozené představovala stěžejní důkaz pro posouzení viny dovolatele, její výpověď v rámci veřejného zasedání u vrchního soudu se v podstatných rysech shodovala s její výpovědí učiněnou v přípravném řízení, a nedošlo k překvapivé, respektive k žádné změně skutkového stavu. Obviněný měl právo klást poškozené otázky, k její výpovědi se vyjádřit, a v návaznosti na to mu bylo též umožněno navrhovat doplňující důkazy.

54. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí ve vztahu k námitce porušení zásady tzv. dvojinstančnosti řízení a práva na obhajobu, že ve věci rozhodoval jak soud prvního, tak druhého stupně. Obviněnému tedy byla dána zákonná možnost podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, čehož také využil, v jehož důsledku soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů rozhodovaly jak v rámci řízení v prvním stupni, tak i v řízení odvolacím, přičemž je nepochybné, že se oba soudy nižších stupňů shodly v hodnocení důkazů. Jestliže tedy byl soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován určitý skutkový stav a tento byl poté právně kvalifikován, přičemž soud druhého stupně následně doplnil dokazování (v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř.), a to právě s ohledem na důkazní návrh obviněného a důrazem na zachování jeho procesních práv, nelze v takovém postupu spatřovat porušení zásady dvojinstačnosti řízení a práva na obhajobu. Zásada dvojinstančnosti není absolutní a její dodržení je třeba hodnotit podle konkrétních dopadů do práv obviněného, přičemž v tomto případě byla veškerá práva obviněného plně zachována, když odvolací soud doplnil dokazování a mohl se tak lépe vypořádat s obhajobou obviněného, a též odstranit nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto lze uzavřít, že dvojinstančnost řízení byla dodržena.

55. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

56. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu