O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2008, č. j. 10 To 259/2008-267, jímž
podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 12. 8. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.
per analogiam).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná M. K. následně
dovoláním, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně
namítla, že orgány činné v trestním řízení, včetně soudů obou stupňů, zjevně
nerespektovaly základní zásady trestního řízení, když se nezabývaly její
konstantní obhajobou, podle níž mohla spolu s dětmi do domu bývalého manžela -
poškozeného A. K. s jeho souhlasem volně docházet. V uvedené souvislosti znovu
zdůraznila, že poškozený věděl o tom, že má od domu klíče, a proti jejím
návštěvám nic nenamítal. Za této situace pak nemohla naplnit skutkovou podstatu
trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Další nedostatek
v napadeném rozhodnutí pak podle dovolatelky spočívá v tom, že v něm zcela
chybí odůvodnění aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 výše
uvedeného zákonného ustanovení.
V další části dovolání poukázala obviněná na nesrovnalosti mezi přerušovanými
záběry z instalované videokamery a snímky pořízenými policií, které ukazují
jiné rozmístění předmětů v trezoru než poslední záběr z kamery instalované
poškozeným, kdy opouštěla místnost. To podle ní svědčí o manipulaci s důkazy.
Celá obžaloba tak byla v podstatě postavena pouze na tvrzení jejího bývalého
manžela a měnících se výpovědích svědků, kteří jsou navíc s poškozeným určitým
způsobem spřízněni. Pokud poškozený vypovídal v průběhu celého řízení o
rozhodných skutečnostech včetně částek, které měla obviněná odcizit, učinil tak
jen ve velmi obecné poloze. Samotná skutečnost, že peníze z firmy měl ukládat
do domácího trezoru, podle dovolatelky postrádá jakoukoli logiku, stejně jako
tvrzení, že zde příslušné částky v Eurech shromažďoval za účelem spekulace s
výhodnějším kurzem vůči koruně, která v průběhu roku 2005 konstantně
posilovala. Dovolatelka opětovně upozornila i na rozpory ve svědeckých
výpovědích, pokud jde o údajně odcizenou částku ve výši 13.250 Eur. Tato částka
měla být pouze účelovou konstrukcí ze strany jejího bývalého manžela, který se
tímto způsobem podle jejího přesvědčení snaží vyřešit trvající spor o
vypořádání společného jmění manželů.
Právě dosud nevypořádané společné jmění manželů podle názoru dovolatelky
vylučuje naplnění minimálně subjektivní stránky skutkových podstat obou
trestných činů. Spor mezi bývalými manžely totiž nebyl ukončen jak ohledně
budovy, do níž měla neoprávněně opakovaně vniknout, tak ohledně podílu ze
společnosti W., s. r. o., který jí jako manželce poškozeného nepochybně
náležel. Soud prvního stupně pak při svém rozhodování vůbec nevzal v potaz, že
dovolatelka vstupovala do domu na ulici A. s vědomím, že má k tomu plné a ničím
neomezené právo, zvláště za situace, kdy se souhlasem poškozeného (bývalého
manžela) měla ve svém držení klíče. Pokud si v budově vzala z trezoru určitou
hotovost, pak soudy pochybily v tom, že ohledně těchto finančních prostředků
nebyla vzata v potaz subjektivní stránka činu v návaznosti na dosud
nevypořádané společné jmění manželů. V obou případech tedy nebylo na celou věc
nahlíženo tak, jak to soudy měly správně učinit, tj. jako na jednání nejvýše ve
skutkovém omylu, jenž by v daném případě vylučoval trestnost činu. Soud prvního
stupně podle dovolatelky nesprávně stanovil i výši údajné škody, kterou v
rozporu se zásadou in dubio pro reo spíše jen „odhadl“ než prokázal, a to na
základě vzájemně rozporných výpovědí bývalého manžela a svědků, kteří navíc
pouze naznačovali, že se peníze v této výši v trezoru mohly nacházet a nikoliv,
že se tam skutečně nacházely. Celá kauza je podle přesvědčení dovolatelky jen
konstrukcí a funguje jako „nátlakový prostředek“ bývalého manžela na její
osobu.
Své dovolání obviněná uzavřela konstatováním, že svým jednáním nenaplnila
skutkovou podstatu žádného z trestných činů, které jsou jí kladeny za vinu, ani
po stránce formální ani po stránce materiální. Navíc ani nebyly splněny
podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace skutku. Při vstupu do domu
totiž nepřekonala zamčené dveře coby překážku určenou k zabránění vniknutí do
domu; přitom činem nemohla způsobit značnou škodu, když ve skutečnosti z
trezoru nevybrala vyšší částku než 33.000,- Kč a 3.000 Eur. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou tedy
ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu založeny na nesprávném právním
posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu
projednat.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve připomněl, že z důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku a nikoliv
nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy. Dovolatel musí namítat vadnou
aplikaci norem hmotného práva trestního, tj. trestního zákona, na skutkový
stav, který soud zjistil. Dovolatelka však svojí argumentací ve skutečnosti v
prvé řadě namítá nesprávné hodnocení důkazů, na jehož základě měly soudy obou
stupňů dospět k vadným skutkovým závěrům a v důsledku toho i k nesprávnému
právnímu závěru o tom, že spáchala výše uvedené trestné činy; tzn. že se
především snaží prosadit odlišnou verzi skutkových zjištění, než k jakým soudy
obou stupňů v projednávané trestní věci dospěly.
Státní zástupce dále poukázal na to, že obsahově shodné námitky dovolatelka
učinila již předmětem odvolacího přezkumu. Přitom bylo bez jakýchkoli
pochybností zjištěno, že ke vstupu do domu svého bývalého manžela neměla jeho
souhlas a za použití shodných klíčů, jimiž disponovala bez jeho vědomí, do jeho
domu vstupovala opakovaně neoprávněně. Její jednání tedy bylo správně právně
posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., neboť neoprávněně vnikla do bytu jiného a překonala překážku,
jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Výrok o vině obviněné a o výši způsobené
škody pak není založen výhradně na tvrzeních jejího bývalého manžela –
poškozeného A. K., nýbrž též na výpovědích dalších osob z jeho blízkosti, na
záznamu videokamery a na listinných důkazech, z nichž je nepochybné, že
obviněná se zmocnila cizí věci, a to postupně a v inkriminované výši. Ke
zjištění její osoby coby pachatelky krádeží došlo za situace, kdy poškozený A.
K. z obavy, že pachatelem by mohlo být některé z jeho dětí, neučinil o tom
oznámení policii a za součinnosti dalších osob učinil vlastní opatření ke
zjištění totožnosti pachatele, když na dobu své nepřítomnosti v domě nechal u
trezoru instalovat kameru se záznamovým zařízením.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že obviněná sice v podaném
dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které jej svým obsahem
nenaplňují. Uplatněnými námitkami podle státního zástupce zároveň nenaplnila
ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ, že
by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout
jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo
b) tr. ř., státní zástupce vyslovil zároveň souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Obviněná M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná
uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet
ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být
dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do
institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a
právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů -
nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku
nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve
srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně neodpovídá
námitka dovolatelky, podle níž nemohla spáchat trestný čin porušování domovní
svobody už jen z toho důvodu, že s vědomím a souhlasem svého bývalého manžela,
poškozeného A. K., vlastnila klíč od nemovitosti v ulici A., O. V.-D. a že do
tohoto domu mohla spolu s jejich dětmi kdykoliv vstupovat. Stejně tak nelze pod
uplatněný důvod dovolání podřadit její námitky vůči soudy zjištěné výši
odcizených peněžních částek. V uvedeném směru dovolatelka svoji argumentaci
opřela především o polemiku s kvalitou hodnocení provedeného dokazování soudem
prvního stupně, které jako správné aproboval i soud druhého stupně. Soudům
vytkla především to, že závěr o její vině založily v podstatě pouze na ryze
účelových a nepravdivých svědeckých výpovědích poškozeného, který měl k její
tíži křivě vypovídat ve snaze jí uškodit vzhledem k vzájemným sporům o
vypořádání společného jmění manželů, a dále na nepřesvědčivých výpovědích osob
z okruhu jeho přátel a spolupracovníků.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení
důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně
právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný
opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních důvodech
předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v
dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.)
se domáhala přezkoumání a přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a
prosazení vlastní verze celého případu. Tuto část jejích námitek proto pod
shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na
zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat toliko
za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve
výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS
84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění
v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková
zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky
provedeného dokazování měly správně dospět ke skutkovým závěrům v té podobě,
jakou namítá dovolatelka. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku důkazy
provedenými ve vztahu k dovolatelkou tvrzenému souhlasu poškozeného s jejími
návštěvami v domě, který obýval, a výší částky, kterou měla z trezoru vybrat,
důsledně zabýval a zároveň náležitě v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložil a odůvodnil, proč její obhajobě v tomto směru nepřisvědčil.
Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k
závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy, které řádně
vyhodnotil. V souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. rovněž odůvodnil, proč
skutkové závěry soudu prvního stupně plně akceptoval a co jej vedlo k tomu, že
námitky obviněné (dovolatelky), zde prakticky totožné s těmi, které uplatnila i
v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, nepovažoval za důvodné
(viz odůvodnění napadeného usnesení na str. 3). Skutkový stav věci tedy soudy
nezjišťovaly povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Naopak ho opřely o rozbor ve věci provedených důkazů.
Na tomto místě Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř.
ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. resp. §
134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být
současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč případně
nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
(k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále
např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS
1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle zjištění Nejvyššího soudu rozhodnutí soudů
činných v projednávané trestní věci tato kritéria splňují.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž
namítla, že soudy posoudily její jednání (skutek) jako trestný činy porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž by zohlednily
skutečnost, že spolu s bývalým manželem neměli v rozhodné době vypořádáno
společné jmění manželů, a proto se mohla důvodně domnívat a jednat s vědomím,
že má plné právo do poškozeným obývané nemovitosti za použití klíčů vstoupit a
také vybrat z trezoru v něm se nacházející finanční hotovost, neboť disponovat
s ní byl v daném případě oprávněn nejen poškozený (bývalý manžel), ale též
dovolatelka.
K opodstatněnosti této části námitek dovolatelky, jež důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, učinil Nejvyšší soud následující
závěry:
V obecné rovině je především třeba poznamenat, že trestného činu porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel,
který neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá,
užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná
překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Takovou překážkou se rozumí mimo
jiné i zamčené dveře. Překážka nemusí být překonána s použitím síly, ale
postačí jakékoliv její odstranění (přelezení, přeskočení či otevření). O
překonání překážky jde i tehdy, když pachatel otevřel dveře pravým klíčem,
který odcizil, vylákal nebo našel.
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin
spáchal vloupáním a způsobil takovým činem značnou škodu (srov. § 89 odst. 11
tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Cizí věcí se rozumí movitá věc,
jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel
nemá ve své dispozici. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže
věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického
držitele, pokud si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vlastní
vůle.
Výše uvedená hlediska soudy v daném případě neporušily.
Předmětná věc je specifická tím, že dovolatelka se dopustila trestné činnosti
vůči bývalému manželovi za situace, kdy ještě plně nedošlo k novému uspořádání
právních vztahů založených již neexistujícím manželstvím. Podle § 149 odst. 1
občanského zákoníku společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. V trestně
právní rovině však lze dovolatelce přisvědčit v tom, že věc, která patří do
společného jmění manželů, není ve vztahu k oběma manželům cizí věcí, která by
mohla být způsobilým předmětem trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. (v
judikatuře k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7
Tz 120/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T
200, svazek 7/2001). Vychází se z toho, že pokud společné jmění manželů
rozvodem zaniklo a dosud nebylo vypořádáno, řídí se režim tohoto společného
jmění analogicky ustanoveními o společném jmění manželů a oba účastníci jsou
oprávněni společně věci užívat. Na nyní posuzovaný případ však uvedený judikát
není možno aplikovat, protože trestná činnost byla spáchána za skutkových
okolností, které nedovolují přiznat námitkám dovolatelky takový význam, který
jim z hlediska správnosti právního posouzení skutku přisuzuje.
Ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině a podrobně rozvedených v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že obviněná
(dovolatelka) M. K. po rozvodu manželství s poškozeným A. K. v lednu 2004
jednak nejméně ve dvou případech v přesně nezjištěné době v roce 2005 vnikla do
domu v ulici A., O. V., který v té době vlastnil a obýval poškozený, kde z
trezoru vybrala a odnesla si částku 13.200 Euro (v přepočtu dle tehdejšího
kurzovního lístku 381.876,- Kč) ke škodě společnosti W., s. r. o., a částku
40.000,- Kč ke škodě poškozeného A. K. Do zabezpečeného domu poté stejným
způsobem, tj. za použití klíčů, které získala nezjištěným způsobem a které měla
ve svém držení, vstoupila ještě dne 21. 1. 2006, kdy si z trezoru odnesla
částku 150.000,- Kč ke škodě poškozeného A. K., a částku 27.000,- Kč ke škodě
J. V.
Pokud obviněná ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. tr. zák poukazuje na to, že jednala z titulu
dosud nevypořádaného společného jmění manželů v přesvědčení a v dobré víře o
oprávněnosti svého vstupu do nemovitosti obývané poškozeným, lze v tomto směru
poukázat i na její vlastní výpověď učiněnou v rámci hlavního líčení před soudem
prvního stupně dne 11. 12. 2006, podle níž měl poškozený v květnu 2003 odejít
„do domu svých rodičů, tj. domu čp.“ (č. l. 154 spisu), který je v jeho
výlučném vlastnictví. Už jen z toho důvodu nemohla dovolatelka předpokládat, že
by její vstup do této nemovitosti bez souhlasu poškozeného A. K. byl legální.
Jestliže dovolatelka dále tvrdí, že „neměla co skrývat“, resp. že byla
oprávněna do domu kdykoliv vstoupit, jeví se jako zcela nelogické její
počínání, že tak podle zjištění soudů činila v přestrojení za svou dceru, která
od poškozeného na rozdíl od ní souhlas se vstupem do nemovitosti měla. Z výše
uvedených důvodů lze podle názoru Nejvyššího soudu učinit spolehlivý závěr o
tom, že dovolatelka nejen úmyslně jednala, ale za daných okolností si musela
být zároveň vědoma, že vniknutím do domu poškozeného bez jeho souhlasu jedná
protiprávně. Klíče, které nezjištěným způsobem získala a následně měla k
dispozici, jí pak umožnily odemknout a dostat se do domu, tedy překonat
překážku, jež bránila vniknutí.
Soudy dospěly ke správnému závěru i pokud jde o jednání dovolatelky, jež bylo
kvalifikováno trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm.
b) tr. zák. Dovolatelka způsobem zjištěným soudy se opakovaně vloupala do
trezoru umístěného v domě poškozeného, odkud vybrala v rozsudku soudu prvního
stupně specifikované peněžní částky představující celkem 598.876,- Kč. Přitom
neznala původ tam uložených peněz (jež jsou svojí povahou anonymní) ani jejich
určení. Musela být tedy přinejmenším srozuměna (§ 4 písm. b/ tr. zák.) i s tím,
že inkriminované finanční prostředky nemusí patřit výlučně jejímu bývalému
manželovi – poškozenému A. K., ale mohou být případně i ve vlastnictví někoho
jiného, ať již fyzické či právnické osoby, a v trezoru jsou uloženy v rámci
podnikatelské činnosti poškozeného, popř. z jiného důvodu. Jestliže dovolatelka
zároveň věděla, že s poškozeným jsou sice rozvedeni, avšak společné jmění
manželů dosud vypořádáno nebylo, neměla žádný reálný důvod se domnívat, že
právě peníze nacházející se v trezoru a v jí odcizované výši představují
majetek nabytý za trvání manželství a že v tomto smyslu má na ně (či alespoň
jejich část) jakékoliv právo. Nemohla proto jednat v tzv. skutkovém omylu, jenž
by vylučoval její trestní odpovědnost. Zároveň je třeba vzít v úvahu i to, že
ke způsobení těžšího následku předpokládaného v ustanovení § 247 odst. 3 tr.
zák. postačí i zavinění z nedbalosti (srov. § 6 písm. a/ tr. zák).
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné M. K. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak
nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání obviněné M. K. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí
dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler