3 Tdo 855/2025-3951
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o
dovolání, které podal obviněný D. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. 4. 2025, č. j. 9 To 7/2025-3793, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 40 T
7/2024-3633, uznal obviněného D. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
vinným spácháním jednak pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, jednak pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu se
spoluobviněnou M. K. (která nepodala dovolání) jednáním popsaným v bodě 1. a 4.
skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně.
2. Za to a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 T 33/2022,
ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 10.
2023, sp. zn. 2 To 96/2023, a dále též za zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za
přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm.
b) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (skutky 1. a 2.)
z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 2 T 8/2023,
ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9.
2024, sp. zn. 2 To 52/2024, byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl
uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Dále byl podle
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušen výrok o souhrnném trestu odnětí
svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou z rozsudku Okresního
soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 2 T 8/2023, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 2 To
52/2024, a výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1.
2023, sp. zn. 5 T 33/2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 2 To 96/2023, jakož i všechna
další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem k jejich
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň pak byl trest uložen i
spoluobviněné. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena
povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené L. K. na náhradě škody
částku 295 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená se
zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání do všech jeho
výroků a státní zástupkyně pak v neprospěch obou obviněných do výroku o vině
ohledně skutků pod body 1. a 4. a do výroků o trestu. O těchto opravných
prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 9
To 7/2025-3793, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shledal obviněného vinným skutky
I.
1. obžalovaní D. M. a M. K. společně
v blíže nezjištěné době před dnem 20. 7. 2019, si vytipovali nemovitost na
adrese XY, kterou obžalovaný M. znal z minulosti jako opuštěnou a chátrající,
následně si dne 20. 7. 2019 na pobočce České pošty, s.p. v XY obstarali výpis z
katastru nemovitostí prokazující stav nemovitostí v majetku L. K., zapsaných na
LV XY, katastrální území XY, dále dne 23. 7. 2019 na Katastrálním pracovišti
XY převzal obžalovaný M. kopii nabývacího titulu L. K., tj. kupní smlouvy ze
dne 8. 10. 2010 a plné moci obsahující ověřovací doložku České pošty, s.p.
ověřující podpis L. K., následně si na přesně nezjištěném místě sami vytvořili
kupní smlouvu na nemovitost ze dne 25. 7. 2019, v níž byla jako prodávající
uvedena L. K. a jako kupující obžalovaná M. K., a jejímž předmětem byl prodej
nemovitosti parc. č. XY o výměře 287 m2 se stavbou č. p. XY ve vlastnictví L.
K., zapsané na LV XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, za kupní cenu ve výši 200 000 Kč,
kterou opatřili padělanou ověřovací doložkou České pošty, s.p., podle níž měla
L. K. listinu podepsat dne 20. 7. 2019 na poště XY, poté se obžalovaná K.
dostavila dne 25. 7. 2019 na pobočku České pošty, s.p. v XY, na adrese XY, kde
kupní smlouvu vlastnoručně podepsala a nechala svůj podpis ověřit, poté takto
padělanou kupní smlouvu spolu s návrhem na vklad změny vlastnictví do Katastru
nemovitostí s padělaným podpisem L. K. obžalovaní doručili dne 6. 8. 2019 na
Katastrální úřad pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, na adresu XY,
kde na základě těchto listin došlo ke dni 6. 8. 2019 k zápisu změny vlastnictví
shora uvedené nemovitosti, v rozporu se skutečným stavem věci, ve prospěch
obžalované K., čímž obžalovaní způsobili poškozené L. K. škodu ve výši 295 000
Kč,
(pozn.: za skutky 2. a 3. pak byla odsouzena pouze M. K.)
4. obžalovaní D. M. a M. K. společně
v blíže nezjištěné době před dnem 30. 1. 2020, si na internetové stránce
www.prazdnedomy.cz vytipovali jako opuštěnou nemovitost na adrese XY, dále dne
30. 1. 2020 na Katastrálním pracovišti XY převzala obžalovaná K. kopii
vlastnického titulu N. W., tj. kupní smlouvu ze dne 16. 12. 2001, obsahující
mj. ověřený podpis N. W. ze dne 16. 12. 2001, který byl následně použit jako
vzor pro padělek podpisu, následně na přesně nezjištěném místě vytvořili kupní
smlouvu ze dne 17. 2. 2020, v níž je jako prodávající uvedena N. W., zastoupená
na základě plné moci ze dne 10. 2. 2020 D. A. E., a jako kupující M. K. a
jejímž předmětem je prodej nemovitostí pozemek parc. č. XY, zahrada o výměře
311 m2, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 144 m2, jehož
součástí je stavba XY k bydlení, pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře
413 m2, pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 788 m2 a pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 123 m2 ve vlastnictví N. W., zapsaných na LV XY,
obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště XY, za kupní cenu ve výši 4 700 000 Kč, kterou opatřili
padělanou ověřovací doložkou České pošty, s.p., podle níž měla D. A. E. listinu
podepsat dne 10. 2. 2020 na poště XY, dále na přesně nezjištěném místě
vytvořili plnou moc s datem 10. 2. 2020, podle které N. W. jako majitelka
uvedených nemovitostí zplnomocňuje osobu D. A. E., nar. XY, trvale bytem XY, k
veškerým úkonům spojeným s prodejem jejích nemovitostí, kterou opatřili
padělkem podpisu N. W., padělkem podpisu D. A. E. a padělanou ověřovací
doložkou České pošty, s.p., podle níž měla N. W. listinu podepsat dne 10. 2. 2020 na poště XY, poté se obžalovaná K. dne 17. 2. 2020 dostavila na pobočku
České pošty, s.p. v XY, kde kupní smlouvu vlastnoručně podepsala a nechala svůj
podpis ověřit, následně takto padělanou kupní smlouvu, včetně padělané plné
moci spolu s návrhem na vklad změny vlastnictví do katastru nemovitostí s
padělaným podpisem D. A. E. obžalovaní doručili poštou dne 25. 2. 2020 na
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na adresu
XY, kde na základě těchto listin došlo k zahájení řízení o povolení vkladu,
avšak vzhledem k nedostatkům v návrhu na vklad vyrozuměl katastrální úřad
dopisem ze dne 12. 3. 2020 obžalovanou K., že navrhovaný vklad nelze povolit,
na což obžalovaná K. reagovala tím, že dne 25. 3. 2020 doručila poštou
katastrálnímu úřadu listinu nazvanou zpětvzetí návrhu na vklad s padělaným
podpisem D. A. E., takže katastrální úřad dne 30. 3. 2020 vydal usnesení o
zastavení řízení a k zápisu změny vlastnického práva ve prospěch obžalované K. nedošlo, načež se obžalovaní, kteří měli k dispozici veškeré údaje k poškozené
i vzor jejího podpisu z kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2001, rozhodli podat nový
návrh na převod nemovitosti, proto na přesně nezjištěném místě vytvořili kupní
smlouvu s datem 7. 4. 2020, v níž byla jako prodávající uvedena N. W.,
zastoupená na základě plné moci ze dne 10. 2. 2020, D. A. E., a jako kupující
M. K.
a jejímž předmětem byl prodej týchž nemovitostí ve vlastnictví N. W.,
zapsaných na LV XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro
hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, za kupní cenu ve výši 4 700 000
Kč, kterou opatřili padělanou ověřovací doložkou České pošty, s.p., podle níž
měla D. A. E. listinu podepsat dne 23. 3. 2020 na poště XY, dále na přesně
nezjištěném místě vytvořili plnou moc s datem 23. 3. 2020, podle které N. W. jako majitelka uvedených nemovitostí zplnomocňuje osobu D. A. E., nar. XY, k
veškerým úkonům spojeným s prodejem jejích nemovitostí, kterou opatřili
padělkem podpisu N. W., padělkem podpisu D. A. E. a padělanou ověřovací
doložkou České pošty, s.p., podle níž měla N. W. listinu podepsat dne 23. 3. 2020 na poště XY, poté se obžalovaná K. dne 7. 4. 2020 dostavila na pobočku
České pošty, s.p. v XY, kde kupní smlouvu vlastnoručně podepsala a nechala svůj
podpis ověřit, následně takto padělanou kupní smlouvu, včetně padělané plné
moci spolu s návrhem na vklad změny vlastnictví v katastru nemovitostí s
padělaným podpisem D. A. E. dne 7. 4. 2020 obžalovaná K. odeslala poštou z
pobočky v XY na Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště
XY, na adresu XY, kterému byly listiny doručeny dne 8. 4. 2020 a který na
základě těchto listin provedl ke dni 8. 4. 2020 zápis změny vlastnictví shora
uvedených nemovitostí ve prospěch obžalované K., protože však v době, kdy bylo
dne 8. 4. 2020 zahájeno řízení o povolení vkladu změny vlastnického práva na
základě kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2020 pod sp. zn. XY, nebylo ještě ukončeno
řízení o povolení vkladu změny vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze
dne 17. 2. 2020 vedené pod sp. zn. XY a do doby ukončení tohoto předcházejícího
řízení katastrální úřad rozhodl dne 23. 4. 2020 o přerušení řízení, tak
nezjištěným způsobem, na nezjištěném místě a v nezjištěné době předcházející
datu 29. 4. 2020 si obžalovaná K. s vědomím obžalovaného M. opatřila padělek
plné moci s datem 24. 4. 2020, podle které ji D. A. E. zmocňovala k zastupování
ve všech právních jednáních týkajících se řízení o vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, vedeného katastrálním úřadem pod sp. zn. XY a pod sp. zn. XY, a to s padělaným podpisem D. A. E. a padělanou ověřovací doložkou České
pošty, s.p., podle níž měla D. A. E. plnou moc podepsat dne 24. 4. 2020 na
poště ve XY, přičemž tento padělek plné moci obžalovaná K. s vědomím, že ji
žádná taková osoba k právním úkonům nezplnomocnila, předložila při jednání dne
29. 4. 2020, na které se dostavili společně s obžalovaným M., na Katastrálním
úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, XY, kde obžalovaná
převzala usnesení katastrálního úřadu ze dne 30. 3. 2020 o zastavení řízení
vedeného pod sp. zn. XY a vzdala se práva na odvolání, načež byl dne 30. 4. 2020 proveden, v rozporu se skutečným stavem, katastrálním úřadem vklad
vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obžalované M. K. s
právními účinky k 8. 4. 2020, čímž obžalovaní způsobili poškozené N. W. škodu
ve výši 10 890 530 Kč,
5. obžalovaní D. M. a M. K. společně
poté, co obžalovaní zjistili, že výše uvedené nemovitosti ve vlastnictví N. W.,
zapsané na LV XY, obec XY, katastrální území XY, nemají přístup ke komunikaci,
což představovalo komplikaci při jejich následném prodeji, obstarali si dne 6.
3. 2020 na pobočce České pošty, s.p. v XY výpis z katastru nemovitostí
prokazující stav nemovitostí v majetku B. W., zapsaných na LV XY, katastrální
území XY, následně na přesně nezjištěném místě vytvořili smlouvu o zřízení
služebnosti datovanou dnem 21. 4. 2020, v níž byl jako povinný uveden B. W.,
zastoupený na základě plné moci ze dne 21. 4. 2020 D. A. E., a jako oprávněná
M. K. a jejímž předmětem bylo zřízení služebnosti stezky a cesty k tíži pozemku
parc. č. XY - ostatní plocha, o výměře 44 m2, zapsaného na LV XY, obec XY,
katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, ve prospěch
vlastníků pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných na LV XY, obec Praha,
katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kterou opatřili
padělanou ověřovací doložkou České pošty, s.p., podle níž měla D. A. E. listinu
podepsat dne 21. 4. 2020 na poště XY, dále vytvořili plnou moc s datem 21. 4.
2020, podle které B. W. jako majitel nemovitosti zapsané na LV XY v
katastrálním území XY zplnomocňuje D. A. E. k veškerým úkonům spojeným s
touto nemovitostí, zejména s podpisem smlouvy o zřízení služebnosti a návrhu na
vklad, kterou opatřili padělky podpisů B. W. a D. A. E. a padělanou ověřovací
doložkou České pošty, s.p., podle níž měl B. W. listinu podepsat dne 21. 4.
2020 na poště XY, poté se obžalovaná o zřízení služebnosti vlastnoručně
podepsala a nechala svůj podpis ověřit, následně takto padělanou smlouvu o
zřízení služebnosti, včetně padělané plné moci spolu s návrhem na vklad vzniku
věcného břemene do katastru nemovitostí s padělaným podpisem D. A. E. dne 5. 5.
2020 obžalovaní poštou doručili na Katastrální úřad pro hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště XY, na adrese XY, kde na základě těchto listin došlo k
zahájení řízení o povolení vkladu vedeném pod sp. zn. XY, přičemž k zápisu
zřízení služebnosti k tíži předmětných nemovitostí nedošlo, neboť katastrální
úřad rozhodl dne 2. 6. 2020 o zamítnutí návrhu na vklad zřízení služebnosti z
důvodu nařízení předběžného opatření, jímž byl vlastníkovi vysloven zákaz
nakládání s pozemky parc. č. XY a XY, a to na základě usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 C 221/2020, a tímto jednáním se
pokusili zápisem do katastru v rozporu se skutečným stavem způsobit poškozenému
B. W. škodu ve výši 10 000 Kč,
přičemž obžalovaní D. M. a M. K. shora popsaným jednáním pod body I. 1., 4.
způsobili poškozeným celkovou škodu ve výši 11 185 530 Kč a pod bodem I. 5. se
pokusili způsobit škodu ve výši 10 000 Kč, tedy celkovou zamýšlenou škodu ve
výši 11 195 530 Kč, a obžalovaná K. připravovala svým jednáním pod body I. 2.,
3. dále způsobit poškozeným škodu ve výši 2 131 000 Kč,
II.
1. obžalovaní D. M. a M. K. společně
poté, co ke dni 6. 8. 2019 došlo ze strany katastrálního úřadu k zápisu změny
vlastnického práva k nemovitosti parc. č. XY o výměře 287 m2 se stavbou č. p.
XY, zapsané na LV XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY ve prospěch obžalované K., kdy si
oba obžalovaní byli vědomi toho, že obžalovaná byla jako vlastník zapsána v
katastru nemovitostí na základě padělaných listin, aniž by za nemovitosti
zaplatila kupní cenu a není tak jejich skutečným vlastníkem, oslovil obžalovaný
M. v době mezi 6. 8. 2019 a počátkem září 2019 M. B., nar. XY, s nabídkou
prodeje předmětných nemovitostí, na základě čehož o nemovitosti následně
projevil zájem jeho známý, D. M., nar. XY, který se v přesně nezjištěný den
začátkem září 2019 sešel s obžalovanými přímo na adrese XY, kde mu obžalovaní
nemovitosti, jako by jejich vlastníkem a osobou oprávněnou provádět s nimi
majetkové dispozice byla obžalovaná K., ukázali a nabídli mu je ke koupi za
částku 320 000 Kč, s čímž D. M. souhlasil, a proto dne 5. 9. 2019 uzavřel jako
kupující s obžalovanou M. K. jako prodávající v dobré víře kupní smlouvu o
prodeji uvedené nemovitosti za částku 320 000 Kč a předal obžalované K. v
hotovosti částku 160 000 Kč jako domluvenou část kupní ceny, téhož dne byl
podán návrh na vklad změny vlastnictví do Katastru nemovitostí na Katastrální
úřad pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, na adresu XY, kde na
základě těchto listin došlo ke dni 5. 9. 2019 k zapsání změny vlastnického
práva ke shora uvedeným nemovitostem ve prospěch D. M., který po provedení
vkladu dne 2. 10. 2019 zaslal obžalované K. na její bankovní účet č. XY
zbývající částku 160 000 Kč jako doplatek kupní ceny,
2. obžalovaní D. M. a M. K. společně
poté, co ke dni 8. 4. 2020 došlo ze strany katastrálního úřadu k zápisu změny
vlastnictví nemovitosti pozemek parc. č. XY, zahrada o výměře 311 m2, pozemek
parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 144 m2, jehož součástí je
stavba XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 413 m2,
pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 788 m2, pozemek parc. č. XY,
ostatní plocha o výměře 123 m2, zapsaných na LV XY, obec XY, katastrální území
XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ve
prospěch obžalované K., kdy si oba obžalovaní byli vědomi toho, že obžalovaná
byla jako vlastník zapsána v Katastru nemovitostí na základě padělaných listin,
aniž by za nemovitosti zaplatila kupní cenu a není tak jejich skutečným
vlastníkem, zveřejnil obžalovaný M. na internetovém inzertním portálu
www.bazos.cz dne 14. 5. 2020 nabídku prodeje předmětných nemovitostí za částku
15 000 000 Kč, na kterou zareagoval J. T., nar. XY, zástupce společnosti Porta
BETA s.r.o., IČO 065 51 033, se sídlem Lucemburská 2136/16, 130 00 Praha 3,
který jménem uvedené společnosti projevil o nemovitosti zájem a s obžalovaným
M. telefonicky domluvil schůzku, poté se dne 15. 5. 2020 J. T. a jeho kolegové
M. B. a J. P. sešli s obžalovanými v restauraci XY, na adrese XY, kde
obžalovaná K. a obžalovaný M., vydávající se za D. K., manžela obžalované,
společně nabízeli předmětné nemovitosti ke koupi za částku 15 000 000 Kč, jako
by jejich vlastníkem a osobou oprávněnou provádět s nimi majetkové dispozice
byla obžalovaná K., a obžalovaná K. na schůzce podepsala se společností Porta
BETA s.r.o. zájmový dopis, podle kterého poskytla společnosti Porta BETA s.r.o.
exkluzivitu a rezervaci předmětných nemovitostí s tím, že v případě zájmu
společnosti Porta BETA s.r.o., projeveného ve lhůtě 10 dní, by prodala
předmětné nemovitosti společnosti Porta BETA s.r.o. za kupní cenu 15 000 000
Kč, následně si zástupci společnosti Porta BETA s.r.o. provedli vlastní
podrobné šetření k předmětným nemovitostem, a poté, co na základě informací mj.
od B. W. zjistili, že jeho dcera N. W. své předmětné nemovitosti neprodala,
podali trestní oznámení a dále dne 25. 5. 2020 vyrozuměli e-mailem obžalovanou
K., že o koupi nemovitostí nemají zájem, takže k prodeji předmětných
nemovitostí nedošlo,
čímž obžalovaní D. M. a M. K. jednáním uvedeným pod body II. 1. a 2. se
pokusili převést nemovitosti získané z podvodu uvedeného pod body I. 1. a 4.
výrokové části tohoto rozsudku v úmyslu získat tak pro sebe prospěch v celkové
výši 15 320 000 Kč.
Shora popsané jednání uvedené pod bodem I. vrchní soud kvalifikoval jako jednak
zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
dílem dokonaný (body I. 1., 4.), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku (bod I. 5.), jednak zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné
listiny podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; skutky
uvedené pod bodem II. pak jako zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b), odst. 5
písm. b), písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Obdobně pak posoudil i jednání spoluobviněné M. K.
4. Za shora uvedené jednání a za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2023, sp. zn.
5 T 33/2022, jenž ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 2 To 96/2023, nabyl právní moci dne 5. 10.
2023 a za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201
odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1. a 2.) z rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 2 T 8/2023, jenž ve znění rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 2 To
52/2024, nabyl právní moci dne 24. 9. 2024, byl obviněný D. M. odsouzen podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí
specifikovaných ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Podle § 43 odst.
2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu pod bodem 1) z rozsudku
Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 2 T 8/2023, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9. 2024, sp.
zn. 2 To 52/2024, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne
18. 1. 2023, sp. zn. 5 T 33/2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 2 To 96/2023, jakož i všechna
další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl pak uložen trest i
spoluobviněné M. K. Dále pak bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo obě
obviněným zaplatit společně a nerozdílně poškozené L. K. náhradu škody ve výši
295 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená
podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrokem III. pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného D.
M.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, které zaměřil do všech jeho výroků a opřel o dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Po stručném zopakování výsledků dosavadního řízení vznesl námitky
vůči skutkovým zjištěním, která označil za nesprávná. Konkrétně odvolacímu
soudu vyčetl, že se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou co do vymezení jeho
role, neboť žádný ze soudů neurčil, jakou měl ve stíhaném jednání úlohu
dovolatel a jakou spoluobviněná, což bylo pro prokázání viny nutné. Dále
konstatoval, že spoluobviněná, jejíž výpověď byla pro jeho usvědčení klíčová,
je manipulativní a emočně nestabilní, sama se dopustila některých skutků jako
jediný pachatel, vypovídala jako obviněná, tudíž mohla i lhát a svoji výpověď
měnila.
7. K druhému z uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že odvolací soud
rozhodl nepřípustně v jeho neprospěch o meritu věci, ačkoliv měl věc vrátit
soudu prvního stupně. Tím porušil právo obviněného na obhajobu a spravedlivý
proces. Konkrétně poukázal na to, že nebyl upozorněn podle § 190 odst. 2 tr. ř.
na možnost odchylného právního posouzení skutku, ačkoliv byl namísto pokusu
odsouzen za dokonaný trestný čin podvodu a nadto byl uznán vinným i zvlášť
závažným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Ačkoliv připustil, že
nebyl shledán vinným trestným činem dle sazby přísnějším, připomněl judikaturu
Ústavního soudu zapovídající tzv. překvapivá rozhodnutí za situace, kdy by
obviněný při znalosti zvolené právní kvalifikace mohl důvodně zvolit jinou
obhajobu. Tím, že obviněný nebyl upozorněn na možnost jiné právní kvalifikace,
mu bylo upřeno právo na obhajobu. Dále dovolatel vyjádřil přesvědčení, že
odvolací soud měl věc vrátit soudu prvního stupně.
8. Nesprávné právní posouzení pak obviněný spatřoval i ve výroku o
trestu, neboť soudy dostatečně nezohlednily polehčující okolnost ve smyslu § 41
písm. e) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný měl velice těžké dětství,
neboť přišel o oba rodiče, což formovalo jeho osobnost, na což poukázal i
znalecký posudek. Současně byla podle jeho mínění ve věci dána i polehčující
okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku, neboť skutečně způsobená škoda
představovala pouze 1–2 % hrozící škody. Konečně pak poukázal na fakt, že
spoluobviněné, ačkoliv spáchala i další trestné činy samostatně, byl uložen
mírnější trest.
9. Vzhledem k výše uvedenému následně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025,
č. j. 9 To 7/2025-3793, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9.
2024, č. j. 40 T 7/2024-3633, jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí
navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého
zákonného podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v
Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále pak obviněný
požádal předsedu senátu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu,
který mu byl uložen. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil
jím navržené rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce
působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po shrnutí podstaty
dovolací argumentace konstatoval, že žádná ze vznesených námitek neodpovídala
žádnému dovolacímu důvodu. A neshledal ani porušení práva dovolatele na
spravedlivý proces.
11. Ve vztahu k výhradám vůči skutkovým zjištěním připomněl obecná
východiska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
důrazem na to, že podmínky jeho uplatnění, zejména co se týče tvrzeného
zjevného rozporu mezi obsahem důkazu a skutkovým zjištěním, musí být dostatečně
konkrétně vymezeny již dovolatelem, což se ovšem v tomto případě nestalo.
Spoluobviněná vypovídala u hlavního líčení velmi podrobně a byla podporována
celou řadou důkazů. Z hlediska dovolání označil za podstatné, že takto
vystavěná argumentace žádnému dovolacímu důvodu neodpovídala.
12. Co se pak týkalo nesprávného právní posouzení skutku, k tomu
obviněný podle názoru státního zástupce žádnou námitku neuvedl, namísto toho
brojil proti tomu, že nebyl upozorněn na změnu právního posouzení, tedy vznesl
výhradu procesního charakteru. Obecně státní zástupce připustil správnost
odkazů obviněného na nauku i judikaturu, avšak obviněný již pominul, že vadný
postup soudů musí být dát i materiálním obsahem, tedy absence upozornění musí
mít i praktický význam pro jeho obhajobu, k čemuž poukázal na judikaturu
Ústavního soudu. V nyní posuzovaném případě tomu tak ovšem nebylo, neboť ani
sám dovolatel neuvedl, jak jinak by se v případě znalosti konečné kvalifikace
bránil. Ani tato námitka proto žádnému dovolacímu důvodu neodpovídala.
13. K výtkám nedostatečného posouzení polehčujících okolností pak státní
zástupce připomněl, že ve své podstatě směřovaly do otázky přiměřenosti trestu,
která je ovšem z dovolacího přezkumu vyloučena s výjimkou případů porušení
ústavní zásady proporcionality trestů, kterou ovšem v daném případě neshledal.
A ani dovolatel tímto směrem neargumentoval.
14. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání ve smyslu
§ 265r tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle §
265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání
uvedené v § 265f tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora
uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž
odvolací soud jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace
předvídaná dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde
své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně
nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud
nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o
chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
23. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice formálně
napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, avšak jeho argumentace
částečně směřovala i proti rozsudku soudu prvního stupně, a naopak zcela
absentovala ve vztahu k výroku o náhradě škody. Obviněný na podkladě dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatnil skutkové, právní a
procesní námitky.
25. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje
situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů,
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod
tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají
neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení
vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy
opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za
následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné
a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem
relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že
tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného
jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto,
aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí
obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny
učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto
důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval
požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je
proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1.
2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
26. V rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl obviněný výhrady
nedostatečného zjištění jeho role v trestním jednání a s tím související výtky
vůči věrohodnosti spoluobviněné a její výpovědi. Z jejich podstaty vyplynulo,
aniž by tak výslovně určil obviněný, že formálně směřovaly k první ze shora
uvedených variant reklamovaného dovolacího důvodu, tedy zjevného rozporu mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Současně však
bylo třeba konstatovat, že ji ovšem vůbec nenaplnily, a to ani po formální
stránce, a zůstaly tak pouhou vágní demonstrací nesouhlasu se závěry soudů,
která se ovšem neopírala o žádnou specifickou argumentaci, na kterou by mohl
vůbec dovolací soud reagovat. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než též toliko
obecně konstatovat, že neshledal v postupu soudů žádných pochybení, když
provedly (respektive soud druhého stupně zopakoval) pro věc podstatné důkazy v
rozsahu a kvalitě plně dostačující pro ustálení skutkového stavu bez důvodných
pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř., takto provedené důkazy následně hodnotily
v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a formulovaly tak skutková zjištění vtělená do
výroku rozsudku, která tomuto procesu plně odpovídala, a všechny své hodnotící
myšlenky a úvahy vtělily do odůvodnění svého rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr.
ř. V podrobnostech pak lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
konkrétně bodu 7. ve vztahu k věrohodnosti spoluobviněné a ve vztahu k úloze
obviněného lze odkázat na výpovědi svědků, zejména D. M. (bod 11. tamtéž), J.
T. (bod 13. tamtéž), S. P. (bod 14. tamtéž) a především pak výpověď
spoluobviněné, o kterou se bylo možno ze shora uvedených důvodů opřít. Stejně
tak i soud odvolací se výše namítanými aspekty zabýval v bodech 20. až 22.
odůvodnění svého rozsudku a taktéž je odmítl akceptovat s poukazem na celou
šíři provedeného dokazování, jež korespondovala právě s verzí předloženou
spoluobviněnou, a na nelogičnost obhajovací verze obviněného. Není úkolem
Nejvyššího soudu do třetice podrobně rekapitulovat jinak precizní závěry soudů
nižších stupňů, ke kterým neměl co doplnit, a proto na ně postačovalo odkázat.
V tomto směru zůstaly tedy námitky obviněného vůči nesprávným skutkovým
zjištěním zcela mimo dovolací přezkum.
27. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů (blíže viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164).
28. V rámci tohoto důvodu dovolání však obviněný vznesl výhrady vůči
procesnímu postupu soudu druhého stupně spočívající v absenci poučení o
možnosti odchylné právní kvalifikace. Jak se shora uvedených obecných
východisek vyplynulo, nesprávné právní posouzení se vztahuje na otázky práva
hmotného a nikoliv procesního. Žádná procesní námitka tedy nemohla naplnit
tento ani žádný jiný dovolací důvod. Výtky proti procesnímu postupu soudu mohou
být relevantní toliko za situace, kdyby namítaný postup zasahoval do základních
ústavně zaručených práv jednotlivce, nejčastěji zřejmě práva na spravedlivý
proces. Touto optikou tedy Nejvyšší soud k posouzení uvedené výhrady přistoupil.
29. Ústavní soud konstantně judikoval, že jednou z premis fair procesu
je rovné postavení stran – obžaloby a obhajoby, přičemž tento požadavek je
třeba vnímat po stránce jeho materiálního naplnění, včetně toho, že obě strany
mají rovné možnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, na jejich podporu navrhovat
důkazy a k provedeným důkazům se vyjadřovat. Pro reálné a účinné naplnění
těchto práv pak obě strany, zejména však strana obhajoby, potřebuje znát okruh
okolností, které jsou potencionálně rozhodné a které by měly být prokázány, aby
tomu mohla přizpůsobit svoji procesní aktivitu. Z tohoto důvodu je tedy
stěžejní, aby byla seznámena s do úvahy připadající právní kvalifikací,
případně s její změnou (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp.
zn. I. ÚS 639/03, nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS
182/04). Současně ovšem je třeba, aby byl zásah do práv obhajoby skutečný a měl
svůj materiální obsah, tedy aby možnost obviněného účinně se bránit vůči
skutečnostem rozhodným v rámci uvažované právní kvalifikace byla limitována
fakticky. Ne každé neupozornění na možnost odchylného právního posouzení tak
bude mít tento atribut, zejména za situace, kdy ani z obrany obviněného
nevyplyne, co jiného by tvrdil a prokazoval (blíže usnesení Ústavního soudu ze
dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30.
4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 975/2017).
30. Situace předpokládaná shora uvedenými usneseními Ústavního soudu
nastala i v nyní projednávaném případě. Nejvyšší soud připouští, že došlo k
pochybení, když obviněný nebyl upozorněn na možnost odlišného posouzení svého
jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V
souladu se shora nastíněnou rozhodovací praxí však bylo třeba posoudit, zda
byla tímto pochybením jeho obhajovací práva skutečně reálně omezena. Nejvyšší
soud ovšem dospěl k závěru, že nikoliv, neboť obviněný vystavěl svoji obhajobu
na existenci okolností, za nichž se mohl domnívat, že je spolu se
spoluobviněnou oprávněn s majetkem disponovat, v podstatě tedy popíral
jakoukoliv protiprávnost svého jednání. Tato obhajoba však byla nade vši
pochybnost vyvrácena provedeným dokazováním a na jeho základě tak došlo k
formulaci skutkových zjištění, jež nalezla odraz v popisu skutku, a to včetně
úmyslného zavinění obviněného, jak uvedly soudy obou stupňů v odůvodnění svých
rozhodnutí, na než lze v podrobnostech odkázat. Současně pak obviněný ani
nenaznačil, jak jinak by se měl v úmyslu bránit, pokud by mu byla uvažovaná
odlišná právní kvalifikace sdělena. Ačkoliv tedy došlo na straně odvolacího
soudu k pochybení, když neupozornil obviněné na možnost jiného právního
posouzení stíhaného jednání, nevedlo toto opomenutí zcela zjevně k zásahu do
obhajovacích práv obviněného, a proto Nejvyšší soud neshledal důvod pro
meritorní dovolací přezkum.
31. Dále pak obviněný vznesl výhrady vůči výroku o trestu. Předně nutno
konstatovat, že k přezkumu námitek do tohoto výroku je primárně povolán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který pamatuje na situace,
kdy je uložen nepřípustný trest nebo trest ve výměře, která překračuje hranice
stanovené zákonnou trestní sazbou přisouzené skutkové podstaty. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připadá do úvahy toliko za situace, kdy
dojde k jinému nesprávnému právnímu posouzení otázky hmotného práva, například
souběhu trestných činů (viz usnesení ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo
933/2002), nikoliv však zhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností či
poměrů pachatele.
32. Ze shora uvedeného imanentně vyplynulo, že otázka přiměřenosti
trestu je z dovolacího přezkumu vyloučena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Tak tomu ovšem bylo v nyní posuzovaném
případě, neboť dovolatel vytýkal pouze a jen nesprávné zhodnocení polehčujících
okolností, tedy napadal výlučně otázku přiměřenosti trestu. Stejně tak poukaz
na mírnější trest uložený spoluobviněné byl zcela nepatřičný, neboť obviněnému
byl ukládán trest souhrnný ve vztahu k dalším dvěma odsuzujícím rozsudkům, a
proto veškeré úvahy vedené představou poměrného ukládání trestů
spolupachatelům, jakkoliv by neodpovídaly hlediskům § 39 odst. 2 tr. zákoníku
samy o sobě, byly zcela mimoběžné. V tomto ohledu a s odkazem na uvedená obecná
východiska a judikaturu, dovolacímu soudu nezbylo než tyto námitky odmítnout,
neboť se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů
obsaženým v § 265b tr. ř.
33. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl
ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto,
ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných vad
nedosáhla mezí dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu, případně přerušení výkonu
rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., tak toto vydáno nebylo, neboť s ohledem
na povahu posuzované věci a též na předpokládané rozhodnutí o podaném dovolání
pro něj předseda dovolacího senátu neshledal jakýkoliv důvod.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uplatněné
námitky nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy dovolání bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu