USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 7 To 59/2025-840, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 68 T 1/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále též jen „krajský soud“) ze dne 28. 3. 2025, č. j. 68 T 1/2025-799, byl obviněný M. F. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu)
I. dne 1. července 2024 v době od 09:03 hodin do 09:07 hodin po předchozím požití nezjištěného množství alkoholických nápojů a poté, co se snažil zjistit místo pohybu poškozeného J. S., aby měl jistotu, že se s ním setká na účelové komunikaci v podjezdu pod dálničním tělesem dálnice XY poblíž XY, s cílem se mu pomstít za to, že jej poškozený údajně připravil o pracovní pozici uklízeče na čerpacích stanicích Shell na dálnici XY u XY, maje při sobě nabitou a ke střelbě připravenou pistoli České Zbrojovky, vzor Z, ráže 6,35 Browning, čekal v podjezdu dálničního tělesa spojujícím nedaleké protilehlé dálniční čerpací stanice Shell u XY v okrese XY na poškozeného, kdy po jeho příjezdu vstal z kamenné zdi podjezdu a s výčitkami k údajnému chování poškozeného se slovy: „Tak ty mě budeš prášit!“ k němu přistoupil, levou rukou jej chytil za levé rameno a v úmyslu jej usmrtit mu pravou rukou přiložil k pravému spánku nabitou pistoli a se slovy: "H., ty mě budeš prášit!" zmáčkl spoušť, přičemž poškozený stačil ruku obviněného okamžitou obrannou reakcí před výstřelem vychýlit alespoň tak, že střela z pistole mu pronikla tkáněmi pravé tváře a zarazila se v levé tváři pod lícním obloukem, čímž mu způsobil střelné poranění (tzv. zástřel) na pravé straně obličeje pod lícní kostí o šíři 0,3 cm s poškozením měkkých tkání pravé lícní krajiny, pravého lícního oblouku, zevní a vnitřní stěny pravé čelistní dutiny, kostěné nosní přepážky, vnitřní a zevní stěny levé čelistní dutiny až k levému lícnímu oblouku, tj. těžké poranění s možným ohrožením života udušením při vdechnutí krve, přičemž zásah spánkové krajiny, kam ústím hlavně pistole obviněný původně mířil, by s největší pravděpodobností vedl k bezprostřednímu život ohrožujícímu poranění, a to v podobě otevřených tříštivých zlomenin klenby a spodiny lební s krvácením do dutiny lební a rozsáhlým zhmožděním mozku s léčebně již neovlivnitelným rozvojem úrazového otoku mozku a přetlaku v dutině lební s útlakem životně důležitých center mozku a smrti poškozeného, k čemuž nedošlo nezávisle na vůli obviněného jen díky okamžité obranné reakci poškozeného, který ihned po výstřelu, krváceje při tom z úst, z místa utekl na blízkou dálniční čerpací stanici Shell (ve směru na XY), kde byl v čase po 09:10 hodin ošetřen shodou náhod přítomnými zdravotníky rychlé záchranné služby a okamžitě odvezen pro urgentní stav do Pardubické nemocnice, kde musel být uveden do umělého spánku a prodělat několik operací, při nichž mu byla vyjmuta střela z čelistní oblasti,
II. za dosud přesně nezjištěných okolností a v přesně nezjištěné době si nelegálně opatřil a následně nejspíše řadu let až do 2. 7. 2024 přechovával v místě svého bydliště v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, ačkoliv není a nebyl držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence, bez povolení následující střelné zbraně a střelivo: - pistole samonabíjecí, výrobce Česká Zbrojovka, model Z, ráže 6,35 Browning, výrobní číslo nezjištěno (poslední trojčíslí je 815), která je dle § 5 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, zbraní kategorie B, jíž může vlastnit, držet nebo nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo držitel zbrojní licence v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny, - střelivo – celkem 41 ks ráže 6,35 Browning – jedná se o střelivo kategorie B, které dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, může vlastnit, držet a nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, - jednoranová puška, domácí výroby, ráže .22 Long Rifle / 5,6 mm, bez výrobního čísla, která je dle § 6 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, zbraní kategorie C, jíž může vlastnit, držet nebo nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo držitel zbrojní licence v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny, - střelivo – celkem 105 ks ráže .22 Long Rifle – jedná se o střelivo kategorie C, které dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, může vlastnit, držet a nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence.
2. Za to byl obviněný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci – ve výroku specifikovaných zbraní a střeliva. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu krajský soud dále uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě a výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 17. 6. 2025, č. j. 7 To 59/2025-840, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. F. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Pokud jde o první z uvedených dovolacích důvodů, soudům nižších stupňů vytkl, že provedly neúplné dokazování a zároveň důkazy i nesprávně zhodnotily. Oba jeho návrhy na doplnění dokazování byly důvodné a potřebné k objasnění skutkového děje bez důvodných pochybností. Co se týče návrhu na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jeho zpracovatel se vyjádřil pouze v tom smyslu, že mechanismus vzniku zranění, jak jej uvedl poškozený, může dobře odpovídat, což však ještě neznamená, že by jiný mechanismus vzniku nebyl možný. Zejména se vůbec nevyjádřil k mechanismu vzniku poranění tak, jak jej popsal obviněný. Ten učinil první procesně použitelnou výpověď až v rámci hlavního líčení, což bylo jeho právem. Názor soudního lékaře na jím uvedenou verzi tedy nebyl zjištěn. Obdobná výtka je vznášena i proti nevyhovění návrhu na doplnění dokazování opakováním rekonstrukce činu za účasti obviněného. Jeho právem bylo neúčastnit se původní rekonstrukce konané v září 2024. V té době ještě neučinil výpověď a proto se rekonstrukce účastnit nechtěl, neboť aktivní účastí na ní by výpověď fakticky učinil. Tím, že nebyla opakována rekonstrukce skutku za jeho účasti a nebyla mu dána možnost předvést, jak k celé události podle něj došlo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Jeho verze totiž nebyla fakticky procesně použitelnými důkazními prostředky ověřena a tudíž ani vyvrácena. V důsledku opomenutí uvedených důkazů soudy zatížily řízení zásadní vadou, pro níž je třeba „napadený rozsudek“ odvolacího soudu zrušit.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný v první řadě zdůraznil, že setrvává na tvrzení, že po provedeném dokazování nelze bez pochybností určit, jak ke zranění poškozeného došlo. Soudy zcela opomenuly zásadní pochybnosti, které zde přetrvávají, a v důsledku toho rezignovaly na aplikaci zásady in dubio pro reo. Soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a tato následně i nesprávně právně posoudil. Odvolací soud tento postup posvětil. Oba soudy vzaly za prokázanou verzi události, jak ji popsal poškozený, který je však osobu značně nevěrohodnou, bez stálého zaměstnání a domova, s přinejmenším problematickou minulostí (na rozdíl od obviněného se dopustil trestné činnosti).
Přestože sám soud prvního stupně připustil, že poškozený v celé řadě skutečností týkajících se popisu události neuvádí pravdu, resp. na jím uváděné údaje se nelze spolehnout, tak z této celkově nevěrohodné výpovědi vyjmul pasáž, kde poškozený popsal samotný okamžik výstřelu, a to s odůvodněním, že právně tento okamžik popisoval vždy shodně. Odvolací soud k tomu pak dodal, že okolnosti, které poškozený popisoval v průběhu celého řízení a dokonce i při výslechu v rámci hlavního líčení rozporně, nejsou nějak zásadní a nelze jim přikládat větší význam, i s přihlédnutím k tomu, že popisoval situaci, kdy mu šlo o život.
Obviněný má za to, že takové hodnocení není správné. Ani jeden ze soudů se nevyjádřil k tomu, jak je možné, že na spánku poškozeného nebyla nalezena žádná „stopa po otěru střelné zbraně“, stejně jako ani k tomu, že „není fyziognomicky možné, aby obviněný, který je výrazně menšího vzrůstu a nadto byl ve stavu ovlivnění alkoholem, přiložil zbraň ke spánku výrazně vyššího poškozeného“. Aby něco takového bylo možné, musel by se poškozený k obviněnému doslova sklonit, což však poškozený neuvedl a takové chování by bylo naprosto nelogické.
Ani samotná skutečnost, že podle stop DNA na zásobníku a nábojích to musel být obviněný, kdo zbraň na místo činu donesl, sama o sobě neznamená, že k výstřelu nemohlo dojít tak, jak obviněný tvrdí, tj. náhodně při přetahování se o zbraň. Pro posouzení věci je zásadní jedině to, jakým způsobem došlo k výstřelu, kdo v okamžiku výstřelu držel zbraň v ruce a kdo zmáčkl spoušť. K tomu jsou zde dvě rozdílné verze (obviněného a poškozeného), přičemž obě jsou podle vyjádření soudního lékaře v zásadě možné, ani jednu z nich nelze vyloučit.
Nelze proto mít s jistotou za prokázané, že k výstřelu došlo po přiložení zbraně na spánek poškozeného. I v případě, že to byl skutečně obviněný, kdo „zbraň primárně na místo činu přinesl“ a tato byla nabitá, neznamená to, že k výstřelu nemohlo dojít náhodně při přetahování se o ni. Z výsledků zkoumání zbraně odborníkem z odboru balistika a jeho výslechu v hlavním líčení vyplynulo, že pistole byla značně stará, různě upravovaná a materiál unavený, což mělo vliv např. na pojistku zbraně – nikoli v tom smyslu, že by tato nebyla funkční, ale bylo s ní možné velmi snadno manipulovat.
Je totiž možné, že zbraň byla zajištěna, avšak v důsledku přetahování se o ni došlo lehkým pohybem k jejímu odjištění a následnému výstřelu. Toto ani jeden ze soudů nezohlednil, vycházelo se pouze z genetických stop obviněného na zbrani a že to tudíž musel být on, kdo zbraň nabil a na místo činu přinesl. I kdyby tomu tak bylo, tak to neznamená, že k výstřelu nemohlo dojít způsobem, který popisuje. Na tom nic nemění ani jeho údajný motiv – pomsta za ztrátu práce na benzínové čerpací stanici. Pokud toto někomu zazlíval, pak své šéfové, která jej z práce vyhodila, nikoli poškozenému.
Ostatně i svědci popisovali dovolatelovu osobnost tak, že je mírumilovný, bezproblémový, pomáhající, pozorný, nikdy agresivní apod. To ovšem neodpovídá situaci, že by po ztrátě zaměstnání chtěl situaci řešit zastřelením poškozeného, nota bene když ani nebylo prokázáno, že by vůbec věděl, že právě poškozený jej měl v práci nahradit. Ve světle uvedeného tak obviněný namítá, že skutek byl nesprávně hmotněprávně posouzen jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Ve skutečnosti nelze s jistotou uzavřít, jakým způsobem k výstřelu ze zbraně došlo, zda se nejednalo o náhodný výstřel při přetahování se o zbraň při neopatrném pohybu ve spojení s prokázanou nespolehlivostí zbraně. Daný skutek proto měl být správně kvalifikován jen jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť toho se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem či po předchozím uvážení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že on projevil vyšší formu racionální kontroly nad činem, tedy jednal po předchozím uvážení, které bylo shledáno v tom, že zbraň přinesl na místo činu, které vybral navíc tak, aby měl jistotu, že se tam s poškozeným potká nebudou tam žádní svědci. Odvolací soud k tomu ještě dodal, že vzít si doma zbraň, nabít ji a odjet s ní na místo pravděpodobného výskytu poškozeného jistě bylo v silách myšlenkových pochodů obviněného, a to včetně následné realizace záměru pistoli proti poškozenému použít. S takovým hodnocením se však dovolatel neztotožňuje, a to s odkazem na znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Podle nich je obviněný osobou mající IQ pouze 52, tj. na samé spodní hranici lehké mentální retardace. Toto jeho snížené IQ se přirozeně projevuje v možnostech rozumových úvah, které jsou významně omezené, a tento deficit se nijak nezlepšil ani po několika měsících bez užívání alkoholu, kdy byl umístěn ve vyšetřovací vazbě. Znalci v hlavním líčení uvedli, že je schopen plánovat nejvýše, pokud jde o dříve naučené dovednosti týkající se v podstatě běžného života. Ke konkrétnímu dotazu pak upřesnili, že určité primitivní úvahy ve smyslu, „jak se někoho zbavit“, schopen byl, avšak úvaha zahrnující v sobě výběr času, místa a přípravu zbraně tak, jak to popsal soud prvního stupně, podle přesvědčení dovolatele takovou primitivní úvahou není. Zahrnuje několik kroků a úvah dohromady, vzájemně propojených a na sebe navazujících. Jedná se o relativně složitý komplex rozumových pochodů, tedy již poměrně sofistikovanou úvahu, které obviněný při svých omezených kapacitách schopen nebyl.
8. S odkazem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „vyhověl podanému dovolání a z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 7 To 59/2025-840, v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující“.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenala, že námitky zde uplatněné jsou pouhým opakováním obhajoby, s níž se náležitým a dostatečným způsobem vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, ročník 2002, svazek 17, pod T 408) zdůraznila, že již toto indikuje zjevnou neopodstatněnost dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Pokud jde o argumentaci týkající se údajně opomenutých důkazů a zároveň i nesprávného hodnocení důkazů provedených, tuto sice pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál i Vrchní soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. K problematice zpochybňované úplnosti dokazování je vhodné v obecné rovině poznamenat, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce. Soud není povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhne. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Posouzení tohoto rozsahu závisí na úvaze soudu. Jeho povinností je pouze to, že pokud některý navržený důkaz odmítne provést, musí to ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. S neprovedením důkazů navržených obviněným se odvolací soud vypořádal v bodě 8. svého usnesení.
11. Genetické stopy zajištěné na zásobníku a nábojích, resp. nábojnici, jednoznačně svědčí o závěru, že to byl právě obviněný, kdo zbraň musel nabít a tedy ji musel i na místo činu přinést. Již tato skutková okolnost sama o sobě bez jakýchkoli dalších pochybností vyloučila verzi obviněného a jeho obhajobu založenou na tom, že pistoli na místo činu přinesl poškozený a že k výstřelu došlo v rámci sebeobrany při přetahování se o zbraň. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy plně prokázáno a zcela přiléhavá je i použitá právní kvalifikace. Prvoinstanční soud správně dospěl k závěru o premeditativní vraždě, což dostatečně a přesvědčivě odůvodnil v bodech 41.-45. odůvodnění rozsudku. Přiléhavě dodal, že vzít si doma zbraň, nabít ji a odjet s ní na místo pravděpodobného výskytu poškozeného, jistě bylo v silách myšlenkových pochodů obviněného, a to včetně následné realizace jeho záměru pistoli proti poškozenému použít. Meritorní rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
12. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření.
14. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
15. Vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli zjevně primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
16. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy reklamovanými vadami a zda tato pochybení zároveň zakládají existenci uplatněných dovolacích důvodů.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
19. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného M. F. a dospěl k závěru, že s označenými dovolacími důvody se buď míjejí nebo nemají potřebné věcné opodstatnění.
20. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty obviněného prakticky bezvýhradně kopírují jeho dřívější obhajobu, včetně té, která byla podrobně rozvedena v odůvodnění odvolání. Se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát ztotožňuje a v podrobnostech dovolatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí, především na podrobné a pečlivě zpracované odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
21. K té části dovolání, v níž obviněný naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již jen marginální význam, event. nemají význam žádný. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
22. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
23. Porušení žádné z výše zmíněných povinností obviněný soudům nižších stupňů reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Brojí de facto jen proti jejich negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému (a nutno předeslat že i věcně správnému) stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio – k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09. Takové výhrady samy o sobě nelze mít za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. U krajského soudu obviněný z nyní reklamovaných (údajně opomenutých) důkazů navrhl pouze opakování rekonstrukce činu za jeho osobní účasti. Stalo se tak v hlavním líčení dne 26. 3. 2025 (viz č. l. 765), přičemž téhož dne na konci jednání výslovně deklaroval, že jiné důkazní návrhy již nemá (č. l. 776). Zmíněný návrh na doplnění dokazování krajský soud stejného dne zamítl a své rozhodnutí poté ústně (viz č. l. 776) i písemně (viz bod 47. rozsudku) odůvodnil. Žádné další návrhy na doplnění dokazování pak již obviněný neměl, což vyplývá mj. z výslovného vyjádření jeho obhájkyně v hlavním líčení dne 28. 3. 2025 těsně před skončením dokazování, pronesením závěrečných řečí a vyhlášením rozsudku (viz č. l. 785). Požadavek obviněného na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství byl vznesen až v řízení o odvolání. Tento návrh, jakož i opakovaně uplatněný návrh na znovuprovedení rekonstrukce za osobní účasti obviněného, vrchní soud zamítl ve veřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2025 a i on své stanovisko odůvodnil jak ústně, tak i písemně (viz č. l. 836 spisu a bod 8. odůvodnění napadeného usnesení).
25. Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že oba citované „nové“ důkazní návrhy obviněný uplatnil s odůvodněním, že jsou nutné k tomu, aby byla prověřena jeho obhajoba, resp. jeho vlastní verze toho, jak se skutkový děj odehrál – že k výstřelu došlo náhodně ve chvíli, kdy se snažil poškozenému vzít zbraň z ruky a přetahovali se o ni. Dovolací senát však plně souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že za dané důkazní situace šlo v obou případech o důkazy nadbytečné. Doplnění dokazování v souladu s požadavky obviněného by zjevně nemohlo přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Po komplexním zhodnocení všech ostatních ve věci provedených důkazů totiž soudy nedošly k závěru, že by snad obviněným popsaný mechanismus vzniku zranění poškozeného nebyl objektivně možný, že takto se skutkový děj nemohl odehrát. Uzavřely, že (zjednodušeně řečeno) v dané souvislosti uvěřily „konkurující“ výpovědi poškozeného (svědecké výpovědi opakovaně podané po řádném zákonném poučení), jež korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi činu. Tyto další důkazy a zjištěné okolnosti současně jasně vyvrátily obhajobu obviněného, že zbraň na místo činu donesl poškozený, obviněný se mu ji jen pokusil ze strachu vzít a právě při tom došlo k náhodnému výstřelu. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že v důsledku neprovedení výše popsaných důkazů nemohla být potvrzena ani vyvrácena obhajovací verze dovolatele. Z odůvodnění napadených meritorních rozhodnutí jasně plyne, na základě čeho měly nižší soudy tuto verzi za bezpečně vyloučenou. Jednoduše shrnuto, i kdyby opakovaná rekonstrukce za účasti obviněného a doplněk znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství potvrdily to, v co obviněný doufá, tj. že jím uváděná verze mechanismu vzniku poranění poškozeného je „technicky“ možná, na rozhodnutí o jeho vině by to nic neměnilo.
26. Pokud dovolatel dále reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení nepodporuje žádným kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) pistoli na místo činu nepřinesl on, nýbrž naopak poškozený, on se mu ji ze strachu pokusil vzít a k výstřelu došlo náhodou, když se o zbraň přetahovali.
27. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho někdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z přímých i nepřímých důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
28. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby (nebo musí být alespoň výrazně zmírněna právní kvalifikace činu). Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
29. K podobné principiální nejistotě ovšem krajský soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní popěrnou obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností vrchní soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
30. Za daného stavu považuje dovolací soud za potřebné uvést již jen následující. Obhajovací verze obviněného byla těžko uvěřitelná sama o sobě – poškozený náhodně jel kolem něj na kole, začal mu nadávat a v ruce měl pistoli; aniž by s touto zbraní cokoli dělal, obviněný k němu „ze strachu“ přistoupil a uchopením za ruku se mu silou snažil zbraň vzít, přičemž došlo k náhodnému výstřelu. Aby vysvětlil své genetické stopy na zbrani, následně ještě doplnil, že po útěku poškozeného z místa zůstala zbraň ležet na zemi „rozpadlá na dva kusy“ (přičemž však ve skutečnosti náhodné oddělení zásobníku od těla zbraně při pádu na zem je podle odborného stanoviska opatřeného soudem prakticky vyloučené), on ji sebral a „dal dohromady“ (proč to udělal, už ovšem schopen vysvětlit není, zvlášť když tvrdí, že zbraním nerozumí a žádnou takovou nikdy neměl). Jak se mohla jeho DNA dostat na náboje v zásobníku a dokonce i na nábojnici, která zůstala po výstřelu na místě činu (když podle své výpovědi na náboje nesahal), není schopen vysvětlit vůbec. K tomu všemu navíc přistupují rozpory mezi jeho výpověďmi v přípravném řízení ve vazebním zasedání a v hlavním líčení.
31. Na druhé straně soudy správně nepřehlédly ani četné, více či méně podstatné, rozpory ve výpovědích poškozeného, míněno mezi jeho vyjádřeními v přípravném řízení a v hlavním líčení. S tímto zjištěním evidentně pracovaly a i tak dospěly k závěru o vině dovolatele. Zjevně vycházely z toho (je to výslovně zmíněno v bodě 11. odůvodnění rozsudku krajského soudu), že na verzi obviněného ani poškozeného, resp. na jejich subjektivní líčení průběhu skutkového děje, se nelze bez dalšího spolehnout, což znamená, že jejich výpovědi je třeba hodnotit zvlášť obezřetně, podrobit je hloubkové analýze a důsledně je porovnat s ostatními ve věci provedenými důkazy a objektivně zjištěnými skutečnostmi. To se také stalo a na základě toho se soudy nakonec bez pochybností přiklonily k verzi prezentované poškozeným, zatímco verzi obviněného odmítly (viz zejména body 11.-14. a 36.-40. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 11.-12. odůvodnění usnesení soudu vrchního). Byl učiněn jednoznačný závěr, že to byl obviněný, kdo zbraň na místo činu přinesl, kdo ji předtím nabil, kdo ji při konfliktu s poškozeným držel v ruce, kdo z ní vystřelil, kdo ji bezprostředně po činu ukryl a navíc se ještě později pokusil policisty, kteří zbraň na místě činu hledali, svést na „falešnou stopu“ tím, že označil úplně jiné místo, než kam ji ve skutečnosti odhodil. Logicky se přitom samozřejmě nabízí otázka, proč by měl obviněný po činu s pistolí vůbec manipulovat a dokonce ji ukrývat, pokud by šlo o zbraň poškozeného, kterou tento užil k útoku proti němu.
32. Jestliže obviněný ve svém dovolání „argumentuje“ tím, že při rozdílu ve výšce mezi ním a poškozeným mu pistoli ke spánku nemohl přiložit, aniž by se poškozený sklonil, což podle něj z důkazů nevyplývá, pak absolutně není jasné, na základě čeho takový závěr činí. Jakákoli bližší (skutečná) argumentace absentuje. Obecně přitom není pochyb, že uvedeného je schopen i podstatně nižší pachatel vůči podstatně vyšší oběti, pokud jednoduše zdvihne paži. Každopádně z hlediska celkového kontextu (viz výše) jistě nejde o tvrzení, kterým by bylo třeba se dále podrobněji zabývat. Jeho potenciál naplnit některý z dovolacích důvodů je nulový.
33. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve znovu stručně zopakovat obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Jsou-li výše rozvedená východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je zřejmé, že námitky obviněného pod daný dovolací důvod vesměs nespadají. Formálně sice brojil i proti právní kvalifikaci svého jednání jako pokusu vraždy a sám nabízel jinou, pro sebe mnohem příznivější, variantu hmotněprávního posouzení věci, nicméně i v tomto ohledu založil svou rétoriku primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní alternativní verze skutkového děje. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu vraždy ve stadiu pokusu. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny právního posouzení.
35. Pod dotčený dovolací důvod lze hraničně podřadit snad jen námitku, že obviněný při svých rozumových schopnostech, resp. mentální kapacitě (IQ 52), nebyl schopen spáchat trestný čin vraždy po předchozím uvážení, tedy naplnit znaky skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. I tato námitka má však ve své podstatě především skutkový základ, neboť vychází z tvrzení obhajoby, co bylo či nebylo v „silách“ obviněného promyslet, naplánovat a podle plánu pak provést. Každopádně soudy nižších stupňů se dostatečně věnovaly naplnění i tohoto znaku trestného činu. Dovolací senát s jejich závěry souhlasí a považuje za dostačující odkázat na příslušné pasáže odůvodnění meritorních rozhodnutí – viz body 16.-20., 42.-45. a zejména 21. rozsudku krajského soudu a bod 15. usnesení soudu vrchního. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by prokázaný skutkový děj (doma si vzal pistoli, nabil ji příslušným střelivem, vybral si místo, o němž věděl, že se tam poškozený bude pohybovat a současně tam nebudou jiní lidé a na poškozeného si tam počkal) byl natolik složitý, že by přesahoval jeho „mentální schopnosti“.
36. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný M. F. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí
37. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek