3 Tdo 867/2025-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 10 To 102/2025-104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 102/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 2. 2025, č. j. 9 T 102/2024-87, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení podle vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to jednak k trestu odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na 22 měsíců, jednak k trestu zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 28 měsíců. Přečinu se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v podvečerních hodinách dne 17. 11. 2024 řídil v XY osobní automobil Škoda Octavia Combi s alkoholemií 2,33 ‰.
2. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2025, č. j. 10 To 102/2025-104, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti němu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a i) tr. ř.
4. Prvostupňovému soudu vyčetl, že konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně a včas omluvil, a dokonce doložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Ohradil se proti tomu, že zmíněné potvrzení by bylo totéž, jaké předkládal již v minulosti, neboť nynější potvrzení o pracovní neschopnosti obsahovalo na rozdíl od toho dřívějšího jiné údaje – časy. Nižším soudům vyčetl, že tuto omluvu neakceptovaly. Odmítl, že by soudy mohly argumentovat tím, že z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nevyplývá, že nebyl schopen účastnit se hlavního líčení, neboť soud není lékař a není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav pacienta a jeho schopnost nebo neschopnost zúčastnit se hlavního líčení. Upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 743/2011 vztahující se k včasnosti omluvy a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08, které se týkalo práva žádat o odročení z důvodů na straně obhájce. Zmínil též rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 151/2024, které detekovalo obviněným blíže nespecifikované závažné procesní pochybení.
5. Další námitku obviněný vznesl proti přiměřenosti uloženého trestu. Upozornil, že prvostupňovému soudu zaslal své písemné prohlášení viny, což je forma, která pro tento zákonný institut zapovězena není. Toto jeho prohlášení však bylo soudy přehlíženo a nebylo zohledněno ani jako polehčující okolnost, pro kterou měl být ukládaný trest zásadním způsobem snížen.
6. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších stupňů a věc vrátil k prvostupňovému soudu.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou prezentoval již ve svém odvolání, s níž se druhostupňový soud náležitě vypořádal. Napadaný postup spočívající v konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ostatně řádně vysvětlil již prvostupňový soud. Nad rámec argumentace nižších soudů, s níž se ztotožnil, poukázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003, sp. zn. 3 Tdo 764/2013, sp. zn. 7 Tdo 722/2021 a sp. zn. 7 Tdo 90/2023, z nichž vyplývá, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě neprokazuje, že obviněný není schopen dostavit se k soudnímu jednání. Státní zástupce vyzdvihl, že obviněný musí svou omluvu z hlavního líčení doložit nikoliv potvrzením o své pracovní neschopnosti, nýbrž lékařskými zprávami, které je soud oprávněn sám posoudit a vyhodnotit, zda obviněnému bránily v účasti. Zdůraznil, že dovolatel v tehdejší své omluvě neuváděl, že by mu v účasti u hlavního líčení bránily nějaké konkrétní zdravotní obtíže, takové nakonec neuvedl ani nyní ve svém dovolání. Dovolání proto stran rozsahu těchto námitek shledal zjevně neopodstatněným.
8. K výhradám obviněného proti uloženému trestu státní zástupce poukázal na to, že dovolatel v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nenamítá, že by mu snad byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ale rozporuje pouze nepřiměřenou přísnost svého postihu. Takové námitky však nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím jak uplatněného, tak ani jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu. Výjimečně by přiměřenost trestu mohl dovolací soud posuzovat pouze tehdy, pokud by trest představoval porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí a jednalo by se o trest výjimečný svou nespravedlností. Dovolatel však v tomto směru žádnou námitku neuplatnil a nepřiměřenost spatřuje pouze v nezohlednění jeho „prohlášení viny“ coby polehčující okolnosti. Státní zástupce připomněl, že prohlášení viny nelze učinit korespondenčně, ale je nezbytné, aby se tak stalo osobně a ústně před soudem, který v rámci dialogu s obviněným musí ověřit dostatečnou míru informovanosti obviněného a jeho vůle prezentované v prohlášení viny. V tomto směru státní zástupce upozornil na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 a doplnil, že má-li mít poučení soudu vůči obviněnému prohlašujícímu vinu formu dialogu, pak je korespondenční forma vyloučena.
9. Uzavřel, že námitky obviněného ohledně jeho účasti u hlavního líčení jsou zjevně neopodstatněné a námitky proti uloženému trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním připomínek vznášených již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na tuto argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d a i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají těmto důvodům dovolání, a poté na vyhodnocení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
14. Námitky obviněného proti konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti lze podřazovat pod tento dovolací důvod. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Nižší soudy se možností konat hlavní líčení v nepřítomnosti dovolatele náležitě zabývaly, jejich úvahy jsou logické, přesvědčivé a srozumitelně vyjádřené. Nejvyšší soud se s nimi v plném rozsahu ztotožňuje a nad jejich rámec lze dodat snad jen následující.
15. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou poukazuje dovolatel, není na projednávanou trestní věc případná. Omluva obviněného nebyla shledána nedostačenou z hlediska její včasnosti (takže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 743/2011 se uplatní jen stěží) a omluva byla budována na podkladě pracovní neschopnosti obviněného, nikoliv jeho obhájce (takže ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08 na nyní řešenou věc nedopadá).
16. V obecné rovině stojí za zmínku, že otázka včasnosti a řádnosti omluvy obviněného z účasti u hlavního líčení je veskrze individuální a záleží vždy na konkrétních okolnostech jednotlivého případu, z nichž lze usuzovat na to, zda jde o reálnou překážku, anebo o obstrukční jednání. Při posouzení těchto diametrálně odlišných veličin pak hrají roli nejen důvody omluvy, ale i chronologie vzniku překážek na straně jedné a jejich avíza u soudů na straně druhé. Obě kategorie se přitom mohou navzájem prolínat, takže i reálné překážky oznámené takzvaně na poslední chvíli lze pokládat za obstrukci, stejně jako tomu může být u překážek oznámených sice s výrazným předstihem před termínem soudního roku, kdy však jde o překážky, které nemají reálný podklad.
17. V projednávaném případě jak prvostupňový, tak zejména odvolací soud velmi podrobně rozvedly časosled jednotlivých událostí, které ve svém souhrnu důvodně vyústily v závěr, že jednak se u obviněného nejednalo o reálnou překážku, která by mu bránila v účasti u soudního jednání a navíc, že tato překážka nebyla náležitým způsobem prvostupňovému soudu doložena. Vedle argumentace vyplývající z judikatury, na kterou přiléhavě poukázal intervenující státní zástupce, potvrzuje toto stanovisko paradoxně sám obviněný formulací své námitky, v níž poukazuje na to, že soud není lékař a není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav klienta a jeho schopnost nebo neschopnost účastnit se hlavního líčení. Jestliže totiž obviněný v rámci této výhrady sám deklaruje neschopnost soudu posoudit předmětnou otázku, pak tím spíše je nezbytné, aby odpověď na ni jednoznačně vyplývala z lékařských zpráv doložených obviněným. Obecně vzato si lze představit celou řadu zdravotních důvodů, pro které konkrétní jedinec nebude schopen výkonu práce, ovšem v běžném občanském životě bude schopen fungovat naprosto bezproblémově. Pracovní neschopnost sama o sobě tak bez uvedení konkrétních hmatatelných obtíží anebo alespoň diagnózy na základě, které si soud svede učinit obrázek o zdravotních těžkostech účastníka řízení, tak v zásadě nemá žádnou výpovědní hodnotu. A právě proto, že soud není lékař a není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav pacienta, je zapotřebí, aby lékařské zprávy osvědčující nemožnost účasti u soudního jednání vyznívaly dostatečně jednoznačně a přezkoumatelně obsahovaly údaj, pro jaké konkrétní medicínské překážky je participace účastníka řízení na soudním jednání vyloučena.
18. V řešené věci doklady předložené dovolatelem prvostupňovému soudu žádnou informaci v tomto ohledu neskýtaly. Vypovídaly jen o tom, že obviněný je od 15. 1. 2025 neschopen výkonu svého zaměstnání, popřípadě, že následně od 29. 1. 2025 měl povoleny každodenní vycházky v době od 15:00 do 17:00 hodin. Dopad změny zdravotního stavu do pracovní schopnosti pacienta závisí však vždy jednak na charakteru zdravotní změny a současně i na jeho pracovním zařazení. Lze si představit onemocnění či úrazy, které vždy zasáhnou do jakéhokoliv povolání pacienta a ruku v ruce s tím znemožňují i jeho účast u soudního jednání (například komatické stavy). Na druhé straně však bude celá řada zdravotních změn, které pacientovu pracovní neschopnost sice zasáhnou, ale v ostatních oblastech jeho života mu žádný handicap přivozovat nemusejí. Jestliže tedy obviněný sám zdůrazňuje, že soud není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav pacienta a jeho schopnost nebo neschopnost účastnit se soudního jednání, pak z logiky věci nemůže spravedlivě požadovat, aby soud fabuloval a z pouhé pracovní neschopnosti bez dalšího automaticky dovozoval, že pacient se nemůže účastnit soudního jednání.
19. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že i chronologie omluv a reakcí obviněného, respektive jeho obhajoby na odmítavý přístup prvostupňového soudu k nim svědčí o tom, že žádné reálné překážky dovolateli v účasti u hlavního líčení ve skutečnosti nebránily. O termínu hlavního líčení nařízeného na 28. 2. 2025 věděli obviněný od 31. 1. 2025 a jeho obhájce od 30. 1. 2025. S odstupem 21 dnů byla soudu prvního stupně doručena žádost obhajoby o odročení hlavního líčení z důvodu jarních prázdnin obhájcových dětí, což je událost, která je populaci známa s velkým předstihem několika měsíců až roku a sotva ji proto lze pokládat za natolik překvapivou, aby ji obhájce soudu avizoval až po 21 dnech poté, co se dozvěděl, že termín soudního roku je nařízen právě do tohoto období. Prvostupňový soud proto po právu bezodkladně (žádost byla doručena v pátek 21. 2. 2025 a soud na ni reagoval ihned v pondělí 24. 2. 2025) obhájci sdělil, že žádosti o odročení vyhovět nelze, toto vyrozumění obhájci doručil do datové schránky dne 24. 2. 2025, obhájce si však zmíněnou písemnost z datové schránky vyzvedl až 27. 2. 2025 v 9:08 hodin. Minutu poté obhájce požádal znovu o odročení hlavního líčení, tentokrát však pro nemoc obviněného, která měla trvat podle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti od 15. 1. 2025, popřípadě pokračovat v modifikaci umožňující vycházky od kontroly dne 29. 1. 2025. Jestliže by pravým důvodem žádosti o odročení hlavního líčení měla být pracovní neschopnost obviněného (což samo o sobě z výše rozvedených důvodů nepostačuje), pak se lze přinejmenším pozastavit nad tím, proč její přetrvávání obhajoba neoznámila prvostupňovému soudu hned počátkem února 2025 (kdy věděla, jak o nařízeném soudním jednání, tak o podmínkách pracovní neschopnosti – o vycházkách), ale stalo se tak až minutu poté, co prvostupňový soud obhájci avizoval, že jeho žádost o odročení z důvodu jeho dovolené nelze akceptovat. Popsané chronologické parametry tak více než naléhavě nasvědčují obstrukčnímu počínání. Uvedené však dovolací soud zmiňuje toliko na okraj, kdy primárním argumentem pro zjevnou neopodstatněnost této dovolací námitky je skutečnost, že omluva obviněného z hlavního líčení nebyla omluvou řádnou, jaká by náležitě osvědčovala překážky bránící mu v účasti u hlavního líčení.
IV./2. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
20. Tento dovolací důvod obviněný sice označil paragrafovým zněním, obsahově však k němu žádné námitky nesnesl. Jinak řečeno, obviněný netvrdí, že trest, jaký mu byl uložen, se pohybuje mimo trestní sazbu, ale vyjadřuje pouhou nespokojenost s tím, že v rámci zákonné trestní sazby mu byl uložen trest jiný, než jaký by si představoval. Takové výhrady nelze pod uvedený dovolací důvod vůbec podřazovat.
21. Mimo uvedený (ale i jakýkoliv jiný) dovolací důvod jsou i námitky obviněného, jimiž nižším soudům vyčítá, že nezohlednily některé polehčující okolnosti – konkrétně jeho quasi-prohlášení viny. I kdyby obviněnému bylo možno přitakat, že nižší soudy nezohlednily některé polehčující okolnosti, pak přezkumu dovolacím soudem by mohl podléhat pouze takový trest, který by byl natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. To však není situace projednávaného případu, takže i hypotetické opomenutí některých (polehčujících) okolností při ukládání trestu by pod žádný dovolací důvod nespadalo. V projednávaném případě navíc quasi-prohlášení viny či doznání obviněného těžko může představovat nějakou významnou polehčující okolnost, neboť jde o důsledek důkazní situace, v níž obviněný byl přistižen policejní hlídkou při řízení motorového vozidla a přílišný manévrovací prostor k jinému postoji neměl. Takže z tohoto hlediska hodnota jeho doznání je výrazně nižší než v případech, kde pachatel svým doznáním podstatně usnadní objasnění věci.
V. Způsob rozhodnutí
22. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné, a jednak výhrady, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
23. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů