3 Tdo 931/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podala obviněná L. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 8 To 33/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu se zčásti zrušují jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 8 To 33/2024, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 73 T 9/2023, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněné uložena povinnost, aby nahradila poškozenému A. S. na náhradě škody – ušlého zisku – částku ve výši 6.117,33 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 73 T 9/2023, v tomto výroku o náhradě škody.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 2 trestního řádu, s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu, se podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozený A. S. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 73 T 9/2023, byla obviněná L. G. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 17. 5. 2023 přišla okolo 03:00 hodin do bytu č. XY , v přízemí bytového domu v ulici XY, XY, kde bydlel poškozený A. S. se svým mladším bratrem, matkou a jejím přítelem L. P., s vysvětlením, že chce řešit jejich vzájemný vztah, který poškozený na základě původní iniciativy obžalované dne 14.

5. 2023 ukončil, přičemž s sebou měla kuchyňský nůž zn. Wűsthof, Classic Icon, celkové délky 33,5 cm, s délkou čepele 20 cm, který vzala tajně téhož dne u známých a schovala si ho do své kabelky, načež u domovních dveří poškozeného dlouze zvonila, až byla vpuštěna do bytu L. P., odešla do pokoje poškozeného, kde se ho snažila přemluvit, aby se k ní vrátil, ale když poškozený trval na tom, že vztah již ukončili a on se k ní vracet nechce, chtěla se mu pomstít, předstírala, že chce otevřít okno, vytáhla nůž z kabelky, stoupla si vedle postele nad poškozeného, který byl v tu chvíli v polosedu na posteli, a bez varování ho opakovaně za použití střední intenzity bodla nejprve do oblasti hlavy, kdy mu způsobila řeznou ránu v levé týlní krajině délky asi 5 cm s okolním krevním výronem a drobnou řeznou ránu v levé spánkové krajině délky asi 1 cm, a dále poté, co poškozený zjistil, že má obžalovaná v ruce nůž a začal se aktivně bránit a volat o pomoc, s útokem nepřestala a se slovy „Chcípni!“ se ho opakovaně snažila dále bodat, kdy poškozenému způsobila 2 bodné rány na zevní straně pravé paže délky asi 2 a 3 cm s bodným kanálem zasahujícím do hloubky asi 3 cm, dvě drobné bodné ranky na hřbetní straně levého předloktí délky 1,5 cm s bodným kanálem zasahujícím do hloubky asi 2 cm, bodnořeznou ránu na zevní straně pravého bérce délky 4 cm a s bodným kanálem s hloubkou 3 cm, kdy v dalším útoku na poškozeného jí zabránil L.

P., který do pokoje přiběhl poškozenému, který volal o pomoc, na pomoc, tento obžalovanou od poškozeného odtáhl tak, že se poškozenému podařilo z pokoje utéci, přičemž obžalovaná se stále se slovy: „Zemřeš!“ snažila za poškozeným dostat, následně se podařilo L. P. vytrhnout jí nůž z ruky, a když obžalovaná zjistila, že z pokoje do chodby bytu k poškozenému neprojde, pokusila se dostat z okna bytu ven na ulici, v čemž se jí zejména L. P. snažil zabránit, avšak toto se nepodařilo a obžalovaná vypadla z okna bytu ven na ulici, kde se však okamžitě zvedla a chtěla se dostat zpět do domu, v čemž jí zabránil mladší bratr poškozeného AAAAA (pseudonym), který na ulici čekal na příjezd Zdravotnické záchranné služby a Policie České republiky, tím že vběhl zpět do domu a těsně před obžalovanou zabouchl vchodové dveře od domu, načež obžalovaná vzala kámen ležící na ulici a rozbila skleněnou výplň vstupních dveří, čímž způsobila S.

V. J.

XY škodu na poškození skleněné výplně dveří ve výši 5.267 Kč, kdy popsané poranění poškozeného vedlo k omezení v obvyklém způsobu života po dobu dvou až tří týdnů v podobě dodržování klidového režimu a nutnosti při chůzi používat berle, a tohoto jednání se obžalovaná dopustila, přestože byla nejméně srozuměna s tím, že může poškozenému s ohledem na charakter bodnořezného nástroje, na intenzitu a lokaci, kam byl útok veden, způsobit smrtelné poranění, kdy bodnutím do končetin by mohla vzniknout poranění velkých cév či nervových svazků, bodnutím do jiných částí těla mohla zasáhnout životně důležité orgány, k čemuž nedošlo jen díky účinné obraně poškozeného a zásahu L.

P. proti velmi intenzivní snaze obžalované nadále útočit na poškozeného velkou silou za použití nože, tedy pouze vlivem okolností, které byly zcela nezávislé na vůli obžalované, přičemž v přímém důsledku popsaného jednání u poškozeného došlo vlivem stresové události po dobu několika týdnů k rozvoji znaků svědčících o reakci na silný stres, konkrétně byla ovlivněna jeho kvalita spánku, paměti, prožíval stav depersonalizace, flashbacky, kdy se v myšlenkách vracel do chvíle události, včetně prožívaného strachu o život, popisoval vyšší lekavost, obezřetnost, obavy o své nejbližší, pocity bezmoci.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému A. S. na náhradě škody – ušlého výdělku – částku ve výši 6.117,33 Kč.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému A. S. na náhradě nemajetkové újmy – bolestném – částku ve výši 27.278,28 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. S. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody – ušlého výdělku – na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 17.584 Kč.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna nahradit poškozenému S. V. J. XY škodu ve výši 526,70 Kč.

8. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého advokáta odvolání, které směřovala jak výroku o vině, výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, tak do výroku o uložení povinnosti nahradit poškozenému majetkovou škodu z titulu ušlého výdělku. Odvolání podalo také poškozené S. V. J. XY, a to do výroku jeho se týkajícího.

9. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 8 To 33/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1281–1287 spisu), v rámci něhož odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadá výrok o vině a výrok o povinnosti nahradit poškozenému ušlý výdělek. Namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a napadené rozhodnutí proto také spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítá, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to z důvodu absence příčinné souvislosti rozmyslu nebo předchozího uvážení ve vztahu ke spáchanému skutku. Poukazuje na to, že alternativa v její rozvaze o tom, že po rozhovoru s poškozeným podle jeho výsledku buď nožem zaútočí na sebe nebo na poškozeného, je nepřípustná. Dovolatelka poukazuje na to, že těsně před útokem proti poškozenému proběhl třicetiminutový rozhovor, o jehož obsahu panují spory, nicméně tento rozhovor přerušil kauzalitu mezi jejím případným rozmyslem ještě před příjezdem na místo činu, že na poškozeného zaútočí nožem, a tímto samotným útokem.

Před rozhovorem totiž nemohla jednoznačně zamýšlet, jak se po něm zachová, neboť nevěděla, jaký bude výsledek tohoto rozhovoru a jak se zachová poškozený. Nelze dospět k závěru, že by bez silného rozrušení v důsledku rozmluvy mezi ní a poškozeným, který označuje za tzv. poslední rozmluvu, došlo k útoku. V tomto směru odkazuje na odbornou literaturu. >1< Pokud nebyl prokázán obsah jejich rozhovoru, například audiozáznamem či výpovědí přímého svědka, což v projednávané věci být prokázáno ani nemohlo, existují důvodné pochybnosti o tom, zda právě až obsah předmětného rozhovoru u ní nepodnítil silnou emotivní reakci, že zaútočila proti poškozenému.

Tvrdí, že rozhodnutí zaútočit bylo zformulováno právě až po „poslední rozmluvě“ s poškozeným a bylo výsledkem proběhlého rozhovoru mezi nimi. Rozmluva mezi ní a poškozeným tak podle názoru dovolatelky přerušuje příčinnou souvislost mezi jejím rozmyslem zaútočit na poškozeného, s nímž měla podle závěrů nalézacího soudu vzít nůž v bytě přátel a odjet s ním do bydliště poškozeného, a útokem, který nastal po této rozmluvě. Zdůraznila, že nelze připustit žádné alternativy o zamýšleném následku pachatele.

Tento závěr lze podle dovolatelky při použití interpretační zásady a minori ad maius použít také ve vztahu k úvaze nalézacího soudu o její rozvaze. Podklad úvahy k právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku v podobě alternativy rozmyslu dovolatelky buď k útoku nožem proti sobě nebo k útoku nožem proti poškozenému je nepřípustný.

12. Dále dovolatelka namítá, že rozhodná skutková zjištění ve vztahu k rozmyslu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozmysl je spatřován též v okamžiku, kdy po skončení rozhovoru údajně přestala plakat a požádala poškozeného, aby otevřel okno. Toho času měla údajně využít k tomu, aby odlákala pozornost poškozeného, vytáhla nůž ze svého batohu a zaútočila na něj. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že poškozený okno neotevřel, což bylo prokázáno svědky.

Při útoku bylo v místnosti šero a bylo vidět postavy, nikoli detaily postav. Poškozený si však nevšiml, že by se dovolatelka shýbala nebo natahovala po svém batohu. Není také zřejmé, jak dlouhá doba uplynula od skončení rozhovoru do zahájení útoku. Skutkové závěry jsou v tomto ohledu v naprostém rozporu s provedenými důkazy. Existují tak pochybnosti v tom smyslu, že útok nožem byl bezprostředním následkem reakce na něco, co uvedl během rozhovoru poškozený dovolatelce. Nebyl však výsledkem rozvahy nebo předchozího uvážení.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Leblové a MUDr. Záhorské vyplynulo, že dovolatelka má sklony k tzv. afektivním raptům. To ostatně vyplývá i ze skutkových závěrů nalézacího soudu (viz odst. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právě i s ohledem na tento závěr znaleckého posudku a skutkový závěr nalézacího soudu existují důvodné pochybnosti, jež nebyly v nalézacím řízení vyloučeny, že právě jistá skutečnost plynoucí z rozhovoru mezi ní a poškozeným mohla vyvolat afektivní raptus, tedy mimořádně vystupňovaný afekt projevující se zvýšeným vztekem, zlostí a agresivitou.

Afektivní raptus je důsledkem psychicky extrémně náročných situací či úzkostného stavu. Touto extrémně náročnou situací mohlo být pro dovolatelku uvědomění si při rozhovoru s poškozeným, že partnerský vztah s poškozeným je pro ni definitivně ztracený. To mohlo vyvolat vztek coby silnou emocionální reakci, jež vedla k útoku na poškozeného.

13. Dále dovolatelka soudům vytkla, že náležitě nezdůraznily důkaz znaleckým posudkem PhDr. Slavomila Fischera, soudního znalce v oboru psychologie. Závěry soudu o rozporech tohoto znaleckého posudku se zákonnými náležitostmi zákona o znalcích označila za nezákonné. Uvedla, že podkladem byl znalecký posudek MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské, znalecký posudek MUDr. Čermákové a PhDr. Špičkové vypracovaný v předcházejícím občanském soudním řízení a vyšetření dovolatelky ve Vazební věznici Praha-Pankrác ze dne 18.

12. 2023. Obsahuje výčet jednotlivých metod vyšetření a jejich výsledky, jakož i obsah testu pro zjišťování kauzálních důsledků psychické deprivace a negativních událostí v průběhu dětství a dospívání (str. 12 posudku PhDr. Fischera), který je dokonce obsažen nad rámec zákonných požadavků. Jak nalézací, tak odvolací soud přehlédly, že obsahuje v části věnované vyšetření popis interpretace jednotlivých metod vyšetření (str. 14 posudku PhDr. Fischera), což měl být jeden z důvodů, proč byl soudy označen za nezákonný, resp. rozporný se zákonnými náležitostmi zákona o znalcích.

V tomto směru rovněž namítá, že požadavek na záznam klinického rozhovoru s posuzovanou osobou není náležitostí znaleckého posudku zakotvenou v zákoně o znalcích či prováděcí vyhlášce. Ani znalecký posudek MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské neobsahuje doslovný záznam klinického rozhovoru, přesto k němu soudy přihlédly. Znalecký posudek PhDr. Fischera je pak podle dovolatelky významným důkazem, neboť podle tohoto posudku mohla jednat pod vlivem silného hnutí mysli, resp. silného obtížně ovladatelného afektu, který byl důsledkem silné emocionální deprivace a diagnostikované smíšené poruchy emocí a chování, coby poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání.

Pokud by byly zohledněny závěry uvedeného posudku, musely by soudy dospět ke skutkovému závěru, že se jednání dopustila v silném rozrušení mysli, tedy v důsledku omluvitelného hnutí mysli, které je součástí skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku nebo trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Soudem tak byl pominut pro údajný rozpor se zákonem důležitý důkaz zásadního významu, přestože byl navrhován a nalézacím soudem i proveden.

Skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu proto též představují porušení základního ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

14. Obviněná rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy a nezohlednil její odvolací námitky bez náležitého odůvodnění. Za neprovedený navržený důkaz označila fotokopii záznamu o kontrolním měření zraku ze dne 1. 12. 2020, z něhož se podává, že má oční vadu, neboť trpí krátkozrakostí. Poukazuje na to, že je krátkozraká, má pět dioptrií a nebylo prokázáno (zejména svědeckými výpověďmi a videozáznamem z jejího zadržení), že by měla v době skutku nasazeny brýle nebo kontaktní čočky.

Útok na poškozeného proběhl v uzavřené místnosti okolo 3:00 hodin ráno, tedy v době hluboké noci, kdy nebylo v místnosti rozsvíceno. Byť nebyla úplná tma, neboť do místnosti pronikalo pouliční osvětlení, bylo šero. Stále tak existují důvodné pochybnosti o závěru, že mířila při svém útoku právě na hlavu poškozeného. S ohledem na oční vadu šlo spíše o necílený útok, neboť máchala nožem směrem, v němž tušila poškozeného, ale nevěděla, na kterou část těla konkrétně útočí. Proto vedla útok nožem směrem, kde viděla nebo jen tušila obrysy těla poškozeného.

Dovolatelka míní, že tuto eventualitu je třeba ověřit znalecky, neboť soud není v tomto směru odborně kompetentní. Vzhledem k existenci oční vady, jež byla navrženými důkazy prokázána, tedy existují důvodné pochybnosti o tom, zda skutečně jednala v úmyslu poškozeného usmrtit či pouze v úmyslu poškozeného napadnout a ublížit mu nožem na nespecifikovaných částech jeho těla. V této souvislosti zdůraznila, že její jednání mohlo být právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku nebo zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku.

15. Stran opomenutých důkazů obviněná odvolacímu soudu vytkla, že pominul navržený důkaz k otázce vlivu umělého přerušení těhotenství (interrupce), k němuž došlo pár týdnů před skutkem, na její psychický stav. Dne 4. 4. a 6. 4. 2023 totiž prodělala interrupci neplánovaného těhotenství, kdy otcem dítěte měl být poškozený. K útoku proti poškozenému došlo v období šesti týdnů po interrupci, přičemž vyjádřila přesvědčení, že uvedené mohlo mít vliv na její psychiku. Poukázala na několik incidentů vážících se k tomuto období, kdy se snažila sebepoškodit či napadnout jinou osobu, měla se pokusit o sebevraždu, byla hospitalizována na psychiatrické klinice a opakovaně zadržena zasahující hlídkou policie. Obviněná se domnívá, že se u ní mohl projevit postinterrupční syndrom, pro nějž je typická zvýšená agrese ženy vůči otci nenarozeného dítěte. Podle dovolatelky existují důvodné pochybnosti, zda její psychický stav nebyl v době útoku proti poškozenému ovlivněn prodělanou interrupcí a případným postinterrupčním (postabortivním) syndromem. V této souvislosti navrhla doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť znalecké posudky MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské se s touto skutečností nevypořádaly, resp. touto skutečností zásadního významu pro zhodnocení jejího psychického stavu v době útoku se vůbec nezabývaly a ve svých závěrech ji vůbec nezmiňují. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu přitom nebylo odvolacím soudem v napadeném rozsudku nijak odůvodněno. Pokud by bylo na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku zjištěno, že prodělaný potrat ovlivnil forenzně významně její psychický stav v době jednání, mohlo u ní dojít ke snížení příčetnosti nebo případně takový psychický stav mohl být zhodnocen jako silné rozrušení nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Odvolací soud k těmto návrhům nijak nepřihlédl, resp. odvolacím soudem nebyly provedeny navržené podstatné důkazy určující pro rozhodná skutková zjištění.

16. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná soudům dále vytkla, že výše náhrady škody poškozeného z ušlého výdělku byla vypočtena v rozporu s právními předpisy, a to konkrétně s ustanoveními § 353 a § 354 odst. 1 zákoníku práce. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce se totiž rozhodným obdobím rozumí předcházející kalendářní čtvrtletí před vznikem pracovní neschopnosti, tedy měsíce leden, únor a březen 2023. Nebyl však proveden důkaz, který by prokázal výši výdělku poškozeného v lednu 2023, neboť byly zvažovány tři měsíce předcházející době, kdy poškozený v důsledku zranění způsobených mu trestným činem nemohl dosahovat výdělku, tj. únor, březen a duben 2023. Závěr odvolacího soudu, že odchylka od správně vypočtené náhrady škody by byla minimální, nelze bez řádného zjištění učinit. Navíc má dovolatelka za to, že soud nemůže porušit zákonný předpis, který ukládá, jakým způsobem má být vypočtena náhrada ušlého zisku, byť odchylka může být nevýznamná.

17. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 8 To 33/2024-1236, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 73 T 9/2023-1161, a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání.

18. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 637/2024.

19. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky obviněné uplatněným dovolacím důvodům odpovídají. Stěžejní námitku obviněné, že nejednala s rozmyslem, ale v silné rozrušení v důsledku rozmluvy mezi ní a poškozeným, však označila za neopodstatněnou. Uvedla, že rozmysl představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného. Zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní nebo podrobné uvážení činu samotného, ani prvky jeho naplánování.

Má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Afekt a rozmysl si ale mohou konkurovat postupně, pokud jedna z okolností střídá druhou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015). Státní zástupkyně popsala jednání obviněné, jak je zachyceno ve skutkové větě rozsudku, kdy motivem byla msta obviněné za to, že se s ní poškozený rozešel. Bylo prokázáno, že nejednala v omluvitelném hnutí mysli, což vyplynulo z rozboru její osobnostní charakteristiky, která byla provedena jednak na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který vypracovaly znalkyně MUDr.

Leblová a PhDr. Záhorská, které u obviněné diagnostikovaly smíšenou poruchu osobnosti, a dále z výpovědí osob blízkých obviněné, které se vyjadřovaly k chování obviněné. Bylo tak prokázáno, že výhrůžky sebevraždou používala k přilákání pozornosti a k manipulaci okolím. Je třeba dementovat názor vyslovený v dovolání, že by obviněná navštívila poškozeného s tím, že hodlala buď spáchat sebevraždu nebo zabít poškozeného. K takovým skutkovým zjištěním soudy nedospěly, neboť na základě poznatků k její osobě dovodily, že chtěla vydírat poškozeného sebevraždou, což demonstruje i to, že před činem mu psala, že si sehnala heroin a má v úmyslu se jím předávkovat, pokud se k ní nevrátí.

Ve svém rozhodnutí výslovně soud uvedl, že verze obviněné o zamýšlené sebevraždě podřezáním nožem se nejeví jako logická a uvěřitelná. Je třeba zdůraznit, že chování obviněné v průběhu činu, včetně jejího chování po činu, neodpovídá ani afektivní nebo náhlé zkratové reakci. Nelze přisvědčit ani závěru, že by trpěla postabortivním syndromem, což je souhrnný název pro psychické příznaky a obtíže, které se mohou dostavit po prodělaném potratu. Z výpovědi poškozené jednoznačně vyplynulo, že když neplánovaně otěhotněla, dítě si nepřála, ze strany poškozeného k interrupci nebyla nucena, neboť ten ji naopak podpořil a na interrupci jí přispěl.

Navíc postinterrupční syndrom, pokud by jím obviněná trpěla, by se demonstroval určitými symptomy v její psychice, takže by byl nepochybně znalkyněmi u obviněné rozpoznán. Podle státní zástupkyně nelze přistoupit ani na verzi, že by obviněná díky své krátkozrakosti nevěděla, kam cílí útoky nožem. Bylo prokázáno, že se v době útoku zdržovala v těsné blízkosti poškozeného, o jehož pohybu měla detailní přehled.

Bylo zjištěno, že útočila cíleně střední silou a nůž pevně držela v dlani fixované zápěstím. Uvedené neodpovídá tomu, že by bezcílně máchala nožem. Bylo tedy vyvráceno, že by se obviněná dostala do stavu afektu jako potenciálně omluvitelného hnutí mysli ještě před zahájením útoku vůči poškozenému, neboť ani rozhovor s poškozeným ji do tohoto stavu nemohl přivést, což bylo rovněž svědecky prokázáno. Protože obviněná byla srozuměna s tím, že při útoku kuchyňským nožem může zasáhnout důležité orgány, je nezpochybnitelný i závěr soudu, že jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Úmysl je dostatečně zřejmý z prokázaných okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména pokud obviněná použila zbraň, o které věděla, že svojí povahou je způsobilá usmrtit a útok záměrně vedla proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.

20. Stran neprovedení navrhovaného znaleckého posudku PhDr. Fischera státní zástupkyně uvedla, že jmenovaný znalec překročil svoji odbornost, neboť se zabýval otázkami z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, protože hodnotil závěry dříve zpracovaných znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a vyjadřoval se i k otázkám zachování nebo vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněné v době činu. V této souvislosti soud důvodně poukázal na to, že znalec není ani klinickým psychologem, stejně tak jako na nepřezkoumatelnost jím předloženého znaleckého posudku. Stran opomenutých důkazů k prokázání oční vady a k otázce vlivu umělého přerušení těhotenství u dovolatelky bezprostředně před skutkem na její psychický stav státní zástupkyně připustila, že odvolací soud se s těmito návrhy výslovně nevypořádal, nicméně neměla k dispozici protokol o veřejném zasedání k ověření této skutečnosti. Z dodatku odvolání, v rámci něhož byl podle dovolatelky tento návrh vznesen, tato skutečnost nevyplývá. Státní zástupkyně připomněla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tedy takové, které jsou nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí věci. Nerespektování práva na spravedlivý proces je tedy založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně vedlo k závažnému deficitu z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V posuzované trestní věci však byl důkazní stav zjištěn řádně, a to včetně okolností ohledně možnosti vlivu postinterrupčního syndromu na psychiku obviněné, stejně tak jako skutečnost, že její útok byl cílený. Na důkazy, které navrhovala provést by proto bylo třeba nahlížet jako na důkazy nadbytečné, což je kategorie respektovaná i judikaturou Ústavního soudu. Ve věci nebylo možné zaznamenat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Soudy hodnotily důkazy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., vypořádaly se s obhajobou obviněné a svá skutková zjištění řádně zdůvodnily.

21. Důvodnost podle státní zástupkyně je třeba přiznat námitce nesprávného výpočtu náhrady škody poškozenému z titulu ušlého výdělku. Rozhodným obdobím, za které měla být vypočtena náhrada za ztrátu na výdělku, mělo být první kalendářní čtvrtletí roku 2023, jak uvádí ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce. Uvedená vada však s ohledem na rozsah náhrady za ztrátu na výdělku není nikterak zásadní, neboť se lze domnívat, že i v případě správného postupu by došlo k vypočtení obdobné částky. Uvedená vada by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněné a uvedená otázka není po právní stránce zásadního významu.

22. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

24. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 8 To 33/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou L. G. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

26. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

27. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

28. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatelka v projednávané věci. Obviněná totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

31. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněná nevznáší. Je však přesvědčena, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny jí navrhované důkazy, jednak lékařská zpráva k prokázání toho, že trpí oční vadou (krátkozrakostí), jednak důkaz k otázce vlivu prodělané interrupce na její psychický stav.

32. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

33. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

34. Obviněná v rámci hlavních líčeních konaných ve dnech 22. 1. 2024 (protokol na č. l. 1042–1078 spisu) a 23. 1. 2024 (č. l. 1082–1115 spisu) nevznesla žádné návrhy na doplnění dokazování. V rámci doplnění odvolání (č. l. 1206–1218 spisu) obhájce obviněné v bodě 20. poukázal na to, že teprve po vynesení rozsudku se mu dostalo informace o tom, že obviněná trpí krátkozrakostí. Tuto skutečnost uvedl s tím, že obviněná nemusela být dostatečně zrakově orientována a rány vedené na hlavu poškozeného tak byly spíše dílem náhody než předem cíleným útokem.

Dále uvedl Důkaz: fotokopie záznamu o kontrolním měření zraku z 1. 12. 2020, vystaveno Gemini oční optikou, s. r. o, se sídlem Františkánská 136, Uherské Hradiště, případně znalecký posudek nebo odborné vyjádření z oboru lékařství, odvětví oftalmologie. U bodu 29. doplnění odvolání je uvedeno Důkaz: kopie rukou psaného deníkového záznamu obžalované, kdy v předešlé části textu rozebírá sebevražedné sklony obviněné. V bodě 41. (a dále v bodech 45. a 49.) doplnění odvolání bylo poukázáno na to, že obviněná podstoupila interrupci, což mohlo mít vliv na její psychický stav, k čemuž podle obhajoby soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl.

Podle Nejvyššího soudu se z takové struktury textu nepodává ničeho v tom smyslu, že by bylo navrhováno doplnění dokazování, pouze, že z těchto podkladů je možno, případně by bylo možno ověřit závěry či hypotézy obhajoby uváděné v doplnění odvolání (krátkozrakost, sebevražedné úmysly – kopie založeny na č. l. 1217– 1218 spisu). Nebyl výslovně vznesen jakýkoli návrh na doplnění dokazování k posouzení otázky vlivu prodělané interrupce na psychický stav obviněné, toliko bylo soudu vyčítáno, že k této skutečnosti (tj. k prodělání interrupce) dostatečně nepřihlédl.

Doplnění znaleckého posudku v tomto směru nebylo navrhováno. Řádný návrh na doplnění dokazování byl soudu doručen až přípisem ze dne 22. 4. 2024 (založen na č. l. 1225–1226 spisu), kdy se jednalo o fotokopii výsledku vyšetření zraku ze dne 4. 9. 2021 (nahrazující tak k doplnění dovolání přiloženou kopii o provedeném vyšetření zraku ze dne 1. 12. 2020) a kopii zdravotního záznamu z ordinace MUDr. Aleny Březíkové, ošetřující dětské psychiatričky obviněné. V rámci veřejného zasedání konaného dne 24.

4. 2024 byly tyto návrhy krátkou cestou doručeny státnímu zástupci (protokol na č. l. 1229–1233 spisu). Podle § 263 odst. 6 tr. ř. bylo dokazování v tomto směru doplněno. Usnesením pak byl pro nadbytečnost zamítnut návrh na doplnění dokazování deníkem obviněné, tento postup byl krátce odůvodněn (viz protokol z veřejného zasedání). Navržené důkazy tedy byly provedeny, případně byly zamítnuty pro nadbytečnost.

35. Žádné důkazní návrhy (včetně doplnění znaleckých posudků) k otázce vlivu umělého přerušení těhotenství obviněné bezprostředně před skutkem nebyly obhajobou řádně vzneseny. Skutečnost, že se odvolací soud k zamítnutému návrhu na doplnění dokazování deníkovými zápisy obviněné výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil, kdy svůj postup zdůvodnil přímo v rámci veřejného zasedání, vadu opomenutých důkazů nezakládá. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný.

Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily. Ačkoli se může zdát odůvodnění odvolacího soudu poněkud strohé, s ohledem na jeho postup je zjevné, že se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy doplnění dokazování zcela zjevně nemělo jakýkoli vliv na skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil.

Je očividné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti.

36. Je třeba připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud doplnil dokazování podle své úvahy, zcela stejně se pak zachoval soud odvolací, přičemž jejich postupu nelze ničeho vytknout.

37. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

38. Námitky obviněné směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy, kdy dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi podávající se z jí učiněného hodnocení důkazů, a to i důkazů, které označila jako opomenuté (tj. soudy neprovedené) či jako soudy zcela nedostatečně vyhodnocené. Obviněná v podstatě nerozporuje události předmětné noci až do okamžiku, kdy proběhl rozhovor s poškozeným v jeho pokoji. Od tohoto okamžiku však je její verze skutkových událostí odlišná od té, ke které dospěly soudy v projednávané věci, přičemž namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o její vině.

39. Nejvyšší soud v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze odkázat zejména na body 1. až 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde soud prvního stupně podrobně rozvedl a popsal důkazní situaci, a body 19. až 41. rozsudku, kde tuto důkazní situaci vyhodnotil a vyvodil z ní příslušná skutková zjištění, která následně zastřešil odpovídající právní kvalifikací (body 42. až 49. rozsudku).

40. Obviněná námitku existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními v podstatě odvozuje ze závěru soudů, že jednala s rozmyslem. V tomto směru napadá některé skutkové závěry, které podle soudů o jednání s rozmyslem vypovídají. Zaprvé rozporuje, že by z provedeného dokazování mohl být učiněn závěr, že k odlákání pozornosti poškozeného chtěla využít moment, kdy požádala, zda může otevřít okno. Uvádí, že z provedeného dokazování, zejména výpovědí svědků (P.

S. a L. P.) se podává, že okno bylo ve chvíli, kdy vběhli do pokoje, zavřené. Je možno uvést, že ze skutkové věty rozsudku či z jeho odůvodnění se nepodává, že by poškozený či obviněná okno otevřeli, tedy, že by okno bylo v době útoku otevřené, ale pouze to, že obviněná předstírala, že chce okno otevřít, aby odlákala pozornost poškozeného. Tato skutečnost se podává především z výpovědi samotného poškozeného, který popsal, že k otevření okna by musel obviněné asistovat, neboť je umístěno tak, že z místa na posteli, kde se v danou chvíli nacházela, by na něj nedosáhla.

Obviněná byla přitom s pokojem poškozeného dobře seznámena, neboť v něm byla mnohokrát předtím. Výpověď poškozeného byla soudy shledána věrohodnou, a soudy z ní tedy při stabilizaci skutkového stavu vycházely. Zcela prokazatelně pak došlo k otevření okna během doby, kdy se v pokoji nacházela obviněná a svědek L. P., neboť k tomu se oba vyjádřili v podstatě shodně, a o tom, že okno bylo následně otevřeno, svědčí i fakt, že jím obviněná opustila pokoj („vyskočila ven“). Skutečnost, že obviněná měla u sebe nůž (v batohu, který si přinesla), nebyla rozporována ani samotnou obviněnou, je proto poněkud matoucí její vyjádření uvedené v dovolání, že „z provedeného dokazování nevyplynulo, že by si dovolatelka opatřila nůž v mezidobí od skončení rozhovoru, kdy požádala o otevření okna do zahájení útoku“.

Kde přesně se nacházel batoh, v němž si obviněná dle vlastní výpovědi přinesla nůž, není nijak rozhodující. Zda udělala jeden či více pohybů, aby se nože zmocnila a zaútočila na poškozeného, není rovněž nijak stěžejní. Zcela prokazatelně se musel poškožený nacházet v blízkosti místa, kde k útoku došlo, tedy v blízkosti postele, přičemž sama obviněná vypověděla, že nůž odcizila z domácnosti svých přátel těsně předtím, než se vydala k bydlišti poškozeného, a uschovala ho v batohu, který si do bytu poškozeného přinesla.

O tom, že byl nůž odcizen, vypovídali svědci s občanskými jmény J. S a N. K. O tom, že byl nůž k útoku na poškozeného použit, není žádných pochyb. Skutečnost, že si poškozený nevšiml, že by se obviněná natahovala k batohu či se shýbala, vypovídá o tom, že svou pozornost soustředil jinam (poškozený vypověděl, že chtěl obviněné pomoci otevřít okno, a na to zaměřil svou pozornost). Jeho soustředěnost a pozornost byly rovněž objektivně narušeny tím, že bylo kolem 3:30 hodin ráno (poškozený byl dle svých slov již hodně unavený a ospalý) a zcela pochopitelně žádný útok ze strany obviněné nečekal, tedy jí nevěnoval zvýšenou pozornost, resp. tomu, jaké pohyby v konkrétní chvíli dělala.

Podle obviněné rovněž nebylo provedeným dokazováním postaveno najisto, jak dlouhá doba uplynula od skončení rozhovoru do zahájení útoku. Z výpovědi poškozeného se podává, že obviněná přestala v jednu chvíli plakat, načež požádala o to, zda může otevřít okno. Tedy zcela zjevně k útoku na jeho osobu došlo v bezprostřední časové návaznosti na rozhovor mezi ním a obviněnou. Nejvyšší soud v uvedených závěrech žádné rozpory nespatřuje.

41. Zadruhé obviněná rozporuje skutkové závěry týkající se jejího psychického stavu v době spáchání skutku, kdy uvádí, že z provedeného dokazování vyplývá, že jednala v důsledku emocionální reakce, což zpochybňuje závěry soudů o tom, že jednala s rozmyslem. V tomto směru namítá, že ze znaleckého posudku MUDr. Leblové a MUDr. Záhorské vyplývá, že má sklony k tzv. afektivním raptům, což jsou mimořádně vystupňované afekty projevující se zvýšeným vztekem, zlostí a agresivitou. Má za to, že rozhovor s poškozeným, něco, co řekl, vyvolalo v její osobě natolik silnou emocionální reakci (intenzivní afekt), že na poškozeného zaútočila.

Tento závěr se podle dovolatelky podává i ze znaleckého posudku PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D., MBA, znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, jehož nezohlednění při zjišťování skutkového stavu označuje za protiprávní. Je možno uvést, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování stran duševního stavu obviněné v době spáchání činu, neboť se jednalo o zjištění zcela zásadní. Byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr.

Leblové a PhDr. Záhorské, k návrhu obhajoby byl proveden znalecký posudek PhDr. Fischera. Byly rovněž provedeny lékařské zprávy (např. Psychiatrické nemocnice v Kroměříži z roku 2018, Psychiatrické kliny VFN v Praze z dubna a května 2023), znalecký posudek z pedopsychiatrie a psychologie ze dne 3. 2. 2019, byl vyslechnut poškozený i další svědci, kteří vypovídali o incidentech a chování obviněné (např. matka obviněné svědkyně B. G., bývalý přítel obviněné svědek P. P.), byly rovněž provedeny záznamy o zadržení obviněné hlídkou PČR.

Soud prvního stupně tedy uvedené otázce věnoval náležitou pozornost. Pokud jde o námitky, v rámci nichž obviněná brojí proti závěru soudu, že znalecký posudek PhDr. Fischera je nepřezkoumatelný, je třeba nejprve uvést, že PhDr. Fischer je znalcem v oboru školství a kultura, odvětví psychologie a může se tedy znalecky vyjadřovat pouze k otázkám spadajícími do oblasti své odbornosti. Ačkoli má PhDr. Fischer letitou praxi ve svém oboru, není klinickým psychologem, a rozhodně není psychiatrem. Soud prvního stupně v bodě 16.

odůvodnění rozsudku uvedl, že je neakceptovatelným, aby se PhDr. Fischer jako znalec z odvětví psychologie vyjadřoval k závěrům spadajícím do odvětví psychiatrie, hodnotil dříve zpracované znalecké posudky z odvětví psychiatrie, posuzoval zdravotní dokumentaci, vyjadřoval se k psychiatrickým diagnózám a ochranným opatřením a odpovídal na otázku zachování či vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněné v době činu. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Obviněná v rámci dovolání zcela přehlíží, že PhDr.

Fischer neadekvátně překračuje mantinely své specializace, což je v rozporu s ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“) („Znalec je povinen vykonávat znaleckou činnost pouze v oboru a odvětví a případně specializaci, pro které má oprávnění vykonávat znaleckou činnost“). Závěry PhDr.

Fischera týkající se otázky, zda byly ovládací schopnosti obviněné v době spáchání činu vymizelé či omezené, tedy zda jednala v afektu, nespadají do jeho znalecké kompetence, a nelze je tedy jakkoli hodnotit. Odkaz obviněné na tyto závěry je tedy zcela nepřípadný. Skutečnost, že jím vypracovaný znalecký posudek pak postrádá některé náležitosti zákona o znalcích, je rovněž nesporná. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že ve znaleckém posudku nejsou dostatečně vymezeny podklady, z nichž znalec vycházel.

Zejména je zcela nedostatečná část týkající se podkladových materiálů, kdy nejsou označeny konkrétní části trestního spisu či konkretizovány další materiály, např. chybí přesné označení znaleckých posudků a konkrétní části, k nimž se znalec vyjadřuje, kdy jsou toliko citovány některé pasáže, a to bez bližšího kontextu. Není tedy možno dospět k závěru, že znalec měl k dispozici veškerý potřebný materiál. Obecné tvrzení, že co bylo podkladem, je jaksi zřejmé z obsahu posudku, je nepřijatelné. Uvádí-li obviněná, že PhDr.

Fischerem vypracovaný znalecký posudek obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, jak jsou uvedeny v ustanovení § 28 zákona o znalcích, kdy záznam klinického rozhovoru není obligatorní náležitostí a na str. 14 uvedené výsledky vyšetření zahrnují i soudem požadovanou intepretaci výsledků jednotlivých metod, je třeba uvést, že ustanovení § 28 zákona o znalcích je obecným předpisem, který se vztahuje na všechny znalecké posudky. Nicméně každý obor a odvětví mají svá specifika, což platí dvojnásob, jedná-li se o znalecké posudky vypracované pro účely orgánů činných v trestním řízení.

Zákon o znalcích v ustanovení § 28 odst. 5 jasně stanovuje, že: „Znalecký posudek musí být kromě odůvodněných případů zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví.“ Za zcela nepodložené je nutno vyhodnotit námitky obviněné, že znalecký posudek PhDr. Fischera, byť byl proveden, nebyl zohledněn, resp. k němu nebylo přihlédnuto při hodnocení skutkového stavu věci. Soud prvního stupně znalce PhDr. Fischera vyslechl v rámci hlavního líčení dne 23. 1. 2024 (č. l. 1082–1115 spisu), kdy byly rovněž vyslechnuty znalkyně MUDr.

Leblová a PhDr. Záhorská, přičemž bylo znalcům umožněno se vyjádřit nejen ke svým vlastním závěrům, ale tyto vzájemně konfrontovat. Pokud se znalec PhDr. Fischer vyjadřoval k otázkám spadajícím do odvětví psychologie, byly jeho závěry konfrontovány se závěry znalkyň a byly řádně vyhodnoceny, jak se podává z bodu 17. odůvodnění rozsudku (str. 30). Soud prvního stupně v bodě 24. odůvodnění rozsudku pak uvedl, že „znalec nebyl schopen své závěry přesvědčivě zdůvodnit“. Je však očividné, že znalec PhDr.

Fischer překročil v mnoha svých závěrech meze své odbornosti, přičemž k těmto závěrům není možno přihlížet.

42. Soud prvního stupně tedy při posuzování duševního stavu obviněné v době spáchání činu vycházel především z posudku znalkyň MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské, přihlédl však i k dalším provedeným důkazům, jak uvedeno výše, kdy své závěry shrnul zejména v bodech 21. až 28. odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně konstatoval, že v žádné lékařské zprávě, které byly soudu předloženy, není uvedeno, že by obviněná trpěla duševním onemocněním v pravém slova smyslu, tedy psychózou. V psychiatrické nemocnici v Kroměříži u ní byla diagnostikována smíšená porucha chování a emocí.

Několikrát je v lékařských zprávách zmiňována hraniční porucha osobnosti a opakovaně je uzavřeno, že obviněná trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti (bod 23. odůvodnění rozsudku). Tyto závěry zcela korespondují s konstatováním znalkyň MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské, že obviněná „není vážně duševně nemocná, trpí smíšenou poruchou osobnosti, což není forenzně významná duševní porucha. Rozpoznávací ani ovládací schopnosti nebyly významně zasaženy. Jednání vnímají jako plánované plně v intencích osobnosti a jejího vnímání“ (bod 17.

odůvodnění rozsudku). V bodě 29. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že věrohodnost obviněné je snížená a její výpověď účelová. V uvedeném bodě se rovněž vyjadřuje ke skutečnosti, že obviněná prodělala několik týdnů před incidentem interrupci, kdy bylo provedeným dokazováním vyvráceno tvrzení obviněné, že k této byla poškozeným nucena, přičemž ze záznamů komunikace mezi ní a poškozeným jasně vyplývá, že poškozený ji plně podpořil, do ničeho ji nenutil a obviněná byla rozhodnuta interrupci podstoupit zcela ze své vlastní vůle a neuvažovala o jiném způsobu řešení své gravidity.

Soud prvního stupně dále v bodech 30. až 41. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že bylo provedeným dokazováním vyvráceno tvrzení obviněné, že jednala v patickém afektu a že trpí amnézií. Vycházel vedle znaleckého posudku MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské a výpovědi poškozeného z kamerového záznamu PČR pořízeném při zatčení obviněné, výpovědí svědků (L. P., AAAAA, P. S., N. K.), a poměrně obsáhlých záznamů komunikace zachycené po činu v mobilním telefonu obviněné (se svědkem jménem N.

K., s profilem s názvem „XY“, jejím otcem, spolubydlícími) či jejích aktivit na sociálních sítích. V bodě 35. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že „z dokazování nevyplynulo, že by kdykoliv nastal moment, kdy by obžalovaná s překvapením nebo šokem zjistila, že udělala něco, co nechtěla. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že se obžalovaná náhle „probrala“ z nějakého stavu, kdy o sobě nevěděla. Žádné známky zmatenosti, žádné známky lítosti nad činem“. V bodě 36. odůvodnění rozsudku pak uzavírá, že „uvedené zcela koresponduje se závěry znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie, podle kterého ovládací a rozpoznávací schopnosti obžalované nebyly forenzně významně snížené.

Znalkyně rovněž odmítly tvrzení o amnézii, konstatovaly, že chování obžalované v průběhu činu, reakce a popis události v následném kontaktu při a po události, neodpovídají jakékoliv formě afektivní či náhlé zkratové reakce. S tím se soud ztotožňuje.“

43. Lze uzavřít, že přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

44. Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

45. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

46. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

47. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

48. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu s rozmyslem. Obviněná namítá, že nejednala s rozmyslem, ale v silném rozrušení v důsledku rozmluvy mezi ní a poškozeným, přičemž právě v důsledku tohoto rozhovoru a jejího silného rozrušení z něj vzešlého došlo k útoku, tedy, že rozmluva s poškozeným přerušila příčinnou souvislost mezi jejím rozmyslem zaútočit na poškozeného a útokem, který nastal po této rozmluvě. Obviněná je proto přesvědčena, že její jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Pokud by však Nejvyšší soud přijal, že s ohledem na svoji krátkozrakost nevěděla, kam při útoku na poškozeného míří, případně, že její psychický stav byl v době činu významnou měrou ovlivněn tím, že podstoupila umělé přerušení těhotenství, pak dává ke zvážení, zda její jednání nebylo třeba kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

49. Zločinu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

50. Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

51. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu.

Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl.

Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.

52. Dle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněná poté, co se rozešla s poškozeným A. S., avšak svůj postoj k rozchodu přehodnotila, nejdříve odcizila v bytě svých přátel kuchyňský nůž délky 33,5 cm s délkou čepele 20 cm, který uschovala ve svém batohu, a v 03:00 hodin přišla do bytu, kde poškozený bydlel se svou matkou P. S., jejím přítelem L. P. a mladším bratrem AAAAA, zazvonila, a poté, co byla vpuštěna do bytu, odešla za poškozeným do jeho pokoje, kde se jej snažila přemluvit, aby se k ní vrátil a ve vztahu s ní pokračoval, což se jí však nepodařilo, neboť poškozený trval na ukončení vztahu, takže vedena úmyslem pomstít se mu předstírala, že chce otevřít okno, čímž odlákala jeho pozornost, neboť jí s tímto úkonem chtěl pomoci, vytáhla nůž a poškozeného bez jakéhokoli varování střední intenzitou začala bodat, a to nejprve do oblasti hlavy, přičemž u toho volala „chcípni“ a opakovaně se snažila jej bodat, takže poškozenému způsobila dvě bodné rány na pravé paži a bodnořeznou ránu na straně pravého bérce, kdy v dalším jednání jí zabránil L. P., který do pokoje vběhl poté, co začal poškozený volat o pomoc. Poškozenému se podařilo z pokoje utéct, a navzdory tomu, že jí v tom L. P. bránil, i nadále se snažila za poškozeným dostat, kdy svou snahu doprovázela výhrůžkami „zemřeš“ směrem k poškozenému, a když si uvědomila, že přes L. P. neprojde, z bytu ven se dostala otevřeným oknem, načež se hned snažila vrátit hlavním vchodem zpět do domu, v čemž jí ale bylo zabráněno AAAAA, kterému se podařilo zavřít vstupní dveře domu, obviněná však svoji agresivitu v daný moment obrátila tímto směrem a kamenem rozbila skleněnou výplň vstupních dveří. Motivem jednání obviněné přitom byla msta za to, že poškozený trval i nadále na ukončení vztahu.

53. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 30. až 41., kde soud podrobně vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněná nejednala v náhlém hnutí mysli, zejména afektu nebo podobném stavu, a na body 45. až 48., kde zdůvodnil závěr, že obviněná jednala s rozmyslem. Poukázal na to, že během rozhovoru s poškozeným nezazněly žádné zásadní nové informace, a přestože poškozený na jejich rozchodu trval, k obviněné se choval vstřícně, pustil ji k sobě do postele, a dokonce ji objímal a utěšoval, když plakala. Poškozený vypověděl, že v určitý okamžik u ní ustaly všechny projevy emocí, přestala plakat a zeptala se, zda mohou otevřít okno, a když se na posteli posadil, aby jí pomohl, zaútočila na něj nožem, u čehož křičela „chcípni“. I poté, co se do incidentu vložil svědek L. P., vůči poškozenému směřovala další výhrůžky smrtí a poté, co vylezla oknem, se snažila vrátit se za ním do bytu. Rozhodně nelze mít za to, že za dané situace by výhrůžky obviněné byly jen jakýmsi ventilem pro její emoce.

54. I kdyby soud připustil, že by sdělení poškozeného, že na ukončení vztahu trvá či že je šťastný s jinou ženou, měla na psychiku obviněné takový dopad, že následně na poškozeného zaútočí kuchyňským nožem, stále platí, že na jednání obviněné je nutno nahlížet v jeho celistvosti. Nelze izolovat jednotlivé dílčí momenty. Obviněná si v den předcházející útoku vyhledávala na internetu různé informace o tom, jak spáchat sebevraždu, jak zabít člověka („how to kill a person“). V otázce, zda obviněná chtěla ukončit svůj život před poškozeným, se znalkyně shodly, a tomu odpovídají i výpovědi svědků, že obviněná výhrůžky sebevraždou používala k přilákání pozornosti a k manipulaci okolím.

Ačkoli obviněná trvá na tom, že její vůle ukončit svůj život byla reálná, její jednání a chování o ničem takovém nevypovídá. Před činem psala poškozenému, že si sehnala tzv. zlatou dávku heroinu a má v úmyslu se touto předávkovat, pokud se k ní poškozený nevrátí. To vypovídá o psychickém nátlaku na poškozeného, aby přehodnotil svůj postoj k rozchodu, nikoli o reálné touze ukončit svůj život. Soud prvního stupně uvedl, že „obžalovaná si skutečně chtěla s poškozeným promluvit a ideálně ho přesvědčit, aby s ní obnovil partnerský vztah.

Pro případ, že by se jí to nepovedlo, zvažovala variantu, že si před ním nějakým způsobem ublíží, nebo na něj zaútočí“ (bod 45. odůvodnění rozsudku). Jak uvedeno výše v bodě 51. tohoto usnesení, rozmysl představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, kdy v mysli pachatele je možnost usmrcení reálná, nicméně není vyžadováno detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování. Z provedeného dokazování se podává, že obviněná s eventualitou, že na poškozeného nožem zaútočí počítala, byť se nejeví, že by měla nějaký jasný plán.

Prokazatelně se v noci rozhodla, že si chce promluvit s poškozeným, vzala si s sebou na tuto schůzku kuchyňský nůž s délkou čepele 20 cm, který za tímto účelem odcizila z bytu svých přátel, kterým rovněž lhala o tom, kam jde.

55. Je namístě připomenout, že u zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2016). Afekt a rozmysl nicméně mohou existovat vedle sebe. Nelze opomenout ani velmi alarmující chování a jednání obviněné těsně po činu, o němž vypovídal zejména kamerový záznam zasahující policejní hlídky. Obviněná jednala klidně, nepůsobila zmateně či výrazně rozrušeně, mluvila klidným hlasem. K hlídce přišla sama s tím, že se nechá odvést, k dotazům policistů uvedla, že napadla svého přítele, že to udělala nožem, a ten jí sebral otec poškozeného.

Jako vysvětlení uvedla, že se s ní přítel rozešel. Byla si tedy plně vědoma toho, co udělala, jak se incident odehrál. I to vypovídá o tom, že obviněná si svůj čin uvědomovala a tento si zapamatovala, přičemž provedeným dokazováním byla vyvrácena tvrzení obviněné o amnézii (viz bod 42. výše tohoto usnesení). Obviněná byla rovněž dobře orientována v čase a místě, věděla, na jaký zvonek má hlídka zvonit, kde zanechala svoje věci. Ze záznamu je zjevné, že se obviněná chová pragmaticky, kdy se ptá, zda si může vzít své věci, žádá o pomoc s jejich nalezením a ujišťuje se, že má mobilní telefon.

O stav poškozeného se nezajímá, směrem k němu však klidným hlasem pronáší: „Nemáš se se mnou rozcházet“. Je možno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že obviněná „útok považuje za adekvátní mstu za domnělou křivdu, které se na ní měl poškozený dopustit tím, že se s ní rozešel“ (bod 34. odůvodnění rozsudku). Ostatně obviněná se opakovaně v tomto smyslu vyjádřila, ať už se jednalo o svědka L. P., zasahující policisty či textové zprávy zasílané jejímu okolí. V projednávané věci nic nevypovídá o tom, že by se obviněná kdykoli od chvíle, kdy zazvonila na poškozeného, do momentu, kdy dorazila policejní hlídka, nacházela ve stavu, kdy by takříkajíc o sobě nevěděla.

Soud prvního stupně konstatoval, že obviněná v náhlém pohnutí mysli nejednala. „Pokud u ní byl afekt v nějaké části jednání přítomen, tak k tomu došlo v průběhu útoku, a jak uvedly znalkyně, jedná se o běžnou reakci lidské psychiky na zahájení vážné brachiální agrese. Na závěr o spáchání skutku s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku tato možnost nemá vliv“ (bod 47. odůvodnění rozsudku).

56. Jednání obviněné po jejím zatčení pak signalizuje, že se nejspíše zpočátku domnívala, že celý incident bude posuzován podobně jako jiné předešlé incidenty, kdy byla z důvodů narušení psychického stavu předána do rukou odborníků (lékařů). Po činu se obviněná stavěla do role nepochopené a trpící osoby zasluhující soucit a zvláštní péči, která neustále volá o pomoc, které se jí v podobě, kterou si představuje, nedostává (viz SMS zprávy psané matce poškozeného jen pár hodin po incidentu). Je zjevné, že její stav má pro ni přednost před vším ostatním, svá selhání a jednání dává za vinu ostatním, svému okolí, které jí dostatečně nevychází vstříc, nechová se podle jejích představ a požadavků.

Z komunikace, kterou obviněná následně vedla se svědkem N. K. a s osobou s profilem „XY“, se podává, že obviněná neměla problém o incidentu mluvit, kdy svědkovi N. K. sdělila, že chtěla zabít sebe, ale chtěla, aby poškozený odešel s ní, což jasně indikuje, že měla v úmyslu poškozenému ublížit. Osobě s profilem „XY“ pak sdělila, že by byla upřímně raději, kdyby poškozený zemřel, jelikož pak by bylo vše jednodušší. S osobou za tímto profilem pak obviněná vcelku pragmaticky probírala, jakou verzi událostí orgánům činným v trestním řízení sdělit, aby nešla do vězení.

V den incidentu dokonce neváhala napsat na instagramový profil tábora, kde poškozený působil jako vedoucí, že to byl poškozený, kdo pobodal ji s tím, zda by bylo možné ho z tábora odhlásit. I spolubydlícím o incidentu píše v podobě, aby to vypadalo, že obětí byla i ona sama, kdy neváhá incident zmínit při hádce se svědkyní B. G., že měla raději pobodat ji. Takové jednání je velmi alarmující a vypovídá o zcela egoistickém a manipulativním jednání.

57. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit námitce obviněné, že jednala v silném rozrušení, neboť její psychický stav byl ovlivněn tím, že podstoupila interrupci. Jak rozvedeno výše v bodě 42. tohoto usnesení, obviněná nebyla nikým k zákroku nucena, když tento byl jejím rozhodnutím, přičemž sama v rámci konverzace s poškozeným a svými přáteli uváděla, že se naopak obávala, že by jí poškozený mohl tento krok rozmlouvat. Navíc tzv. postinterrupční syndrom (PAS), což je souhrnný název pro psychické příznaky a obtíže, které se mohou dostavit po prodělaném potratu, by se u obviněné projevoval určitými symptomy, které by byly nepochybně znalkyněmi zachyceny. Za vyvrácené je třeba shledat i námitky, že v důsledku její krátkozrakosti nebyl útok na hlavu poškozeného veden záměrně, ale byl spíše náhodou, neboť v podstatě pouze bezcílně máchala nožem. Zaprvé její jednání tomuto neodpovídá, neboť útočila střední silou a nůž přitom držela pevně v dlani, útok doprovázela jednoznačným slovním vyjádřením „chcípni“, zadruhé v pokoji nebyla úplná tma, neboť do pokoje pronikalo světlo z pouličního osvětlení, obviněná se nacházela v bezprostřední blízkosti poškozeného (na stejné posteli jen pár desítek centimetrů od něho) a o jeho pohybu tak měla naprostý přehled. Navíc se v pokoji pohybovala už téměř 30 minut, přičemž je obecně známou skutečností, že zrak se postupně šeru přizpůsobí.

58. Námitkám obviněné tedy nelze přisvědčit. Popis skutku tak, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku, zcela odpovídá užité právní kvalifikaci jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

59. Nejvyšší soud nicméně přiznal v souladu s vyjádřením státní zástupkyně opodstatněnost námitce týkající se nesprávného výpočtu výše náhrady škody poškozenému z titulu ušlého výdělku, neboť byla vypočtena v rozporu s právními předpisy, konkrétně s ustanovením § 354 odst. 1 zákoníku práce, který stanovuje tzv. rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku. Soud poškozenému A. S. přiznal částku ve výši 6.117,33 Kč na základě předložení výplatních pásek za období tří měsíců předcházejících době, kdy v důsledku zranění způsobených obviněnou nemohl dosahovat výdělku, tedy na období únor, březen a duben 2023. Rozhodným obdobím, za které měla být vypočtena náhrada za ztrátu na výdělku však mělo být podle ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce první kalendářní čtvrtletí roku 2023, tedy měsíce leden, únor a březen 2023.

60. U poškozeného se jednalo o ušlý výdělek z dohody o práci konané mimo pracovní poměr. U těchto dohod se při zjišťování výdělku postupuje stejně jako u zaměstnanců v pracovním poměru. Pouze pokud je sjednána jednorázová splatnost odměny z dohody až po ukončení celého úkolu, je rozhodným obdobím celá doba provádění tohoto úkolu (nikoli předcházející kalendářní čtvrtletí, které je stanoveno jako obecné rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku).

61. S ohledem na skutečnost, že nejsou k dispozici podklady pro výpočet, aby bylo možno zjistit, zda by se jednalo o částku nižší či naopak vyšší (Nejvyšší soud je vázán zásadou reformatio in peius), Nejvyšší soud zrušil výrok o náhradě škody z titulu ušlého výdělku z rozsudku soudu prvního stupně a poškozeného odkázal v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

IV.

62. S ohledem na závěry výše uvedené v bodech 59. až 61. tohoto usnesení Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné částečně důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zčásti zrušil jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 8 To 33/2024, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 73 T 9/2023, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost, aby nahradila poškozenému A. S. na náhradě škody – ušlého zisku – částku ve výši 6.117,33 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 73 T 9/2023, v tomto výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř., v souladu s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení, a nerozhodne-li Nejvyšší soud sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Protože pro řádné zjištění a objasnění výše náhrady škody – ušlého zisku, která by poškozenému příslušela, není ve spisových podkladech prozatím dostatek informací a bude zřejmě nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, rozhodl tak, že poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) HOŘÁK, Jaromír. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie. 2009, roč. 2009, č. 10, s. 53–56 a dále pak GEILEN, G.: Provokation als Privilegierungsgrund der Tötung – Kritische Betrachtung zur 213 StGB, In. Jescheck, H.-H. (ed), Festschrift fúr Eduard Dreher zum 70. Geburtstag, Berlin, 1977, str. 362 a násl.